ECLI:CZ:NSS:2012:6.ADS.115.2012:32
sp. zn. 6 Ads 115/2012 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: MVDr. O.
C., CSc., zastoupen JUDr. Janem Vokálem, advokátem, se sídlem Bratislavská 12, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2011, č. j. 2011/27042-421, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012, č. j. 1
Ad 60/2011 - 41,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012, č. j. 1 Ad 60/2011 - 41,
se z r ušuj e a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti shora označenému rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
29. 6. 2011, č. j. 2011/27042-421, a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. O nákladech řízení
bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen žalobci zaplatit náklady řízení ve výši 11 520 Kč.
[2] Shora označeným rozhodnutím stěžovatele bylo rozhodnuto o odvolání žalobce
proti rozhodnutí Úřadu práce Brno-město č. j. BMA-2011/131370-6, ze dne 15. 2. 2011,
kterým byla žalobci uložena povinnost vrátit podporu v nezaměstnanosti ve výši 82 878 Kč
za období od 16. 3. 2007 do 15. 3. 2008. Z odůvodnění rozhodnutí stěžovatele vyplývá,
že žalobce dne 20. 12. 2010 předložil úřadu práce dohodu o narovnání pracovněprávních vztahů,
uzavřenou dne 23. 7. 2010 mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem, podle níž je výpověď
z pracovního poměru daná žalobci zaměstnavatelem neplatná a pracovní poměr k zaměstnavateli
(Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, fakulta veterinárního lékařství) skončil uplynutím
doby určité k datu 30. 9. 2009. Z důvodu souběhu trvání pracovněprávního vztahu a poskytování
podpory v nezaměstnanosti v době od 16. 3. 2007 do 15. 3. 2008 vznikl přeplatek na podpoře
v nezaměstnanosti ve výši 82 878 Kč, který je žalobce povinen vrátit.
[3] Městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že spornou otázkou v daném případě je,
zda byl žalobce povinen vrátit poskytnutou podporu v nezaměstnanosti za situace, kdy dne
27. 3. 2010 uzavřel se svým bývalým zaměstnavatelem dohodu o narovnání. V této dohodě
si strany stanovily, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci zaměstnavatelem dne
11. 12. 2006 je neplatná a že pracovní poměr skončil až dne 30. 9. 2009 uplynutím doby určité,
na kterou byla uzavřena pracovní smlouva.
[4] Městský soud vyšel z ust. §56 odst. 1 a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen
„zákon o zaměstnanosti“), podle něhož je uchazeč o zaměstnání povinen vrátit poskytnutou
podporu v nezaměstnanosti, bylo-li příslušným orgánem rozhodnuto, že skončení
pracovněprávního vztahu je neplatné a tento vztah trvá i nadále. Nárok na vrácení podpory
v nezaměstnanosti zaniká uplynutím doby pěti let a počátek pětileté promlčecí doby se počítá
pro každou splátku samostatně.
[5] Městský soud dále uvedl, že nespornou skutečností mezi stranami je, že dne 11. 12. 2006
došlo k rozvázání pracovního poměru mezi bývalým zaměstnavatelem a žalobcem. O tom,
zda došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru, je oprávněn rozhodnout jen soud -
srov. ust. §72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“). Městský soud
dále uvedl, že pouze soud je příslušným orgánem, který může rozhodnout, zda šlo o neplatnou
výpověď nebo schválit mezi účastníky smír, který má stejné účinky jako rozsudek ve věci samé
a který zpravidla obsahuje dohodu o skončení pracovního poměru. V tomto případě však soud
nevyslovil neplatnost výpovědi, pouze usnesením č. j. 13 C 88/2007-223 ze dne 5. 10. 2010 řízení
zastavil v důsledku zpětvzetí žaloby. Podle názoru městského soudu tedy k platnému skončení
pracovního poměru došlo již dne 11. 12. 2006, neboť dohodou o narovnání nelze nahradit
rozhodnutí soudu.
[6] Podle názoru městského soudu měl stěžovatel v této situaci zkoumat, zda žalobce vykonával
výdělečnou činnost, anebo mu byla zaplacena náhrada mzdy, z níž byla odvedena část
odpovídající sazbě pojistného podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Žalobce v žalobě poukazoval na skutečnost, že úřad
práce v jiné věci rozhodoval na podkladě stanoviska Městské správy sociálního zabezpečení
v Brně, podle něhož dohoda o narovnání ze dne 23. 7. 2010 nemá podle ust. §11 odst. 2 poslední
věta zákona o důchodovém pojištění účinky co do účasti na důchodovém pojištění od 1. 3. 2007
do 30. 9. 2009, a to z důvodu, že tato dohoda není soudním rozsudkem, což je pro účast
na důchodovém pojištění nezbytné. Podle názoru městského soudu nelze souhlasit se žalovaným,
že se jedná o úplně jiné spory, které spolu nesouvisejí. Pokud by šlo o náhradu mzdy vyplacené
v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru, šlo by o příjem započitatelný
do vyměřovacího základu pojistného na sociální zabezpečení. V takovém případě by náhrada
mzdy měla charakter ekvivalentu mzdy, který by byl třeba započítat na jednotlivé kalendářní
měsíce po dobu neplatného rozvázání pracovního poměru. V důsledku toho by se doba
od neplatného rozvázání pracovního poměru do skončení pracovního poměru započítávala
do dob důchodového pojištění s tím, že by v takovém případě žalobce byl povinen vrátit
vyplacenou podporu v nezaměstnanosti.
[7] Podle názoru městského soudu správní orgány nesprávně zhodnotily právní stav věci.
V posuzovaném případě soud nerozhodl o neplatnosti pracovněprávního vztahu, přičemž
podle ust. §56 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti je povinnost vrátit poskytnutou podporu
v nezaměstnanosti, pokud bylo příslušným orgánem rozhodnuto, že skončení pracovního
poměru je neplatné a tento vztah trvá i nadále. Správní orgán se navíc nezabýval charakterem
vyplacené částky ze strany bývalého zaměstnavatele, tedy zda měla charakter náhrady mzdy,
anebo šlo o závazkový vztah mezi žalobcem a bývalým zaměstnavatelem, který by nezakládal
povinnost vrátit poskytnutou podporu v nezaměstnanosti.
II. Kasační stížnost
[8] Proti tomuto rozsudku městského soudu brojí stěžovatel kasační stížností ze dne 10. 8. 2012
doplněnou podáním ze dne 24. 8. 2012. Svou kasační stížnost stěžovatel podal z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), tedy z důvodu nesprávného posouzení právní otázky a pro nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku městského soudu.
[9] Stěžovatel především namítá, že nesouhlasí se závěrem městského soudu,
podle něhož o neplatnosti rozvázání pracovního poměru může rozhodnout pouze soud,
neboť městský soud při rozhodování o žalobě totožného žalobce proti totožnému žalovanému
v rozsudku ze dne 4. 7. 2012, č. j. 2 Ad 75/2011 – 41 rozhodl o žalobě žalobce proti rozhodnutí
žalovaného o odvolání, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí úřadu práce o zastavení výplaty
podpory v nezaměstnanosti, a v tomto rozsudku městský soud konstatoval, že mimosoudní
dohoda uzavřená mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem během soudního řízení zcela nahrazuje
rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi. Městský soud v tomto rozsudku dále uvedl,
že dohodou o narovnání pracovněprávních vztahů obsahující jak dohodu o ukončení
pracovněprávního vztahu, tak i dohodu o náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního
poměru, která byla uzavřena v rámci soudního řízení před Městským soudem v Brně,
ve kterém se žalobce domáhal neplatnosti výpovědi dané mu bývalým zaměstnavatel, nahrazuje
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci neplatného rozvázání pracovního poměru a je ji třeba
analogicky považovat za splnění podmínek §11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“).
[10] Stěžovatel poukazuje na to, že oba rozsudky městského soudu se diametrálně rozcházejí,
pokud jde o náhled na účinky dohody o narovnání. V rozsudku městského soudu napadeném
touto kasační stížností se uvádí, že dohodu o narovnání nelze pokládat za analogickou
rozhodnutí soudu, ale přesto pokud žalobci zaměstnavatel vyplatil náhradu mzdy v důsledku
neplatného rozvázání pracovního poměru, šlo by o příjem započitatelný do vyměřovacího
základu pojistného na sociální zabezpečení. Přitom v rozsudku ve věci sp. zn. 2 Ad 75/2011
městský soud konstatoval, že dohodu o narovnání je nutno vykládat jako analogickou
pravomocnému rozhodnutí soudu a z náhrady mzdy, kterou se zavázal zaměstnavatel žalobci
vyplatit z titulu neplatného skončení pracovního poměru, měl zaměstnavatel provést srážky,
tedy i odvést pojistné na sociální zabezpečení, ale pokud tak zaměstnavatel nečinil, nelze
to přičítat k tíži žalobci, tudíž je nutno na žalobce pohlížet jako na důchodově pojištěného.
[11] Dále stěžovatel namítá, že spisového materiálu vyplývá, že u žalobce došlo k překrytí doby
trvání pracovněprávního vztahu (se získanou dobou důchodového pojištění) a pobírání podpory
v nezaměstnanosti, tedy k naplnění skutkové podstaty ust. §56 odst. 2 písm. a) zákona
o zaměstnanosti, když s odkazem na rozsudek městského soudu sp.zn. 2 Ad 75/2011 bylo
stanoveno dohodou o narovnání ze dne 23. 7. 2010, že pracovní poměr žalobce
u jeho zaměstnavatele skončil až dnem 30. 9. 2009. Dále stěžovatel uvádí, že podpora
v nezaměstnanosti, vyplacená v období od 16. 3. 2007 do 15. 3. 2008, byla tedy vyplácena v čase,
kdy prokazatelně pracovněprávní vztah žalobce trval a žalobce tudíž ani nemohl být uchazečem
o zaměstnání. Dále stěžovatel namítá, že dohoda o narovnání je analogická rozhodnutí soudu
ve smyslu ust. §56 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti a je potvrzením toho,
že pracovněprávní vztah mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem trval až do 30. 9. 2009,
tedy i v čase poskytování podpory v nezaměstnanosti. Je nepochybné, že žalobci byla v období
od 16. 3. 2007 do 15. 3. 2008 prokazatelně vyplácena podpora v nezaměstnanosti. V důsledku
uzavřené dohody o narovnání postavené na roveň rozhodnutí soudu byla žalobci vyplacena
náhrada mzdy.
[12] Stěžovatel má za to, že žalobce byl povinen vrátit vyplacenou podporu v nezaměstnanosti
podle ust. §56 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti. Stěžovatel dále odkazuje v plném
rozsahu na své rozhodnutí o odvolání a vyjádření k žalobě k městskému soudu.
[13] Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadený
rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[14] Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 8. 10. 2012 tak, že podanou kasační
stížnost považuje za nedůvodnou. Žalobce odkazuje na svou argumentaci uvedenou v žalobě
k městskému soudu, ve stanovisku k vyjádření žalovaného a na svoji argumentaci uvedenou
při jednání před městským soudem. Kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
považuje žalobce za správný a odůvodnění za přiléhavé.
[15] Žalobce se opírá o výklad ust. §56 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti a z jeho znění
dovozuje, že povinnost vracet podporu v nezaměstnanosti vzniká pouze v případě, kdy bylo
příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, že skončení pracovněprávního vztahu je neplatné
a tento vztah trvá i nadále. Přitom v projednávané věci nebylo rozhodnuto žádným orgánem,
neboť namísto rozhodnutí soudu byla uzavřena pouze dohoda o narovnání mezi účastníky řízení.
Taková dohoda pak nemá povahu „rozhodnutí příslušného orgánu“. Argumentace žalovaného
vyplacenou náhradou mzdy je tak irelevantní. I kdyby byla taková argumentace pravdivá,
neumožňovala by správnímu orgánu rozšiřovat povinnosti fyzických osob nad rámec stanovený
zákonem v citovaných zákonných ustanoveních.
[16] Tato argumentace stěžovatele je lichá z toho důvodu, že v dané věci bývalý zaměstnavatel
žalobce žalobci nevyplatil náhradu mzdy za předmětné období, ale neuhradil mu dokonce
ani rozdíl mezi touto mzdou a žalobci vyplacenou podporou v nezaměstnanosti; zaměstnavatel
uhradil pouze 50 % tohoto rozdílu.
[17] Zaměstnavatel je povinen vyplatit celou mzdu za období, kdy zaměstnanec pobíral podporu
v nezaměstnanosti jen tehdy, pokud bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele. Žalobce odkazuje na ust. §72 zákoníku práce, které počítá
výlučně s uplatněním neplatnosti rozvázání pracovního poměru u příslušného soudu. Za situace,
kdy je mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem uzavřena pouhá dohoda o narovnání, nemá
výplata mzdy nad rámec rozdílu mezi vyplacenou podporou a průměrnou mzdou zaměstnance
(tedy nad rámec pouhého vyrovnání za ztráty zaměstnance na výdělku), žádnou zákonnou oporu.
Jde ve smyslu ust. §72 zákoníku práce o bezdůvodné obohacení zaměstnance, které je
zaměstnavatel oprávněn žádat kdykoliv zpět. Po ekonomické stránce by šlo o daňově neuznatelný
a nemzdový náklad.
[18] Žalobce dále uvádí, že rozsudek městského soudu sp. zn. 2 Ad 75/2011 byl vydán
sice mezi stejnými účastníky, nejedná se však o skutkově zcela totožnou věc, jak tvrdí
ve své kasační stížnosti stěžovatel. Jedná se o dvě různé věci, různé nároky a dva různé
rozhodující právní předpisy. Zatímco v nyní projednávané věci se jedná o vrácení neoprávněně
vyplácené podpory v nezaměstnanosti a rozhodujícím právním předpisem je tedy zákon
o zaměstnanosti, ve sporu vedeném pod sp. zn. 2 Ad 75/2011 se jedná o věc započítání doby
do důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění, proto je rozsudek
sp. zn. 2 Ad 75/2011 pro projednávanou kauzu irelevantní. Dále podle názoru žalobce stěžovatel
účelově zamlčuje, že těžiště věci sp. zn. 2 Ad 75/2011 spočívá jinde, a to v tom, že podle dohody
o narovnání byl zaměstnavatel povinen provést srážky z náhrady mzdy, kterou strany stanovily
v dohodě o narovnání. Zaměstnavatel tak měl z této částky odvést daň, pojistné na důchodové
pojištění, pojistné na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Pokud tak zaměstnavatel neučinil, nelze toto jednání bývalého zaměstnavatele žalobce, které je
v rozporu s ust. §8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení přičítat
k tíži zaměstnance, tedy žalobce. Rozsudek městského soudu ve věci sp. zn. 2 Ad 75/2011
tedy vycházel z aplikace ustanovení §1 a §8 odst. 1 a 4 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném
na sociální zabezpečení, nikoliv z aplikace zákona o zaměstnanosti.
[19] Závěrem žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl a zároveň přiznal žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.). Za stěžovatele
též jedná v řízení o kasační stížnosti jeho zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním
vyžadovaným podle zvláštních zákonů pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[21] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovateli byla uložena povinnost vrátit
podporu v nezaměstnanosti rozhodnutím Úřadu práce Brno-město ze dne 15. 2. 2011,
č. j. VI./2011/Gor., a to podle ust. §56 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti.
Podle tohoto ustanovení „Podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci je uchazeč o zaměstnání
povinen vrátit Úřadu práce za dobu, po kterou se jejich poskytování překrývá s dobou trvání pracovněprávního
vztahu nebo výkonu jiných výdělečných činností, s výjimkou činností uvedených v §25 odst. 5.“ Podle názoru
Nejvyššího správního soudu je tedy v projednávané věci klíčové posouzení, zda v případě žalobce
došlo k překrytí poskytování podpory v nezaměstnanosti s dobou trvání pracovněprávního
vztahu žalobce.
[22] Nejvyšší správní soud již ve věci projednávané pod sp. zn. 6 Ads 112/2012 týkající
se týchž účastníků judikoval, že „Podle názoru Nejvyššího správního soudu z výše uvedeného vyplývá,
že by bylo nepřípustné neakceptovat účinky dohody o narovnání uzavřené mezi žalobcem a jeho bývalým
zaměstnavatelem dne 23. 7. 2010…. Právním účinkem dohody o narovnání mezi žalobcem a jeho bývalým
zaměstnavatelem pak bylo to, že rozvázání pracovního poměru výpovědí zaniklo a bylo nahrazeno ujednáními,
která vyplývají z narovnání.“ S ohledem na tuto předcházející judikaturu Nejvyšší správní soud
nemůže souhlasit s názorem městského soudu vyjádřeným v rozsudku napadeném kasační
stížností, že pouze soud je oprávněn rozhodnout, zda šlo o neplatnou výpověď nebo schválit
mezi účastníky smír, který má stejné účinky jako rozsudek ve věci samé, a dohodou o narovnání
nelze nahradit rozhodnutí soudu.
[23] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že dohoda o narovnání nemá nahrazovat rozhodnutí
soudu, jak však již Nejvyšší správní soud judikoval ve věci sp. zn. 6 Ads 112/2012, zaměstnanci
a zaměstnavateli nic nebrání v tom, aby platně uzavřeli dohodu o narovnání ohledně neplatnosti
skončení pracovního poměru. Narovnáním pracovněprávní závazek zaniká tím, že je nahrazen
zcela novým vymezením práv a povinností stran obsaženým v dohodě. Pokud tedy žalobce
se svým bývalým zaměstnavatelem uzavřel dohodu o narovnání, ze které vyplývalo,
že jeho pracovněprávní vztah trval do 30. 9. 2009, je třeba vycházet z toho, že v době
od 16. 3. 2007 do 15. 3. 2008 se trvání jeho pracovněprávního vztahu skutečně překrylo s dobou
poskytování podpory v nezaměstnanosti. Ve věci sp. zn. 6 Ads 112/2012 též Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že spornou dobu od 1. 3. 2007 do 30. 9. 2009, ohledně níž bylo uzavřeno
narovnání mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem, je třeba analogicky započítat
jako dobu důchodového pojištění podle §11 odst. 2 věta šestá zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění.
[24] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že městský soud na projednávanou věc nesprávně
aplikoval ust. §56 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, podle kterého „Uchazeč o zaměstnání je
povinen vrátit poskytnutou podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci nebo jejich části, bylo-li
příslušným orgánem rozhodnuto, že skončení jeho pracovněprávního vztahu je neplatné a tento vztah trvá
i nadále.“ V projednávané věci totiž o neplatném skončení pracovněprávního vztahu a jeho dalším
trváním nebylo rozhodnuto příslušným orgánem, ale došlo k situaci, kdy se doba poskytování
podpory v nezaměstnanosti žalobci překryla s dobou trvání pracovněprávního vztahu v důsledku
dohody o narovnání, kterou žalobce uzavřel se svým bývalým zaměstnavatelem. Za této situace
na projednávanou věc dopadá právě ust. §56 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti, který
stěžovatel aplikoval správně.
[25] Žalobce se s bývalým zaměstnavatelem v dohodě o narovnání ze dne 23. 7. 2010 dohodl,
že mu jeho bývalý zaměstnavatel vyplatí na náhradě mzdy částku, která bude „po srážkách v čisté
mzdě“ činit 170 000 Kč, přičemž jak je dále v dohodě o narovnání uvedeno, tato částka tvoří
méně než 50% nároku na náhradu mzdy od výpovědi do 30. 9. 2009 a při jejím stanovení bylo
přihlíženo k již vyplaceným dávkám podpory v nezaměstnanosti a sociálním dávkám.
Toto ujednání je však čistě smluvním ujednáním mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem
a nemá proto žádný vliv na povinnost žalobce vrátit podporu v nezaměstnanosti za dobu,
za kterou se trvání jeho pracovního poměru překrylo s výplatou podpory v nezaměstnanosti.
Je zjevné, že žalobce nepočítal při uzavírání dohody o narovnání s povinností vrátit podporu
v nezaměstnanosti, a proto se dohodl se zaměstnavatelem na nižší částce, která mu má být
vyplacena z titulu náhrady mzdy. Tento omyl žalobce však nemůže být zohledněn správními
orgány rozhodujícími o jeho povinnosti vrátit již vyplacenou podporu v nezaměstnanosti.
[26] Podle názoru Nejvyššího správního soudu byl tedy naplněn stížnostní důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť městský soud nesprávně posoudil právní otázku aplikace ust. §56
zákona o zaměstnanosti a na projednávanou věc nesprávně aplikoval ust. §56 odst. 1 písm. a)
zákona o zaměstnanosti místo ust. §56 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti. Nejvyšší správní
soud proto zrušil kasační stížností napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení, přičemž v dalším řízení je městský soud vázán právním názorem
vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu.
[27] Nejvyšší správní soud neshledal ve věci naplnění stížnostního důvodu podle ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel nijak blíže nekonkretizoval, v čem nepřezkoumatelnost
rozsudku městského soudu napadeného kasační stížností spatřoval. Pokud jde o rozpor závěrů
rozsudku napadeného kasační stížností s rozsudkem městského soudu ze dne 4. 7. 2012,
č. j. 2 Ad 75/2011 - 41, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou předcházející judikaturu, zejména
na rozsudek ze dne 20. 9. 2007, č. j. 2 As 94/2006 - 51, publ. pod č. 1424/2008 Sb. NSS,
v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „rozdílné rozhodování různých senátů či samosoudců
krajských soudů v obdobných věcech je potud nežádoucí, pokud se ten senát či samosoudce krajského soudu,
který rozhoduje později, argumentačně nevypořádá s dříve vysloveným právním názorem jiného senátu nebo
samosoudce, třebaže je mu takový názor znám či mu být znám měl a mohl“. V projednávané věci byl
rozsudek napadený kasační stížností vydán 24. 7. 2012, tedy téměř ve stejnou dobu s rozsudkem
městského soudu č. j. 2 Ad 75/2011 - 41 a podle názoru Nejvyššího správního soudu tak nelze
dovozovat, že by v době rozhodování v projednávané věci měl a mohl být rozhodujícímu senátu
městského soudu znám rozsudek č. j. 2 Ad 75/2011 - 41. Nežádoucí rozpor vzniklý v judikatuře
městského soudu v Praze Nejvyšší správní soud přitom již odstranil rozhodnutím o této kasační
stížnosti.
IV. Náklady řízení
[28] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém řízení podle ust. §110
odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu