ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.97.2011:68
sp. zn. 7 As 97/2011 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: P. K., zastoupený
JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem Dělnická 434/1a, Havířov,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava –
Moravská Ostrava a Přívoz, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 21. 2. 2011, č. j. 58 A 43/2010 – 26,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2011, č. j. 58 A 43/2010 – 26,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 2. 2011, č. j. 58 A 43/2010 – 26, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 9. 4. 2010, č. j. MSK 41680/2010,
kterým bylo částečně změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Havířov
ze dne 25. 1. 2010, č. j. OVV1-Mich-RD 907-09-8544-10, kterým byl stěžovatel uznán vinným
ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích
podle ust. §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o přestupcích“). Tohoto přestupku se měl stěžovatel dopustit tím, že v Havířově
na ul. Dlouhá třída a Hlavní třída dne 6. 5. 2009 v 16.30 hod. neumožnil bezpečný a plynulý
průjezd vozidlu městské policie, které užívalo zvláštního výstražného světla modré barvy
doplněného o zvláštní zvukové výstražné znamení, tedy vozidlu s právem přednostní jízdy,
čímž porušil ust. §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o silničním provozu“). Řízení o přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. l) zákona
o přestupcích pro porušení §32 odst. 1 zákona o silničním provozu bylo rozhodnutím krajského
úřadu zastaveno. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že se neztotožňuje s námitkou
stěžovatele, že došlo k jeho zkrácení na právu obhajoby v důsledku toho, že jeho obvinění bylo
v rámci předvolání k ústnímu jednání ze dne 24. 8. 2009 vedle přestupku podle ust. §22 odst. 1
písmene l) zákona o přestupcích pro porušení §32 odst. 1 zákona o silničním provozu rozšířeno
dále o porušení ust. §41 odst. 7 zákona o silničním provozu, jehož se měl stěžovatel dopustit
neumožněním bezpečného a plynulého průjezdu vozidlu městské policie, tedy vozidlu s právem
přednosti jízdy. Podle ust. §67 odst. 1 zákona o přestupcích se přestupky proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích projednávají z úřední povinnosti,
přičemž podkladem pro zahájení řízení o přestupku je podle odst. 2 citovaného ustanovení nejen
oznámení státního orgánu, orgánu policie nebo obce, jakož i právnické osoby nebo občana
o přestupku, ale také poznatek z vlastní činnosti správního orgánu. V přestupkovém řízení
se uplatňuje zásada oficiality a legality a magistrát je povinen zahájit řízení o přestupku,
který nebyl ohlášen, pokud vzniklo během přestupkového řízení na základě zjištěných skutečností
důvodné podezření, že kromě ohlášeného přestupku byl spáchán i přestupek další. Krajský soud
přisvědčil krajskému úřadu, že rozšíření obvinění nebránila ani skutečnost, že ve věci již byl
vydán podle ust. §87 odst. 1 zákona o přestupcích příkaz. To se projevilo pouze ve skutečnosti,
že stěžovateli nebylo možné podle odst. 4 citovaného ustanovení uložit jiný druh sankce nebo
vyšší výměru pokuty, než byly uvedeny v příkaze, což porušeno nebylo. Stejně tak krajský soud
nepřisvědčil stěžovateli, že obvinění z přestupku podle ust. §22 odst. 1 písmene l) zákona
o přestupcích spočívajícího v porušení ust. §41 odst. 7 zákona o silničním provozu bylo
správními orgány vykonstruováno, protože měl možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem,
které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy
na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Ze spisu je zřejmé, že všech těchto práv
využíval a správní orgány mu nijak v jejich využití nebránily. Žalobní námitku, že hlídka městské
policie neřídila vozidlo s právem přednosti jízdy ve smyslu ust. §41 zákona o silničním provozu,
protože ve vztahu ke stěžovateli neplnila úkoly související s výkonem zvláštních povinností,
neshledal krajský soud důvodnou. Uvedl, že povinnost podle ust. §41 odst. 7 zákona o provozu
na pozemních komunikacích je uložena všem řidičům, a proto je naprosto nerozhodné,
zda zákrok směřuje vůči tomu řidiči, který má umožnit bezpečný a plynulý průjezd nebo nikoliv.
Není ponecháno na úvaze účastníka silničního provozu, zda jsou splněny všechny podmínky
pro užití výstražného světla modré barvy a zvláštního zvukového znamení a zda tomuto vozidlu
umožní či neumožní bezpečný a plynulý průjezd. V této souvislosti krajský soud odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 8 As 68/2009 – 83. Krajský
soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že skutek, v němž je předmětný přestupek
spatřován, není ve výroku rozhodnutí správních orgánů dostatečně specifikován. Výrok
rozhodnutí splňuje všechny náležitosti podle ust. §77 zákona o přestupcích, protože obsahuje
dostatečně přesný popis skutku s označením místa a času spáchání přestupku tak, aby jej nebylo
možno zaměnit s jiným.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b)s. ř. s., v níž namítal, že došlo
k nesprávnému posouzení věci a řízení trpělo vadami, které způsobily nezákonnost rozsudku.
Podle názoru stěžovatele vůči němu nebylo řádně zahájeno řízení o projednání přestupku
a nebylo mu umožněno účinně se vyslovit a případně důkazně podložit svá tvrzení k příslušnému
obvinění z přestupku, čímž mu byla zkrácena práva na spravedlivý proces. Stěžovatel také
poukázal na to, že vozidlo městské policie nepoužívalo zvláštní výstražné znamení oprávněně.
Jelikož zvláštní povinností, na jejímž základě bylo tohoto znamení použito, byl zásah
proti stěžovateli, nemohlo se jednat o oprávněné použití výstražného znamení, neboť zásah
proti stěžovateli byl neoprávněný, jelikož strážníci jednali v omylu. K tomuto závěru dospěl
již odvolací orgán. Zvláštní zvukové výstražné znamení může být podle stěžovatele použito
pro zvýšení bezpečnosti života a zdraví, při průjezdu křižovatkou, zalidněnou oblastí, místem
zvýšeného pohybu chodců a při porušení ust. §41 odst. 1 silničního zákona. Vozidlo městské
policie se tímto neřídilo a právo přednosti v jízdě si vymáhalo neoprávněně a nebezpečným
způsobem. Ke zneužití výstražného světla modré barvy doplněného zvukovým výstražným
znamením mělo dojít nepřípustným zastavováním vozidla zezadu, pokud nesvítí vpředu
na vozidle městské policie nápis „STOP“ nebo „STOP POLICIE“. Dále stěžovatel namítal,
že rozhodnutí správního orgánu postrádá vymezení skutku a jeho výrok se omezuje jen na citaci
ust. §41 odst. 7 silničního zákona. Ani z odůvodnění nevyplývá, v jakém konkrétním jednání toto
neumožnění bezpečného a plynulého průjezdu mělo spočívat. Stěžovatel poté, co zjistil, že je
předmětem úkonu městské policie, své vozidlo okamžitě na vhodném místě zastavil. Za zcela
nepřiléhavou označuje argumentaci krajského soudu ustanovením §79 zákona o silničním
provozu. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel,
přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu spisu vyplynulo, že dne 6. 5. 2009 jeli strážníci Padyšák a Pěgřimek směrem
od centra Havířova k OD Permon a v protisměru zahlédli neosvětlené vozidlo. Na křižovatce
se otočili a v domnění, že pronásledují toto neosvětlené vozidlo, jej začali vyzývat k zastavení
světelnými a zvukovými výstražnými znameními, stejně tak jako nápisem „STOP“. Stěžovatel,
který byl řidičem tohoto vozidla, na výzvy během delšího úseku nereagoval a zastavil
až o značnou chvíli dále. Následně byl strážníky obviněn z přestupku podle ust. §22 odst. 1
písm. l) přestupkového zákona, protože neměl za jízdy rozsvícená obrysová a potkávací světla
ani světla pro denní svícení. Na dotaz, proč nezastavil, odpověděl, že si strážníků nevšiml.
Ve správním řízení bylo toto obvinění rozšířeno o přestupek neumožnění bezpečného
a plynulého průjezdu vozidlu s předností v jízdě a oběma přestupky byl stěžovatel uznán vinným.
Během odvolacího řízení vyšlo najevo, že obvinění z přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. l)
přestupkového zákona, který měl být spáchán porušením ust. §32 odst. 1 zákona o silničním
provozu tím, že stěžovatel neměl za jízdy rozsvícená obrysová a potkávací světla ani světla
pro denní svícení, pokud je jimi vozidlo vybaveno, nemělo oporu ve skutkovém stavu,
neboť došlo k omylu v identifikaci vozidla, a tím také řidiče, který tento přestupek spáchal.
Ve zbytku bylo potvrzeno rozhodnutí magistrátu.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
krajského úřadu způsobené nedostatečným vymezením skutku a omezením výroku pouze
na citaci ust. §41 odst. 7 zákona o silničním provozu. Nedostatečné vymezení přestupku by
mohlo zapříčinit nepřezkoumatelnost rozhodnutí, proto je z uvedených důvodů kasační stížnosti
nutné nejprve vyřešit otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že skutkové vymezení v rozhodnutí nebylo dostatečné.
Právní názor týkající se výroku správního rozhodnutí již vyjádřil rozšířený senát Nejvyšší správní
soud v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73 tak, že „Výrok rozhodnutí o jiném
správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením
jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“ Výrok rozhodnutí v dané věci
vyhovuje uvedeným požadavkům tak, že popsaný přestupek nemůže být zaměněn s jiným.
Proto Nejvyšší správní soud hodnotí rozhodnutí správního orgánu jako přezkoumatelné.
Stěžovatel shledává zásadní pochybení správního orgánu v rozšíření svého stíhání,
čímž byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces a omezen v možnosti účinně se bránit.
Ve vztahu k této stížní námitce se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěry krajského soudu.
Zásada oficiality v přestupkovém řízení ukládá správnímu orgánu povinnost rozšířit řízení
o každý další přestupek, o jehož spáchání se dozví. V případě stěžovatele došlo k rozšíření
až po vydání platebního příkazu, což mělo za následek nemožnost uložení vyšší sankce.
Stěžovatel měl během řízení možnost vyjádřit se ke všem důkazům a podle obsahu spisu tak
učinil. Navrhl jako důkaz svědeckou výpověď spolujezdce a byl aktivním účastníkem řízení.
Nelze tedy učinit závěr, že jeho práva byla v průběhu správního řízení zkrácena.
Jako nedůvodnou posoudil Nejvyšší správní soud rovněž námitku neoprávněného použití
výstražného znamení. Pouhé podezření ze spáchání přestupku stačí k zákroku či úkonu strážníka,
neboť podle ust. §7 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších
předpisů, je strážník je v pracovní době povinen v mezích tohoto nebo zvláštního zákona provést
zákrok nebo úkon, nebo učinit jiné opatření, je-li páchán trestný čin nebo přestupek či jiný
správní delikt anebo je-li důvodné podezření z jejich páchání. Skutečnost, že stěžovatel nebyl
uznán vinným, že spáchal přestupek, ze kterého jej strážníci podezřívali, vůbec neznamená,
že toto podezření nemohlo být v okamžiku použití výstražného znamení strážníky z jejich
subjektivního hlediska důvodné. Strážníci se totiž na základě toho, co mysleli, že vidí, domnívali,
že řidič vozidla řízeného stěžovatelem je podezřelý ze spáchání přestupku. Měli za to, že jeho
vozidlo nebylo osvětleno. Teprve později se ukázalo, že výstražné znamení použili v omylu,
neboť směřovalo vůči vozidlu, jehož řidič se přestupku, o kterém strážník měl za to, že byl
spáchán, nedopustil. I kdyby byl stěžovatel o tomto omylu přesvědčen (což ovšem z prvního
záznamu o přestupku nevyplývá, protože je z něho patrná spíše nejistota stěžovatele, zda své
vozidlo měl osvětleno), není zásadně přípustné, aby si to, zda uposlechne pokynu strážníků,
anebo nikoli, rozhodl na základě vlastní úvahy o oprávněnosti jejich pokynu a na tomto
subjektivním hodnocení zakládal své další jednání. Nejvyšší správní soud zaujal k problematice
uposlechnutí výzvy policisty v běžných situacích stanovisko ve svém rozsudku ze dne 17. 8. 2011
č. j. 1 As 63/2011 – 90: „(…) neuposlechnutí výzvy policisty jen podle subjektivní úvahy o tom, že se jedná
o výzvu nesprávnou, představuje nikoli bezvýznamné ohrožení jednoho z pravidel fungování demokratické
společnosti..“ Tento závěr je v souladu se závěry Ústavního soudu, který v usnesení
ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97, vyslovil názor, že „občané jsou povinni se podrobit výkonu
pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo
porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit
jiným, a to zákonným způsobem.“ Tento právní názor nebyl pro případy běžných situací popřen
ani nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1849/08, v němž se uvádí: „Orgán
veřejné moci (…) vykonává určitou pravomoc a kompetenci ultra vires nejen tehdy, jedná-li mimo formálně
zákonem stanovený rámec pravomocí a kompetencí, ale materiálně též tehdy, pokud svým jednáním nesleduje určitý
předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel, pro který mu byla určitá pravomoc a kompetence svěřena,
resp. tehdy, narušuje-li svým, byť o zákon se opírajícím postupem, základní práva dotčených osob více, než je
nezbytně nutné k tomu, aby byl ještě dosažen zákonem stanovený účel. Ukládá-li na základě zákona orgán
veřejné moci soukromým osobám povinnosti, a tím omezuje jejich základní práva, musí přesto dbát na to,
aby zcela nepopřel samotnou podstatu toho kterého základního práva nebo jeho smysl. Omezení nelze užít
k jiným, než zákonem předvídaným účelům (čl. 4 odst. 4 Listiny). Tak základní práva zpětně omezují svá,
formálním zákonem předvídaná, omezení.“ Jednání strážníků sledovalo, podobně jako ve věci
posuzované v citovaném rozsudku ze dne 17. 8. 2011 č. j. 1 As 63/2011 – 90, předvídatelný
a racionálně zdůvodnitelný účel, a sice zastavením vozidla stěžovatele zjistit totožnost možného
pachatele domnělého přestupku a případně jej upozornit na to, aby nadále měl své vozidlo
osvětleno. Pokyn byl vzhledem k situaci nepochybně proporcionálním omezením práva, které jím
bylo dotčeno, neboť zastavení vozidla na krátký čas, a tedy krátkodobé omezení svobody pohybu
řidiče, nelze považovat za nijak významnou újmu. Z jednání strážníků není patrné, že by svého
oprávnění využívali excesivně, šikanózně či záměrně neoprávněně. Skutečnost, že se mýlili
v identifikaci konkrétního vozidla, nelze v dané situaci v žádném případě považovat za excesivní
jednání, neboť určitý stupeň nejistoty a z něho plynoucích omylů se podobné situace mohou
vyznačovat a v reálném životě se jim nelze vyhnout. Právo proto musí i jednání strážníka v omylu
aprobovat a zásadně (v běžných situacích) trvat na tom, aby i pokynů udělených v omylu byli
jednotlivci povinni uposlechnout. Je tedy zřejmé, že stěžovatel, i kdyby byl přesvědčen o omylu,
ve kterém policisté jednají, měl povinnost se jejich zákroku podrobit a skutečnost, že se jednalo
o omyl, jej této povinnosti nezbavovala.
Důvodná je však stížní námitka, že si správní orgány neujasnily, jakého skutku se měl
stěžovatel dopustit. Pochybení správních orgánů pak mělo za následek nesprávnou úvahu
o naplnění znaků skutkové podstaty údajného přestupku. Z konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu vyplývá, že přestupkové právo je založeno, stejně jako trestní právo,
na základních zásadách, jimiž je zejména presumpce neviny, zásada in dubio pro reo, zásada postihu
za zaviněné jednání a požadavek patřičného důkazního standardu, tedy že postih je možný pouze
v případě, že bylo prokázáno, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63
či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55,
www.nssoud.cz). Proto se nelze spokojit s tím, že skutečnost, že obviněný se dopustil přestupku,
se jeví být pravděpodobnou, či dokonce nejpravděpodobnější verzí skutkového děje. Existuje-li
pochybnost, tj. ne zcela nepravděpodobná možnost, že skutkový děj se odehrál jinak než tak,
že naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přestupku, nepřipadá shledání viny spácháním
přestupku v úvahu (in dubio pro reo). Jak již vícekrát zdůraznil Nejvyšší správní soud „v přestupkovém
řízení správní orgán rozhoduje o vině přestupce a o trestu za přestupek; zkoumá se tu tedy oprávněnost trestního
obvinění v širším slova smyslu, jak je chápe čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Jak judikatura opakovaně dovodila, platí pro správní
trestání obdobné principy jako pro trestání soudní (…).“ (viz rozsudek ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 1 As 96/2008 - 115 publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS a na www.nssoud.cz.)
V posuzovaném případě shledává Nejvyšší správní soud zásadní rozpor mezi skutečným
jednáním stěžovatele a jeho podřazením pod konkrétní skutkovou podstatu. Přestupku,
ze kterého byl stěžovatel obviněn, se podle ust. §22 odst. 1 písm. l) přestupkového zákona
dopustí ten, kdo jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až k), poruší zvláštní
právní předpis. Tím má být v daném případě porušení ust. §41 odst. 7 zákona o silničním
provozu, podle kterého jsou řidiči ostatních vozidel povinni vozidlům s právem přednostní jízdy
a vozidlům jimi doprovázeným umožnit bezpečný a plynulý průjezd, a jestliže je to nutné,
i zastavit vozidla na takovém místě, aby jim nepřekážela. Do skupiny tvořené vozidly s právem
přednostní jízdy a vozidly jimi doprovázenými se řidiči ostatních vozidel nesmějí zařazovat.
Chráněným zájmem je zájem na tom, aby vozidla s právem přednostní jízdy a vozidla jimi
doprovázená mohla bezpečně a plynule projíždět po pozemních komunikacích zpravidla rychleji
než ostatní vozidla, a tedy aby jim ostatní vozidla zpomalením, uhnutím ke kraji vozovky či jiným
podobným manévrem nebo dokonce zastavením umožnila rychlý, a přitom bezpečný, průjezd.
Za tím účelem jsou řidiči povinni přiměřeně sledovat provoz na pozemní komunikaci ve svém
okolí, tedy před vozidlem, za ním i na připojujících se komunikacích tak, aby pokud možno
dostatečně včas vozidlo s právem přednostní jízdy či jím doprovázené vozidlo zaznamenali
a umožnili mu bezpečný a plynulý průjezd. Jednáním v rozporu s ust. §41 odst. 7 zákona
o silničním provozu by tedy například bylo, pokud by řidič z nedbalosti (proto, že si nevšiml,
ač si všimnout mohl a měl) či dokonce úmyslně (proto, že nechtěl zpomalovat) adekvátně
nezareagoval na blížící se vozidlo s právem přednostní jízdy či jím doprovázené vozidlo,
které směřuje k průjezdu okolo něho. Porušení citovaného ustanovení tedy připadá v úvahu jen
tehdy, je-li zde vůbec nějaké vozidlo s právem přednostní jízdy či vozidlo jím doprovázené,
které směřuje k průjezdu okolo vozidla řidiče, jenž by se měl porušení uvedeného ustanovení
dopustit, nebo již kolem něho projíždí. Není-li však takového vozidla, například proto,
že vozidlo, které sice disponuje právem přednostní jízdy okolo dotyčného řidiče neprojíždí,
ani k průjezdu okolo něho nesměřuje, nýbrž dotyčného řidiče sleduje a snaží se jeho vozidlo
zastavit, nepřipadá porušení ust. §41 odst. 7 zákona o silničním provozu v úvahu, neboť vůbec
v rozhodné době nelze uvedeným ustanovením chráněný zájem narušit. Jednání řidiče by tak
mohlo být za určitých okolností pokusem o porušení citovaného ustanovení, pokud
by se například řidič domníval, že vozidlo kolem něho chce, využívajíc práva přednostní jízdy,
projet a nesnažil by se mu to umožnit adevátní reakcí. Takové jednání však zásadně, viz výjimku
v ust. §50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, není jako přestupek postižitelné.
Ze správního spisu vyplývá, že strážníci městské policie užívali výstražných znamení
doplněných nápisem „STOP“ z důvodu, aby vozidlo stěžovatele zastavili. Nejednalo se tedy
o situaci předvídanou v ust. §41 odst. 7 zákona o silničním provozu. Strážníci nechtěli pouze
projet využívajíce práva přednostní jízdy u svého vozidla, ale měli od počátku v úmyslu
stěžovatele, jako podezřelého ze spáchání přestupku, zastavit a využili k jeho zastavení
signalizační prostředky, dokud se jim nepodařilo stěžovatelovo vozidlo zastavit. Stěžovatel se tak
přestupku spočívajícího v porušení povinnosti podle citovaného ustanovení nemohl dopustit,
neboť v rozhodné době strážníci práva přednostní jízdy pro své vozidlo nevyužívali, takže zájem
chráněný uvedeným ustanovením nemohl být dotčen. Právní závěr, že stěžovatel spáchal
přestupek podle ust. §22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích, tedy skutková podstata,
z níž krajský úřad v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a je naopak
s dosavadními skutkovými zjištěními zcela v rozporu. Kasační stížnost je proto v tomto rozsahu
důvodná.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek krajského soudu
podle ust. §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
v němž je krajský soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu