ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.28.2012:16
sp. zn. 7 As 28/2012 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: M. S.,
zastoupená JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem Husovo nám. 65, Ledeč
nad Sázavou, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Světlá
nad Sázavou, se sídlem Světlá nad Sázavou, Rozkoš 990, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012, č. j. 30 A 54/2011 – 44,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012, č. j. 30 A 54/2011 – 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 1. 2012, č. j. 30 A 54/2011 – 44,
odmítl žalobu, jíž se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení rozhodnutí
ze dne 1. 4. 2011, jímž speciální pedagog Vězeňské služby České republiky, Věznice Světlá
nad Sázavou, zamítl stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí z téhož dne, kterým jí byl uložen
podle ust. §46 odst. 3 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), kázeňský trest umístění do uzavřeného oddělení na 3
dny, s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení. V odůvodnění
usnesení krajský soud uvedl, že podle právní úpravy platné a účinné v době vydání napadeného
rozhodnutí a v době předání žaloby soudu (tj. podle §76 odst. 6 a §52 odst. 4 zákona o výkonu
trestu odnětí svobody ve znění účinném do 30. 6. 2011) nepodléhaly kázeňské tresty spočívající
v umístění do uzavřeného oddělení přezkoumání soudem. Stěžovatelka tedy napadla žalobou
rozhodnutí, které bylo ze soudního přezkumu podle ust. §68 písm. e) a ust. §70 písm. f) s. ř. s.
vyloučeno. Obiter dictum krajský soud uvedl, že mu neušlo, že stěžovatelka podala žalobu
s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, jímž bylo ust. §76
odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody vylučující soudní přezkum kázeňských trestů,
zrušeno. Stalo se tak však až dnem 30. 6. 2011, neboť Ústavní soud posunul okamžik
vykonatelnosti nálezu do budoucna, aby poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou
dobu k přijetí nové právní úpravy, přičemž po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu bylo třeba
hledět na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou. V této souvislosti krajský soud
odkázal na odstavec 18. stanoviska pléna Ústavního soudu zn. Pl. ÚS -st31/10. Jelikož žaloba
byla předána krajskému soudu (§40 odst. 4 s. ř. s.) v době, kdy ji zákon označoval
za nepřípustnou, musel ji odmítnout.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ve které namítala, že postupem krajského soudu
došlo k poškození jejích procesních práv. Stěžovatelce byla odebrána možnost nechat
přezkoumat rozhodnutí o kázeňském trestu soudem. Došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Vyloučení rozhodnutí
o uložení kázeňského trestu ze soudního přezkumu je v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, neboť toto rozhodnutí patří do kategorie „trestních obvinění“, jak má
na mysli čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V případě ukládání kázeňského trestu se jedná o sankci,
která významně zasahuje do její právní sféry. Vzhledem k odmítnutí věcného přezkumu
se stěžovatelka nemohla k věci v plném rozsahu vyjádřit a nemohla soud při ústním jednání
přesvědčit o stupni závažnosti uloženého kázeňského trestu. Tím došlo k porušení práva
na spravedlivý proces a k porušení základních práv a svobod obsažených v čl. 38 Listiny
základních práv a svobod. Dále stěžovatelka poukázala na nedostatečnost odůvodnění vydaných
správních rozhodnutí, v nichž nebyl konkretizován skutek, který se stal, a aplikace zákona
na tento skutek. Krajský soud nesprávně aplikoval závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 32/08. Nesoulad ust. §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody
s Ústavou totiž nevzal v úvahu a řídil se pouze dnem zrušení předmětného ustanovení. Tento
nesoulad zde však byl již dříve. Zároveň nelze opomenout aplikační přednost Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Není tedy rozhodné, kdy byla žaloba podána. Krajský soud
tedy neměl žalobu odmítnout, ale měl o ni nařídit jednání a celou věc přezkoumat. Stěžovatelka
dále poukázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1
Úmluvy a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 9 As 2/2008 – 125,
ve kterém byla řešena obdobná věc. Ze shora uvedených důvodů proto navrhla zrušení
napadeného usnesení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění účinném
do 30. 6. 2011, nepodléhala rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení soudnímu přezkumu,
nestanovil – li tento zákon jinak. Citované ustanovení bylo zrušeno nálezem pléna Ústavního
soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08 (publikován pod č. 341/2010 Sb.) pro rozpor
s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž Ústavní soud odložil účinnost
zrušení citovaného ustanovení do 30. 6. 2011. V okamžiku zahájení řízení před krajským soudem
(2. 6. 2011) tedy bylo ust. §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobodu účinnou právní
normou. S účinností od 1. 7. 2011 však zákon o výkonu trestu odnětí svobody soudní přezkum
kázeňského trestu umístění do uzavřeného oddělení výslovně připouští [§46 odst. 3 písm. f)
ve spojení s §52 odst. 4 citovaného zákona].
K problematice zrušení právního předpisu, či jeho části, Ústavním soudem ve vztahu
k rozhodování ve správním soudnictví se již Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku
ze dne 13. 5. 2003, č. j. 7 A 146/2001 – 29 (publikovaný pod č. 2/2003 Sb. NSS a dostupný
na www.nssoud.cz). Z citovaného rozsudku vyplývá, že zruší-li Ústavní soud některé ustanovení
zákona pro jeho neústavnost, odpovídá principu oprávněného očekávání, aby soud
v přezkumném řízení zrušil rozhodnutí správního orgánu, které se o ně opírá. Při přezkoumání
zákonnosti rozhodnutí proto správní soud není vázán ustanovením zrušeného zákonného
ustanovení, ale musí dbát nálezu Ústavního soudu. V takovém případě není rozhodující,
že napadené rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno ještě před tím, než Ústavní soud zákonné
ustanovení zrušil. Nezákonnost napadeného rozhodnutí pak správní soud zpravidla shledá
v rozporu s předpisem vyšší právní síly, tj. s Ústavou.
V otázce vlivu odložení účinků derogačního nálezu Ústavního soudu není důvodu činit
rozdíl mezi rozhodováním správních orgánů a rozhodováním soudů. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy
jsou totiž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Výše
citované závěry je tedy nutno aplikovat nejen při přezkumu zákonnosti správních rozhodnutí,
ale i při rozhodování o zákonnosti rozhodnutí soudních, v dané věci při hodnocení důvodnosti
kasační stížnosti proti napadenému usnesení.
V dané věci krajský soud dovodil aplikovatelnost ust. §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody, ve znění účinném do 30. 6. 2011, pouze z toho, že v době podání žaloby bylo
citované ustanovení účinnou právní normou. Ze žádného ustanovení s. ř. s. ani z jiného právního
předpisu nicméně nevyplývá, že přípustnost žaloby mají soudy zkoumat pouze k okamžiku
zahájení soudního řízení. Pokud tedy krajský soud rozhodoval o žalobě v době, kdy již ust. §76
odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody nebylo účinnou právní normou, postupoval
nesprávně. Odmítl-li krajský soud žalobu proto, že napadené správní rozhodnutí je vyloučeno
ze soudního přezkumu, mělo toto jeho rozhodnutí za následek podstatné omezení stěžovatelky
v přístupu k soudu. Neposkytnutí soudní ochrany je přitom podle Nejvyššího správního soudu
v dané věci natolik závažným zásahem do stěžovatelčiných práv, že jej nelze odůvodnit pouze
tím, že žaloba byla v okamžiku jejího podání nepřípustná. Ze shora uvedených důvodů je stížní
námitka rozporu napadeného usnesení s čl. 36 Listiny základních práv a svobod opodstatněná.
V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 6. 2007, č. j. 7 As 21/2006 - 55 (dostupný na www.nssoud.cz), kterým bylo zrušeno
usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla odmítnuta žaloba z důvodu vyloučení napadeného
správního rozhodnutí ze soudního přezkumu a přitom bylo ustanovení vylučující soudní
přezkum napadeného správního rozhodnutí zrušeno Ústavním soudem ještě předtím, než
Městský soud v Praze o odmítnutí žaloby rozhodl.
Argumentoval-li krajský soud v napadeném usnesení stanoviskem pléna Ústavního soudu
ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10 (publikováno pod č. 426/2010 Sb.), je třeba uvést,
že v tomto stanovisku se Ústavní soud vyjádřil k otázce aplikovatelnosti protiústavního právního
předpisu v období mezi vydáním zrušujícího nálezu a dnem, který v něm byl určen, jako den jeho
zrušení. V dané věci je však situace odlišná, neboť krajský soud žalobu odmítl v době, kdy již
předmětný nález Ústavního soudu byl vykonatelný, tj. v okamžiku, kdy již ustanovení vylučující
soudní přezkum rozhodnutí vydaných v kázeňském řízení pozbylo účinnosti. Závěry vyslovené
Ústavním soudem v citovaném stanovisku tak na danou věc nedopadají.
Nad rámec důvodů pro zrušení napadeného usnesení považuje Nejvyšší správní soud
za nutné vyjádřit se k označení žalované v řízení před krajským soudem. Krajský soud označil
jako žalovanou ředitelku Věznice Světlá nad Sázavou.
Organizační složka správního orgánu může být správním orgánem rozhodujícím
v I. stupni pouze tehdy, svěřuje-li jí právní předpis určité samostatné rozhodovací pravomoci
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Ans 8/2008 – 84,
dostupný na www.nssoud.cz).
Vězeňská služba je podle ust. §1 odst. 3 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské službě
a Justiční stráži, ve znění pozdějších předpisů, definována jako správní úřad a účetní jednotka,
tedy orgán s procesní subjektivitou. Podle ust. §1 odst. 4 citovaného zákona je věznice
organizační jednotkou Vězeňské služby. Generální ředitelství zabezpečuje plnění společných
úkolů ostatních organizačních jednotek, které metodicky řídí a kontroluje. V čele věznic jsou
ředitelé, které jmenuje a odvolává generální ředitel Vězeňské služby.
Podle ust. §51 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody vykonávají kázeňskou
pravomoc nad odsouzenými generální ředitel Vězeňské služby a ředitelé věznic. Jiní zaměstnanci
Vězeňské služby mohou kázeňskou pravomoc vykonávat, pokud k tomu byli zmocněni
generálním ředitelem Vězeňské služby nebo s jeho souhlasem ředitelem věznice.
Zákon o výkonu trestu odnětí svobody stanoví samostatnou rozhodovací pravomoc
ředitele věznice o kázeňské odpovědnosti odsouzených, a to jako odvolacího orgánu (rozhodnutí
o stížnosti podle §52 odst. 3 věta prvá) nebo jako prvostupňového orgánu (§52 odst. 3 věta
třetí). Je na řediteli věznice, zda o kázeňském provinění rozhodne ředitel nebo jiný zaměstnanec
věznice. V oblasti kázeňské odpovědnosti odsouzených je tak věcná příslušnost správního orgánu
daná nikoli zákonem, nýbrž rozhodnutím ředitele věznice nebo vnitřním řádem věznice, vydaným
ředitelem věznice se souhlasem generálního ředitelství Vězeňské služby podle ust. §14 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody. Pravomoc věznice v oblasti kázeňské odpovědnosti je však dána
zákonem, proto nejde o normu organizační, nýbrž kompetenční (§51 a §52 citovaného zákona).
Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v oblasti kázeňské
odpovědnosti odsouzených má věznice postavení správního orgánu, neboť je organizační
jednotkou s vlastní územní působností, která je určena výkonem trestu odnětí svobody v dané
věznici, a samostatnou rozhodovací pravomocí v oblasti výkonu trestu odnětí svobody
a kázeňské odpovědnosti odsouzených.
Ředitelka věznice proto nemůže být pasívně legitimována v řízení o přezkumu
kázeňských trestů. Žalovaným správním orgánem tak je Vězeňská služba České republiky,
Věznice Světlá nad Sázavou. Krajský soud proto pochybil, když označil jako žalovanou ředitelku
věznice. Tato okolnost však není takovou vadou řízení, která by mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboť krajský soud fakticky jednal s věznicí,
byť prostřednictvím její ředitelky.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.). Ve věci
rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu