ECLI:CZ:NSS:2012:2.AFS.6.2012:27
sp. zn. 2 Afs 6/2012 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové, ve věci žalobkyně DIOLAM
ELECTRONIC, spol. s. r. o., se sídlem Bystřice 1343, zastoupené JUDr. Jaromírem Hanušem,
advokátem se sídlem Ostrava, Kosmova 20, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem
Praha 1, Letenská 15, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 5,
Náměstí 14. Října 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 26. 10. 2011, č. j. 5 Ca 277/2008 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) byla, na základě provedené daňové kontroly,
Finančním úřadem v Třinci (dále jen „finanční úřad“) vyměřena dodatečnými platebními v ýměry
ze dne 15. 10. 2003, č. j. 78031/03/364921/5796 a č. j. 78034/03/364921/5796 daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období prosinec 2000 a listopad 2001. Proti těmto rozhodnutím
se stěžovatelka odvolala k Finančnímu ředitelství v Ostravě, které dne 22. 2. 2005 její odvolání
zamítlo. Stěžovatelka napadla rozhodnutí finančního ředitelství správní žalobou, která byla
Krajským soudem v Ostravě dne 17. 8. 2006 zamítnuta. Vzhledem k novému sdělení svědka,
které bylo v rozporu s jeho předchozí výpovědí, podanou ve správním řízení, stěžovatelka
požádala dne 20. 4. 2007 o povolení obnovy řízení. Tato žádost byla rozhodnutím Finančního
ředitelství v Ostravě ze dne 20. 11. 2007, č. j. 5589/07- 1302-800471, zamítnuta. Proti tomuto
rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání k Ministerstvu financí (dále jen „žalovaný“). Žalovaný
rozhodnutím ze dne 13. 6. 2008, č. j. 49/8963/2008- 491, odvolání zamítl a obnova řízení tak
povolena nebyla.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí žalovaného dne 14. 8. 2008 žalobou k Městskému
soudu v Praze. V ní trvala na obnově řízení, a to především proto, že žalovaný, porušil zásadu
zákonnosti, když nepostupoval dle §54 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), nerespektoval judikaturu Nejv yššího
správního soudu ve věci povolování obnovy řízení a pochybil také tím, že neprovedl dokazování
na základě skutečností zjištěných před podáním žádosti o obnovu řízení, nedoplnil výsledky
daňového řízení v I. stupni a neodstranil jeho vady. Důvodem pro obnovu řízení měl být
především fakt, že svědek V. M. podstatně změnil svou původní výpověď, která byla významná
pro předchozí rozhodování. Měl-li správce daně pochybnosti o správnosti nové výpovědi svědka,
měl ho vyslechnout a své pochybnosti odstranit. To se nestalo, a takto vzniklá nezákonnost byla
žalovaným odmítnuta s odkazem na §28 odst. 2 daňového řádu. Dle stěžovatelky se však dané
ustanovení nevztahuje pouze na křivou výpověď jako trestný čin, jak dovozuje žalovaný, protože
uvedení nepravdy před správcem daně není nikdy trestným činem křivé výpovědi dle trestního
zákona, a proto by z takového důvodu nemohla být obnova řízení nikdy povolena. Proto měl
správce daně postupovat dle §31 daňového řádu. Kromě toho stěžovatelka upozornila na fakt,
že v obdobné věci, týkající se její daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku
2001, snížil správce daně v obnoveném řízení výši dodatečně vyměřené daně, a to na základě
nové výpovědi svědka V. M. Proto měla být také předmětná věc posuzována obdobně.
Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 5 Ca 277/2008 – 39, napadeným nyní projednávanou kasační stížností. Zabýval se přitom
nejprve námitkou nerespektování judikatury Nejvyššího správního soudu. Zkoumal tedy vzta h
judikatury k otázce, zda se křivou výpovědí svědka v ust. §54 odst. 1 písm. b) daňového řádu míní
pouze trestný čin, ve smyslu §175 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, který byl
v dané době účinný. Konstatoval, že se judikatura k takové otázce dosud nevyjádřila, a pokud
byla stěžovatelce známá, měla ji řádně označit. Ve věci samé dal nicméně za pravdu žalovanému,
že použití pojmu křivá výpověď svědka odkazuje na trestní řízení, neboť se tento pojem vyskytuje
v právním řádu jen v trestních předpisech a občanském soudním řádu, kde ovšem není blíže
osvětlen. Zákonodárce by v §54 odst. 1 písm. b) daňového řádu mohl užít například pojmu
nepravdivá svědecká výpověď, což ale neučinil, a proto je nutné nahlížet na pojem křivá výpověď svědka
jako na tradiční pojem trestněprávní terminologie, který odkazuje na trestněprávní předpisy.
Podobně danou problematiku upravuje také nový daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb.), v §117.
Městský soud uvedl, že institut křivé výpovědi svědka je možné v daňovém řízení uplatnit, neboť lze
použít například listinu zachycující výpověď v trestním řízení. Dle jeho názoru jsou naprosto
rozdílné výpovědi jednoho svědka jen ukázkou jeho nevěrohodnosti, kdy nové tvrzení není
nikterak doloženo. Proto, i kdyby soud připustil, že křivá výpověď svědka nemusí být
autoritativně deklarována rozhodnutím trestního soudu, musel by trvat na tom, že „křivost“
původní výpovědi musí být dokázána. To se v tomto případě nestalo, přičemž ani výpovědi
dalších svědků nebyly schopny tvrzené skuteč nosti prokázat.
Ve vztahu k námitce o zohlednění nové výpovědi svědka, coby důvodu povolení
obnovy řízení v případě daně z příjmů, městský soud konstatoval, že toto rozhodnutí správce
daně bylo vydáno v důsledku sledu různých procesních pochybení, přičemž úvaha správce daně,
která jej vedla k tomu, že novou svědeckou výpověď pana M. přijal, zde není nijak odůvodněna.
Městský soud naznal, že ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2009 (kterým byla v obnoveném řízení
znovu vyměřena daň z příjmů právnických osob za rok 2001) finanční úřad nerespektoval právní
názor Ministerstva financí, dle kterého obnovené řízení sice mělo proběhnout, nikoli však proto,
že bylo původní rozhodnutí vydáno na základě křivé výpovědi svědka; ministerstvo pouze
vyjádřilo názor, že byla-li již obnova řízení povolena, musí být ve věci rozhodnuto věcně (a nikoli
řízení zastaveno, jak se původně stalo). Skutečnost, že bylo ve věci daně z příjmů právnických
osob stěžovatelce vyhověno, ukazuje pouze na nesprávný postup finančního úřadu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti brojí proti výše uvedenému rozsudku, když uplatňuje
důvody obsažené v ust. §103 odst. 1 písm. a), d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Pochybení městského soudu spatřuje stěžovatelka především ve výkladu pojmu křivá
výpověď svědka. Stěžovatelka konstatuje, že výkladovým postupem, který zvolil městský soud,
by například nebylo možno povolit nikdy obnovu řízení z důvodů křivého znaleckého posudku,
protože ten se objevuje pouze v textu daňového řádu a nikde jinde. Ztotožňuje se sice závěry
soudu, že se nikdo nemůže v daňovém řízení křivé výpovědi svědka dopustit, vznáší pak ale
otázku, proč tento pojem zákonodárce do §54 odst. 1 písm. b) daňového řádu, jako důvod
obnovy řízení zařadil, nemohl-li by být vůbec naplněn. Odkazuje přitom na důvodovou zprávu
k daňovému řádu, kde je uvedeno, že tato úprava vychází ze zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, kde se v §62 odst. 1 písm. e) rozlišovalo mezi nepravdivými důkazy a trestnými činy. Dle
stěžovatelky takto rozlišuje i nová právní úprava, kdy v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád,
v §117 odst. 1 písm. b) a c), lze nalézt rozlišení, zda bylo rozhodnutí dosaženo křivou
(nepravdivou) výpovědí, či trestným činem.
Stěžovatelka dále uvádí, že daňové řízení ve věci její daně z příjmů právnických osob
bylo ze stejných důvodů obnoveno; má tedy za to, že by při rozhodování skutkově shodných
nebo podobných případů neměly vznikat nedůvodné rozdíly.
Na závěr své kasační stížnosti stěžovatelka dodala, že s žalobní námitkou porušení
mlčenlivosti žalovaným se městský soud vůbec nevypořádal. Ze všech těchto důvodů proto
navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že se ztotožňuje s rozhodnutím
městského soudu a považuje jej za věcně i právně správné. Dle jeho názoru stěžovatelka
jen opakuje námitky, které byly uvedeny již v řízení před městským soudem, a proto odkazuje
na veškerá svá dosavadní podání ve věci. Kasační stížnost navrhuje jako nedůvodnou zam ítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil věc v rozsahu kasační stížnosti a vázán jejími důvody,
jak mu to ukládá ustanovení §109 odst. odst. 3 a 4 s. ř. s. Nezjistil přitom skutečnosti významné
dle §103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s., ke kterým by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ve věci
rozhodl bez nařízení jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze systematického hlediska je třeba nejprve posoudit namítanou nepřezkoumatelnost
rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nepřezkoumatelnost ro zsudku pro nedostatek důvodů
je soudní judikaturou bohatě zmapována. Zmínit lze například rozsudky zdejšího soudu ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný
pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, a ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Z nich se podává, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže
například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci v žalobě; proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené;
či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou
ze žalobních námitek včas uplatněných, či obsahuje-li odůvodnění rozsudku toliko převzaté
pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž dále rozvádí dopad
převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí ve věci.
Pokud by byla tato námitka oprávněná, nemohl by se Nejvyšší správní soud argumentací
stěžovatelky věcně zabývat a napadený rozsudek by, z logiky věci, musel být zrušen bez věcného
projednání. V posuzované věci ovšem tato námitka není důvodná v žádné ze shora uvedených
forem. Městský soud totiž právní názor, ze kterého vycházel, vyjádřil srozumitelně. Vysvětlil,
proč pojem křivá výpověď svědka chápe v jeho trestněprávním smyslu, proč náhle změněnou
výpověď interpretuje jako důvod nevěrohodnosti svědka a proč nelze z jeho nové výpovědi
vyvodit žádné relevantní zjištění. Městský soud také vyložil, proč nepovažoval za relevantní
skutečnost, že v jiném daňovém řízení stěžovatelky byla, byť ze stejných důvodů, obnova řízení
povolena. Rozsudek tedy obsahuje dostatek logicky a srozumitelně uvedených důvodů pro
zdůvodnění právního názoru, ze kterého městský soud vycházel.
Nelze ovšem přehlédnout fakt, že se městský soud opravdu nevypořádal s námitkou
ohledně porušení mlčenlivosti žalovaným v důsledku angažování advokáta jako procesního
zástupce v tomto řízení. Tato námitka, vznesená v průběhu řízení před městským soudem, ovšem
nemohla mít žádný význam pro osud žaloby, což platí i pro posouzení této kasační stížnosti.
S argumentací tohoto typu se totiž již dříve vypořádal rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne č. j. 6 A 76/2001 – 96, dle kterého „nechá-li se žalovaný správní orgán v řízení
před soudem zastoupit advokátem, neporušuje tím povinnost mlče nlivosti stanovenou v §24 d. ř. Opačný závěr
by zcela evidentně založil nerovnost mezi oběma účastníky řízení před soudem. Ochrana informací o osobě žalobce
- daňového subjektu, je přitom plně zajištěna povinností advokáta zachováva t mlčenlivost (§21 zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění]“ . Jedná se tedy o námitku per se irelevantní; ostatně ani
stěžovatelkou nebyla blíže zdůvodněna z hlediska jejího významu pro posuzované daňové řízení.
V žádném případě tedy nemůže jít o procesní vadu, tím spíše o vadu, která by mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
tedy naplněn není.
Pokud jde o argumentaci stěžovatelky, navozující existenci kasačních důvodů ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., zde je třeba uvést, že původní výpověď svědka V . M.
nelze kvalifikovat jako křivou výpověď, ve smyslu ustanovení §175 odst. 2 trestního zákona,
platného v rozhodné době, neboť svědek nebyl za takový trestný čin odsouzen a pro tento
skutek nebylo ani vedeno odpovídající trestní řízení. Argumentace návrhu na povolení obnovy
řízení ve věci daně z přidané hodnoty ustanovením §54 odst. 1 písm. b) daňového řádu, je tak
vyloučena, neboť tam obsažený důvod, spočívající v křivé výpovědi svědka, rozhodně nemohl být
naplněn – srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 1 Afs 124/2006 - 59. Nejen z textu zákona, nýbrž i z judikatury tohoto soudu vyplývá
jednoznačná definice křivé výpovědi v jejím trestněprávním smyslu, jde-li o splnění podmínky
obnovy řízení dle §54 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Citované ustanovení hovoří o tom,
že řízení může být obnoveno, pokud bylo rozhodnutí učiněno na základě podvrženého nebo zfalšovaného
dokladu, křivé výpovědi svědka nebo křivého znaleckého posudku nebo rozhodnutí bylo dosaženo jiným trestným
činem. Je zřejmé, že křivá výpověď svědka i křivý znalecký posudek (podle trestního zákona nepravdivý
znalecký posudek; šlo o součást stejné skutkové podstaty §175 odst. 2 trestního zákona) jsou
podmnožinou trestných činů („nebo…jiným trestným činem“), jejichž prostřednictvím bylo dosaženo
vydání rozhodnutí v podobě, která je v rozporu se zákonem a má být právě z tohoto důvodu
podrobena přezkumu; právě tato příčinná souvislost je podmínkou sine qua non pro aplikaci
citovaného ustanovení (viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 10. 2009,
č. j. 8 Afs 23/2009 – 89). Argumentace stěžovatelky odkazy na pozdější právní úpravu [§117
odst. 1 písm. b), zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, případně na důvodovou zprávu k tomuto
zákonu, odkazující na úpravu §62 odst. 1 písm. e) zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení],
není relevantní, neboť rozhodná je pouze zákonná úprava platná v době rozhodování daňových
orgánů; zde §54 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Snaha stěžovatelky o vytváření interpretačních
nejasností nemůže změnit nic na sepětí křivé výpovědi s jejím pojetím podle v té době platného
trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb.). Právě křivá výpověď nebo j iný trestný čin (jako takové
deklarované rozsudkem soudu v trestní věci) tvořily zákonný důvod obnovy řízení dle §54 odst.
1 písm. b) daňového řádu, za předpokladu, že předcházející rozhodnutí bylo učiněno na jejich
základě.
Upřesnění podmínek obnovy daňového řízení v dnes platném daňovém řádu lze
přivítat, nicméně i za účinnosti daňového řádu z roku 1992 bylo možné situace odpovídající nyní
posuzovanému případu řešit, nikoli však postupem dle §54 odst. 1 písm. b) daňového řádu.
I při absenci trestného činu křivé výpovědi, jako zásadního důvodu, o který stěžovatelka
návrh na povolení obnovy řízení opírala, totiž správci daně nic nebránilo posuzovat důvodnost
návrhu v intencích obecných důvodů obnovy, jak byly definovány v ustanovení §54 odst. l písm.
a) daňového řádu (pokud vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového
subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí). I nově
podaná výpověď osoby, zásadně se odlišující od výpovědi podané v předchozím daňovém řízení
v postavení svědka, může být shledána jako důvod pro obnovu řízení (bez toho, že by se jednalo
o křivou výpověď ve smyslu trestného činu). Muselo se však vždy jednat o skutečnost takové kvality,
aby mohla mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Takovou podmínku nová výpověď svědka V. M.
sama od sebe nesplňuje. Napadený rozsudek městského soudu v tomto směru srozumitelně a
logicky poukazuje na skutečnost, že nové tvrzení svědka není podporováno jinými důkaz y a
představuje vlastně pouhé „tvrzení proti tvrzení“, které je v zásadním logickém rozporu s důkazy,
provedenými v původním daňovém řízení. Tento náhled městského soudu koresponduje
s ustálenou judikaturou k této otázce, zavazující soud vždy zkoumat, zda vůbec a případně jakým
způsobem může nově předložený důkazní prostředek změnit důkazní situaci dané věci (viz
například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2005, č. j. 1 Afs 103/2004 - 62, ze
dne 27. 2. 2004, č. j. 6 A 86/2002 - 55, a ze dne 9. 10. 2003, č. j. 6 A 59/2000 – 57).
Stěžovatelka dále namítá, že vysvětlení, které nyní svědek M . přináší, bylo aprobováno
v řízení o povolení obnovy řízení ve věci její daně z příjmů; zde byl tento svědek správcem daně
vyslechnut a v důsledku hodnocení tohoto důkazu byl zohledněn záznam z jednání ze dne 17. 4.
2007, konaného v advokátní kanceláři JUDr. Jaromíra Hanuše, obsahující jinou verzi skutkového
děje.
K principu souladu jednotlivých vzájemně souvisejících správních rozhodnutí
se již dříve vyjádřil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 21. 9. 2007,
č. j. 4 As 58/2006 - 94, ve kterém uvedl, že „ [s]myslem citovaného ustanovení (§52 odst. 2 s. ř. s.), které
mimo jiné zakládá povinnost soudu vycházet ze správních rozhodnutí, jež nejsou p ředmětem přezkumu v dané
věci, je zajistit soulad jednotlivých vzájemně souvisejících rozhodnutí, tzn. zabezpečit obsahovou shodu různých
aktů veřejné správy, které se týkají podobné otázky. V právním státě totiž podle názoru Nejvyššího správního
soudu nelze připustit, aby existovala dvě správní rozhodnutí, která by z podobných skutkových zjištění činila
diametrálně odlišné závěry. Pokud soud takové rozpory zjistí, musí se s nimi náležitě vypořádat a svůj postup
musí patřičně zdůvodnit.“ Z takto vyjádřeného názoru vyplývají zásadně tři závěry. Jednak je vcelku
jisté (a v podmínkách právního státu i nezbytné) se rozdílností různých rozhodnutí správních
orgánů, vycházejících z obdobných podkladů, důkladně zabývat. Zároveň není vyloučené, aby
taková rozhodnutí vedle sebe obstála, pokud pro to bude nalezeno odpovídající zdůvodnění.
A konečně, tlak na dosažení obsahové shody různých orgánů veřejné moci v obdobných
situacích, míří primárně na řešení hmotněprávních otázek, zatímco význam problematiky
procesní lze podle uvedeného schématu hledat především tam, kde se její řešení významně dotýká
hmotněprávního výsledku.
Městský soud se takto definovanou problematikou v napadeném rozsudku zabýval.
Nejenže existenci rozhodnutí ve věci daně z příjmů stěžovatelky (ve které správce daně návrhu
stěžovatelky na obnovu řízení vyhověl, a to na základě stejné výpovědi téhož svědka ),
ale upozornil, že správce daně se v tomto jiném řízení s věrohodností nové výpovědi svědka
fakticky vůbec nevypořádal, pouze ji bez dalšího konstatoval. To je významná skutečnost, neboť
porovnáním s rozhodnutím žalovaného v nyní projednávané věci (viz rozhodnutí Ministerstva
financí ze dne 13. 6. 2008, čj. 49/8963/2008- 491), lze naopak zjistit, že výpověď svědka V . M.
byla v původním řízení hodnocena velmi důkladně. Tvořila pouze část důkazního řízení a obstála
v kontextu dalších relevantních skutkových okolností, zjištěných z dalších provedených důkazů,
včetně výpovědí dalších svědků (J. H., L. P., J. M.). Stěžovatelka neúspěšně usilovala o
zpochybnění tehdejšího tvrzení svědka M. návrhem důkazů, které ovšem její verzi nepotvrdily a
naopak byly hodnoceny na podporu správnosti tvrzení uvedeného svědka (že nepřijal od
stěžovatelky plnění, za která tak nemohlo dojít k odpočtu DPH), a to jak správními orgány, tak i
následně rozsudkem krajského soudu o správní žalobě stěžovatelky. Stěžovatelka se tedy již
v původním řízení nepravdivosti výpovědi svědka M. dovolávala; jestliže však v tehdejším řízení
její názor neobstál, nestává se z takto vyvráceného tvrzení nová skutečnost ve smyslu §54 odst. 1
písm. a) daňového řádu jen proto, že je toto tvrzení nyní podporováno samotným svědkem M .
Jak již bylo uvedeno, tvrzení svědka (a stěžovatelky) není podporováno ani jinými důkazy a
důkazními návrhy.
Z tohoto hlediska je třeba interpretovat skutečnost, že správní orgán v tomto řízení
o návrhu na povolení obnovy řízení (o DPH) neprovedl důkaz výpovědí svědka V . M. a spokojil
se s listinami (o výslechu svědka a jím tvrzených skutečnostech) v jiném řízení. Takový postup
jistě není obecně dostačující, nicméně pro spolehlivé posouzení nyní zkoumané věci není
opakovaný výslech svědka nutný. Vzhledem k hodnotě tvrzení uvedeného svědka nemůže jeho
tvrzení otřást důkazním zjištěním původního řízení; pravdivost jeho tvrzení je naopak celým
průběhem předchozího řízení popírána. Nejedná se tedy o důkazní prostředek s potenciálem
prokázání důvodnosti návrhu na obnovu řízení. Kromě toho nepředstavuje žádnou novou
skutečnost a takovou skutečností se nestává ani v souvislosti s rozhodnutím správce daně v jiné
věci - obnovy řízení ve věci daně z příjmů právnických osob. Správce daně sice v porovnávané
věci stěžovatelce vyhověl, nelze však zároveň vycházet z toho, že uvěřil svědkovým novotám,
neboť ani nevysvětlil, zda považoval současně za vyvrácené odlišné důkazní závěry dřívějšího
řízení a nevypořádal ani takto vzniklý důkazní rozpor. Svědkovým novotám totiž neuvěřil ani
odvolací orgán (žalovaný) v rozhodnutí, na jehož základě bylo stěžovatelce v obnoveném řízení
ve věci daně z příjmů vyhověno. Tvrzení uvedeného svědka není ničím podloženo, nikdo, ani
stěžovatelka, na podporu náhlé změny jeho tvrzení nic nenavrhuje; svědkovo vysvětlení snahou
získat práci nemá žádnou logiku a jen dále snižuje úroveň jeho důvěryhodnosti.
Lze tedy konstatovat, že jakkoli, objektivně vzato, existují tedy dvě nesouladná
rozhodnutí správních orgánů v podobné věci, nejedná se o rozpor, který by sám o sobě zakládal
nezákonnost některého z nich. Na základě odlišného přístupu k důkaznímu návrhu - výpovědi
svědka - byla vydána různá procesní rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení (ve věci daně z příjmů
právnických osob a daně z přidané hodnoty). Argumentace rozhodnutí ve věci daně z příjmů
je ovšem problematická právě v tom, jakým způsobem se vypořádala, či spíš e nevypořádala,
s hodnocením nové výpovědi svědka, včetně jejího vztahu k dokazování v původním řízení.
Naopak v nyní posuzované věci byla tato otázka pečlivě posouzena; důkazní řízení je zde
zhodnoceno důkladně, logicky a srozumitelně. Konkurující rozhodnutí, které se s důvodem
povolení obnovy řízení fakticky věcně nevypořádává, nemůže představovat překážku odlišného
vyhodnocení této otázky v jiném řízení, je-li v něm jasně vyloženo, proč natrhovaný důkazní
prostředek nebyl akceptován jako důkaz.
Městským soudem zvolený procesní postup není v rozporu ani s ústavně právní rovinou
věci, konkrétně s právem účastníka na spravedlivý proces. V této souvislosti lze poukázat na nález
Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 55/01 (in www.nalus.usoud.cz) , ve kterém
Ústavní soud uvedenou problematiky definoval
takto:„[v] zásadě nelze spatřovat porušení čl. 36
Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které
z navržených důkazů provede a které nikoliv (§120 odst. 1 a 2 o. s. ř.). To však platí pouze potud, pokud lze
na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit. Jestliže v souzené věci nelze z dosud provedeného dokazování
bezpečně usoudit na takový skutkový stav, s nímž by byly v souladu i právní závěry předchozího soudního
rozhodnutí týkajícího se žaloby proti rozhodnutí správních orgánů, je z hlediska spravedlivého procesu nutné
vzniklou protiústavní důkazní mezeru vyloučit a dokazování doplnit.“ Jak je shora uvedeno, v posuzované
věci nebyly nalezeny rozumné pochybnosti o skutkovém stavu, zjištěném již v původním řízení,
a to ani v kontextu nových tvrzení svědka V. M.; nebyl proto dán důvod nyní doplňovat
dokazování.
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že ani jedna z kasačních námitek není důvodná
a nezbylo mu tak, než kasační stížnost zamítnout (§110 odst. 1, in fine, s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a náhrada nákladů jí proto nepřísluší. Žalovanému nebyla
náhrada nákladů přiznána s ohledem na skutečnost, že mu v tomto řízení žádné důvodně
vynaložené náklady v rozsahu, překračujícím jeho úřední činnost, nevznikly. Žalovanou stranou
bylo Ministerstvo financí, tedy ústřední orgán státní správ y, který má k výkonu právních agend
příslušné právní odbory, zaměstnávající odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů státu
před soudy v rámci agend, které jsou tomuto orgánu zákony svěřeny. Ústavní soud ostatně
opakovaně zdůraznil (viz například nález sp. zn. I. ÚS 2929/07, in. www.nalus.usoud.cz) , že tam ,
„kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými
ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti pře nášel na soukromý subjekt,
kterým advokát nepochybně je, a pokud tak ministerstvo přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu
vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.“ Problematika daní, respektive daňového řízení, rozhodně
nevybočuje z odborného zaměření žalovaného, který je povolán plnit nejsložitější metodické
a výkladové povinnosti v této oblasti. Zastoupení advokátem nelze tedy z tohoto hlediska
považovat za náklady účelně vynaložené při vedení soudního sporu v této věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu