ECLI:CZ:NSS:2011:4.AS.26.2011:176
sp. zn. 4 As 26/2011 - 176
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: D. S., zast.
JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti žalované:
Univerzita Karlova v Praze, se sídlem Ovocný trh 3, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011, č. j. 5 A 196/2010 – 106,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 21. 5. 2010,
č. j. 3368/10/III/Ká (dále též „rozhodnutí č. 1“), byla zamítnuta žádost žalobce o přezkoumání
rozhodnutí děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze ze dne 24. 2. 2010,
č. j. 260/2010 (dále též „rozhodnutí děkana“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím
děkana bylo žalobcovo studium přerušeno od právní moci rozhodnutí na dobu do vyčerpání
maximální doby studia, tj. do 17. 9. 2012. V odůvodnění rozhodnutí děkan uvedl, že žalobce
neuhradil poplatky spojené se studiem podle §58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých
školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění účinném
ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o vysokých školách“) a čl. 6 přílohy č. 6 Statutu
Univerzity Karlovy v Praze – Poplatky spojené se studiem (dále jen „příloha č. 6“). Tyto poplatky
nebyly zaplaceny ve lhůtě 30 dnů od zaslání výzvy ze dne 20. 1. 2010, č. j. 2-9-40525-III-09,
a výzvy ze dne 9. 7. 2009, č. j. 2-3-34341-III-09. Závěrem děkan upozornil, že v případě uhrazení
poplatku bude student podle čl. 5 odst. 5 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy
v Praze (dále jen „studijní a zkušební řád“) opět zapsán do studia.
Rozhodnutím rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 27-3-45985-III-
10 (dále též „rozhodnutí č. 2“), bylo na základě žádosti žalobce o přezkoumání změněno
rozhodnutí žalované ze dne 18. 3. 2010, č. j. 27-3-45985-III-10, kterým byl vyměřen poplatek za
delší studium ve výši 10 050 Kč na započatých 6 měsíců studia na dobu od 26. 4. 2010 do
25. 10. 2010, tak, že pod podmínkou, že student řádně ukončí studium absolvováním do termínu
splatnosti poplatku, se poplatek v celém rozsahu promíjí.
Rozhodnutím rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 2-9-40525-III-
09 (dále též „rozhodnutí č. 3“), byla zamítnuta pro opožděnost žádost žalobce o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 16. 9. 2009, č. j. 2-9-40525-III-09, kterým byl vyměřen poplatek za
delší studium ve výši 10 050 Kč na započatých 6 měsíců studia na dobu od 26. 10. 2009 do
25. 4. 2010.
Rozhodnutím rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 2-3-34341-III-
09 (dále též „rozhodnutí č. 4“), byla zamítnuta pro opožděnost žádost žalobce o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 16. 3. 2009, č. j. 2-3-34341-III-09, kterým byl vyměřen poplatek za
delší studium ve výši 10 245 Kč za započatých 6 měsíců studia na dobu od 26. 4. 2009 do
25. 10. 2009.
Sdělením proděkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze ze dne 13. 7. 2010,
č. j. 27-3-45985-III-10 (dále též „sdělení proděkana“), byl žalobce informován, že dluh
na poplatku za dobu od 26. 4. 2010 do 25. 10. 2010 ve výši 10 050 Kč, splatnost k 30. 6. 2010,
nadále trvá a bez předložení dokladu o úhradě nebude žalobce zapsán ke studiu po přerušení.
Proti uvedeným pěti aktům se žalobce bránil žalobou ze dne 2. 8. 2010, ve které navrhl,
aby soud rozhodnutí č. 1 až č. 4, jakož i rozhodnutí děkana zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení, vyslovil nicotnost sdělení proděkana a dále uložil žalované povinnost nahradit žalobci
náklady řízení. Ohledně rozhodnutí č. 1 v žalobě především namítal, že podle jeho názoru
lze přerušení studia pouze povolit, nikoliv uložit jako sankci, a pro napadené rozhodnutí
tak chybí zákonný podklad. Za klíčový označil žalobce vztah §54 a §68 odst. 3 a 4 zákona
o vysokých školách, neboť řízení bylo vedeno v režimu §68 odst. 3 písm. c) zákona, a bylo
tak rozhodováno „ve věci povolení přerušit studium“, což podle žalobce představuje
rovněž meze aplikace §54 zákona o vysokých školách. V případě rozhodnutí č. 1 se ovšem
jednalo o sankční přerušení studia, které zákon nepřipouští. Mimoto namítal, že výrok rozhodnutí
v části, že se studium přerušuje „na dobu do vyčerpání doby studia, tj. do 17. 9. 2012“, je vnitřně
rozporný.
Ohledně rozhodnutí č. 2 žalobce vytýkal, že žalovaná klade konec zpoplatněné doby
studia do jednoho okamžiku s formálním ukončením studia (tj. složením všech částí závěrečné
státní zkoušky); žalovaná ovšem nezohledňuje, že formálnímu ukončení studia předchází různě
dlouhá (podle studijního a zkušebního řádu až dvouletá) fáze, kdy studium je již uzavřeno,
všechny studijní povinnosti byly splněny a zbývá (pouze) složit závěrečnou státní zkoušku.
Ustanovení §58 odst. 1 zákona o vysokých školách je podle žalobce třeba vykládat tak,
že zpoplatněna je pouze doba probíhajícího studia, kdy se koná výuka a studentovi jsou
poskytována další plnění související se vzdělávací činností vysoké školy. Do výpočtu poplatku
by zejména neměla být zahrnována doba hlavních prázdnin, kdy výuka neprobíhá. Odůvodnění
rozhodnutí č. 2 je podle žalobce navíc vnitřně rozporné a neúplné, žalobce rovněž nebyl vyzván
k doplnění podkladů, ač požádal o vyrozumění, pokud taková potřeba vyvstane. K rozhodnutí
č. 3 a č. 4 žalobce uvedl, že proti jim předcházejícím rozhodnutím žalované nepodal žádost
o přezkoumání ve stanovené lhůtě 30 dnů od doručení, neboť si byl vědom, že nespadá
pod žádný z důvodů pro úlevy na poplatcích, v rozhodnutí vymezených, a spoléhal na to,
že se mu podaří poplatky uhradit či se dohodnout na jiném řešení. Následně neuspěl se žádostí
o snížení (prominutí) poplatku za delší studium ze dne 11. 2. 2010. Mimoto vytýkal, že ani tato
rozhodnutí nejsou podle jeho názoru řádně odůvodněna a ani v jejich případě nebyl vyzván
k doplnění podkladů a navíc v souladu s čl. 5 odst. 3 studijního a zkušebního řádu před vydáním
rozhodnutí předvolán k osobnímu slyšení. Ohledně sdělení proděkana žalobce argumentoval,
že jím byly pozměněny podmínky přerušení studia (a tudíž i opětovného zápisu do studia),
a došlo jím tedy k zásahu do jeho subjektivních práv. Podle názoru žalobce se proto jedná
o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Toto rozhodnutí ovšem nemohlo být vydáno,
neboť žalobce v den jeho vydání (13. 7. 2010) nebyl studentem, a nevztahovaly
se tak na něj vnitřní předpisy veřejné vysoké školy.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2011, č. j. 5 A 196/2010 – 106, žalobu
odmítl v části směřující proti sdělení proděkana PF UK ze dne 13. 7. 2010, 27-3-45985-III-10,
a zamítl v části směřující proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 5. 2010, č. j. 3368/10/III/Ká
(rozhodnutí č. 1) rozhodnutí žalované ze dne 19. 5. 2010, č. j. 2-9-40525-III-09 (rozhodnutí č. 3),
a rozhodnutí žalované ze dne 19. 5. 2010, č. j. 2-3-34341-III-09 (rozhodnutí č. 4). Současně
rozhodl, že rozhodnutí žalované ze dne 19. 5. 2010, č. j. 27-3-45985-III-10 (rozhodnutí č. 2)
se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení, a dále že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku městský soud ohledně rozhodnutí č. 1
vyložil, že nemůže žalobci přisvědčit v jeho právním názoru, že přerušení studia lze pouze povolit
a že nemůže být uloženo i proti vůli studenta. Ze vztahu ustanovení §54 odst. 1 a §68 odst. 3
písm. c) zákona o vysokých školách totiž nelze dovodit, že by rozhodnutí o přerušení studia
mohlo být vydáváno jen na žádost studenta, případně bez jeho žádosti, ale výlučně v jeho
prospěch, tedy že přerušení studia je právem studenta, nikoliv nepříznivým důsledkem,
který by za určitých okolností musel nést. Ustanovení §68 odst. 3 zákona o vysokých školách
není ustanovením kompetenčním, nýbrž toliko vymezujícím náležitosti určitých typů rozhodnutí
o právech a povinnostech studentů; tyto typy rozhodnutí zákonodárce patrně považoval
za obzvláště významná, a proto proti nim připustil přezkoumání. Přestože toto ustanovení
zdánlivě obsahuje uzavřený výčet rozhodnutí veřejné vysoké školy, která mohou
být přezkoumána, škola může ve svých vnitřních předpisech upravit i další formy rozhodnutí
o právech a povinnostech studentů, což žalovaná učinila v čl. 5 odst. 3 studijního a zkušebního
řádu, a to zcela v souladu s §6 odst. 1 písm. e) ve spojení s §58 odst. 3 a §63 odst. 3 písm. a)
zákona o vysokých školách. Podle městského soudu se nepříčí zákonu a je logické, že žalovaná
ve svých vnitřních předpisech zaplacením poplatku podmiňuje možnost pokračovat ve studiu
a dokončit je; jinak by totiž umožňovala dostudovat i těm studentům, kteří již překročili
standardní dobu studia o více než rok, a to aniž by zaplatili poplatek za delší studium, a teprve
po absolutoriu by od těchto studentů poplatek vymáhala. Jednalo by se ovšem o procesně
náročnější cestu s nejistým výsledkem.
I rozhodnutí č. 1, jako rozhodnutí o přerušení studia pro nezaplacení poplatku,
je podle městského soudu rozhodnutím, které zasahuje do veřejných subjektivních práv studenta,
a jako takové podléhá soudnímu přezkoumání. Proto i ono musí mít náležitosti obdobné těm,
které vypočítává §68 odst. 3 zákona o vysokých školách, neboť jinak by nemohlo v soudním
přezkumu obstát. Přestože to z tohoto ustanovení samotného není patrné, škola může ohledně
studenta vydat i další typy rozhodnutí, opravňuje-li ji k tomu vnitřní předpis vydaný v mezích
zákona, což je i tento případ. Z povahy takových rozhodnutí plyne, že i tato jiná rozhodnutí,
která zasahují do práv studenta, musejí vykazovat odpovídající náležitosti. Městský soud
se neztotožnil s argumentací žalobce, že stanovení poplatku za studium a následků
jeho nezaplacení je výkonem státní správy a nikoliv samosprávy, že v samosprávné působnosti
školy je pouze stanovení výše poplatku, kdežto samotné stanovení poplatku a dalších okolností
s tím spojených je výkonem státní správy. Konstatoval, že přestože textace zákona o vysokých
školách zde není dokonalá, nelze usuzovat na záměr zákonodárce štěpit výkon jediné
(poplatkové) agendy mezi činnost samosprávnou (stanovení výše poplatku) a přenesený výkon
státní správy (forma placení, splatnost poplatku). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to,
že ustanovení §6 odst. 1 písm. l) zákona o vysokých školách do samosprávné působnosti veřejné
vysoké školy výslovně řadí (pouze) stanovení výše poplatku, a nikoliv též formu placení
či splatnost; v jejich případě se jedná toliko o doplňující náležitosti. V rámci rozhodování
o poplatcích jako výkonu samosprávy pak škola ve svém vnitřním předpise může stanovit
i následky nezaplacení poplatku, v tomto případě upřít studentovi možnost dále pokračovat
ve studiu, dokud poplatek neuhradí. Městský soud neshledal vadným ani postup žalované,
kdy studium žalobce bylo rozhodnutím č. 1, resp. jemu předcházejícím rozhodnutím děkana
a v souladu s čl. 5 odst. 5 studijního a zkušebního řádu přerušeno na dobu do vyčerpání
maximální doby studia. Pokud totiž osoba, jíž bylo studium přerušeno, nechá marně uplynout
maximální dobu studia, bude mít přerušení studia stejné důsledky jako jeho ukončení
bez absolutoria. Pokud však poplatek za delší studium v mezidobí zaplatí, má podle čl. 5 odst. 5
věty druhé studijního a zkušebního řádu nárok na to, aby bylo přerušení studia ukončeno.
Na těchto důsledcích nemůže nic změnit ani ustanovení čl. 5 odst. 7 studijního a zkušebního
řádu, které počítá s opětovným zápisem do studia uplynutím doby, na kterou bylo studium
přerušeno.
Ohledně rozhodnutí č. 2 se městský soud neztotožnil s argumentací žalobce,
že zpoplatnit lze pouze „neuzavřené studium“, tj. dobu „aktivní výuky“, kdy student navštěvuje
přednášky a semináře a koná (běžné) zkoušky. Pojem „uzavřené studium“ se totiž sice zvykově
užívá pro studium ve fázi před ukončením, nelze s ním však spojovat žádné právní následky;
taková interpretace vyplývá rovněž z §58 odst. 3, jakož i §44 a §52 zákona o vysokých školách
a navazujících ustanovení čl. 2 odst. 1 a čl. 3 studijního a zkušebního řádu. Výklad opačný
by vyžadoval legislativní změnu, která by odlišila status studenta před a po složení všech běžných
zkoušek. Městský soud ovšem shledal důvodnou námitku, že z rozhodnutí č. 2 nejsou patrné
důvody, pro které rektor nevyhověl žádosti žalobce o přezkoumání rozhodnutí ve věci vyměření
poplatku, když sice shledal důvod pro úlevu na poplatcích podle čl. 4 odst. 1 přílohy č. 6,
současně však bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění konstatoval, že u žalobce nejsou dány
důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu čl. 4 odst. 4 téže přílohy ani důvody pro jinou formu
úlevy (snížení či odložení termínu splatnosti poplatku).
Ohledně rozhodnutí č. 3 a č. 4 městský soud uvedl, že třicetidenní lhůta k podání žádosti
o přezkoumání rozhodnutí o vyměření poplatku marně uplynula dne 2. 5. 2009, resp. dne
4. 11. 2009, žalobce ji však v obou případech podal teprve dne 11. 2. 2010. Závažnost důvodů,
pro které zmeškal třicetidenní lhůtu a které by případně mohly vést k jejímu prominutí, mohl
rektor posuzovat jen z hlediska §68 odst. 4 zákona o vysokých školách (tj. zda jsou dány závažné
důvody, pro které lze zmeškání lhůty prominout), nikoliv z hlediska obecných důvodů pro úlevu
na poplatku podle čl. 5 odst. 3 studijního a zkušebního řádu. Žalobce však v žádosti žádné
důvody, pro které podvakrát nepodal žádost o přezkoumání včas, neuvedl. Ohledně sdělení
proděkana se městský soud neztotožnil s tvrzením žalobce, že toto představuje rozhodnutí
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a neshledal ani důvody jeho tvrzené nicotnosti. Povinnost uhradit
poplatek za období od 26. 4. 2010 do 25. 10. 2010 totiž byla žalobci uložena již rozhodnutím č. 2
ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím žalované ze dne 18. 3. 2010 a sdělením proděkana
se podmínky přerušení studia nijak nezměnily, nýbrž žalovaná v něm pouze zopakovala
skutečnosti již dané.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační
stížností ze dne 28. 6. 2011, ve znění doplnění kasační stížnosti ze dne 3. 8. 2011, podanou
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížností byl rozsudek napaden v rozsahu
zamítnutí žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 5. 2010, č. j. 3368/10/III/Ká (rozhodnutí
č. 1), jímž bylo stěžovateli přerušeno studium pro nezaplacení poplatků za studium,
přičemž stěžovatel současně podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
ve smyslu §107 s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek v rozsahu výroku
o zamítnutí žaloby směřující proti rozhodnutí č. 1 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu
řízení. Uvedl, že podstatou kasační stížnosti je interpretace ustanovení §54 odst. 1 zákona
o vysokých školách. Podle jeho názoru provedl městský soud výklad tohoto ustanovení
nesprávně, když dospěl k závěru, že podle něj lze přerušit studium i proti vůli studenta.
O přerušení studia je podle přesvědčení stěžovatele možné rozhodnout výhradně ve formě
povolení přerušit studium, jak je toto rozhodnutí vymezeno v §68 odst. 3 písm. c) zákona
o vysokých školách. Zákon nezakládá pravomoc veřejné vysoké školy jednostranně disponovat
se studiem studenta a toto přerušit za podmínek, které škola autonomně určí, nýbrž stanoví
zákonnou garanci možnosti studenta své studium přerušit. Studijní a zkušební řád má tyto
požadavky zákona toliko konkretizovat a podle stěžovatele žalovaná porušila zákon, pokud
bez výslovného zákonného zmocnění zakotvila ve svém vnitřním předpise sankci spočívající
v přerušení studia. V této otázce se nejedná o oblast akademické samosprávy, nýbrž o výkon
přenesené státní správy. Vzhledem k tomu, že zákonem je zde ukládána povinnost,
přičemž příslušná ustanovení nejsou dostatečně určitá a srozumitelná, měl by být zvolen výklad
méně omezující veřejná subjektivní práva stěžovatele. Možnost přerušení studia považuje
za své veřejné subjektivní právo; v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 8 As 37/2010 – 78.
Stěžovatel je přesvědčen, že účelem ustanovení §68 odst. 3 zákona o vysokých školách,
do něhož je pod písm. c) zahrnuto toliko rozhodování ve věci povolení přerušit studium,
je upravit režim rozhodnutí o právech a povinnostech studentů upravených v jiných částech
zákona. Toto ustanovení proto zakotvuje i aplikační meze §54 odst. 1 zákona o vysokých
školách, a to tím spíše, že přerušení studia proti vůli studenta představuje intenzivnější zásah
do právní sféry adresáta než zákonem výslovně upravené rozhodnutí o povolení přerušit studium.
Takový výklad odpovídá též úmyslu zákonodárce, což vyplývá z původního návrhu zákona
o vysokých školách, jakož i z důvodové zprávy. Stěžovatel dále namítal, že formulace napadeného
rozhodnutí, kterým bylo jeho studium přerušeno „do doby vyčerpání maximální doby studia,
tj. do 17. 9. 2012“, je vnitřně rozporná a neodpovídá §54 odst. 2 zákona o vysokých školách,
který zakotvuje právo studenta na opětovný zápis do studia po uplynutí doby, na kterou bylo
studium přerušeno. Aplikaci §58 odst. 3 zákona o vysokých školách, v němž je poplatek za delší
studium zakotven, podle stěžovatele nelze propojit s institutem přerušení studia podle §54
odst. 1 téhož zákona, jak učinila žalovaná. V takovém případě by se jednalo o analogii
se školným, což je ovšem nepřípustné, neboť poplatek nemá funkci úhradovou, nýbrž má za úkol
zvýšení efektivity fungování veřejného vysokého školství, jakož i funkci regulační a motivační.
Poplatek za delší studium nemá být překážkou ve studiu, pokud to zákonodárce výslovně
nestanovil, a pokud jej žalovaná ve studijním a zkušebním řádu takto koncipovala, překročila
rámec své samosprávné působnosti ve smyslu §6 odst. 1 zákona o vysokých školách a porušila
čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (vyhlášena pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších
ústavních předpisů, dále jen „Listina“), podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko
na základě zákona a v jeho mezích. Stěžovatel mimoto setrval na svém právním názoru
vyjádřeném v žalobě, totiž že do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří podle §6
odst. 1 písm. l) zákona o vysokých školách toliko stanovení výše poplatku za delší studium,
samotné vyměření poplatku je však vysokou školou realizováno z úřední povinnosti a jako
přenesený výkon státní správy. Ohledně odnětí akademických práv podle něj není na místě
rozšiřovat důvody podle §56 odst. 1 písm. b) a §64 zákona o vysokých školách.
Doplňujícím podáním ze dne 18. 7. 2011 stěžovatel odůvodnil návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, který podal současně s kasační stížností. Nenahraditelnou
újmu ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s., kterou by pro něj výkon nebo jiné právní následky
napadeného rozhodnutí znamenaly, spatřuje ve skutečnosti, že i doba soudního přezkumu
se v jeho případě započítává do maximální doby studia, která mu uplyne dne 17. 9. 2012, a hrozí
tak, že mu bude odepřeno právo na vykonání státní závěrečné zkoušky. Následně rekapituloval
jednání se žalovanou ohledně podmínek uhrazení dlužné částky, jakož i své další závazky,
a objasňoval, jak závažný zásah do jeho právní sféry představuje skutečnost, že mu napadené
rozhodnutí znemožňuje řádně ukončit studium.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 2. 8. 2011 žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnosti nepřiznal odkladný účinek a kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Městský soud se podle jejího názoru řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele,
věc posoudil komplexně a rozhodl po právu. Žalovaná vyložila, že stěžovatel se zapsal do studia
dne 18. 9. 2002, přičemž v průběhu studia mu bylo na základě vlastní žádosti již jednou
(dne 7. 6. 2006) přerušení studia povoleno. V současné době má již absolvovány veškeré (běžné)
zkoušky. Svého práva absolvovat část státní závěrečné zkoušky využil v období od 1. 3. 2010
do 4. 6. 2010, přičemž v řádném termínu dne 26. 5. 2010 ani v prvním náhradním termínu dne
3. 6. 2010 neprospěl. Dále mu dosud zbývá vypracovat, odevzdat a obhájit diplomovou práci.
Žalovaná je přesvědčena, že z ustanovení §54 odst. 1 zákona o vysokých školách je nepochybné,
že studium může být i opakovaně přerušeno, a to za podmínek stanovených studijním
a zkušebním řádem, tj. i proti vůli studenta. V této souvislosti poukázala na §6 odst. 1 písm. e)
zákona o vysokých školách a zdůraznila, že studijní a zkušební řád včetně ustanovení čl. 5 odst. 3
byl podle §36 odst. 1 zákona o vysokých školách registrován Ministerstvem školství, mládeže
a tělovýchovy, a je tedy v souladu se zákonem, neboť v opačném případě by ministerstvo žádost
o registraci podle odst. 3 téhož ustanovení zamítlo. Žalovaná postupovala podle svých vnitřních
předpisů a v souladu se zákonem, přičemž o tom, zda bude studium přerušeno, rozhoduje
v případech jako je tento děkan fakulty a o opravném prostředku proti jeho rozhodnutí rektor.
Podle žalované nejsou splněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
to by bylo naopak v rozporu s veřejným zájmem. Stěžovatel mohl a může svoji situaci řešit
jednoduše tím, že dlužné poplatky uhradí; děkan by poté na žádost stěžovatele přerušení studia
ukončil a stěžovatel by mohl ve studiu pokračovat. Závěrem žalovaná podotkla, že se stěžovatel
mýlí, pokud se domnívá, že dvouletá lhůta k vykonání státní závěrečné zkoušky v jeho případě
uplyne dne 1. 3. 2012, neboť po dobu přerušení studia osoba pozbývá postavení studenta,
a neběží tedy lhůty pro vykonání studijních povinností.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud rovněž zvážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, který stěžovatel podal současně s kasační stížností. Dospěl
k závěru, že o tomto návrhu není v projednávané věci třeba rozhodovat, neboť Nejvyšší správní
soud přistoupil k přednostnímu projednání a meritornímu rozhodnutí o samotné kasační stížnosti
poté, co městský soud provedl nezbytné procesní úkony podle §108 odst. 1 s. ř. s. a předložil
kasační stížnost se spisy Nejvyššímu správnímu soudu, a poté, co zdejší soud poučil účastníky
řízení o složení senátu, který věc projedná a rozhodne, a ze strany účastníků nebyla vznesena
námitka podjatosti. Rozhodnutí o odkladném účinku kasační stížnosti by bylo v tomto případě
nadbytečné, neboť přiznání odkladného účinku kasační stížnosti může obecně přinést ochranu
toliko v období do vydání rozhodnutí o věci samé.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle §54 odst. 1 zákona o vysokých školách „studium ve studijním programu může
být za podmínek stanovených studijním a zkušebním řádem i opakovaně přerušeno. Studijní a zkušební řád
stanoví nejdelší celkovou dobu přerušení studia.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „v době přerušení studia
není osoba studentem. Uplynutím doby, na kterou bylo studium přerušeno, vzniká osobě právo na opětovný zápis
do studia.“
Podle čl. 5 odst. 3 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy v Praze „děkan
z vlastního podnětu též přeruší studentovi studium v případě, kdy student, kterému vznikla povinnost uhradit
poplatek spojený se studiem podle §58 odst. 3 nebo 4 zákona o vysokých školách, tento poplatek ve lhůtě 30 dnů
od zaslání výzvy do vlastních rukou k zaplacení poplatku nezaplatil; to neplatí, vyjde-li najevo, že existuje
závažná okolnost, která by jinak vedla děkana k doporučení snížení, prominutí nebo odložení splatnosti
poplatku, v takovém případě děkan se souhlasem rektora studium z vlastního podnětu nepřeruší, důsledkem
souhlasu rektora je prominutí lhůty pro podání žádosti o přezkum rozhodnutí o vyměření poplatku. Požádá-li
student o to, aby byl před vydáním rozhodnutí slyšen, bude neprodleně pozván k ústnímu jednání. O ústním
jednání se pořizuje zápis, který je nedílnou součástí dokumentace vedené o studentovi fakultou.“
Podle §58 odst. 3 před středníkem zákona o vysokých školách „studuje-li student ve studijním
programu déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok v bakalářském nebo magisterském studijním
programu, stanoví mu veřejná vysoká škola poplatek za studium, který činí za každých dalších započatých šest
měsíců studia nejméně jedenapůlnásobek základu.“
Podle §68 odst. 3 zákona o vysokých školách „rozhodnutí ve věcech
a) povolení mimořádného opravného termínu zkoušky, pokud takovou možnost připouští studijní
a zkušební řád,
b) povolení opakovat část studia uvedenou v §52 odst. 1, pokud takovou možnost připouští studijní
a zkušební řád,
c) povolení přerušit studium,
d) uznání zkoušek a předepsání rozdílových zkoušek,
e) přiznání stipendia,
f) vyměření poplatku spojeného se studiem podle §58 odst. 3 a 4,
g) nesplnění požadavků podle §56 odst. 1 písm. b),
h) disciplinárního přestupku,
i) vyloučení ze studia podle §67
musí být vyhotoveno písemně, musí obsahovat odůvodnění a poučení o možnosti podat žádost
o přezkoumání a musí být studentovi doručeno do vlastních rukou. Případný způsob náhradního doručení
ve věcech uvedených v písmenech a) až f) může stanovit vnitřní předpis vysoké školy nebo její součásti.“
Stěžovatel se brání proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 5. 2010, č. j. 3368/10/III/Ká,
kterým byla zamítnuta jeho žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana Právnické fakulty
Univerzity Karlovy v Praze ze dne 24. 2. 2010, č. j. 260/2010, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Rozhodnutím děkana bylo studium stěžovatele přerušeno od právní moci rozhodnutí na dobu
do vyčerpání maximální doby studia, tj. do 17. 9. 2012, a to na základě §54 zákona o vysokých
školách ve spojení s čl. 5 odst. 3 studijního a zkušebního řádu, a dále §58 odst. 3 zákona
o vysokých školách ve spojení s čl. 6 přílohy č. 6. Stěžovatel byl současně upozorněn, že pokud
poplatek uhradí, bude podle čl. 5 odst. 5 studijního a zkušebního řádu opět zapsán do studia.
Stěžovatel namítá, že ustanovení §54 odst. 1 zákona o vysokých školách je třeba
interpretovat tak, že o přerušení studia lze rozhodnout výhradně ve formě povolení přerušit
studium, jak je toto rozhodnutí zakotveno v §68 odst. 3 písm. c) zákona o vysokých školách,
přičemž zákon podle stěžovatele nezakládá pravomoc veřejné vysoké školy jednostranně
disponovat se studiem studenta a toto přerušit i proti jeho vůli. Stěžovatel je přesvědčen,
že účelem ustanovení §68 odst. 3 zákona o vysokých školách, v němž je pod písm. c) výslovně
uvedeno toliko rozhodnutí ve věci povolení přerušit studium, je upravit režim rozhodnutí
o právech a povinnostech studentů upravených v jiných částech zákona. Toto ustanovení
proto zakotvuje i aplikační meze §54 odst. 1 zákona o vysokých školách, a to tím spíše,
že přerušení studia proti vůli studenta představuje intenzivnější zásah do právní sféry adresáta
než zákonem upravené rozhodnutí o povolení přerušit studium.
Nejvyšší správní soud se s touto právní argumentací stěžovatele neztotožnil a dospěl
k totožnému právnímu hodnocení jako Městský soud v Praze, totiž že rozhodnutí o přerušení
studia lze vydat nejen na žádost studenta, případně bez výslovné žádosti, ale výlučně v jeho
zájmu, nýbrž v odůvodněných případech a v souladu se zákonem a vnitřními předpisy veřejné
vysoké školy též proti vůli studenta. Přerušení studia je tedy třeba hodnotit nejen jako právo
studenta, realizované ve formě povolení přerušit studium, ale za splnění zákonných podmínek
může být rovněž nepříznivým důsledkem, který je student povinen nést. K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší správní soud již na základě jazykového výkladu ustanovení §54 odst. 1 zákona
o vysokých školách, který obecně stanoví, že studium může být přerušeno za podmínek
stanovených studijním a zkušebním řádem. Norma §54 odst. 1 zákona o vysokých školách,
která je pro vymezení institutu přerušení studia určující, neobsahuje podmínku, že by přerušení
studia bylo možno realizovat výhradně na žádost studenta, jak toto ustanovení interpretuje
stěžovatel.
Pokud stěžovatel argumentuje vztahem mezi ustanoveními §54 odst. 1 a §68 odst. 3
písm. c) zákona o vysokých školách a tvrdí, že §68 odst. 3 písm. c) výslovně upravuje toliko
rozhodnutí ve věci povolení přerušit studium, a je tedy třeba jej interpretovat jako aplikační meze
§54 odst. 1, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že pro takový výklad nelze najít v zákoně
oporu. Jak správně vyložil městský soud, z obsahu i systematického zařazení §68 odst. 3 v rámci
zákona o vysokých školách je zřejmé, že se nejedná o ustanovení kompetenční,
které by vymezovalo pravomoci veřejné vysoké školy, resp. taxativní výčet přípustných typů
rozhodnutí o právech a povinnostech studentů. Ustanovení §68 odst. 3 zákona o vysokých
školách je třeba interpretovat tak, že toto vymezuje toliko náležitosti zde vyjmenovaných typů
rozhodnutí o právech a povinnostech studentů. Taková zvláštní úprava je nutná s ohledem na to,
že podle odst. 1 tohoto ustanovení „se na rozhodování o právech a povinnostech studenta nevztahují obecné
předpisy o správním řízení.“ Ze stejných důvodů je v §68 odst. 4 obsažena rovněž speciální úprava
přezkumu těchto rozhodnutí. Nelze ovšem tvrdit, že §68 odst. 3 zákona o vysokých školách
obsahuje vyčerpávající výčet veškerých typů rozhodnutí, které lze v režimu zákona o vysokých
školách vydat. Takový závěr by byl nejen nepřiměřený znění zákona, ale mohl by vést až k tomu,
že by byla znemožněna potřebná rozhodovací činnost veřejných vysokých škol v určitých
oblastech jejich působení. V této souvislosti lze zmínit ustanovení §50 odst. 5 zákona o vysokých
školách, které separátně upravuje náležitosti rozhodnutí o přijetí ke studiu. Další pro řádné
fungování potřebné typy rozhodnutí pak mají veřejné vysoké školy upraveny ve svých vnitřních
předpisech (viz např. rozhodnutí o zániku práva na zápis do studia nebo na opětovný zápis
do studia podle čl. 10 odst. 4 studijního a zkušebního řádu Masarykovy univerzity nebo
rozhodnutí o udělení výjimky z ustanovení řádu podle čl. 41 studijního a zkušebního řádu
Masarykovy univerzity).
Lze tedy shrnout, že i když určitý typ rozhodnutí není v ustanovení §68 odst. 3 zákona
o vysokých školách výslovně uveden, nejedná se samo o sobě o překážku jeho zakotvení
ve vnitřním předpise veřejné vysoké školy, pokud je taková úprava odůvodněná a provedená
v mezích zákona. Taková kritéria splňuje i rozhodnutí ve věci přerušení studia, ovšem
nikoliv ve formě povolení přerušit studium ve smyslu §68 odst. 3 písm. c) zákona o vysokých
školách, nýbrž jako rozhodnutí o přerušení studia, vydané z iniciativy děkana fakulty,
bez předchozí žádosti studenta a k jeho újmě, jak je toto upraveno v čl. 5 odst. 3 studijního
a zkušebního řádu. V návaznosti na výše uvedené je ovšem třeba dovodit, že i tato jiná
rozhodnutí, která nejsou výslovně obsažena ve výčtu §68 odst. 3 zákona o vysokých školách,
musí obsahovat obdobné náležitosti, které jsou vymezeny v §68 odst. 3 zákona o vysokých
školách, neboť i na t ato rozhodnutí se vztahuje výluka podle §68 odst. 1 zákona o vysokých
školách, a nelze na ně tedy aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů, obsahující obecnou úpravu náležitostí rozhodnutí správního
orgánu. Nezbývá tudíž, než se co do povinných náležitostí rozhodnutí vydávaných v režimu
zákona o vysokých školách opřít právě o §68 odst. 3 zákona o vysokých školách, a to i v případě
rozhodnutí zde výslovně neuvedených. Stejně tak soudní přezkum takových rozhodnutí
před správními soudy je třeba orientovat na soulad s požadavky tohoto ustanovení, jak ostatně
učinil i městský soud v nyní projednávané věci. V závislosti na povaze konkrétního rozhodnutí
bude pak zpravidla na místě i ohledně těchto jiných, v §68 odst. 3 výslovně neuvedených
rozhodnutích veřejné vysoké školy připustit jejich přezkum v intencích §68 odst. 4 zákona
o vysokých školách, což se ostatně v nyní projednávané věci také stalo, neboť žalovaná takový
přezkum připustila a realizovala a teprve z něj vzešlé rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou.
Nejvyšší správní soud se nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatele, že pokud by zákon
o vysokých školách umožňoval vydání rozhodnutí o přerušení studia i proti vůli studenta, jednalo
by se o intenzivnější zásah do právní sféry adresáta než v případě rozhodnutí o povolení přerušit
studium na žádost studenta, které je v §68 odst. 3 písm. c) zákona výslovně uvedeno. Tato úvaha
je sice sama o sobě logická, stěžovatel ovšem opomenul, že veřejná vysoká škola je ze zákona
oprávněna porušení povinnosti zaplatit poplatek za delší studium kvalifikovat jako disciplinární
delikt ve smyslu §64 zákona o vysokých školách, podle něhož „je disciplinárním přestupkem zaviněné
porušení povinností stanovených právními předpisy nebo vnitřními předpisy vysoké školy a jejích součástí“,
přičemž §63 odst. 3 písm. a) téhož zákona ukládá studentovi povinnost hradit poplatky spojené
se studiem. Možnosti takového právního hodnocení si je sice stěžovatel vědom, neboť sám
uvádí, že posouzení jeho jednání jako disciplinárního přestupku by bylo dostačující, patrně
si ovšem neuvědomuje, že pokud by žalovaná jeho počínání skutečně kvalifikovala
jako disciplinární přestupek, byla by podle §65 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách
oprávněna mu uložit podmíněné vyloučení ze studia se stanovením lhůty a podmínek
k osvědčení, popř. jej podle písm. c) téhož ustanovení ze studia přímo vyloučit. Pokud by tedy
žalovaná namísto postupu podle čl. 5 odst. 3 studijního a zkušebního řádu (přerušení studia
stěžovatele do doby, než dlužné poplatky uhradí), na porušení poplatkových povinností
stěžovatele reagovala aplikací §64 a §65 odst. 1 zákona o vysokých školách a stěžovatele
(podmíněně) vyloučila ze studia, jednalo by se o následky pro stěžovatele evidentně méně
příznivé a o znatelně intenzivnější zásah do jeho právní sféry. Mimoto nelze přehlédnout,
že přerušením studia je zamezováno dalšímu nárůstu dlužné částky, neboť podle §54 odst. 2 věty
první zákona o vysokých školách není osoba v době přerušení studia studentem, a nemůže tedy
dojít ani ke vzniku poplatkové povinnosti za dalších započatých šest měsíců studia. Taková forma
přerušení studia, jaká byla žalovanou zvolena v čl. 5 odst. 3 studijního a zkušebního řádu,
je s ohledem na právě uvedené konsistentní rovněž s pojetím přerušení studia jako dobrodiní
poskytovaného vysokou školou v případech, kdy není možné řádně plnit studijní povinnosti,
které bylo rozpracováno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011,
č. j. 8 As 37/2010 – 78.
V této souvislosti lze dodat, že žalovaná postupovala vůči stěžovateli vstřícně,
neboť k vydání rozhodnutí ze dne 24. 2. 2010, kterým bylo jeho studium přerušeno, přistoupil
děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze teprve poté, co bylo zaplacení poplatku
za delší studium stěžovateli uloženo již potřetí, resp. již za třetí období (dalších) započatých šesti
měsíců studia nad rámec standardní doby studia zvětšené o jeden rok. Konkrétně se jednalo
o rozhodnutí žalované ze dne 18. 3. 2010, kterým byl vyměřen poplatek za delší studium na dobu
od 26. 4. 2010 do 25. 10. 2010, rozhodnutí žalované ze dne 16. 9. 2009, kterým byl vyměřen
poplatek za delší studium na dobu od 26. 10. 2009 do 25. 4. 2010, a rozhodnutí žalované ze dne
16. 3. 2009, kterým byl vyměřen poplatek za delší studium na dobu od 26. 4. 2009
do 25. 10. 2009. Ustanovení čl. 5 odst. 3 studijního a zkušebního řádu přitom umožňovalo
děkanovi přerušit stěžovateli studium o poznání dříve, a to po marném uplynutí lhůty 30 dnů
podle výzvy ze dne 9. 7. 2009, která byla vydána v návaznosti na rozhodnutí žalované ze dne
16. 3. 2009 a doručena stěžovateli dne 25. 7. 2009.
Důvodná není ani námitka stěžovatele, že do samosprávné působnosti veřejné vysoké
školy patří na základě §6 odst. 1 písm. l) zákona o vysokých školách toliko stanovení výše
poplatku za delší studium, samotné vyměření poplatku je však vysokou školou realizováno
z úřední povinnosti a jako přenesený výkon státní správy, jakož i že ani v případě rozhodnutí
o přerušení studia proti vůli studenta se nejedná o oblast akademické samosprávy, nýbrž o výkon
přenesené státní správy, a veřejná vysoká škola tedy není oprávněna přijmout takovou úpravu
bez výslovného zákonného zmocnění. Z ustanovení §6 zákona o vysokých školách
je nepochybné, že agenda poplatků za delší studium náleží do oblasti samosprávy veřejné vysoké
školy, když odst. 1 tohoto ustanovení (mimo jiné) stanoví, že „do samosprávné působnosti veřejné
vysoké školy patří zejména: e) rozhodování o právech a povinnostech studentů, l) stanovení výše poplatků spojených
se studiem.“ Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele, že na základě tohoto ustanovení
by do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy mělo náležet výhradně stanovení výše
poplatku za delší studium, vlastní uložení poplatku a reakce na jeho nezaplacení by však mělo
být realizováno jako (přenesený) výkon státní správy. Takové štěpení poplatkové agendy nemá
v zákoně oporu a bylo by rovněž nesystémové. Vzhledem k tomu, že vysoká škola je na základě
§6 odst. 1 zákona o vysokých školách v rámci své samosprávné působnosti oprávněna určovat
podmínky pro přijetí ke studiu a rozhodovat v přijímacím řízení, jakož i organizovat studium
a rozhodovat o právech a povinnostech studentů včetně jejich vyloučení ze studia,
bylo by absurdní dovozovat, že poplatková agenda jako taková do samosprávné působnosti
vysoké školy nenáleží. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že stanovení výše
poplatků spojených se studiem jako zvláště významný aspekt této agendy je v katalogu §6 odst. 1
pod písm. l) uvedeno výslovně. V rámci rozhodování o poplatcích jako výkonu samosprávy
je pak vysoká škola ve svém vnitřním předpise oprávněna stanovit též následky nezaplacení
poplatku, v tomto případě autoritativně rozhodnout o přerušení studia stěžovatele do doby,
než tento dlužný poplatek za delší studium neuhradí. Z ustanovení §6 odst. 1 písm. e) ve spojení
s §68 zákona o vysokých školách přitom vyplývá, že i v případě přerušení studia se jedná
o realizaci samosprávné působnosti vysoké školy. Vzhledem k tomu, že zákon je v tomto ohledu
jednoznačný, není prostoru pro stěžovatelem navrhovanou volbu toho z více možných výkladů,
který je pro něj příznivější.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud dodává, že zákon veřejné vysoké
škole nijak nebrání provázat aplikaci §58 odst. 3 s §54 odst. 1 zákona o vysokých školách,
tedy reagovat na porušení poplatkové povinnosti studenta přerušením jeho studia. Takové řešení
je mimoto nejen v souladu se zákonem, ale rovněž je legitimní, pokud veřejná vysoká škola
v rámci výkonu své samosprávné působnosti, kam vybírání poplatků za delší studium i přerušení
studia náleží, odpovídajícím způsobem reaguje na situaci, kdy student ani přes výzvu k zaplacení
dlužný poplatek neuhradí. Nejvyšší správní soud neshledává nic závadného na řešení,
které zvolila žalovaná v čl. 5 odst. 3 studijního a zkušebního řádu, tedy přerušení studia
i proti vůli studenta s tím, že pokud student poplatek za delší studium zaplatí a požádá
o ukončení přerušení studia, děkan této žádosti podle čl. 5 odst. 5 věty druhé studijního
a zkušebního řádu vyhoví a rozhodne o ukončení přerušení studia. Toto řešení je ospravedlněno
tím spíše, že žalovaná by byla zákonem oprávněna zvolit i řešení pro stěžovatele mnohem méně
příznivé, totiž porušení poplatkové povinnosti kvalifikovat jako disciplinární delikt, a za tento
stěžovatele (podmíněně) vyloučit ze studia (viz výše).
Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje, že poplatek
za delší studium by v případě řešení, které zvolila žalovaná, měl získávat charakter školného.
Skutečnost, že veřejná vysoká škola spojí s tím, že student ani přes výzvu poplatek za delší
studium neuhradí, následek přerušení jeho studia až do doby řádného zaplacení, nic nemění
na využití prostředků na poplatcích vybraných, když tyto jsou podle §58 odst. 5 zákona
o vysokých školách příjmem stipendijního fondu veřejné vysoké školy a mohou být čerpány
toliko na výplatu stipendií. Nelze z nich tedy hradit náklady na fungování vysoké školy
a vzdělávání studentů, ať již personální, provozní či jiné. Analogie se školným zde tedy není
na místě, neboť vyměřením poplatků za delší studium nedochází ke zpoplatnění
vysokoškolského studia, a tím ani k porušení čl. 33 odst. 2 Listiny, který mu přiznává atribut
bezplatnosti (KUDROVÁ, V. Poplatky za studium nejsou školným. Universitas: revue Masarykovy
univerzity, 2010, roč. 43, č. 2, s. 21.). Z konstrukce poplatku za delší studium (vyměření za každých
dalších započatých šest měsíců studia, o které student studuje ve studijním programu déle,
než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok) je zřejmé, že poplatek nemá funkci
úhradovou, nýbrž že má funkci sankční a regulační. Jeho úkolem je zajistit vyšší efektivitu
vzdělávání, jakož i celkového fungování veřejné vysoké školy (Tamtéž, s. 19.). Mimoto, jak sám
stěžovatel správně podotýká, poplatek za delší studium má též úlohu motivační, neboť hrozba
jeho uložení má studenty přimět k tomu, aby studovali efektivně a v přiměřené době. Riziko,
že neuhrazení poplatku za delší studium povede k přerušení studia, této koncepci poplatku nijak
neodporuje, ba naopak ji spíše doplňuje.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že formulace
napadeného rozhodnutí, kterým bylo jeho studium přerušeno „do doby vyčerpání maximální
doby studia, tj. do 17. 9. 2012“, je nesrozumitelná či vnitřně rozporná. Toto znění výroku
rozhodnutí je přizpůsobeno případům, kdy student dlužný poplatek neuhradí ani poté, co je jeho
studium přerušeno, a to až do marného uplynutí (v případě stěžovatele desetileté) maximální
doby studia. V těchto případech z logiky věci nemůže dojít k ukončení přerušení studia
a student v takovém případě ztrácí nárok na opětovný zápis do studia, který mu jinak náleží
podle §54 odst. 2 zákona o vysokých školách a navazujícího čl. 7 odst. 7 studijního a zkušebního
řádu. Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani námitka, že původní vládní návrh
zákona o vysokých školách (2. volební období 1996 – 1998, sněmovní tisk č. 329/0, dostupný z:
www.psp.cz) počítal v §53 odst. 1, jakož i v důvodové zprávě k návrhu zákona s přerušením
studia pouze na žádost studenta. Jak ovšem poznamenává i sám stěžovatel, v průběhu
legislativního procesu došlo k vypuštění této podmínky a výsledkem je současná úprava §54
odst. 1 zákona o vysokých školách, podle něhož jsou pro přerušení studia určující pouze
a jen podmínky stanovené studijním a zkušebním řádem, na jejichž základě může být rozhodnutí
o přerušení studia v odůvodněných případech a v souladu se zákonem vydáno též proti vůli
studenta.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i rozhodnutí žalované, jež bylo
předmětem kasačního řízení (rozhodnutí č. 1) a další spisové dokumentace k závěru, že nebyl
naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití
ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud
ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalované žádné důvodně vynaložené náklady řízení
nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. prosince 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu