ECLI:CZ:NSS:2012:8.AS.48.2012:50
sp. zn. 8 As 48/2012 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: M. P., zastoupeného JUDr.
Janem Malým, advokátem se sídlem Denisova 504, Jičín, proti žalovanému: Vězeňská služba
České republiky, Věznice Mírov, se sídlem P.O. Box 1, Mírov, proti rozhodnutí speciálního
pedagoga ze dne 25. 8. 2011 o uložení kázeňského trestu, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2012, čj. 22 A 202/2011 - 28
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2012, čj. 22 A 202/2011 - 28,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Vychovatel Vězeňské služby České republiky, Věznice Mírov rozhodnutím ze dne
24. 8. 2011 uložil žalobci kázeňský trest umístění do uzavřeného oddělení na 5 dnů, s výjimkou
doby stanovené k plnění úkolů programu zacházení, podle §46 odst. 3 písm. f) zákona
č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“). Žalobce byl
kázeňsky potrestán za to, že se dne 21 . 1. 2011 bezdůvodně odmítl podrobit znaleckému
zkoumání duševního stavu. Speciální pedagog Vězeňské služby České republiky, Věznice Mírov
rozhodnutím ze dne 25. 8. 2011 (bez čísla jednacího) zamítl stížnost žalobce proti rozhodnutí
o uložení kázeňského trestu.
II.
[2] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě domáhal přezkoumání
rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 1. 2012,
čj. 22 A 202/2011 – 28, postoupil věc Městskému soudu v Praze s tím, že o věci přísluší
rozhodovat Vězeňské službě České republiky, nikoliv Věznici Mírov, která je pouze její
organizační složkou. Vězeňská služba sídlí v Praze, tj. mimo obvod Krajského soudu v Ostravě.
Krajský soud doplnil, že si je vědom existence §76 odst. 5 zá kona o výkonu trestu odnětí
svobody. Určení příslušnosti okresních soudů ovšem pokládá za neodstraněný pozůstatek právní
úpravy přijaté před nabytím účinnosti soudního řádu správního.
III.
[3] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení o postoupení věci kasační stížností, v níž poukázal
na §76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jímž je založena příslušnost okresních
soudů a Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje. Stěžovatel se proto domníval,
že by postoupením věci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36, 37 a 38
Listiny základních práv a svobod.
[4] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 18. 6. 2012, čj. 8 As 48/2012 - 40,
přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a současně mu ustanovil zástupcem
pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Jana Malého, advokáta se sídlem Denisova 504, Jičín.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil souhlas s postoupením věci Městskému
soudu v Praze. Místní příslušnost soudu se posuzuje podle §7 odst. 2 s. ř. s., ve znění účinném
do 31. 12. 2011, dle sídla správního orgánu, který rozhodl v posledním stupni. Jednotlivé věznice
nemají samostatnou právní subjektivitu, proto je žalovaným správním orgánem Vězeňská služba
České republiky. Odkaz stěžovatele na §76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody
nemůže podle žalovaného obstát s ohledem na zásadu lex posterior derogat priori.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stíž nosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] Podstatou kasační stížnosti je otázka věcné a místní příslušnosti soudu při rozhodování
o žalobách proti rozhodnutím o uložení kázeňského trestu odsouzenému. Ačkoliv stěžovatel
adresoval žalobu Krajskému soudu v Ostravě, v kasační stížnosti poukázal na ust. §76 odst. 5
zákona o výkonu trestu odnětí svobody, podle kterého je k rozhodování o žalobách proti
rozhodnutím Vězeňské služby příslušný okresní soud, v jehož obvodu bylo napadené rozhodnutí
vydáno.
[9] Ústavní soud nálezem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, http://nalus.usoud.cz,
zrušil §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který ze soudního přezkumu vylučoval
rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení. Ústavní soud v derogačním nálezu závěrem podotkl,
že nechává na zákonodárci, aby vyřešil otázku praktičnosti a efektivnosti přezkumu rozhodnutí
vydaných v kázeňských řízeních, tj. zda je svěří obecným soudům, u kterých probíhá trestní
řízení, či zda je budou provádět soudy správní. Proto odložil účinnost zrušení napadeného
ustanovení do 30. 6. 2011.
[10] Ačkoliv zákonodárce ponechal §76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody
v nezměněné podobě, novelizoval §52 odst. 4 téhož zákona. Podle něj, ve znění účinném
do 30. 6. 2011, bylo možno se domáhat přezkoumání rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání věci
soudem za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem ve stejném rozsahu, v jakém
je takový přezkum možný v řízení o přestupku. Z ákon v poznámce pod čarou odkazoval
na §250 a násl. o. s. ř., tedy na řízení konané podle části páté občanského soudního řádu.
Podle stávajícího znění zákona platí, že přezkoumání rozhodnutí o uložení kázeňských trestů
podle §46 odst. 3 písm. e) až h), tedy i v případě stěžovatele, se lze domáhat u soudu
za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem ve stejném rozsahu, v jakém je takový
přezkum možný v řízení o přestupku.
[11] Aktuální znění zákona tudíž výslovně neodkazuje na konkrétní podmínky uplatnění
žaloby proti rozhodnutí Vězeňské služby o uložení kázeňského trestu. Z toho ovšem nelze
vyvodit, že by k soudnímu přezkumu uložení kázeňských trestů byl příslušný okresní soud,
v jehož obvodu bylo napadené rozhodnutí vydáno.
[12] Podle §46 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je kázeňským přestupkem
zaviněné porušení zákonem stanovené nebo na jeho základě uložené povinnosti, pořádku nebo
kázně během výkonu trestu. Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České
republiky v §1 odst. 4 deklaruje, že V ězeňská služba je správním úřadem. Správní orgán
rozhoduje o uložení kázeňského trestu vrchnostenským aktem z pozice orgánu veřejné moci.
Oblast ukládání kázeňských trestů spadá do oblasti správní trestání. Tento závěr potvrzuje
i literatura, která kázeňský přestupek odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody řadí mezi
veřejné disciplinární delikty. U těchto deliktů souvisí porušená povinnost s příslušností pachatele
k určité veřejnoprávní organizaci, a to i nezávisle na jeho vůli. Objektem veřejného
disciplinárního deliktu je pořádek – kázeň, disciplína ve vnitřních vztazích zmíněné organizace
(blíže viz Mates, P. a kol. Základy správního práva trestního. 5. vydání Praha: C. H. Beck, 2010,
129 a násl.).
[13] Další skutečností potvrzující, že daná oblast náleží do pravomoci sprá vního soudnictví,
je to, že §52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody odkazuje na soudní přezkum uložení
kázeňských trestů v rozsahu, v jakém je takový přezkum možný v řízení o přestupku. Ústavní
soud ve shora poukázaném derogačním nálezu deklaroval, že některá rozhodnutí o uložení
kázeňského trestu, mezi nimi i umístění do uzavřeného oddělení, jsou rozhodnutími,
která se dotýkají základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod,
či na které se vztahuje působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu přitom uvádí, že správní soudnictví
by mělo obecně zajišťovat působnost ve věcech přezkoumávání v plné jurisdikci u těch
rozhodnutí správních orgánů, která podléhají režimu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
[14] K rozhodování o žalobě proti takovému rozhodnutí jsou proto příslušné soudy
ve správním soudnictví ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Pro vyloučení úvahy o tom,
zda by dané rozhodnutí nemohlo být přezkoumáváno civilními soudy podle části páté
občanského soudního řádu, tak jak odkazovala právní úprava ve znění účinném do 30. 6. 2011,
je třeba vyjít z toho, že správní orgán rozhodoval o veřejném subjektivním právu stěžovatele
a nikoliv ve věci soukromoprávní povahy.
[15] Věc tedy spadá do správního soudnictví. Za takové situace není §76 odst. 5 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody v souladu s §3 s. ř. s., podle kterého ve správním soudnictví
jednají a rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud. Okresní soudy nemohou být věcně
příslušné k projednávání a rozhodování věcí náležejících do správního soudnictví (§132 s. ř. s.).
Zákon o výkonu trestu odnětí svobody, konkrétně §76 odst. 5, byl v tomto ohledu nepřímo
novelizován soudním řádem správním. Jedná se zde o vztah právního předpisu pozdějšího,
který se použije místo právního předpisu dřívějšího.
[16] Jelikož jsou k projednání věci povolány soudy ve správním soudnictví, je dána věcná
příslušnost krajských soudů (§7 odst. 1 s. ř. s.).
[17] S ohledem na to, že Krajský soud v Ostravě má za to, že není soudem místně příslušným
k projednání žaloby stěžovatele, Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou místní
příslušnosti. Dospěl přitom k závěru, že v tomto aspektu je kasační stížnost důvodná, byť
stěžovatel neuplatnil v tomto ohledu kasační námitky, byť stěžovatel neučinil v tomto ohledu
kasační námitky.
[18] Podle §32 s. ř. s. je řízení zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu. Žaloba stěžovatele
ze dne 14. 10. 2011 byla Krajskému soudu v Ostravě doručena dne 18. 10. 2011. Podle čl. II
bodu 2 zákona č. 303/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2 002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro určení místní příslušnosti v řízeních,
která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použijí dosavadní právní
předpisy. Podle §7 odst. 2 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2011, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním
stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany.
[19] Při rozhodování o místně příslušném soudu Nejvyšší správní soud vycházel z následující
úpravy:
[20] Podle §1 odst. 3 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České
republiky, je Vězeňská služba správním úřadem a účetní jednotkou. Dle §1 odst. 4 tohoto zákona
je věznice organizační jednotkou Vězeňské služby. Generální ředitelství zabezpečuje plnění
společných úkolů ostatních organizačních jednotek, které metodicky řídí a kontroluje. V čele
věznic jsou ředitelé, které jmenuje a odvolává generální ředitel.
[21] Podle §51 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody vykonávají kázeňskou
pravomoc nad odsouzenými generální ředitel Vězeňské služby a ředitelé věznic. Jiní zaměstnanci
Vězeňské služby mohou kázeňskou pravomoc vykonávat, pokud k tomu byli zmocněni
generálním ředitelem Vězeňské služby nebo s jeho souhlasem ředitelem věznice.
[22] Podle §52 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody má odsouzený právo do 3 dnů
ode dne oznámení rozhodnutí o uložení kázeňského trestu podat proti němu stížnost. Dle §52
odst. 3 tohoto zákona o stížnosti rozhodne do 5 pracovních dnů od jejího podání ředitel věznice
nebo k tomu zmocněný zaměstnanec Vězeňské služby. K rozhodnutí o stížnosti nelze zmocnit
zaměstnance, který kázeňský trest uložil nebo který rozhodl o zabrání věci. O stížnosti proti
rozhodnutí ředitele věznice rozhodne generální ředitel Vězeňské slu žby.
[23] Ředitel věznice nebo k tomu zmocněný zaměstnanec Vězeňské služby má zákonem
výslovně stanovenu samostatnou rozhodovací pravomoc ve věcech kázeňské odpovědnosti
odsouzených a to buď jako odvolací orgán (rozhodnutí o stížnosti dle §52 odst. 3 věta prv á)
nebo jako správní orgán prvého stupně (§52 odst. 3 věta třetí). Je na řediteli věznice,
resp. vnitřním řádu věznice, zda o kázeňském provinění rozhodne ředitel věznice, nebo jiný
pověřený zaměstnanec věznice. Zatímco pravomoc věznice v oblasti kázeňské odpovědnosti
odsouzených je dána zákonem, věcná příslušnost správního orgánu je dána rozhodnutím ředitele
věznice nebo vnitřním řádem věznice, vydaným ředitelem věznice se souhlasem generálního
ředitelství Vězeňské služby dle §14 zákona o výkonu trestu o dnětí svobody (srov. usnesení
Městského soud v Praze ze dne 23. 8. 2012, čj. 7 A 28/2012- 24).
[24] V souladu s citovanými ustanoveními rozhodoval o uložení kázeňského trestu stěžovatele
vychovatel Vězeňské služby, Věznice Mírov a o stížnosti proti tomuto rozh odnutí pak speciální
pedagog Vězeňské služby, Věznice Mírov. Místní příslušnost soudu k projednání žaloby
proti rozhodnutí o kázeňské odpovědnosti odsouzeného je v dané věci dána sídlem věznice,
v níž svou funkci vykonává ředitel věznice, potažmo pověřený zaměstnanec věznice,
který je povolán rozhodnout o stížnosti odsouzeného proti rozhodnutí o uložení kázeňského
přestupku. Z uvedeného vyplývá, že místně příslušným soudem k projednání žaloby stěžovatele
je Krajský soud v Ostravě.
[25] Nejvyšší správní soud pro úplnost poukazuje, že stěžovatel ve své kasační stížnost
ne zcela srozumitelně a konkrétně navrhl, aby ve věci rozhodl sám Nejvyšší správní soud.
Této žádosti soud nemohl vyhovět, neboť k rozhodování o žalobách jsou povolány krajské
soudy.
[26] Jelikož Nejvyšší správní soud shledal usnesení Krajského soudu v Ostravě o postoupení
věci nezákonným, podle §110 odst. 1 s. ř. s. jej v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. prosince 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu