ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.36.2012:17
sp. zn. 3 Ads 36/2012 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: K. V.,
zastoupen Mgr. Ivou Frömlovou, advokátkou se sídlem Legerova 1820/39, Praha 2, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 29. 9. 2010, č.j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 9. 11. 2011, č. j. 2 Ad 61/2010 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2010, čj. X, Česká správa sociálního zabezpečení
(dále „žalovaná“) zamítla námitky žalobce (dále „stěžovatel“) a potvrdila své rozhodnutí ze dne
29. 6. 2010, č.j. X, kterým byla stěžovateli podle §88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb. ve znění
v rozhodné době a §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., (dále „správní řád“) zamítnuta žádost
o invalidní důchod. Podle žalované stěžovatel nesplňoval podmínku potřebné doby pojištění
pro přiznání invalidního důchodu - §38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění (dále „zákon o důchodovém pojištění“).
Proti rozhodnutí žalované brojil stěžovatel správní žalobou u Městského soudu v Praze
(dále „městský soud“), kde jako stěžejní žalobní námitku uvedl, že potřebná doba pojištění
pro nárok na invalidní důchod byla v jeho případě vypočtena nesprávně. Poukázal na skutečnost,
že za období od 22. 11. 1996 do 21. 11. 2006 získal celkem 4 roky a 130 dnů pojištění. Namítal,
že k této době mu nebylo připočítáno pojištění za dobu od 1. 6. 2008 do 31. 12. 2008 a za dobu
od 1. 6. 2009 do 31. 12. 2009, které v souhrnu činilo 428 dnů. Domníval se tedy, že podmínku
potřebné doby pojištění splnil, když od 22. 11. 1996 do 31. 12. 2009 získal celkově 6 let a 193 dnů
pojištění.
Rozsudek Městského soudu v Praze
Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 9. 11. 2011, č. j. 2 Ad 61/2010 – 52,
napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. Pro doplnění důkazního řízení nařídil městský
soud vypracovat lékařský posudek Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR
(dále „PK“). PK uznala, že stěžovatel byl od 13. 11. 2000 do 31. 12. 2009 částečně invalidní
a v době vydání rozhodnutí o námitkách (29. 9. 2010) se v jeho případě jednalo o invaliditu
prvního stupně dle §39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Na základě posudku
PK proto městský soud uznal první podmínku nároku na invalidní důchod za splněnou.
Dále se městský soud zabýval skutečností, zda stěžovatel splňoval podmínku potřebné
doby pojištění. Pro řešení této otázky aplikoval ust. §40 odst. 1 písm. f) a odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění na zjištění, že podmínku potřebné doby pojištění, a to v žádné zákonem
předvídané podobě, stěžovatel nesplňuje. Městský soud konstatoval, že stěžovatel nesplňuje
podmínku potřebné doby pojištění v délce pěti let ani za období deseti roků před vznikem
invalidity, ani za kterékoli období deseti roků dokončeném po vzniku invalidity. Upozornil
na stěžovatelovu chybnou konstrukci při výpočtu potřebné doby pojištění, protože pro případ
zaměstnání od 1. 6. 2008 do 31. 12. 2008 je rozhodná doba od 1. 1. 1999 do 31. 12. 2008
a podobně je tomu pro případ zaměstnání od 1. 6. 2009 do 31. 12. 2009, kde se jedná o období
od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2009. Za tyto časové úseky však získal jen 4 roky a 139 dnů pojištění,
respektive 3 roky a 332 dnů pojištění. Během jednání před městským soudem ze dne 29. 6. 2011
stěžovatel uvedl, že mu nebyla zohledněna doba zaměstnání od 20. 9. 1985 do 18. 2. 1987,
kdy vykonával pracovní činnost buď u pekáren nebo ve Stavokonstrukci. S ohledem na toto
tvrzení mu městský soud poskytl lhůtu dvou měsíců k obstarání a předložení dokladů, které
by nezohledněnou dobu zaměstnaní, osvědčovaly. Stěžovatel však žádné materiály dokazující
jeho tvrzení nepředložil. Z tohoto důvodu městský soud k nově tvrzené době zaměstnání
nepřihlédl a věc uzavřel s tím, že stěžovatel nesplnil ani potřebnou dobu 10 let pojištění
za období 20 roků před vznikem invalidity dle §40 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění,
protože během ní získal pouze 9 let a 238 dnů pojištění. Městský soud tedy rozhodl
tak, že podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod nebyla splněna.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 16. 12. 2011 napadl stěžovatel rozsudek městského soudu
v celém rozsahu, a to pro důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“)
Kasační stížnost ovšem stěžovatel odůvodňuje pouze odkazem na nový důkaz, potvrzení
o zaměstnání, které označuje za důkaz zaměstnání v době od 7. 1. 1986 do 13. 2. 1987 u státního
podniku Pražské pekárny a mlýny. Stěžovatel uvádí, že tento důkaz získal až 29. 11. 2011, a proto
jej nemohl použít v řízení před městským soudem. Stěžovatel považuje tento dokument za jasný
důkaz prokazující splnění podmínky potřebné doby pojištění pro přiznání nároku na invalidní
důchod a žádá proto Nejvyšší správní soud, aby k němu při svém rozhodnutí přihlédl.
Vzhledem k výše uvedené skutečnosti proto stěžovatel navrhuje rozsudek městského
soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že městský soud rozhodl zcela správně,
jelikož v době svého rozhodování neměl k dispozici doklad, jenž by dokazoval tvrzenou dobu
zaměstnání stěžovatele v době od 20. 9. 1985 do 18. 2. 1987. Žalovaná vyslovila názor,
že k novému důkazu, který stěžovatel předložil společně s kasační stížností, nelze v řízení
o kasační stížnosti přihlédnout, protože městský soud musel rozhodnout na základě skutkového
stavu zjištěného ke dni vydání napadeného rozsudku.
Žalovaná proto navrhla kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu
s ust. §109 odst. 3) a 4) s. ř. s., v rozsahu a z důvodů, které stěžovatel uplatnil. Neshledal přitom
vady uvedené v odst. 4) citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel namítá kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Činí tak ovšem
pouhým odkazem na zákonné znění uvedených ustanovení s. ř. s., zatímco podstatnou část
obsahu kasační stížnosti věnuje pouze novému důkazu, potvrzení o zaměstnání, které nebylo
v řízení před městským soudem předloženo ani po uplynutí dlouhé soudcovské lhůty, kterou
k tomu městský soud stěžovateli poskytl.
K významu obecně formulovaných kasačních důvodů se Nejvyšší správní soud
opakovaně vyjadřoval v tom smyslu, že důvody uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s. představují obecné
kategorie, které musí stěžovatel v kasační stížnosti naplnit konkrétním a jedinečným obsahem
(k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 – 41).
Z rozhodovací činnosti tohoto soudu rovněž vyplývá, že „Požadavek na uplatnění některého z důvodů
taxativně vypočtených v §103 odst. 1 s. ř. s. je třeba vykládat v souladu se zásadou, že procesní právní úkon
účastníka řízení (zde: kasační stížnost) se posuzuje podle jeho obsahu. Na jedné straně tedy sice postačí,
že ze znění kasační stížnosti jsou seznatelné důvody, které zákonným kasačním důvodům odpovídají, a není
rozhodující, že sám stěžovatel tyto důvody jednotlivým ustanovením nepodřadil (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 1. 2004, čj. 2 Afs 7/2003-50, publikované pod č. 161/2004 Sb. NSS). Na straně
druhé ale nepostačí, jestliže stěžovatel v kasační stížnosti pouze ocituje některé z písmen §103 odst. 1 s. ř. s.,
ale nekonkretizuje vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil.“
(viz usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74). Nejvyšší správní soud i v nyní
posuzované věci vychází z téhož závěru. Je nutné poznamenat, že vymezení rozsahu kasační
stížnosti a specifikace jejích důvodů leží v důsledku dispoziční zásady, která ovládá řízení
o kasační stížnosti, na stěžovateli. Nejvyšší správní soud se přesto, vzhledem k obecnému
principu výkladu kasačních důvodů, i přes zmíněné nedostatky odůvodnění kasační stížnosti,
namítanými důvody zabýval, avšak neshledal je opodstatněnými.
Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že nesprávné právní posouzení právní otázky
spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný (neplatný,
neúčinný) právní předpis, popř. je sice užit správný právní předpis, ale je nesprávně vyložen.
V daném případě stěžovatel ani náznakem nevytýká městskému soudu užití nesprávného
právního předpisu, respektive ani nesprávný výklad jinak správně užitého právního předpisu.
Argumentaci směřuje pouze k novému důkazu, který ale nebyl v řízení před městským soudem
předložen a nemohl být proto ani použit. Takovou skutečnost však není možné podřadit
pod kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený
rozsudek a nezjistil přitom žádné pochybení městského soudu ve výkladu a aplikaci právních
norem. Městský soud ve svém právním hodnocení uvedl přesně, z jakých právních předpisů
jeho rozsudek vychází a jakým způsobem je aplikoval. Podrobně rozebral všechny doby
zaměstnání stěžovatele a z nich vycházející dny pojištění, které v žádné z možných variant
nedosahovaly potřebné doby k přiznání invalidního důchodu. Městský soud tedy na řešení tohoto
případu aplikoval správný právní předpis (§40 odst. 1 písm. f) a odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění), který také správně vyložil, zatímco stěžovatel svou námitku nijak nekonkretizoval.
Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy nemohl obstát.
Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podobně stěžovatel naložil také s druhým kasačním důvodem, když pouze odkázal
na ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud tak postupoval v souladu s výše
uvedenou judikaturou i při posuzování tohoto kasačního důvodu. Také v tomto případě platí,
že obstojí jen takový důvod kasační stížnosti, který popisuje konkrétní vady řízení před správním
orgánem (srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs
7/2003-50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS). V daném případě však není možné z obsahu
kasační stížnosti dovodit, v čem stěžovatel kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) spatřuje.
Kasačním důvodem dle §103 odst. 1 písm. b) je tvrzená „vada řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost“. Stěžovatel netvrdí, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a proto měl městský soud rozhodnutí žalované zrušit. Kasační stížnost
neobsahuje námitku, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. V rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 3. 2005, č. j. 4 As 56/2003 - 76 se uvádí, že „Pokud je z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč v souladu se správním spisem soud shledal zjištění skutkového stavu
žalovaným za úplné a spolehlivé, jakými úvahami se řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů
či utváření závěru o skutkovém stavu, a z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatelky v žalobě, potom není důvodná námitka, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].“. Přesně takové parametry
přezkoumávaný rozsudek městského soudu má. Městský soud vycházel ze spisu a ze skutkového
stavu, který byl v době jeho rozhodování stejný jako v době rozhodování žalované.
Z obsahu kasační stížnosti je naopak patrné, že jejím jediným důvodem je doklad
o zaměstnání, získaný až poté, co městský soud rozhodl napadeným rozsudkem. K nově tvrzené
době zaměstnání stěžovatele městský soud logicky přihlédnout nemohl. Stěžovatel neunesl
své důkazní břemeno, neboť nepředložil žádný dokument jako důkaz, který by byl způsobilý
prokázat jeho tvrzení. Ani kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak nemohl obstát.
Nejvyšší správní soud se poté zabýval stěžejní otázkou, zda důkaz předložený až v řízení
o kasační stížnosti, byť o skutečnosti zmíněné dříve, může být v dané věci použit pro rozhodnutí
o kasační stížnosti. V tomto případě se nejedná o novotu ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s.
(„Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
nepřihlíží.“). Pokud by stěžovatel existenci zaměstnání poprvé tvrdil až v kasační stížnosti, bylo
by uvedené ustanovení aplikováno právem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, nebo rozsudek ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 Azs
329/2004 - 48). Pak by připuštění takové možnosti znamenalo, že Nejvyšší správní soud
by rozhodoval o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl
rozhodovat soud v předchozím řízení (srov. rozsudek ze dne 18. 3. 2004, č. j. 4 Azs 1/2004 - 68.
Ostatně princip, podle kterého rozhodnutí hierarchicky výše postaveného správního soudu musí
vycházet ze stejného skutkového a právního stavu, který existoval v době přezkoumávaného
rozhodnutí, lze považovat za tradiční. Na tomto místě je možno citovat z nálezu
prvorepublikového Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 1922, č. 16.618. NSS, kde soud
uvádí: „Žádnou z těchto námitek neuplatnila stěžovatelka v odvolání podaném jí do rozsudku I. stolice.
Následkem toho nerozhodovala II. stolice o těchto námitkách. Pak jsou však všechny tyto námitky ve smyslu §5
zák. o ss nepřípustnou novotou a nemůže se tedy nss jimi zabývati vůbec.“).
V daném případě se však o takovou situaci nejedná. Stěžovatel tvrzení o existenci
(dalšího) zaměstnání uplatnil již v řízení před městským soudem, byť o něm nepředložil
způsobilý důkaz. Neučinil tak ani v době, kterou mu k tomu městský soud poskytl v dostatečném
rozsahu (dva měsíce a na základě výzvy ze dne 30. srpna 2011 dalších 21 dnů). Do jednání
městského soudu dne 9. 11. 2011, kdy byl vyhlášen kasační stížností napadený rozsudek,
stěžovatel žádné důkazy ke svému tvrzení nepředložil. Skutečnost, že takový důkaz stěžovatel
předkládá až v řízení o kasační stížnosti, je třeba vnímat optikou principu vyjádřeného
v ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. Městský soud rozhoduje na základě skutkového a právního stavu,
který existoval v době rozhodování správního orgánu. Nové relevantní tvrzení o skutečnostech
existujících již v době správního řízení, uplatněné v řízení o správní žalobě před krajským
soudem, může být ještě pojato jako důvod pro doplnění dokazování, avšak přenášení uvedených
odvolacích prvků až do fáze čistě kasačního řízení již není myslitelné právě z důvodů, které byly
shora zdůrazněny. Městský soud tedy oprávněně rozhodoval na základě stejného skutkového
stavu, jako správní orgány, neboť žalovaný ohledně svého tvrzení neunesl důkazní břemeno.
Důkaz k tvrzení, uplatněnému sice již v řízení o správní žalobě před krajským soudem, avšak
v důsledku okolností na straně účastníka prokazovanému až v řízení o kasační stížnosti,
nepředstavuje sice nepřípustnou novotu ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s., avšak nelze
jej kvalifikovat jako důvod pro vyhovění kasační stížnosti zrušením rozsudku krajského soudu.
V takovém případě totiž krajský (zde městský) soud postupoval dle §75 odst. 1 s. ř. s. a správně
vycházel z toho, že tvrzení stěžovatele nebylo prokázáno.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nemohl dospět k jinému závěru,
než posoudit kasační stížnost jako nedůvodnou a jako takovou ji dle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítnout.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud k situaci stěžovatele poznamenává, že získání nového
důkazu až po rozhodnutí správních orgánů a krajského soudu nebrání tomu, aby o invalidní
důchod požádal znovu a u České správy sociálního zabezpečení předložil i dodatečně získané
doklady (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2004, č. j. 5 Ads 35/2003 – 64). Nakonec
právě takový postup stěžovatel v dané věci zvolil. Správní spis obsahuje rozhodnutí žalované
ze dne 14. 2. 2012, jímž byl stěžovateli invalidní důchod 1. stupně za předmětné období přiznán
poté, kdy mu byla započtena dodatečně prokázaná doba pojištění.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Žalované nelze v tomto typu řízení náhradu nákladů podle principu procesního
úspěchu přiznat (§60 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu