ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.134.2012:46
sp. zn. 1 As 134/2012 – 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: B. M., zastoupen
Mgr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem Purkyňova 10, Plzeň, proti žalovanému:
Zeměměřický a katastrální inspektorát v Plzni, se sídlem Radobyčická 12, Plzeň, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: L. H., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2011,
čj. ZKI-O-18/124/2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 27. 6. 2012, čj. 57 A 49/2011 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věcí
[1] Žalobce je vlastníkem rodinného domu a přilehlého pozemku v obci S. V roce 2010 byla
dokončena obnova katastrálního operátu v části katastrálního území S. n. O., a to formou
přepracování. Žalobce podal proti obnovenému katastrálnímu operátu námitku, jejíž podstatou
bylo tvrzení, že došlo k posunu hranice mezi stavební parcelou č. 493, která je ve vlastnictví
žalobce, a stavební parcelou č. 492, která je vlastnictví osoby zúčastněné na řízení. Namítal, že
hranice nemá být vedena u zdi jeho rodinného domu, nýbrž až u zakončení krovu,
tj. ve vzdálenosti cca 15 – 17 cm od zdi rodinného domu.
[2] Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Sušice (dále jen „správní orgán
I. stupně“), rozhodnutím ze dne 17. 3. 2011, čj. OR-139/2010-431, námitce žalobce nevyhověl.
Vyšel ze zjištění, že hranice mezi parcelami byla takto zaměřena během mapování v roce 1959.
Zaměření předcházelo vyšetření držby, lomové body hranic byly za účasti vlastníků nemovitostí
v terénu označeny barvou a zaneseny do náčrtu. Správnost označení hranice byla v protokolu
potvrzena vlastníky nemovitostí. Hranice byla vyšetřena jako nesporná.
[3] Odvolání, které žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, bylo
zamítnuto rozhodnutím žalovaného, jež je blíže označeno v záhlaví. Žalovaný dospěl k závěru,
že zákres hranice parcel v obnovené mapě odpovídá stavu vyšetřenému a zaměřenému
při mapování v roce 1959, podle kterého byl veden zákres v analogové mapě katastru nemovitostí
platné před obnovou operátu.
[4] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u krajského soudu. Soud žalobu jako nedůvodnou
zamítl. V odůvodnění potvrdil správnost závěru žalovaného, dle něhož nedošlo při obnově
katastrálního operátu ke změně zobrazení sporné hranice mezi parcelami. To vyplývá
z porovnání souboru popisných informací a souboru geodetických informací před obnovou
katastrálního operátu a po ní. Rovněž na základě výpočtu výměry parcel, která se po obnově
katastrálního operátu nezměnila, lze usuzovat na korektnost zobrazení hranice parcel
v obnoveném operátu. V původním katastrálním operátu byla hranice zobrazena dle výsledků
šetření provedeného v roce 1959 a při reambulaci v roce 1966. Význam souhlasu vlastníků
pozemků se správností výsledků šetření provedeného v roce 1959 není umenšen tím,
že jej podepsal pouze jeden ze spoluvlastníků (druhým spoluvlastníkem, který však souhlas
nepodepsal, byl právě žalobce). Z §9 odst. 3 zákona č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru
a jeho vedení (katastrální zákon), se podává, že neúčast držitelů pozemků či jejich zmocněnců
není na závadu uskutečnění jednání a vyšetření skutečného stavu.
[5] Dále krajský soud poukázal na to, že §27 písm. k) v současné době platného zákona
č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), obsahuje pouze
definici budovy. Způsob, jakým se budovy prostorově evidují v souboru geodetických informací,
však vyplývá z §5 odst. 1 písm. b) bodu 1 vyhlášky č. 26/2007 Sb. V řízení o námitce proti
obnovenému katastrálnímu operátu nelze aplikovat §7 katastrálního zákona, upravující revizi
katastru nemovitostí, ani §8 téhož zákona o opravě chyb v katastrálním operátu. Pokud by mělo
dojít k opravě chyby v katastrálním operátu spočívající v nesprávném zobrazení hranic parcel,
muselo by být postaveno najisto, že mezi vlastníky sousedících parcel neexistuje spor
o geometrické a polohové určení hranice. Tak tomu však v daném případě není.
[6] V závěru rozsudku krajský soud uvedl, že žalovaný své rozhodnutí řádně odůvodnil
a vypořádal se se všemi námitkami žalobce. Uzavřel, že v řízení o námitce proti obnovenému
katastrálnímu operátu nebyly správní orgány oprávněny měnit průběh hranice mezi stavebními
parcelami č. 493 a 492, aniž by to odpovídalo podkladům; nebyly tedy oprávněny řešit spor
o vlastnické právo. Při přepracování katastrálního operátu jeho digitalizací nedošlo k překročení
mezní odchylky.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační
stížnost. Namítá, že jeho podání svým obsahem splňovalo i požadavky žádosti o opravu chyb
ve smyslu §8 katastrálního zákona. Nebyla tedy namítána chyba v souvislosti s vlastním
přepracováním DKM. Pokud správní orgány neučinily jiné rozhodnutí, pojaly do řízení o námitce
i rozhodování o opravě chyby dle §8 katastrálního zákona. Stěžovatelka tvrdí, že fakticky bylo
rozhodováno i o žádosti o opravu, neboť napadené výroky správního rozhodnutí jsou neúplné.
Výrok II. by měl být doplněn tak, že se námitky vylučují k samostatnému řízení o opravě.
Fakticky tak bylo vedeno společné řízení dle §140 správního řádu, výroky rozhodnutí jsou však
v rozporu s odůvodněním.
[8] Stěžovatel dále tvrdí, že v řízení namítal, že nebyl nikým vyrozuměn v roce 1959 a 1966
o řízení ve věci katastru nemovitostí. Správní orgány se tedy nevypořádaly s tím, že bylo zasaženo
do vlastnických práv stěžovatele v důsledku toho, že nebyl přizván k místnímu šetření. Bylo
na správním orgánu, aby pozvání účastníka doložil. Dle §50 odst. 4 písm. b) katastrální vyhlášky
mohou být předmětem revize i hranice pozemků, obvody budov. Soud však zastává mylný názor,
že předmětem napadených rozhodnutí a soudního přezkumu je pouze rozhodnutí v rozsahu
přepracování souboru geodetických informací. Tento omyl však způsobil katastrální úřad
při nesprávném posouzení jeho podání. Je však opomíjeno, že žalobce namítal zjevnou
nesprávnost mapování z let 1956 – 1961 s odkazem na starší mapu z roku 1908. Z toho důvodu
bylo žádáno o opravu.
[9] Odůvodnění rozsudku je dle stěžovatele rozporné, neboť na jedné straně se v něm uvádí,
že stěžovatel přesvědčivě nedoložil, proč se jedná o stavbu atypickou ve smyslu §5 odst. 1
písm. b) katastrální vyhlášky, na druhé straně soud učinil závěr, že skutkový stav věci byl zjištěn
dostatečně. Stěžovatel se domnívá, že bylo úkolem žalovaného prokázat, že nemovitost
ve vlastnictví stěžovatele je „typickou stavbou“. Nicméně u tzv. typických staveb platí,
že se zobrazují v katastrální mapě jako průmět vnějšího obvodu budovy, jímž je vnější obvod
střešního pláště. Není určeno, že by vnějším obvodem budovy musela být v místě průniku
jen část zdiva spojená se zemským povrchem.
[10] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podáním stěžovatele bylo
zahájeno řízení v souladu s §16 katastrálního zákona. Lhůta pro podání námitek proti
obnovenému katastrálnímu operátu skončila dne 9. 12. 2010, stěžovatel o den dříve správnímu
orgánu I. stupně oznámil, že jeho detailní vysvětlení je nutné považovat za námitku. Při obnově
katastrálního operátu přepracováním se v souladu s §63 odst. 3 písm. c) katastrální vyhlášky
provádí oprava zjištěných chyb v dosud platném katastru. Na základě podané námitky,
v níž je namítán chybný stav katastru před obnovou operátu, šetří katastrální úřad údaje katastru
komplexně a zkoumá tedy i to, zda stav údajů před obnovou byl v katastru správný. Pokud
je stěžovatel přesvědčen, že jeho podání bylo návrhem na opravu chyby dle §8 katastrálního
zákona, proč tedy dne 27. 6. 2012 podal u správního orgánu I. stupně v naprosto stejné záležitosti
žádost o opravu chyby? Postupem podle §8 katastrálního zákona je možné opravovat chyby
vzniklé za trvání katastru nemovitostí, i chyby, které vznikly na základě zřejmého omylu
při vedení dřívější evidence nemovitostí. Uvedeným postupem však nelze odstranit chyby, které
vznikly při vedení pozemkového katastru či pozemkové knihy. K argumentaci §29 katastrálního
zákona (správně zřejmě §27 – pozn. NSS) žalovaný uvádí, že katastrální úřady považují budovy
primárně za typické, pokud není listinou doložen opak. Ve zbytku pak odkazuje na §5 odst. 1
písm. b) katastrální vyhlášky.
[12] Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Námitkou, jíž stěžovatel poukazuje na nesprávný postup žalovaného spočívající v tom,
že podání stěžovatele nevyhodnotil rovněž jako žádost o provedení opravy chyby v katastrálním
operátu a nevyloučil tuto žádost k samostatnému projednání, se Nejvyšší správní soud nezabýval.
Stejně tak tvrzením, že výroky správního rozhodnutí jsou neúplné a rozporné s jeho
odůvodněním a podáním stěžovatele. Dle §104 odst. 4 s. ř. s. jsou důvody kasační stížnosti, které
stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl, nepřípustné. Stěžovateli
nic nebránilo v tom, aby tuto námitku uplatnil jako žalobní bod již v řízení před krajským
soudem, ovšem neučinil tak, což Nejvyšší správní soud ověřil v soudním spise krajského soudu.
[15] Nejvyšší správní soud se tak zabýval pouze otázkou splnění podmínek pro opravu chyby
v rámci řízení o námitce proti obnovenému katastrálnímu operátu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
IV.A.], poté námitkou nesprávného výkladu pravidel pro zobrazení budov do souboru
geodetických informací [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., IV.B.].
IV.A.
Přezkum správnosti údajů obsažených v obnovovaném katastrálním operátu
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že nezpochybňuje správnost přenesení hranice parcel
z obnovovaného katastrálního operátu do katastrálního operátu obnoveného (v systému DKM),
nýbrž správnost vedení hranice mezi parcelami č. 492 a 493 v katastrálním území S. n. O.
v obnovovaném katastrálním operátu.
[17] Dle §63 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon
č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální
zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška), se při obnově katastrálního operátu
přepracováním provede oprava zjištěných chyb v katastru. Stejně tak není vyloučeno provést
v rámci obnovy katastrálního operátu přepracováním revizi hranic pozemků [§50 odst. 4 písm. b)
ve spojení s §63 odst. 3 písm. a) katastrální vyhlášky], byť takovýto rozsah revize katastru
nemovitostí netvoří povinnou součást obnovy katastrálního operátu.
[18] Ze shora uvedeného plyne, že v rámci řízení o námitce proti obnovenému katastrálnímu
operátu lze opravit zjištěné chyby v katastru (a to za splnění předpokladů dle §8 katastrálního
zákona), nikoliv však procesním postupem dle §8 katastrálního zákona. Oprava chyby se totiž
v takovém případě provádí v řízení o námitce proti obnovenému katastrálnímu operátu dle §16
katastrálního operátu. V případě, že by byla námitka opírající se o existenci chyby
v obnovovaném katastrálním operátu úspěšná, bylo by námitce vyhověno a údaje obsažené
v obnoveném katastrálním operátu by byly změněny tak, aby odpovídaly skutečnému stavu.
Podmínkou opravy chyby v katastru nemovitostí v případě nesprávného zobrazení hranic parcel
je chyba vzniklá zřejmým omylem při vedení a obnově katastru [§8 odst. 1 písm. a) katastrálního
zákona].
[19] Interpretací podmínek pro provedení opravy zobrazení hranice parcel v souboru
geodetických informací se zabýval Nejvyšší správní soudu v rozsudku ze dne 5. 6. 2008,
čj. 1 As 46/2008 – 134 (všechna rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz): „Předně
je třeba vycházet z toho, že oprava chyby v katastru nemovitostí nemůže zakládat, měnit či rušit vlastnická a jiná
věcná práva k nemovitostem. To je nutné dovodit z §8 odst. 1 písm. a) ve spojení s §5 odst. 7 katastrálního
zákona, podle nějž právní vztahy nemohou být dotčeny revizí údajů katastru, opravou chyb v katastrálním
operátu ani obnovou katastrálního operátu, pokud jejich změna není doložena listinou. Provedením opravy zápisu
se tedy skutečný právní vztah k nemovitosti nemění; ten lze změnit jen na základě příslušné listiny. Dále je nutné
vzít v potaz, že omyl musí být podle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona zřejmý - katastrální úřad tedy
nemůže přistoupit k opravě chyby, která je nejasná nebo sporná. Konečně nelze odhlédnout od úpravy obsažené
v §46 odst. 1 katastrální vyhlášky (jak na ni upozorňuje žalobkyně), tedy že v souboru geodetických informací
se opraví chybné geometrické a polohové určení hranice pozemku, je-li nesporně zjištěno a protokolárně doloženo,
že se neshoduje se stavem hranice v terénu, současný průběh hranice v terénu není dotčenými vlastníky
zpochybňován a nebyl jimi měněn. Z uvedeného vyplývá, že k opravě chyby v katastru nemovitostí podle §8
odst. 1 písm. a) katastrálního zákona spočívající v nesprávně zakreslené vlastnické hranici může katastrální úřad
přistoupit jen tehdy, byla-li hranice zakreslena v důsledku zřejmého omylu pracovníka katastru v rozporu
s podkladovou listinou a současně vlastníci hraničících pozemků průběh hranice nezpochybňují a v minulosti
jej neměnili. Uvedené podmínky přitom musí být splněny kumulativně. Pokud by byl průběh hranice mezi
vlastníky sporný, je o něm s konečnou platností oprávněn rozhodnout jen soud v nalézacím řízení k návrhu
některého z vlastníků; katastrální úřad však v takovém případě opravu chyby provést nemůže.“
[20] Ke shora citovanému právnímu názoru Nejvyšší správního soudu je třeba uvést, že nová
katastrální vyhláška (č. 26/2007 Sb.) formuluje podmínky pro opravu geometrického
a polohového určení parcely trochu odlišně. Dle jejího §52 odst. 3 opraví katastrální úřad chybné
geometrické a polohové určení na základě: a) výsledků zeměměřických činností, které jsou
využívány pro účely katastru, podle potřeby v součinnosti s osobou odborně způsobilou
k výkonu zeměměřických činností a b) písemného prohlášení vlastníků, že hranice nebyla jimi
měněna, není sporná ani nebyla zpochybněna; prohlášení není třeba, pokud z původního
výsledku zeměměřické činnosti je chyba zřejmá, nebo pokud se jedná o opravu na podkladě
opravy listiny.
[21] I poté, co vstoupila v účinnost nová katastrální vyhláška (č. 26/2007 Sb.), lze provést
opravu geometrického a polohového určení parcely pouze na základě prohlášení vlastníků,
že hranice nebyla jimi měněna, není sporná ani nebyla zpochybněna. Dalšími možnými případy
opravy jsou oprava na podkladě opravy listiny a oprava chyby zřejmé z původního výsledku
zeměměřické činnosti (např. porušení závazných technických pravidel pro tvorbu zeměměřických
výstupů). V nyní posuzovaném případě byla hranice stavebních parcel č. 492 a 493 zanesena
do přepracovávaného katastrálního operátu na základě výsledků měření spojených s vyšetřením
držby pozemků provedeného v roce 1959. Skutečnost, že tehdejší vlastníci obou pozemků
označili hranici za nespornou, není v této věci rozhodná. Podstatné je, že tato listina (měřický
záznam) se stala podkladem pro evidenci hranice parcel v pozemkovém katastru. K opravě listiny
nedošlo, nejedná se ani o chybu zřejmou z původního výsledku zeměměřické činnosti, takže
druhý ani třetí z případů opravy geometrického a polohového určení parcely č. 493 nejsou
v daném případě dány. Pokud jde o případ prvý, jeho základní podmínkou je prohlášení
vlastníků, že hranice není sporná ani nebyla zpochybněna. Tato podmínka však není v daném
případě naplněna, neboť hranice mezi stavebními parcelami č. 492 a 493 je, jak plyne z vyjádření
stěžovatele, předmětem sporu, dokonce i sporů projednávaných soudy a stavebním úřadem.
[22] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro opravu
geometrického a polohového určení hranice parcel č. 492 a 493 v přepracovávaném katastrálním
operátu, tudíž ani pro promítnutí této změny do obnoveného katastrálního operátu.
[23] Mezi stěžovatelem a osobou zúčastněnou na řízení panuje spor o rozsah vlastnického
práva k pozemku, tedy kdo je vlastníkem části pozemku (stěžovatelem označované jako zákrap)
od zdi budovy ve vlastnictví stěžovatele až po okraj přesahující části střechy. Zobrazení vlastnické
hranice pozemku do katastru nemovitostí je věcí druhotnou, která nemůže být vyřešena bez toho,
aby byl s definitivní platností určen průběh hranice mezi pozemky. Katastrální úřady ovšem
nejsou povolány k tomu, aby rozhodovaly o rozsahu vlastnického práva k pozemku (shodně
Baudyš, P. Katastr nemovitostí. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 62). Správní orgány mohou
rozhodovat ve věcech soukromého práva pouze tehdy, jestliže tak stanoví zákon (§7 odst. 1
o. s. ř.). Žádný zákon ovšem tuto pravomoc katastrálním úřadům nezakládá, což se promítá
například do podmínek pro opravu geometrického a polohového určení parcely, jejímuž
provedení je třeba shodného prohlášení dotčených vlastníků o nespornosti [viz §52 odst. 3
písm. b) katastrální vyhlášky]. Jediným orgánem, který má pravomoc rozhodovat spory o průběh
hranice pozemků, je soud v občanském soudním řízení (§7 odst. 1 o. s. ř., shodně viz rozsudek
NSS ze dne 4. 6. 2009, čj. 9 As 49/2008 – 52; z civilní judikatury především viz usnesení NS
ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003, nebo již rozsudek NS ze dne 30. 5. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1908/2000, všechna zde cit. rozhodnutí NS jsou přístupná na www.nsoud.cz).
[24] Nejvyšší správní soud nikterak nepředjímá, jaký význam přiřkne soud v občanském
soudním řízení protokolu z roku 1959, zda jej vyhodnotí jako hmotněprávní úkon, který má vliv
na rozsah vlastnického práva stěžovatele k pozemkům. V takovém případě by musel soud
zvažovat i platnost právního úkonu. Pro posouzení věci Nejvyšším správním soudem však nejsou
tyto otázky rozhodující, jak soud uvedl již v bodě [21] shora.
[25] Otázku řádného předvolání stěžovatele k jednání komise v roce 1959, je třeba nahlížet
následujícím způsobem. Na postup při provádění katastrálního měření v územích, ve kterých
dosud nebylo provedeno v rozsahu požadovaném katastrálním zákonem z roku 1927,
a při reambulaci se aplikuje dle §102 odst. 1 katastrálního zákona z roku 1927 ustanovení II.
a III. hlavy tohoto zákona. Součástí II. hlavy katastrálního zákona z roku 1927 je i §9 odst. 2,
dle něhož jsou obce povinny vyhláškou a způsobem v místě obvyklým vyzvat držitele pozemků,
aby se dostavili k řízení a podali buď sami, nebo svými zmocněnci potřebná vysvětlení
o hranicích svých držebností. Neúčast držitelů pozemků či jejich zmocněnců není na překážku
provedení řízení (viz §9 odst. 3 katastrálního zákona z roku 1927). Soud tedy poukazuje na to,
že pozvání k jednání komise mělo mít formu vyhlášky, eventuální osobní pozvání na jednání
komise nebylo na závadu, ale šlo o postup nadstandardní. Od doby, kdy proběhlo jednání
komise, uplynulo 53 let, a tedy i skartační lhůty. Plynutí času má významné účinky na možnost
prokázat určité skutečnosti, a to právě vzhledem k omezenému rozsahu archivování listin. Nelze
požadovat, aby byly v současné době doloženy písemnosti prokazující řádné předvolání všech
účastníků k jednání komise. Podstatné je, že se zachovaly výstupy z jednání, které se následně
staly podkladem pro zakreslení pozemku v podobě parcely do pozemkového katastru. S plynutím
času získává stále více na hodnotě stabilita stavu, a tedy právní jistota. Byl-li stěžovatel
nespokojen s výsledky zaměření sporné hranice v roce 1959, mohl se okamžitě domáhat opravy
podle §39 či §72 katastrálního zákona z roku 1927. Jestliže byl stěžovatel po téměř půlstoletí
pasivní, nemůže se nyní dovolávat údajných procesních vad vztahujících se k jednání komise
(doručení pozvání k jednání komise), neboť s ohledem na další právní předpisy upravující
nakládání se spisy lze jen stěží objasnit některé procesní otázky. Platí, že práva náležejí bdělým.
[26] Pokud jde o hodnocení stavebního plánu z roku 1908 budovy ve vlastnictví stěžovatele,
k tomu soud podotýká, že stavební plán není s to prokázat, kudy vede hranice mezi dvěma
parcelami. Nejedná se totiž o výsledek zeměměřické činnosti. Především však stavební plán
neprokazuje skutečné provedení stavby (k tomu srov. současnou právní úpravu stavebního řádu
výslovně rozlišující mezi projektovou dokumentací, kterou ověřuje stavební úřad, a dokumentací
skutečného provedení stavby). Stavební plán je ve své podstatě spíše jen představou architekta
o tom, jak by měla stavba být situována na pozemku. Z povahy věci však plán nedokládá,
že stavba byla provedena přesně v souladu s touto představou. Stěžovatel se domáhá toho,
aby hranice parcely byla posunuta o cca 17 cm. S ohledem na měřítko tehdejší katastrální mapy,
z níž pravděpodobně architekt při pořizování stavebního plánu vycházel, a tloušťku čar, jimiž
byly hranice parcel vyznačovány v mapách, se jedná o nepostřehnutelný rozdíl. Např. při tehdy
hojně využívaném mapovém měřítku 1:2880 představuje 0,1 mm na mapě 29 cm v terénu.
[27] Námitka je nedůvodná.
IV.B.
Způsob zobrazení budovy v souboru geodetických informací
[28] Stěžovatel dále namítá, že budova, která je v jeho vlastnictví, má být v katastru
nemovitostí zobrazena promítnutím obvodu střechy do roviny (přičemž hranice stavební parcely
č. 492 a 493 by měla lícovat s okrajem střechy), nikoliv promítnutím obvodu zdí budovy.
[29] Soud posoudil tuto námitku následovně. Budova je pro účely katastrálního zákona
definována v §27 písm. k) jako nadzemní stavba, která je prostorově soustředěna a navenek
uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí. Jedná se o významné ustanovení, neboť
katastrální zákon dále na několika místech s tímto pojmem operuje (např. při vymezení předmětů
evidence v katastru nemovitostí). Z tohoto ustanovení ovšem nelze nikterak dovodit,
jak má být budova technicky zobrazena v souboru geodetických informací. Způsob zobrazení
budovy v souboru geodetických informací řeší §5 odst. 1 písm. b) bod 1. katastrální vyhlášky
č. 26/2007 Sb. Budova, která není atypická, se v souboru geodetických informací zobrazuje
průmětem vnějšího obvodu budovy, který odpovídá průniku vnějšího obvodu budovy s terénem.
Budova se tedy zobrazuje v obvodu, který tvoří její zdi v úrovni jejich průniku s terénem. Naproti
tomu v případě atypických staveb není rozhodující obvod při průniku vnějšího obvodu stavby
s terénem, nýbrž průmět vnějšího obvodu, tedy zobrazení vnějšího obvodu do roviny. Z obsahu
správního spisu (stavebního plánu budovy ve vlastnictví stěžovatele) vyplývá, že se jedná
o budovu typickou. Ostatně lze souhlasit i s vyjádřením žalovaného, dle něhož se předpokládá,
že stavba má podobu stavby typické, není-li uveden a prokázán opak. Lze se tedy ztotožnit
se závěrem krajského soudu, že skutkový stav ohledně typičnosti či atypičnosti budovy
byl dostatečně zjištěn (viz stavební plán budovy), přičemž stěžovatel nepředložil žádné
dokumenty, které by podporovaly jeho tezi o atypičnosti budovy. Nejvyšší správní soud
neshledává názor krajského soudu nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost, neboť závěr,
že ve vztahu k určité skutečnosti byl skutkový stav zjištěn v dostatečné míře, není v rozporu
se závěrem, že stěžovatel neprokázal opak (tedy oproti zjištěnému stavu věci).
[30] Stěžovatel dále argumentuje tím, že okolní část pozemku, nad nějž zasahují součásti
stavby přesahující její obvodový plášť (zde zakončení krovů a střechy budovy) musí logicky vzato
náležet vlastníkovi budovy. Dle stěžovatele je proto nesmyslné, aby pozemek, který se nachází
mezi zdí budovy a průmětem zakončení krovů a střechy do roviny, byl součástí parcely
ve vlastnictví třetí osoby. Názor stěžovatele je však v tomto lichý.
[31] Střešní krytina, krovy, jakož i další díly střešní konstrukce jsou nepochybně součástí
stavby, ta je samostatnou nemovitou věcí a předmětem vlastnického práva. Stěžovatel má pravdu
v tom, že stavba by žádnou svojí částí (včetně součástí stavby) neměla zasahovat na pozemek,
resp. nad pozemek, který není ve vlastnictví vlastníka stavby, pakliže k němu nemá vlastník
stavby ani žádný jiný užívací titul. V praxi nicméně velmi často vznikají situace, v nichž část
stavby přesahuje na pozemek, k němuž nemá její vlastník žádný užívací titul. Vlastnické právo
k pozemku zahrnuje i prostor nad jeho povrchem. Vlastník stavby tak neoprávněně zasahuje
do vlastnického práva vlastníka sousedního pozemku, který je oprávněn domáhat se ochrany
svého vlastnického práva. Konkrétně přesah střechy nad sousední pozemek soudy posuzují jako
neoprávněnou stavbu (viz rozsudek NS ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1000/2010).
Představa stěžovatele, že hranice mezi parcelami musí být v souboru geodetických informací
vyznačena tak, aby okraj střechy nepřečníval nad parcelu ve vlastnictví třetí osoby, nemá oporu
v platném právu. Spory, které plynou z přesahu střechy nad cizí pozemek, řeší soudy
v občanském soudním řízení. Správní soudy nejsou povolány k tomu, aby se touto otázkou věcně
zabývaly.
[32] Kasační námitka je nedůvodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[33] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Neshledal přitom žádnou vadu,
k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[34] O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice
v řízení úspěšný byl, nicméně v řízení mu nevznikly žádné náklady, které by přesáhly náklady
běžné úřední činnosti, a proto soud žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[35] Osoba zúčastněná na řízení má dle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů,
které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však
nebyla osobě zúčastněné na řízení uložena žádná povinnost, a proto soud rozhodl, že nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu