ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.95.2013:35
sp. zn. 4 As 95/2013 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobců: a) P. B., b)
J. B., oba zast. Mgr. Petrem Svobodou, advokátem, se sídlem V Holešovičkách 1579/24, Praha
8, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha
1, o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013, č. j. 9 A
185/2012 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. S-MHMP 1229119/2011/OST/Ka,
bylo rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 (dále též „správní orgán prvního stupně“), ze dne
17. 6. 2011, č. j. OSU.Jin.p.722/11-27434/2011-Ka-R, kterým bylo vydáno kolaudační
rozhodnutí pro stavby kanalizační přípojky a vnitřní kanalizace na několika pozemcích
v katastrálním území Jinonice, k odvolání žalobců změněno tak, že byla nahrazena odrážka druhá
a vypuštěna poslední věta výroku rozhodnutí. V ostatním bylo rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně potvrzeno. Žalobci byli účastníky kolaudačního řízení z titulu spoluvlastnictví
k jednomu z dotčených pozemků.
[2] Opravným rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. S -MHMP
1229119/2011/OST/Ka, č. j. MHMP 975890/2012, byl výrok rozhodnutí ze dne 27. 4. 2012
podle ustanovení §70 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“), opraven tak, že chybné datum rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
17. 6. 2011 bylo nahrazeno datem 3. 10. 2011; v ostatním zůstává rozhodnutí beze změn.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2012 se žalobci bránili žalobou ze dne
23. 10. 2012, ve které navrhli, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 4. 2012, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 24. 7. 2012, jakož i rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně uložil žalovanému
povinnost nahradit žalobcům náklady řízení. Namítali, že v řízení před správními orgány obou
stupňů nebyly řádně vypořádány jejich námitky. Uvedli, že žaloba byla podána v zákonné
dvouměsíční lhůtě po nabytí právní moci opravného rozhodnutí ze dne 24. 7. 2012, k čemuž
došlo dne 24. 8. 2012.
[4] Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2013, č. j. 9 A 185/2012 – 49, žalobu
odmítl a současně rozhodl, že se žalobcům vrací soudní poplatek zaplacený z podané žaloby a že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění poukázal na §72 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
a sdělení žalobců k výzvě soudu ze dne 16. 4. 2013 a konstatoval, že napadené rozhodnutí ze dne
27. 4. 2012 bylo žalobci a) doručeno fikcí dne 19. 5. 2012 a ža lobkyni b) převzetím dne
16. 5. 2012; opravné rozhodnutí ze dne 24. 7. 2012 bylo žalobci a) doručeno převzetím dne
8. 8. 2012, žalobkyni b) převzetím dne 6. 8. 2012. Městský soud dospěl k závěru, že žaloba byla
podaná opožděně, neboť rozhodný pro určení počátku běhu lhůty k podání žaloby je okamžik
doručení či jiného oznámení rozhodnutí žalobci, nikoliv teprve nabytí jeho právní moci. Lhůtu
k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu pak především nelze odvíjet od doručení
opravného rozhodnutí podle §70 správního řádu, nýbrž od doručení (původního) rozhodnutí
ve věci samé. Městský soud vyložil, že opravným rozhodnutím nelze jakkoliv měnit vlastní obsah
rozhodnutí, a doručení opravného rozhodnutí tak nemůže vést k opětovnému započetí lhůty
k podání žaloby proti (původnímu) rozhodnutí. Proti opravnému usnesení lze sice podat
odvolání, tímto se však lze bránit pouze proti provedené opravě. Městský soud poukázal na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, č . j. 1 As 112/2008 – 56, a uzavřel,
že žalobci a) počala běžet lhůta k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí dne 19. 5. 2012
a žalobkyni b) dne 16. 5. 2012. Vzhledem k tomu, že žalobci podali žalobu elektronicky teprve
dne 23. 10. 2012, byla podána zjevně opožděně.
[5] Proti usnesení Městského soudu v Praze se žalobci (dále též „stěžovatelé“) bránili kasační
stížností ze dne 6. 6. 2013, podanou z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ve které
navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení. Namítali, že počátek běhu lhůty pro podání žaloby by měl být odvozován teprve
od právní moci opravného usnesení, neboť teprve tímto okamžikem působí změna výroku
původního rozhodnutí, provedená opravným usnesením. V opačném případě by byli nuceni
bránit se žalobou proti jinému znění výroku, než ve znění pravomocného opravného usnesení;
museli by mj. vytýkat vadu rozhodnutí, která nemá být napravena rozhodnutím soudu, nýbrž
opravným usnesením. Právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 2. 2009, č. j. 1 As 112/2008 – 56, je podle stěžovatelů nesprávný a měl by být překonán
prostřednictvím předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, neboť vychází
z právního stavu z doby podání kasační stížnosti v roce 2008. Podle stěžovatelů Nejvyšší správní
soud v uvedeném rozsudku nevzal v potaz znění §83 odst. 2 správního řádu.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 3. 7. 2013 navrhl, aby byla kasační
stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Uvedl, že se plně ztotožňuje s právním názorem městského
soudu uvedeným v odůvodnění napadeného usnesení.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelé jsou v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupeni advokátem . Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvod ů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[8] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelé podali z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. “
[9] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatelé namítali, že počátek běhu lhůty pro podání žaloby by měl být odvozován
teprve od okamžiku právní moci opravného usnesení. Právní názor vyslovený v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, č. j. 1 As 112/2008 – 56 , je podle nich nesprávný
a měl by být překonán předložením věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
[11] Podle §70 správního řádu „opravu zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí
na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením provede správní orgán, který rozhodnutí vydal. Týká -li se
oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom správní orgán opravné rozhodnutí. Prvním úkonem správního orgánu ve
věci opravy je vydání tohoto rozhodnutí. Právo podat odvolání proti opravnému usnesení anebo opravnému
rozhodnutí má pouze účastník, který jím může být přímo dotčen.“
[12] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, č . j. 1 As 112/2008 – 56, judikoval,
že „opravné rozhodnutí vydané podle §70 správního řádu z roku 2004, kterým se opravují zřejmé nesprávnosti
ve výroku rozhodnutí, má hmotněprávní účinky. Takovéto rozhodnutí je proto rozhodnutím ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s., žaloba proti němu však bude přípustná jen za podmínky vyčerpání řádných opravných prostředků
(odvolání podle §70 in fine správního řádu z roku 2004). Smyslem přípustnosti odvolání proti opravnému
rozhodnutí podle §70 správního řádu z roku 2004 není poskytnout účastníku řízení novou možnost podat
opravný prostředek proti původnímu rozhodnutí, ale pouze bránit se proti provedené opravě a jejímu eventuáln ímu
dopadu na původní rozhodnutí a na právní sféru účastníka řízení. “ V odůvodnění rozsudku vyložil,
že „opravné rozhodnutí vydané podle §70 správního řádu, kterým se opravují zřejmé nesprávnosti ve výroku
rozhodnutí, má hmotněprávní účinky. Nemělo by vša k mít vliv na práva nabytá v dobré víře, neboť zásahem do
textu rozhodnutí nelze měnit jeho obsah, nejedná se o opravný prostředek ani o nové rozhodnutí.“ (...) „Jiné vady
rozhodnutí, které nenaplňují hypotézu §70 správního řádu, lze napravit jen cestou ř ádných či mimořádných
opravných prostředků, mohou být též předmětem soudního přezkumu.“ (...) „Nejvyšší správní soud je toho
názoru, že vydání opravného rozhodnutí dle §70 správního řádu nemá za následek, že by dnem doručení
opravného usnesení začala běžet nová lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí, k němuž se vztahuje opravné
rozhodnutí.“
[13] Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje se závěry citovaného rozsudku, a proto rovněž
neshledal důvody pro předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelům nelze přiznat oprávnění domáhat se
prostřednictvím žaloby proti opravnému rozhodnutí ze dne 24. 7. 2012 zrušení meritorního
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2012. Stěžovatelé byli sice oprávněni bránit se žalobou proti
opravnému rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2012, t aková žaloba by však musela směřovat
jen proti obsahu opravného rozhodnutí (jím provedené opravě) a mohla by být podána teprve po
vyčerpání řádných opravných prostředků proti tomuto opravnému rozhodnutí. V nyní
projednávané věci však stěžovatelé žalobou nebrojili proti obsahu opravného rozhodnutí, jehož
předmětem byla oprava zjevné nesprávnosti ve výroku rozhodnutí ze dne 27. 4. 2012, konkrétně
uvedení nesprávného data rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nýbrž výlučně proti
meritornímu posouzení věci rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 4. 2012.
[15] Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s úvahami vyslovenými ve výše citovaném
rozsudku prvního senátu zdejšího soudu, totiž že opravné rozhodnutí vydané podle §70
správního řádu, v daném případě opravné rozhodnutí ze dne 24. 7. 2012, nemůže mít vliv na
práva nabytá v dobré víře, a zásahem do textu rozhodnutí ze dne 27. 4. 2012, provedeným
opravným rozhodnutím, tak nelze měnit obsah původního rozhodnutí. Pokud by správní orgán
takto postupoval a opravným rozhodnutím podle §70 správního řádu měnil obsah svého dříve
vydaného rozhodnutí, nezbylo by, než v rámci následného přezkumu takové opravné rozhodnutí
zrušit pro nezákonnost, neboť jiné vady rozhodnutí než ty, které naplňují hypotézu §70
správního řádu, lze napravit výhradně cestou řádných či mimořádných opravných prostředků,
popř. v rámci soudního přezkumu.
[16] Vydání opravného rozhodnutí ze dne 24. 7. 2012 nemohlo mít za následek, že by dnem
doručení opravného rozhodnutí žalobcům začala běžet nová lhůta pro podání žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2012, k němuž se opravné roz hodnutí vztahuje. Na tomto
závěru nemůže nic změnit stěžovateli uváděný §83 odst. 2 správního řádu, neboť toto
ustanovení se žádným způsobem nedotýká předmětné právní otázky, nýbrž toliko stanoví lhůtu
pro podání odvolání v případech chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení účastníků
podle §68 odst. 5 správního řádu. Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce, že pro
počátek běhu lhůty k podání žaloby by mělo být určující nabytí právní moci rozhodnutí; znění
§72 odst. 1 s. ř. s. totiž jednoznačně stanoví, že žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy
rozhodnutí bylo žalobci „oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem.“ Na posouzení věci rovněž nemohl nic změnit argument stěžovatelů, že je nežádoucí,
pokud rozhodnutí napadené žalobou u správního soudu může být i teprve následně opraveno
podle §70 s právního řádu. Je třeba znovu připomenout, že opravným rozhodnutím nemůže být
žádným způsobem zasahováno do posouzení věci samé, a následná oprava meritorního
rozhodnutí tak nemůže být k újmě účastníků řízení před správními soudy. Proti zřejmé
nesprávnosti v rozhodnutí správního orgánu pak není namístě bránit se žalobou, jak zvažují
stěžovatelé, nýbrž mnohem spíše návrhem na vydání opravného rozhodnutí (usnesení), učiněným
u příslušného správního orgánu. Pro posouzení věci je rovněž nerozhodné, pokud právní názor
vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, č. j. 1 As 112/2008 – 56,
vycházel z právního stavu v roce 2008 , když v mezidobí nedošlo k jakékoli změně právního
stavu, což ostatně stěžovatelé ani netvrdí.
[17] Toliko pro úplnost a nad rámec potřebného odůvodnění, neboť námitky stěžovatelů se
týkaly výhradně vymezení okamžiku rozhodného pro počátek běhu lhůty k podání žaloby proti
(meritornímu) rozhodnutí správního orgánu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že ověřil
správnost závěru městského soudu, že žaloba žalobců, která co do svého pojmenování i obsahu
směřovala proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2012, byla podána opožděně. Městský soud
sice ne zcela správně uvedl, že žalobci a) počala běžet lhůta k podání žaloby proti napa denému
rozhodnutí dne 19. 5. 2012, když v daný den se jednalo o sobotu, a lhůta, odvislá od doručení
rozhodnutí fikcí, tak v souladu s §49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §40 odst. 3 s. ř. s. počala běžet teprve v pondělí dne
21. 5. 2012, to však nic nemění na správnosti závěru, že pokud byla žaloba podána teprve dne
23. 10. 2012, byla i tak podána po dvouměsíční lhůtě podle §72 odst. 1 s. ř. s. (která marně
uplynula v pondělí dne 23. 7. 2012). Ohledně žalobkyně b) pak městský soud zcela správě uvedl,
že lhůta k podání žaloby jí počala běžet dne 16. 5. 2012, kdy jí bylo (osobním převzetím)
doručeno napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2012, a marně uplynula dne 16. 7. 2012;
pokud byla žaloba podána teprve dne 23. 10. 2012, byla i ohledně žalobkyně b) podána
opožděně. Lze navíc dodat, že pokud bylo opravné rozhodnutí ze dne 24. 7. 2012 žalobci a)
doručeno převzetím dne 8. 8. 2012 a žalobkyni b) převzetím dne 6. 8. 2012, pak žaloba podaná
teprve dne 23. 10. 2012 byla podána opožděně i ve vztahu k opravnému rozhodnutí.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[18] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení Městského soudu v Praze a spisové dokumentace k závěru, že nebyl
naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., za použití
ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud
ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel é
neměli ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec je ho
běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu