ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.117.2013:17
sp. zn. 1 As 117/2013 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, 120 00 Praha 2,
o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2013, č. j. 8 Ca 349/2009 – 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal ochrany před
nečinností žalovaného ve věci žádosti žalobce ze dne 22. 12. 2009 o poskytnutí informace
dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Usnesením městského soudu
ze dne 12. 3. 2010 č. j. 8 Ca 349/2009 – 8, byl žalobce osvobozen od soudních poplatků.
Následně městský soud nařídil ústní jednání ve věci na den 26. 9. 2013. Dne 3. 9. 2013 požádal
žalobce o ustanovení zástupce „pro nařízené jednání“, přičemž „naprostý nedostatek prostředků
na cestu do Prahy“ a své sociální poměry doložil čestným prohlášením, jehož obsahem jsou,
kromě základních osobních údajů, též skutečnosti o nájemním bydlení, o nulové výši
zdanitelných příjmů, o výši nezdanitelných příjmů, které činí přes tři tisíce korun měsíčně, dále
údaj o plné invaliditě, výši peněžních závazků, které činí dle žalobce desetitisíce, o nenarušené
způsobilosti zcizovat, dále o skutečnosti, že je příjemcem příspěvku na živobytí, jeho majetkem
je elektronický psací stroj digitální televizor a jízdní kolo, ke svým výdajům uvedl stravu, tisk,
jízdné, papír, poštovné a DPH.
[2] Městský soud usnesením ze dne 23. 9. 2013, č. j. 8 Ca 349/2009 – 77, žádost žalobce
zamítl. S odkazem na §35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)
konstatoval, že pro ustanovení zástupce musí být splněny dvě podmínky: 1) existence
předpokladů pro osvobození žalobce od soudních poplatků, 2) ustanovení zástupce je třeba
k ochraně práv žalobce. Zatímco první podmínku považoval soud s ohledem na přiznané
osvobození za splněnou, naplnění druhé podmínky neshledal. Poukázal přitom na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, podle níž se u této podmínky posuzuje, nakolik je žalobce
sám způsobilý se před soudem hájit. Žalobce za posledních pět let podal u městského soudu více
než 300 žalob, očividně se orientuje v právních předpisech a důsledně využívá veškerých
procesních možností, které mu procesní řády nabízejí. I v projednávaném případě podaná žaloba
obsahuje veškeré náležitosti a je z ní patrná orientace žalobce v souzené problematice. Současně
se jedná o právně jednoduchou věc, pročež městský soud dospěl k závěru, že ustanovení
zástupce není k ochraně žalobcových práv třeba. K tvrzenému nedostatku prostředků na cestu
k ústnímu jednání soud uvedl, že účelem ustanovení zástupce není ušetřit žalobce veškerých
možných nákladů souvisejících se soudním řízením, nýbrž jen nákladů na poskytnutí
kvalifikovaných právních služeb. V případě úspěchu v řízení před soudem je nadto účastníku
zpravidla přiznána náhrada nákladů řízení. Zastoupení advokátem v řízení před městským
soudem není povinné; nemajetnost a absence právního vzdělání na straně žalobce samy o sobě
nezakládají důvod pro ustanovení zástupce z řad advokátů.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[3] Žalobce napadl v záhlaví označené usnesení městského soudu včasnou kasační stížností.
Namítal, že předvolání na jednání dne 27. 6. 2013 mu bylo doručeno jen šest dní před jednáním
a soud nařídil nové jednání na den 26. 9. 2013, přestože není dle žalobce připraveno. Nadto
jednací síň 256 není opatřena zařízením pro záznam zvuku i obrazu, a proto v ní nemůže
být nařízeno soudní jednání. Názor městského soudu, že se ustanovením zástupce odborně
chrání práva toliko osob nezpůsobilých vystupovat před soudem, považuje za nesprávný, neboť
takovým osobám se ustanovuje opatrovník. Žalobce je osobou v hmotné nouzi a plně invalidní,
pro kterou není snadné zajistit si půjčku na cestu do Prahy. Jestliže se žalobce nemůže účastnit
jednání před soudem, protože nemá prostředky na cestu, nemůže vlastními úkony hájit svá práva.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dle jeho názoru je kasační stížnost
žalobce zmatená a nesrozumitelná. Dále upozornil kasační soud na to, že podobnou
nesrozumitelností a nepřehledností trpí většina podání, která žalobce dosud adresoval
žalovanému.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Podle §35 odst. 8 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu
na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce
a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát. Městský soud
správně poukázal na skutečnost, že pro ustanovení advokáta je třeba splnit dvě podmínky.
Zatímco první podmínku (předpoklady pro osvobození od soudních poplatků) shledal
u navrhovatele za splněnou, u druhé podmínky spočívající v nezbytné potřebě ochrany práv
žalobce dospěl k závěru opačnému: správnost tohoto závěru je pak primárním předmětem
kasační stížnosti.
[8] Judikatura Nejvyššího správního soudu týkající se naplnění druhé zákonné podmínky
pro ustanovení zástupce soudem je dlouhodobě stabilní a jasná. „Advokát bude ustanoven zástupcem
účastníka k ochraně jeho zájmů tehdy, jde-li o věc po stránce skutkové nebo právní složitou a jestliže potřeba
ochrany práv účastníka v soudním řízení vyjde najevo, např. z nekvalifikovaných podání účastníka,
jímž se na soud obrací apod. Vzhledem k tomu, že největší nároky po odborné stránce klade na účastníka řízení
formulování samotného návrhu (žaloby), navíc v poměrně krátkém časovém úseku, je právě obsahová a formální
úroveň sepsané žaloby kritériem pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka“ (tak již rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004 - 64, z poslední doby např.
rozsudek citovaný městským soudem ze dne 31. 5. 2011, č. j. 5 Afs 20/2011 – 62). Nutno
poznamenat, že novela provedená zákonem č. 303/2011 Sb. vložila do citovaného ustanovení
příslovce „nezbytně“, což mělo podle důvodové zprávy zdůraznit mimořádnost tohoto institutu
(srov. tisk č. 319/0, Poslanecká sněmovna, VI. volební období, digitální repozitář, www.psp.cz).
[9] V hodnocení této podmínky v konkrétním žalobcově případě se pak Nejvyšší správní
soud zcela ztotožňuje s městským soudem. Podle obsahu žaloby i jiných podání žalobce
je zjevné, že tento se bez problémů orientuje v hmotněprávních a procesních předpisech,
zná svá práva a také je uplatňuje. V projednávaném případě nadto nejde o věc mimořádně
složitou, jež by vyžadovala odbornou právní pomoc, nýbrž pouze o posouzení skutečnosti,
zda žalovaný poskytl žalobci požadovanou informaci nebo nikoliv. V takové situaci podmínky
pro ustanovení zástupce podle §35 odst. 8 s. ř. s. naplněny nejsou.
[10] Tento závěr nemůže zvrátit poukaz žalobce na skutečnost, že se v důsledku
své nemajetnosti nebude moci zúčastnit ústního jednání před soudem. Nelze jistě vyloučit,
že ve výjimečných (a ve správním soudnictví vskutku mimořádných) případech, v nichž bude
nutno provádět před soudem rozsáhlé dokazování, bude nezbytné zajistit nemajetnému
účastníkovi účast při jednání ustanovením zástupce nebo jiným procesním instrumentem (např.
delegací vhodnou), aby mohl při provádění důkazů hájit svá práva. Zpravidla však nedostatek
prostředků účastníka řízení na cestu k soudnímu jednání nezakládá nezbytnou potřebu ochrany
jeho práv ustanovením zástupce soudem. Tak je tomu i v případě žalobce, kde se jedná –
jak již bylo řečeno – o právně jednoduchý problém nečinnosti žalovaného a kde jakákoliv potřeba
dokazování s nejvyšší pravděpodobností nevyvstane. Ostatně žalobce i žalovaný provedení
žádných důkazních prostředků soudu ani nenavrhli.
[11] Ustanovení zástupce soudem navíc není jedinou existující možností, jak se může žalobce
ústního jednání přímo nebo nepřímo zúčastnit. Není jistě úkolem soudu žalobci v tomto ohledu
radit, nicméně kromě možnosti oslovit své přátele a známé k odvozu na místo jednání, využití
autostopu či jízdního kola (k jehož vlastnictví se žalobce hlásí) nebo půjčení si příslušného
peněžního obnosu, připadá v úvahu též zmocnění udělené žalobcem jiné osobě, které důvěřuje,
coby obecnému zmocněnci, aby se za něj jednání zúčastnila. Nejvyšší správní soud též shodně
jako městský soud připomíná, že v případě úspěchu žalobce ve sporu mu soud zpravidla přizná
náhradu nákladů řízení (včetně případného cestovného).
[12] Žalobcem zmiňované ustanovení opatrovníka je pak na místě ve zcela jiných případech,
než je nedostatečná znalost a orientace v právních předpisech a skutkových okolnostech případu
a neschopnost hájit v tomto smyslu svá práva před soudem (viz §29 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád). Zbývající kasační námitky pak nejsou vůbec s to závěr městského soudu
zpochybnit, neboť se týkají věcí s ustanovením zástupce nesouvisejících. Pro zákonnost
napadeného usnesení je zcela nerozhodné vybavení jednacích síní městského soudu nebo jeho
postup při nařizování ústního jednání ve věci samé.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Žalobce tedy se svými námitkami neuspěl; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného usnesení z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[14] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné účelně vynaložené náklady nad rámec běžné činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu