ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.130.2012:20
sp. zn. 2 As 130/2012 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce V. U.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Mazancem, advokátem se sídlem Ústí nad Orlicí, Mývaltova
1117, proti žalované České obchodní inspekci, ústřednímu inspektorátu, se sídlem Praha 2,
Štěpánská 15, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 8. 8. 2012, č. j. 3 A 109/2010 - 68,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 A 109/2010 - 68,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 8. 2010, č. j. ČOI 46071/10/O100/2700/10/Zo/Št (dále jen
„napadené rozhodnutí“), ústřední ředitelka České obchodní inspekce zamítla odvolání žalobce
a potvrdila rozhodnutí ředitele Královéhradeckého a Pardubického inspektorátu České obchodní
inspekce (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 3. 6. 2010, č. j. RPP 0629/2710, kterým
byla žalobci podle §19 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“) uložena pořádková pokuta ve výši 50 000 Kč.
Důvodem uložení pokuty bylo zjištění, že žalobce způsobil, že kontrolovaná
osoba - podnikatelka R. N. nesplnila povinnost dle §14 zákona o státní kontrole tím,
že v důsledku jednání žalobce nebyly vytvořeny základní podmínky k provedení kontroly,
zejména nebyla poskytnuta součinnost, odpovídající oprávnění kontrolních pracovníků.
Konkrétně žalobce při kontrole dne 16. 4. 2010 v provozovně Bazar Habakuk na Novém
Náměstí 1751 v České Třebové slovně napadal kontrolu provádějící inspektory slovy „Vypadněte
z prodejny, je zavřeno“, a když inspektoři odmítli opustit prodejnu do doby příchodu jimi přivolané
hlídky Policie ČR, inspektory v prodejně zamkl a odešel. Po nějaké době se žalobce vrátil
a bezdůvodně inspektory obvinil ze ztráty částky ve výši 20 000 Kč; poté opět provozovnu
(i s inspektory uvnitř) uzamkl, odešel a vrátil se až poté, kdy se dostavila přivolaná hlídka
Policie ČR.
Rozhodnutí žalované napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou. Ten uloženou
pokutu snížil na 5000 Kč; v ostatním zůstala správní rozhodnutí obou správních orgánů
nedotčena.
Pokud jde o tvrzenou nezákonnost napadeného rozhodnutí (návrh na zrušení rozhodnutí
žalované, potažmo prvostupňového rozhodnutí), městský soud uvedl, že správní orgány zjistily
skutkový stav v dostatečném rozsahu a úvahy z něj vycházející jsou logické a srozumitelné;
nepřistoupil proto k dalšímu dokazování ohledně skutkového stavu věci, které žalobce navrhoval
(výslechem J. Š., který měl být v době kontroly přítomen v prodejně). Žalobci městský soud
nepřisvědčil ani v jeho tvrzení, že (s ohledem na jeho zdravotní stav) nebylo postaveno najisto,
zda v době spáchání pořádkového deliktu mohl rozpoznat, že porušuje nebo ohrožuje zájem
chráněný zákonem, tedy zda mohl své jednání ovládat. Městský soud uvedl, že z předložené
lékařské zprávy nevyplývá, že by zdravotní porucha žalobce (plynoucí z cévní mozkové příhody,
kterou prodělal v roce 2006) měla mít vliv na jeho jednání. Indikovaná zdravotní disfunkce má
vliv pouze na plynulost a rychlost verbální komunikace žalobce, nikterak však neovlivňuje jeho
duševní stav. I za stresové situace je nemyslitelné, aby žalobcova zdravotní porucha byla
důvodem jeho jednání (opakované uzamčení kontrolních pracovníků v prodejně, obvinění ze
zcizení hotovosti). Z těchto důvodů neprovedl soud další dokazování znaleckým posudkem.
Co se týče výše uložené pokuty, ta byla, dle názoru městského soudu, uložena
v zákonných mezích, poté co bylo prokázáno, že žalobce naplnil skutkovou podstatu
pořádkového deliktu. Žalobce sice ve správním řízení tvrdil, že pokuta je vzhledem k jeho
poměrům neúměrná a likvidační; tato svá tvrzení však nepodpořil žádnými důkazy. Z obsahu
správního spisu přitom vyplývá, že správní orgány neměly důvod se domnívat, že trest bude pro
žalobce nepřiměřený. Ani z tohoto důvodu proto nebyly splněny podmínky pro zrušení
rozhodnutí žalovaného.
Žalobce nicméně v řízení před soudem navrhl, aby městský soud (ad eventum) využil svého
moderačního oprávnění a přistoupil k upuštění od uložené pokuty. K tomu městský soud uvedl,
že jakkoli se ztotožňuje s názorem žalované o závažnosti správního deliktu a způsobu jeho
spáchání, i s odůvodněním uložení pokuty na horní hranici zákonné sazby, nemohl odhlédnout
od osobních poměrů žalobce. Ten v řízení před soudem prokázal, že uložená pokuta převyšuje
pětinásobek jeho měsíčního příjmu (invalidní důchod 6190 Kč měsíčně, 3000 Kč příjem z nájmu
nemovitosti); doložil též, že je od 5. 9. 2007 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. S ohledem
na uvedené dospěl městský soud k závěru, že i přes závažnost deliktu je uložená sankce zjevně
nepřiměřená a přistoupil tak k její moderaci podle §78 odst. 2 soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Jako přiměřený trest shledal pokutu ve výši 5000 Kč. I takto snížený trest bude, dle
jeho názoru, plnit svůj preventivní a represivní účel, neboť bude pro žalobce (s ohledem na jeho
majetkové poměry) újmou znatelnou a nikoliv zanedbatelnou. Současně soud nepřisvědčil návrhu
žalobce na upuštění od uložení pokuty s tím, že uložená sankce musí pro žalobce představovat
negativní důsledek jeho protiprávního jednání a jedině tak může mít požadovaný represivní
a výchovný účinek.
Rozsudek městského soudu napadla žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností,
opírající se o důvod vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti rozporuje správnost postupu městského soudu při snížení
výše pokuty a tvrdí, že soud řádně nevyhodnotil všechny předložené důkazy a skutečnosti, které
vyplynuly v průběhu soudního řízení. Poukazuje na to, že žalobce je výlučným vlastníkem řady
nemovitostí, a to konkrétně rodinného domu č. p. 38, včetně pozemku p. č. st. 43 v obci Orlické
Podhůří, k. ú. Rviště, zapsaných na LV č. 588 (nemovitosti nabyl na základě kupní smlouvy
s účinky vkladu práva ke dni 7. 5. 2007), dále rodinného domu č. p. 426, včetně pozemku
p. č. st. 526/1 a jiné stavby bez č. p./č. e., včetně pozemku p. č. st. 526/2, obojí v obci Pacov,
k. ú. Pacov, zapsaných na LV č. 621 (nemovitosti nabyl na základě kupní smlouvy s účinky vkladu
práva ke dni 15. 12. 2009), a také lesního pozemku p. č. 314/7, v obci Cetoraz, k. ú. Cetoraz,
zapsaného na LV č. 568; žádná z těchto nemovitostí přitom není zatížena zástavním právem ani
právem odpovídajícím věcnému břemeni. Žalobce je rovněž spoluvlastníkem (ve společném
jmění manželů) dalších nemovitostí, a to například stavby bez č. p./č. e., a garáže v obci Česká
Třebová, k. ú. Skuhrov u České Třebové, zapsané na LV č. 107, a dále pozemků p. č. 7138
a p. č. 7173 v obci Hradec nad Svitavou, k. ú. Hradec nad Svitavou, zapsaných na LV č. 298
(spoluvlastník k ideální 1).
K podnikatelské činnosti žalobce stěžovatelka uvedla, že žalobce sice přerušil
provozování svých živností ke dni 12. 7. 2010, nicméně je i nadále společníkem společnosti
BAZAR HABAKUK, s. r. o., v likvidaci, kde má 100% splacený obchodní podíl. Tato společnost
byla soudem zrušena podle §29 odst. 6 obchodního zákoníku, tedy nikoliv z ekonomických
důvodů na straně společnosti, ale z důvodů administrativních (viz usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 8. 11. 2010, č. j. 54 Cm 66/2010 – 4).
Na základě uvedených skutečností (které stěžovatelka v kasační stížnosti doložila),
se nelze ztotožnit s tím, že by uložená sankce ve výši 50 000 Kč za takto závažný delikt byla
s ohledem na osobní a majetkové poměry žalobce zjevně nepřiměřená (nebo dokonce likvidační).
Podle stěžovatelky městský soud v rozsudku řádně nerozvedl důvody, pro které k moderaci
pokuty přistoupil; proto je rozsudek nepřezkoumatelný. Městský soud se opřel jen o tvrzení
žalobce, nepřihlédl však k jeho snížené důvěryhodnosti, vyplývající mimo jiné z jeho nařčení
inspektorů z krádeže, které se posléze ukázalo jako nepravdivé. Podle stěžovatelky městský soud
řádně nevyhodnotil všechny předložené důkazy a skutečnosti, které vyplynuly z průběhu
správního řízení, neboť jinak by nutně musel dospět k tomu, že v konkrétním případě nebyla
výše pokuty zjevně nepřiměřená majetkovým poměrům žalobce. Městský soud přihlédl
především k tomu, že je žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; to však podle
stěžovatelky není zcela objektivní postup při hodnocení daného případu. Odkázala přitom
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, č. j. 2 As 33/2006 – 102 (všechna
citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), ze kterého vyplývá,
že přiměřenost uložené pokuty je třeba hodnotit ve vztahu k podmínkám, které jsou pro úvahu
o výši pokuty primárně stanoveny zákonem, a dále pak zejména zohledněním majetkových
poměrů pachatele, i když zákon toto kritérium nestanoví.
Stěžovatelka také zdůraznila, že z důkazů provedených soudem v žádném případě
nevyplývá, že by mozková příhoda, kterou žalobce prodělal, měla vliv na jeho osobnost;
prokázána byla pouze zhoršená verbální komunikace s okolím.
Pokuta snížená soudem, s přihlédnutím ke všem okolnostem věci a k vysoké závažnosti
deliktního jednání žalobce, dostatečně neplní represivní ani preventivní funkci sankce. Pokud
je za vskutku extrémní jednání žalobce, který slovně napadal inspektory, opakovaně je zamkl
v prodejně a následně je obvinil z krádeže, uložena sankce ve výši 5000 Kč, signalizuje to spíše to,
že je jednání žalobce bagatelním pochybením, které je ze strany městského soudu tolerováno
a kontrolované osobě se vzhledem k zanedbatelné výši pokuty stále vyplatí.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících §109 odst. 2,
věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejprve je nutno zdůraznit, že se Nejvyšší správní soud, s ohledem na rozsah kasační
stížnosti, mohl zabývat toliko postupem městského soudu při užití jeho moderačního oprávnění
podle §78 odst. 2 s. ř. s. Samotná zákonnost napadeného rozhodnutí (eo ipso potvrzená užitím
moderace městským soudem) tedy předmětem kasačního přezkumu v dané věci není.
Postup městského soudu má procesní oporu v ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s., dle kterého
rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může,
nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit
od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu,
z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil,
a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.
Tyto procesní podmínky lze v posuzované věci považovat za splněné, a to i přesto,
že návrh na soudní moderaci pokuty vznesl stěžovatel až na nařízeném jednání, ve formě
eventuálního petitu (pro případ, že by městský soud neshledal napadené rozhodnutí
nezákonným). Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 1 As 30/2004 – 82, se totiž
podává, že „[n]avrhnout moderaci trestu (§78 odst. 2 soudního řádu správního) může žalobce před správním
soudem jak pro případ, že by neuspěl s návrhem na zrušení rozhodnutí správního orgánu (tedy jako eventuální
petit), tak i samostatně. Návrh na moderaci může být uplatněn i po uplynutí lhůty k podání žaloby,
vychází-li z žalobního bodu vzneseného v této lhůtě.“ Vzhledem k tomu, že žalobce již v žalobě
argumentoval nepřiměřeností uložené pokuty a jejím likvidačním charakterem (s ohledem na svůj
zdravotní stav a osobní poměry), lze návrh na moderaci pokuty považovat za přímé vyústění
žalobní námitky nepřiměřenosti pokuty, ve smyslu požadavku vysloveného ve zmiňovaném
judikátu.
Pokud jde o samotnou věcnou stránku užité moderace, je třeba uvést, že ukládání pokut
za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního oprávnění) správního
orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených
hranicích, respektive volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl
od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování věci k žalobní námitce
zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit správní uvážení
soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní
orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich, nebo pokud volné uvážení
zneužil; soud je oprávněn též posoudit, zda správním orgánem ustanovený rozhodný skutkový
stav věci byl opatřen zákonným způsobem, případně zda není v logickém rozporu s výstupy
provedené diskrece. Není však v pravomoci správního soudu, aby standardně vstupoval do role
správního orgánu a pokládal na místo správní diskrece uvážení soudcovské, tedy například aby
sám rozhodoval, jaká sankce (co do druhu a výše) by měla být uložena. Jedinou výjimkou je již
citované ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s., jehož aplikace je odůvodněna zjevně nepřiměřenou výší
pokuty (byť uložené v rámci zákona). Užitím moderačního práva soud především fakticky
aprobuje zákonnost napadeného správního rozhodnutí (v rámci hledisek vymezených žalobními
body); v opačném případě je užití moderace vyloučeno a náprava může být zjednána pouze
zrušením takového rozhodnutí (jeho části) pro jeho nezákonnost. Tím, že soud trest sníží nebo
od něj upustí, nezpochybňuje závěr správního orgánu o tom, že žalobce porušil zákon a dopustil
se správního deliktu, nýbrž nahrazuje jeho správní úvahu úvahou vlastní (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 1 As 30/2004 - 82).
Uvedená hlediska pak nutně determinují i rozsah přezkumu rozsudku, jímž bylo užito
moderační právo, kasačním soudem. Nejvyšší správní soud v rámci řízení o kasační stížnosti,
nemá obdobné oprávnění jako krajský (městský) soud a sám již jeho úvahu o výši pokuty nahradit
nemůže. Ve vztahu k diskreci krajského (městského) soudu může tedy hodnotit opět jen to, zda
prvoinstanční soud nepřekročil zákonem stanovené meze tohoto uvážení, nevybočil z nich nebo
volné uvážení nezneužil, či zda je jeho úvaha přezkoumatelná a logicky nerozporná.
V nyní posuzované věci lze z odůvodnění napadeného rozsudku soudu seznat,
že se městský soud ztotožnil se závěry stěžovatelky o naplnění skutkové podstaty spáchaného
deliktu i o závažnosti způsobu jeho spáchání, nicméně při zohlednění majetkových poměrů
žalobce dospěl k závěru, že výše uložené pokuty je z tohoto pohledu zjevně nepřiměřená
a z tohoto důvodu ji snížil na jednu desetinu. Postupoval tedy v souladu s názorem zdejšího
soudu, že kromě kritéria významu chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen,
způsobu spáchání správního deliktu, jeho následků a okolností, za nichž byl spáchán,
je nutno přihlédnout i k majetkovým poměrům delikventa; posledně zmiňované hledisko musí
být přitom zohledněno bez ohledu na to, zda takový pokyn vyplývá z konkrétní aplikované
právní úpravy (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006,
č. j. 2 As 33/2006 - 102).
Městský soud tedy bral v potaz kritéria, která měl hodnotit při provádění vlastního
uvážení stran (ne)přiměřenosti uložené pokuty, nicméně je nutno přisvědčit stěžovatelce v tom,
že kritérium majetkových poměrů žalobce nevyhodnotil komplexně a nevzal v potaz všechny
skutečnosti, které vyplynuly v rámci soudního řízení.
Při hodnocení majetkových poměrů žalobce městský soud zohlednil skutečnosti, které
tvrdil žalobce a které vyplynuly i z jeho žádosti o ustanovení advokáta a z potvrzení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech žalobce ze dne 1. 9. 2010. Ze zmiňovaného potvrzení
se podává, že žalobce je invalidní důchodce a pobírá důchod ve výši 6190 Kč měsíčně a jeho
dalším příjmem je nájemné ve výši 3000 Kč měsíčně za pronájem nemovitosti v obci Rviště; další
nemovitost – rodinný dům v obci Pacov – je neobyvatelný. Žalobce má dluhy v celkové výši
350 000 Kč. K potvrzení žalobce připojil i výpis ze svého běžného účtu za měsíc srpen 2010,
který potvrzuje jeho tvrzení o výši jeho příjmů z pronájmu nemovitosti a z invalidního důchodu.
Na nařízeném jednání městský soud provedl důkaz přípisem Úřadu práce ČR, ze kterého
se podává, že žalobce je od 5. 9. 2007 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, a důkaz
oznámením České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 12. 2010, podle kterého žalobce
pobírá invalidní důchod prvního stupně ve výši 6407 Kč měsíčně.
Na druhou stranu je zjevné, že městský soud do své úvahy o majetkových poměrech
žalobce vůbec nezahrnul tvrzení uplatněná stěžovatelkou na soudním jednání. Vzhledem k tomu,
že návrh na moderaci pokuty uplatnil žalobce poprvé až na jednání, je pochopitelné, že reakce
stěžovatelky nemohla být k této otázce komplexní, dokonale připravená a podložená veškerými
podklady, Nejvyšší správní soud má nicméně za to, že i tak stěžovatelka svým vystoupením
na jednání relevantním způsobem zpochybnila shora naznačenou majetkovou situaci žalobce.
Z protokolu o jednání se podává, že stěžovatelka poukázala na skutečnost, že žalobce byl v době
vydání napadeného rozhodnutí společníkem obchodní společnosti a osobou podnikající podle
živnostenského zákona a dále uvedla, že podle katastru nemovitostí je žalobce vlastníkem
několika nemovitostí (jedna je zatížena zástavním právem – pozn. NSS), přičemž dvě z nich
aktuálně prodává. Přímo na jednání pak předložila i výpis z obchodního rejstříku společnosti
BAZAR HABAKUK, s. r. o., v likvidaci (kde byl žalobce společníkem), výstup z internetu ze dne
3. 8. 2012 dokládající, že žalobce inzeruje prodej nemovitostí; předložila též výpisy z katastru
nemovitostí (spolu s navazující fotodokumentací), ze kterých vyplývá, že žalobce je vlastníkem
či spoluvlastníkem konkrétních nemovitostí ve Skuhrově u České Třebové, Cetorazu, v Pacově,
v Hradci nad Svitavou a ve Rvišti. Tyto skutečnosti stěžovatelka tvrdí a dokládá i v řízení
o kasační stížnosti.
S ohledem na uvedené, Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud při užití svého
diskrečního oprávnění nezohlednil veškeré skutečnosti, které vyšly v řízení před ním najevo.
Nikterak si neověřil a nevypořádal tvrzení stěžovatelky, jakkoli si měl (stejně jako před ním
stěžovatelka, potažmo správní orgán prvého stupně) při hodnocení majetkových poměrů žalobce
učinit úplný obraz o celkové aktuální majetkové situaci stěžovatele, nikoliv jen o jeho příjmové
složce. Ostatně ani zjištění příjmových poměrů neprovedl bezvadným způsobem, neboť
z předloženého výpisu z běžného účtu za měsíc srpen 2010 se podává, že na účet žalobce byla
poukázána ještě částka 7000 Kč. Městský soud vůbec nezjišťoval, jaký je původ této částky, zda
ji žalobce dostává pravidelně, či zda šlo o jednorázovou úhradu (a za co), atd. V situaci, kdy
stěžovatelka v reakci na návrh na moderaci pokuty dokonce předložila městskému soudu doklady
minimálně indikující vlastnictví nemovitostí žalobcem (o nichž se v prohlášení ze dne 1. 9. 2010
vůbec nezmiňoval), jejich prodej a účastenství žalobce v obchodní společnosti, nemohl městský
soud tyto skutečnosti bez dalšího přejít a nevypořádat je. Stěžovatelka v řízení před městským
soudem relevantním způsobem žalobcem tvrzenou majetkovou situaci minimálně zpochybnila;
ze strany městského soudu však tato procesní aktivita zůstala bez odezvy. Jelikož tedy městský
soud prokazatelně nevyhodnotil všechny skutečnosti týkající se příjmových a majetkových
poměrů žalobce, nemůže obstát ani jeho následná úvaha o (ne)přiměřenosti uložené sankce.
Městský soud listiny předložené stěžovatelkou na jednání neprovedl, ani svůj postup nikterak
nezdůvodnil. Jeho závěry, jimiž odůvodnil aktivaci svého moderačního oprávnění, tak nemohou
obstát pro nedostatek skutkových důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS). Tento nedostatek
v úvaze městského soudu o moderaci pokuty zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů a je tak bezpochyby naplněn kasační důvod ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než napadený rozsudek městského soudu
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.).
V dalším průběhu řízení se městský soud vypořádá s důkazními prostředky předloženými
stěžovatelkou, popřípadě sám doplní dokazování tak, aby byly osobní, příjmové a majetkové
poměry žalobce postaveny najisto. Neshledá-li důvody pro zrušení rozhodnutí stěžovatelky (tato
otázka je stále otevřena, neboť tímto rozsudkem je rozsudek městského soudu rušen en block)
a bude-li i na základě doplněného dokazování chtít využít svého moderačního oprávnění, bude
nutné, aby rozsudečný výrok obsahoval (kromě výroku o moderaci) i zamítavý výrok, pokud jde
o zbývající část žaloby. Městským soudem nyní užitá formulace „v ostatním zůstávají rozhodnutí (…)
nezměněna“ neodpovídá dikci ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s.; není-li žaloba důvodná (tedy
není-li dán důvod pro zrušení správního rozhodnutí), nemůže soud postupovat jinak, než žalobu
zamítnout. V případě eventuálního petitu takový postup nebrání současnému výroku o moderaci
uložené pokuty. Jelikož městský soud tímto způsobem nepostupoval již v nyní posuzovaném
případě (žalobu ve zbytku, tedy v části domáhající se zrušení rozhodnutí stěžovatelky, nezamítl),
nemohl zdejší soud postupovat jinak, než že napadený rozsudek zrušil jako celek.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2013
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu