ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.163.2012:8
sp. zn. 2 As 163/2012 - 8
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012, č. j. 5 A 149/2012
– 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnost nepřiznává .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne
2. 2. 2012, č. j. 330/12, kterým žalovaná neurčila žalobci advokáta k poskytnutí právní služby,
usnesením ze dne 12. 10. 2012, č. j. 5 A 149/2012 – 27, nepřiznal žalobci osvobození
od soudních poplatků. Městský soud toto osvobození podle §36 odst. 3 soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“) žalobci nepřiznal především proto, že jeho žádost představuje
zneužití tohoto institutu.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž
explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé,
že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Právní
subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního
hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil
jeho věcnému projednání (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS ; všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl několik pochybení městského soudu, která jsou,
podle jeho názoru, důvodem pro zrušení napadeného usnesení. Především soudu vytkl rozpor
mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, kt eré z nich vyvozuje. Dále poukázal na údajnou
značnou libovůli městského soudu při výkladu právních norem a hodnocení skutkových zjištění,
která má výrazně snižovat šanci stěžovatele na ochranu jeho práv. Stěžovatel rovněž namítal
„velenepravdivost“, iracionálnost a absurdnost některých závěrů obsažených v odůvodnění usnesení
městského soudu. Má za to, že mu městský soud dává za vinu své přetížení a poukazuje
na nízkou vymahatelnost práva před městským soudem. Stěžovatel také uvedl, že městský soud
iracionálně popírá jeho aktivní legitimaci k podání žaloby. Následně stěžovatel podrobně rozvedl,
proč nesouhlasí s názorem městského soudu, že zneužívá institutu osvobození od soudních
poplatků.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti;
ze soudního spisu totiž zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen
soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) a Položka
19 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu se však podává,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození
od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení advokátem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Kasační stížnost je tudíž přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků
je upraven v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je kromě ji ného uvedeno, že účastník, který doloží,
že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesen ím předsedy senátu zčásti
osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze
pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Jak
vyplývá z tohoto ustanovení, účastník řízení může být osvobozen od soudních poplatků při
splnění těchto předpokladů: 1. podání žádosti o osvobození od soudních poplatků; 2. podaný
návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný; 3. doložení nedostatku prostředků.
Protože je Nejvyššímu správnímu soudu z jeho činnosti známo, že o podobných návrzích
stěžovatele bylo zdejším soudem rozhodováno již v desítkách případů, je třeba vycházet
z konstantní judikatury (viz například rozsudek ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 78/2011 - 27), podle
níž „dochází-li ze strany účastníka řízení ke zne užívání institutu osvobození od soudních poplatků, není možné
mu tuto výhodu přiznat (...) Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození
od soudních poplatků je nutné s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečl ivě posoudit s tím, že rozhodnutí
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení musí
být řádně odůvodněno.“
V nyní projednávaném případě je proto klíčové posouzení, zda městský soud dostatečně
odůvodnil a konkretizoval, v čem spatřuje zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků
stěžovatelem. Nejvyšší správní soud má za to, že této svojí povinnosti městský soud dostál,
uvedl-li konkrétní důvody, pro které nebylo možné žádosti o osvobození od soudních poplatků
v daném řízení vyhovět. Vedle počtu vedených sporů, což by samo o sobě ještě nemohlo svědčit
o samoúčelnosti stěžovatelových podání, městský soud poukázal na průběh tohoto sporu, který
se podobá obdobným sporům vedeným stěžovatelem proti rozhodnutím žalované
o určení, zrušení určení, či o neurčení advokáta stěžovateli v různých právních věcech s tím,
že stěžovatel v rámci prostředků procesní obrany zdůrazňuje jakékoli formální nepřesnosti
v postupu žalované, lpí na formálním procesu jejich odstraňování, přičemž jeho snahou již není
vyřešení samotného sporu, nýbrž neustálé zpochybňování jednotlivých úkonů žalované i soudu;
tento postup přitom stěžovatel uplatňoval i v nyní řešené věci. Městský soud konstatoval,
že pokud stěžovatel hodlá svá práva vymáhat soudní cestou, a to v takovém rozsahu a takovým
způsobem, je třeba po něm spravedlivě požadovat, aby soudní řízení vedl s vědomím existence
jeho nákladů.
Nejvyšší správní soud ostatně ani nemohl přehlédnout, že v dané věci stěžovatel žalobou
brojí proti rozhodnutí České advokátní komory, kterým mu nebyl určen advokát k poskytnutí
právní služby. Podobného rázu jsou i jiné spory stěžovatele, projednávané Nejvyšším správním
soudem i soudy krajskými. Tyto spory přitom nejsou takového charakte ru, aby měly vztah
k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo,
stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde naopak o spory
vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fung ování veřejných institucí. Takové
spory má stěžovatel plné právo vést, dává -li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit,
a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení
takových sporů, které je zásadně povine n hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát
formou osvobozování od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být
institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit,
aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly
(neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil
v účinné soudní ochraně (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1 0. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66, publikovaný pod č. 2601/2012 Sb. NSS). Takovou povahu však
předmětný spor evidentně nemá.
Lze tak učinit závěr, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu
je dostatečně patrno, že plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
založenou na tom, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození od soudního
poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění bude dostatečně
konkrétní, rozumné a přesvědčivé.
K dalším námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že většina z nich není vůbec
způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného usnesení (např. vytýkané
používání minulého času v odůvodnění atp.) a zdejší soud se jimi proto věcně nezabýval.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1 , věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. V případě žalované nelze,
z povahy rozhodnutí městského soudu, které bylo předmětem kasačního přezkumu, o otázce
procesní úspěšnosti v tomto řízení prakticky uvažovat; náklady řízení jí proto nebyly přiznány.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu