ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.157.2012:8
sp. zn. 2 As 157/2012 - 8
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 3. 2010, č. j. 806/10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2011, č. j. 6 A 92/2010 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce jako stěžovatel brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému
usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobci nepřiznává
osvobození od soudních poplatků.
Městský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce sice doložil, že jeho majetkové
poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků, avšak žalobce zneužil institutu
osvobození od soudních poplatků, a to jednak svým obstrukčním procesním postupem, jednak
tím, že napadl žalobou rozhodnutí, jímž mu žalovaný k jeho žádosti určil konkrétního advokáta
k zastupování v konkrétním soudním řízení. Námitky proti napadenému rozhodnutí pak byly
v podstatě nesouhlasem s podmínkami, které pro poskytování právních služeb určeným
advokátem stanoví samotný zákon. V posuzovaném případě žalovaný žalobci plně vyhověl:
kladně rozhodl o jeho žádostech o určení advokáta a stanovil, že advokát bude poskytovat právní
služby bez nároku na odměnu.
Usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností. V ní uvádí, že jej
městský soud osočuje. Soud ve svém rozhodnutí navíc neměl vycházet z dřívější judikatury,
neboť není přípustné odůvodnit soudní rozhodnutí jiným soudním rozhodnutím, ale pouze
právní normou. Z těchto stručných důvodů navrhuje kasaci napadeného usnesení.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené
usnesení Městského soudu v Praze v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem
a uplatněnými stížnostními důvody. Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí
přezkoumá z kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ačkoli sám stěžovatel
své námitky blíže nepodřazuje pod některý ze zákonem stanovených důvodů. Nejvyšší správní
soud totiž dle své konstantní judikatury vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají
důvody seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody
nepodřadí jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně.“ (rozsudek ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud neshledal
vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Při posuzování přípustnosti kasační stížnosti a zkoumání podmínek řízení Nejvyšší
správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo na bezplatné
zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek pro
osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení (§35 odst. 8
s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí (usnesení), jímž byla
zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce uhrazení
soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen
další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem ke specifické povaze
napadeného usnesení, by vedlo k popření cíle, který účastník podáním žádosti sledoval
a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, zda
účastník měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, dostupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tedy přistoupil k věcnému přezkoumání kasační stížnosti
a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Soud zjistil, že kasační stížnost byla podána u městského soudu dne 28. 12. 2011.
Vzhledem k tomu, že nebyla po dobu více než deseti měsíců předložena Nejvyššímu správnímu
soudu, podal stěžovatel návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který městskému
soudu došel dne 8. 11. 2012. Městský soud po podání návrhu obratem předložil spis s kasační
stížností zdejšímu soudu, jemuž došel dne 14. 11. 2012.
Podle §174a odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), platí, že soud, vůči
němuž jsou namítány průtahy v řízení, postoupí do 5 pracovních dnů ode dne doručení návrh
na určení lhůty se svým vyjádřením soudu příslušnému o návrhu rozhodnout; o svém postupu
soud navrhovatele informuje. To neplatí, pokud soud provede do 30 dnů ode dne doručení
návrhu všechny procesní úkony, u nichž podle navrhovatele dochází k prodlení; v takovém
případě se k návrhu dále nepřihlíží, ledaže navrhovatel výslovně ve lhůtě 3 dnů ode dne, kdy
se o provedení úkonů dozví, prohlásí, že na návrhu trvá.
Vzhledem k tomu, že městský soud provedl ve stanovené lhůtě všechny požadované
úkony (předložení věci) a vzhledem k tomu, že stěžovatel neprohlásil, že na návrhu trvá
(o předložení věci se dozvěděl nejpozději tehdy, když mu bylo doručeno poučení o složení senátu
dne 3. 12. 2012), není třeba o takovém návrhu rozhodovat.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce tohoto ustanovení především vyplývá, že účastník může být
osvobozen od soudních poplatků při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti
o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný,
c) doložení nedostatku prostředků. Má-li být žadatel osvobozen od placení poplatku úplně, musí
navíc nastat zvlášť závažné důvody. V daném případě stěžovatel požádal o osvobození
od soudních poplatků (jak plyne z předchozího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v dané
věci ze dne 21. 7. 2011, č. j. 2 As 83/2011 - 23), tím je splněn první předpoklad. Z napadeného
rozhodnutí městského soudu vyplývá, že městský soud dospěl k závěru, že i třetí předpoklad,
tedy doložení nedostatku prostředků, byl v případě žalobce naplněn.
V posuzovaném případě stěžovatel svou žalobou vůbec nebrojí proti výroku napadeného
rozhodnutí, kterým bylo stěžovateli v plném rozsahu vyhověno, neboť mu byl ustanoven
k bezplatnému právnímu zastoupení advokát. Stěžovatel se pouze brání proti upřesňujícímu
vysvětlení a zákonným citacím o jednotlivých aspektech zastupování ustanoveným advokátem.
Městský soud takovýto postup stěžovatele vyhodnotil jako zneužití práva. Stěžovatel totiž
v tomto případě jako v desítkách jiných napadá žalobou rozhodnutí, jímž mu bylo vyhověno (byl
mu ustanoven advokát). Učinil tak přesto, že znal ustálenou rozhodovací činnost ve vlastních
věcech, z níž plyne, že takové žaloby nemohou být úspěšné.
Je třeba vyjít z toho, že mimo shora citovaného ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. se dílčím
způsobem aplikuje rovněž ustanovení §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen
„o. s. ř.“), za použití ustanovení §64 s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození
od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Žadatel
je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry.
Citované ustanovení o. s. ř. pamatuje rovněž na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před
soudem nese znaky svévole. K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní
osvobození od soudního poplatku v kontextu uvedených právních úprav, zaujal již názor
i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, v němž uvedl:
„Nejvyšší správní soud předně uvádí, že zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně
důvodem způsobilým legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém
případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry
žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně
či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje
osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha
v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností žádosti a individuálních
poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem
tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou
situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým městský soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních
poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem
účastníka řízení v rozporu.“
Ve vztahu ke konkrétnímu případu musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že Městský
soud v Praze se dostatečným způsobem zabýval osobou stěžovatele a jeho procesní činností
v předmětném řízení i v dalších řízeních vedených před tímto soudem. Městský soud také
správně posuzoval, zda došlo ke zneužití práva v tomto konkrétním posuzovaném případě,
a nevyšel pouze ze samotné skutečnosti, že stěžovatel vede mnoho sporů. V odůvodnění
rozhodnutí městského soudu jsou popsány stěžovatelovy obstrukce v různých případech
vedených před tamním soudem a jsou srovnány s případem projednávaným (zejm. s. 2-3
napadeného usnesení).
V tomto případě (obdobně jako v množství dalších sporů vedených stěžovatelem před
správními soudy) stěžovatel požaduje zrušení výše uvedeného aktu žalovaného, který se týká
určení advokáta stěžovateli. Spor vychází ze žádosti o bezplatnou právní službu ve smyslu §18
odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, přičemž jeho průběh je v důsledku přístupu
stěžovatele v ostatních jeho sporech tohoto charakteru stereotypně předvídatelný – stěžovatel
požádá žalovaného o určení advokáta, ten mu advokáta v některých případech určí, nicméně
stěžovatel není ochoten přistoupit na podmínky stanovené v rozhodnutí, případně s advokátem
nespolupracuje či jej uráží. Stěžovatel následně brojí proti rozhodnutí žalovaného žalobou,
přičemž samotné soudní řízení je provázeno pro stěžovatele typickým přístupem.
Nejvyšší správní soud také odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, kde je uvedeno: „V této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy
soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným
účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví
(fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení
soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce)
- srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2432/08.“
Mají-li soudní poplatky zajistit výše uvedenou regulační funkci, musí soudy kromě
majetkové situace účastníka řízení zohlednit i další okolnosti případu, např. v podobě procesního
postupu daného účastníka v předmětném řízení, případně v dalších jím vedených řízeních před
tímto soudem. Jak bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud již vyslovil, že součástí posouzení
specifických okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů
žadatele je také úvaha, zda tento žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem
(viz uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91).
Jakýkoli jiný závěr by byl v rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby
účastník řízení mohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo
u soudu i za okolností, jež svědčí o svévoli či šikanóznímu výkonu práva anebo ústícímu a priori
do neúspěšnosti návrhu.
Na základě uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v daném
případě stěžovatel své právo uplatňuje zjevně šikanózním způsobem, svévolně a účelově, soudí
se nikoli se snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. Za takové situace
nelze stěžovateli přiznat osvobození od soudních poplatků. Závěrem zdejší soud poukazuje
i na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Salontaji - Drobnjak proti
Srbsku ze dne 13. 10. 2009, stížnost č. 36500/05. Zde je uvedeno, že osvobozen od soudních
poplatků nemusí být účastník vytvářející velké množství kverulatorních soudních případů, aniž by
to bylo v jeho zájmu. Pak v konkrétním odůvodněném případě může převýšit zájem státu
na ochraně před kverulantstvím. Zdejší soud se proto ztotožňuje i s tím, co městský soud uvedl
nad rámec svého rozhodnutí, tedy, že stěžovatel postupuje způsobem, který lze označit jako
zneužití práva.
Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem městského soudu, že neustálé
podávání žalob ve věcech, které a priori nemohou být úspěšné, vede postupem času k tomu,
že takový postup je možno charakterizovat jako zneužití práva. Navíc důvodem pro to, aby
osvobození od soudních poplatků dle §36 odst. 3 s. ř. s. nebylo přiznáno, je již jen sám fakt,
že podaná žaloba zjevně nemůže být úspěšná, neboť napadá rozhodnutí, jímž bylo věcně
stěžovateli v plném rozsahu vyhověno. Dále je stěžovatelova žaloba zjevně nedůvodná,
neboť nenapadá konkrétní zásah do jeho (veřejného subjektivního) práva, avšak pouze text
upozornění na zákonnou úpravu v oblasti poskytování advokátních služeb.
Městský soud také rozhodl správně, pokud poukázal na dřívější rozhodovací činnost
zdejšího soudu vztahující se k obdobnému případu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 As 91/2011). Judikatura sice nemá normativní charakter, ale je významným
argumentačním instrumentem při rozhodování obdobných případů. Poukaz městského soudu
na citovanou judikaturu soudu zdejšího tak je nejen případný, ale i žádoucí. Je to totiž právě
Nejvyšší správní soud, který je zákonem povolán ke sjednocování judikatury správních soudů
(§12 odst. 1 s. ř. s.). Ze shora uvedeného rozsudku ostatně kasační soud vyšel i při úvaze nad
nyní posuzovanou kasační stížností.
Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení Městského soudu v Praze netrpí nezákonností ani jinou namítanou vadou, a proto
kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly
mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné činnosti, proto mu soud
právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu