ECLI:CZ:NSS:2012:14.KSE.12.2012:87
sp. zn. 14 Kse 12/2012 - 87
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší správní soud jako soud kárný rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Miluše Doškové a členů JUDr. Zdeňka Novotného, Mgr. Stanislava Moláka, JUDr. Ivety
Glogrové, JUDr. Tomáše Homoly a JUDr. Petra Škvaina, o návrhu ministra spravedlnosti
ze dne 18. 9. 2012, č. j. 511/2012-OSD-ENA/15, na zahájení kárného řízení proti JUDr. J. W.,
soudní exekutorce Exekutorského úřadu Plzeň - město, se sídlem Radyňská 470/9, Plzeň, zast.
Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, při ústním
jednání konaném dne 3. 12. 2012,
takto:
JUDr. J. W.,
nar. X,
soudní exekutorka Exekutorského úřadu Plzeň - město,
I.
j e v i n n a , ž e
jako soudní exekutorka pověřená provedením exekuce vedené
pod sp. zn. 106 Ex 18844/10 poté, co byl nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1881/11
ze dne 16. 1. 2012 zrušen její příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 10. 3. 2011,
č. j. 106 Ex 18844/10 - 21, vydala dne 7. 3. 2012 nový příkaz k úhradě nákladů exekuce
č. j. 106 Ex 18844/10 - 53, v němž výši nákladů exekuce určila ve stejné výši jako v příkazu, který
byl Ústavním soudem zrušen, tedy nerespektovala závazný právní názor Ústavního soudu
vyslovený v téže věci, přičemž tento svůj postup řádně neodůvodnila,
t e d y
závažně porušila své povinnosti při výkonu exekuční činnosti stanovené právním předpisem,
t í m s p á c h a l a
kárné provinění podle §116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu.
Podle §116 odst. 3 písm. a) exekučního řádu se jí ukládá
n a p o m e n u t í
II.
s e z p r o š ť u j e
podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců
a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, návrhu ministra spravedlnosti ze dne
18. 9. 2012, č. j. 511/2012-OSD-ENA/15, v části, jíž jí bylo kladeno za vinu, že:
1. jako soudní exekutorka pověřená provedením exekuce vedené
pod sp. zn. 106 Ex 18844/10 dne 31. 1. 2011 v příkazu k úhradě nákladů exekuce
č. j. 106 Ex 18844/10 - l4 určila odměnu v rozporu s §46 odst. 5 exekučního řádu
ve spojení s §11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 330/2001 Sb. a v rozporu s nálezy Ústavního
soudu ČR Pl. ÚS 8/06, II. ÚS 233/09 a II. ÚS 1994/2009, když tuto stanovila ve výši
3.000,- Kč, místo 1.500,- Kč s ohledem na úhradu povinného na základě výzvy
k dobrovolné úhradě ve lhůtě 15 dnů;
2. jako soudní exekutorka pověřená provedením exekuce vedené
pod sp. zn. 106 Ex 18844/10 k námitkám povinného doručeným dne 18. 2. 2011 proti
příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 106 Ex 18844/10 - 14, v nichž napadal výši
odměny exekutorky ve výši 3.000,- Kč, hotové výdaje určené ve výši 4.000,- Kč a náklady
oprávněného určené ve výši 3.420,- Kč, předmětný příkaz usnesením ze dne 10. 3. 2011
č. j. 106 Ex 18844/10 - 20 zrušila s odůvodněním, že námitkám vyhověla, nicméně týž
den vydala nový příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 106 Ex 18844/10 - 21, z něhož
vyplynulo, že námitkám ve skutečnosti v plném rozsahu nevyhověla, neboť pouze
ponížila hotové výdaje o 500,- Kč, a přesto námitky nepostoupila exekučnímu soudu
k rozhodnuti; čímž ve svém souhrnu měla obstrukčním postupem a úmyslným
nerespektováním judikatury Ústavního soudu způsobit prodlení v exekučním řízení,
neboť tyto skutky nejsou kárným proviněním.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
I.1. Kárná žaloba
[1] Dne 18. 9. 2012 ministr spravedlnosti podal pod č. j. 511/2012-OSD-ENA/15 kárnou
žalobu proti soudní exekutorce JUDr. J. W., a to pro tyto skutky:
jako soudní exekutorka pověřená provedením exekuce vedené pod sp. zn. 106 Ex 18844/10
- dne 31. 1. 2011 v příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 106 Ex 18844/10 - l4 určila odměnu
v rozporu s §46 odst. 5 exekučního řádu ve spojení s §11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 330/2001 Sb.
a v rozporu s nálezy Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 8/06, II. ÚS 233/09 a II. ÚS 1994/2009,
když tuto stanovila ve výši 3.000,- Kč, místo 1.500,- Kč s ohledem na úhradu povinného
na základě výzvy k dobrovolné úhradě ve lhůtě 15 dnů;
- k námitkám povinného doručeným dne 18. 2. 2011 proti příkazu k úhradě nákladů exekuce
č. j. 106 Ex 18844/10 - 14, v nichž napadal výši odměny exekutorky ve výši 3.000,- Kč, hotové
výdaje určené ve výši 4.000,- Kč a náklady oprávněného určené ve výši 3.420,- Kč, předmětný příkaz
usnesením ze dne 10. 3. 2011 č. j. 106 Ex 18844/10 - 20 zrušila s odůvodněním, že námitkám
vyhověla, nicméně týž den vydala nový příkaz k úhradě nákladů exekuce
č. j. 106 Ex 18844/10 - 21, z něhož vyplynulo, že námitkám ve skutečnosti v plném rozsahu
nevyhověla, když pouze ponížila hotové výdaje o 500,- Kč, přesto námitky nepostoupila exekučnímu
soudu k rozhodnuti;
- poté, co byl nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 1881/11 ze dne 16. 1. 2012 zrušen
její příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 10. 3. 2011 č. j. 106 Ex 18844/10 - 21 z důvodu
nerespektování judikatury Ústavního soudu ČR a s tím souvisejícím porušením čl. 89 odst. 2
Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vydala dne 7. 3. 2012 nový příkaz k úhradě nákladů
exekuce č. j. 106 Ex 18844/10 - 53, v němž výši nákladů exekuce určila ve stejné výši jako
v příkazu, který byl Ústavním soudem ČR zrušen, tedy nejen, že nadále nerespektovala judikaturu
Ústavního soudu ČR, ale rovněž nerespektovala závazný právní názor vyslovený v její věci, přičemž
tento svůj postup nijak neodůvodnila; navíc byla v prodlení s vydáním a zasláním tohoto příkazu
k úhradě nákladů exekuce účastníkům řízení, když nález Ústavního soudu ČR jí byl doručen dne
10. 2. 2012, nový příkaz k úhradě nákladů exekuce vydala dle obsahu předloženého spisového
materiálu dne 7. 3. 2012, účastníkům ho doručila až dne 28. 5. 2012,
přičemž všemi těmito skutky ve svém souhrnu měla způsobit, že exekuční řízení, přestože povinný
uhradil celkově vymáhanou částku již dne 28. 1. 2011, nebyl z důvodu obstrukčního postupu soudní
exekutorky, která úmyslně nerespektovala nejen judikaturu Ústavního soudu, ale ani nález Ústavního
soudu vydaný přímo v její věci, ještě v červenci roku 2012 ukončeno, navíc povinného nutila vynakládat
opakovaně náklady právního zastoupení za podávání opakovaných opravných prostředků napadajících
stále stejný vadný postup soudní exekutorky.
Těmito skutky měla kárně obviněná závažně porušit své povinnosti při výkonu exekuční činnosti
stanovené právním předpisem a usnesením Exekutorské komory České republiky.
I.2. Obhajoba kárně obviněné
[2] Kárně obviněná ve svém písemném vyjádření popřela důvodnost kárné žaloby s tím,
že podstatou kárného obvinění je spor o interpretaci §6 a §11 vyhlášky č. 330/2001 Sb.,
o odměně a náhradách soudního exekutora (dále též jako „Vyhláška“). Ke všem třem skutkům
v obecné rovině tvrdí, že je nepřijatelné, aby byla kárně postihována za odlišný právní názor
v situaci zjevně problematické a v aplikační praxi vysoce sporné právní úpravy. Ani případná
nesprávnost jejích rozhodnutí nemůže podle ní zakládat její odpovědnost za kárné provinění.
Kárně obviněná dále namítá, že rozhodovací činnost exekutora představuje výkon soudní moci
a jeho činnost v základu odpovídá činnosti soudce v soudním řízení, a tudíž je na její případ
nutné analogicky aplikovat relevantní judikaturu týkající se kárného řízení se soudci. V této
souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010,
č. j. 14 Kse 3/2010 – 48, a na tam citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2008,
sp. zn. 2 Ds 8/2008, podle něhož „nelze soudce za chybné rozhodnutí popř. za nesprávný právní názor
kárně stíhat, pokud by nebylo nezvratně prokázáno, že soudce tak učinil se zřejmým úmyslem poškodit účastníky
řízení“. Kárně obviněná sice připouští, že kárná odpovědnost za rozhodovací činnost není zcela
vyloučena, nicméně může nastat pouze ve výjimečných situacích zcela ojedinělých názorových
excesů majících povahu svévole.
K bodu 1) kárné žaloby kárně obviněná namítla, že nálezy Ústavního soudu zmiňované kárným
žalobcem (nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, II. ÚS 233/09 a II. ÚS 1994/2009)
se nevztahují na rozhodnou právní úpravu, neboť vycházejí ze znění Vyhlášky do 31. 10. 2008,
zatímco kárně obviněná vydala příkaz k úhradě nákladů exekuce na základě novelizovaného znění
Vyhlášky, na níž se výše uvedené nálezy Ústavního soudu nevztahují. Kárně obviněná dále
poukazuje na to, že jí zastávaný výklad nebyl v té době nijak ojedinělý a nadto byl zastáván
i obecnými soudy, což dokládá i skutečnost, že exekuční soud námitkám proti jejímu příkazu
k úhradě nákladů exekuce v dané věci nevyhověl. Postih za právní názor, který nebyl v té době
jednotný ani u obecných soudů, tak podle ní nemůže být kárným proviněním, což potvrdil
i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č. j. 15 Kse 4/2012 - 84 ze dne 25. 9. 2012.
K bodu 2) kárné žaloby kárně obviněná uvedla, že implicitní představa kárného žalobce,
že rozhodnutí o námitkách může být zrušeno jen částečně, postrádá přímou oporu v zákoně.
Pokud byl namítán nesoulad výroku předmětného rozhodnutí s jeho odůvodněním, bylo
nezbytné touto vadou zatížené rozhodnutí zrušit jako celek. Náklady exekuce představují podle
kárně obviněné jeden celek a jeho jednotlivé složky jsou vzájemně provázány, což vylučuje,
aby definitivní rozhodnutí o nich mohlo být činěno zvláště. Dále kárně obviněná poukazuje
na to, že celkovým zrušením prvního příkazu k úhradě nákladů exekuce nebyl povinný nijak
poškozen.
K bodu 3) kárné žaloby kárně obviněná poznamenala, že kasační nález Ústavního soudu ze dne
16. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1881/11, je natolik nejednoznačný a vnitřně rozporný, že neposkytuje
jednoznačné vodítko, zda i minimální odměna podle §6 odst. 3 Vyhlášky podléhá snížení podle
§11 odst. 1 písm. a) Vyhlášky a jak postupovat při snižování odměny. Podle kárně obviněné
je odůvodnění nálezu nepřezkoumatelné a postrádá racionální základ. Ústavní soud dal sice
ve svém nálezu jasně najevo, že má být rozhodnuto odlišně, neposkytl však žádné konkrétní
vodítko, jaké rozhodnutí je správné a jakým interpretačním a aplikačním postupem k němu má
kárně obviněná dospět. Dále kárně obviněná zdůrazňuje, že celkovou délku řízení, ovlivněnou
zejména řízením před Ústavním soudem, jí nelze klást k tíži, neboť příčinou je zde
nejednoznačnost právního předpisu (Vyhlášky) a nejednotný výklad obecných soudů.
I.3. vyjádření kárného žalobce k obhajobě kárně obviněné
[3] Kárný žalobce replikoval, že kárně obviněná pomíjí ustanovení §46 odst. 5 exekučního
řádu ve znění účinném do 1. 11. 2009, podle něhož byla povinna ve výzvě k dobrovolné úhradě
vyčíslit zálohu na snížené náklady exekuce. Při existenci této zákonné povinnosti nelze odkazovat
na nepřesnou úpravu podzákonného předpisu. Tvrdí-li kárně obviněná, že nemůže být postižena
za svůj právní názor, konstatuje kárný žalobce, že žádný názor nevyjádřila a vyčíslila náklady
bez ohledu na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 8/06. Ani následně po podání námitek nezjednala
nápravu; námitkám vyhověla pouze zdánlivě. Subjektivní právní názor, lze akceptovat pouze
v případě, že zákon připouští různé interpretace, a to při znalosti relevantní judikatury a literatury.
Z judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 252/04) i z komentáře k exekučnímu
řádu jednoznačně plyne, že v případě dobrovolného plnění musí být odměna exekutora vždy
nižší, než při vynucení povinnosti. Při nejednotnosti judikatury je třeba vždy přikládat větší váhu
názoru soudu vyšší instance. Kárně obviněná přitom rozhodovala v otázce,
jež se jí bezprostředně dotýká, o své odměně – tedy sledovala své ekonomické zájmy. Kárný
žalobce poukazuje na závěry kárného soudu vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 14 Kse 6/2010
o povinnosti respektovat rozhodnutí soudu v rovině kasační i precedenční závaznosti. Kárnému
žalobci je známo rozhodnutí sp. zn. 15 Kse 4/2012, ovšem s jeho závěry se neztotožňuje. Aniž
by soud citoval nosné důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, konstatoval, že jej
nelze vztáhnout na právní úpravu po 31. 10. 2008. Kárný žalobce je přesvědčen, že nosné důvody
tohoto nálezu jsou obecné a plyne z nich nezbytnost snížení odměny při dobrovolném plnění.
Ostatně vycházel z něj i nález sp. zn. IV. ÚS 1181/11 vydaný ve věci kárně obviněné. Soudní
exekutorka je povinna vykládat právní předpisy ústavně konformním způsobem a práva
účastníků řízení mají vždy přednost před jejími soukromými zájmy. Názor kárně obviněné
na nález Ústavního soudu sp. zn. 1181/11 nerespektuje jednoznačné vyjádření, že odměna měla
být v daném případě snížena, a to i s přihlédnutím k deseti exekucím vedeným vůči povinnému.
Kárný žalobce zdůrazňuje, že údajný právní názor kárně obviněná poprvé prezentuje až ve své
obhajobě. Pokud jde o způsob vyhovění námitkám povinného, poukazuje kárný žalobce
na jednoznačnost právní úpravy a na povinnost postoupit námitky jako celek exekučnímu soudu,
pokud jim plně nevyhoví.
II.
Splnění předpokladů pro věcné projednání
[4] Kárný senát nejprve zkoumal, zda kárná žaloba splňuje předpoklady pro její věcné
projednání.
[5] Podle §117 odst. 3 exekučního řádu „kárná žaloba musí být podána do 6 měsíců ode dne, kdy
se kárný žalobce o kárném provinění dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo.
Do šestiměsíční lhůty se nezapočítává doba, po kterou se provádějí přípravné úkony k prověření, zda ke kárnému
provinění došlo, nejvýše však v délce dvou měsíců“.
[6] Kárná žaloba byla doručena soudu dne 24. 9. 2012, a tudíž byla z hlediska subjektivní
a objektivní lhůty podána včas a účinně, neboť byla podána osobou k tomu oprávněnou do šesti
měsíců poté, kdy se kárný žalobce dozvěděl o kárném provinění (27. 3. 2012), a nejpozději
do 3 let poté, kdy mělo ke spáchání kárného provinění dojít (31. 1. 2011 pro skutek 1 žaloby,
10. 3. 2011 pro skutek 2 žaloby a 7. 3. 2012 pro skutek 3 žaloby).
[7] Kárná žaloba tedy splňuje předpoklady pro její věcné projednání.
III.
Skutkový stav
[8] Kárný senát ze spisu Exekutorského úřadu Plzeň - město sp. zn. 106 Ex 18844/10
předloženého na CD zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 z 8. 11. 2010,
č. j. 47 Exe 2304/2010 – 6, byla nařízena exekuce proti povinnému T. V. pro dluh ve výši 1 011
Kč a exekucí byla pověřena kárně obviněná.
[9] Ke skutku I. výroku rozhodnutí kárný senát z téhož spisu zjistil, že nálezem Ústavního
soudu ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1881/11, byl zrušen příkaz k úhradě nákladů exekuce
ze dne 10. 3. 2011, č. j. 106 Ex 18844/10 - 21, vydaný kárně obviněnou. Dále kárný senát zjistil,
že kárně obviněná vydala dne 7. 3. 2012 nový příkaz k úhradě nákladů exekuce
č. j. 106 Ex 18844/10 - 53, v němž výši odměny exekutora určila ve stejné výši (tj. 3000 Kč) jako
v příkaze, který byl Ústavním soudem zrušen. V tomto novém příkaze k úhradě nákladů exekuce
není zrušující nález Ústavního soudu zmíněn a v odůvodnění tohoto příkazu není ani náznak
reflexe právního názoru Ústavního soudu či polemiky s ním.
[10] Ke skutku II.1. výroku rozhodnutí kárný senát z téhož spisu zjistil, že dne 31. 1. 2011
kárně obviněná vydala příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 106 EX 18844/10 - 14, v němž
vyčíslila náklady v celkové výši 11 820 Kč, přičemž tato částka se skládá z následujících položek:
odměna exekutorky ve výši 3 000 Kč, hotové výdaje ve výši 4 000 Kč, náklady oprávněného
ve výši 3 420 Kč a DPH ve výši 1 400 Kč.
[11] Pokud jde o skutek II.2. výroku rozhodnutí, kárný senát z téhož spisu zjistil, že proti
příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 106 EX 18844/10 - 14 podal povinný dne 18. 2. 2011
obsáhlé námitky, v nichž brojil proti výši nákladů oprávněného i výši nákladů exekuce (a to jak
proti určení hotových výdajů, tak proti výši odměny exekutora). K těmto námitkám povinného
kárně obviněná předmětný příkaz usnesením ze dne 10. 3. 2011 č. j. 106 Ex 18844/10 - 20 zrušila
a v odůvodnění uvedla, že námitkám povinného vyhověla. Týž den kárně obviněná vydala nový
příkaz k úhradě nákladů exekuce pod č. j. 106 Ex 18844/10 - 21, v němž ponížila hotové výdaje
o 500,- Kč (z původních 4 000 Kč na 3 500 Kč), čímž došlo i ke snížení DPH z 1 400 Kč na
1 300 Kč; ostatní položky a důvody zůstaly nezměněny.
IV.
Průběh soudního jednání ze dne 3. prosince 2012
[12] Kárný žalobce rekapituloval kárnou žalobu a v detailech odkázal na svá písemná podání.
U skutku II.1. opravil údaj v žalobě, neboť u příkazu k úhradě nákladů exekuce
č. j. 106 Ex 18844/10 - l4 bylo mylně uvedeno, že byl vydán dne 31. 1. 2012 namísto správného
data 31. 1. 2011.
[13] Obhájce kárně obviněné rovněž shrnul svá vyjádření ke kárné žalobě a obšírně reagoval
na vyjádření kárného žalobce k obhajobě kárně obviněné. Zejména zdůraznil nepřípustnost
kárného postihu soudního exekutora za odlišný právní názor, byť by byl tento názor posléze
shledán jako nesprávný. V této souvislosti uvedl, že kárně obviněná ve všech třech příkazech
k úhradě nákladů exekuce, které jsou předmětem tohoto řízení, aplikovala platnou a účinnou
právní normu, jejíž znění je zcela jednoznačné, přičemž kárně obviněná interpretovala §6 odst. 3
exekutorského tarifu zcela v souladu s jazykovým výkladem. Podle obhájce kárně obviněné
předmětem aplikace práva v rozhodovací činnosti v žádném případě není nějaký právní názor,
ale principiálně určitá právní norma. Tento základní postup podle něj kárně obviněná
bezvýhradně dodržela, neboť v příkazech k úhradě nákladů exekuce jasně poukázala na to, kterou
normu aplikuje, stručným vyjádřením obsahu té normy vyjádřila svůj právní názor na obsah této
právní normy a tedy svou interpretaci těchto aplikovaných právních norem. Ohledně skutku II.1.
obhájce kárně obviněné poukázal na to, že v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 se řešila
protiústavnost právní úpravy, a nikoliv pochybení soudního exekutora. Ohledně skutku I.
konstatoval, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV ÚS 1881/11 novelu exekutorského tarifu
nezrušil, nýbrž pouze konstatoval, že jím posuzovaný příkaz k úhradě nákladů exekuce kárně
obviněné byl protiústavní, protože povinný nebyl podle názoru Ústavního soudu dostatečně
odměněn za dobrovolné plnění. Podle něj je nepřijatelné, aby Ústavní soud ve svém rozhodnutí
vyjádřil jenom jakousi obecnou zásadu, aniž by uvedl, jaké důsledky z ní mají plynout
s přihlédnutím k platné právní úpravě.
[14] Kárně obviněná využila svého práva ve věci nevypovídat.
[15] V závěrečné řeči kárný žalobce uvedl, že na kárné žalobě trvá, shrnul kárnou žalobu
a zdůraznil, že v rámci svého vyjádření ke kárné žalobě předložil obhájce kárně obviněné
naprosto jinou argumentaci, kterou označuje za právní názor, kterým se měla údajně kárně
obviněná řídit. Neozřejmil ale, proč tento názor kárně obviněná neuvedla v odůvodnění svých
rozhodnutí, ve vyjádření k ústavní stížnosti, ani ve vyjádření k podnětu k výkonu dohledu.
[16] Obhájce kárně obviněné ve své závěrečné řeči shrnul své argumenty uvedené v jeho
vyjádřeních a v průběhu jednání a navrhl úplné zproštění kárně obviněné. V souvislosti se skutky
I. a II.1. poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2012,
sp. zn. 15 Kse 4/2012, které je podle něj aplikovatelné i na jednání kárně obviněné. Ohledně
skutku II.2. pak uvedl, že nepředložením námitek soudu došlo k prodlení toliko v řádech dnů
a navíc vzhledem k rozporu mezi výrokem a odůvodněním musel být předmětný příkaz k úhradě
nákladů exekuce zrušen jako celek tak jako tak.
V.
Posouzení věci
[17] Kárný senát po projednání věci dospěl k závěru, že kárná žaloba je zčásti důvodná,
přičemž kárně obviněnou uznal vinným skutky uvedenými v bodě I. výroku a naopak ji zprostil
viny u skutků uvedených v bodě II. výroku, a to z následujících důvodů:
V.1. uznání viny
[18] Pokud jde o skutek I., kárně obviněná připustila, že ratio decidendi nálezu Ústavního
soudu ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1881/11, kterým byl zrušen její příkaz k úhradě nákladů
exekuce ze dne 10. 3. 2011 č. j. 106 Ex 18844/10 - 21, ve svém novém příkaze k úhradě nákladů
exekuce č. j. 106 Ex 18844/10 - 53, vydaném dne 7. 3. 2012, nenásledovala. Z exekučního spisu
vedeného pod sp. zn. 106 Ex 18844/10 kárný senát zjistil, že tento nový příkaz neobsahuje
o zrušujícím nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1881/11, žádnou zmínku,
odůvodnění tohoto příkazu se nikterak s argumentací Ústavního soudu nevypořádává (a to ani
souhlasně ani nesouhlasně) ani nepředkládá žádné „konkurující úvahy“ odůvodňující
nenásledování kasačního nálezu Ústavního soudu (viz rovněž bod 9 tohoto rozhodnutí).
[19] Před kárným soudem tudíž stojí otázka, zda nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu
v téže věcí (kasační účinky nálezu), a to bez jakéhokoliv odůvodnění, představuje kárné provinění
soudního exekutora. Jde tedy o diametrálně odlišnou situaci než u skutku II.1. tohoto rozhodnutí
nebo u rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2012, č. j. 15 Kse 4/2012 - 84, kde
bylo předmětem zkoumání nenásledování rozhodnutí Ústavního soudu v jiných věcech
(precedenční účinky nálezu).
[20] Pro posouzení, zda jednání kárně obviněné uvedené ve skutku I. představuje kárné
provinění, je nutné nejprve rozlišit kasační a precedenční účinky soudních rozhodnutí, v tomto
případě rozhodnutí Ústavního soudu. Této problematice se Ústavní soud nejdetailněji věnoval
ve svém nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 (Slovenské důchody VI), jehož relevantní
část zní následovně (důraz doplněn NSS):
56. […] Je třeba pečlivě rozeznávat povinnost respektovat ratio decidendi nálezu Ústavního soudu
v dalším řízení v té samé věci (smysl kasační) a povinnost následovat ratio decidendi Ústavního
soudu v jiných, ale podobných věcech (smysl precedenční). […]
1. b) Závaznost kasační
57. Ve svém nedávném nálezu Pl. ÚS 4/06 Ústavní soud znovu (předtím srov. např. nálezy III.
ÚS 425/97, III. ÚS 686/04, Sb. n. u., svazek 10, nález č. 42, svazek 36, nález č. 45)
potvrdil, že v situaci rei iudicatae jsou požadavky plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy
přísnější než v situaci precedentu plynoucího z rozhodování v jiných, byť
podobných případech. V takové věci, následkem principu věci rozhodnuté, se neaplikuje
právní věta z nálezu III. ÚS 252/04, týkající se možnosti nereflektovat výklady Ústavního soudu,
pokud obecný soud přednese „konkurující úvahy“, kteroužto možnost mají obecné soudy jenom
při svém prvním rozhodování ve věci, nikoliv až po nálezu Ústavního soudu rušícím jejich původní
rozsudek. […]
58. Důvod odlišného pravidla je samozřejmý. Právní spory a soudní řízení musí být
někdy dokončeny a nesmí pokračovat jako věčný ping -pong mezi soudními
orgány, které trvají na svém. Ústavní soud prohlásil již v nálezu III. ÚS 425/97
(Sb. n. u., svazek 10, nález č. 42), že nebezpečí takové patové situace nehrozí, protože z ustanovení
čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá řešení. Pravidlo, že proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat, má
za následek, že nález Ústavního soudu představu je definitivní řešení
ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným obecným
soudem věrně proveden a ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního
soudu jím musí být respektován bez ohledu na eventuální pochybnosti
obecného soudu, zda je správný či fundovaný . Jak nasvědčuje doktrína formulovaná
v nálezu III. ÚS 252/04 o konkurujících úvahách, Ústavní soud netvrdí, že je neomylný, ale trvá
na tom, že v jednotlivých případech je konečnost sporu nepostradatelným znakem spravedlivého
procesu, a proto jako orgán s posledním slovem m usí být – jeho právní názor –
v konkrétní věci nepodmíněně respektován . Opačný názor by odporoval samotnému
principu kasačního rozhodování.
1. c) Závaznost precedenční
59. […]
60. […]. Ústavní soud [v nálezu III. ÚS 252/04] konstatoval, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy
v souvislosti s čl. 1 odst. 1 Ústavy plynou pro obecné soudy významné požadavky upínající se
k jejich rozhodovací činnosti; dle nich „již učiněný výklad [Ústavního soudu] by měl být …
východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu“. Jinými slovy, obecné soudy
musí respektovat ústavněprávní výklady Ústavního soudu, tj. jím „vyložené a aplikované nosné
právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral“, jednoduše řečeno,
následovat precedenty. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy
ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné
osoby podle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva „domáhat se stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu“. […].
61. […].
62. Existuje několik možných postojů, které mohou obecné soudy zaujmout ve vztahu
k „precedenčním“ judikátům Ústavního soudu. Lze je roztřídit za použití pojmu „reflektovat“
(srov. nález III. ÚS 252/04); rozsudek obecného soudu buď reflektuje, nebo nereflektuje
ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu. Reflektovat znamená, že obecný soud
rozhodl na základě ústavních principů prohlášených Ústavním soudem v jeho nálezech a navíc
je aplikoval rozumně, přičemž aplikovat rozumně neznamená ani otrocké opakování, ani bezduché
kopírování názorů Ústavního soudu. „Reflektovat“ (anebo respektovat) ústavněprávní
výklad Ústavního soudu znamená následovat ho ve skut kově podobných
případech, anebo přednést seriozní argumenty, které vedou k závěru, že
vzhledem k relevantním skutkovým rozdílům není vhodné aplikovat již
vyslovený princip v tomto dalším případě .
63. Na druhé straně „nereflektovat“ (anebo nerespektovat) znamená, že obecný
soud ratio decidendi nálezu Ústavního soudu jako východisko pro vlastní
rozhodování neužil. Nereflektování ústavněprávních výkladů Ústavního soudu může nabývat
různé podoby závisející na okolnostech případu a postoji, který obecný soud zaujme k nálezům
Ústavního soudu. V nálezu III. ÚS 252/04 Ústavní soud zcela zřetelně vyslovil, že pokud
nejsou přítomny zcela specifické okolnosti, představuje nereflektování
ústavněprávních výkladů Ústavního soudu obe cným soudem naprosto
nepřijatelný postoj znamenající porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy.
64. Nereflektovat může znamenat, že obecný soud zcela opomene nálezy
Ústavního soudu a jejich odůvodnění a tím jednoduše zanedbá ústavněprávní
hledisko při rozhodování ve věci, která zahrnuje ústavněprávní prvek (přestože z
dosavadních nálezů Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že ústavní dimenzi má). […]
65. Dalším případem uvedeného nereflektování je zmínit ratio decidendi nálezu Ústavního soudu,
ale nebrat jej při rozhodování v úvahu, např. v podobě otevřeného odmítnutí jeho následování nebo
v předstírání, že byl respektován, ač ve skutečnosti byl odmítnut. […]
66. Poslední situací, kdy nález Ústavního soudu není reflektován, je odmítnutí obecného soudu
aplikovat ústavněprávní výklad Ústavního soudu v případech obecně připuštěných v nálezu
III. ÚS 252/04. Tato poslední výjimka je poměrně důležitá, pročež je třeba ji blíže analyzovat.
67. Byť Ústavní soud umožňuje, aby obecné soudy měly možnost (výjimečně)
dojít k jiným ústavněprávním závěrům než dříve vysloveným Ústavním
soudem, je namístě, aby pro takovou výjimku existoval obzvláště dobrý důvod.
[…].
68. [… V] nálezu III. ÚS 252/04 […] Ústavní soud umožnil obecným soudům,
aby ústavněprávní výklady nereflektovaly , ale jen s dostačujícím odůvodněním
a s cílem přesvědčit Ústavní soud, aby své právní názory modifikoval.
69. […].
70. V nálezu III. ÚS 252/04 Ústavní soud zdůraznil, že pokud obecný soud chce
takto postupovat, musí být splněny některé základní požadavk y. Mezi ně
především patří naprostá výjimečnost ospravedlňující takový postup. Ústavní
soud naznačil, které okolnosti dovolují odchýlit se od dosavadní praxe; totiž dojde-li „k následnému
shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve
svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro
změnu judikatury“, a za situace, kdy obecný soud přednese ústavněprávní argumentaci „přesvědčivě
přinejmenším konkurující obecně platným tezím vyloženým v nálezu“. […]
71. […]. V nálezu III. ÚS 252/04 Ústavní soud uvedl, že „z čl. 89 odst. 2 Ústavy plyne rovněž
maxima zákazu svévolné interpretace nálezů Ústavního soudu“; důsledkem této maximy je další
maxima, a sice že obecné soudy m ohou přednést konkurující úvahy pouze
v dobré víře. […]
[21] Z výše uvedeného úryvku z nálezu Ústavního soudu ve věci „Slovenské důchody VI“
vyplývají rozdíly mezi kasačními a precedenčními účinky rozhodnutí Ústavního soudu a jejich
dopad pro následnou rozhodovací činnost obecných soudů. Zejména je nutné zdůraznit,
že v situaci rei iudicatae jsou požadavky plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy přísnější než v situaci
precedentu plynoucího z rozhodování v jiných, byť podobných případech a že nález Ústavního
soudu představuje definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být
dotyčným obecným soudem věrně proveden a ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního
soudu jím musí být respektován bez ohledu na eventuální pochybnosti obecného soudu, zda
je správný či fundovaný. Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na soudní exekutory – ostatně jak
sama kárně obviněná ve svém vyjádření podotýká, rozhodovací činnost exekutora představuje
výkon soudní moci a jeho činnost v základu odpovídá činnosti soudce v soudním řízení.
[22] Kárný senát vzal v potaz, že v České republice neplatí doktrína stare decisis známá ze zemí
common law. Český právní řád však výslovně precedenční i kasační účinky soudním rozhodnutím
přiznává [srov. mj. čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy; §17 odst. 1, §78 odst. 5
a §110 odst. 3 soudního řádu správního; §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích;
§226 odst. 1 a 243d o. s. ř.; či §264 odst. 1 tr.ř., §270 odst. 4 tr.ř. a §314h tr.ř.; blíže viz Michal
Bobek, Zdeněk Kühn a kolektiv. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium,
2013, v tisku, zejména kapitoly 2-3, a 5] a z toho je nutné vycházet.
[23] Kárný senát si je rovněž vědom, že Ústavní soud v nálezu „Slovenské důchody VI“ rozebíral
rozdíly mezi kasačními a precedenčními účinky svých rozhodnutí v jiném kontextu než
v souvislosti s kárným řízením o kárném provinění spočívajícím v nenásledování rozhodnutí
Ústavního soudu, nicméně považuje tyto obecné principy za použitelné i v projednávaném
případě. Kárný senát se dále ztotožňuje s kárně obviněnou v tom, že ne každé porušení právních
předpisů představuje současně kárné provinění soudního exekutora. Tedy ne každé
„nereflektování“ ratia decidendi nálezu Ústavního soudu představuje kárné provinění. Tak je tomu
zejména u precedenčních účinků judikatury Ústavního soudu týkajících se jeho rozhodnutí
v jiných věcech [viz skutek I.1. tohoto rozhodnutí či rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 9. 2012, č. j. 15 Kse 4/2012 - 84; ostatně i sám Ústavní soud připustil v bodech 66-71
nálezu ve věci „Slovenské důchody VI“, že ve výjimečných případech mohou obecné soudy
(a analogicky rovněž soudní exekutoři) přednést v dobré víře své konkurující úvahy
a „nereflektovat“ tak judikaturu Ústavního soudu.
[24] Kárný senát si dokáže představit i to, že ve výjimečných případech mohou obecné soudy
(a potenciálně i soudní exekutoři) přednést v dobré víře své konkurující úvahy a „nereflektovat“
tak judikaturu Ústavního soudu v téže věci, aniž by se tím vystavili hrozbě kárného postihu.
V projednávané věci však kárný senát nemusí blíže definovat tyto výjimky. Z příkazu k úhradě
nákladů exekuce č. j. 106 Ex 18844/10 - 53 vydaného dne 7. 3. 2012 plyne, že kárně obviněná
žádné konkurující úvahy vůči nálezu Ústavního soudu nepřednesla, svůj odklon od rozhodnutí
Ústavního soudu nikterak neodůvodnila, a zvolila tak formu „nereflektování“ rozhodnutí
Ústavního soudu v téže věci spočívající v úmyslném ignorování kasačního rozhodnutí (porovnej
bod 64 nálezu „Slovenské důchody VI“). Tento postup je v rozporu s elementárními principy
právního státu a je z něj rovněž jasné, že kárně obviněná nejednala v dobré víře. Svým jednáním
tak kárně obviněná flagrantně porušila nejen čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy,
ale i subjektivní základní právo povinného chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny. Polemika s kasačním
nálezem Ústavního soudu a následné konkurující úvahy kárně obviněné přednesené ve vyjádření
ke kárné žalobě nejsou pro účely kárného řízení relevantní, neboť nemohou zpětně „zhojit“ její
postup při vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 106 Ex 18844/10 - 53 ze dne 7. 3. 2012.
Kárně obviněná měla kasační rozhodnutí Ústavního soudu buď následovat, nebo vznést své
konkurující úvahy již v samotném příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 7. 3. 2012, (k tomu,
zda a za jakých okolností by takové jednání dosahovalo intenzity kárného provinění, nepovažuje
kárný senát za vhodné se abstraktně vyjadřovat). Jinak řečeno, kárně obviněná zde není
postihována za nesprávný právní názor ani za odlišný právní názor, nýbrž za to, že zcela
ignorovala rozhodnutí Ústavního soudu v téže věci, aniž by vůbec přednesla svůj odlišný právní názor
(a contrario rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 14 Kse 3/2010 - 48
a tam citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 2 Ds 8/2008).
[25] Pokud jde o argument kárně obviněné, že o zrušujícím nálezu Ústavního soudu ze dne
16. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1881/11 nelze hovořit jako o „konstantní judikatuře“, neboť
se Ústavní soud v předmětném nálezu k aplikaci §11 odst. 1 písm. a) Vyhlášky ve znění od
1. 11. 2008 (po nabytí účinnosti vyhlášky č. 330/2008 Sb.) do 29. 2. 2012 (před nabytím účinnosti
vyhlášky č. 63/2012 Sb.) vyjádřil poprvé, kárný senát konstatuje, že tento argument by byl
za určitých okolností akceptovatelný u rozhodnutí Ústavního soudu v jiné věci
(tj. u precedenčního účinku judikatury Ústavního soudu), kde lze připustit jistou
„kvazilegisvakanční lhůtu“, aby orgány aplikující právo mohly novou judikaturu vstřebat,
resp. vyčkat, než se judikatura ustálí. V daném případě se však jednalo o kasační nález Ústavního
soudu v téže věci, kde argument, že se jednalo o první rozhodnutí o nové úpravě, neobstojí.
[26] Stejně tak neobstojí argument kárně obviněné, že postupovala v souladu s „platným,
účinným, nezrušeným zněním exekutorského tarifu“. Proti sobě totiž nestojí právní předpis
s výkladem Ústavního soudu neukotveným v právu, nýbrž výklad Vyhlášky zastávaný kárně
obviněnou stojí proti výkladu Vyhlášky zastávanému Ústavním soudem. Článek 89 odst. 2 Ústavy
ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy v takovém případě jasně stanoví, že přednost má výklad
zastávaný Ústavním soudem. Obdobně neobstojí ani argument kárně obviněné, že (její) jazykový
výklad Vyhlášky má přednost před jinými výkladovými metodami (použitými Ústavním soudem).
Text Vyhlášky nelze takto uměle oddělovat od výkladu provedeného Ústavním soudem;
aplikovatelné právní pravidlo je pouze jedno. Kárně obviněná tak měla povinnost aplikovat
Vyhlášku tak, jak ji vyložil v kasačním nálezu Ústavní soud. To však neučinila.
[27] S ohledem na tyto skutečnosti kárný senát dospěl k závěru, že kárně obviněná skutkem I.
závažně porušila své povinnosti při výkonu exekuční činnosti stanovené právním předpisem,
a tím spáchala kárné provinění podle §116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu. V této souvislosti
kárný senát považuje za nutné zdůraznit, že ratio decidendi tohoto rozhodnutí u skutku I. je úzké,
neboť se vztahuje na úmyslné (1) absolutní ignorování (2) ratia decidendi rozhodnutí Ústavního
soudu (3) v téže věci. Kárný senát se zde nezabýval situacemi, kdy jedna či více z těchto tří
podmínek není splněna (tj. například v situaci, kdy soudní exekutor předloží konkurující úvahy
k nálezu Ústavního soudu, či když ignoruje toliko obiter dictum nálezu Ústavního soudu, či když
jde o nález Ústavního soudu v jiné věci).
V.2. zproštění žaloby
[28] Pokud jde o skutek II.1. kárný senát v prvé řadě konstatuje, že musel vycházet
ze skutečnosti, že kárně obviněné je přičítán skutek, jehož se měla dopustit v r. 2011, tedy
za účinnosti Vyhlášky ve znění vyhl. č. 330/2008 Sb., která s účinností od 1. 11. 2008
v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) změnila stávající text tak, že stanovila: „…ve výši 50% odměny
podle §6 odst. 1 a 2, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky.“ Teprve další novelou
provedenou vyhláškou č. 63/2012 Sb. s účinností od 1. 3. 2012 byl text v §11 opět změněn tak,
že odst. 1 a 2 byl vypuštěn a odkaz byl proveden opět na celý §6 (shodně jak tomu bylo
do 31. 10. 2008). Právně relevantní období, v němž se nacházela kárně obviněná při vydávání
příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 106 Ex 18844/10 - l4, tak Ústavní soud v nálezech
uváděných kárným žalobcem (nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, II. ÚS 233/09
a II. ÚS 1994/2009) neposuzoval.
[29] Před kárným senátem tedy stojí otázka, zda nenásledování judikatury Ústavního soudu
vztahující se k odlišnému znění téhož právního předpisu představuje kárné provinění. K této
otázce se vyjádřil jiný senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2012,
č. j. 15 Kse 4/2012 - 84. Tento senát nevidí důvod, proč se od této prejudikatury odchýlit.
[30] V rozhodnutí č. j. 15 Kse 4/2012 - 84 Nejvyšší správní soud vyslovil:
„Kárný soud nikterak nezpochybňuje povinnost soudního exekutora reflektovat při výkonu své
činnosti taktéž judikaturu Ústavního soudu, zejména ve skutkově i právně shodných případech.
Nelze však pominout, že judikatura, na kterou odkazuje i kárný žalobce se týkala skutkově
období do 31. 10. 2008. Ústavní přitom sám výslovně např. v nálezu II. ÚS 233/09 poukázal
na znění vyhlášky do 31. 10. 2008, jakkoli nález vydal až dne 11. 6. 2009, tedy za účinnosti již
nové právní úpravy účinné od 1. 11. 2008 na základě vyhl. č. 330/2008 Sb., kterou bylo
změněno ust. §11 odst. 1 písm. a) tak, že text: §6 (tj. celé ustanovení §6, který obsahoval
odst. 1, 2 a 3) výslovně byl změněn na text: §6 odst. 1 a 2 (přitom uvedené ustanovení nadále
obsahovalo i odst. 3, který zůstal v nezměněné podobě a shodně stanovoval nejnižší odměnu
exekutora ve výši 3.000 Kč). Zcela zjevně přitom zde již ze samotného jazykového výkladu (jehož
se mimo jiné právě Ústavní soud stran původního textu v §6 vyhlášky dovolával) vyplývala
jednoznačná interpretace, ze které nebylo lze dovodit, že se dané ustanovení vztahuje i na odst. 3,
tzn. na celé ust. §6, na kteréžto argumentaci Ústavní soud mimo jiné zmiňovaná rozhodnutí
založil. Obdobně též v nálezu ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 3218/10, Ústavní soud
konstatoval: „(O)kolnost, že stěžovatelka splnila svou povinnost dobrovolně, byť v poslední možný
okamžik před nuceným výkonem, je relevantní z hlediska ustanovení §11 odst. 1 písm. a)
exekučního tarifu, ve znění do 31. října 2008. Ústavní soud se ve zmiňovaných nálezech výslovně
vyjadřoval pouze k právní úpravě účinné do 31. 10.2008, a ačkoli svá rozhodnutí vydal již
za účinnosti nové právní úpravy, nikterak své závěry neformuloval obecně tak, že by je bylo lze
vztáhnout i na řízení vedená po 1. 11. 2008, kdy dikce zákona byla změněna a jazykový výklad
byl zcela jednoznačný.
[…]
Lze připustit, že výklad právní úpravy do 31. 10.2008 nebyl jednoznačný a dával důvodu
k pochybnostem; za této situace bylo na místě reflektovat konstantní judikaturu Ústavního soudu,
kterou byly obecné soudy, jakož i soudní exekutoři povinni respektovat.
Stát zde však poté zcela jednoznačně právní úpravu změnil a od 1. 11. 2008 byla právní úprava
obsažena v §11 odst. 1 písm. a) zcela odlišná, než z jaké vycházel Ústavní soud. Text právní
normy důsledně rozlišoval mezi jednotlivými odstavci §6, přitom explicitně uvedl pouze odst. 1 a 2,
z čehož vyplývalo, že krácení odměny se netýká odstavce 3. Úpravu po účinnosti vyhl. č. 330/2008 Sb. proto nelze chápat jinak, než že zákonodárce v §11 odst. 1 písm. a) tím, že odkazuje pouze
na odst. 1 a 2 §6 presumuje, že režim krácení odměny exekutora se neuplatní u odstavce 3, nutno
tedy mít za to, že po novele vyhlášky od 1. 11. 2008 zněl příkaz zákonodárce tak, že odměna
exekutora nemá být snížena pod hranici stanovenou v §6 odst. 3, resp. že je garantována
minimální odměna exekutora ve výši 3.000 Kč. Nelze konstatovat jinak, než že zákonodárce
provedl novelizací §11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 330/2001 Sb. změnu oproti předchozímu stavu
(zda tak vskutku učinit chtěl, je nerozhodné, neboť nejasná intence zákonodárce by nemohla založit
právní povinnost soukromé osoby, nebyla-li by patřičně jednoznačným způsobem vtělena do textu
zákona). Za takové situace nelze legitimně setrvat na požadavku reflexe judikatury Ústavního
soudu, který nadto ve zmiňovaných nálezech výslovně poukazoval právě na právní stav
do 31. 10. 2008, a to přesto, že rozhodoval již za nové právní úpravy, přitom novou právní úpravu
nikterak nezmiňoval ani na ni závěry, které učinil, nevztáhl.
Je věcí zákonodárce, aby byl při legislativních změnách uvážlivý a aby do platného práva zasahoval
způsobem, který bude zmenšovat, a nikoli posilovat obtíže spojené s výkladem a užitím zákona.
Nelze chtít po adresátech právních norem, aby – jakkoli by takový požadavek byl v konkrétním
případě z morálního hlediska třeba i oprávněný – dobrovolně státu poskytovali něco, k čemu nejsou
povinni. Úmysl zákonodárce musí být vyjádřen způsobem, který odpovídá požadavkům na určitost
a jasnost právních předpisů v podmínkách právního státu. Není-li tomu tak, nelze příslušná
ustanovení aplikovat k tíži soukromé osoby. Nutno nad rámec uvedeného podotknout,
že požadavku předvídatelnosti práva však zákonodárce nedostál ani následně, když další novelou
vyhlášky č. 330/2001 Sb., provedenou vyhl. č. 63/2012 Sb. s účinností od 1. 3. 2012 opět
navrátil text §11 odst. 1 písm. a) do znění před 1. 11. 2009. Po 1. 3. 2012 lze proto legitimně
po soudním exekutorovi požadovat, aby ke zmiňovaným závěrům učiněným Ústavním soudem stran
ust. §11 cit. vyhlášky bez dalšího přihlížel a ve své činnosti je respektoval.
[…]
Nad rámec uvedeného kárný senát konstatuje, že samo ministerstvo spravedlnosti v důvodové zprávě
k novelizaci vyhl. č. 330/2001 Sb., účinné od 1. 3. 2012 uvádí: „ Změna §11 odst. 1 písm. a)
by měla postavit najisto, že v případě, kdy povinný splnil svoji povinnost dobrovolně, na základě
výzvy zaslané soudním exekutorem, a jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky, náleží
exekutorovi odměna ve výši 50% i z minimální částky stanovené v §6 odst. 3 vyhlášky, tedy
1 500 Kč, a nikoli tato minimální odměna cela (3.000 Kč). Platná právní úprava v tomto ohledu
zejména v aplikační praxi vzbuzuje pochybnosti, protože v §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky
je odkazováno pouze na §6 odst. 1 a 2.“ Z uvedeného vyplývá, že objektivně existovala názorová
nejednota.“
[31] Výše uvedené ratio decidendi rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2012,
č. j. 15 Kse 4/2012 - 84, lze plně aplikovat i na skutek II.1. v projednávaném případě, neboť
kárně obviněná vydala příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 106 Ex 18844/10 - l4 po nabytí
účinnosti vyhlášky č. 330/2008 Sb. a před nabytím účinnosti vyhlášky č. 63/2012 Sb., tj. v době,
kdy se krácení odměny podle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. netýkalo případů
uvedených v §6 odst. 3 téže vyhlášky. Kárný senát zde zdůrazňuje, že předmětem skutku II.1.
je nenásledování rozhodnutí Ústavního soudu v jiných věcech (tj. jde o precedenční účinky
judikatury Ústavního soudu), a to navíc po textuální změně aplikované právní úpravy, která
precedenční účinky relevantní judikatury všech soudů do značné míry eroduje. Jedná se tedy
o zcela odlišnou situaci než u skutku I., kde kárný senát posuzoval nenásledování rozhodnutí
Ústavního soudu v téže věci (kde jde o kasační účinky judikatury Ústavního soudu). Nelze ani
přehlédnout, že právní názor zastávaný kárně žalovanou byl akceptován i exekučním soudem
rozhodujícím o námitkách proti dalšímu, z tohoto hlediska shodnému, příkazu.
[32] Argumentoval-li kárný žalobce poukazem na porušení §46 odst. 5 exekučního řádu,
podle něhož byl exekutor i v rozhodné době povinen vyčíslit ve výzvě k dobrovolnému splnění
„zálohu na snížené náklady exekuce“, je třeba poukázat na poznámku odkazující na Vyhlášku
(tj. na Vyhlášku ve znění výše hodnoceném).
[33] Navíc je s podivem, že kárný žalobce viní kárně obviněnou z nerespektování judikatury
Ústavního soudu vydáním příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 106 Ex 18844/10 - l4, tedy
příkazu, který následně, byť z jiných důvodů, zrušila usnesením č. j. 106 Ex 18844/10 – 20.
Je sice pravdou, že týž názor vyslovila i v „nahrazujícím“ příkazu k úhradě nákladů exekuce
č. j. 106 Ex 18844/10 – 21, ovšem proti tomuto příkazu kárná žaloba ve skutkovém vymezení
z těchto důvodů nemíří.
[34] Lze tedy shrnout, že skutek II.1. není kárný proviněním, a kárný senát tudíž kárně
obviněnou této části žaloby zprostil.
[35] U skutku II.2. kárně obviněná nepopírá, že v reakci na námitky povinného proti prvnímu
příkazu na úhradu nákladů exekuce (č. j. 106 Ex 18844/10 - 14, v nichž napadal výši odměny
exekutorky ve výši 3 000,- Kč, hotové výdaje určené ve výši 4 000,- Kč a náklady oprávněného
určené ve výši 3 420,- Kč) tento příkaz usnesením ze dne 10. 3. 2011 č. j. 106 Ex 18844/10 - 20
zrušila s odůvodněním, že námitkám vyhověla, a týž den vydala nový příkaz k úhradě nákladů
exekuce č. j. 106 Ex 18844/10 - 21, v němž ponížila hotové výdaje o 500,- Kč (včetně příslušné
DPH) a ostatním námitkám povinného nevyhověla.
[36] Kárný senát zde musí posoudit otázku, zda se kárně obviněná tím, že nevyhověla
námitkám povinného v plném rozsahu, a přesto rozhodla sama, aniž by tyto námitky postoupila
soudu, dopustila kárného provinění. Pro tento skutek je relevantní zejména §88 odst. 3
exekučního řádu, který stanoví, že: „Účastník řízení může podat u exekutora proti příkazu námitky
do 8 dnů od doručení. Pokud exekutor v plném rozsahu nám itkám nevyhoví, postoupí
je bez zbytečného odkladu soudu (§45), který o námitkách rozhodne do 15 dnů. (důraz doplněn).
[37] Z §88 odst. 3 exekučního řádu tak jednoznačně vyplývá zákonná povinnost soudního
exekutora – pokud nehodlá v plném rozsahu námitkám vyhovět – předložit tyto námitky soudu.
Žádnou výjimku z tohoto pravidla exekuční řád nepřipouští. Kárně obviněná však námitkám
povinného v plném rozsahu nevyhověla, a tudíž výše uvedeným postupem porušila povinnost
stanovenou zákonem. Kárný senát je však toho názoru, že toto porušení nedosahovalo intenzity
závažného porušení právní povinnosti ve smyslu §116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu. První
příkaz na úhradu nákladů exekuce (č. j. 106 Ex 18844/10 - 14) totiž musel být tak jako tak zrušen
jako celek, neboť obsahoval rozpor mezi odůvodněním a výrokem. Kárný senát se ztotožnil
s kárně obviněnou i v tom, že prodlení způsobené nepředložením námitek soudu bylo minimální
– v řádu dní. S ohledem na tyto skutečnosti kárný senát dospěl k závěru, že kárně obviněná
skutkem II.2. sice porušila své povinnosti při výkonu exekuční činnosti stanovené právním
předpisem, nicméně toto porušení nebylo natolik závažné, aby byla naplněna skutková podstata
kárného provinění podle §116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu.
[38] Za situace, kdy ze skutkového děje neobstály skutky popsané v bodě II. výroku, nemůže
obstát ani tvrzený následek celého postupu - prodlení způsobené nezákonným a obstrukčním
postupem kárně obviněné.
[39] Lze tedy shrnout, že ani skutek II.2. není kárný proviněním, a kárný senát tudíž kárně
obviněnou této části žaloby rovněž zprostil.
VI.
Kárné opatření
[40] Kárný žalobce navrhl uložení pokuty ve výši 20 000 Kč. Obhájce kárně obviněné oproti
tomu konstatoval, že ani jedním ze tří skutků kárně obviněná nespáchala kárné provinění, a tudíž
požadoval kárné žaloby v plném rozsahu zprostit.
[41] Exekutorská komora ČR k dotazu kárného senátu uvedla, že od roku 2001 do 25. 6. 2009
nenabylo právní moci žádné rozhodnutí jejího kárného senátu, kterým byla kárně obviněná
shledána vinnou z kárného provinění. Kárný senát dále zjistil, že proti kárně obviněné byly
v minulosti podány dvě kárné žaloby k Nejvyššímu správnímu soudu, ovšem kárně trestána
nebyla.
[42] Kárný senát při úvaze o kárném opatření vycházel ze skutečnosti, že kárně obviněná
dosud nebyla kárně trestána. Po zvážení všech rozhodujících kriterií spoluurčujících povahu
a závažnost kárného provinění, tj. významu chráněného zájmu, jímž je zájem na řádném výkonu
svěřené pravomoci soudních exekutorů, osoby kárně obviněné, a míry jejího zavinění, dospěl
kárný senát k závěru, že adekvátním kárným opatřením v dané věci bude napomenutí podle §116
odst. 3 písm. a) exekučního řádu.
[43] Kárný senát má za to, že uložené kárné opatření vystihuje všechny okolnosti případu
a přispěje k vyšší motivaci kárně obviněné k řádnému výkonu funkce soudního exekutora tak,
aby kárný senát v případném příštím kárném řízení nemusel uplatnit kárné opatření přísnější.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně kárného senátu