ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.60.2013:31
sp. zn. 2 Afs 60/2013 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Hynka Baňoucha a Mgr. Radovana Havelce, ve věci žalobce: JiNo, s. r. o.,
se sídlem Zámecká 17, Pardubice, zastoupený JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem,
se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti žalovanému Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 3. 5. 2012,
č. j. 1177-2/2012-060100-21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2013, č. j. 30 Af 14/2012 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal
zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho
žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové. Tímto rozhodnutím
původní žalovaný k odvolání stěžovatele změnil rozhodnutí Celního úřadu Pardubice ze dne
16. 1. 2012, č. j. 634-2/2012-066300-021 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byla
stěžovateli uložena povinnost uhradit náklady na zničení zásob 83 397,1 litrů lihové tekutiny
v celkové výši 89 330 Kč. Žalovaný svým rozhodnutím „změnil“, fakticky však opravil, výrok
prvoinstančního rozhodnutí, korekcí citace užitého ustanovení zákona č. 353/2003 Sb.,
o spotřebních daních (dále jen „zákon o spotřebních daních“), na výrokové znění platné
„do 30. 4. 2010“ (takto). Jinak zůstalo prvoinstanční rozhodnutí nezměněno. Žalovaný
konstatoval, že likvidace zabraných výrobků proběhla v souladu se zákonem, kdy jejich
přepracování bránilo ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o lihu“). Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
mj. konstatoval, že o samotném zajištění a zabrání výrobků již bylo pravomocně rozhodnuto
v jiném řízení, přičemž rozhodnutí byla přezkoumána správními soudy a následně se věcí zabýval
i Ústavní soud. Krajský soud přezkoumal i výši předepsaných nákladů na zničení, a dospěl
k závěru, že nebyly nepřiměřené. Celní ředitelství Hradec Králové bylo ke dni 31. 12. 2012
zrušeno zákonem č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále zákon č. 17/2012 Sb.). Jeho působnost přešla na Generální ředitelství cel (dále jen
„žalovaný“).
II. Obsah podání účastníků
a) Kasační stížnost
[2] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že rozsudek krajského soudu je vadný pro
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2012 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.")], a též pro
nepřezkoumatelnost spořívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, kdy tato vada řízení mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ].
[3] Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, že v dané fázi řízení nelze znovu
přezkoumávat otázku vlastnictví zlikvidovaných výrobků. Taková povinnost plynula z ustanovení
§42 odst. 16 zákona o spotřebních daních v dříve platném znění. V situaci, kdy vlastník nebyl
spolehlivě prokázán, nelze pouze odkazovat na výsledek předchozích řízení, která dospěla
k tomuto konstatování. Stěžovateli nic nebrání prokázat tuto otázku v řízení o nákladech
likvidace. Stěžovatel k otázce vlastnictví navrhl konkrétní důkaz, který však soud neprovedl
a neumožnil ani navrhnout případné další potřebné důkazy.
[4] Soud se podle stěžovatele zásadně mýlí v otázce možnosti přepracování zabraných výrobků
a jeho závěr je nesprávný. Z ustanovení §42 odst. 15 zákona o spotřebních daních jednoznačně
vyplývalo, že předmětné výrobky musí být prodány k přepracování v dražbě. Přepracování možné
bylo. I sám žalovaný uvedl, že šlo o kvalitní surovinu; jiné důvody, než ohled na charakter výrobků
zákon nezná. Užití ustanovení §13 odst. 2 písm. c) zákona o lihu je nesprávné, protože
přepracováním by se z lihu neznámého původu stal líh původu známého. Prodej za účelem
přepracování pak není uvedením lihu do oběhu; jde o úpravu, dle ust. §13 odst. 1 zákona o lihu.
[5] Stěžovatel dále namítl, že závěry krajského soudu o nereálnosti požadavků žalobce na snížení
nákladů se neopírají o konkrétní právní předpis ani o přezkoumatelnou úvahu. Není zřejmé, z čeho
soud dovozuje, že likvidace nemohla být provedena v nejbližší čističce odpadních vod (dále jen
„čistička“), jak tomu množství likvidovaného lihu bránilo a o jaké kapacitě čističky krajský soud
hovoří, neboť nebyla nikde uvedena. Není rovněž zřejmé, z čeho soud dovodil, že líh byl
přepravován v cisterně o menší, než běžné kapacitě, a ani není zřejmé, proč se domnívá,
že přepravou externím vozidlem by náklady vzrostly o pronájem, když z prvostupňového
rozhodnutí plyne, že byla účtována náhrada za pohonné hmoty a náhrada za použití vozidla dle
vyhlášky č. 377/2010 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní
náhrady za používání silničních motorových vozidel a stanoví průměrná cena pohonných hmot,
(dále jen „vyhláška č. 377/2010 Sb.) Není tedy zřejmé, proč by náklady za pronájem měly být vyšší,
či zda vzal soud v úvahu, že případné vyšší náklady za pronájem mohly být díky vyšší přepravní
kapacitě kompenzovány snížením počtu cest. Ničím ani není podepřeno konstatování soudu,
že likvidovaný líh nelze vylít do čističky ve větším množství. Stěžovatel v rámci námitky
nepřezkoumatelnosti rovněž namítl, že žalovaný byl povinen prokázat, že náklady na likvidaci byly
vynaloženy hospodárně, kdy stěžovatel za takový důkaz považuje výběrové řízení, z něhož
by vyplynulo, že Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s., jsou nejvhodnějším dodavatelem.
b) Vyjádření žalovaného
[6] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti (č. l. 20), přičemž se ztotožnil se závěry
krajského soudu, zejména ohledně výše předepsaných nákladů, jíž se v odvolacím řízení
nevěnoval, neboť odvolání proti jejich výši nebrojilo. Krajský soud věcně a racionálně
argumentoval, že zde nebyla povinnost vypsat výběrové řízení, že není možné 20 000 litrů lihu
vylít do malé či středně velké čističky (což je notorietou), neboť velké množství lihu (na místo
podpory) zastavuje biochemické procesy, které navíc probíhají určitý čas; teprve poté je možno
vlít další dávku. Na kapacitu čističky lze usuzovat dle lokality, která není velkým sídlem. Lze
předpokládat, že zhotovitel díla rozložil jednotlivé dávky podle kapacity svých čističek. Smlouva
nebyla uzavírána jen pro účely předmětné likvidace, ale šlo o dlouhodobou rámcovou smlouvu
uzavřenou v roce 2009, podle níž se konkrétní množství likvidovaného lihu upřesňovalo
objednávkou, patrně na základě předchozí neformální domluvy. S ohledem na zmíněnou
dlouhodobou smlouvu byly archivovány pouze faktury za konkrétní dodávky popsané
v rozhodnutí původního žalovaného. Stěžovatel nepřinesl relevantní argument prokazující,
že bylo možné likvidované množství převážet k likvidaci naráz. Nebyl ani přednesen konkrétní
argument, že cena za likvidaci (mimo výběrové řízení), byla nepřiměřená, či převyšující cenu
obvyklou. Dále vyjádření uvádí, že (prosté) náklady za užití vozidla (dle vyhlášky 377/2010 Sb.)
nelze ztotožňovat s nájmem, který navíc musí obsahovat i ziskovou složku, a je proto vyšší.
Úvaha o úspoře dané nižším počtem přeprav je neurčitá; neobsahuje údaj o tom, kde se nachází
předpokládané velkokapacitní zařízení, které by mohlo zásilku najednou pojmout.
[7] Žalovaný v souvislosti s nevznesením námitky nepřiměřenosti ve správním řízení
připomněl ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., jakož i rozsudek zdejšího soudu ze dne 7. 4. 2005,
č. j. 1 Afs 62/2004 - 75 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z: www.nssoud.cz). Prostor pro žalobní námitky nelze bezbřehým způsobem rozšiřovat tak,
že by si žalobce mohl některé námitky „schovat“ až před soud, neboť by byl popřen smysl
koncentrace řízení a z dvojinstančnosti správního řízení by se stal obsoletní institut. Žalovaný
dále upozornil, že měnil prvoinstanční rozhodnutí poté, co znovu (a úspěšně) testoval, zda
v době zabrání zajištěných výrobků existovalo oprávnění předepsat náhradu na zničení (§42
odst. 16 zákona o spotřebních daních ve znění účinném do 30. 4. 2011), nikoli proces, jakým
procesem mělo být s výrobky naloženo (odstavec 15 citovaného ustanovení). Uvedení do oběhu
by nemohlo mít jinou podobu, než prodej v dražbě k přepracování, tedy pouze do výroby,
a to i u lihu známého původu; pojmy „oběh“ a „daňový oběh“ nelze zaměňovat. Citovaná úprava
však na věc dopadat nemůže. Likvidace byla provedena dle ustanovení §42d odst. 3 zákona
o spotřebních daních ve znění účinném od 1. 5. 2011, podle něhož je na vůli státu, jako vlastníka,
kterou možnost danou zákonem při nakládání s předmětnými výrobky využije. Žalovaný odkázal
i na důvodovou zprávu k novele č. 5/2011 Sb. (Sněmovní tisk č. 115 z období 2010 - 2014.).
III. Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není na místě ji odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost
stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti [§109 odst. 3, 4 s. ř. s.].
a) Zkoumání vlastnictví likvidovaných výrobků v řízení o nákladech likvidace
[9] Stěžovatel předně namítal, že krajský soud se řídil nesprávným právním názorem,
domníval-li se, že v řízení o nákladech likvidace již nemůže zkoumat otázku vlastnictví výrobků,
jejichž vlastník nebyl spolehlivě prokázán. Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud k této
otázce uvedl (zejména str. 6 odst. 3 napadeného rozsudku, který je rovněž dostupný
z: www.nssoud.cz), že předchozí řízení o zajištění a zabrání předmětných vybraných výrobků byla
pravomocně ukončena, přičemž postup celních orgánů při zajištění a zabrání byl navíc přezkoumán
i v soudním řízení a řízení před Ústavním soudem (viz i rozsudek NSS ze dne 29. 9. 2010,
č. j. 2 Afs 8/2010 - 119 či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3511/10).
Zvláště otázka, zda byly celní orgány oprávněny zajistit vybrané výrobky a následně rozhodnout
o jejich zabrání nebo propadnutí, byla již pravomocně ukončena v předchozím řízení, přičemž pro
předchozí řízení byla klíčovou otázka zjištění vlastníka vybraných výrobků, neboť od ní odviselo,
v jakém procesním režimu se řízení vedlo, tj. zda v řízení o zabrání nebo o propadnutí výrobků.
V daném případě bylo vedeno řízení o zabrání výrobků, protože vlastník zjištěn nebyl,
resp. vlastnictví k předmětným vybraným výrobkům prokázáno nebylo. Tato otázka tedy byla již
v předchozím řízení postavena z procesního hlediska najisto. Tento svůj závěr krajský soud opřel
o svou předchozí podrobnou argumentaci (str. 4 odst. 5 až str. 6 odst. 4 napadeného rozsudku),
na níž zdejší soud pro stručnost odkazuje. Řízení o náhradě nákladů likvidace je řízením, které
pojmově následuje poté, co byly předmětné výrobky zabrány. Je oddělenou část řízení a krajský
soud nepochybil, odkázal-li při přezkumu takového řízení na skutečnost, že předcházející řízení
skončilo. Námitka nesprávného právního posouzení tak důvodná není.
b) Nemožnost přepracování likvidovaných výrobků
[10] Stěžovatel dále namítl nesprávné posouzení nemožnosti přepracování předmětných výrobků,
k čemuž krajský soud poznamenal (srov. str. str. 7 odst. 1 napadeného rozsudku), že přepracování
či prodej předmětných vybraných výrobků ve smyslu ustanovení §42 odst. 15 a 16 zákona
o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 4. 2011 nebyly v dané situaci možné, neboť
ustanovení §13 odst. 2 písm. c) zákona o lihu výslovně zakazuje uvádět do oběhu líh neznámého
původu. Protože původ zabraného lihu v průběhu celého řízení prokázán nebyl, bylo podle
krajského soudu zcela důvodné jeho zničení. Předně zdejší soud konstatuje, že námitka stěžovatele
(viz bod [4]), že přepracováním by se z lihu neznámého původu stal líh původu známého, je chybná
ve své logice, neboť přepracování výrobku původnost nedodá. Nejvyšší správní soud však zejména
konstatuje, že ustanovení §42 odst. 15 a 16 zákona o spotřebních daních bylo s účinností
od 1. 5. 2011 zrušeno zákonem č. 95/2011 Sb. Po tomto datu byla úprava propadnutí, zabrání
zajištěných vybraných výrobků a nákladů jejich likvidace obsažena v ustanovení §42d a §42e
zákona o spotřebních daních, které stanovilo zákonnou oporu pro nakládání s takovými výroby,
včetně eventuality zničení: „[s] propadnutými nebo zabranými vybranými výrobky se naloží způsobem
stanoveným zvláštními právními předpisy nebo se tyto výrobky zničí]. Z prvostupňového rozhodnutí (str. 3)
plyne, že likvidace proběhla ve dnech 4. 7. až 18. 11. 2011. V té době již byla ustanovení §42
odst. 15 a 16 zrušena. Na zničení proto měla být aplikována novelizovaná úprava ust. §42d a §42e
zákona o spotřebních daních ve znění účinném od 1. 5. 2011, jak přiléhavě upozornil žalovaný
(viz bod [7]). Nejvyšší správní soud si je vědom, že původní žalovaný chybně vycházel z toho,
že náklady likvidace měly být předepsány ještě podle dosavadní právní úpravy (srovnej chybnou
opravu konstatovanou v bodě [1]), avšak tato vada není ve vztahu k námitce stěžovatele způsobilá
založit kasační důvod, neboť stěžovatel především namítal, že výrobky bylo možno přepracovat,
což je námitka lichá jak z hlediska nesprávně použité starší úpravy, tak z hlediska úpravy platné
v době likvidace. Kasační zásah by měl význam povýtce akademický. Z hlediska podstaty
projednávané věci je zásadní, že námitka nesprávného posouzení otázky možného přepracování
důvodná není.
c) Přezkumný rámec výše nákladů likvidace
[11] Stěžovatel dále napadal úvahy krajského soudu o přezkumu výše nákladů likvidace. Nejvyšší
správní soud předesílá, že tuto otázku stěžovatel neučinil předmětem odvolacího řízení a krajský
soud ji proto přezkoumával nikoli na základě námitky stěžovatele, ale v rozsahu, v němž měl tuto
otázku zkoumat žalovaný z úřední povinnosti, jak mu ukládal zákon [§114 odst. 3 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu ve znění pozdějších předpisů (dále „daňový řád“)]. Krajský soud
zde postupoval v souladu s judikaturou zdejšího soudu, na níž odkázal (srov. usnesení rozšířeného
senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74; žalovaným připomínaný rozsudek 7. 4. 2005,
č. j. 1 Afs 62/2004 - 75 nutno vyložit v souladu s citovaným usnesením). Krajský soud však
současně upozornil, že stěžovatel nese odpovědnost za rozsah odvolacího přezkumu, neboť míra
přezkumu vedeného úřední povinností je dána skutečnostmi zjevnými ze spisu. Žalovaným
zmíněné „schovávání“ námitek do pozdějších řízení (viz bod [7]) se totiž skutečně nesmí stávat
úspěšným procesním postupem. Žalobce, který v předchozím řízení efektivně nevyčerpá
prostředky ochrany práva, jejichž využití měl ve své dispozici, nemůže spoléhat, že jeho
nezastupitelnou procesní aktivitu bude suplovat přezkumný orgán či soud. Řečeno jinak „[k]valita
a šíře odvolání je totiž základním úhelným kamenem odůvodnění správního rozhodnutí“ (rozsudek zdejšího
soudu ze dne 9. září 2009, 2 Afs 34/2009 – 101). Úřední povinnost přihlížet k nenamítaným vadám
není ani cestou k zavedení revizního principu a neslouží ani k popření zásady práva náležejí bdělým
(k podstatě povinnosti efektivního vyčerpání a roli zásady práva náležejí bdělým, srov. přiměřeně
nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07, či usnesení ze dne 23. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 491/04; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Výše
zmíněnému přezkumnému východisku, které krajský soud zaujal k žalobním námitkám, které
nebyly obsahem stěžovatelova odvolání, nelze z pohledu zdejšího soudu ničeho vytknout.
d) Přezkoumatelnost úvah o výši nákladů likvidace
[12] Nejvyšší správní soud se dále zabýval věcným obsahem úvah krajského soudu o výši
nákladů likvidace z hlediska jejich přezkoumatelnosti, a dospěl k závěru, že krajský soud ani zde
nepochybil. V odůvodnění napadeného rozsudku (str. 7 odst. 2 až str. 8 ) krajský soud
konstatoval, že v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí byly podrobně a zcela konkrétně
popsány veškeré náklady, které celní úřad vynaložil při zajištění zničení předmětných vybraných
výrobků: náklady na přepravu těchto výrobků ze skladových prostor do čističek odpadních vod
v Lanškrouně, Jablonném nad Orlicí a Chocni automobilem celní správy, uvedl, ve kterých dnech
k přepravě došlo, přičemž celkem bylo najeto 2078 km. Dle vyhlášky č. 377/2010 Sb., stanovil
náhradu za použití dopravního prostředku a za pohonné hmoty celkem ve výši 21 129,10 Kč. Dále
vyčíslil náklady na zničení předmětných výrobků v čističce dle jednotlivých faktur vystavených
společností Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s., celkem šlo o 68 200 Kč, přičemž
soud konstatoval, že vzdálenost mezi skladovými prostorami celních orgánů v Klášterci nad
Orlicí a čističkami odpadních vod v Lanškrouně, Jablonném nad Orlicí a Chocni, kam byly
odvezeny předmětné vybrané výrobky k likvidaci, nebyla nepřiměřená. Pokud krajský soud
konstatoval, že výhradní likvidace v nejbližší možné čistírně odpadních vod by byla těžko
proveditelná vzhledem k množství likvidovaného lihu a kapacitě čistírny odpadních vod tak, aby
nedošlo k ohrožení jejího řádného běžného provozu, šlo o úvahu, která nabídla logické možné
vysvětlení, na základě obsahu spisu a obecně známých skutečností. Krajský soud tak poskytl
možné a přijatelné odůvodnění výše nákladů. A stejně přesvědčivě si počínal, uvedl-li, že 20 tisíc
(a více) litrů lihu nelze bezpochyby vylít naráz do čističky ve velkém množství. Snížení počtu cest
by tedy snížení nákladů nepřineslo. Navíc by se náklady zvýšily o pronájem autocisterny.
Přijatelná je i úvaha, že výběrové řízení na provedení likvidace lihu nebylo nutné, neboť
likvidující společnosti byla jedním ze subjektů k této likvidaci vhodných a (též dle stěžovatelky)
nejblíže sídlících od prostor, kde byl líh uskladněn. Zdejší soud konstatuje, že na menší přepravní
kapacitu užitého vozidla lze usoudit z kalkulace obsažené v prvostupňovém rozhodnutí, kde
je použita sazba ustanovení §1 písm. b) vyhlášky 377/2010 Sb. platná pro osobní vozidlo, jakož
i z počtu cest zahrnutých do kalkulace. Nic nenasvědčuje tomu, že by likvidace neproběhla
nehospodárně. Proti takovému posouzení nemá zdejší soud z hlediska rámce vymezeného pro
své rozhodování výhrady.
[13] Zdejší soud připomíná, že krajský soud výši nákladů přezkoumával za situace, kdy stěžovatel
tuto otázku nenastolil v odvolacím řízení, kde byla plně přezkoumatelná, přičemž stěžovatel už znal
konkrétní výši nákladů. Proto krajský soud vyšel z obsahu spisu, dle něhož dospěl k závěru, že výše
nákladů likvidace není nepřiměřená. V odůvodnění rozsudku krajský soud poté transparentně
vyložil, jakými úvahami se řídil, a jeho závěry stojí na racionální, logické a přesvědčivé argumentaci.
Proto je bezpředmětná polemika stěžovatele, založená na načrtnutí své představy o cestě
k přiměřeným nákladům. Stěžovatel nemůže nyní důvodně namítat, že krajský soud vyšel z obsahu
spisu, který posoudil na základě úvah nevybočujících z mezí logické a racionální argumentace.
Namítl-li stěžovatel, že není zřejmé, na základě jakého konkrétního právního předpisu soud provedl
svůj úsudek o přiměřenosti (bod [5]), jde o námitku absurdní, neboť úvaha je pevnou součástí
rozhodovací činnosti soudu, kterážto je pojmovým znakem soudu a jako taková pochopitelně není
výslovně upravena konkrétním zákonu (a ani v Ústavě). Měl-li stěžovatel zato, že soud může
jakoukoli svou úvahu učinit jen tak, že u jejích jednotlivých kroků odkáže na ten který zákon
či právní předpis, pak jde o představu mylnou, neboť takto všeobsažný a kazuistický právní řád
není, a ani nemůže být; (právní řád není manuálem všech myslitelných společenských dějů).
Zákonné definování neurčitých právních pojmů jako je např. „přiměřenost“ by navíc značně
oslabilo jejich regulační funkci. Za situace, kdy výše nákladů (méně než cca 1,10 Kč za litr
likvidovaného lihu), se s o hledem na všechny výše zmíněné okolnosti nejevila ani zdejšímu soudu
prima facie jako nepřiměřená či excesivní, musel i tuto námitku posoudit jako nedůvodnou.
IV. Shrnutí a náklady řízení
[14] Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou
[§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.] O nákladech řízení rozhodl zdejší soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.; stěžovatel nebyl ve věci procesně
úspěšný, proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá, žalovanému pak podle obsahu soudního
spisu žádné relevantní náklady nad rámec běžné činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu