ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.68.2010:60
sp. zn. 1 As 68/2010 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Zemědělský
odbyt s. r. o., se sídlem Zemědělská 202, Domašov, zastoupenou JUDr. Vladimírem
Hodboděm, advokátem se sídlem Veveří 46, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství
ze dne 27. 9. 2007, č. j. 30611/2007-10000, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010, č. j. 5 Ca 372/2007 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Tento případ se zabývá zejména otázkou, zda lze zař adit jednočlennou společnost
do dotačního zemědělského programu pro skupiny výrobců. Stěžovatelka je společností
založenou za účelem výroby a odbytu zemědělských produktů se sídlem v Domašově u Brna.
Včas podanou kasační stížností žalobkyně („stěžovatelka“) napadla v záhlaví označený
pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze („městský soud“), kterým byla zamítnuta její
žaloba proti rozhodnutí ministra zemědělství. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad
stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, kterým bylo změněno rozhodnutí
Státního zemědělského intervenčního fondu („SZIF“), a to tak, že žádost stěžovatelky o zařazení
do programu Zakládání skupin výrobců podle nařízení vlády č. 655/2004 Sb. se zamítá.
Důvodem bylo zjištění, že do tohoto programu byla uvedená společnost zařazena jako skupina
výrobců zajišťujících společný odbyt zemědělské komodity, přestože v době nabytí právní moci
přezkoumávaného rozhodnutí SZIF se jednalo o jednočlennou společnost.
[2] Městský soud shledal žalobu jako nedůvodnou a zamítl ji. Vycházel přitom z ustanovení
§2 písm. c) a d) a §4 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb., o stanovení podmínek
pro zařazení skupin výrobců, zajišťujících společný odbyt vyb raných zemědělských komodit,
do programu zakládání skupin výrobců a o stanovení podmínek pro poskytnutí dotace k podpoře
jejich činnosti, a čl. 33d odst. 1 a 2 Nařízení Rady (ES) č. 125 7/1999 ze dne 17. května 1999
o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu
(EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení, a na jejich základě se ztotožnil se závěrem
žalovaného, že stěžovatelku nelze do programu pro zakládání skupin výrobců zařadit, neboť
se jedná o obchodní společnost s jedním společníkem. Zařazení do daného programu, jakož
i následné poskytnutí podpory (dotace), je totiž možné pouze v případě více subjektů, které
se sdruží za účelem společného odbytu příslušné zemědělské komodity a společně založí
obchodní společnost nebo družstvo.
[3] Podle městského soudu není možné stěžovatelku jako obchodní společnost s jedním
společníkem subsumovat pod pojem skupiny výrobců, jenž byl zjevně zamýšlen jako vícečlenná
obchodní společnost, neboť citované nařízení vlády výslovně stanoví, že předmětem činnosti
takové společnosti má být zajištění společného odbytu zemědělské komodity. To dokládá
jazyková interpretace uvedeného Nařízení Rady (ES), když hovoří o skupině producentů
(v plurálu), která mají mj. za cíl společné uvádění zboží na trh. Pokud by cílem citovaného
nařízení vlády bylo připustit do programu i jednočlenné společno sti, nebylo by důvodu neuvést
v §4 odst. 2 písm. c) též zakladatelskou listinu, jež nahrazuje společenskou smlouvu, je -li
připuštěno, aby společnost založil jediný zakladatel (viz §57 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku). Za dané situace proto nelze pojem „společenské smlouvy“ vykládat
širokým způsobem, tedy tak, že zahrnuje i pojem „zakladatelské listiny.“ V tomto směru městský
soud dále uvedl jako rozhodující fakt, že jeden producent sku pinu producentů tvořit nemůže
a pojmově je také vyloučeno společné uvádění zboží na trh pouze jedním producentem.
Založením obchodní společnosti získává skupina producentů právní subjektivitu. Obchodní
společnost je tudíž formou, kterou tato skupina jedná navenek, titulem pro poskytnutí podpory
je přitom existence skupiny výrobců, kteří založili obchodní společnost, nikoliv obchodní
společnost jako taková, tedy útvar vzniklý na základě zákona.
[4] Městský soud proto v daném případě neshledal rozhodnutí žalovaného ani správního
orgánu I. stupně nezákonným a poukázal na to, že je zřejmé, že jednočlenné společnosti
nemohou plnit účel a cíle výše uvedených právních předpisů směřujících k vytvoření podmínek
pro skupiny zemědělských producentů, aby byli konkurenceschopní v podmínkách jednotného
trhu. Znak společné činnosti považoval městský soud za shodné pojítko obou nařízení. Tyto
skutečnosti považoval za natolik zásadní, že je nemohly vyvážit ani argumenty týkající se dobré
víry, protože ani dobrá víra nemůže zvrátit objektivní hmotněprávní předpoklady dané platn ým
nařízením.
[5] Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka včas podanou kasační stížností opírající
se o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), c) d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s).
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] V kasační stížnosti stěžovatelka konstatovala, že rozsudek městského soudu napadá
z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právních otázek při výkladu nařízení
vlády č. 655/2004 Sb. (tj. z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) a dále
z hlediska přípustnosti rozhodnutí ve zkráceném řízení, nedodržení procesních lhůt, ochrany
nabytých práv a dalších ustanovení podřaditelných pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1
písm. b), c), d).
[7] V návaznosti na závěry městského soudu stěžovatelka připomněla, že konkrétní
podmínky pro zařazení do programu ponechává čl. 33d Nařízení ES č. 1257/1999 plně
v kompetenci členských států. „Podpora je poskytována pouze seskupením producentů, kter á jsou úředně
uznána příslušnými orgány nových členských států mezi dnem přistoupení a koncem programového období
na základě vnitrostátního práva nebo práva Evropských společenství.“ Z toho je zřejmý záměr Rady (ES)
umožnit novým členským státům, aby si stanovily podmínky pro uznání seskupení producentů,
přičemž vláda České republiky tak učinila ve svém nařízení č. 655/2004 Sb. V něm vymezuje
„seskupení producentů“ pojmově jako „skupinu výrobců“ v ustanovení §3 když stanoví,
že: „Státní zemědělský intervenční fond zařadí skupinu výrobců na základě její žádosti doručené Fondu, jestliže
tato skupina výrobců: a) splňuje podmínku roční obchodovatelné produkce v hodnotě nejméně 3 000 000 anebo
podmínku nejméně 5 společníků nebo členů skupiny výrobců b) vznikla v období od 1. května 2004 do 31.října
2006.“ Toto znění neposkytuje podporu pro závěr městského soudu o minimálně dvoučlenné
skupině výrobců. Stěžovatelka se tedy domnívá, že je v případě podmínky vzniku v daném
období je třeba splnit alternativně podmínku roční produkce ve výši 3 milionů Kč, nebo mít
minimálně 5 členů/společníků.
[8] Dále stěžovatelka uvedla, že výklad dotčeného právního p ředpisu byl nejasný, rozporný
a že Ministerstvo zemědělství i SZIF ho interpretovaly způsobem, který umožňoval poskytnutí
dotací i jednočlenným společnostem. Dále tvrdila, že pokud podzákonný právní předpis připouští
dvojí výklad, nelze ho vykládat v neprospěch účastníka řízení, který se jej dovolává proti orgánu
státní správy. Dalším argumentačním opěrným bodem kasační s tížnosti je namítaná možnost
rozšíření jednočlenné společnosti na vícečlennou a naopak. V neposlední řadě namítala vady
v průběhu správního řízení - konkrétně porušení ustanovení §94 odst. 4 a 5 správního řádu
týkající se dobré víry a ochrany nabytých prá v, dále porušení ustanovení §98 správního řádu
upravující nemožnost rozhodnutí ve zkráceném řízení, dále prekluze lhůty dle ustanovení §96
odst. 1 správního řádu a porušení ustanovení §94 odst. 2 správního řádu. Trvala na tom, že soud
posoudil nesprávně i postup správního orgánu, který ve zkráceném přezkumném řízení změnil
rozhodnutí, jímž byla zařazena do programu. Již tímto rozhodnutím se ocitla v dobré víře (§94
odst. 4 správního řádu), že splňuje podmínky zařazení do programu. Domnívala se tedy, že ještě
v době této „přípravné“ fáze může být společnost jednočlenná. Vícečlennou společností se stala
v době, kdy již o dotaci žádala; byla si totiž vědoma, že dotace může být poskytnuta pouze takové
společnosti. Stěžovatelka setrvává na názoru, že postupu podle §98 (zkrácené řízení) bránila
zejména její dobrá víra.
[9] Ze všech shora uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu zrušil, přiznal jí právo na náhradu nákladů soudního řízení
a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný k předložené kasační stížnosti uvedl, že neobsahuje žádné nové skutečnosti,
které by nebyly vzneseny a vyvráceny již v řízení před městským soudem. V souladu s nařízením
Rady (ES) č. 1257/1999 nelze akceptovat společnost, která ze své povahy nemůže plnit účel
podle tohoto nařízení, a tedy ani účel podle nařízení vlády č. 655/2004 Sb., které v §1 skupinu
výrobců výslovně definuje jako skupinu zajišťující společný odbyt zemědělské komodity.
Závěrem se žalovaný vyjádřil k namítanému nedodržení procesních lhůt a postupů žalovaného
po provedení zkráceného přezkumného řízení. Postup dle §98 odůvodňovala skutečnost,
že porušení právního předpisu bylo zřejmé už ze spisového materiálu. Jedinou limitující lhůtou
pro postup orgánů ve zkráceném přezkumném řízení je lhůta pro vydání rozhodnutí dle §97
odst. 2 v délce trvání 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí ve věci. Tato lhůta byla
dodržena. V neposlední řadě odkázal žalovaný na judikaturu NSS v obdobných věcech.
Proto navrhl, aby byla kasační stížnost pro nedůvodnost zamítnuta.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
III. A
Kasační námitky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a), b)
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stíž nosti
a konstatoval, že je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rá mci uplatněných důvodů (§109
odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[12] Jádrem tohoto sporu je odpověď na otázku, zda je možné zařadit do programu
pro zakládání skupin výrobců i jednočlennou obchodní společnost. Předmětnou otázkou
ve skutkově prakticky identických věcech se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku ze dne
19. 1. 2010, č. j. 1 As 87/2009 - 72 a dále v rozsudku ze dne 11. 3. 2010, č. j. 9As 67/2009 - 94
(dostupných na www.nssoud.cz), v nichž vycházel jednak z tezí, jež vedly k přijetí nařízení vlády
č. 655/2004 Sb., o stanovení podmínek pro zařazení skupin výrobců, zajišťujících společný odbyt
vybraných zemědělských komodit, do dotačního programu, a dále pak z textu samotného
vládního nařízení.
[13] Podkladem pro vydání aplikovaného vládního nařízení je nařízení Rady (ES)
č. 1257/1999 ze dne 17. května 1999 o podpoře pro rozvoje venkova z Evropského
zemědělského orientačního a záručního fondu a o změně a zrušení některých nařízení. Kapitola
IXa (Zvláštní opatření pro nové členské státy) a podkapitola I (Dodatečná podpora pro všechny
nové členské státy) v článku 33d nazvaném Seskupení producentů výslovně uvádí, že 1.)
Je poskytována paušální podpora na usnadnění zřizování a správního provozu seskupení producentů, která mají
za cíl: a) přizpůsobit produkci a výstup producentů, kteří jsou členy těchto seskupení, požadavkům trhu;
b) společně uvádět zboží na trh, včetně přípravy k prodeji, centralizaci prodeje a dodávky velkoodběratelům
a c) stanovit společná pravidla pro informace o produkci se zvláštním ohled em na sklizeň a dostupnost.
2.) Podpora je poskytována pouze seskupením producentů, která jsou úředně uznána příslušnými orgány nových
členských států mezi dnem přistoupení a koncem programového období na základě vnitrostátního práva nebo
práva Společenství. Toto nařízení detailně specifikuje i další podmínky pro poskytování podpory,
délky jejího poskytování. Tato část však již není pro souzenou věc podstatná. Klíčovým
ustanovením pro posuzovanou věc je právní úprava citovaného čl. 33d, který určuje cíl tét o
právní úpravy, z něhož následně vychází i vládní nařízení č. 655/2004 Sb.
[14] Primární důraz je třeba položit na fakt, že hlavním cílem tohoto dotačního programu
(jehož konkrétní náplň i postupy správních orgánů a žadatelů jsou vyjádřeny v nařízení vlády
č. 655/2004 Sb.) je podpora zemědělců v podmínkách společného evropského trhu, a to cestou
vytváření společných skupin, a tím zvýšení konkurenceschopnosti na trhu. Záměrem je také
poskytnout podporu pouze u vymezených komodit. Garantem tohoto programu je Státní
zemědělský intervenční fond.
[15] Předmětem úpravy vládního nařízení jsou dle jeho §1 v návaznosti na přímo použitelné
předpisy Evropských společenství podmínky pro zařazení skupiny výrobců, zajišťujících společný
odbyt zemědělské komodity („skupina výrobců“), do programu pro zakládání skupin výrobců
(„program“) a podmínky pro poskytnutí dotace skupině výrobců k podpoře jejich činnosti
(„dotace“). Již v tomto úvodním ustanovení právní norma mimo jiné vymezuje v podstatě dvě
fáze, jimiž je vlastní poskytnutí dotace ovládáno. Počáteční fází je zařazení žadatele do programu
pro zakládání skupin výrobců k jeho žádosti (po splnění požadovaných podmínek, druhou fází,
navazující na předchozí, je poskytnutí dotace.
[16] Okruh osob podřaditelných pod pojem „skupina výrobců“ plyne z §2 písm. c) vládního
nařízení. Jsou jimi obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti je zajištění
společného odbytu příslušné zemědělské komodity. Musí se tedy jednat o skupinu výrobců, jimiž
jsou obchodní společnost a nebo družstvo a současně musí být splněna podmínka, že jejich
předmětem činnosti je zajištění společného odbytu určité zemědělské komodity. Má -li být
předmětem činnosti takové právnické osoby zajištění společného odbytu zemědělské komodity,
pak jeden člen sám nesplňuje onen rys společnosti a kooperace. Bylo by zřejmým protimluvem,
aby předmětem činnosti jednočlenné společnosti byl společný o dbyt zemědělské komodity.
Již z pouhého významu slova „společný“ (kolektivní, hromadný, ve shodě postupující) lze
logickou úvahou vyložit, že se musí jednat o koordinovanou činnost. Tento – pro posuzovanou
věc zásadní – závěr znamená, že pro zařazení žadatele do programu musí být splněna mimo jiné
i podmínka společného postupu více subjektů zajišťujících společný odbyt určené zemědělské
komodity s cílem zajištění žádané úrovně odbytových uskupení v nových členských státech,
a to pouze u komodit, které nejsou zabezpečeny speciálními podpůrnými programy, podpora
nových členských států v oblasti přizpůsobení se e vropskému trhu a konečně zvýšení
konkurenceschopnosti. Opatření řeší zejména problém slabého postavení zemědělců na trhu,
jejich vyjednávací pozici vůči zpracovatelům a odběratelům. Z kontextu cílů dotačního programu
je tedy zřejmé, že podpora je určena seskupením producentů, naplnění této podmínky je nejen
z hlediska zákonného znění, ale i teleogického výkladu, nevy hnutelné. Opačná argumentace
by vedla k absurdní situaci, jako kdyby dotaci na tandemový mezinárodní vědecký projekt dostala
jedna osoba s dvojím občanstvím.
[17] Stěžovatelka jako jednočlenná obchodní společnost stanovenou podmínku nesplnila
a Státní zemědělský intervenční fond, který o její žádosti pr vostupňově rozhodoval, nevzal
v úvahu absenci jedné z nutných podmínek pro zařazení do programu. Právě pro toto pochybení
pak přikročil žalovaný k přezkoumání rozhodnutí o zařazení stěžovatelky do uvedeného
programu a k následnému zamítnutí její žádosti. Jak již bylo zm íněno, určující pro zařazení
do daného programu a následné poskytnutí dotace je společný postup více subjektů sdružených
pod obchodní společnost (či družstvo), nikoli obchodní společnost formálně právně vnímaná tak,
jak tvrdí stěžovatelka. Nejvyšší správní soud se identifikoval se závěry rozhodujících správních
orgánů a uzavřel, že městský soud zcela správně a v souladu s platnou právní úpravou
i související judikaturou podanou žalobu zamítl. Tomuto závěru nasvědčuje jak provedený
jazykový, tak i systematický (např. nepřipuštění zakladatelské listiny) a teleologický výklad
nařízení, zejména v části týkající se cílů dotačního programu. Právo neexistuje ve vakuu, ale musí
reagovat na praktické aspekty společenského a ekonomického života. To je také důvod, proč byl
v daném případě využit správní institut přezkumného řízení, jenž na situaci, kdy orgán rozhodne
v rozporu se zněním a cílem právního předpisu, reaguje, aby tuto vadu napravil. Nelze sice
přisvědčit názoru městského soudu, že původní stanoviska SZIF a ministerstva jsou irelevantní
(minimálně měla vliv na dobrou víru stěžovatelky, ačkoli nejde o závazný výstup správní praxe),
stěžovatelka ale nemůže legitimně očekávat, že správní rozhodnutí contra legem nebude
v přezkumném řízení změněno. Správní řád ukládá v §94 zvláštní limity pro použití
přezkumného řízení, když požaduje, aby správní orgán šetřil nabytá práva v dobré víře, zejména
mění-li se rozhodnutí, která byla v rozporu s právními předpisy. Je tudíž nutné na základě
principu proporcionality balancovat mezi zájmem na stabilizovaných právních vztazích, právní
jistotě a ochraně nabytých práv, a mezi nápravou nezákonných rozhodnutí správního orgánu.
Dobrá víra je zde ale vyvážena zájmem na tom, aby bylo rozhodnutí správního orgánu v souladu
s předpisy objektivního platného práva. Rozhodnutí v přezkumném řízení je nutný korektiv
nálezu protiprávnosti. Rozhodnou okolností se také stalo to, že v předmětném případu nedošlo
k podstatnému zásahu do práv stěžovatelky, protože řízení se nacházelo ve své počáteční fázi,
kdy se rozhodovalo pouze o zařazení stěžovatelky do dotačního programu. Nelze proto hovořit
o materiální destrukci již nabytých práv, protože se zatím nejednalo o samotné poskytnutí
konkrétních finančních prostředků.
[18] Pro širší komparativní pohled v oblasti tohoto dotačního programu lze odkázat
i na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. června 2009 ve věci C-241/07 JK Otsa Talu OÜ proti
Pollumajanduse Registrite ja Informatsiooni Amet (PRIA), kdy na žádost o rozhodnutí o předběžné
otázce druhý senát SD EU judikoval tak, že členský stát disponuje poměrně širokými diskrečními
pravomoci pro stanovení podrobných podmínek účasti v dotačním programu a potvrdil,
že z rozpočtových důvodů může systém dotací omezit nebo poskytnout jen určité skupině
žadatelů. Dále se vyjádřil k otázce rigidity dotačních programů a došel k závěru, že nelze
legitimně očekávat, že by systém byl neměnný. Potvrdil tedy, že se režim poskytování dotací
vyvíjí a mohou být stanoveny i přísnější podmínky ze strany členského státu. V konkrétní vazbě
na tento případ je však nutno podotknout, že stěžovatelka nesplnila již základní podmínku
programu s ohledem na cíle a požadavky evropského nařízení.
[19] Lze tedy shrnout v souladu s již vyjádřeným názorem městského soudu, judikaturou NSS
i SD EU, že společný odbyt zemědělské komodity, jenž je základním znakem koo perace skupiny
výrobců, nemůže z logiky cílů dotačního programu zajišťovat obchodní společnost s jedním
společníkem. Kasační stížnost podaná z důvodu obsaženém v §103 odst. 1 písm. a) je tedy
nedůvodná.
[20] V neposlední řadě je potřeba vypořádat se s na mítaným porušením týkajícím
se zkráceného přezkumného řízení dle §98 správního řádu, tedy zodpovědět, zda v daném
případě byly splněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení. Ze spisu vyplývá, že porušení
právního předpisu bylo zjevné ze spisových materiálů. Zákonná ustanovení hovoří o tom,
že prvním úkonem správního orgánu je vydání rozhodnutí dle §97 odst. 3. Jediná limitující lhůta
pro vydání takového rozhodnutí je stanovena na 15 měsíců ode dne uplynutí právní moci ve věci
v §97 odst. 2, která byla v příslušném případě změny rozhodnutí dodržena. Pro zkrácené
přezkumné řízení se lhůta požadovaná v §96 odst. 1 správního řádu neuplatní. Rovněž tak
Nejvyšší správní soud neshledal ani naplnění důvodu kasační stíž nosti podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., pod něhož lze podřadit stěžovatelovo tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
správního orgánu z důvodu prekluze lhůty dle §96 odst. 1 správního řádu. Kasační námitka
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. proto není důvodná.
III. B
Kasační námitky ve smyslu §103 odst. 1 písm. c), d) s. ř. s.
[21] Další namítané důvody v závěru kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. c), d) s. ř. s.
stěžovatel nikterak neupřesňuje, pouze cituje jejich zákonná označení. Pro uplatnění důvodů
kasační stížnosti je klíčové, aby stěžovatel popsal, v čem konkrétně pochybení spatřuje a jaký vliv
měla vada řízení před správním orgánem či soudem na jeho postavení. Dle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu je nedostatečné, pokud jsou citována pouze zákonná usta novení
bez materiální vazby kasační námitky ad concreto. Obecně namítané vady nemůže Nejvyšší správní
soud aktivně vyhledávat, protože vymezení rozsahu kasační stížnosti a specifikace jejích důvodů
leží na stěžovateli v důsledku dispoziční zásady. Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
lze podat z důvodu tvrzené zmatečnosti řízení před soudem spočívající tom, že „ chyběly podmínky
řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo nesprávně obsazený soud, popřípadě bylo rozhodnutí ve prospěch
účastníka v důsledku trestného činu soudce.“ O ničem takovém se kasační stížnost ani správní žaloba,
na níž odkazuje stěžovatel, nezmiňuje. Kasační stížnost dle §1 03 odst. 1 písm. d) odkazuje
na případy, kdy dojde „k nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé.“ Ani v tomto případě stěžovatel nepopsal, v čem by mělo údajné pochybení
soudu spočívat, proto tedy kasační stížnost ohledně námitek dle §103 písm. c) a d) s. ř. s. není
věcně přezkoumatelná.
[22] Městský soud se dopustil drobné chyby, když v hlavičce vyhotovení rozsudku nesprávně
označil subjekt, který rozhodnutí vydal. Žalovaným správním orgánem zd e totiž není ministr,
ale ministerstvo. Jde o formální vadu, kdy nedochází k faktické (reálné) újmě na právech žádné
ze stran sporu, okolnosti jsou ze spisu všem zúčastněným subjektům zcela zřejmé a daná vada
nemá na výsledek řízení žádný vliv. Nejvyšší sp rávní soud toto uvážil v souladu se svou ustálenou
judikaturou týkající se přepjatého formalismu, a proto předmětnou nesprávnost ve svém
rozhodnutí odstranil.
IV.
Závěr a náklady řízení
[23] Kasační stížnost byla shledána nedůvodnou a Nejvyšší správní soud ji podle ustanovení
§110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch , právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho činno sti nevznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu