ECLI:CZ:NSS:2011:3.AS.18.2011:117
sp. zn. 3 As 18/2011 - 117
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Ing. L. M.,
zastoupený Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Praha 9, Ocelářská 799, proti žalovanému:
Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Praha 5, Zborovská 11, za účasti: a) S. K., Ing. L.
K., b) Ing. P. K., Ing. D. K., o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2010,
č.j. 077266/2010/KUSK, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 8. 4. 2011, č. j. 7 A 148/2010 - 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen zaplatit žalobcům na nákladech řízení 2880 Kč k rukám
jejich právního zástupce Mgr. Jana Válka do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Napadená správní rozhodnutí
Rozhodnutím Městského úřadu Dobříš ze dne 17. 8. 2009, č.j. MDOB 16107/2009/Koš,
byla L. K. a S. K. dodatečně povolena stavba řadového rodinného domu Dobříš Západní na
pozemku st. p. 3406, parc. č. 1125/42 a na části parc. č. 2532/2, ze kterého je oddělen pozemek
parc. č. 2532/75 podle geometrického plánu ze dne 18. 2. 2009.
Rozhodnutím ze dne 7. 6. 2010, č.j. 07726/2010/KUSK, žalovaný odvolání žalobce
zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
II.
Rozsudek Městského soudu v Praze
Na základě podané žaloby Městský soud v Praze obě napadená správní rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Jako zásadní a důvodnou posoudil soud námitku
žalobce, podle níž správní orgány v daném případě účelově rozdělily předmět řízení. Postup
stavebního úřadu a následně žalovaného nerespektoval rozhodnutí soudů vydaná v předchozích
řízeních dotýkajících se předmětné věci.
Řízení podle §129 stavebního zákona je řízením o odstranění stavby prováděné
nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem,
nebo v rozporu s ním. Co je v projednávané věci takovou stavbou, se podává z rozhodnutí
Městského úřadu Dobříš ze dne 6. 10. 2003, č.j. Výst.6049/2003-Ko, tj. ze stavebního povolení
na stavbu dvou bytových domů a sedmi řadových rodinných domů včetně napojení na inženýrské
sítě, resp. z rozhodnutí ze dne 25. 8. 2003, č.j. Výst.4731/2003-Br, tj. rozhodnutí o umístění
stavby dvou bytových domů a sedmi řadových rodinných domů včetně napojení na inženýrské
sítě. Do území byla umístěna stavba sedmi řadových a dvou bytových domů a tato stavba byla
také povolena. Tatáž stavba pak také podle soudu musí být nezbytně předmětem řízení
o odstranění stavby. Právě u této stavby musí stavební úřad posoudit její soulad s územně
plánovací dokumentací, s obecnými požadavky na výstavbu, rozhodnutími dotčených orgánů
podle zvláštních právních předpisů, závaznými stanovisky, stanovisky vlastníků veřejné dopravní
a technické infrastruktury apod. Jakákoliv dílčí posouzení či poskytnutá vyjádření týkající
se pouze části stavby nemohou stavbu v celé její šíři postihnout a ani jejich případný „výsledný
součet“ stavbu jako celek nepostihuje. Do práv účastníků řízení i do daného území nepochybně
zasahuje celá dříve postavená stavba, je ji proto nezbytné jako celek posuzovat v řízení
o odstranění stavby.
Řízení o odstranění stavby v celé její šíři však stavebním úřadem zahájeno nebylo, resp.
v řízení o dodatečném povolení části stavby bylo hodnoceno splnění podmínek pro vydání
dodatečného povolení pouze vzhledem k této části, nikoliv z hlediska stavby celé. Zcela
nepřípustně byl stavebním úřadem pominut rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2010,
č. j. 44 Ca 47/2009 - 79, kterým byla stavebnímu úřadu uložena povinnost vydat rozhodnutí
v řízení o odstranění stavby jako celku.
V dané souvislosti odkázal Městský soud v Praze i na závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ans 11/2010 - 193, a dále na rozsudek téhož soudu
ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 As 46/2007 - 95. Již v tomto rozsudku hodnotil Nejvyšší správní soud
potenciální dotčení na právech žalobců, a tudíž i jejich žádoucí účast v předmětných řízeních,
v kontextu celého komplexu staveb, nikoliv pouze jejich částí.
Žalovaný uvedený faktický skutkový stav zcela pominul a nesprávně se zaštítil tvrzením,
že předmět řízení byl vymezen žádostí o dodatečné povolení stavby. Opomněl však fakt,
že žádost o dodatečné povolení stavby je determinována tím, ohledně jaké stavby bylo stavebním
úřadem z úřední povinnosti zahájeno řízení o odstranění stavby. Žalovaný se přitom nezabýval
tím, zda bylo toto řízení zahájeno v souladu s výše uvedenými zásadami, rozhodnutími soudů
a v souladu se stavebním zákonem.
Žalovaný si podle soudu musel být vědom velikosti stavby a v důsledku toho intenzity
dotčení žalobcových práv. Musel si být vědom, že nyní jím povolovaná stavba je řadovým
domem v zástavbě řadových rodinných domů (byť nepovolených), přesto posuzoval
z hlediska splnění zákonných předpokladů pro dodatečné povolení stavby pouze její část,
přesto se nezabýval tím, zdali řízení o odstranění pouze této části stavby bylo zahájeno v souladu
se zjištěným skutkovým stavem a v souladu se stavebním zákonem.
Zahájení řízení o odstranění pouze části stavby je podle soudu zcela zřejmým obcházením
účelu stavebního zákona, nese rysy libovůle a ignoruje povinnosti, které byly stavebnímu úřadu
v předchozích řízeních uloženy. Rozhodnutí bylo vydáno zjevně k tíži žalobce se snahou vyhnout
se nezbytně nutnému řízení o odstranění celé nepovolené stavby. Prvotní otázkou, kterou měl
žalovaný k podanému odvolání řešit, tak bylo zahájení řízení o odstranění stavby v souladu
se zákonem. To v daném případě zahájeno nebylo, rozhodnutí stavebního úřadu proto mělo
být jako nezákonné zrušeno. Skutečnost, že se v případě dodatečného povolení jedná o řízení
o žádosti, nic nemění na potřebě posoudit zákonnost zahájeného řízení o odstranění stavby.
Odkaz žalovaného na §44 odst. 1 správního řádu proto shledal soud nepřípadným.
Vzhledem k nezákonnosti samotného vedení řízení o odstranění stavby pro jeho
nesprávně vymezený předmět, nemají podle soudu žádnou relevanci závěry žalovaného
o naplnění zákonných důvodů pro dodatečné povolení stavby.
Stavební úřad tak bude podle soudu v dalším řízení povinen provést řízení o odstranění
stavby jako celku, tj. celé původně povolené stavby. Na základě případně podané žádosti (žádostí)
o dodatečné povolení stavby bude přitom nezbytné posuzovat splnění zákonných požadavků
pro dodatečné povolení vzhledem k celé stavbě (komplexu, jehož se týkalo původní stavební
povolení), nikoliv pouze k části stavby, jíž se bude případná žádost o dodatečné povolení týkat.
Stejný efekt pak může mít v krajním případě i eventuální procesní postup, kdy budou zahájena
samostatná řízení o odstranění jednotlivých částí stavby, tj. jednotlivých řadových domů
a bytových domů, avšak i takto samostatné stavby budou z hlediska splnění zákonných podmínek
nezbytně posuzovány podle kritérií vztahujících se k celé původně povolené stavbě.
Zjednodušeně řečeno, pokud bude podmínkám vyhovovat celý komplex řadových a bytových
domů, bude vyhovovat i konkrétní dílčí stavba, o jejíž dodatečné povolení je vlastníkem
či stavebníkem žádáno.
Soud se neztotožnil s tvrzením žalovaného, že není možné vést společné řízení
o odstranění stavby s ohledem na převod vlastnického práva ze stavebníka na nové vlastníky.
Při řízení o odstranění stavby sedmi řadových domů a dvou bytových domů budou účastníky
řízení mimo jiné stavebník a vlastníci domů. Je na nich, aby příslušnými kroky svá práva hájili.
Jde-li o soudní judikaturu týkající se projednávané věci, zabýval se soud také otázkou
dopadů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2005, č. j. 3 As 45/2004 - 121, publ.
pod č. 621/2005 Sb. NSS. V tomto rozsudku zdejší soud sice připustil, že předmětem řízení
o odstranění stavby může být i část stavby, nicméně tento rozsudek vychází z odlišného
skutkového stavu oproti nyní souzené věci. Za klíčovou zde Nejvyšší správní soud považoval
to, že původní stavební povolení se na stavební objekty, jež byly dodatečně povoleny
napadeným rozhodnutím, nevztahovalo, resp. tyto stavební objekty nebyly ve výroku stavebního
povolení vůbec uvedeny. Jestliže stavebník předmětné stavební objekty posléze realizoval, stalo
se tak bez stavebního povolení, resp. v rozporu s původním stavebním povolením. V takové
situaci stavební úřad podle soudu správně zahájil řízení o odstranění stavby podle §88 odst. 1
písm. b) stavebního zákona z roku 1976. V nyní souzené věci byla naproti tomu dodatečně
povolená stavba předmětem původního a posléze zrušeného stavebního povolení. Skutkový stav
obou věcí je tedy odlišný, a citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu proto na věc
nedopadá.
III.
Kasační stížnost
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Řízení o dodatečném povolení stavby je podle stěžovatele samostatným řízením,
které probíhá nezávisle na řízení o odstranění stavby. Úkon, kterým je zahajováno řízení z moci
úřední a kterým je současně určena stavba, jíž se odstranění týká, je součástí jiného řízení a spisu
a není podkladem pro vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Soudem zjištěné
pochybení o nesprávně vymezeném předmětu řízení o odstranění stavby, se tudíž týká řízení,
které s řízením o dodatečném povolení stavby netvoří jeden celek, obě řízení končí správním
rozhodnutím s odlišnými právními účinky, která jsou samostatně přezkoumatelná.
Stěžovatel je toho názoru, že postupoval správně, pokud se při přezkumu
prvoinstančního správního řízení nezabýval postupem stavebního úřadu v jiném správním řízení,
v jehož rámci přezkoumávané rozhodnutí nebylo vydáno a které bylo v době probíhajícího řízení
o dodatečném povolení stavby přerušeno. Stěžovateli nepříslušelo dále posuzovat stavby
zbývajících šesti rodinných domů a dvou bytových domů, neboť nebyly předmětem podané
žádosti a současně u nich probíhala samostatně vedená řízení před stavebním úřadem.
Veškeré námitky proti řízení o odstranění stavby lze uplatňovat v tomto řízení, případně
jinou právní cestou, pokud by řízení z moci úřední zahájeno nebylo, či nebylo zahájeno
v potřebném rozsahu. Žalobce tudíž nebyl na žádných svých právech v řízení o dodatečném
povolení stavby zkrácen. K názoru Městského soudu v Praze, že v dalším řízení bude nutné
provést řízení o odstranění stavby jako celku, stěžovatel uvedl, že stavební úřad vedl řízení podle
§129 stavebního zákona u jednotlivých staveb a vydával v nich správní rozhodnutí, která nebyla
předmětem tohoto odvolacího řízení před stěžovatelem ani předmětem jeho rozhodnutí
napadeného správní žalobou.
Skutečnost, že na stavbu dvou bytových domů a sedmi řadových domů bylo vydáno
jedno stavební povolení, není podle stěžovatele podmínkou pro to, aby stejný právní režim
jednotného posouzení všech původně společně posuzovaných staveb byl sledován i v řízení
o jejich odstranění. I v případě, že stavba posuzovaného řadového domu by byla pouze částí
původní stavby, bylo ve spojení s §2 odst. 4 stavebního zákona možné, aby byla posouzena
v samostatném řízení. Právní závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn 3 As 45/2004
dopadají podle stěžovatele i na daný případ.
V řízení podle §129 stavebního zákona vycházejí správní orgány ze stavu existujícího
v době vydání rozhodnutí, tj. nikoli ze stavu, který existoval v době vydání stavebního povolení.
Stavby řadových i bytových domů původně společně posuzované jedním stavebním povolením
existují nyní fyzicky i právně jako samostatné stavby, netvoří navzájem jeden nedělitelný
a funkční celek a mohou být samostatně posuzovány, aniž by povolení jedné stavby bylo vázáno
na povolení všech ostatních staveb.
Právní účinky stavebního povolení na celou stavbu zanikly rozhodnutím stěžovatele
ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. SZ 26811/2008/KUSK ÚSŘ/Ky, kterým bylo stavební povolení
v plném rozsahu zrušeno. Sedm rodinných domů a dva bytové domy tak už podle stěžovatele
neexistují v podobě jedné stavby jako celku; existují nepovolené stavby, ze kterých se původně
povolený komplex sestával. Namítal-li žalobce, že zahájení řízení o odstranění stavby nese prvky
libovůle, poukázal stěžovatel na to, že v uvedeném zrušovacím rozhodnutí nezavázal stavební
úřad, aby o další existenci všech staveb rozhodoval pouze v kontextu jedné stavby, případně
pouze v jednom společném správním řízení. Postup stavebního úřadu, který u jednotlivých
staveb zahajoval samostatná řízení o odstranění stavby, byl podle stěžovatele hodnocen
rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 11/2010.
Napadený rozsudek nakonec hovoří o řízení o odstranění stavby pouze v obecné rovině,
není v rozsudku označeno žádnou spisovou značkou a soudní rozhodnutí je z toho důvodu
nepřezkoumatelné. Nesprávně vymezený předmět tohoto řízení byl přitom zásadní důvod,
pro který bylo rozhodnutí stěžovatele zrušeno.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
IV.
Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 7. 7. 2011. Plně se ztotožňuje
s výrokem napadeného rozsudku. Soud přisvědčil jeho stěžejní námitce, podle níž správní orgány
účelově „kouskují“ řízení o odstranění stavby na jednotlivé její části. Žalobce je přesvědčen,
že v důsledku této nezákonnosti nemohla být následně v souladu se zákonem dodatečně
povolena ani stavba rodinného domu na pozemku parc. č. st. 3406, a zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 6. 2010 je tak jediným možným zákonným řešením nastalé situace.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
a stěžovateli uložil povinnost nahradit mu náklady řízení o kasační stížnosti.
V.
Replika stěžovatele
V replice ze dne 4. 8. 2011 stěžovatel setrval na svém stanovisku vyjádřeném v kasační
stížnosti.
VI.
Relevantní právní úprava
Podle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku
stavby, popřípadě s jeho souhlasem jiné osobě, odstranění stavby prováděné nebo provedené
bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu
s ním.
Podle §129 odst. 2 stavebního zákona lze stavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b)
dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že
a) není umístěna v rozporu se záměry územního plánování, zejména s územně plánovací
dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením
o asanaci území,
b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje
nebo omezuje,
c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným
zvláštním právním předpisem.
Podle §129 odst. 3 stavebního zákona zahájí stavební úřad u stavby uvedené v odstavci 1
písm. b) řízení o jejím odstranění. Pokud pak půjde o stavbu uvedenou v odstavci 2, stavebník
nebo vlastník požádá o její dodatečné povolení a předloží podklady ve stejném rozsahu
jako k žádosti o stavební povolení, stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení
o podané žádosti; v tomto řízení postupuje podle §111 až 115. Bude-li stavba dodatečně
povolena, řízení o odstranění stavby zastaví.
VII.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů, avšak po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
VII. a)
Provázanost řízení o odstranění stavby a řízení o jejím dodatečném povolení
(o dodatečném povolení jejích částí)
Stěžovatel je zejména toho názoru, že řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném
povolení stavby jsou zcela samostatná řízení, která probíhají nezávisle na sobě a netvoří jeden
celek. Tomuto názoru nelze přesvědčit.
Řízení o odstranění stavby a řízení o jejím dodatečném povolení jsou spolu velmi
těsně provázána, neboť vyplývají z téže situace, tj. existence stavby prováděné či provedené
bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu nebo v rozporu s ním, a nelze je od sebe
oddělovat způsobem, který naznačuje stěžovatel.
Hlavním a prvotním je vždy řízení o odstranění stavby postavené v rozporu se zákonem,
jeho cílem je pak zásadně návrat do původního stavu (restitutio in integrum) – srov. návětí §129
odst. 1 stavebního zákona: „Stavební úřad nařídí vlastníku stavby… odstranění stavby, která…“. Pouze
pokud se prokáže, že stavba splňuje zákonem předpokládané parametry (jinak standardně
konkretizované ve stavebním povolení), a požádá-li o to oprávněná osoba, může stavební úřad
„černou stavbu“ dodatečně povolit (srov. návětí §129 odst. 2 stavebního zákona: „Stavbu uvedenou
v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud…“). Řízení o dodatečném povolení stavby je tedy
ve vztahu k řízení o odstranění stavby řízením akcesorickým, které může být zahájeno,
ale nemusí; je-li zahájeno, může ovlivnit výsledné rozhodnutí o osudu černé stavby. Předmětem
rozhodování je nicméně stále táž stavba postavená bez povolení, či v rozporu s ním.
Aby mohlo být dosaženo základního účelu sledovaného stavebním zákonem,
tj. odstranění černé stavby, musí být v případě, kdy bylo původní stavební povolení následně
zrušeno, předmět ex offo zahajovaného řízení o odstranění stavby nutně vymezen právě oním
původním stavebním povolením. Pouze takto lze totiž dosáhnout zákonem vytyčeného cíle,
tj. nápravy stavu, který je objektivně v rozporu se zákonem.
Výše uvedené není v rozporu s obecným konstatováním zdejšího soudu vysloveným
ve stěžovatelem dovolávaném rozsudku sp. zn. 3 As 45/2004, že předmětem řízení o odstranění
stavby může být stavba jako celek, nebo pouze její část, jak odpovídá i skutkovému stavu, o němž
bylo tímto rozsudkem rozhodováno (řízení o odstranění dílčích staveb do původního stavebního
povolení nezahrnutých). V případě, že však bylo původní pravomocné stavební povolení
následně správními soudy zrušeno (tak, jak tomu bylo v nyní souzení věci), nemůže být vymezení
předmětu řízení o odstranění stavby ponecháno na úvaze správního orgánu, nýbrž je s ohledem
na účel §129 stavebního zákona určeno obsahem zrušeného stavebního povolení. Nejvyšší
správní soud se proto v tomto ohledu plně ztotožňuje se závěry, ke kterým dospěl Městský soud
v Praze v napadeném rozsudku.
Podpůrně lze poukázat i na stěžovatelem rovněž dovolávaný §2 odst. 4 stavebního
zákona, podle kterého se pojmem stavba rozumí „podle okolností“ i její část nebo změna
dokončené stavby. Oproti zcela jednoznačnému znění stavebního zákona z roku 1976, který
ve svém §139 písm. a) formuloval bezvýjimečně, že používá-li se v zákoně pojmu stavba,
rozumí se tím i její část, je nový stavební zákon poněkud méně striktní. Byť důvodová zpráva
k této formulační změně mlčí a stranou své pozornosti ji ponechává rovněž komentářová
literatura, je podle Nejvyššího správního soudu zjevné, že nové znění zákona ponechává –
na rozdíl od předchozí právní úpravy – určitý prostor pro zohlednění individuálních okolností
jednotlivých konkrétních případů.
Právě okolnosti projednávané věci – tj. skutečnost, že původní pravomocné stavební
povolení bylo správními soudy následně zrušeno – svědčí podle Nejvyššího správního soudu
rovněž závěru, že za „stavbu“ je pro řízení o odstranění stavby nutno považovat celý komplex
řadových rodinných domů a bytových domů povolený stavebním úřadem rozhodnutím ze dne
6. 10. 2003, č. j. Výst.6049/2003-Ko.
VII. b)
Řízení o dodatečném povolení částí stavby
Z výše uvedeného pak vyvstává navazující otázka dodatečného povolování stavby,
resp. jejích jednotlivých částí v rámci ex offo zahájeného řízení o odstranění stavby. Zde již lze
přisvědčit správnímu orgánu, že předmět posuzování bude vymezen žádostí o dodatečné
povolení a nelze tedy vyloučit, aby v rámci řízení o odstranění stavby jako celku bylo dále
rozhodováno o žádostech o dodatečné povolení jednotlivých jejích částí v podobě konkrétních
rodinných či bytových domů.
Ani zde však nelze odhlížet od toho, že půjde o řízení svou povahou akcesorická k řízení
o odstranění stavby a nelze tak pouštět ze zřetele, že stále probíhá toto hlavní řízení, jehož
předmětem je celá původně povolená stavba. Toto vědomí se pak musí nutně promítnout
i do úvahy správního orgánu rozhodujícího o žádosti o dodatečné povolení části původní stavby,
a to níže uvedeným způsobem.
Nejvyšší správní soud souhlasí s Městským soudem v Praze, že bude vždy, tedy
při rozhodování o každé jednotlivé žádosti o dodatečné povolení, třeba posoudit soulad
s územně plánovací dokumentací, s obecnými požadavky na výstavbu, resp. s veřejným zájmem
chráněným zvláštním právním předpisem (§129 odst. 2 stavebního zákona) primárně u celého
komplexu staveb. Pokud bude celý tento komplex shledán v souladu se zákonem stanovenými
kriterii, pak bude zpravidla v souladu i část, o jejímž dodatečném povolení je právě rozhodováno.
Jinak tomu ovšem bude v případě, pokud správní orgán dospěje k závěru o nesouladu
celého komplexu s některým zákonem vyjmenovaným kriteriem či kriterii – v souzené věci
připadá teoreticky v úvahu např. překročení limitů zastavitelnosti území. I v tomto případě
si lze jistě představit, že některé dílčí stavby budou zákonná kriteria splňovat, a v zásadě
tedy nebude jejich dodatečnému povolení nic bránit. Je však současně vyloučeno, aby tato kriteria
splňovaly všechny dílčí stavby. Takový závěr by byl totiž v logickém rozporu s prvotním
závěrem, podle kterého celý komplex staveb zákonná kriteria nesplňuje.
Jinak řečeno, bude-li konstatováno, že celý stavební komplex je v určitém ohledu
nadlimitní, je vyloučeno, aby byly současně všechny dílčí stavby v postupných krocích shledány
v souladu s předmětnými limity. I v případě, že konkrétní dílčí stavba, o jejíž dodatečné povolení
bude žádáno, pak stanovené limity splňovat bude, bude správní orgán muset při posuzování
žádosti pamatovat na to, že povolení všech dílčích staveb není s ohledem na prvotní závěr
o nadlimitnosti komplexu možné, a tuto skutečnost případně zahrnout do svých úvah ohledně
konkrétní dílčí stavby.
Je rovněž třeba zdůraznit, že každé případné dodatečné povolení dílčí stavby bude fixovat
určitý skutkový a právní stav, a omezovat tím prostor pro rozhodování o dalších žádostech
o dodatečné povolování. Bude-li tak například dodatečně povolena stavba jednoho rodinného
domu s nezastavěným pozemkem o určité výměře, nebude možné v případném dalším řízení
o dodatečném povolení jiného domu počítat s tímto pozemkem jednou již „přiděleným“ onomu
v pořadí dříve povolenému rodinnému domu. Týž pozemek tedy nebude možno zahrnut
jako nezastavěný postupně pro více dílčích staveb.
VII. c)
Práva žalobce v řízení o odstranění stavby
Oprávněná nakonec není ani námitka, podle níž se může žalobce domáhat ochrany
v řízení o odstranění stavby. Není tomu tak. Proti oznámení o zahájení tohoto řízení účinně brojit
nelze. Je-li následně požádáno o dodatečné povolení stavby (její části), je toto řízení ze zákona
přerušeno a v případě kladného rozhodnutí o dodatečném povolení zastaveno. K vydání
meritorního rozhodnutí o odstranění stavby, které by bylo možno napadnout odvoláním
a následně případně žalobou ke správnímu soudu, tedy vůbec nemusí dojít. Tvrzení, podle
kterého může žalobce uplatňovat svá práva v řízení o odstranění stavby, je tedy zcela hypotetické.
Naopak, postup, jenž zvolil v daném případě stavební úřad, potažmo žalovaný, prakticky
znemožňuje žalobci domoci se jakýchkoliv svých práv a plynule v tomto ohledu navazuje
na praxi stavebního úřadu realizovanou od samotného počátku rozhodování o předmětném
bytovém komplexu, kdy žalobce nebyl – v rozporu se zákonem – přibrán za účastníka územního
ani stavebního řízení.
Důvodná nakonec není ani námitka, podle níž se Nejvyšší správní soud otázkou řešenou
v souzené věci již dříve zabýval v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ans 11/2010 - 193.
Předmětem posouzení byla v tomto případě stěžovatelem učiněna jiná právní otázka, a to význam
existence kolaudačního rozhodnutí pro zahájení řízení o odstranění stavby.
VIII.
Závěr
Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Městského soudu v Praze netrpí vadou podle §103 odst. 1 písm. a) ani d) s. ř. s.
a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
IX.
Náklady řízení
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobce měl v řízení před Nejvyšším správním
soudem plný úspěch, náleží mu proto náhrada nákladů řízení spočívající v náhradě odměny
za poskytnutou právní službu advokátem podle §11 písm. d) ve spojení s §9 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti ve výši 2100 Kč, a náhradě
hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky ve výši 300 Kč.
Protože je advokát žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35
odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 4 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 480 Kč. Celková výše nákladů je tedy 2880 Kč. Tuto částku je stěžovatel
povinen zaplatit k rukám žalobcova právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu