ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.9.2012:37
sp. zn. 4 Ads 9/2012 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Jaroslava Vlašína a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Lékárna
Atrium, s. r. o., se sídlem ČSA 543, Hradec Králové, zast. JUDr. Martinem Grubnerem,
advokátem, se sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 375/4, Praha 2, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2011, č. j. 9 Ca 60/2009 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2880 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně
JUDr. Martina Grubnera, advokáta, se sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1.
Odůvodnění:
Státní ústav pro kontrolu léčiv (dále též „SUKL“) rozhodnutím ze dne 21. 7. 2008,
sp. zn. 15452/2008 žalobkyni podle ustanovení §107 odst. 1 písm. c) a e) zákona
č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (dále též „zákon
o léčivech“), uložil pokutu ve výši 100 000 Kč za porušení: a) ustanovení §75 odst. 3 zákona
o léčivech tím, že distribuovala léčivé přípravky distributorovi Interpharmac s. r. o., aniž měla
povolení k distribuci, b) ustanovení §83 odst. 5 písm. b) zákona o léčivech tím, že nepostupovala
při výdeji léčivých přípravků v souladu s pravidly správné lékárenské praxe stanovenými
prováděcím předpisem a c) ustanovení §82 odst. 1 téhož zákona, tím že vydala léčivé přípravky,
jejichž výdej je vázán na lékařský předpis bez lékařského předpisu. SUKL dále žalobkyni uložil
povinnost uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž namítala, že rozhodnutí
SUKL spočívá na nesprávném právním posouzení věci (zejména pokud jde o správní delikt pod
písm. a/), přičemž pochybení uvedená pod písm. b) a c) byla žalobkyní napravena a případné
nedostatky zjištěné správním orgánem byly odstraněny. Při zohlednění výkladových pravidel lze
totiž podle názoru žalobkyně dospět k závěru, že vracet léčivé přípravky lze i jiným
distributorům, než od kterých byly zakoupeny. Pro opačný závěr nelze nalézt žádné racionální
odůvodnění. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že ustanovení §75 odst. 3 zákona o léčivech
neporušila, nebyla tudíž naplněna skutková podstata správního deliktu a nelze jí proto uložit
žádnou sankci. K porušení povinností stanovených v ustanovení §83 odst. 5 písm. b) a §82
odst. 1 zákona o léčivech, žalobkyně uvedla, že v obou těchto případech byly veškeré nedostatky
zjištěné správním orgánem při kontrole odstraněny a tato skutečnost by měla být hodnocena při
ukládání sankce, neboť se jedná o méně závažné správní delikty, které neměly žádné negativní
následky a došlo k nim zcela ojediněle. Žalovaný by tak měl od uložení sankce za tyto správní
delikty upustit, resp. sankci stanovit v podstatně nižší částce. S ohledem na výše uvedené
žalobkyně navrhla, aby žalovaný rozhodnutí SUKL změnil nastíněným způsobem anebo mu věc
vrátil k novému projednání.
Rozhodnutím ze dne 5. 12. 2008, č. j. 32904/2008, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně
a potvrdil rozhodnutí SUKL. Konstatoval, že pojem „vracení“ je zmiňován pouze v ustanovení
§77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech, které stanoví povinnost distributora odebírat léčivé
přípravky pouze od jiných distributorů nebo od výrobců jimi vyráběné nebo dovážené s jedinou
výjimkou, která tuto zákonnou povinnost prolamuje a touto výjimkou je situace, kdy lékárna vrací
léčivé přípravky distributorovi. Distributor tedy může zpětně odebrat léčivý přípravek, který
lékárně předtím poskytl. Toto ustanovení zákona o léčivech je transpozicí požadavku čl. 80
písm. b) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES a vylučuje možnost distributora
odebrat léčivý přípravek od jakékoli jiné osoby v tomto ustanovení neuvedené. Formulace §77
odst. 1 písm. b) zákona o léčivech („není dotčeno vracení léčivých přípravků distributorovi“)
nepřipouští podle žalovaného pochybnosti o jejím významu. Základním znakem pojmu „vracení“
je totiž předání věci zpět subjektu, který věc poskytl. Totožnost obou subjektů je určující pro
interpretaci pojmu vracení. Slovo „vrácení“ tak může být v daném případě chápáno výhradně ve
smyslu vrácení léčivého přípravku lékárnou tomu konkrétnímu distributorovi, který dotčený
léčivý přípravek lékárně přímo dodal. Žalovaný upozornil na návaznost ustanovení §77 odst. 1
písm. b) zákona o léčivech a prováděcích vyhlášek vydaných k tomuto zákonu, ze kterých
vyplývá, že lékárna může vrátit léčivý přípravek jen tomu distributorovi, který jej lékárně poskytl.
Tato skutečnost je podle žalovaného zřejmá jak z dikce ustanovení §39 odst. 5 vyhlášky
č. 229/2008 Sb., stanovící podmínky pro opětovnou distribuci vráceného léčivého přípravku,
které může reálně vyhodnotit jen původní distributor (např. zachování původního
nepoškozeného obalu), tak z dikce ustanovení §12 odst. 7 vyhlášky č. 84/2008 Sb., kde je
uvedeno, že v případě nutnosti výdeje registrovaného léčivého přípravku, který není v lékárně
k dispozici a nelze jej získat v potřebném čase od distributora, může lékárna tento přípravek
odebrat v nezbytně nutném množství i z jiné lékárny. Má-li lékárna nevyužitelné zásoby
registrovaného léčivého přípravku, které nelze vrátit distributorovi, může je poskytnout jiné
lékárně. Z tohoto ustanovení podle žalovaného vyplývá snaha zákonodárce přesně upravit pohyb
léčivých přípravků na trhu. Pokud by text vyhlášky vycházel z toho, že je možné vrácení
kterémukoli z distributorů a nikoliv jen tomu, který distribuci ve vztahu k lékárně uskutečnil,
nebylo by takové ustanovení vyhlášky důvodné. Obě ustanovení hovoří vždy o distributorovi
v jednotném čísle, z čehož lze dovodit závěr zákonodárce umožnit vracení léčivých přípravků
pouze jednomu distributorovi. „Bylo by nelogické, pokud by mohla lékárna „vracet“ léčivé přípravky
jakémukoliv distributorovi, tedy i jinému, než který léčivé přípravky poskytl, ale pouze jedinému“. Názor
žalobkyně, že jde o vracení léčivých přípravků i jinému subjektu než tomu, který je poskytl, tak
označil žalovaný za nesprávný. Aby bylo možno pojem vracení vykládat tak, jak činí žalobkyně,
musel by zákon o léčivech výslovně stanovit, že lékárna je oprávněna „vracet“ léčivé přípravky
kterémukoli distributorovi, resp. i jiným distributorům.
K odkazu žalobkyně na stanovisko žalovaného k výkladu pojmu vrácení léčivých
přípravků lékárnou distributorovi ze dne 1. 7. 2008, č. j. 75/745/FAR, zveřejněné na webové
stránce žalovaného, podle něhož „vrácení léčivých přípravků lékárnou jiným distributorům je
možné“ a přesvědčení žalobkyně, že SUKL měl postupovat v souladu s tímto stanoviskem,
žalovaný uvedl, že povinnost postupovat v souladu s právním názorem nadřízeného správního
orgánu má podřízený správní orgán v případě, že tento právní názor je vyjádřen v odůvodnění
rozhodnutí o odvolání, kterým se v rámci odvolacího řízení ruší napadené rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně. O tento případ se však v posuzované věci nejedná.
Žalovaný se dále ztotožnil s názorem žalobkyně, že vztah mezi distributorem a lékárnou
je smluvní vztah podle obchodního zákoníku. Nepřisvědčil však její námitce, že ustanovení §77
odst. 1 písm. b) zákona o léčivech v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
nepřípustně zasahuje do smluvní svobody, neboť shledal, že zákon o léčivech je ve vztahu
k obchodnímu zákoníku lex specialis a proto, pokud stanoví určitou povinnost, kterou obchodní
zákoník nezná, je nutné tuto povinnost splnit. Zákon o léčivech je koncipován tak, aby byla
zaručena bezpečnost, jakost a účinnost léčivého přípravku. Léčivé přípravky jsou speciální
komodita, jakékoli neodborné zacházení s nimi se může projevit přímo na zdraví či životě
pacientů. V tomto duchu je podle žalovaného třeba nahlížet na ustanovení, která se mohou
z hlediska obchodního zákoníku zdát omezující.
K návrhu žalobkyně, aby SUKL ustoupil od uložení sankce nebo ji stanovil v podstatně
nižší výši, neboť k ostatním správním deliktům došlo zcela ojediněle, jednalo se o méně závažné
správní delikty, které neměly žádné negativní následky a byly neprodleně odstraněny, žalovaný
uvedl, že k těmto skutečnostem již SUKL přihlédl jako k polehčujícím okolnostem při stanovení
výše sankce.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že správní
orgány obou stupňů vykládají pojem „vracení“ uvedený v §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech
nesprávným způsobem, neboť nepoužily veškerá výkladová pravidla a vykládají tento pojem
příliš restriktivně. Uvedené ustanovení zákona o léčivech taxativně specifikuje subjekty, od nichž
smí distributor odebírat léčivé přípravky. Těmito subjekty jsou pouze jiní distributoři a výrobci
(tj. osoby mající příslušné povolení k distribuci nebo k výrobě léčivých přípravků). Zároveň je zde
uvedena výjimka z tohoto výčtu subjektů, podle které lékárna (a tudíž i žalobkyně) může vracet
distributorovi léčivé přípravky, aniž by se to považovalo za porušení tohoto ustanovení zákona
o léčivech. Podle názoru žalobkyně je při vracení léčivých přípravků rozhodující povaha subjektu,
kterému se léčivé přípravky vrací. Podstatné tak je, aby se jednalo o „distributora“, tj. o osobu,
která má povolení k distribuci podle zákona o léčivech a která bude při zacházení s léčivými
přípravky dodržovat povinnosti stanovené tímto zákonem.
Pojmy „distribuce“ a „distributor“ jsou vymezeny v úvodních ustanoveních zákona
o léčivech [ §5 odst. 5 a §6 odst. 1 písm. b) tohoto zákona], a proto je třeba těmto pojmům při
jejich dalším použití v rámci textu zákona o léčivech přikládat takto vymezený význam. Pokud by
měl zákonodárce při formulaci předmětného ustanovení na mysli vracení léčivých přípravků
výhradně tomu distributorovi, který je lékárně dodal, pak by tuto skutečnost v ustanovení §77
odst. 1 písm. b) zákona o léčivech zajisté výslovně uvedl.
Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že žalovaný, jakožto zpracovatel návrhu zákona
o léčivech ve svém stanovisku k výkladu pojmu vracení léčivých přípravků lékárnou
distributorovi ze dne 1. 7. 2008, č. j. 75/745/FAR vyslovil názor, že vracení léčivých přípravků
jiným distributorům než distributorovi, který lékárně léčivé přípravky dodal, možné je, a to za
předpokladu, že budou při zacházení s léčivými přípravky dodrženy veškeré povinnosti stanovené
zákonem o léčivech, případně jinými právními předpisy. Toto stanovisko bylo zveřejněno na
internetových stránkách žalovaného a to jak v době, kdy SUKL prováděl u žalobkyně kontrolu,
tak dokonce i v době, kdy žalobkyně podala proti rozhodnutí SUKL odvolání. Předmětné
stanovisko bylo z internetových stránek žalovaného odstraněno až v okamžiku, kdy žalovaný
rozhodoval o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí SUKL. Žalovaná vyjádřila přesvědčení,
že přestože toto stanovisko nebylo obsaženo v odůvodnění rozhodnutí žalovaného a z právního
hlediska tudíž není pro SUKL přímo závazné, má jakožto interní výklad pojmu „vracení“
doporučující charakter a mělo by být zásadně podřízenými správními orgány dodržováno. Pokud
se tímto stanoviskem žalobkyně řídila, nemůže být za jeho dodržování následně trestána.
Žalobkyně zdůraznila, že zákon o léčivech je veřejnoprávním předpisem upravujícím
pouze určité podmínky zacházení s léčivými přípravky a neměl by tudíž nad nezbytnou míru
zasahovat do smluvní volnosti stran, která je základní zásadou soukromého práva. Přijetí výkladu
ustanovení o vracení léčivých přípravků zastávaného žalovaným by podle názoru žalobkyně
znamenalo omezení autonomie vůle smluvních stran při volbě spolukontrahenta, k čemuž však
nejsou žádné relevantní důvody. V této souvislosti žalobkyně poukázala na závěry uvedené
v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 387/99 a sp. zn. I. ÚS 546/03.
Žalobkyně dále namítala, že žalovaný nesprávně dovozoval význam slova „vracet“
z ustanovení §39 odst. 5 vyhlášky č. 229/2008 Sb., a §12 odst. 7 vyhlášky č. 84/2008 Sb. Závěr
žalovaného, podle kterého z těchto ustanovení údajně vyplývá, že lékárna může vrátit léčivý
přípravek jen tomu distributorovi, který jej lékárně poskytl, totiž nemá v uvedených ustanoveních
žádnou oporu a odkaz žalovaného na tato ustanovení tak je nesprávný.
Výkladem zastávaným žalobkyní nemůže podle jejího názoru být narušena kontrola
pohybu léčivých přípravků, neboť vždy se bude jednat o pohyb léčivých přípravků mezi lékárnou
a distributorem, který musí splňovat podmínky stanovené zákonem o léčivech a dalšími právními
předpisy. Není pravdou, že by tímto výkladem byla jakkoli narušena bezpečnost, jakost a účinnost
léčivého přípravku a že by tento výklad směroval proti cílům zákona, jímž je ochrana veřejného
zdraví. Právě osoba distributora je garantem odborného zacházení s léčivými přípravky. Podle
žalobkyně tak nelze než dospět k závěru, že vracet léčivé přípravky lze i jiným distributorům, než
od nichž byly zakoupeny. Žalobkyně se tudíž domnívá, že ustanovení §75 odst. 3 zákona
o léčivech neporušila, nebyla tak naplněna ani skutková správního deliktu a tudíž ji nelze uložit
žádnou sankci.
V případě porušení povinností podle ustanovení §83 odst. 5 písm. b) a §82 odst. 1
zákona o léčivech žalobkyně upozornila na skutečnost, že veškeré nedostatky zjištěné SUKL při
jeho kontrolní činnosti byly odstraněny a tato skutečnost by měla být zohledněna při ukládání
sankce za tyto správní delikty, neboť se jedná o méně závažné správní delikty, které neměly žádné
negativní následky. Vzhledem k tomu, že k uvedeným správním deliktům došlo zcela ojediněle,
se žalobkyně domnívá, že správní orgány měly od uložení pokuty za tyto správní delikty upustit,
resp. stanovit sankci v podstatně nižší částce.
S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby Městský soud v Praze rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 12. 2008, č. j. 32904/2008 zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení
a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 7 712 Kč do 30 dnů od
právní moci rozsudku.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svých shora uvedených závěrech.
Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného poukázala na případy vracení léčivých
přípravků distributorovi, v nichž správní orgány při výkladu pojmu „vracení“ postupovaly
v souladu s názorem zastávaným žalobkyní. Jedná se konkrétně o případy vracení léčivých
přípravků distributorům z důvodu jejich závadnosti, kdy lékárny vracejí tyto závadné léčivé
přípravky jakémukoliv distributorovi (tj. i tomu, od něhož nebyly lékárnou odebrány) a SUKL na
takový postup lékárny výslovně odkazuje. Jednalo se například o případ léčivého přípravku
Silomat, který byl vracen z důvodu možného rizika vzniku srdeční arytmie osob užívajících tento
léčivý přípravek. Na internetových stránkách SUKL (http://www.sukl.cz/informace-o-stahovani-
leciveho-pripravku-silomat-z-duvodu) jsou obsaženy informace týkající se postupu při vracení
tohoto léčivého přípravku ze strany lékáren distributorům, v nichž SUKL sám jednoznačně
uvádí, že „léčivý přípravek Silomat mohou lékárny vrátit distributorům i nad rámec počtu, který
byl původně nakoupen“. V uvedeném stanovisku (pro případ odběru Silomatu pouze od
distributora Elefant) SUKL dále mimo jiné uvádí: „zboží vraťte na jiného distributora, vyberte si
Phoenix, Pharmos, Gehe, nebo aliance Healthcare. …distributoři budou lékárnám plně refundovat veškeré
množství, a to bez ohledu na počet přípravků, který lékárny původně nakoupily.“
Zákon o léčivech neobsahuje zvláštní právní úpravu vracení léčivých přípravků ze strany
lékáren distributorům z důvodu závadnosti léčivých přípravků, což podle žalobkyně znamená,
že výklad a obsah pojmu vracení musí být stejný jak v případě vracení léčivých přípravků
z důvodu závadnosti, tak v případě vracení léčivých přípravků z důvodu nadbytečnosti. Nelze
tudíž připustit, aby SUKL v jednom případě chování lékárny výslovně aproboval a v jiném
případě lékárně za toto chování ukládal citelné finanční sankce. Žalobkyně setrvala na svém
žalobním návrhu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2011, č. j. 9 Ca 60/2009 – 57, rozhodnutí
žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
náklady řízení ve výši 13 520 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Městský soud v Praze
v prvé řadě dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je třeba zrušit z důvodu hrubých vad
řízení, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, neboť ve výroku
správního orgánu prvního stupně je žalobkyně sankcionována za porušení ustanovení §75
odst. 3 zákona o léčivech, podle kterého léčivé přípravky jsou oprávněny distribuovat osoby,
kterým tato činnost byla povolena ústavem nebo veterinárním ústavem (dále jen „povolení
k distribuci“) a podle kterého provozovatelé, oprávnění vydávat léčivé přípravky, je mohou
distribuovat, pouze pokud získali povolení k distribuci. Porušení tohoto oprávnění však podle
městského soudu není správním deliktem, neboť správní delikty jsou zakotveny v ustanovení
§103 až §109 zákona o léčivech. V případě žalobkyně by se pravděpodobně mohlo jednat
o porušení §103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech, což ostatně vyplývá z protokolu o kontrole
ze dne 7. 2. 2008, sp. zn. S61/0208/403, bodu 16, na základě kterého SUKL zahájil správní
řízení. V oznámení o zahájení správního řízení však již tento správní delikt nezmínil a zahájil
řízení pro porušení ustanovení §75 odst. 3, §83 odst. 5 písm. b) a §82 odst. 1 zákona o léčivech.
Rozhodnutí SUKL ve výroku neuvádí ustanovení správního deliktu, kterého se žalobkyně
dopustila a nečiní tak ani v odůvodnění rozhodnutí. Žalovaný toto vážné procesní pochybení
neodstranil, odvolání žalobkyně proti rozhodnutí SUKL zamítnul a napadené rozhodnutí
potvrdil. Správní orgány se tak podle městského soudu dopustily porušení ustanovení §68 odst. 2
a 3 z ákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť v rozporu s těmito ustanoveními neuvedly ve
výrokové části ustanovení zákona, podle nichž bylo rozhodováno a důvody takového výroku
rozhodnutí. Městský soud proto již z tohoto důvodu zrušil rozhodnutí žalovaného podle §78
odst. 1 ve spojení s §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též
„s. ř. s.“) pro vady řízení spočívající v podstatném porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Městský soud dále shledal, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné také proto, že správní
orgány obou stupňů interpretovaly pojem „vracení“, uvedený v ustanovení §77 odst. 1 písm. b)
zákona o léčivech restriktivně a vyložily je tak, že léčivé přípravky lze lékárnou vracet jen tomu
distributorovi, od kterého je lékárna přijala. S ohledem na nejednoznačnost znění tohoto
ustanovení zákona o léčivech je však podle městského soudu možný i výklad zastávaný žalobkyní,
že rozhodující je povaha subjektu, kterému se léčivé přípravky vrací a že jde o distributora,
tj. osobu, která má povolení k distribuci podle zákona o léčivech a která bude při zacházení
s léčivými přípravky dodržovat povinnosti stanovené tímto zákonem. Podle městského soudu je
možný dvojí výklad normy, neboť lze nalézt logické a odůvodněné argumenty pro výklad
provedený žalobkyní, i pro výklad provedený žalovaným. Vykládaný právní předpis je normou
veřejného práva a v takovém případě je třeba vyjít z ustálené judikatury Ústavního soudu
(např. nález ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 319/07), podle které veřejná moc nemůže
využívat nejasnosti právní úpravy, kterou sama vyvolala. Za situace, kdy právo umožňuje dvojí
výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim
zákon výslovně umožňuje a jsou podle článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod povinny
šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod a v případě pochybností postupovat mírněji
v duchu zásady in dubio pro mitius. Žalovaný nemůže zhojit možný dvojí výklad zákonného
ustanovení poukazem na podzákonnou normu, neboť podle článku 2 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod, každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit,
co zákon neukládá.
Městský soud přisvědčil rovněž námitce žalobkyně stran shora uvedeného stanoviska
žalovaného. Konstatoval, že mezi účastníky je nesporným, že v době, kdy byla u žalobkyně
provedena kontrola, a také v době vydání rozhodnutí SUKL, bylo na webových stránkách
žalovaného zveřejněno stanovisko k výkladu pojmu vracení léčivých přípravků lékárnou
distributorovi, které vykládalo ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech tak, že lze vrátit
léčivé přípravky i distributorovi, který lékárně tytéž léčivé přípravky nedistribuoval. Skutečnost,
že v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně tohoto stanoviska žalovaného, který se v žalobou
napadeném rozhodnutí od tohoto stanoviska odchýlil s tím, že jeho stanovisko již bylo
z webových stránek odstraněno, svědčí o porušení zásady legitimního očekávání. Žalobkyně totiž
důvodně očekávala, že když bude stanovisko respektovat, zákon neporuší.
S ohledem na výše uvedené důvody, které vedly ke zrušení rozhodnutí žalovaného, již
městský soud považoval za nadbytečné zabývat se námitkou žalobkyně na nepřiměřenou výši
pokuty.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s právním
posouzením pojmu „vrácení léčivého přípravku“ městským soudem. Konstatoval, že Ústav pro
jazyk český vykládá pojem „vrácení“ v těchto významech: 1) poslat zpět, 2) odeslat na původní
místo, 3) obnovit něco, co bylo, 4) uvést zpět do původního stavu. Metodou jazykového výkladu
tak podle stěžovatele nelze dospět k závěru, ke kterému dospěla žalobkyně, tedy že vrátit lze něco
i někomu, od koho daná věc původně nepochází.
Stěžovatel citoval ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech, které zní: „distributor
je povinen odebírat léčivé přípravky pouze od jiných distributorů nebo od výrobců jimi vyráběné nebo dovážené léčivé
přípravky; tímto ustanovením není dotčeno vrácení léčivých přípravků distributorovi lékárnou“ a konstatoval,
že pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit jakémukoli distributorovi odebrat léčivé
přípravky od jakékoli lékárny, pak by takovou vůli jistě vyjádřil tím, že by lékárny v cit. ustanovení
zařadil vedle ostatních subjektů, od kterých může distributor léčivé přípravky odebírat a sporné
ustanovení zákona o léčivech by formuloval tak, že distributor je povinen odebírat léčivé
přípravky pouze od jiných distributorů nebo od výrobců jimi vyráběné nebo dovážené léčivé
přípravky nebo od lékáren. Z toho, že vrácení léčivého přípravku lékárnou stanovil zákonodárce
jako výjimku z obecného pravidla, podle stěžovatele znamená výjimečnost takové situace
a rozhodně ne vůle umožnit distributorovi odebírat léčivé přípravky od jakékoliv lékárny. Také na
základě logického výkladu se tak stěžovatel domnívá, že vrátit léčivý přípravek ve smyslu zákona
o léčivech nelze jakémukoliv distributorovi, ale pouze tomu, od kterého byl konkrétní léčivý
přípravek odebrán.
Stěžovatel dále uvedl, že smyslem zákona o léčivech je ochrana veřejného zdraví
prostřednictvím zajištění bezpečnosti a účinnosti léčby. Zájem na ochraně zdraví je velice silný
a odůvodňuje přijetí přísných pravidel majících zabránit jeho poškození. Z těchto důvodů byla
přijata speciální právní úprava nakládání s léčivými přípravky, ať už jde o jejich výrobu, distribuci
či používání. Cílem této právní úpravy je zamezení svévolného zacházení s léčivými přípravky.
Podle stěžovatele výklad pojmu „vrácení“ zastávaný žalobkyní, znamená právě takové
svévolné zacházení s léčivými přípravky, které navíc může mít negativní dopad na léčbu pacientů
v České republice. Pokud by bylo možné vykládat §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech
způsobem, který zastává žalobkyně a lékárny by měly možnost „distribuovat“ léčivé přípravky
kterémukoliv distributorovi, prodlužovala by se bezdůvodně cesta léčivého přípravku od výrobce
k pacientovi, což se může negativně projevit na bezpečnosti a účinnosti léčivého přípravku.
Stejně tak není vyloučena situace (a v praxi se tak děje), kdy budou léčivé přípravky určené pro
český trh exportovány do zahraničí, v důsledku čehož může nastat nedostupnost léčivého
přípravku pro české pacienty. Toto riziko podle názoru stěžovatele dokládají údaje o počtu druhů
léčivých přípravků vyvážených z České republiky v porovnání s tím, kolik jich je dováženo.
Zatímco dovážených druhů léčivých přípravků bylo v roce 2010 pouhých 6, vyvážených druhů
bylo 184.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že jím zastávaný výklad je zcela v souladu s právem
Evropské unie. Ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech je transpozicí čl. 80 písm. b)
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES, které uvádí, že držitelé povolení
distribuce musí získávat své dodávky léčivých přípravků pouze od osob, které samy mají povolení
distribuce nebo které jsou zproštěny povinnosti získat takové povolení podle čl. 77 odst. 3
(výrobci léčivých přípravků). Pouze výklad pojmu „vrácení“ provedený správními orgány tak je
podle žalovaného eurokonformní.
Závěrem stěžovatel uvedl, že krajský soud měl zaujmout jednoznačný výklad sporného
ustanovení a náležitě ho podložit právní argumentací.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2011, č. j. 9 Ca 60/2009 – 57, zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že správní orgány vykládají pojem
„vrácení“ uvedený v §77 odst. 1 písm. b) příliš restriktivně. Uvedla, že při výkladu určitého
pojmu je třeba brát v potaz především smysl a účel právního předpisu, který se na danou
problematiku vztahuje. Zákon o léčivech upravuje zejména podmínky výzkumu, přípravy, výroby,
distribuce, skladování, kontroly, registrace, předepisování a výdeje léčivých přípravků tak (viz §1
odst. 1 tohoto zákona), aby byla na každém uvedeném úseku zacházení s léčivými přípravky
zajištěna kontrola bezpečnosti, ochrana zdraví lidí, zvířat a aby s léčivými přípravky zacházely
vždy pouze osoby k tomu oprávněné.
Ustanovením §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech jsou taxativním výčtem
specifikovány subjekty, od nichž smí distributor odebírat léčivé přípravky. Těmito subjekty jsou
pouze jiní distributoři a výrobci (tj. osoby mající příslušné povolení k distribuci nebo k výrobě
léčivých přípravků). Zároveň je zde uvedena výslovná výjimka z tohoto výčtu subjektů, podle
které lékárna (a tudíž i žalobkyně) může vracet distributorovi léčivé přípravky, aniž by se to
považovalo za porušení citovaného ustanovení zákona o léčivech.
Podle názoru žalobkyně je třeba mít za to, že při vracení léčivých přípravků distributorovi
podle §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech je rozhodující povaha subjektu, kterému se léčivé
přípravky vrací. Podstatné tedy je, aby se jednalo o „distributora“, tj. o osobu, která má povolení
k distribuci podle zákona o léčivech a která bude při zacházení s léčivými přípravky dodržovat
povinnosti tímto zákonem stanovené.
Argumentace žalovaného v kasační stížnosti, podle které smyslem zákona o léčivech je
ochrana veřejného zdraví a při výkladu zastávaným žalobkyní dojde ke svévolnému zacházení
s léčivými přípravky, nemůže podle žalobkyně obstát, neboť léčivý přípravek se i při jeho vrácení
dostane pouze do dispozice osoby, která má distribuční povolení a je zcela nerozhodné, zda je to
tentýž distributor, který lékárně předtím léčivý přípravek dodal, či zda je to jiný distributor, neboť
i tento distributor musí při nakládání s léčivým přípravkem dodržovat stejné povinnosti
stanovené zákonem o léčivech, jako ten, který léčivý přípravek lékárně dodal. Neexistuje tedy
žádný důvod, který by odůvodňoval potřebu, aby se určitý léčivý přípravek vrátil pouze a jen
určitému konkrétnímu distributorovi. Při distribuci léčivých přípravků totiž platí pro všechny
distributory stejná práva a povinnosti.
Výkladem zastávaným žalobkyní, nemůže být narušena kontrola pohybu léčivých
přípravků, neboť se vždy bude jednat o pohyb léčivých přípravků mezi lékárnou a distributorem,
který musí splňovat podmínky stanovené právními předpisy. Není tudíž pravdou, že by tímto
výkladem byla jakkoli narušena bezpečnost, jakost a účinnost léčivého přípravku a že by tento
výklad směřoval proti cíli zákona, jímž je ochrana veřejného zdraví. Právě osoba distributora je
totiž garantem odborného zacházení s léčivými přípravky.
Za neopodstatněnou a nelogickou označila žalobkyně námitku stěžovatele, že v důsledku
vrácení léčivého přípravku jinému distributorovi, než který lékárně léčivý přípravek dodal, hrozí
nedostupnost léčivého přípravku na území České republiky pro české pacienty. Pokud by taková
hrozba teoreticky měla být důvodem zákazu vracení léčivých přípravků jinému distributorovi, než
který léčivý přípravek původně dodal, pak by musela být jakákoliv distribuce léčivých přípravků
zakázána bez rozdílu, neboť by hrozilo, že distributor třeba i při prvotní dodávce léčivého
přípravku (nikoli tedy po vrácení léčivého přípravku lékárnou) tento léčivý přípravek exportuje do
zahraničí. Nadto i ten distributor, který by léčivý přípravek lékárně dodal a následně zpětně
odebral, by mohl tento léčivý přípravek exportovat a tím ohrozit jeho dostupnost pro české
pacienty.
K námitce žalovaného, že vrácením léčivého přípravku jinému distributorovi se
bezdůvodně prodlouží cesta léčivého přípravku od výrobce k pacientovi, žalobkyně uvedla,
že situace je přesně opačná. Důvodem, proč má lékárna zájem vracet léčivé přípravky i jiným
distributorům, než těm, které léčivé přípravky lékárně primárně dodaly, je skutečnost, že ne
všichni distributoři jsou ochotni léčivé přípravky zpět odebírat. Žádný právní předpis totiž
distributorům neukládá povinnost odebírat od lékáren zpětně přebytečné zásoby a v tomto směru
tedy záleží výhradně na dohodě obou stran, resp. na ochotě distributora. Jestliže má lékárna na
skladě přebytek určitého léčivého přípravku, u něhož neuplynula doba exspirace, a distributor
tento léčivý přípravek odmítne zpětně odebrat, hrozí, že tyto nadbytečné skladové zásoby
zůstanou nevyužity až do uplynutí doby exspirace. Pokud naopak jiný distributor projeví ochotu
tyto nadbytečné léčivé přípravky od lékárny odebrat, protože má možnost je dále dodat jiné
lékárně, kde budou dále využity, je zcela logicky nakládání s léčivými přípravky mnohem
hospodárnější a je lépe zajištěna dostupnost léčivých přípravků pro české pacienty.
Pokud by zákonodárce měl při formulaci předmětného ustanovení na mysli vracení
léčivých přípravků výhradně tomu distributorovi, který je lékárně dodal, pak by jistě tuto
skutečnost v předmětném ustanovení výslovně uvedl a ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona o
léčivech by pak muselo znít
takto:Distributor je povinen odebírat léčivé přípravky pouze od jiných
distributorů nebo od výrobců jimi vyráběné a dovážené léčivé přípravky; tímto ustanovením není dotčeno vrácení
léčivých přípravků lékárnou distributorovi, od něhož lékárna léčivé přípravky odebrala.
Stejně jako již v žalobě žalobkyně zdůraznila, že zákon o léčivech je veřejnoprávním
předpisem upravujícím pouze určité podmínky zacházení s léčivými přípravky a tudíž by neměl
zasahovat nad míru nezbytnou do smluvní volnosti stran. Zužující výklad správních orgánů
ohledně možného způsobu vracení léčivých přípravků znamená ve svém důsledku omezení
autonomie vůle smluvních stran při volbě spolukontrahenta, k čemuž však nejsou žádné
relevantní důvody. Žalobkyně opětovně poukázala na dřívější stanovisko žalovaného k výkladu
ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech a informace vydané správním orgánem
prvního stupně k vracení léčivého přípravku Silomat.
Závěrem žalobkyně poukázala na odlišné stanovisko soudců JUDr. Josefa Baxy,
JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Václava Novotného, JUDr. Marie Součkové, JUDr. Milady
Tomkové a JUDr. Marie Turkové ke stanovisku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004,
č. j. Sst 2/2003-225, publikované ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004,
podle kterého „z ústavního pořádku České republiky lze rovněž dovodit zásadu in dubio pro libertate
přikazující dát přednost interpretaci šetřící práva a svobody jednotlivce, jestliže vyvstanou pochybnosti, zda
přijmout výklad svědčící autonomii jedince na straně jedné, nebo výklad svědčící veřejné moci na straně druhé.
V platném ústavním právu má tato zásada oporu v preambuli Ústavy, odvolávající se na osvědčené principy
právního státu, článku 1 odst. 1 Ústavy, prohlašujícího Českou republiku za právní stát, článku 2 odst. 3 a 4
Ústavy a článku 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž je při realizaci veřejné moci
zakázáno vše, co není výslovně dovoleno, zatímco v privátní sféře je vše dovoleno, co není zakázáno, a konečně
i v článku 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě
zákona, v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, přičemž zákonná omezení základních práv
a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, a při používání ustanovení
o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu; taková omezení nesmějí být
zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“
S ohledem na výše uvedené není podle názoru žalobkyně kasační stížnost důvodná.
Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a uložil žalovanému
povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 880,- Kč.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hledisek stanovených v §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel se v kasační stížnosti výslovně dovolával důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Z provedené rekapitulace je zřejmé, že mezi účastníky řízení je sporná především otázka,
zda je či není možné ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech vykládat tak,
že umožňuje lékárnám vracet léčivé přípravky kterémukoliv distributorovi. Jen v tomto rozsahu
a z tohoto důvodu napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze kasační stížností. Zcela
však pominul, že ke zrušení jím vydaného rozhodnutí nepřistoupil Městský soud v Praze jen
z tohoto důvodu, ale především z důvodu hrubých vad řízení, které mohly mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením věci městským soudem ztotožňuje, neboť je
rovněž názoru, že rozhodnutí stěžovatele nemůže obstát a musí být zrušeno z důvodu závažné
vady řízení, na kterou zcela správně poukázal již městský soud. Jedná se o chybějící označení
správních deliktů (jejich zákonných ustanovení), kterých se žalobkyně údajně dopustila. Správní
orgán prvního stupně totiž ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že účastníkovi řízení (žalobkyni)
„se v souladu s ustanoveními §107 odst. 1 písm. e) a §107 odst. 1 písm. c) zákona o léčivech, ukládá za
porušení ustanovení §75 odst. 3 zákona o léčivech tím, že distribuoval léčivé přípravky distributorovi
Interpharmac s. r. o., aniž měl povolení k distribuci, §83 odst. 5 písm. b) zákona o léčivech tím, že nepostupoval
při výdeji léčivých přípravků v souladu s pravidly správné lékárenské praxe stanovenými prováděcím předpisem
a §82 odst. 1 tím, že vydal léčivé přípravky jejichž výdej je vázán na lékařský předpis bez lékařského předpisu,
pokuta ve výši 100 000 Kč.“ Správní orgán prvního stupně tedy zcela opomněl uvést (neučinil tak
ve výroku ani v odůvodnění rozhodnutí), že p orušením §75 odst. 3 zákona o léčivech se
žalobkyně dopustila správního deliktu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) téhož zákona,
porušením §83 odst. 5 písm. b) zákona o léčivech se dopustila správního deliktu podle §103
odst. 10 písm. g) téhož zákona a porušením §82 odst. 1 zákona o léčivech se dopustila správního
deliktu uvedeného podle §103 odst. 10 písm. d) téhož zákona, což ve svém důsledku znamená,
že ve výroku rozhodnutí není uvedeno ustanovení právního předpisu podle kterého bylo
rozhodováno, čímž ze strany správního orgánu došlo k porušení ustanovení §68 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb. správní řád, věty první, podle které ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je
předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle §27 odst. 1.
Uvedené nedostatky správního rozhodnutí dále představují porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České
republiky, podle kterého státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích
a způsoby, které stanoví zákon.
Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že v kontrolním protokolu ze dne 7. 2. 2008 je
uvedeno, že žalobkyně se dopustila správního deliktu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona
o léčivech. Rozhodující totiž je, aby ustanovení právního předpisu, podle kterého bylo
rozhodováno, bylo uvedeno ve výroku rozhodnutí. Uvést příslušné ustanovení právního předpisu
v odůvodnění rozhodnutí (k čemuž v dané věci nedošlo), či snad dokonce pouze v protokolu
o kontrole nepostačuje.
Žalovaný toto vážné procesní pochybení neodstranil, odvolání žalobkyně proti
rozhodnutí SUKL zamítnul a napadené rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší správní soud se proto plně
ztotožňuje se závěrem městského soudu, že „správní orgány se tak dopustily porušení ustanovení §68
odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť v rozporu s těmito ustanoveními neuvedly ve výrokové
části ustanovení zákona, podle nichž bylo rozhodováno a důvody takového výroku rozhodnutí.“
Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Poukázat
lze např. na rozsudek ze dne 28. 11. 2007, č. j. 7 As 7/2007-63, v němž Nejvyšší správní soud
vyslovil, že „výrok rozhodnutí je konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou součástí správního
rozhodnutí, neboť v něm správní orgán formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok proto musí být
formulován tak, aby z něho bylo zcela jednoznačně patrno, jakého správního deliktu se stěžovatel dopustil a podle
jakého ustanovení zákona mu byla stanovena předmětná správní sankce. Jen tak se jeho rozhodnutí stává
přezkoumatelným. Absence právního předpisu, podle něhož bylo rozhodováno, je v rozporu s ustanovením §47
odst. 2 správního řádu (nyní §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.) a má zásadní vliv na přezkoumatelnost
napadeného správního rozhodnutí (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2005,
č. j. 6 As 57/2004 - 54, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 772/2006)“.
Městský soud tak postupoval zcela správně, pokud již z tohoto důvodu zrušil rozhodnutí
stěžovatele podle §78 odst. 1 ve spojení s §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro vady řízení spočívající
v podstatném porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Za této procesní situace by se již Nejvyšší správní soud nemusel zabývat dalšími
námitkami stěžovatele vznesenými v kasační stížnosti, neboť je zjevné, že rozhodnutí žalovaného
(stěžovatele) musí být zrušeno. Nejvyšší správní soud však považuje za vhodné vyslovit se rovněž
k tomu, jakým způsobem je třeba aplikovat ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech,
větu druhou za středníkem. Jedná se totiž o stěžejní otázku projednávané věci, neboť účastníci
jsou v rozporu především v názoru, jakým způsobem interpretovat toto ustanovení zákona
o léčivech.
Podle §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech, distributor je povinen odebírat léčivé přípravky
pouze od jiných distributorů nebo od výrobců jimi vyráběné nebo dovážené léčivé přípravky; tímto ustanovením není
dotčeno vrácení léčivých přípravků distributorovi lékárnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že z ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona
o léčivech vyplývá povinnost lékáren vracet léčivé přípravky pouze tomu samému distributorovi,
od kterého je předtím odebraly, a není možné, aby lékárny vracely léčivé přípravky kterémukoliv
distributorovi. Žalobkyně naproti tomu zastává názor, že citované ustanovení zákona o léčivech,
je třeba vykládat tak, že umožňuje vrácení léčivých přípravků lékárnou kterémukoli distributorovi.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona
o léčivech je v otázce jakým způsobem je lékárna oprávněna vracet léčivé přípravky skutečně
nejednoznačné. S ohledem na důležitost ochrany zdraví obyvatel a nutnost zajištění správného
nakládání s léčivými prostředky je přitom třeba k posouzení této otázky přistoupit zvlášť
důkladně a pečlivě.
Stěžovatel v kasační stížnosti argumentoval v prvé řadě jazykovým výkladem, když
poukázal na skutečnost, že Ústav pro jazyk český vykládá pojem „vrácení“ v těchto významech:
1) poslat zpět, 2) odeslat na původní místo, 3) obnovit něco, co bylo, 4) uvést zpět do původního
stavu. Metodou jazykového výkladu tak podle stěžovatele nelze dospět k závěru, ke kterému
dospěla žalobkyně, tedy, že vrátit lze něco i někomu, od koho daná věc původně nepochází.
Nejvyšší správní soud připouští, že ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech je
sice možné prostřednictvím jazykového výkladu vyložit způsobem užitým stěžovatelem, neboť
sloveso vrátit skutečně mimo jiné znamená zaslat zpět na původní místo, či obnovit něco,
co bylo. Tento výklad ovšem nepovažuje s ohledem na okolnosti posuzovaného případu a smysl
a účel vykládané právní normy za správný, neboť je formální a příliš restriktivní. Jazykový výklad
je totiž výkladem prvotním, kterým se interpret poprvé seznamuje s obsahem právní normy, který
je upraven ve vykládaném právním předpisu. Pro správné posouzení věci je však nutné zohlednit
všechny okolnosti případu ve vzájemných souvislostech a aplikovat také ostatní výkladové
metody - především výklad teleologický. Ostatně obecně platí, že to zda smysl a účel právní
normy je skutečně takový, jak se zdá z jazykového výkladu právního předpisu, musí potvrdit
nebo vyvrátit ostatní výkladové metody – především výklad teleologický, logický, systematický
a případně historický, jejichž závěry je nezbytné poměřovat imperativem ústavně konformní
interpretace a aplikace.
Nutnost používat při interpretaci právních norem i jiné výkladové metody než pouze
výklad jazykový potvrdil i Ústavní soud v několika rozhodnutích. V nálezu ze dne 4. 2. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že „soud není
absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě,
kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý
z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom
vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Obdobně se Ústavní soud
vyjádřil v nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, dostupný na http://nalus.usoud.cz,
v němž uvedl, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze
z jazykového výkladu. J azykový výklad představuje „toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní
normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů,
jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.)“.
V posuzované věci je podle Nejvyššího správního soudu nutno přihlédnout zejména ke
smyslu a účelu zákona o léčivech, kterým je v souladu s předpisy Evropských společenství,
navazujícími na celosvětově přijímané standardy zajistit bezpečnost a ochranu zdraví obyvatel
a životního prostředí ve vztahu k léčivým přípravkům. Zákon o léčivech si klade za cíl též zlepšit
dostupnost lékařských přípravků, posílit dozor nad jejich oběhem a zamezit nesprávnému
používání či zneužívání léčivých přípravků. Dle důvodové zprávy k zákonu o léčivech, v zájmu
zajištění maximální dostupnosti léčiv občanům při zachování záruk za odpovídající vlastnosti a informace
poskytované k jednotlivým léčivým přípravkům se upřesňuje odpovědnost jednotlivých správních úřadů
a provozovatelů. Smyslem a účelem zákona o léčivech tak stručně řečeno je přispět k zajištění
co nejlepší péče o zdraví obyvatel České republiky.
S přihlédnutím k výše uvedenému smyslu a účelu zákona o léčivech se Nejvyšší správní
soud ztotožnil s argumentací žalobkyně, podle které nezáleží na tom, zda lékárna vrací léčivý
přípravek témuž distributorovi, který lékárně předtím léčivý přípravek dodal, či zda je to jiný
distributor, neboť rozhodující je to, aby léčivý přípravek při své distribuci byl neustále v dispozici
subjektu, který má distribuční povolení. Při distribuci léčivých přípravků platí pro všechny
distributory stejná práva a povinnosti. Kterýkoli distributor tak musí postupovat v souladu se
zákonem o léčivech, garantuje tudíž odborné zacházení s léčivými přípravky, v důsledku čehož
nemůže dojít k narušení bezpečnosti, ochrany zdraví obyvatel a kontroly nad oběhem léčivých
přípravků. Žádné svévolné zacházení s léčivými přípravky a poškození zájmu na ochraně
veřejného zdraví dovozované stěžovatelem v kasační stížnosti, tak podle přesvědčení Nejvyššího
správního soudu nehrozí.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž namítal, že výklad zastávaný žalobkyní by mohl mít
negativní dopad na léčbu pacientů v České republice, neboť by znamenal bezdůvodné
prodloužení cesty léčivého přípravku od výrobce k pacientovi, což se může negativně projevit na
bezpečnosti a účinnosti léčivého přípravku.
Při posouzení této námitky vycházel Nejvyšší správní soud z premisy, že účelem zákona
o léčivech je mimo jiné zajištění maximální dostupnosti léčivých přípravků obyvatelům České
republiky. Nejvyšší správní soud má přitom za to, že dostupnost léčiv bude lépe zajištěna, pokud
lékárny budou moci vracet léčivé přípravky kterémukoliv distributorovi. Takovýto postup totiž
zajistí celkově pružnější fungování trhu s léčivými přípravky a tím i lepší dostupnost léčivých
přípravků pro obyvatele. Bude tomu tak zejména v situaci, kdy určitá lékárna bude mít nadbytek
určitého léčivého přípravku, zatímco jiná lékárna bude mít tohoto léčivého přípravku nedostatek,
přičemž obě tyto lékárny budou léky odebírat od rozdílných distributorů. Maximální dostupnost
léčivých přípravků, což je, jak již bylo uvedeno, jeden z účelů zákona o léčivech, bude v takovéto
situaci lépe zajištěna, pokud lékárna s nadbytkem léčivého přípravku bude moci vrátit léčivý
přípravek jinému distributorovi, než od kterého tento léčivý přípravek odebrala a tento
distributor léčivý přípravek přímo distribuuje lékárně, která ho má nedostatek. Takovýto postup,
na němž participují 3 subjekty (dvě lékárny a jeden distributor, jehož účast na celém procesu
zajišťuje dozor nad požadavky zákona o léčivech týkající se distribuce léčivých přípravků) se
Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako efektivnější a méně komplikovaný než postup, kdy by
lékárna s nadbytkem léčivého přípravku musela nejprve vrátit léčivý přípravek tomu
distributorovi, od nějž jej odebrala, tento distributor by jej poté distribuoval jinému
distributorovi, který by jej následně distribuoval lékárně s nedostatkem tohoto léčivého přípravku.
V naposledy uvedeném příkladě již participují 4 subjekty (dvě lékárny a dva distributoři) a je tudíž
jasné, že v takovém případě bude potřebná distribuce léčivých přípravků komplikovanější a bude
většinou trvat o něco déle. Přihlédnout je rovněž třeba k tomu, že k nastíněnému postupu,
v němž se účastní 4 subjekty, vůbec nemusí v praxi dojít, neboť distributor, jež poskytl léčivé
přípravky lékárně, již nemusí být ochoten tyto přípravky od lékárny odebrat, což ve svém
důsledku znamená, že k přesunu léčivých přípravků z lékárny s jejich nadbytkem do lékárny
s jejich nedostatkem vůbec nedojde. V takovém případě pak hrozí, jak na to poukazuje žalobkyně
ve vyjádření ke kasační stížnosti, že v lékárně, která má na skladě přebytek určitého léčivého
přípravku, u něhož neuplynula doba exspirace a distributor tento léčivý přípravek odmítne zpětně
odebrat, zůstanou tyto nadbytečné skladové zásoby nevyužity až do uplynutí doby exspirace, což
ve svém důsledku znamená naprosto zbytečné plýtvání s léky.
Zohlednit je rovněž třeba případy, kdy lékárny musejí z jakéhokoliv důvodu distributorům
hromadně vrátit určitý léčivý přípravek. V takovýchto situacích by názor ohledně nemožnosti
vracení léčivých přípravků lékárnou jinému distributorovi, než od kterého byl původně odebrán,
zastávaný nyní stěžovatelem, mohl např. z důvodů nedostatečné kapacity distributora,
či logistickým problémům vést při vracení léčivých přípravků ke zcela zbytečným komplikacím,
viz např. žalobkyní zmíněný případ vracení léčivého přípravku Silomat, kdy SUKL ve svých
pokynech lékárnám výslovně uvádí, že distributoři od lékáren odeberou i zboží nad rámec počtu,
který byl původně nakoupen a že tento léčivý přípravek lze vrátit i jinému distributorovi
(Phoenix, Pharmos, Gehe nebo Aliance Healthcare), než distributorovi Elefant, od kterého byl
původně odebrán.
Nejvyšší správní soud tak ve shodě s žalobkyní konstatuje, že pokud jiný distributor
projeví ochotu nadbytečné léčivé přípravky od lékárny odebrat, protože má možnost je dále
dodat jiné lékárně, kde budou dále využity, znamená to hospodárnější nakládání s léčivými
přípravky a účinnější zajištění jejich dostupnosti pro pacienty v České republice. K žádnému
prodloužení cesty léčivého přípravku od výrobce k pacientovi, jak to dovozuje stěžovatel
v kasační stížnosti v žádném případě nedojde, naopak v jistých případech (viz uvedený příklad)
bude distribuce léčivých přípravků rychlejší a efektivnější, při plném zachování požadavků zákona
o léčivech na distribuci léčiv.
Argumentace žalovaného, který poukazuje na skutečnost, že není vyloučena situace, kdy
budou léčivé přípravky určené pro český trh exportovány do zahraničí, v důsledku čehož může
nastat nedostupnost léčivého přípravku pro české pacienty, nemá na posouzení věci vliv, neboť
k exportu léčivých přípravků do zahraničí může dojít v případě jakýchkoli léčivých přípravků
(tj. dosud nedistribuovaných, i těch lékárnou vrácených – ať už původnímu či zcela jinému
distributorovi.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že ustanovení §77 odst. 1 písm. b)
zákona o léčivech je transpozicí čl. 80 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady
2001/83/ES (dále též „směrnice“) a konstatoval, že pouze výklad pojmu „vrácení“ provedený
správními orgány je eurokonformní.
Podle čl. 80 písm. b) směrnice, držitelé povolení distribuce musí získávat své dodávky léčivých
přípravků pouze od osob, které samy mají povolení distribuce nebo které jsou zproštěny povinnosti získat takové
povolení podle čl. 77 odst. 3;
Podle čl. 77 odst. 3 směrnice, držení povolení výroby zahrnuje povolení distribuovat léčivé přípravky,
na které se dané povolení vztahuje. Držení povolení provozovat činnost distributora léčivých přípravků nezbavuje
povinnosti mít povolení výroby a dodržovat podmínky stanovené v tomto ohledu, a to i v případě, kdy jsou výroba
nebo dovoz druhotné.
Z citovaných ustanovení směrnice je zřejmé, že nijakzvlášť neupravují vracení léčivých
přípravků lékárnou distributorovi, neboť čl. 80 písm. b) směrnice stanoví, jakým způsobem
(od koho) mohou distributoři získávat léčivé přípravky a čl. 77 odst. 3 směrnice se týká povolení
výroby léčivých přípravků a povolení k distribuci léčivých přípravků. Ani argumentace stěžovatele
článkem 80 písm. b) směrnice tedy nemá na vliv na posouzení otázky, jakým způsobem vykládat
větu druhou ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech.
Stěžovatel závěrem kasační stížnosti vyslovil názor, že krajský soud měl zaujmout
jednoznačný výklad sporného ustanovení a náležitě ho podložit právní argumentací. Tuto výtku
stěžovatele vůči rozsudku Městského soudu v Praze nepovažuje Nejvyšší správní soud za
důvodnou, neboť z odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku je zřejmé, že městský
soud se v otázce, jakým způsobem vykládat předmětné ustanovení zákona o léčivech přiklonil na
stranu žalobkyně a tento svůj závěr řádně odůvodnil.
Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem městského soudu plně ztotožňuje. Stejně jako
městský soud je i Nejvyšší správní soud přesvědčen, že za situace, kdy právo umožňuje dvojí
výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim
zákon výslovně umožňuje a jsou podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod povinny
šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod, a v případě pochybností postupovat mírněji
v duchu zásady in dubio pro mitius. Poukázat lze v této souvislosti rovněž na žalobkyní již
zmíněné odlišné stanovisko soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Václava
Novotného, JUDr. Marie Součkové, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Marie Turkové
ke stanovisku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004, č. j. Sst 2/2003-225, podle kterého
„z ústavního pořádku České republiky lze rovněž dovodit zásadu in dubio pro libertate přikazující dát přednost
interpretaci šetřící práva a svobody jednotlivce, jestliže vyvstanou pochybnosti, zda přijmout výklad svědčící
autonomii jedince na straně jedné, nebo výklad svědčící veřejné moci na straně druhé.
K uvedenému Nejvyšší správní soud dodává, že záměr zákonodárce zasahovat
co nejméně do soukromoprávních vztahů je zřejmý také z důvodové zprávy k zákonu o léčivech,
v níž je uvedeno, že „v návrhu zákona je zároveň sledován cíl, aby každý regulační prvek, včetně povinností
a omezení uplatňovaných vůči soukromoprávním subjektům, byl opodstatněn přínosem pro ochranu zdraví
veřejnosti“. Restriktivní výklad ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona o l éčivech zaujatý
stěžovatelem směřuje proti tomuto cíli zákonodárce, neboť oproti výkladu tohoto ustanovení
zastávaného žalobkyní i městským soudem, nepřináší žádný přínos pro ochranu zdraví veřejnosti
a ve svém důsledku snižuje celkovou hospodárnost a efektivitu nakládání s léčivými přípravky,
čímž přinejmenším nenapomáhá co nejlepší dostupnosti léčivých přípravků pro pacienty v České
republice.
Podle Nejvyššího správního soudu tak není dán žádný důvod, který by odůvodňoval
závěr, že ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech stanoví lékárnám povinnost vracet
léčivé přípravky pouze a jen tomu distributorovi, od kterého je předtím odebraly. S ohledem na
shora uvedené důvody, především pak s ohledem na smysl a účel zákona o léčivech a zajištění
snadné dostupnosti léčivých přípravků pro pacienty v České republice, dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech umožňuje lékárnám vracet
léčivé přípravky kterémukoli distributorovi. Žalobkyně, která takto postupovala, se tedy porušení
tohoto ustanovení zákona o léčivech nedopustila a neměla být za porušení ustanovení §77
odst. 1 písm. b) zákona o léčivech trestána.
Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že výše uvedený závěr nevyvrací
ani ustanovení §12 odst. 7 vyhl. č. 84/2008 Sb., o správné lékárenské praxi a podmínkách
zacházení s léčivy, na jehož znění poukazoval žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí
a dovozoval z něj závěr, že lékárna může vrátit léčivý přípravek jen tomu distributorovi, který jej
předtím lékárně poskytl.
Podle §12 odst. 7 vyhl. č. 84/2008, v případě nutnosti výdeje registrovaného léčivého přípravku,
který není v lékárně k dispozici a nelze jej získat v potřebném čase od distributora, může lékárna tento přípravek
odebrat v nezbytně nutném množství i z jiné lékárny. Má-li lékárna nevyužitelné zásoby registrovaného léčivého
přípravku, které nelze vrátit distributorovi, může je poskytnout jiné lékárně.
Citované ustanovení vyhlášky č. 84/2008 Sb., tedy umožňuje lékárně, která sama nemá
léčivý přípravek k dispozici, aby jej v nutných případech odebrala přímo od jiné lékárny.
V takovém případě tedy distributor v procesu odběru léčivých přípravků lékárnou vůbec
nevystupuje. Za situace, kdy uvedené ustanovení vyhlášky č. 84/2008 Sb. umožňuje lékárnám
odebrat léčivý přípravek přímo od jiné lékárny bez účasti distributora (byť pouze v nutných
případech), není podle Nejvyššího správního soudu žádný důvod lékárnám zakazovat vracení
léčivých přípravků kterémukoli distributorovi, který poté léčivý přípravek bude dále distribuovat
v souladu s požadavky zákona o léčivech. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je totiž
zřejmé, že kvalita další distribuce vrácených léčivých přípravků za účasti distributora v žádném
případě nebude nižší, než kvalita vzájemného poskytování léčiv mezi lékárnami.
Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí dále zmínil, že závěr, že lékárna může vrátit
léčivý přípravek jen tomu distributorovi, který jej předtím lékárně poskytl, plyne také z ustanovení
§39 odst. 5 vyhl. č 229/2008 Sb. o výrobě a distribuci léčiv, neboť podmínky stanovené v tomto
ustanovení může reálně vyhodnotit pouze původní distributor. Nejvyšší správní soud se s tímto
závěrem žalovaného neztotožňuje, neboť má za to, že kterýkoliv distributor (s ohledem na svou
odbornost v oblasti zacházení s léčivými přípravky), je schopen posoudit, zda jsou splněna
kritéria uvedená v ustanovení §39 odst. 5 vyhl. č 229/2008 Sb., podle kterého, vrácený léčivý
přípravek může být znovu distribuován, jestliže a) je v původním nepoškozeném obalu, b) nebyl vystaven
nežádoucím vlivům na jeho jakost, c) odběratel souhlasí se zbývající dobou jeho použitelnosti a d) byl posouzen
kvalifikovanou osobou distributora a shledán způsobilým pro další distribuci.
Nejvyššímu správnímu soudu dále nezbývá, než se pozastavit nad postupem správních
orgánů v posuzované věci, které neváhaly žalobkyni uložit poměrně citelnou pokutu ve výši
100 000 Kč, (byť na dolní hranici zákonného rozmezí), mimo jiné též za již popsané údajné
porušení §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech. Správní orgány takto postupovaly, přestože sám
stěžovatel ve svém stanovisku ze dne 1. 7. 2008, č. j. 75/745/FAR uvádí, že se přiklání k výkladu
zákona o léčivech, který za splnění všech zákonných podmínek umožňuje vrácení léčivých
přípravků lékárnou i jinému distributorovi. Toto stanovisko tedy bylo vydáno dříve než
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 7. 2008. Správní orgány tím, že
žalobkyni sankcionovaly za postup, který žalovaný ve svém stanovisku výslovně aproboval,
porušily princip právní jistoty a také princip legitimního očekávání, které tvoří jeden ze základních
prvků demokratického právního státu.
Podstata právní jistoty spočívá v tom, že „každý může spoléhat na to, že mu stát poskytne
efektivní ochranu v jeho právech, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivního práva, bude-li mu
v tom někdo neprávem bránit, a zároveň spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou, a žádnou jinou
než předvídanou, sankcí za to, že porušil právní předpis, a konečně na to, že ho nepostihne sankcí, jestliže právní
předpis neporušil. Právní jistota spočívá dále v tom, že každý může spoléhat na to, že v podobné věci bude
rozhodnuto podobně a v různé věci různě, že o věci bude rozhodovat ten orgán, který je k rozhodování příslušný,
že tento orgán rozhodne v zákonném řízení, že rozhodne nestranně atd.“ (Knapp, V. teorie práva. Praha :
C. H. Beck, 1995, s. 205 – 206).
Právní jistota tak umožňuje spoléhat se na právo a mít v něj důvěru. Tato důvěra v právo
přitom musí být chráněna: „jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v nějaký zákon (resp. v právo vůbec),
nemá být v této své důvěře zklamán (…) Ochrana důvěry v právo zahrnuje nejen důvěru v text právního předpisu,
jeho výklad, ale i v určitou praxi veřejné moci, která se stává součástí příslušné interpretované právní normy,
od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne
12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 385/07, bod 19).
K problematice právní jistoty se Ústavní soud vyslovil i v dalších svých rozhodnutích.
Poukázat lze např. na nález ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03, podle něhož „Ústavní soud
již ve své judikatuře konstatoval, že ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně
princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva,
nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými
požadavky“. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 525/02, pak
„každému navrhovateli vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat
v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně
vykonatelného rozhodnutí“.
Z vyjádření stěžovatele k žalobě a ostatně i z jeho rozhodnutí je zřejmé, že po
přezkoumání odvolání žalobkyně dospěl k odlišnému právnímu názoru, než jaký byl vyjádřen
v jeho shora uvedeném stanovisku. Za situace, kdy se stěžovatel rozhodl změnit svůj právní
názor a z něj pramenící správní praxi, která však u žalobkyně již stihla založit legitimní očekávání,
v tom směru, že může léčivé přípravky vracet i jiným distributorům, než od kterých je odebrala,
měl stěžovatel o této změně svého právního názoru žalobkyni informovat, avšak v žádném
případě neměl žalobkyni ukládat pokutu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na
závěry uvedené v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132, v němž rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu vyslovil, že „ právní praxi zakládající legitimní očekávání lze změnit, pokud
je taková změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna
závažnými okolnostmi. Libovolná (svévolná) změna výkladu právních předpisů směřující k tíži adresátů není
přípustná. Za racionální (nikoliv svévolnou) změnu správní praxe lze přitom s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem považovat změnu interpretovaného zákona, změnu zákonů souvisejících s interpretovaným předpisem
(systematický výklad) a změnu skutečností rozhodných pro interpretaci zákona (teleologický výklad).“ (bod 82).
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že postup žalovaného (stěžovatele) ve vztahu
k údajnému porušení ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech ze strany žalobkyně tak
je nezákonný nejen v důsledku nesprávné interpretace tohoto ustanovení zákona o léčivech, ale
také proto, že stěžovatel nerespektoval princip právní jistoty a legitimního očekávání.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek městského
soudu netrpí vadami uvedenými v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Kasační stížnost
proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nenáleží (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobkyně, jež naopak byla
ve věci úspěšná, požádala o náhradu nákladů kasačního řízení. Žalobkyně byla v řízení o kasační
stížnosti zastoupena zástupcem JUDr. Martinem Grubnerem, advokátem, z tohoto důvodu
Nejvyšší správní soud stanovil výši nákladů řízení, jež žalobkyni přiznal podle vyhl.
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (§1 odst. 2 cit. vyhl.).
Ze soudního spisu je zřejmé, že zástupce v řízení o kasační stížnosti učinil jeden úkon právní
služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu - vyjádření ke kasační stížnosti. Sazba
mimosmluvní odměny ve smyslu §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7 advokátního tarifu činí
2100 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupci též náleží náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč. Nejvyšší správní soud pak částku zvýšil o 20 %, neboť zástupce je plátcem DPH.
Celková výše nákladů, jež je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni tedy činí 2880 Kč. Stěžovatel je
podle §149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, povinen náhradu nákladů řízení
zaplatit k rukám zástupce žalobkyně. K plnění Nejvyšší správní soud určil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu