ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.75.2010:104
sp. zn. 4 Ads 75/2010 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: R. P.,
zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3.
2010, č. j. 4 Cad 109/2009 - 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 2400 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 5. 2009, č. j. 2009/26710-424, bylo zamítnuto
odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce hlavního města Prahy, pobočka v Praze 4 ze dne
4. 2. 2009, č. j. ABE-1068/2009-04/04, kterým podle §39 odst. 1 písm. a) a §41 zákona
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o zaměstnanosti“) nebyla žalobkyni ode dne 23. 1. 2009 přiznána podpora v nezaměstnanosti.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl, že v rozhodném období od 23. 1. 2006
do 23. 1. 2009 žalobkyně prokázala výkon pracovní činnosti zakládající povinnost odvádět
pojistné na důchodové pojištění jen u zaměstnavatele Česká republika - Kancelář Senátu za dobu
od 1. 9. 2008 do 30. 9. 2008 a od 1. 11. 2008 do 31. 12. 2008. Žalobkyně nesplnila podmínku
pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti uvedenou v §39 odst. 1 písm. a) zákona
o zaměstnanosti, neboť v rozhodném období tří let před zařazením do evidence uchazečů
o zaměstnání získala zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění
podle zvláštního právního předpisu v délce pouze 3 měsíců, a nikoliv alespoň 12 měsíců.
Žalobkyně rovněž nedoložila ani žádnou náhradní dobu zaměstnání, již by bylo možné
podle §41 odst. 2 zákona o zaměstnanosti započíst do doby důchodového pojištění získané
v posledních třech letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání. Náhradní dobou
zaměstnání přitom v dané věci nebyla doba výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby na základě
smlouvy dobrovolníka s vysílající organizací ve smyslu §41 odst. 3 písm. e) zákona
o zaměstnanosti, neboť rozsah vykonané služby žalobkyně nepřekročil v průměru alespoň
20 hodin v kalendářním týdnu, nýbrž se pohyboval v rozmezí 20 až 30 hodin měsíčně. Zákon
o zaměstnanosti neumožňuje ze splnění podmínky získání alespoň 12 měsíců důchodového
pojištění v období třech let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání udělit žádnou
výjimku. Proto pokud žalobkyně tuto podmínku nesplnila, nemohl úřad práce postupovat jinak,
než jí podporu v nezaměstnanosti nepřiznat. Jakkoliv se žalobkyni může toto rozhodnutí,
zejména s ohledem na její výkon dlouhodobé dobrovolnické činnosti, jevit jako tvrdé, zákon
o zaměstnanosti nesporně neobsahuje ustanovení o odstranění tvrdosti zákona, a proto správní
orgány nejsou oprávněny při jeho aplikaci činit výjimky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2010, č. j. 4 Cad 109/2009 - 73, žalobu
proti rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku soud
uvedl, že žalobkyně v rozhodném období prokázala výkon pracovní činnosti zakládající
povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění za dobu tří měsíců. Podle §39 odst. 1
písm. a) zákona o zaměstnanosti však žalobkyně musela pro vznik nároku na podporu
nezaměstnanosti získat alespoň dvanáct měsíců důchodového pojištění. Jako náhradní doba
zaměstnání se podle §41 odst. 3 zákona o zaměstnanosti započítává výkon dlouhodobé
dobrovolnické služby na základě smlouvy dobrovolníka s vysílající organizací, pokud rozsah
vykonávané služby překračuje alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu. Výkon dobrovolnické
služby žalobkyně se však pohyboval v rozmezí 20 až 30 hodin měsíčně, takže v jejím případě
nebyla uvedená podmínka splněna. V průběhu soudního řízení žalobkyně uvedla další žalobní
námitky proti žalobou napadenému rozhodnutí. Namítla, že jí úřad práce doporučil zaměstnání,
které není možné započítat do doby pojištění. Konkrétně se jednalo o občanské sdružení Hewer,
které s ní uzavřelo pouze dohodou o provedení práce. Dále namítla, že pracovala jako prodejce
časopisu Nový prostor. Posléze zjistila, že tito prodejci nejsou důchodově pojištěni,
a proto se obrátila na žalovaného se žádostí o vyřešení této situace. Rovněž namítla,
že se z vlastní iniciativy zúčastnila rekvalifikace, a to kursu pro osobní asistenty k dětem a mladým
lidem s postižením, přičemž jí byl stanoven individuální akční plán a byla jí přiznána podpora
při rekvalifikaci. Z důvodu malého počtu uchazečů byl tento rekvalifikační kurs zrušen. Pokud
by však k jeho realizaci došlo, mohla by uvedenou práci vykonávat a dosáhla by tak potřebné
doby pojištění. Žalobkyně také předložila doklad o tom, že si sama hradila kvalifikační kurs
pro pracovníky v sociálních službách. Doložila i lékařskou zprávu oddělení léčebné rehabilitace
Fakultní nemocnice Bulovka, ve které se uvádí, že byla na tomto oddělení několikrát vyšetřena
pro problémy v oblasti C páteře a šíje. Soud však k těmto žalobkyní vzneseným námitkám
a předloženým dokladům nepřihlédl, neboť jimi nebylo doloženo získání další doby pojištění
v rozhodném období ani to, že by žalovaný postupoval v rozporu se zákonem nebo
že by nedostatečně zjistil skutkový stav. Navíc podle soudu k těmto žalobním námitkám nebylo
možné přihlédnout i z toho důvodu, že rozšířit žalobu o další žalobní body lze podle §71 odst. 2
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). jen ve lhůtě pro její podání.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené
lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že splnila všechny podmínky po vznik nároku
na přiznání podpory v nezaměstnanosti, neboť doložila, že v rozhodném období před zařazením
do evidence uchazečů o zaměstnání, tedy v době od 23. 1. 2006 do 23. 1. 2009, vykonávala
pracovní činnost zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění u zaměstnavatele
Česká republika - Kancelář Senátu a vykonávala dlouhodobou dobrovolnickou službu na základě
smlouvy dobrovolníka s vysílající organizací, s níž spolupracovala od prosince 2007,
přičemž doba výkonu této činnosti měla být považována za náhradní dobu zaměstnání.
Za ni měla být pokládána i doba od 1. 5. 2006 do 17. 9. 2007, po kterou prodávala časopis Nový
prostor, neboť se jednalo o pracovní poměr, na základě něhož mělo občanské sdružení Nový
prostor povinnost za ni odvádět zdravotní, sociální a důchodové pojištění. V této souvislosti
je nutné zdůraznit, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 se pod sp. zn. 22 C 304/2007 projednává
žaloba na neplatnost jejího vyloučení z projektu Nový prostor ze zdravotních důvodů. Doklady
k tomuto soudnímu sporu předložila soudu při jednání a následně i v podání ze dne 16. 3. 2010.
Tuto skutečnost měl soud zohlednit a případně měl žalobní řízení podle §48 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. přerušit, což však neučinil. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 4 Cad 109/2009 - 73, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka doložila dobu výkonu
své dobrovolnické činnosti pouze v rozsahu 20 až 30 hodin měsíčně, takže tato doba nemohla
být podle §41 odst. 3 písm. e) zákona o zaměstnanosti považována za náhradní dobu
zaměstnání. Navíc výkon dobrovolnické činnosti v tomto rozsahu nemohl stěžovatelce v žádném
případě bránit ve výkonu zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti a tím ani k splnění podmínky
pro přiznání podpory v nezaměstnanosti stanovené v §39 odst. 1 písm. a) zákona
o zaměstnanosti. Dále stěžovatelka nikdy nedoložila, že by v rozhodném období prodávala
časopis Nový prostor v rámci pracovního poměru, v němž by byla důchodově pojištěna,
jakož ani dobu tohoto domnělého důchodového pojištění. Správní orgány přitom nemohou
rozhodovat pouze na základě domněnek uchazečů o zaměstnání o tom, jaká doba a z jakého
důvodu má být započítána do doby důchodového pojištění pro účely posuzování vzniku nároku
na podporu v nezaměstnanosti. Navíc podle §42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti je doložení
skutečností rozhodných pro přiznání tohoto nároku povinností uchazeče o zaměstnání.
Jestliže tedy stěžovatelka neprokázala dobu důchodového pojištění alespoň v délce 12 měsíců,
nemohla jí být podpora v nezaměstnanosti přiznána. Kromě toho sama stěžovatelka uznala,
že po dobu prodeje časopisu Nový prostor nebyla důchodově pojištěna a pouze se domnívá,
že tomu tak mělo být. Rovněž je třeba doplnit, že stěžovatelka se o prodeji časopisu Nový
prostor nezmínila, takže správní orgány nemohly k této skutečnosti přihlédnout. Žaloba
na neplatnost vyloučení z projektu Nový prostor ze zdravotních důvodů nemůže mít žádný vliv
na splnění podmínky získání alespoň 12 měsíců důchodového pojištění pro vznik nároku
na podporu v nezaměstnanosti, protože prodej Nového prostoru nezakládá účast
na důchodovém pojištění. Navíc i kdyby tomu tak bylo, tak by stěžovatelka touto činností získala
potřebnou dobu pojištění již za období od května 2006 do září 2007 a další dobu pojištění
by již nepotřebovala. Nicméně v případě prodeje časopisu Nový prostor se o pracovní poměr
jednat nemohlo, což dokládá i to, že stěžovatelka byla z tohoto projektu podle jejího vlastního
tvrzení vyloučena, takže nemohla dostat výpověď z pracovního poměru. Za dané situace neměl
soud žádný důvod pro přerušení řízení. Navíc námitka týkající se tohoto probíhajícího
občanskoprávního řízení nebyla uplatněna ve správním řízení ani v řízení před soudem,
takže je podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nárok na podporu v nezaměstnanosti má uchazeč o zaměstnání, který získal
v rozhodném období zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění
podle zvláštního právního předpisu v délce alespoň 12 měsíců. Rozhodným obdobím
pro posuzování nároku na podporu v nezaměstnanosti jsou poslední 3 roky před zařazením
do evidence uchazečů o zaměstnání [§39 odst. 1 písm. a), §41 odst. 1 zákona o zaměstnanosti].
Dobu důchodového pojištění získávají také zaměstnanci v pracovním poměru a zaměstnanci
činní na základě dohody o pracovní činnosti, za které bylo v České republice zaplaceno pojistné
[§5 odst. 1 písm. a), f), §11 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, §3 odst. 1 písm. a), písm. b)
bod 1 a 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti]. Zaměstnanci činní na základě dohody o provedení práce však nejsou
účastni důchodového pojištění, a proto na základě této formy dohody o práci konané mimo
pracovní poměr nelze splnit podmínku stanovenou v §39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém
pojištění, která je potřebná pro přiznání podpory v nezaměstnanosti.
V nyní projednávané věci byla stěžovatelka zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání
dne 23. 1. 2009, přičemž v rozhodném tříletém období před tímto datem získala dobu
důchodového pojištění pouze v rozsahu tří měsíců, a to v období od 1. 9. 2008 do 30. 9. 2008
a od 1. 11. 2008 do 31. 12. 2008, během něhož byla na základě dohody o pracovní činnosti
ze dne 1. 9. 2008 zaměstnána u České republiky - Kanceláře Senátu a vykonávala zde práci
spočívající v přepisu doslovných stenografických turnusů ze schůzí Senátu a jeho orgánů
na základě diktátu. V rozhodném období od 23. 1. 2006 do 23. 1. 2009 pak sice stěžovatelka
byla zaměstnána také u občanského sdružení Hewer, kde vykonávala asistenční služby u osob
s handicapem, seniorů či jinak potřebných osob, avšak u tohoto zaměstnavatele byla činná
na základě dohod o provedení práce ze dne 9. 9. 2008 a ze dne 20. 1. 2009, na základě
nichž nemohla získat žádnou dobu důchodového pojištění. Navíc práce vykonávaná
pro občanského sdružení Hewer trvala krátkou dobu a současně se z větší části překrývala s prací
vykonávanou pro Českou republiku - Kancelář Senátu. Proto, i kdyby zákon umožňoval
na základě dohody o provedení práce získání doby důchodového pojištění, nemohl
by být podstatný úsek této doby s ohledem na zákaz dvojího započtení obsažený v §39 odst. 1
písm. a) zákona o zaměstnanosti zohledněn, přičemž její zbývající část by ani s připočtením
uvedené tříměsíční doby důchodového pojištění nepostačovala ke splnění podmínky pro přiznání
podpory v nezaměstnanosti uvedené v tomtéž ustanovení. Dále není rozhodné, zda zaměstnání
u občanského sdružení Hewer doporučil úřad práce, jak uvedla stěžovatelka v žalobním řízení,
neboť tato skutečnost nemá z hlediska posuzování podmínek pro vznik nároku na podporu
v nezaměstnanosti žádný význam. Období od 1. 5. 2006 do 17. 9. 2007, v němž měla stěžovatelka
prodávat časopis Nový prostor, nemohlo být zahrnuto mezi dobu důchodového pojištění,
neboť stěžovatelka neprokázala, že by tak činila v rámci pracovního poměru nebo dohody
o pracovní činnosti, ačkoliv tak podle §42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti byla povinna
postupovat. Navíc ve správním ani soudním spise se nenachází žádná listina, jež by svědčila
o účasti prodejců časopisu Nový prostor na důchodovém pojištění. Kromě toho sama
stěžovatelka v průběhu řízení o žalobě připustila, že prodejci časopisu Nový prostor nejsou
důchodově pojištěni, a proto se obrátila na žalovaného se žádostí o vyřešení této situace. Městský
soud v Praze tedy nepochybil, když účast stěžovatelky na projektu Nový prostor při posuzování
splnění podmínek pro přiznání podpory v nezaměstnanosti nezohlednil. Rovněž tak postupoval
správně, když řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného podle §48 odst. 1 písm. d) nepřerušil
do skončení řízení o žalobě na neplatnost vyloučení stěžovatelky z projektu Nový prostor
ze zdravotních důvodů, jež je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
22 C 304/2007, neboť výsledek tohoto občanskoprávního sporu nemůže mít žádný vliv na závěr,
podle něhož účastí na tomto projektu stěžovatelka nezískala žádnou dobu důchodového
pojištění. V řízení před Městským soudem v Praze tedy nedošlo k jiné vadě, která by mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, takže stěžovatelkou zmíněný důvod kasační
stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl naplněn.
Není-li splněna podmínka stanovená v §39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti
předchozím zaměstnáním, lze tuto podmínku splnit i započtením náhradní doby zaměstnání,
za kterou se považuje také doba výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby na základě smlouvy
dobrovolníka s vysílající organizací, které byla udělena akreditace Ministerstvem vnitra,
nebo výkonu veřejné služby na základě smlouvy o výkonu veřejné služby, pokud rozsah
vykonané služby překračuje v průměru alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu [§41 odst. 2 věta
první, odst. 3 písm. e) zákona o zaměstnanosti].
V dané věci sice stěžovatelka na základě smlouvy o výkonu dlouhodobé dobrovolnické
služby uzavřené se Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých ČR (SONS ČR)
vykonávala dobrovolnickou službu od 8. 12. 2007, avšak její rozsah se podle potvrzení,
které tato organizace vystavila dne 19. 3. 2009, pohyboval pouze v rozmezí 20 až 30 hodin
měsíčně. Výkon dlouhodobé dobrovolnické služby stěžovatelky proto není možné považovat
za náhradní dobu zaměstnání a období jeho trvání nelze započíst do doby důchodového pojištění
potřebné pro nárok na podporu v nezaměstnanosti. Uvedený rozsah dlouhodobé dobrovolnické
služby přitom nebyl natolik časově náročný, že by stěžovatelce znemožnil výkon zaměstnání
zajišťující získání doby důchodového pojištění, a proto v tomto směru nemohlo vůči
ní dojít k zjevné nespravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 3. 2010, č. j. 3 Ads 10/2010 - 72, www.nssoud.cz). Účast na rekvalifikačním kursu,
o kterém se stěžovatelka zmínila v žalobním řízení, se podle §41 odst. 3 zákona o zaměstnanosti
nepovažuje za náhradní dobu zaměstnání, takže tato skutečnost nemá pro posouzení věci žádný
význam.
Lze tedy shrnout, že stěžovatelka v rozhodném tříletém období před zařazením
do evidence uchazečů o zaměstnání nezískala potřebnou dobu důchodového pojištění a nemohla
jí být započtena ani žádná náhradní doba zaměstnání, v důsledku čehož nesplnila
podmínku pro nárok na podporu v nezaměstnanosti uvedenou v §39 odst. 1 písm. a) zákona
o zaměstnanosti. Nepřiznání této dávky se může, s ohledem na dlouhodobou dobrovolnickou
činnost a další zmíněné pracovní aktivity vykonávané stěžovatelkou v rozhodném období,
jevit jako tvrdé. Nicméně ve shodě se žalovaným je nutné uvést, že zákon o zaměstnanosti
neumožňuje odstranit tvrdosti zákona, a proto při jeho aplikaci nelze činit žádné výjimky.
Oproti žalovanému je však nutné dodat, že podmínka pro přiznání podpory v nezaměstnanosti
uvedená v §39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti je odůvodněna tím, aby tuto dávku
čerpali jen takoví uchazeči o zaměstnání, kteří po dostatečně dlouhou dobu před zařazením
do příslušné evidence přispívali na státní politiku zaměstnanosti. Příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti se přitom podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, odvádí stejně jako pojistné na důchodové pojištění
jen za zaměstnance v pracovním poměru a zaměstnance činné na základě dohody o pracovní
činnosti. Pokud tedy na základě ostatních pracovních činností stěžovatelky nebyl za ni placen
příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, nelze v nepřiznání podpory v nezaměstnanosti
z důvodu nedosažení potřebné doby pojištění spatřovat ani porušení žádného obecného principu
obsaženého v předpisech vyšší právní síly, než zákona o zaměstnanosti.
Městský soud v Praze tedy nepochybil, když dospěl k závěru, že stěžovatelka v dané věci
nesplnila podmínku pro nárok na podporu v nezaměstnanosti zakotvenou v §39 odst. 1 písm. a)
zákona o zaměstnanosti. V předcházejícím řízení soud tuto právní otázku posoudil správně,
a proto nemohlo dojít k naplnění důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Dále nebyl shledán ani důvod kasační stížnosti uvedený v písmenu b) téhož ustanovení,
na něhož stěžovatelka bez bližší konkretizace rovněž v kasační stížnosti poukázala.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch
a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2009, č. j. 3 Nc 32/2009 - 12,
byla stěžovatelce ustanovena zástupkyní pro řízení o žalobě advokátka Mgr. Dagmar Rezková
Dřímalová. Ustanovená advokátka je oprávněna zastupovat stěžovatelku také v řízení o kasační
stížnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007,
č. j. 1 Afs 120/2006 - 117, publikované pod č. 1460/2008 Sb. NSS). V takovém případě hotové
výdaje a odměnu za zastupování platí stát (§120 a §35 odst. 8 věta první s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud proto přiznal ustanovené zástupkyni v souladu s jejími požadavky odměnu za zastupování
a náhradu hotových výdajů v celkové výši 2400 Kč, která se skládá z částky 2100 Kč za jeden
úkon právní služby [podání kasační stížnosti ze dne 27. 4. 2010 podle §7, §9 odst. 3 písm. f)
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů] a z částky 300 Kč za s tím
související režijní paušál (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) Tato částka bude ustanovené
zástupkyni vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v obvyklé lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu