ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.60.2013:26
sp. zn. 2 As 60/2013 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: J. Š., zast.
Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno,
proti žalovanému: Městský úřad Duchcov, se sídlem nám. Republiky 20/5, Duchcov, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2013, č. j. 4134/2013/Vl, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2013, č. j. 40 A 2/2013 - 31,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2013, č. j. 40 A 2/2013 - 31,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2013, č. j. 4134/2013/Vl, se zrušuje .
III. Žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 20 342 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadl v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora
uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo zakázáno podle §10 odst. 2
písm. b) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím (dále jen „shromažďovací zákon“),
shromáždění stěžovatelem oznámené žalovanému dne 18. 7. 2013 v 7:24 hod., které se mělo
konat dne 17. 8. 2013, s dobou zahájení v 15:00 hod. a s předpokládanou dobou ukončení
v 20:00 hod., v Duchcově na náměstí Republiky, a dále pouliční průvod z tohoto náměstí
na náměstí Legií, a to po trase ulic: Studniční, Nádražní, Bílinská, Husova, s místem ukončení
opět na náměstí Republiky. Účelem shromáždění měl být „protest proti kriminalitě, porušování zákonů
Policií ČR, za práva všech slušných občanů této země“. Shromáždění bylo žalovaným zakázáno, neboť již
dne 30. 5. 2013 ve 14:43 hod. žalovanému ohlásil svolavatel M. B. konání shromáždění „Za mír
mezi lidmi a za pokojné soužití v Duchcově“ ve dnech 5. 6. 2013 až 15. 9. 2013 v době od 8:00 hod. do
22:00 hod., která se budou odehrávat na nám. Republiky a v ulicích Míru, Bílinská, Studniční,
Havířská, Nádražní, Riegerova a Bratří Čapků. Dále již dne 5. 6. 2013 v 8:41 hod. žalovanému
ohlásila svolavatelka I. Č. konání shromáždění „Za toleranci mezi lidmi a za pokojné soužití v Duchcově i
jinde“ ve dnech 11. 6. až 15. 9. 2013, v době od 8:00 hod. do 22:00 hod., která se budou odehrávat
na nám. Legií. Dříve oznámená shromáždění tedy kolidovala časově i prostorově se zamýšleným
shromážděním oznámeným stěžovatelem. S ohledem na to, že mezi danými svolavateli nedošlo
k dohodě a stěžovatel odmítnul změnit čas či místo shromáždění, žalovaný později oznámené
shromáždění zakázal. Zároveň žalovaný zkoumal, zda by v předmětném prostoru nebylo možné
konat více shromáždění zároveň, to však zavrhl s ohledem na to, že stěžovatel se veřejně
prezentuje jako účastník a organizátor akcí pravicově extremistických hnutí, zatímco svolavatelé
dřívějších shromáždění jsou zástupci občanského sdružení Konexe, které se prezentuje heslem
„Černí, bílí spojme síly!“. Koexistence shromáždění ve stejném čase a prostoru by tak mohla vést ke
konfliktům a střetům.
Krajský soud následně ve svém rozsudku konstatoval, že žalovaný dal stěžovateli
dostatečný prostor pro to, aby se se svolavateli dřívějších shromáždění dohodl. Pokud se tak
nestalo, nezbývalo než z důvodu definovaného v §10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona
shromáždění zakázat kvůli termínové i prostorové kolizi s jiným shromážděním. Žalovaný také
dle soudu správně konstatoval, že dřívější shromáždění byla v souladu se zákonem oznámena
a nebyla zakázána ve stanovené lhůtě. Po ní již zakázána v žádném případě být nemohou. Při
oznámení dřívějších shromáždění nebylo možno najisto stanovit, že byla svolána jen s úmyslem
blokovat čas a místo tak, aby pozdější shromáždění názorových oponentů musela být právě pro
tuto kolizi zakázána. Pokud by se takový úmysl ukázal dodatečně, šlo by o naplnění skutkové
podstaty přestupku podle §14 odst. 3 shromažďovacího zákona.
Stěžovatel kasační stížnost opírá o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), namítá tedy nesprávné posouzení právní
otázky krajským soudem.
Stěžovatel uvádí, že v napadeném rozsudku je řešena kolize dvou shromáždění, která
dosud nebyla předmětem soudního rozhodování. Stěžovatel si je vědom toho, že po uplynutí
lhůty tří pracovních dnů by byl zákaz shromáždění nezákonný. Pokud v této lhůtě nebylo
zakázáno (přestože jeho obstrukční charakter je evidentní s ohledem na jeho excesivní rozsah),
pak by obstrukční shromáždění, pokud by se skutečně konalo, mělo být rozpuštěno.
Ochrana stěžovatelova shromáždění prostřednictvím případné sankce za přestupek
uložené dřívějším svolavatelům, pokud by se ukázalo, že jejich shromáždění měla být obstrukční,
není efektivní a nikterak nechrání jeho shromáždění. Těžko stíhat jako přestupek nezakázané
shromáždění, navíc za předmětný přestupek zákonodárce opomněl stanovit sankci.
Stěžovatel připouští, že byl odkázán na dohodu s dřívějšími svolavateli ohledně řešení
kolize, avšak je přesvědčen, že s těmito osobami není možné se dohodnout. Tomu ostatně
nasvědčuje i pozdější vývoj v dané věci.
Stěžovatel proto navrhuje, aby zdejší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný nevyužil své možnosti podat ke kasační stížnosti vyjádření.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel je zastoupen advokátem a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší
soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Shromažďovací právo je politickým právem garantovaným jak normami ústavního
pořádku, tak i mezinárodními dokumenty. Podle čl. 19 Listiny základních práv a svobod je právo
pokojně se shromažďovat zaručeno. Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění
na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv
a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost
státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy. Také Úmluva
o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.) v čl. 11 stanoví,
že každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými,
včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich. Na výkon těchto
práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná
v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení
nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených
sil, policie a státní správy.
Kolize dvou shromáždění podléhajících oznamovacímu režimu v daném prostoru a čase
je regulována na zákonné úrovni. Podle §10 odst. 2 písm. b) s hromažďovacího zákona platí,
že úřad shromáždění zakáže tehdy, jestliže na stejném místě a ve stejnou dobu se má podle dříve
doručeného oznámení konat jiné shromáždění a mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě
doby jeho konání; nelze-li určit, které oznámení bylo doručeno dříve, rozhodne se za účasti
zástupců svolavatelů losováním.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že v případě časové a prostorové kolize dvou
oznamovaných shromáždění je na příslušném úřadu, aby později oznámené shromáždění zakázal.
Předtím však musí být dán prostor pro to, aby mohlo dojít k dohodě mezi svolavateli, která
by hrozící kolizi odstranila. Zároveň právní úprava, aby se předešlo tomu, že později oznámené
shromáždění by muselo být zakázáno, dává pozdějšímu svolavateli možnost na základě výzvy
úřadu dle §8 shromažďovacího zákona změnit trasu či čas tak, aby kolize byla překlenuta.
To plně odpovídá principu proporcionality: nejtěžší zásah do práva shromažďovacího (zákaz
shromáždění) může ze strany veřejné moci přijít teprve tehdy, není-li možný zásah slabší intenzity
(zde dohoda svolavatelů, resp. jednostranná úprava zamýšleného shromáždění na základě úřední
výzvy). Česká právní úprava tak vychází z toho, že by nemělo dojít k fyzickému kontaktu dvou
či více shromáždění na stejném místě a ve stejném čase.
Tento dílčí závěr podporuje i dostupná odborná literatura. Autoři Luboš Jemelka a Jan
Břeň v Komentáři k zákonu o právu shromažďovacím (ASPI ID LIT 28882CZ) uvádějí,
že je povinností úřadu zakázat shromáždění, jestliže se má na stejném místě a ve stejnou dobu
podle dříve doručeného oznámení konat jiné shromáždění a mezi svolavateli nedošlo k dohodě
o úpravě doby jeho konání. Také autoři Petr Černý a Markéta Lehká (zde je nutno pro
objektivnost uvést, že autorka byla zároveň členkou senátu krajského soudu v dané věci)
v publikaci Zákon o právu shromažďovacím. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 114
uvádějí, že „povinnost zakázat shromáždění z důvodu, že se na stejném místě a ve stejnou dobu má konat jiné
dříve ohlášené shromáždění, v sobě implikuje povinnost úřadu vyvolat mezi oběma svolavateli jednání, ze kterého
by měla vzejít dohoda o tom, kdy a kde se které shromáždění bude konkrétně konat. (…) V případě, že nebude
na výzvu úřadu ze strany svolavatelů reagováno, lze důvodně usuzovat, že k uzavření dohody nedošlo. V takovém
případě úřad zakáže všechna shromáždění oznámená v pořadí jako druhá a další. (Z §10 odst. 2
shromažďovacího zákona) vyplývá, že účelem tohoto ustanovení je zabránit, aby se dvě shromáždění fakticky
setkala.“ Konečně shodně P. Černý (in Střet dvou shromáždění, Právní rozhledy č. 12/2011,
s. 419 a násl.) uvádí, že protidemonstrace se může konat na místě oznámeného shromáždění,
proti němuž demonstruje, pouze jako neoznámené (neohlášené) shromáždění, neboť v opačném
případě by bylo z důvodu místní a časové kolize zakázáno. Neoznámení shromáždění na jedné
straně činí svolavatele odpovědného za přestupek (§14 odst. 1 shromažďovacího zákona),
na druhé straně však není důvodem k rozpuštění shromáždění (§12 odst. 3 shromažďovacího
zákona).
Shodné závěry vyplývají rovněž z judikatury zdejšího soudu. Z rozsudku ze dne
11. 3. 2011, č. j. 8 As 15/2011 - 72, publ. pod č. 2311/2011 Sb. NSS, plyne, že pozdější
shromáždění má být zakázáno tehdy, pokud nedošlo k dohodě mezi svolavateli, nebo pokud
případná kolize není naprosto marginální. V případě, že hrozící kolize je jen drobná, může být
řešena nikoliv úplným zákazem shromáždění, nýbrž v souladu s §8 shromažďovacího zákona
změnou času či místa pozdějšího shromáždění s tím, že pak již není možný postup dle §10
odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Také důvodová zpráva k novele shromažďovacího zákona provedené zákonem
č. 259/2002 Sb. vychází z toho, že koexistence dvou ohlášených shromáždění ve stejném čase
a místě není možná. Aby se předešlo kolizím a účelovému nahlášení shromáždění na dlouhý čas
dopředu, stanovila tato novela, že se svolavateli neumožňuje podat oznámení dříve než 6 měsíců
přede dnem konání shromáždění (k oznámením podaným před touto lhůtou se nepřihlíží)
a že na základě tohoto oznámení lze konat shromáždění pouze v jednou stanoveném termínu.
Výklad §10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona je tak zřejmý, na čemž se shoduje
jak text zákona, tak úmysl zákonodárce, judikatura vrcholných soudů a též odborná literatura.
Je zde nutno zmínit i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 6. 2006 ve věci
Öllinger proti Rakousku (číslo stížnosti 76900/01). V něm Evropský soud pro lidská práva
dospěl k závěru, že na jednom místě lze konat různá shromáždění názorových oponentů
za aktivní účasti státního aparátu dohlížejícího na veřejný pořádek; soud přitom akcentoval úlohu
diskuze v demokracii, která by byla nepřípustně omezena, pokud by později nahlášené
shromáždění nemohlo být realizováno.
Zdejší soud byl s ohledem na shora řečené nucen učinit úvahu nad závěry nadepsaného
rozsudku ve vztahu k českému shromažďovacímu právu, konkrétně §10 odst. 2 písm. b)
shromažďovacího zákona, stanovujícího nemožnost konat na jednom místě ve stejném čase
vícero různých shromáždění podléhajících oznamovacímu režimu. Zdejší soud při této úvaze
dospěl k závěru, že Evropský soud pro lidská práva se zabýval v mnoha ohledech odlišnou
situací, neboť z jeho rozsudku plyne, že rakouské právo nezná apriorní zákaz více shromáždění
na jednom místě, ale věc byla poměřována jen z hlediska narušení veřejného pořádku a práv
návštěvníků hřbitova věnovat se nerušeně vzpomínce na zesnulé. Nynější případ je odlišný též
v tom, že nejde o pokojné stacionární shromáždění několika málo osob, které reálně nemůže
vyvolat hrozbu rozsáhlé vzájemné potyčky.
Zásadní specifikum nyní posuzované věci je však v tom, že později ohlášené shromáždění
stěžovatele se dostává do kolize s velmi široce (časově i prostorově) koncipovanými
shromážděními, která se mají konat po dobu několika měsíců od rána do večera a ve značné části
centra města Duchcova. Stěžovatel na základě těchto skutečností dokonce namítá, že prve
oznámená shromáždění jsou ryze obstrukční, ve skutečnosti se vůbec nemají konat a jejich
smyslem je jen blokování prostoru, aby všechna pozdější shromáždění musela být zakázána.
Samotná okolnost, že dříve oznámená shromáždění výše uvedené dvojice svolavatelů byla
ohlášena ve značném časovém rozsahu, ještě nemusí být důvodem pro to, aby byla zakázána. Jak
uvedl zdejší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 As 7/2008 - 116, publ. pod
č. 1953/2009 Sb. NSS, mnohost shromáždění může vyvolat pochybnosti o vůli svolavatele
realizovat všechna ohlášená shromáždění, ale není důvodem jejich zákazu podle
shromažďovacího zákona.
Tím méně je možno jakékoliv, třeba i rozsáhle koncipované shromáždění, zakázat
po uplynutí zákonem stanovené třídenní lhůty (a to ani kdyby se pro to dodatečně objevil důvod).
Podle §11 odst. 1 shromažďovacího zákona totiž platí, že o zákazu shromáždění nebo době jeho
ukončení rozhodne úřad bezodkladně, nejpozději však do tří pracovních dnů od okamžiku, kdy
obdržel platné oznámení. Podle odst. 2 téhož ustanovení úřad písemné vyhotovení rozhodnutí
vyvěsí na své úřední desce a rozhodnutí vyhlásí místním rozhlasem nebo jiným obdobným
způsobem. Pokud o to svolavatel požádá, zašle mu úřad současně s vyvěšením rozhodnutí
na úřední desce písemné vyhotovení na vědomí. Vyvěšením na úřední desce je rozhodnutí
oznámeno a svolavateli doručeno. Na žádost svolavatele mu úřad vydá písemné vyhotovení
rozhodnutí. Pokud úřad ve lhůtě uvedené v odstavci 1 nevyvěsí písemné vyhotovení rozhodnutí
na své úřední desce, může svolavatel shromáždění uspořádat. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku
ze dne 21. 2. 2008, č. j. 2 As 17/2008 - 77, publ. pod č. 1557/2008 Sb. NSS, rozhodnutí o zákazu
shromáždění vydané po uplynutí lhůty tří dnů podle §11 odst. 1 shromažďovacího zákona
je nezákonné. Listina základních práv a svobod zakazuje povolovací režim shromáždění
a jakákoliv pozdější (tj. po uplynutí lhůty) reakce úřadu by fakticky takový režim nastolila.
Zákonná úprava je tak zcela zjevně koncipována tak, že pokud úřad ve lhůtě tří dnů o zákazu
nerozhodne a toto negativní rozhodnutí řádně nevyvěsí, musí mít svolavatel za to, že již později
zákaz vysloven být nemůže.
V tom případě zákon předpokládá, že každé další shromáždění jiného svolavatele,
s podstatnou shodou v místě a čase, má být zakázáno. Dřívější svolavatel tedy má právo
na pokud možno nerušenou možnost zamýšlené shromáždění uspořádat. Zákaz později
oznámeného shromáždění je ale nepochybně značným zásahem do shromažďovacího práva
pozdějšího svolavatele a je akceptovatelný jen při naplnění zákonných důvodů. V daném případě
je tím důvodem respektování přednosti v oznamování, a to v zájmu ochrany práv a svobod
druhých a veřejného pořádku, jak má na mysli čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Při
užití tohoto postupu tedy nelze vycházet pouze z jazykového výkladu rozhodného ustanovení
zákona, ale je nutné vážit rovněž jeho smysl, a také účel, pro který bylo ustanovení §10 odst. 2
písm. b) do shromažďovacího zákona vneseno. Tím je právě vyvážení práv jednotlivých
svolavatelů a zabránění možnému střetu konání shromáždění; není jím však pouze formální střet
jejich oznámení. Jen takový výklad je ústavně konformní. Posouzení splnění zákonných
podmínek zákazu pak musí vždy vycházet z konkrétních skutečností, které má úřad k dispozici.
Značný rozsah dříve nahlášených shromáždění je indicií, kterou musí příslušný úřad
zohlednit při úvaze, zda později ohlášené shromáždění z důvodu kolize zakáže podle §10 odst. 2
písm. b) shromažďovacího zákona. Smyslem tohoto ustanovení, jak bylo obsáhle vyloženo shora,
je totiž to, aby nedošlo ke konfliktu mezi více shromážděními. K takovému konfliktu by ale
nemohlo dojít tehdy, pokud by se dříve ohlášená shromáždění vůbec nekonala a byla ohlášena jen
jako shromáždění blokující určitý prostor a čas. Zákaz pozdějšího shromáždění pro kolizi
s předchozím shromážděním, jehož jediným účelem by byla blokace určitého prostoru, by nebylo
možno v takovém případě vyslovit.
Zdejší soud nutně nedovozuje, že v daném případě byla dřívější shromáždění blokační.
Sama časová rozsáhlost nahlášených shromáždění ještě evidentním zneužitím práva není. Lze
si představit, že shromáždění skutečně budou konána několik týdnů po sobě, a to ve formě
různých happeningů, performancí, pouličních akcí s programem apod. Prostorová a zejména
časová rozsáhlost je ovšem indicií k úvaze nad tím, zda se taková shromáždění konat vskutku
budou (zde je nutno opětovně připomenout shora citované rozhodnutí ze dne 31. 8. 2009,
č. j. 8 As 7/2008 - 116, publ. pod č. 1953/2009 Sb. NSS). To platí obzvláště v situaci, kdy jak
žalovaný, tak krajský soud rozhodovali v době, kdy již bylo možno posoudit, zda se dříve
ohlášená shromáždění konala. Tato shromáždění byla nahlášena v období od 5. 6.,
resp. 11. 6. 2013 až do 15. 9. 2013. Stěžovatel ohlásil shromáždění dne 18. 7. 2013, tedy v den,
kdy již bylo možno objektivně zjistit reálné konání dříve nahlášených shromáždění. Doba více
než jednoho měsíce jistě dává dostatečný prostor k prověření toho, v jaké dny, v jakém rozsahu
a zda vůbec se shromáždění konala ve srovnání s ohlášeným stavem. Na základě tohoto
posouzení pak bylo možno učinit závěr o blokačním charakteru dřívějších shromáždění. Právě
proto §2a písm. a) shromažďovacího zákona stanoví, že působnost ve věcech práva
shromažďovacího v přenesené působnosti vykonává obecní úřad, v jehož územním obvodu
se má shromáždění konat. Je to totiž právě obecní úřad, kdo nejlépe zná místní poměry
a je schopen posoudit, zda se shromáždění konala, popř. v jakém rozsahu. Žalovaný tedy v době
posuzování ohlášeného shromáždění stěžovatele jistě věděl o tom, zda se dřívější shromáždění již
konala, nebo to přinejmenším mohl bez vynaložení zvláštního úsilí spolehlivě zjistit. V tomto
ohledu je příznačné, že žalovaný Městský úřad Duchcov sídlí na náměstí Republiky, tedy v místě,
kde se ohlášená shromáždění měla konat.
Kolizi dvou shromáždění tak žalovaný hodnotil jen formálně, podle toho, jak mu byla
nahlášena, a nezjišťoval již, jestli k ní může dojít i ve skutečnosti. Tím žalovaný pochybil
a následně pochybil i krajský soud, pokud mu takový postup nevytknul. Krajský soud následně
nepostupoval správně i tím, že nevyzval svolavatele dřívějších shromáždění podle §34 odst. 2
s. ř. s., zda hodlají v řízení uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení (a stejně tak stěžovatel
byl povinen dle §34 odst. 2 věta první s. ř. s. takové osoby označit). Svolavatelé jsou jistě
osobami, které by mohly být dotčeny případným zrušením napadeného rozhodnutí. Zároveň
by krajský soud měl možnost během řízení osvětlit i skutečné pohnutky dřívějších svolavatelů,
pokud by uplatňovali práva osob zúčastněných na řízení. Nyní již není na Nejvyšším správním
soudu, aby suploval roli žalovaného, resp. krajského soudu. Zdejší soud však může alespoň
v obecné rovině uvést některá další východiska pro případ, že by se zjistilo, že skutečná motivace
dřívějších svolavatelů nebyla konat shromáždění, ale jen nepřípustně jiným bránit v realizaci jejich
ústavně garantovaného shromažďovacího práva. Je třeba ovšem přiznat, že následující úvahy
patrně již nemusejí mít přímý dopad na projednávanou věc, jelikož plánovaný den zakázaného
shromáždění předchází dni vydání tohoto rozsudku.
Pokud by se zcela zjevně ukázalo, že dřívější shromáždění byla ohlášena jedině s účelem
blokovat dané místo v daném čase, šlo by o zneužití práva. To nepožívá právní ochrany (k tomu
viz i obsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 11. 3. 2011,
č. j. 8 As 15/2011 - 72, publ. pod č. 2311/2011 Sb. NSS). Prokazatelně obstrukční shromáždění
by mohlo být za určitých okolností zakázáno (soud však znovu opakuje, že časová i prostorová
rozsáhlost není sama o sobě důkazem obstrukcí, ale je třeba, aby přistoupila i jiná
skutečnost - např. dřívější aktivita svolavatelů). Pokud by obstrukční shromáždění nebylo
zakázáno v třídenní lhůtě, nemohlo by být zakázáno následně (viz úvahy shora), ale nebránilo
by to tomu, aby se ve stejný čas a na stejném místě mohlo konat shromáždění ohlášené později;
pro pozdější shromáždění by již nebylo možno užít postupu podle §10 odst. 2 písm. b)
shromažďovacího zákona, neboť by nehrozila skutečná kolize dvou shromáždění. Zároveň lze
popsané bránění ve výkonu shromažďovacího práva postihnout jako přestupek dle §14 odst. 2
písm. h) shromažďovacího zákona; není pravda, jak uvádí, stěžovatel, že za tento přestupek nelze
uložit pokutu, neboť její výši neurčuje shromažďovací zákon, v takovém případě totiž výši
pokuty stanovuje §13 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Pokud by naopak bylo zjištěno, že dřívější svolavatelé hodlali nahlášená shromáždění
skutečně realizovat, bylo by namístě iniciovat mezi svolavateli dohodu vedoucí k odstranění
kolize, a nedošlo-li by k ní, pak vyzvat pozdějšího svolavatele podle §8 shromažďovacího zákona
ke změně času či trasy, pokud by tato změna sama o sobě účel shromáždění nutně nezmařila. Jak
uvedl Evropský soud pro lidská práva ve shora popsaném případě Öllinger proti Rakousku,
zamýšlené místo shromáždění může být přímo spjato s účelem shromáždění (vzpomínková
shromáždění na místě, kde došlo k nějaké události apod.). Změna času či místa shromáždění tak
nepochybně v těchto situacích může reálně zmařit účel shromáždění (viz např. též rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 5. 2007, ve věci stížnosti č. 1543/06, Baczkowski
a další proti Polsku). Teprve po vyčerpání všech možností, aby se obě shromáždění konala,
by bylo možno přistoupit k zákazu shromáždění podle §10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího
zákona.
Zdejší soud tedy shledal, že kasační stížnost je důvodná, neboť žalovaný zakázal
shromáždění ohlášené stěžovatelem, aniž by bylo postaveno najisto, zda materiálně hrozí kolize
se shromážděním ohlášeným dříve. Krajský soud pochybil, pokud takový postup žalovaného
akceptoval. Dále kasační soud dospěl k závěru, že již v řízení před krajským soudem mělo být
rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušeno. Vzhledem k tomu, že v dalším řízení před
krajským soudem by došlo toliko k přenesení závazného právního názoru zdejšího soudu v této
věci na správní orgán, Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační
stížností napadený rozsudek krajského soudu, věc mu však nevrátil k dalšímu řízení, neboť podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. Zdejší
soud vážil, zda je v daném případě namístě vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení podle §78
odst. 4 s. ř. s. a dospěl k závěru, že nikoliv. Účelem vrácení věci žalovanému je, aby v mezích
závazného právního názoru o věci znovu rozhodl. Řízení podle §10 shromažďovacího zákona
je však specifické tím, že rozhodnutí může být vydáno jen do tří pracovních dnů od obdržení
platného oznámení. Později vydané rozhodnutí je nezákonné a navíc v daném případě, s ohledem
na termín shromáždění, by nemělo ani žádný reálný význam. Rozhodnutí se také vydává jen
k zákazu shromáždění, jehož konání není vázáno na kladné rozhodnutí. Z těchto důvodů zdejší
soud přikročil jen ke zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť jeho další řízení o podaném
oznámení je vyloučeno.
Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí
rozhodnout o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Tyto náklady jsou tvořeny částkou 3000 Kč za soudní
poplatek zaplacený za žalobu a 5000 Kč za zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost a dále
náklady zastoupení stěžovatele. V žalobním řízení byly provedeny 2 úkony právní služby (převzetí
a příprava věci advokátem Mgr. Robertem Cholenským a podání žaloby, nikoliv podání
několikařádkové repliky na č. l. 25), v řízení o kasační stížnosti byl proveden 1 úkon právní služby
(podání kasační stížnosti, nikoliv převzetí a příprava věci s ohledem na to, že advokát zastupoval
stěžovatele již v řízení o žalobě), v celkové částce 9300 Kč podle §11 odst. 1 písm. a) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif). Soud dále přiznal náhradu hotových výdajů, která činí podle §13 odst. 3
advokátního tarifu 300 Kč za jeden úkon; celkově tedy 900 Kč. Zástupce stěžovatele doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty. Podle §57 odst. 2 s. ř. s. platí, že je-li zástupcem účastníka
advokát, který je plátcem daně, patří k nákladům řízení rovněž částka, která odpovídá příslušné
sazbě daně, vypočtená z odměny za zastupování a z náhrad určených podle §35 odst. 2 věty
druhé; to samé platí i v případě, kdy advokát je společníkem právnické osoby zřízené podle
zvláštních právních předpisů upravujících výkon advokacie a plátcem daně je tato právnická
osoba. Náklady řízení za zastoupení včetně daně tedy činí 12 342 Kč, včetně nákladů za soudní
poplatek jde celkem o částku 20 342 Kč. Celkovou částku nákladů řízení je žalovaný povinen
zaplatit stěžovateli do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu