ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.67.2010:105
sp. zn. 2 As 67/2010 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: Mgr. M. Š.,
proti žalovanému: Policie České republiky Policejní prezidium ČR , se sídlem Strojnická 27,
Praha 7, proti rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 26. 10. 2005, č. j. PPR -296/K-PK-2005,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2009, č. j. 7
Ca 4/2006 – 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 26. 10. 2005, č. j. PPR-296/K-PK-2005, kterým bylo
podle §60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, (správní řád), zamítnuto jako nepřípustné
jeho odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí Policejního prezidia ČR o neposkytnutí informací.
Stěžovatel kasační stížnost opírá o důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V první řadě polemizuje s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 6. 2009, č. j. 2 As 56/2008 - 59, jímž bylo částečně vyhověno jeho
předchozí kasační stížnosti v téže věci. Stěžovatel nesouhlasí se závěry zdejšího soudu ohledně
jeho námitky, že mu byla doručena pouze fotokopie a nikoliv stejnopis originálu rozhodnutí
policejního prezidenta. Nejvyšší správní soud se, dle jeho názoru, v této otázce odklonil
od dřívější judikatury, aniž by ovšem tento krok dostatečně odůvodnil. K tomu stěžovatel
odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá požadavek na zdrženlivý přístup
obecných soudů ke změnám judikatury a potřeba důkladného odůvodnění takových změn. Podle
jeho názoru zdejší soud tomuto požadavku nedostál a nemohl mu tím pádem dostát ani městský
soud, jenž byl v dalším řízení vázán jeho právním názorem.
Stěžovatel dále městskému soudu vytýká nespráv né posouzení právní otázky,
zda žalovaný plně vyhověl jeho žádosti o poskytnutí informací, nebo zda mu částečně nevyhověl
a došlo proto k vydání fiktivního negativního rozhodnutí o odepření poskytnutí některých
informací. Jmenovaný zdůrazňuje, že se žádostí podanou dne 20. 9. 2005 domáhal poskytnutí
informace o obsahu celé výroční zprávy Policie ČR za rok 2004 o poskytování informací podle
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění platném v době
rozhodování, přičemž současně specifikoval, že má poskytnutá informace obsahovat a) počet
podaných žádostí o informace, b) počet podaných odvolání proti rozhodnutí, c) opis podstatných
částí každého rozsudku soudu, d) výsledky řízení o sankcích za nedodržování tohoto zákona bez
uvádění osobních údajů, e) další informace vztahující se k uplatňování tohoto zákona. Kromě
toho též požádal o poskytnutí kopie všech informací o činnosti Policie ČR a o poskytování
informací Policií ČR v rozsahu podle §5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 106/1999 Sb. Tyto
informace byly přitom podle §18 odst. 1 písm. a) až e) zákona č. 106/1999 Sb. povinnou součástí
výroční zprávy. Ze skutečnosti, že výroční zpráva, jež byla stěžovateli Policií ČR zaslána, výše
uvedené informace neobsahovala, jmenovaný dovozuje, že poskytnuté informace nebyly úplné,
a že tedy jeho žádosti bylo vyhově no pouze zčásti. Dovodil-li městský soud, že jeho žádosti bylo
vyhověno poskytnutím předmětné výroční zprávy i tehdy, pokud tato zpráva neobsahovala
všechny informace, které podle zákona obsahovat má, a jejichž poskytnutí stěžovatel ve své
žádosti výslovně požadoval, je takový závěr příliš formalistický a neslučuje se s materiálním
nahlížením na právo. V tomto smyslu stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu
i Nejvyššího správního soudu, podle níž mají být právní normy vykládány s ohledem na jejich
smysl a účel tak, aby jejich následná aplikace vedla ke spravedlivému výsledku. Účelem právní
úpravy obsažené v zákoně o svobodném přístupu k informacím je přitom zajištění průhlednosti
a veřejné kontroly výkonu veřejné správy prostřednictvím co nejširšího přístupu veřejnosti
k informacím.
Stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný svého práva na vyjádření ke kasační stížnosti nevyužil.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležito sti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání
a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
Ze spisu městského soudu a ze správního spisu zdejší soud zjistil následující relevantní
skutečnosti.
Dne 20. 9. 2005 podal stěžovatel Policejnímu prezidiu ČR podle §13 odst. 1 zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále též „zákon č. 106/1999 Sb.“),
ve znění účinném do 22. 3. 2006, žádost o poskytnutí informace o obsahu výroční zprávy Policie
ČR o poskytování informací za rok 2004 a rovněž o poskytnutí kopie všech informací o činnosti
Policie ČR a o poskytování informací Policií ČR podle §5 odst. 1 písm. a) až g) téhož předpisu.
Vzhledem k tomu, že byly požadované informace stěžovateli poskytnuty opožděně, přičemž byly
navíc neúplné, dospěl jmenovaný k závěru, že došlo k vydání fiktivního rozhodnutí podle §15
odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., v příslušném znění, proti němuž podal odvolání. Policejní
prezident poukázal na to, že k vydání fiktivního rozhodnutí v daném případě nedošlo, neboť
požadované informace byly stěžovateli poskytnuty dne 5. 10. 2005, kdy byly předány k poštovní
přepravě. Policejní prezident se neztotožnil ani s námitkou, že byly poskytnuté informace
neúplné, neboť bylo stěžovateli zasláno celé znění jím požadované výroční zprávy.
Žaloba stěžovatele proti shora uvedenému rozhodnutí policejního prezidenta byla
zamítnuta již rozsudkem městského soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 7 Ca 4/2006 – 35. Městský
soud v tomto rozhodnutí věcně posoudil námitky směřující jednak proti tomu, že byla
stěžovateli doručena pouze fotokopie rozhodnutí žalovaného, neobsahující originální podpis
oprávněné úřední osoby, a dále proti opožděnému poskytnutí požadované informace. Námitkou,
že předmětné žádosti nebylo v části vůbec vyhověno, se městský soud věcně nezabýval, neboť
dospěl k závěru, že tato námitka „ míjí podstatu posuzované věci“. Stěžovatel posléze napadl tento
rozsudek kasační stížností a namítal jak nedostatečné vypořádání námitky směřující proti
neúplnosti poskytnuté informace, tak i nesprávné právní závěry ohledně otázek, jež byly
předmětem meritorního posouzení soudu.
O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 6. 2009,
č. j. 2 As 56/2008 – 59. K absenci podpisu oprávněné úřední osoby na vyhotovení rozhodnutí
doručeném stěžovateli uvedl, že jde o pouhé formální pochybení, které nevede ke zkrácení
stěžovatelových procesních práv ani ke zhoršení jeho celkové právní situace, a předmětné
rozhodnutí proto není stiženo natolik zásadní vadou, pro kterou by muselo být soudem zrušeno.
K tomuto závěru zdejší soud odkázal na svá dřívější rozhodnutí ze dne 26. 4. 2007,
č. j. 2 As 71/2006 – 95, respektive ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2 Azs 64/2003 – 54, publ.
pod č. 199/2004 Sb. NSS, dostupná na www.nssoud.cz, a na nález Ústavního soudu ze dne
2. 10. 2007, sp. zn. I ÚS 1854/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz. V otázce, zda byla
stěžovateli požadovaná informace poskytnuta včas, soud dospěl na základě rozsudku svého
rozšířeného senátu ze dne 28. 4. 2009, č. j. 4 As 55/2007 – 84, dostupném na www.nssoud.cz,
ke kladnému závěru, neboť žalovaný předmětnou písemnost předal k poštovní přepravě před
uplynutím zákonné patnáctidenní lhůty podle §14 odst. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb.
ve znění účinném do 22. 3. 2006. Nejvyšší správní soud stěžovateli nicméně přisvědčil v tom,
že bylo povinností městského soudu zabývat se rovněž otázkou, zda byla poskytnutá informace
úplná, a zda tedy bylo jeho žádosti vyhověno v celém rozsahu. Napadený rozsudek proto zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v dalším řízení dospěl k závěru o nedůvodnosti předmětné žalobní námitky.
Vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel výslovně požadoval informaci o obsahu celé výroční
zprávy o poskytování informací. Zasláním této zprávy bylo jeho žádosti plně vyhověno; na tomto
závěru nic nemění skutečnost, že obsah zprávy neodpovídal zákonem stanoveným požadavkům.
K částečnému nevyhovění jeho žádosti by došlo například tehdy, byla -li by mu zaslána pouze část
zprávy a nikoliv její celé znění, což se však v tomto případě nestalo. Městský soud rovněž
nepovažoval za relevantní skutečnost, že stěžovatelova žádost obsahovala vedle požadavku
na poskytnutí úplné výroční zprávy též výčet jejích zákonem stanovených náležitostí. Podle
názoru městského soudu ostatně správnímu orgánu nepřísluší hodnotit v rámci vyřízení žádosti
o poskytnutí informace obsah předmětné výroční zprávy.
Nejvyšší správní soud dále vážil, zda kasační stížnost není nepřípustná ve smyslu §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť jí je napadeno rozhodnutí městského soudu, jímž tento rozhodl
znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno. Výjimkou
z této výluky je situace, kdy je kasační stížností namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu, což zde namítáno není. Přesto však Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že je kasační stížnost v rozsahu námitky směřující proti tomu, že žádosti
stěžovatele nebylo plně vyhověno, přípustná. Ve svém předchozím zrušujícím rozsudku ze dne
9. 6. 2009, č. j. 2 As 56/2008 – 59, se totiž zdejší soud touto otázkou věcně nezabýval, neboť
ani městský soud ve svém předcházejícím zamítavém rozsudku nepodrobil shodnou žalobní
námitku věcnému přezkumu. Zdejší soud proto městskému soudu uložil, aby v dalším řízení
posoudil, zda žalovaný plně vyhověl stěžovatelově žádosti o poskytnutí informací nebo zda
mu zčásti nevyhověl a došlo tak k vydání fiktivního rozhodnutí o odepření poskytnutí některých
informací a v návaznosti na to případně z tohoto hlediska posoudil i rozhodnutí žalovaného.
Smyslem výluky podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je pouze to, aby se Nejvyšší správní soud
opakovaně nezabýval věcí, v níž již vyslovil právní názor, který byl pro městský soud podle §110
odst. 3 s. ř. s. závazný; taková situace však v tomto případě nenastala. Pokud však jde o námitku,
že byla stěžovateli doručena pouze fotokopie rozhodnutí žalovaného, bez originálního podpisu
oprávněné úřední osoby, zdejší soud konstatuje, že se jí v řízení o předchozí kasační stížnosti
stěžovatele již zabýval. Stěžovatel přitom nyní nenamítá, že by se městský soud v dalším řízení
neřídil pro něj závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, ale naopak polemizuje
s právními závěry zdejšího soudu vyslovenými v jeho předchozím zrušujícím rozsudku. Tuto
stížní námitku je tedy nutno považovat za nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že výroční zpráva, jež mu byla Policií ČR
poskytnuta, nesplňovala zákonem stanovené obsahové náležitosti dle §18 odst. 1 zákona
č. 106/1999 Sb. ve znění účinném do 22. 3. 2006. Jmenovaný přitom ve své žádosti kromě
požadavku na poskytnutí informace o obsahu výroční zprávy (tedy fakticky poskytnutí této
výroční zprávy jako takové), rovněž uvedl, které konkrétní skutečnosti mají být její součástí.
Poskytnutí dle jeho názoru neúplné zprávy pak mělo za následek vydání fiktivního negativního
rozhodnutí o odepření poskytnutí části požadovaných informací podle §15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. ve znění účinném v rozhodné době.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné především odlišit dvě roviny dané věci.
V první řadě se jedná o otázku, zda lze za částečné nevyhovění žádosti o poskytnutí výroční
zprávy považovat situaci, kdy je žadateli poskytnuta informace svým obsahem zcela odpovídající
skutečnému obsahu této zprávy, která však plně neodpovídá požadavkům kladeným
na ni zákonem. K odepření poskytnutí požadované informace by totiž nepochybně došlo tehdy,
pokud by byly žadateli, jenž se podanou žádostí domáhá poskytnutí celého obsahu této zprávy,
sděleny pouze některé skutečnosti v ní obsažené, zatímco jiné její části by byly povinným
subjektem zamlčeny (k tomu srovnej rozsudek zdejšího soudu ze dne 7. 5. 2008,
č. j. 1 As 17/2008 – 67, dostupný na www.nssoud.cz). V daném případě však stěžovatel v kasační
stížnosti netvrdí, a neučinil tak ostatně ani v žalobě, že by se informace, které mu byly
poskytnuty, od skutečného obsahu výroční zprávy jakkoliv lišily. Argumentace stěžovatele
směřuje naopak proti nedostatečnému obsahu samotné výroční zprávy. V této otázce však zdejší
soud zastává názor shodný s názorem městského soudu, že pokud stěžovatel výslovně požádal
o sdělení obsahu výroční zprávy, bylo podle §4 zákona č. 106/1999 Sb. , ve znění účinném
do 22. 3. 2006, povinností žalovaného poskytnout mu tuto zprávu v podobě, v jaké byla
zpracována a zveřejněna, a nikoliv posuzovat , zda skutečně splňuje všechny zákonné náležitosti.
Stěžovatel však kromě obecného požadavku na poskytnutí informace o celém obsahu
předmětné výroční zprávy v žádosti rovněž uvedl, co konkrétně má tato zpráva obsahovat,
přičemž tak učinil doslovnou citací §18 odst. 1 písm. a) až e) zákona č. 106/1999 Sb.,
v příslušném znění. V kasační stížnosti pak stěžovatel uvádí, že nepožadoval „ jakoukoliv výroční
zprávu, nýbrž pouze takovou, která obsahuje výslovně vyjmenované náležitosti “. K tomu je nutno zdůraznit,
že žalovaný nepochybně disponoval toliko jedinou výroční zprávou o poskytování informací
za rok 2004, přičemž nepochybně vycházel z předpokladu, že tato splňuje všechny zákonem
stanovené náležitosti. Pokud tedy stěžovatel požadavek na sdělení obsahu této zprávy
konkretizoval pouze rekapitulací těchto náležitostí tak, jak jsou stanoveny zákonem, bylo zcela
namístě předpokládat, že bude stěžovatelově žádosti plně vyhověno již poskytnutím kompletní
výroční zprávy. Jiný závěr by bylo nutno učinit tehdy, poku d by dotyčný v žádosti vedle
požadavku na zaslání úplné výroční zprávy výslovně uvedl, že v případě, pokud tato zpráva
neobsahuje všechny předepsané náležitosti dle §18 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., ve znění
účinném v rozhodné době, požaduje rovněž samostatné poskytnutí těchto konkrétních
informací; takovýto záměr stěžovatele však z jeho žádosti dovodit nelze.
Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedeného dospívá k závěru, že stěžovatel
se podanou žádostí domáhal toliko poskytnutí celé výroční zprávy Policie ČR o poskytování
informací za rok 2004, jež mu byla žalovaným zaslána. Žalovaný proto stěžovatelově ž ádosti
vyhověl v plném rozsahu.
Městský soud správně posoudil rozhodnou právní otázku a tvrzená kasační námitka
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyla naplněna.
Na základě všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti a úspěšnému žalobci náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalobci právo na náhradu nákladů řízení o kasační s tížnosti nepřiznává (§60
odst. 1, §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu