ECLI:CZ:NSS:2012:3.AS.50.2012:44
sp. zn. 3 As 50/2012 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Templářské
sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, se sídlem Na Bařině 945, Čejkovice, zastoupené
JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem Žižkova 791, Kyjov, proti žalované: Státní
zemědělská a potravinářská inspekce, Inspektorát v Brně se sídlem Běhounská 112/10,
Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2010, č. j. BB712-21/2010, o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 6. 3. 2012, č. j. 29 A 127/2010 - 124,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2012, č. j. 29 A 127/2010 – 124,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutí správního orgánu
Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Inspektorát v Brně, vydala dne 19. 11. 2010
„Opatření č. P074-70394/10/D“, kterým dle ust. §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb.,
o státní zemědělské a potravinářské inspekci, ve znění pozdějších předpisů, uložila opatření
k odstranění zjištěných nedostatků. Jednalo se o opatření D01 – které uložilo žalobci řádně
dopracovat evidenční knihy (vinařskou evidenci) dle přílohy č. 33 k vyhl.č. 323/2004 Sb.
v platném znění, na základě které bude možné dohledat a prokázat, jak byly nakoupené hrozny
ročníku 2009 zpracovány a pro kterou konkrétní výrobní šarži vína byly konkrétní hrozny
(vždy blíže specifikované dokumentem „kupní smlouva – výkupní lístek“ nebo jiným dokladem
prokazující nákup hroznů) použity. Toto opatření k odstranění zjištěných nedostatků bylo
kontrolované osobě uloženo, protože nevede řádné evidenční knihy dle ust. §30 odst. 1 zákona
č. 321/2004 Sb., v platném znění. Termín splnění byl stanoven do 26. 11. 2010. Dále bylo
uloženo opatření D02, dle kterého kontrolovaná osoba měla bezodkladně stáhnout z tržní sítě
veškeré množství všech šarží jakostních odrůdových vín a vín odrůdových tuzemské provenience
vyrobených z hroznů odrůd Rulandské modré, Modrý Portugal, Muškát moravský, Sauvignon,
Tramín červený, Chardonnay, Cabernet Sauvingnon, Ryzlink vlašský, Rulandské šedé, Irsai Oliver
sklizených v roce 2009, neboť při jejich uvádění do oběhu je porušováno ust. čl. 16 Nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 v platném znění, protože jejich původ
deklarovaný na etiketě neodpovídá skutečnosti. Termín splnění byl stanoven do 19. 11. 2010.
V záhlaví opatření je uvedeno, že opatření je přílohou protokolu o kontrole č. P074-70394/10.
V odůvodnění je uvedeno, že podklady pro uložení těchto opatření k odstranění zjištěných
nedostatků jsou skutečnosti a kontrolní zjištění popsaná v protokolech č. P056-70394/10 ze dne
16. 7. 2010, č. P062-70394/10 ze dne 17. 8. 2010, č.P065-70394/10 ze dne 7. 10. 2010, č. P066-
70394/10 ze dne 11. 10. 2010, č. P073-70394/10 ze dne 10. 11. 2010 a č. P07470394/10 ze dne
19. 11. 2010. Toto odůvodnění ve vztahu k opatření D01 obsahuje podrobné poučení o právních
předpisech majících vliv na vedení evidenčních knih dle přílohy č. 33 k vyhl. č. 323/2004 Sb.,
v platném znění. V odůvodnění ve vztahu k opatření D02 je uvedeno, že kontrolovaná osoba
nevedením řádné evidence způsobila, že nelze dohledat, které šarže vína byly vyrobeny z hroznů
neznámého původu. Proto bylo uloženo opatření stáhnout z oběhu veškeré množství vína všech
šarží těch odrůd, u kterých byl zjištěn neznámý původ hroznů. Jedná se o jakostní odrůdová vína
ročníku 2009 odrůd, které byly dodány dodavatelem BJ. VITIS s.r.o. Bylo odkázáno na protokol
P P066-70394/10 ze dne 11. 10. 2010, ze kterého vyplývá, že žalobce nakoupil od společnosti
BJ. VITIS s.r.o. celkem 1.214.020 kg hroznů, u nichž není znám jejich původ, k těmto bylo
přimíseno dalších 37.540 kg hroznů neznámého původu (výkupní lístek č. 2009182), k těmto bylo
přimíseno 293.938 hroznů známého původu, které byly tímto znehodnoceny pro výrobu
a uvádění vína do oběhu. Konstatuje, jaké množství hroznů v kg bylo takto smíseno
a zpracováno, jaké množství vína z tohoto bylo vyrobeno s tím, že takto smísené množství
hroznů přestavuje více než 1 z celkového množství hroznů určených pro výrobu jakostního,
popř. odrůdového vína. Dále je v odůvodnění uvedeno, že zástupci kontrolované osoby
z důvodu absence řádně vedené průkazné vinařské evidence nejsou schopni objektivně
a prokazatelně sdělit a doložit, kolik vína vyrobeného z celkového množství 1.545.498 kg hroznů
již bylo uvedeno do oběhu a je konstatováno které právní předpisy byly tímto jednáním porušeny
a proč víno vyrobené z hroznů neznámého původu nelze uvádět do oběhu. Je zde poukázáno
jednak na právní úpravu ES, dále na vnitrostátní úpravu. V závěru odůvodnění žalovaný
konstatuje, že uložená opatření mohou být zrušena po dopracování a předložení průkazné
evidence, na základě které bude možno objektivně prokázat, která konkrétní šarže vína byla
vyrobena z konkrétních hroznů blíže specifikovanými jednotlivými nákupními lístky u těch vín,
u kterých se prokáže, že nebyly ani z části vyrobeny z hroznů neznámého původu. V závěru
rozhodnutí je uvedeno vyjádření k námitce ing. P. k protokolu č. P073-70394/10, že důvody,
pro které nebyl protokol předán dne 9. 11. 2010, jsou uvedeny přímo v textu protokolu a tvrzení
o tendenčním vedení řízení pokládá žalovaný za nepodložené a účelové tvrzení.
Rozhodnutím ze dne 25. 11. 2010, čj. BB712-21/2010, žalovaná (dále „stěžovatelka“)
námitkám žalobce proti uvedeným opatřením nevyhověla, takže povinnost žalobce dopracovat
evidenční knihy (vinařskou evidenci) dle přílohy č. 33 k vyhlášce č. 323/2004 Sb. (opatření D01)
a bezodkladně stáhnout z tržní sítě veškeré množství všech šarží jakostních odrůdových vín
a odrůdových vín tuzemské specifikovaných odrůd sklizených v roce 2009 zůstala zachována.
Při jejich uvádění do oběhu je porušováno ustanovení čl. 16 Nařízení Evropského parlamentu
a Rady (ES) č. 178/2002 v platném znění, neboť původ vína deklarovaný na etiketě nedopovídá
skutečnosti.
Rozsudek Krajského soudu v Brně
Rozhodnutí žalované napadl žalobce správní žalobou u Krajského soudu v Brně
(dále „krajský soud“), který kasační stížností napadeným rozsudkem opatření stěžovatelky zrušil
„pro vady řízení a nezákonnost“ a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení.
Krajský soud konstatoval, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 6. 2010, č. j. 7 As 33/2010 - 99, že nic nebrání tomu, aby opatření vydané dle ustanovení §5
odst. 1 zákona o inspekci bylo přílohou k protokolu o kontrole. Proto je také možné, aby s tímto
protokolem sdílelo i způsob oznámení kontrolované osobě. Povinnost sepisovat protokol
a seznámit s ním kontrolované osoby vychází z ustanovení §15 odst. 1 a §16 odst. 1 zákona
č. 552/1991 Sb. o státní kontrole. Podle §5 odst. 2 věta prvá zákona o inspekci opatření podle
odstavce 1 oznámí inspektor kontrolované osobě a neprodleně o něm učiní písemný záznam.
Soud v této souvislosti pokládá za správnou rovněž argumentaci žalovaného ve vyjádření
k žalobě, že jím zvolený postup je v souladu s čl. 9 odst. 2 nařízení (ES) č. 882/2004, dle kterého
se ve zprávách o úředních kontrolách uvede kromě jiného rovněž opatření, které musí dotyčný
provozovatel přijmout.
Krajský soud rovněž konstatoval splnění povinnosti dle §12 odst. 2 písm. a) zákona
o kontrole oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly. Toto oznámení obdržela ekonomka
žalobce jako osoba pověřená k přebírání zásilek, která na informaci o kontrole, která měla
proběhnout dne 19. 11. 2010, jakož i a na výzvu k součinnosti, v ranních hodinách dne
19. 11. 2010 reagovala. Zákon o státní kontrole ani zákon o inspekci neobsahuje ustanovení
požadující přítomnost kontrolované osoby při provádění kontroly. Krajský soud v této souvislosti
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 As 43/2004 - 51,
publikovaný ve Sb. NSS 719/2005, podle kterého „Ze zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní
kontrole, výslovně nevyplývá, že kontrolovaná osoba musí být vždy fyzicky přítomna provádění kontroly…..“.
Žalobce splnil také povinnost poskytnout součinnost kontrolním pracovníkům (§14
odst. 1 zákona o státní kontrole a vzhledem k tomu pokládal za nadbytečné dále zkoumat,
zda došlo k řádnému doručení výzvy k součinnosti, neboť je to z okolností věci patrné.
Za předčasný a nepřezkoumatelný označil krajský soud závěr stěžovatelky, že s výsledkem
kontroly byl žalobce seznámen tak, že listiny byly předány asistentce obchodního ředitele žalobce,
neboť toto pracovní zařazení „je natolik abstraktní, že z něho naprosto nelze odhadnout, jakou
má pracovní náplň“. Avšak ani pochybnost o řádném doručení opatření k odstranění závad
ze dne 19. 11. 2010 neměla vliv na další řízení. Je totiž zcela zřejmé a mezi účastníky nesporné,
že s veškerými uvedenými písemnostmi byl bezprostředně po jejich předání asistentce
obchodního ředitele seznámen místopředseda představenstva žalobce, neboť již dne 22. 11. 2010
v námitkách proti opatření č. P074-70394/10 na tyto písemnosti reaguje. V souladu
s ustanovením §84 odst. 2, věta prvá zákona č. 500/2004 Sb. (dále „správní řád“), „Neoznámení
rozhodnutí se nemůže dovolávat ten, kdo se s ním prokazatelně seznámil“.
Pokud se týká dalších námitek směřujících k výzvě k součinnosti, krajský soud
konstatoval, že tato výzva ani nemohla být předmětem přezkumu v tomto řízení, a to vzhledem
k §70 písm. c) s. ř. s.
Krajský soud neuznal ani námitku žalobce, že v daném případě existovala překážka věci
pravomocně rozhodnuté, neboť obsahově shodné opatření bylo žalovanému uloženo
již rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 11. 2010 pod č. P073-70394/10/D. Toto opatření
však bylo pravomocně zrušeno a nemělo tedy žádné účinky významné z hlediska existence
překážky věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §48 odst. 2 správního řádu.
Krajský soud však dospěl k závěru, že žalovaný pochybil, pokud v opatření č. P074-
70394/10/D ze dne 19. 11. 2010 při uložení povinnosti D02 - stáhnout z tržní sítě klamavě
označená vína, protože jejich původ deklarovaný na etiketě neodpovídal skutečnosti - stanovil
lhůtu 19. 11. 2010. Je pravdou, že totožná povinnost byla uložena již opatřením č. P073-
7394/10/D ze dne 10. 11. 2010. Toto opatření však bylo poté, co proti němu uplatnil žalobce
včas námitky rozhodnutím č. BB712-8/2010 ze dne 19. 11. 2010, zrušeno s tím, že se námitkám
vyhovuje. Zrušením rozhodnutí nastal stav, že toto rozhodnutí pozbylo jakékoliv právní účinky
a nelze tedy argumentovat tím, že ukládalo shodné povinnosti. Pokud následně žalovaný vydal
nové opatření, měl pro jeho splnění stanovit takovou lhůtu, která je přiměřená. Zákon o inspekci,
ani zákon o státní kontrole neobsahují pravidla pro stanovení lhůt v případě ukládání opatření.
Vzhledem k tomu je nutno vycházet z ustanovení §39 odst. 1 věta první a druhá správního řádu,
podle kterého „Správní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon
a je-li toho zapotřebí. Určením lhůty nesmí být ohrožen účel řízení ani porušena rovnost účastníků.“ Vzhledem
k obsahu uložené povinnosti – bezodkladně stáhnout z tržní sítě veškeré množství všech šarží
jakostních odrůdových vín a vín odrůdových tuzemské provenience vyrobených z hroznů deseti
označených odrůd sklizených v roce 2009 je zřejmé, že uložená lhůta byla zjevně nepřiměřená
a opatření bylo v důsledku toho prakticky neproveditelné. Stanovení lhůty, shodující se s datem
vydání rozhodnutí proto krajský soud považoval za nezákonné.
Krajský soud označil za nezákonný rovněž požadavek stěžovatelky v opatření D01
dopracovat evidenční knihy v souladu s přílohou č. 33 k vyhl. č. 323/2004 Sb. v platném znění
(prováděcí vyhláška k zákonu č. 321/2001 Sb. o vinohradnictví a vinařství), neboť taková
povinnost z uvedené přílohy dovodit nelze. Pokud uvedený způsob evidence vyplývá z jiných
předpisů, měly tyto být ve výroku výslovně uvedeny. Odkaz na ustanovení §30 zákona
č. 321/2004 Sb. o vinohradnictví a vinařství, ve výroku rovněž uvedený je rovněž nedostatečný,
neboť toto ustanovení neupravuje, jak mají být evidenční knihy vedeny, pouze v obecné rovině
odkazuje na nutnost užití prováděcích předpisů a předpisů ES.
Za oprávněnou uznal krajský soud rovněž námitku žalobce, že správním orgánem dosud
nebyl zjištěn skutkový stav, nebylo dostatečně identifikováno konkrétní pochybení a vydané
opatření je postaveno pouze na neodůvodněných a nepřezkoumatelných tvrzeních správního
orgánu. Přestože stěžovatelka vyhověla námitkám žalobce, které byly podány i z důvodu absence
náležitostí předcházejícího (zrušeného) opatření ze dne 10. 11 2010, opatření ze dne 19. 11. 2010
opět neobsahuje náležitosti podle §68 odst. 2 správního řádu, odůvodnění není v souladu
s odstavcem 3 tohoto ustanovení. Krajský soud přihlédl i k tomu že kontrolní závěry počítají
s tím, že budou následovat další kontroly a teprve pak bude sepsán souhrnný protokol,
kde budou uvedeny všechny zjištěné nedostatky a ustanovení právních předpisů, které byly
porušeny, a žalobce pak bude mít možnost k daným zjištěním podávat námitky. Stěžovatelka
dosud nezjistila řádně skutkový stav a přenáší důkazní břemeno na žalobce. Žalobce právem
tvrdí, že evidenci vede řádně, jak vyplývá například z auditu, jež byl u žalobce za rok 2009
proveden ve dnech 28. 6. 2010 a 29. 6. 2010 pracovníky žalovaného správního orgánu. S takovou
argumentací se ovšem stěžovatelka nevypořádala.
Krajský soud považuje za nepřezkoumatelný výrok opatření, že žalobce uváděl do oběhu
víno neznámého původu. Tento výrok totiž není zdůvodněn. Ze správního spisu je zřejmé,
že v době přijetí předmětného opatření kontrolní akce u žalobce ještě probíhala, opatřením D01
bylo žalobci uloženo dopracování evidenčních knih tak, aby bylo možno dohledat a prokázat,
jak byly konkrétní nakoupené hrozny ročníku 2009 zpracovány a pro kterou konkrétní výrobní
šarži byly konkrétní hrozny použity. Podle krajského soudu bylo možno ke dni 19. 11. 2010
konstatovat jen to, že původ uvedený na etiketě není řádně dokladován. Nebylo možno učinit
závěr, že neodpovídá skutečnosti. Pokud si žalovaný již v době vydání opatření byl jist, že původ
uvedený na etiketě neodpovídá skutečnosti (což vzhledem k absenci odůvodnění nelze podrobit
přezkumu), bylo nadbytečné, aby žalobci ukládal pod bodem D01povinnost dopracovat evidenci,
ani by nemohl v odůvodnění rozhodnutí uvést, že uvedená opatření mohou být zrušena
po dopracování a předložení průkazné evidence u těch vín, u kterých se prokáže, že nebyly
ani z části vyrobeny z hroznů neznámého původu.
Dle názoru krajského soudu stěžovatelka pochybila, pokud předmětné opatření
na základě podaných námitek nezrušila pro absenci řádného odůvodnění, protože se jednalo
o rozhodnutí nepřezkoumatelné. V předmětné věci se žalobce jako kontrolovaná osoba
o skutečnostech, které měly být uvedeny již v opatření, nedozvěděl ani z rozhodnutí o námitkách.
Ani toto rozhodnutí totiž neobsahovalo konkrétní výčet a ani rozbor podkladů. Soud vycházel
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2010, č. j. 7 As 33/2010 – 99, dostupného
na www.nssoud.cz, podle kterého, pokud by opatření neobsahovalo řádné odůvodnění, tj. uvedení důvodů
svého výroku nebo výroků, podkladů pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení
a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami
účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí, ztratilo by řízení o námitkách zcela svůj smysl. Takový
postup by byl v rozporu se zásadou dvojinstančnosti a řízením o námitkách by se tak v podstatě stalo řízení
soudní, neboť teprve v žalobě proti rozhodnutí o námitkách by kontrolovaná osoba mohla relevantním způsobem
zpochybňovat zákonnost postupu správních orgánů“.
Kasační stížnost
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“) podala žalovaná (dále
„stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, ve které v oddílu I. zevrubně odkázala na právní úpravu
českého i evropského práva v oblasti řádného označování původu vín se zdůrazněním, že z této
úpravy také důsledně vycházela obě uvedená opatření (D01 a D02) i rozhodnutí o námitkách
žalobce, v oddílu II. specifikovala rozhodnutí o námitkách žalobce a rozsudek krajského soudu,
který byl napaden kasační stížností, v oddílu III. uvedla rozsah napadení rozsudku kasačními
důvody dle §103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
„s. ř. s.“), v oddílu IV. navrhla přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a v oddílu V. navrhla
rozsudek krajského soudu zrušit a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení.
V oddílu III. stěžovatelka podrobně zdůvodnila jednotlivé kasační námitky. V bodu 1.
odmítla závěr krajského soudu o nezákonnosti lhůty pro splnění povinnosti uložené opatřením
D02 v zásadě poukazem na skutečnost, že podané námitky žalobce neměly ze zákona odkladný
účinek, takže žalobce byl povinen vína z tržní sítě stahovat hned po doručení původního
rozhodnutí z 10. 11. 2010, tedy na stažení vín z tržní sítě měl čas od 10. do 19. 11. 2010. V takové
lhůtě byla uložená povinnost splnitelná a její splnění bylo možné na žalobci spravedlivě
požadovat, a to rovněž s přihlédnutím k tomu, co si lze představit pod povinností stažení vín
z tržní sítě, představující ve skutečnosti pouze zamezení dalšího prodeje vín konečnému
spotřebiteli, tedy povinnost splnitelnou v řádu hodin. Pokud byl krajský soud názoru,
že stanovená lhůta byla nezákonná, avšak svou úvahu přesvědčivě nezdůvodnil, je jeho
rozhodnutí zatíženo vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V bodu 2. odmítla stěžovatelka závěr krajského soudu o nezákonnosti výroku opatření
D01. V té souvislosti jednak poukázala na překvapivost rozsudku spočívající v rozporu mezi jeho
ústním a písemným zdůvodněním, neboť při vyhlášení rozsudku krajský soud zdůvodnil
nezákonnost opatření jen ve vztahu k nepřiměřenosti lhůty pro splnění opatření D02. Kromě
toho se pozastavila i nad tím, že nezákonnost či nesrozumitelnost výroku opatření D01 žalobce
takřka nezmínil. Z tohoto hlediska namítá stěžovatelka možnost jiné vady řízení před soudem
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dále v tomto žalobním bodu zdůraznila stěžovatelka
konkrétní ustanovení evropských nařízení o způsobech vedení evidenčních knih v odvětví vína
a dodala, že v souladu s evropskou úpravou byla pro Českou republiku přijata podrobnější
úprava zákonem o vinohradnictví a vinařství a prováděcí vyhláškou č. 323/2004 Sb. (§14), podle
které také důsledně postupovala, nikoli však žalobce. Závěr krajského soudu spočívá proto
na nesprávném posouzení právní otázky, tedy je naplněn kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
V bodu 3. stěžovatelka odmítá závěr krajského soudu o nedostatcích v odůvodnění
vydaného opatření. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (zmíněny jsou rozsudek
ze dne 9. 6. 2010, č. j. 7 As 33/2010 - 99, a ze dne 11. 9. 2008, č. j. 5 As 35/2008 - 72) respektuje
povinnost aplikovat ustanovení §180 odst. 1 a §68 odst. 3 správního řádu, jejichž užití je však
třeba posuzovat také s ohledem na specifické okolnosti vydávání takových opatření „v terénu“,
bezprostředně při kontrole, jakož i na jejich smysl „zjednat nápravu situace“, které předpokládají
taková opatření jako „operativní a efektivní nástroj pro zajištění obecných cílů potravinářského práva, kterými
jsou ochrana lidského života a zdraví a ochrana zájmů spotřebitelů, včetně poctivého jednání v obchodu
s potravinami“.
Stěžovatelka zpochybňuje závěr krajského soudu o nadbytečnosti výrokové části opatření
D01 ve vztahu k dopracování evidenčních knih s poukazem na to, že zákaz uvádění potravin
do oběhu může být dodatečně odvolán právě na základě doplnění evidenčních knih. I v této části
stěžovatelka namítá nesprávné právní posouzení právní otázky soudem (zde §5 odst. 5 zákona
č. 146/2002 Sb.), tedy kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V bodu 4. stěžovatelka polemizuje se závěrem krajského o její povinnosti zrušit
napadené správní rozhodnutí pro absenci odůvodnění. Vychází přitom z judikovaného závěru
(opět rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2010, č. j. 7 As 33/2010 - 99),
že na postup při vydávání opatření dle §5 zákona č. 146/2002 Sb. a na jejich obsahové náležitosti
je třeba aplikovat správní řád, dle názoru stěžovatelky ovšem s akcentem na specifičnost těchto
opatření. Z toho vyplývá i možná povaha rozhodnutí o námitkách, analogicky dle §90 správního
řádu spočívající nejen ve zrušení či potvrzení, nýbrž (především) změně napadeného rozhodnutí.
Úvaha krajského soudu nepřípustně předjímá nemožnost napravení vad opatření v rámci řízení
o námitkách v rozhodnutí druhého stupně. I v tomto případě stěžovatelka spatřuje v postupu
krajského soudu nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
tedy kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že návrh stěžovatelky na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti byl zamítnut usnesením ze dne 6. 6. 2012, č. j. 3 As 50/2012 - 21.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že odlišná stanoviska účastníků vyplývají
z různého stupně chápání smyslu právní úpravy oblasti výroby a distribuce vín podle české
i evropské právní úpravy. Žalobce při interpretaci povinností při vedení evidence a označování
původu zpracovávaných druhů vín především zdůrazňuje formální hlediska, zatímco stěžovatelka
klade zvýšený důraz z hlediska smyslu právní úpravy. To, co tvoří podstatu argumentace žalobce,
vlastně není ani zásadním zdrojem pochybností a zároveň spor není ani o to, podle čeho (podle
jaké normy) je nakládání s vínem a hrozny pro jeho výrobu upraveno.
Žalobce setrvává v přesvědčení, že stěžovatelka požaduje plnění takových povinností
(v evidenci původu hroznů), které mu žádný právní předpis neukládá a její postup tak považuje
za nezákonný. V tomto směru mu dal za pravdu také krajský soud, který zdůraznil, že takovou
povinnost z uvedené přílohy dovodit nelze a odkaz na ustanovení §30 zákona č. 321/2004 Sb.
o vinohradnictví a vinařství, ve výroku opatření uvedený, je nedostatečný, neboť toto ustanovení
neupravuje, jak mají být evidenční knihy vedeny, pouze v obecné rovině odkazuje na nutnost užití
prováděcích předpisů a předpisů ES.
S tímto názorem však nelze souhlasit. Závěru žalobce i krajského soudu nesvědčí
jednoznačně ani samotné znění přílohy č. 33 vyhl. č. 323/2004 Sb., upravující totiž u vína
z dovozu povinnost označení země původu. Zákonné vymezení evidenčních pomůcek
(evidenčních knih) dle §30 zákona o vinohradnictví a vinařství je naopak zcela dostatečné,
a to právě odkazem na relevantní předpisy ES, jejichž smysl je zcela jednoznačný, jak bude dále
uvedeno. Úprava dle nařízení Parlamentu a Rady (ES) s přihlédnutím ke stupni jejich závaznosti,
a to konkrétně nařízení č. 479/2008, v tomto směru zcela explicitně uvedené podmínky obsahuje
a zavazuje tak i Českou republiku. Stěžovatelka v tomto ohledu nemá pravdu, že národní právní
úprava je přísnější než úprava evropská (jak by bylo možné učinit podle zmocnění čl. 28
úvodních ustanovení uvedeného nařízení č. 479/2008 „(28) Aby se zachovaly zvláštní znaky jakosti
vín s označením původu nebo se zeměpisným označením, mělo by být členským státům povoleno uplatňovat v tomto
ohledu přísnější pravidla“, nicméně pro posouzení této věci tato skutečnost nemá žádný význam.
Citované nařízení č. 479/2008 v úvodních ustanoveních zcela jednoznačně definuje podstatu
a smysl povinnosti v označování vín v článcích 26 a 27: „(26) Scelování vína pocházejícího ze třetích
zemí s vínem ze Společenství a scelování vín pocházejících ze třetích zemí by mělo být ve Společenství i nadále
zakázáno. Podobně by některé druhy hroznového moštu, hroznové šťávy a čerstvých vinných hroznů, které
pocházejí ze třetích zemí, neměly být na území Společenství zpracovávány na víno ani přidávány do vína; (27)
Koncepce jakostních vín ve Společenství se mimo jiné zakládá na zvláštních vlastnostech souvisejících
se zeměpisným původem vína. Tato vína spotřebitel rozeznává pomocí chráněných označení původu a zeměpisných
označení, i když současný systém není v tomto ohledu plně rozvinut. Aby se požadavek na jakost příslušných
výrobků mohl opřít o průhlednější a propracovanější rámec, je třeba zavést režim, podle něhož se žádosti
o označení původu nebo zeměpisné označení přezkoumávají v souladu s přístupem, který se uplatňuje
v horizontální politice Společenství v oblasti jakosti potravin jiných než vín a lihovin podle nařízení Rady (ES)
č. 510/2006 ze dne 20. března 2006 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských
produktů a potravin“.
Taktéž Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 kterým se stanoví
obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost
potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin, podstatou příslušných ustanovení
směřuje ke stejnému cíli. Článek 16 tohoto nařízení, na které stěžovatelka v opatřeních odkazuje,
jednotný smysl právní úpravy odvětví potravinového práva připomíná rovněž (Aniž jsou dotčena
specifičtější ustanovení potravinového práva, nesmí označování, propagace a obchodní úprava potravin nebo krmiv,
jejich tvar, vzhled nebo balení, použité obalové materiály, způsob jejich úpravy a místo vystavení, jakož i informace
poskytované o nich jakýmkoli médiem uvádět spotřebitele v omyl.) čl. 17 uvedeného nařízení obsahuje
příklad nástrojů k prosazení uvedeného cíle [1) Provozovatelé potravinářských a krmivářských podniků ve
všech fázích výroby, zpracování a distribuce zajistí v podnicích, které řídí, aby potraviny a krmiva splňovaly
požadavky potravinového práva, které se týkají jejich činnosti, a kontrolují plnění těchto požadavků. 2) Členské
státy zajišťují dodržování potravinového práva a sledují a ověřují, zda provozovatelé potravinářských
a krmivářských podniků ve všech fázích výroby, zpracování a distribuce plní odpovídající požadavky potravinového
práva. Za tímto účelem používají systém úředních kontrol a vykonávají další činnosti přiměřené okolnostem, včetně
informování veřejnosti o bezpečnosti a riziku potravin a krmiv, dozoru nad bezpečností potravin a krmiv a dalších
kontrolních činnostech prováděných během všech fází výroby, zpracování a distribuce].
Z citovaných ustanovení je patrný smysl právní úpravy v dané oblasti, v jehož světle
je třeba vnímat konkrétní úpravu dle Oddílu III článku 59 nařízení č. 479/2008, upravujícího
mezi povinnými údaji při označení vín uváděných na trh v rámci Evropské unie v bodu d)
„uvedení provenience“. Tento údaj totiž slouží k nezaměnitelné informaci pro konečného spotřebitele
a přispívá tím k naplnění smyslu citované úpravy v dané oblasti v jeho informativní a ochranné
funkci.
Ostatně i dřívější úprava, provedená Nařízením Rady (ES) č. 1493/1999 o společné
organizaci trhu s vínem, se řídila obdobně formulovanou ideou. Cílem čl. 47 odst. 1 uvedeného
nařízení byla a) ochrana oprávněných zájmů spotřebitele, b) ochrana oprávněných zájmů producenta, c) řádné
fungování trhu, d) podpora kvalitní produkce. Principy dle odst. 1 vyžadují pro naplnění, mimo jiné,
dle odst. 2 opatření dle písm. f) označení dovážených produktů, aby se zaručilo, že spotřebitelé jsou
o vlastnostech těchto produktů informováni, čl. 48 odrážka druhá (vlastnosti produktu jako především druh,
složení…původ nebo místo, odkud se dováží…), k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 9. 2011, č. j. 1 As 89/2011 - 68.
Klamání konečného spotřebitele je třeba vždy vnímat v jeho materiálním smyslu záměny
představy (zde o původu vína) a nikoli jen jako porušení formálně zakotvených povinností.
I kdyby totiž takové formulace ze zákona či jiného právního předpisu jednoznačně nevyplývaly,
je třeba je bez nejmenší pochybnosti dovozovat ze smyslu citovaných ustanovení zejména
evropského práva. Jinými slovy, žalobce povinnost vést přesvědčivou evidenci dovážených
hroznů měl a měl by také povinnost původ vína uvádět v předpokládaném rozsahu na vinětách
lahví s vínem. Jen takovým způsobem lze totiž zachovávat a chránit dědictví „zvláštních vlastností
souvisejících se zeměpisným původem vína“. Pokud tedy krajský soud dospěl k závěru, že požadavek
stěžovatelky v daném smyslu byl nezákonný, jednalo se o závěr chybný.
Ani námitka vad řízení před správním orgánem a před soudem není oprávněná. V tomto
směru je třeba si znovu připomenout podstatu posuzovaného případu, spočívající v tom,
že žalobce měl uvádět na trh vína s nesprávným označením původu, přičemž důsledně tvrdil
jen to, že původ vinných hroznů není povinen uvádět v evidenci jejich zásob. Stěžovatelka
s tím nesouhlasí, a proto také nejen vyzvala žalobce k doplnění evidence, ale poskytla mu také
možnost v rámci uložené povinnosti dle opatření D01 evidenci doplnit. Zároveň je třeba
zdůraznit, že nikde není prokázáno, že by toho žalobce nebyl schopen. Stěžovatelka také
připouští možnost revize povinnosti stáhnout vína z prodeje, jestliže k doplnění evidence dojde.
Závěr, že žalobce zpracovával víno neznámého původu, tedy stěžovatelka v době vydání opatření
přijala oprávněně již z toho důvodu, že sám žalobce pro důkaz opaku neudělal nic, přičemž
tento závěr byl podložen odpovídajícím rozsahem dokazování v rámci kontrolních zjištění.
Mimochodem, tvrzení žalobce o neexistenci jeho povinnosti uvádět původ hroznů v evidenčních
knihách, i kdyby bylo pravdivé, by nic nezměnilo na jeho povinnosti skutečnost o původu vína
uvádět na vinětách lahví s vínem.
Závěr krajského soudu o nezákonnosti lhůty pro splnění povinnosti uložené opatřením
D02, totiž stažení vín z tržní sítě, není pro osud kasační stížnosti nijak zásadně významný.
Po vyjasnění obsahu uvedené povinnosti, spočívající nikoli ve faktickém odvozu vín ze skladů
a provozních prostor prodejců, nýbrž v zamezení jejich prodeje spotřebiteli, lze navíc uvedenou
lhůtu považovat v zásadě za přiměřenou již proto, že v tomto pojetí její splnění opravdu
předpokládá jednoduchý a časově nenáročný postup a odpovídá tak z hlediska principu
přiměřenosti a dobré správy v činnosti správních úřadů.
Možnost doplnit evidenci použitých hroznů není v žádném rozporu s povinnostmi
žalobce, obsaženými ve zkoumaných opatřeních. Ve skutečnosti je tomu naopak, neboť právě
doplněním evidence lze naplnit smysl ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 146/2002 Sb. (Inspektor
povolí obnovení výroby zemědělských výrobků, potravin nebo tabákových výrobků nebo jejich uvádění do oběhu
nebo použití surovin k jejich výrobě anebo používání obalů nebo vadných přístrojů nebo zařízení, které byly
zakázány podle odstavce 1 písm. a), pokud byl závadný stav odstraněn; souhlas musí být vydán neprodleně,
nejpozději však do 30 dnů ode dne oznámení odstranění závadného stavu).
Stěžovatelka polemizuje se závěrem krajského soudu o její povinnosti zrušit napadené
správní rozhodnutí pro absenci odůvodnění. Uvedený závěr krajského soudu ovšem nelze vyložit
jinak než tak, že při absenci odůvodnění rozhodnutí, tam kde je ho zapotřebí, je vždy nutné
takové rozhodnutí zrušit pro jeho nepřezkoumatelnost. Obecně je třeba vycházet z toho,
že vázanost vysloveným právním názorem (soudu) má místo jen tehdy, je-li v době nového
rozhodování skutkový stav stejný jako v době, kdy rozhodoval soud, který závazný právní názor
vyslovil. Jestliže v dalším průběhu řízení po zrušení původního rozhodnutí došlo ke skutkovým
zjištěním, která změnila poznatky o skutkovém stavu natolik, že na zjištěný skutkový základ věci
není aplikace právního názoru soudu možná, není již tímto právním názorem správní orgán
vázán (k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 7/94, dostupný
v Soudních rozhodnutích č. 3/1995). I kdyby bylo v nyní posuzované věci třeba doplňovat
důkazní řízení, nic by nebránilo, ani zmíněný závěr krajského soudu, aby stěžovatelka
za podmínek, předvídaných právě v ustanovení §90 odst. 1 správního řádu, napadené rozhodnutí
nejen zrušila, ale případně i změnila, například kdyby se změnila skutková situace potud,
že žalobce by doplnil evidenční záznamy ve smyslu citovaných norem evropského nebo
národního práva. V tomto smyslu je odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 6. 2010, čj. 7 As 33/2010-99, správný. Nejvyšší správní soud ovšem konstatuje,
že v rozhodnutí správního orgánu nelze o absenci odůvodnění hovořit, takže uvedená výhrada
stěžovatelky a její analýza mají jen hypotetický význam, navíc je pro osud této kasační stížnosti
bezvýznamná.
Nejvyšší správní soud nakonec konstatuje, že neobstojí kasační námitka tzv. jiné vady
řízení, kterou stěžovatelka dovozuje z toho, že krajský soud přesvědčivě nezdůvodnil názor,
že lhůta pro splnění povinnosti žalobce stáhnout vína z prodeje byla nezákonná. Ve skutečnosti
ovšem krajský soud tento závěr podrobně zdůvodnil na str. 10 a 11 napadeného rozsudku.
Stejný kasační důvod spatřuje stěžovatelka také v překvapivosti rozsudku v důsledku
rozporu mezi jeho ústním a písemným zdůvodněním, neboť při vyhlášení rozsudku krajský soud
zdůvodnil nezákonnost opatření jen ve vztahu k nepřiměřenosti lhůty pro splnění opatření D02,
zatímco nezákonnost či nesrozumitelnost výroku opatření D01 žalobce takřka nezmínil. V tomto
případě se ovšem nejedná o vadu řízení v podobě relevantní vady odůvodnění rozhodnutí.
Ústní zdůvodnění rozsudku netvoří obligatorní součást řízení a navíc v daném případě uváděný
rozdíl obsahu nepředstavuje rozpor, nýbrž příklad částečného odůvodnění bez vlivu na výrok
rozhodnutí. Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. rozhodně neobstojí v žádném
z uvedených případů, zatímco ohledně správnosti právního posouzení věci krajským soudem
lze odkázat na shora uvedenou argumentaci Nejvyššího správního soudu.
Ze shora uvedených důvodů je tedy zřejmá oprávněnost kasačních námitek stěžovatelky
vůči právnímu posouzení věci krajským soudem, a to ve vztahu k povinnosti žalobce vést
konkrétní evidenci o původu zpracovávaných hroznů a k zákonnosti lhůty pro splnění povinnosti
stáhnout chybně označená vína z oběhu. Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je tedy
v uvedeném rozsahu opodstatněný. Kasační důvod důle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. oprávněný
není, avšak tato skutečnost nemá pro osud kasační stížnost význam. Proto Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil dle §110 odst. 1 věta prvá s. ř. s. V novém řízení krajský soud,
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.) rozhodne také o
nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu