ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.3.2012:131
sp. zn. 5 Afs 3/2012 - 131
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., se sídlem Sokolov, Staré náměstí 69,
zastoupeného Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, Advokátní kancelář Pokorný, Wagner
& partneři, s.r.o., se sídlem Praha 1, Karolíny Světlé 301/8, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, č. j. 62 Af 67/2010 - 140,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, č. j. 62 Af 67/2010 - 140,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 6. 9. 2010,
č. j. ÚOHS-R 8/2010 HS-13302/2010/310/MVr, se zrušuje a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 24 424 Kč do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Radka Pokorného,
advokáta.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 8. 1. 2010, č. j. ÚOHS-S355/2007/KD-357/2010/820/HKa,
žalovaný rozhodl, že žalobce (dále jen „stěžovatel) se jako právní nástupce společnosti
Sokolovská uhelná, a. s. dopustil porušení zákazu kartelových dohod podle §3 odst. 1 zákona
č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, §3 odst. 1 zákona
č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění účinném do 31. 8. 2009 (dále jen
„ZOHS“) a čl. 81 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „Smlouva ES“),
když se svými distributory a konečnými odběrateli uzavíral dohody, ve kterých se tito zavázali,
že hnědé uhlí a hnědouhelné brikety dodané stěžovatelem (resp. jeho právním předchůdcem)
nebudou vyvážet mimo území České republiky a že s palivem dodaným stěžovatelem nebudou
obchodovat tak, aby vývoz z České republiky umožnili. Tyto dohody stěžovatel uzavíral a plnil
v období od 30. 12. 1997 do 27. 8. 2009, přičemž cílem uvedeného jednání bylo narušení
hospodářské soutěže na trhu hnědouhelných briket, hnědého energetického uhlí a hnědého
tříděného uhlí v České republice. Uvedené jednání bylo stěžovateli žalovaným zakázáno a byla
mu uložena pokuta ve výši 17 283 000 Kč. Stěžovateli byla taktéž uložena povinnost nahradit
náklady správního řízení ve výši 2500 Kč.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který byl rozhodnutím ze dne
6. 9. 2010, č. j. ÚOHS-R 8/2010 HS-13302/2010/310/MVr zamítnut, když předseda žalovaného
po přezkoumání souladu jak napadeného rozhodnutí, tak správního řízení, které mu přecházelo,
jakož i po přezkoumání věcné správnosti napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uplatněných
v rozkladu, dospěl k závěru, že žalovaný se nedopustil žádných pochybení, jež by mohly mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[3] Rozkladové rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou u Krajského soudu
v Brně (dále jen „krajský soud“), v níž mj. namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí,
porušení zásady ochrany legitimního očekávání, uplynutí prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí
či nenaplnění materiálních znaků správního deliktu. Krajský soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2011,
č. j. 62 Af 67/2010 – 140, žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl, když rozhodnutí
žalovaného považoval za přezkoumatelné a z pohledu aplikace hmotného práva za zákonné.
Krajský soud měl za to, že žalovaný v průběhu rozhodování aplikoval správný právní předpis,
v jeho rámci vždy správní právní normu a nedopustil se žádného výkladového pochybení,
které by mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
II.
Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[4] Proti shora označenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel u zdejšího soudu
včasnou kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Rozsudek stěžovatel napadl v celém jeho rozsahu, a to z důvodu tvrzeného nesprávného
posouzení právních otázek krajským soudem, vad řízení spočívajících v tom, že správní soud
nepřihlédl k tomu, že při zjišťování skutkového stavu věci byl porušen zákon č. 500/2004 Sb.,
správní řad, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí a z důvodu
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že žalovaný se již v minulosti v rámci šetření
vedeného pod sp. zn. P 796/97 zabýval obsahem smluv uzavřených mezi ním a jeho odběrateli.
Pokud přitom tyto dohody (obsahující klauzuli o zákazu exportu) neshledal v rozporu s tehdy
platnou a účinnou soutěžněprávní legislativou, měl stěžovatel legitimní důvod domnívat se,
že předmětná ujednání byla žalovaným považována za kompatibilní s právní úpravou ochrany
hospodářské soutěže. Jelikož žalovaný přistupoval dlouhodobě stejně k posuzování
soutěžněprávních aspektů trhu s hnědým uhlím ve vztahu k jemu nepochybně známým
skutečnostem o tom, že smlouvy hnědouhelných producentů s distributory obsahují ujednání,
která nyní vykládá jako dohody dle §3 odst. 1 ZOHS, pak je dle stěžovatele nepochybné,
že došlo ke vzniku správní praxe, s níž jsou všichni hnědouhelní producenti seznámení a chovají
se na trhu v souladu s ní. Stěžovatel je proto přesvědčen, že závěr krajského soudu,
že mu nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že jeho jednání je v souladu se soutěžním právem,
resp. není správním deliktem, je zcela nepodložený a nesprávný.
[7] Stěžovatel je dále přesvědčen, že závěr krajského soudu, že ke dni nabytí právní moci
druhostupňového rozhodnutí žalovaného ještě neuplynula prekluzivní lhůta dle §22 odst. 5
ZOHS pro uložení pokuty za údajné deliktní jednání, je taktéž nesprávný. Pokud by dle
stěžovatele platilo, že prekluzivní lhůta dle §22 odst. 5 ZOHS počne běžet až spácháním
(dokonáním) pokračujícího deliktu, takový stav by fakticky umožňoval, aby žalovaný věděl
o protiprávním jednání, neučinil ohledně takového jednání žádné kroky tak dlouho, jak dlouho
by toto protiprávní jednání trvalo, a po ukončení protiprávního jednání by teprve započala běžet
prekluzivní lhůta. Takový výklad ustanovení §22 odst. 5 ZOHS je dle stěžovatele nejen
nelogický, ale i zjevně účelový.
[8] Nesprávný je dle názoru stěžovatele i závěr žalovaného potvrzený krajským soudem
o naplnění znaků správního deliktu dle §3 odst. 1 ZOHS, neboť jak krajský soud tak i žalovaný
dle tvrzení stěžovatele nesprávně vyložili charakter některých smluvních ujednání, jež byla
předmětem správního řízení, jako dohody narušující soutěž, když o nezávaznosti, neúčelnosti
a obsolentnosti těchto smluvních ujednání shodně vypověděli i svědci vyslechnutí k tomu
žalovaným.
[9] Materiální stránka deliktu dle §3 odst. 1 ZOHS nemohla být dle stěžovatele v kontextu
dané věci naplněna ani s ohledem na některá specifika hnědouhelných komodit a relevantních
trhů. Stěžovatel je totiž toho názoru, že narušení soutěže je možné zkoumat, a to jak v případě
jejího skutečného narušení, tak i v případě analýzy potenciálních dopadů údajných dohod
na relevantní trh, pouze ve vztahu ke (i) skutečnému trhu a jeho specifikům, (ii) v daném
časovém horizontu a (iii) kvalitě a existenci soutěže na tomto trhu či trzích. Dle názoru
stěžovatele je zcela nepřípustné při zkoumání potenciálního narušení soutěže přihlížet k jinému
než skutečnému trhu a stavu soutěže na takovém trhu, nebo dokonce na takovou analýzu zcela
rezignovat.
[10] Stěžovatel je taktéž přesvědčen, pokud jde o posouzení jeho jednání z hlediska
aplikovatelnosti čl. 81 Smlouvy ES, že vytýkané jednání nemohlo mít dopad na obchod mezi
členskými státy a i pokud by dopad na obchod mělo, tento potenciální dopad nikdy nemohl
naplnit kritérium „znatelnosti“. V této souvislosti stěžovatel poukazuje především na fakt,
že export hnědouhelných paliv z České republiky v posledních letech činil cca 3 % celkové
produkce komodity v České republice, přičemž tvořil de facto dodávky komodit určené k přímé
spotřebě, nikoli k dalšímu prodeji. Dle stěžovatele je proto zjevné, že omezený export
hnědouhelných paliv a fakticky nulový import těchto komodit zcela jednoznačně potvrzuje
zásadní oddělenost a nepropojenost tuzemského trhu s trhy jiných členských států.
[11] Stěžovatel napadá rovněž nesprávnou aplikaci §6 odst. 1 písm. b) ZOHS na jeho
postavení na trhu hnědého energetického uhlí v období po roce 2006. Podle posledně uvedeného
ustanovení totiž platí: „Zákaz dohod podle §3 odst. 1 se nevztahuje na vertikální dohodu, pokud podíl
žádného z účastníků dohody na relevantním trhu nepřesahuje 15 %.” Dle názoru stěžovatele přitom
žalovaný nesprávně zjistil jeho tržní podíl na relevantním trhu hnědého energetického uhlí,
když nezohlednil do celkového objemu trhu objem dodávek společnosti Severočeské doly, a.s.
pro společnost ČEZ, a. s. z důvodu, že obě společnosti patří do stejného podnikatelského
seskupení (skupina ČEZ).
[12] Rozsudek krajského soudu i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného nelze dle
stěžovatele považovat za zákonná rovněž z toho důvodu, že z pouhé účasti několika stejných
osob v představenstvu právního předchůdce stěžovatele a stěžovatele samotného nelze
dovozovat subjektivní vztah právnické osoby ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu §22b
odst. 6 ZOHS. Dle stěžovatele byl přitom dán rovněž důvod k aplikaci §22b odst. 1 ZOHS
ve znění od 1. 9. 2009, neboť vynaložil veškeré úsilí, které od něj bylo možné požadovat,
aby porušení právní povinnosti zabránil, když bezprostředně poté, co žalovaný zahájil správní
řízení, nebyla do smluv uzavíraných s odběrateli stěžovatele ujednání, jež byla předmětem
správního řízení, zahrnována.
[13] Stěžovatel ve svém podání napadá rovněž závěr krajského soudu týkající se aplikace
výjimky dle §3 odst. 4 ZOHS. Dle tvrzení uvedeného v kasační stížnosti stěžovatel uplatněním
dodávek na domácí trh přispěl k dostupnosti svých komodit konečným spotřebitelům na trhu
v České republice, aniž by současně uložil svým distributorům nadbytečná omezení,
ani nevyloučil soutěž na podstatné části trhu, tj. pokud se ve vztahu k vytýkaným smluvním
ujednáním skutečně jednalo o dohody dle §3 odst. 1 ZOHS, byla naplněna všechna zákonná
kritéria pro aplikaci výjimky dle §3 odst. 4 ZOHS.
[14] Pochybení žalovaného spatřuje stěžovatel i ve skutečnosti, že bez ohledu na údajnou
skartaci spisu P 796/97 a údajnou neznalost žalovaného o této věci, měl žalovaný postupovat
v souladu s §3 správního řádu a učinit úkony ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou
důvodné pochybnosti. S ohledem na procesní postup žalovaného však takový skutkový stav dle
názoru stěžovatele zjištěn nebyl, přičemž však rozsudek krajského soudu tuto skutečnost
nesprávně nezohlednil.
[15] Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že rozsudek krajského soudu je ve svém odůvodnění,
a to minimálně ve vztahu k otázkám legitimního očekávání a uplynutí prekluzivní lhůty dle §22
odst. 5 ZOHS nepřezkoumatelný, a to z toho důvodu, že závěry a dedukce krajského soudu jsou
dovozovány z judikatury týkající se odlišných procesních institutů a nelze je žádným způsobem
logicky dovodit z odkazované judikatury.
[16] S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu ze dne 15. 12. 2011, č. j. 62 Af 67/2010 – 140, zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Stručné shrnutí vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[17] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu a uvedl, že judikatura,
na níž stěžovatel ve vztahu k aplikaci zásady ochrany legitimního očekávání poukazuje,
hovoří o ustálené konstantní správní praxi, za niž nelze považovat jednotlivý správní postup
v případě stěžovatele, resp. jeho právního předchůdce. Nadto tento postup dle žalovaného
neaproboval předmětné jednání jako soutěžně konformní.
[18] Žalovaný rovněž odmítl tvrzení stěžovatele o uplynutí prekluzivní lhůty dle §22 odst. 5
ZOHS pro uložení pokuty za deliktní jednání, když v projednávané věci se dle jeho názoru jedná
o pokračující delikt, o němž se lze podle trestněprávní doktríny dozvědět nejprve v okamžiku
jeho dokonání.
[19] Tvrzení stěžovatele o nemožnosti aplikace čl. 81 Smlouvy ES na jeho jednání považuje
žalovaný taktéž za liché, a to s ohledem na skutečnost, že stěžovatel pomíjí, že k dovození
možného ovlivnění obchodu mezi členskými státy postačí toliko dosažený tržní podíl sám o sobě.
Skutkové zjištění stran překročení obratového kritéria tak není třeba. Stran zbývající argumentace
stěžovatele odkázal žalovaný na správní rozhodnutí a rozsudek krajského soudu a navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[20] Stěžovatel se včas podanou kasační stížností (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkumu
rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.), jeho
kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné důvody pro nepřípustnost kasační
stížnosti.
[21] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu
s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ve své kasační stížnosti
uplatnil. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[22] Kasační stížnost je důvodná.
IV. A.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí
Tvrzení stěžovatele
[23] Stěžovatel v kasační stížnosti mj. namítal, že rozsudek krajského soudu je ve svém
odůvodnění, a to minimálně ve vztahu k otázkám legitimního očekávání a uplynutí prekluzivní
lhůty dle §22 odst. 5 ZOHS nepřezkoumatelný, a to z důvodu, že závěry a dedukce krajského
soudu jsou dovozovány z judikatury týkající se odlišných procesních a právních institutů a nelze
je žádným způsobem logicky dovodit z odkazované judikatury.
Hodnocení soudu
[24] Jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces, je i povinnost soudů
své rozsudky řádně odůvodnit. Nepřezkoumatelné rozhodnutí totiž nedává dostatečné
záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené
právo na spravedlivý proces. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je přitom
za nepřezkoumatelné nutné považovat takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny
žalobní námitky, dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci
účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné
nebo vyvrácené. Za nepřezkoumatelné je nezbytné považovat rovněž takové rozhodnutí, z něhož
není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně je nepřezkoumatelnost rozhodnutí dána
tehdy, pokud spis obsahuje protichůdná sdělení a z rozhodnutí není zřejmé, které podklady byly
vzaty v úvahu a proč (srov. např. rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36,
publikovaný pod č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298, publikovaný
pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47, publikovaný
pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25, publikovaný
pod č. 81/2004 Sb. NSS, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou rovněž dostupná
na internetové adrese www.nssoud.cz).
[25] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v částech, kde se krajský soud
zabýval popsanými námitkami stěžovatele, avšak dospěl k závěru, že napadený rozsudek žádnou
z výše uvedených vad netrpí. Z rozsudku je zřejmé, z jakých skutečností krajský soud vycházel,
jakými úvahami se při posuzování řídil a proč neshledal námitky stěžovatele důvodnými.
Co se týká tvrzeného nesouladu mezi krajským soudem argumentovanou judikaturou a závěry
vyplývajícími z napadeného rozsudku, zdejší soud se s těmito námitkami neztotožnil, když
má za to, že závěry vyplývající z judikatury, na kterou v napadeném rozsudku odkazuje krajský
soud, na souzenou věc nepochybně dopadají. V podrobnostech si přitom dovoluje pro stručnost
odkázat na části IV. B. 1. a IV. B. 2 odůvodnění tohoto rozsudku, ve kterých se této otázce
věnuje blíže, a to v širším kontextu tam posuzovaných námitek.
IV. B.
Nesprávné právní posouzení věci
IV. B. 1.
K porušení zásady ochrany legitimního očekávání
Hodnocení soudu
[26] Správní orgán je nepochybně povinen dbát, aby při rozhodování skutkově shodných nebo
podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, jak mu to ostatně ukládá ustanovení §2
odst. 4 správního řádu. Není-li v obdobných věcech rozhodnuto bez vážných důvodů obdobně,
může jít vskutku o porušení principů legitimního očekávání, předvídatelnosti práva a ochrany
oprávněné důvěry v právo. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
[27] Nejvyšší správní soud se otázkou stability správní praxe a její vynutitelností
před správními soudy opakovaně zabýval (srov. např. rozsudky ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 2 Ans 1/2005 - 57, publikovaný pod č. 605/2005 Sb. NSS či ze dne 25. 4. 2006,
č. j. 2 As 7/2005 - 86). Z uvedené judikatury lze dovodit, že princip vázanosti správního orgánu
vlastní správní praxí vychází ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení
v případě, že zákon dává správnímu orgánu prostor pro uvážení. Rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu pak k této problematice ve svém rozhodnutí ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, publikovaném pod č. 1915/2009 Sb. NSS, vyslovil: „Správní praxe
zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánu veřejné
správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán
vázán. Jen taková správní praxe je doplněním psaného práva a je způsobilá modifikovat pravidla obsažená
v právní normě.“
[28] Nezákonně benevolentní praxe žalovaného by sice u stěžovatele skutečně mohla
za určitých okolností vytvořit legitimní očekávání, nicméně v projednávané věci hovoří proti
tomu, aby byla přiznána priorita ochraně právní pozice stěžovatele před požadavkem dosažení
objektivní legality mj. skutečnost, že důvod nezahájení správního řízení v období let 1997 - 1998
není zřejmý, přičemž z ničeho neplyne, že tímto důvodem byla skutečnost, že žalovaný byl toho
názoru, že uvedená ujednání nejsou ujednáními protisoutěžními. Zdejší soud se ztotožňuje
se závěrem krajského soudu, že důvody pro nezahájení správního řízení mohly byt různé,
přičemž ze žádných důkazů nevyplývá, že by jím měl být souhlas žalovaného s jednáním
stěžovatele.
[29] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že aplikovatelnost zásady ochrany legitimního
očekávání je omezena také tím, že nesmí jít o „nezákonné“ legitimní očekávání. Pokud
by v jednom případě stěžovatel nebyl v rozporu se zákonem za své deliktní jednání
sankcionován, pak takový postup žalovaného nezakládá legitimní očekávání stěžovatele,
že v jiných případech nemůže být v souladu se zákonem postižen (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 4. 2009, č. j. 4 As 58/2008 - 97).
[30] Obdobným způsobem nahlíží na princip legitimního očekávání také Soudní dvůr
Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“), a to zejména pro obor hospodářských aktivit. V souladu
s jeho judikaturou se zásady ochrany legitimního očekávání nemůže dovolávat osoba, která
se dopustila zjevného porušení platné právní úpravy (viz rozsudky Soudního dvora ze dne
12. 12. 1985, Sideradria, 67/84, Recueil, s. 3983, bod 21 či ze dne 13. 3. 2008, Vereniging Nationaal
Overlegorgaan Sociale Werkvoorziening, spojené věci C-383/06 až C-385/06, Recueil, s. I-1561, bod
56, rozsudky Soudního dvora jsou dostupné na adrese curia.europa.eu). V této souvislosti přitom
nelze pominout skutečnost, že dohody omezující export zboží do zahraničí jsou ze své podstaty
schopny narušit hospodářskou soutěž a, zejména co se týká soutěžního práva Evropské unie,
představují tzv. „tvrdé“ protisoutěžní jednání. Stěžovatel (resp. jeho právní předchůdce) si proto
musel být vědom, že se dopouští nezákonného jednání, které je v rozporu s právními předpisy
na ochranu hospodářské soutěže, a že za své jednání může být sankcionován (viz zejména
rozsudky Soudního dvora ze dne 1. 2. 1978, Miller v. Komise, C-19/77, Recueil, s. 131, bod 7
a ze dne 16. 5. 1991, Komise v. Nizozemsko, C-96/89, Recueil, s. I-2461, bod 30: „[T]hat principle may
not be relied upon by an undertaking which has committed a manifest infringement of the rules in force“).
[31] Z pohledu unijního práva považuje zdejší soud za vhodné poukázat taktéž na rozhodnutí
Tribunálu ze dne 18. 6. 2010, Lucembursko v. Komise, T-549/08, Recueil, s. II-2477, body 71-78,
které se sice věcně týkalo jiné právní oblasti (pozastavení průběžných plateb z Evropského
sociálního fondu), nicméně s ohledem na obecnost tam učiněných závěrů, jsou vývody Tribunálu
vyplývající z tohoto rozsudku použitelné i na právě probíhající řízení: „V souladu s ustálenou
judikaturou předpokládá právo dovolávat se legitimního očekávání současné splnění tří podmínek. Zaprvé musela
být zúčastněné osobě veřejnou správou poskytnuta konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění z oprávněných
a spolehlivých zdrojů. Zadruhé musí být tato ujištění takové povahy, že jsou schopna vyvolat legitimní očekávání
u toho, komu jsou určena. Zatřetí musí být poskytnutá ujištění v souladu s platnými normami […] V tomto
ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že porušení zásady ochrany legitimního očekávání nemůže uplatňovat osoba,
která se dopustila zjevného porušení platné právní úpravy […] V judikatuře tak již bylo upřesněno, že zásada
ochrany legitimního očekávání nemůže bránit pozastavení pomoci Společenství, jestliže podmínky stanovené pro
poskytnutí uvedené pomoci nebyly zjevně splněny […] Případná existence nesrovnalostí, které nebyly předtím
sledované nebo odhalené, nemůže v žádném případě vyvolat legitimní očekávání (viz v tomto smyslu a obdobně
rozsudek Soudního dvora ze dne 16. října 2003, Irsko v. Komise, C-339/00, Recueil, s. I-11757, bod 81).“
[32] Uvedená kombinace faktorů vede Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě
stěžovatele převažuje zájem na dosažení objektivní legality před zájmem na ochraně jeho právní
pozice. Jeho očekávání, že za ujednání omezující či zakazující export jim dodávaného zboží
nebude nijak sankcionován, nebylo v rozhodné době natolik silně opřeno o legitimní důvody,
aby mu musel ustoupit požadavek legality při výkonu veřejné správy. Naopak, v situaci,
kdy by bylo porušení relevantních právních předpisů ze strany stěžovatele zcela zřejmé, nelze
o vzniku legitimního očekávání vůbec uvažovat. Přijetí argumentace stěžovatele by znamenalo,
že by pachateli jakéhokoliv správního deliktu nebo přestupku, který za své protiprávní jednání
nebyl postižen, vzniklo legitimní očekávání, které by muselo být zohledňováno při posuzování
míry zavinění a stanovení sankce. Vytýkaná údajná nečinnost žalovaného v jednotlivém případě
proto nemohla a ani nezavázala žalovaného z hlediska jeho budoucího rozhodování. Situace
by byla odlišná, kdyby žalovaný dříve vedl se stěžovatelem správní řízení v souvislosti
s předmětnými dohodami a shledal by, že nedošlo k porušení zákona. Pak by totiž žalovaný
musel při trestání stěžovatele náležitě odůvodnit, proč se odchýlil od svého dřívějšího hodnocení.
Tato hypotetická situace však v posuzované věci nenastala (viz k tomu rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 4. 2010, č. j. 8 As 67/2009 - 66).
IV. B. 2.
K uplynutí prekluzivní lhůty
Tvrzení stěžovatele
[33] Nezákonnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel rovněž ve skutečnosti, že ke dni
nabytí právní moci rozhodnutí žalovaného uplynula lhůta stanovená §22 odst. 5 ZOHS,
v níž bylo možné jeho jednání sankcionovat. Stěžovatel předně nesouhlasí s názorem krajského
soudu, že lhůta pro uložení pokuty za pokračující správní delikt počala běžet teprve od okamžiku
ukončení protiprávního jednání (27. 8. 2009) a nikoliv ode dne, kdy žalovaný zajistil informaci
o možném nezákonném jednání (18. 7. 2007). Pokud by platilo tvrzení krajského soudu, takový
stav by dle stěžovatele fakticky umožňoval, aby žalovaný věděl o protiprávním jednání, neučinil
ohledně takového jednání žádné kroky tak dlouho, jak dlouho by toto protiprávní jednání trvalo,
a po ukončení protiprávního jednání by teprve započala běžet prekluzivní lhůta. Na podporu
svého názoru stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn.
II. ÚS 192/05 (N 110/46 SbNU 11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná
na internetové adrese nalus.usoud.cz) a uzavřel, že závěr krajského soudu, že ke dni nabytí právní
moci rozhodnutí žalovaného ještě neuplynula prekluzivní lhůta pro uložení pokuty za údajné
deliktní jednání, je zcela nepodložený a nesprávný a z tohoto důvodu je rozsudek krajského
soudu zjevně nezákonný.
Hodnocení soudu
[34] Nejvyšší správní soud při posuzování této kasační námitky předně vážil názor Ústavního
soudu vyslovený v nálezu, na který odkazoval stěžovatel ve svém podání. Dospěl však k závěru,
že na daný případ tento nález nedopadá. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud se v tomto nálezu
sice vyjádřil k počátku běhu prekluzivních lhůt pro uložení pokuty za správní delikt, nicméně
učinil tak ve výrazně odlišném rámci přezkumu vymezeném ústavní stížností. V daném řízení byla
posuzována námitka směřující proti výkladu §14 odst. 5 zákona č. 63/1991 Sb., jak jej pojal
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 12. 2004 č. j. 2 A 12/2002-OL-503. Podle posledně
uvedeného ustanovení mohl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže k uložení pokuty za zneužití
dominantního postavení přistoupit do jednoho roku od zjištění porušení povinnosti, nejpozději
však do tří let následujících po roce, ve kterém byla tato povinnost porušena. Nejvyšší správní
soud ustanovení interpretoval tak, že pokuta musí být do jednoho roku ode dne zjištění porušení
povinností uložena pravomocně, přičemž začátkem lhůty je teprve okamžik, kdy byla stěžovatelce
poskytnuta možnost vyjádřit se k předmětu řízení a výsledkům šetření. Ústavní soud se s tímto
výkladem neztotožnil a konstatoval: „Pokud by byl přijat výklad podaný v napadeném rozhodnutí
Nejvyšším správním soudem, pak by okamžik, kdy se Úřad o porušení zákazu nebo nesplnění povinnosti
dozvěděl, při krajním výkladu mohl být totožný s okamžikem, kdy je vydáno rozhodnutí, kterým se nesplnění
zákazu nebo porušení povinnosti deklaruje (jak také trefně upozorňuje stěžovatelka). Lhůta by pak byla
degradována, zjednodušeně řečeno, na rámec, v němž má proběhnout rozkladové řízení.“ Jak však Ústavní
soud uvedl v tomto nálezu: „Vztaženo na projednávanou věc ji (otázku správného určení počátku
lhůty – pozn. Nejvyššího správního soudu) lze omezit na posouzení, zda „zjištění“ a „dozvědění se“ jsou
termíny, které nelze vykládat shodně, nebo je to naopak žádoucí.“ Je tak zřejmé, že předmětem přezkumu
Ústavního soudu nebyl počátek, resp. uplynutí prekluzivní lhůty u tzv. trvajících či pokračujících
správních deliktů, ale přezkum ústavnosti výkladu §14 odst. 5 zákona č. 63/1991 Sb. v obecné
rovině, jak ho provedl Nejvyšší správní soud, a to konkrétně pouze výkladu pojmu „zjištění“.
Z tohoto důvodu proto nelze bez dalšího tam uvedené závěry aplikovat na probíhající řízení.
Za inspirativní přesto Nejvyšší správní soud považuje tu část nálezu Ústavního soudu, ve které
se uvádí: „Předmětná lhůta byla zákonodárcem do právního předpisu zakotvena jako prostředek ochrany
účastníka správního řízení proti postupu orgánů veřejné moci. Tomu je potřeba přizpůsobit i interpretaci
příslušných ustanovení a vyvarovat se takové, která by smysl lhůty zcela míjela.“ S tímto vědomím přistoupil
Nejvyšší správní soud k posouzení své dosavadní judikatury k otázce běhu prekluzivních lhůt
u pokračujících správních deliktů, avšak nedospěl k závěru, že je potřeba se od ní jakkoliv
odchýlit.
[35] Zdejší soud neshledal důvodnou ani námitku, že odkaz na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 2. 2005, č. j. 5 A 164/2002 – 44, publikovaný pod č. 832/2006 Sb. NSS, není
případný, neboť se netýká běhu prekluzivních lhůt, nýbrž lhůt pro zahájení správního řízení.
Předmětem posledně uvedeného řízení sice skutečně nebylo posouzení běhu prekluzivních lhůt
pro uložení pokuty za správní delikt, nicméně bylo jím posouzení běhu lhůt, s jejímž uplynutím
zákonodárce rovněž spojoval důsledek prekluze. Stejně tak formulace §87 odst. 2 zákona
č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, jehož výklad byl v daném řízení předmětem přezkumu,
je obdobná jako je tomu v případě §22 odst. 5 ZOHS. I když ani toto rozhodnutí nelze bez
dalšího vztáhnout na posouzení uplynutí prekluzivní lhůty pro uložení pokuty v projednávaném
řízení, s ohledem na skutečnost, že v obou řízeních byl projednáván tzv. jiný správní delikt,
který spočíval v trvajícím jednání, přičemž jak §87 odst. 2 zákona o cenných papírech tak i §22
odst. 5 ZOHS užívají totožné pojmy, neshledal zdejší soud důvody, které by vedly k potřebě
odchýlit se od tam uvedeného názoru. V citovaném rozsudku sice bylo předmětem soudního
přezkumu porušení §47a odst. 1 písm. a), §47b odst. 1 písm. e) a §45 odst. 2 zákona o cenných
papírech, které mělo charakter tzv. trvajícího deliktu, tj. nikoliv deliktu pokračujícího, nicméně
jak vyplývá mj. z rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 Afs 87/2008 – 139, tam
uvedené závěry lze plně aplikovat rovněž na jednání, které lze charakterizovat jako pokračující
správní delikt. Nejvyšší správní soud se přitom v tomto rozsudku k uplynutí prekluzivních lhůt
vyjádřil následovně:
„Trestní právo rozlišuje od jednorázových trestných činů z hlediska časového úseku, v němž byly
spáchány, trestné činy pokračující, trvající a hromadné (kolektivní). Je pro ně společné, že trestná činnost trvá
po delší dobu a skládá se buď z řady dílčích útoků či spočívá v udržování protiprávního stavu.“ (srov. Šámal, P.,
Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 23 a násl. Novotný,
O. a kol.: Trestní právo hmotné. I. obecná část. 3. vydání. Praha: Codex, 1997, s. 66, 192. Solnař, V.,
Císařová, D., Fenyk, J.: Základy trestní odpovědnosti. 2. vydání. Praha: Orac, 2003, s. 61-62, 336 a 415-
416.).
Tyto principy je namístě přiměřeně akceptovat i pro potřeby správního trestání. […] Jednání, jímž
pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt
až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu. Lhůta
pro uložení pokuty, případně pro zahájení řízení o uložení pokuty, může začít běžet teprve od okamžiku
ukončení trvajícího správního deliktu. Pokaždé, kdy se správní orgán dozví, že protiprávní stav je delikventem
pořád udržován, tj. že stále nedošlo k ukončení trvajícího jiného správního deliktu, počne vždy běžet nová
subjektivní lhůta k uložení pokuty, resp. k zahájení řízení o uložení pokuty.
[…]
K tomuto závěru vede nejenom analogie se soudním trestáním, ale též teleologická redukce: Jestliže
by soud přijal výklad předestřený žalobcem, že lhůta k zahájení řízení o uložení pokuty začala běžet
3. 11. 2000, kdy se Komise o jeho jednání, jímž udržoval protiprávní stav, dozvěděla, a že dne 22. 6. 2001,
kdy se v rámci státní kontroly dozvěděla, že žalobce tento protiprávní stav i udržuje nadále, lhůta již uplynula,
dospěl by k absurdnímu závěru, podle něhož by žalobce mohl v protiprávním jednání i nadále beztrestně
pokračovat, neboť by již nebyla zákonná možnost, jak jej postihnout.
Krom toho samo ustanovení §87 odst. 2 zákona o cenných papírech váže počátek běhu subjektivní lhůty
pro uložení pokuty k okamžiku, kdy se Komise „dozvěděla o skutečnostech rozhodných pro uložení pokuty“.
Mezi tyto skutečnosti beze vší pochybnosti patří i rozsah protiprávního jednání, jímž delikvent udržuje protiprávní
stav; ostatně sám §87 odst. 1 zákona o cenných papírech toto hledisko řadí mezi kritéria, které musí Komise
brát v úvahu při ukládání opatření k nápravě a pokut.“
[36] Tyto závěry lze plně aplikovat i na právě projednávanou věc. Bylo-li totiž pokračování
protiprávního stavu žalovaným zjištěno ještě v srpnu 2009, kdy se stěžovatel svým přípisem
žalovanému zavázal k uzavření dodatků ke smlouvám, kterými mělo dojít k ukončení jeho
nezákonného jednání, v takovém případě nelze hovořit o uplynutí prekluzivní lhůty k uložení
pokuty za spáchání správního deliktu. V souladu s konstantní judikaturou zdejšího soudu totiž
dozvěděním se žalovaného, že protiprávní stav je stěžovatelem pořád udržován, tj. že stále
nedošlo k ukončení pokračujícího jiného správního deliktu, počala běžet nová prekluzivní
lhůta k uložení pokuty. S ohledem na tuto skutečnost proto zdejší soud neshledal důvod odchýlit
se od právního názoru krajského soudu a dospěl k závěru, že k uplynutí prekluzivní lhůty
stanovené v §22 odst. 5 ZOHS v projednávaném řízení nedošlo.
IV. B. 3.
K nenaplnění znaků správního deliktu
Tvrzení stěžovatele
[37] Stěžovatel dále uvedl, že jemu vytýkané jednání nelze považovat za deliktní, jelikož bez
ohledu na gramatickou formulaci jednotlivých smluvních ujednání nemohla být naplněna
materiální stránka deliktu dle §3 odst. 1 ZOHS. Závěr krajského soudu o údajných cílech
a účelech proto považuje za zcela spekulativní, nepodložený a neprokázaný z žádných podkladů
správního řízení. Na svou obranu mj. uvedl, že export hnědouhelných komodit z České republiky
se pohyboval řádově v jednotkách procent celkové tuzemské produkce a není tedy opodstatněné
byť jen odvozovat určitou kvalitu jeho „zahraničních pozic“ a následně z této domněnky dále
dovozovat, že takové „pozice“ měly být jeho jednáním nějakým způsobem chráněny. Stěžovatel
rovněž poukazoval na to, že i pokud by bylo možné přistoupit na hypotézu „ochrany pozic
na zahraničních trzích“, zákazem exportu by stěžovatel svoje pozice na zahraničních trzích
chránit nemohl. Sám totiž mohl veškerou svoji produkci dodávat přímo zahraničním
odběratelům za vyšší ceny. Závěr o nezákonnosti jím uzavíraných dohod nemůže žádným
způsobem vyplývat pouze a jedině z typové charakteristiky obsažené v judikatuře,
neboť v konkrétním případě je povinností správního orgánu zabývat se konkrétními
skutečnostmi případu.
Hodnocení soudu
[38] Ustanovení §3 odst. 1 ZOHS je (stejně jako ustanovení §3 odst. 1 předchozího zákona
č. 63/1991 Sb.) generální klauzulí proti dohodám narušujícím hospodářskou soutěž. Předmětem
zákazu podle §3 odst. 1 ZOHS jsou takové „dohody“ mezi soutěžiteli, které vedou nebo mohou
vést k narušení hospodářské soutěže. Zákon tak vedle formálních znaků vyžaduje i splnění
materiální podmínky protisoutěžního charakteru dohody. Dohoda je tedy zakázaná tehdy,
pokud se vyznačuje takovými znaky mířícími na způsobení negativního efektu na trhu,
které snesou kritérium dostatečnosti či podstatnosti a z pohledu způsobení protisoutěžního
efektu též reálnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009,
č. j. 1 Afs 78/2008 - 721, publikovaný pod č. 1878/2009 Sb. NSS).
[39] Ze znění uvedeného ustanovení, jakož i z judikatury Nejvyššího správního soudu
(viz např. rozsudek ze dne 9. 1. 2007, č. j. 1 As 19/2006 - 55), je zřejmé, že zákon o ochraně
hospodářské soutěže je založen na principu potenciální soutěže, takže na jeho základě lze působit
i preventivně. Není proto nutné, aby zákonem zakázaná dohoda k narušení hospodářské soutěže
skutečně vedla nebo aby následek již fakticky nastal. K vyvození postihu je možno přistoupit
i tehdy, je-li zde taková „dohoda“, která k takovému následku může vést, a to bez ohledu
na úmysl, který k přijetí takového rozhodnutí vedl.
[40] Vzhledem k uvedenému lze dohody ve smyslu §3 odst. 1 ZOHS typově zařadit mezi
delikty ohrožovací, jejichž následkem je ohrožení zájmu chráněného zákonem. Potencialita
narušení hospodářské soutěže se přitom vztahuje jak k protisoutěžnímu cíli dohod, tak k jejich
protisoutěžnímu následku. Zakázané jsou tedy takové dohody, které mají za cíl narušení soutěže
(aniž by takového cíle bylo třeba byť jen částečně dosáhnout), a dohody, které mají nebo mohou
mít protisoutěžní následek (a to zásadně bez ohledu na to, zda byl takový následek stranami
zamýšlen). Podmínku alespoň potenciálního narušení hospodářské soutěže je přitom třeba
pokládat za splněnou tehdy, pokud dohoda vede alespoň ke snížení stupně nejistoty ohledně
budoucího chování soutěžitelů na trhu. Tato podmínka je splněna u takových typů
konsenzuálního jednání, z nichž lze alespoň nepřímo na základě souhrnu okolností vzniku
a obsahu samotného konsenzu a jeho realizace dovozovat, jak budou jednotliví soutěžitelé
pravděpodobně na trhu v budoucnu jednat.
[41] Protisoutěžní cíl a protisoutěžní účinek přitom nejsou kumulativní, nýbrž alternativní
podmínky, na jejichž základě dochází k uplatnění zákazu kartelových dohod dle §3 odst. 1
ZOHS. Zákaz některých smluvních ujednání pouze z důvodu jejich protisoutěžního cíle
je odůvodněn skutečností, že některé formy dohod mezi podniky mohou být považovány
za škodlivé pro řádné fungování normální hospodářské soutěže již kvůli své povaze. Zákaz
jednání považovaného za škodlivé pro společnost per se vytváří právní jistotu a umožňuje všem
účastníkům trhu, aby odpovídajícím způsobem přizpůsobili své jednání. Krom toho vhodně šetří
zdroje orgánů hospodářské soutěže a soudního systému.
[42] Aby mělo jednání protisoutěžní cíl, postačuje, aby mohlo vyvolat negativní účinky
na hospodářskou soutěž. Jinými slovy musí být prakticky způsobilé vyloučit, omezit nebo narušit
hospodářskou soutěž na společném trhu. Není nezbytné, aby hospodářská soutěž byla skutečně
vyloučena, omezena nebo narušena či, aby existovala přímá souvislost mezi jednáním soutěžitele
a spotřebitelskými cenami. Otázka, zda a v jaké míře skutečně k takovým účinkům dojde,
může mít význam jen pro výpočet výše pokut a hodnocení práv na náhradu škody. Kritérii,
na jejichž základě lze dovodit předpoklad protisoutěžního cíle, jsou přitom obsah a účel uzavřené
dohody a hospodářské a právní souvislosti, za kterých k uzavření dohody došlo (viz v tomto
smyslu rovněž judikatura Soudního dvora, kupř. rozsudky ze dne 8. 11. 1983, IAZ v. Komise,
96/82 až 102/82, 104/82, 105/82, 108/82 a 110/82, Recueil, s. 3369, bod 23 a ze dne 6. 4. 2006,
General Motors v. Komise, C-551/03 P, Recueil, s. 3173, bod 67).
[43] Pro zjištění, zda určitá dohoda může omezit hospodářskou soutěž, je přitom třeba
přezkoumat hospodářskou soutěž ve skutečném rámci, který by vznikl nebýt sporné dohody.
Je přitom třeba brát zřetel nejen na znění uzavřené dohody, ale s ohledem na ekonomický
a právní kontext i na další faktory, jako jsou cíle sledované dohodou jako takovou. Uplatníme-li
to na projednávaný případ, takové šetření vyžaduje posoudit, jak by se odběratelé chovali a jaká
by se utvořila soutěžní rovnováha na dotčeném trhu, kdyby vývoz nebyl vyloučen s ohledem
na obsah uzavřených smluv.
[44] Smlouvy uzavírané mezi stěžovatelem a jeho odběrateli stanovily mj. následující: „Kupující
se zavazuje, že palivo prodané mu podle této smlouvy nebude vyvážet ze státu svého sídla, a že s palivem
koupeným podle této smlouvy nebude ani obchodovat tak, aby jeho vývoz z této oblasti umožnil.“, „Kupující
se zavazuje, že uhlí prodané mu podle tohoto dodatku nebude vyvážet ze státu svého sídla.“ či „Kupující
se zavazuje, že palivo prodané dle této smlouvy nebude vyvážet ze státu svého sídla bez souhlasu prodávajícího.“
Není přitom sporné, že takto koncipované závazky byly zpravidla navázány na ustanovení
o smluvní pokutě pro případ jejich porušení.
[45] Nejvyšší správní soud ve shodě s žalovaným i krajským soudem dospěl k závěru,
že uzavřené dohody skutečně mohly omezit odběratele při jejich úvaze o případném vývozu
dotčené komodity do zahraničí. Znění uzavřených smluv, které umožňovalo stěžovateli
požadovat zaplacení smluvní pokuty v případě porušení zákazu exportu dodávaného zboží
do zahraničí, představovalo značný motivační faktor k respektování nastavených norem chování.
To prokázalo i provedené dokazování, ze kterého mj. vyplynulo, že v některých případech
k exportům docházelo až po sjednání dodatku ke smlouvě či v některých případech docházelo
k přenášení zákazu exportu na navazující články distribučního řetězce. Právní hodnocení
žalovaného i krajského soudu je proto založeno na logických důvodech a racionálním hodnocení,
když tito došli oprávněně k závěrům, že situace na relevantním trhu by se vyvíjela odlišně
v případě, kdyby sporná ujednání nebyla součástí dotčených dohod. Tvrzení, že se někteří
soutěžitelé necítili být vázáni uzavřenou dohodou, nemůže vyvrátit skutečnost, že hrozbu postihu
ze strany stěžovatele někteří odběratelé skutečně při kontraktaci reálně zohledňovali,
o čem svědčí obsah jimi uzavřených smluv v dalších stupních distribučního řetězce. Doložka
o zákazu vývozu zboží do zahraničí tak měla prokazatelný vliv na chování některých odběratelů.
Není přitom podstatné, jak, či zda vůbec, stěžovatel postupoval při kontrole dodržování
stanovených pravidel a sankcionování v případě jejich nedodržení. I samotná existence ujednání,
byť nevynutitelného pod hrozbou sankce, totiž může mít protisoutěžní charakter. Z judikatury
Soudního dvora (General Motors v. Komise – viz výše) k článku 81 Smlouvy ES (se kterou se však
zdejší soud ztotožňuje i ve vztahu k výkladu §3 odst. 1 ZOHS) přitom jednoznačně vyplývá,
že dohoda v oblasti distribuce má omezující cíl v těch případech, kdy jasně vyjadřuje vůli
znevýhodňovat prodej na vývoz oproti vnitrostátnímu prodeji. Nejvyšší správní soud má přitom
za prokázané, že cílem předmětných dohod bylo omezení smluvní svobody odběratelů
při případném vývozu dodávaného zboží do zahraničí. Kromě toho, stěžovatel měl možnost
se vyjádřit k cíli uzavíraných dohod jak během správního řízení, tak před krajským soudem, avšak
přesto nebyl schopen přesvědčivě odůvodnit legitimitu dotčených smluvních ujednání. Nejvyšší
soud proto považuje námitku stěžovatele za nedůvodnou.
IV. B. 4.
K nezohlednění specifik relevantních trhů
Tvrzení stěžovatele
[46] Materiální stránka deliktu nemohla být dle stěžovatele naplněna ani s ohledem na některá
specifika hnědouhelných komodit a relevantních trhů. Stěžovatel je toho názoru, že narušení
soutěže je možné zkoumat, a to jak v případě skutečného narušení, tak i v případě analýzy
potenciálních dopadů uzavřených dohod, pouze ve vztahu ke skutečnému trhu a jeho specifikům
v daném časovém horizontu a kvalitě a existenci soutěže na tomto trhu či trzích. Je přitom
přesvědčen, že nebyl-li export pro nutnost vývozních licencí, vysoké přepravní náklady a tomu
odpovídající objem vývozů fakticky a ekonomicky možný, nelze uvažovat o možnosti narušení
hospodářské soutěže.
Hodnocení soudu
[47] I když předpokladem realizace exportu hnědého uhlí do zahraničí bylo získání povolení
Ministerstva průmyslu a obchodu, nelze dle názoru zdejšího soudu bez dalšího presumovat,
že potřeba získání vývozní licence představovala překážku obchodování s touto komoditou
na zahraničních trzích. To zejména za situace, když ze zjištění žalovaného i krajského soudu
vyplývá, že proces udělování vývozních „povolenek“ měl toliko formální charakter a evidenční
význam. Tento závěr přitom nerozporoval ani stěžovatel.
[48] Za překážku mezinárodního obchodu s hnědým uhlím přitom nelze považovat
ani skutečnost, že udělení vývozní licence bylo možné až po předložení smlouvy uzavřené
se zahraničním odběratelem. Jak správně v napadeném rozsudku uvádí krajský soud, mohl-li
být totiž partner v zahraničí nalezen, mohla být k žádosti o udělení licence předložena smlouva
a pro získání vývozní licence by při nenáročnosti splnění dalších podmínek neexistovala žádná
překážka pro realizaci zahraničního obchodu. Stěžovatel přitom neuvedl žádné důvody, které
by vedly k závěru o objektivní nemožnosti nalezení obchodního partnera v zahraničí, a setrval
toliko na negaci právního názoru krajského soudu. Zdejší soud proto neshledává námitku
stěžovatele důvodnou, když má za to, že stěžovateli se v průběhu správního ani soudního řízení
nepodařilo prokázat, že potřeba vývozní licence tvořila překážku mezinárodního obchodu
s hnědým uhlím a že na zahraničních trzích objektivně neexistoval zájemce o hnědouhelné
komodity z České republiky.
[49] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, že vysoké přepravní náklady
na dopravu představují ekonomickou barieru, která znemožňuje vývoz hnědého uhlí
do zahraničí. V tomto směru nelze než opětovně souhlasit s krajským soudem, že samotná
skutečnost, že určitý objem hnědouhelné produkce byl do zahraničí vyvezen, svědčí o tom,
že vyšší náklady na dopravu zboží mohly být kompenzovány vyšší cenou nabízenou
za hnědouhelná paliva na zahraničních trzích. Vyšší přepravní náklady sice nepochybně mohly
být faktorem ovlivňujícím rozhodování dodavatelů o vývozu hnědouhelné produkce
do zahraničí, nicméně nelze pominout, že tyto náklady nejsou jedinou položkou, která rozhoduje
o výhodnosti či případném zisku z takto obchodovaného zboží. Nelze proto přijmout tvrzení,
že vysoké přepravní náklady představují nepřekonatelnou barieru, která fakticky vylučuje
jakýkoliv obchod se zahraničím. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že k vývozům hnědouhelného
paliva v posuzovaném období (ačkoliv se jednalo pouze o malou část celkové produkce) skutečně
docházelo a nelze proto mít za to, že zde objektivně neexistovaly podmínky pro uskutečňování
mezinárodního obchodu s touto komoditou. To ostatně dokládá i tvrzení stěžovatele o exportu
společnosti Emeran 1860, s.r.o. na Slovensko pro společnost VOSUP, s.r.o. uvedené v poznámce
pod čarou v kasační stížnosti stěžovatele na straně 14.
IV. B. 5.
K nenaplnění podmínek aplikace čl. 81 Smlouvy ES
Tvrzení stěžovatele
[50] Stěžovatel je přesvědčen, pokud jde o posouzení vytýkaného jednání z hlediska
aplikovatelnosti čl. 81 Smlouvy ES, že jeho jednání nemohlo mít dopad na obchod mezi
členskými státy a i pokud by dopad na obchod mělo, tento potenciální dopad nikdy nemohl
naplnit kriterium „znatelnosti“. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí žalovaného ze dne
28. 4. 2009, č. j. ÚOHS-S282/2008/DP-4232/2009/820 (všechna rozhodnutí žalovaného
jsou dostupná na internetové adrese www.uohs.cz), ve kterém tento uvedl: „V daném případě
se jedná o hnědé energetické uhlí, přičemž přeshraniční obchody s touto komoditou jsou zanedbatelné (rozhodující
většina produkce hnědého energetického uhlí je spotřebována v tuzemských elektrárnách)“, na základě čehož
poté unijní legislativu ve vztahu k možnému porušení pravidel hospodářské soutěže
na relevantním trhu hnědého uhlí vůbec neaplikoval. Již z této skutečnosti je dle názoru
stěžovatele patrná nezákonná, netransparentní a de facto diskriminační aplikace unijního
soutěžního práva v oblasti trhů s hnědouhelnými produkty ze strany žalovaného, v jejímž
důsledku je stěžovatel znevýhodňován v soutěži ve srovnání se svými přímými konkurenty.
[51] Nesprávným spatřuje stěžovatel rovněž závěr žalovaného, stejně jako krajského soudu,
že v případě dohod, jež jsou ze své podstaty způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy,
postačí k závěru o znatelnosti dopadu na obchod mezi členskými státy alternativní naplnění
obratového kritéria (40 mil. EUR), nebo překročení hranice tržního podílu na relevantních trzích
(5 %). Tento výklad bodu 53 výkladových pravidel Evropské komise („Guideliness on the effect
on trade concept contained in articles 81 and 82 of the Treaty“, OJ C 101, 27. 4. 2004, p. 81 - 96 – dále též
„Pokyny“; právní předpisy Evropské unie a další související dokumenty jsou dostupné
na internetové adrese eur-lex.europa.eu) považuje stěžovatel za zjevně nesprávný,
a to mj. z důvodu, že samotné překročení 5 % hranice tržního podílu na určitém relevantním trhu
v případě, kdy na trhu existují specifické podmínky dané zejména charakterem zboží a jeho
omezenou využitelností a exportovatelností, nemůže být důkazem toho, že určitá ujednání měla
dopad na obchod mezi členskými státy. Obzvláště v případech omezeného či téměř nulového
obchodu mezi členskými státy, jako je tomu i v tomto případě, nemůže být dle názoru stěžovatele
relevantní velikost tržního podílu, takovým může být pouze objektivní kriterium obratové.
S ohledem na výše uvedené a skutečnost, že obrat stěžovatele za rok 2008 na trhu hnědouhelných
briket činil cca 174 mil. Kč a nepřesáhl hranici 40 mil. EUR, je tedy dle stěžovatele zjevné,
že výrok prvostupňového rozhodnutí žalovaného nemůže obstát jako zákonný, jelikož minimálně
ve vztahu k roku 2008 a trhu hnědouhelných briket nelze ustanovení čl. 81 Smlouvy ES
aplikovat.
Hodnocení soudu
[52] Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné předně se vypořádat s námitkou údajné
diskriminační praxe žalovaného ve vztahu k aplikaci unijního soutěžního práva v oblasti trhů
s hnědouhelnými produkty. Stěžovatel v této souvislosti poukazoval na správní řízení vedené
pod sp. zn. S 282/2008 a uvedl, že neexistuje žádný racionální, natož pak právní důvod pro to,
aby žalovaný v rámci hodnocení soutěžních aspektů chování soutěžitelů v rámci téhož
relevantního trhu ve dvou případech týkajících se posuzování aplikace ustanovení Smlouvy ES
dovodil za týchž podmínek a v blízké časové souvislosti zcela opačné závěry.
[53] Především je nezbytné zdůraznit, že závěry vyplývající z jakéhokoliv rozhodnutí,
a to bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodnutí soudní nebo rozhodnutí správního orgánu, nelze
bez znalosti jedinečných skutkových okolností případu bez dalšího přenášet na další, ač zdánlivě
obdobné kauzy v jiných soudních či správních řízeních. V této souvislosti přitom nelze pominout
skutečnost, že v rozhodnutí, na které odkazuje stěžovatel, žalovaný v bodě 23 uvádí, že „posouzení
dopadu na obchod mezi členskými státy ES závisí na řadě faktorů“. Následně sice skutečně dochází
k závěru o zanedbatelnosti objemu přeshraničního obchodu s hnědouhelnými komoditami,
nicméně závěr o neaplikovatelnosti čl. 81 Smlouvy ES staví i na dalších argumentech, když uvádí
následující: „Úřad dále konstatuje, že jednání účastníka řízení nebylo implementováno v okolních státech ES,
ale pouze na území ČR. Společnost Lignit, vůči níž možné protisoutěžní jednání účastníka řízení směřovalo,
působí pouze na území ČR, resp. nevyváží do jiných členských států ES. Obchod mezi členskými státy ES nebyl
rovněž ovlivněn znatelně, neboť případné zneužití dominantního postavení účastníka řízení vykazovalo čistě
lokální charakter a týkalo by se pouze zanedbatelného podílu jeho tržeb v rámci dotčeného členského státu ES.
Na základě výše uvedeného dospěl Úřad k závěru, že jednání účastníka řízení by nemohlo ovlivnit obchod mezi
členskými státy ES ve smyslu příslušných komunitárních právních předpisů.“ Je tak zcela zjevné, že právní
hodnocení možného porušení unijního soutěžního práva nebylo v daném případě provedeno
toliko s ohledem na zanedbatelnost objemu exportu hnědouhelného paliva do zahraničí, jak uvádí
stěžovatel v kasační stížnosti, nýbrž s ohledem na celkový kontext šetřené kauzy, který byl
jednoznačně odlišný od právě projednávaného případů (mj. s ohledem na skutečnost, že dohody
omezující export jsou již ze své podstaty schopny ovlivnit obchod mezi členskými státy a proto
nelze v žádném případě uvažovat o „lokálním charakteru“ těchto smluv či o tom, že by mohly
narušit soutěžní prostředí pouze v rámci dotčeného členského státu). Nejvyšší správní soud proto
neshledává žádné pochybnosti o tom, že argumentace stěžovatele je v daném případě zcela
nepřiléhavá a není možné se s ní ani v nejmenším ztotožnit. Námitku stěžovatele proto shledává
nedůvodnou.
[54] Dle čl. 81 odst. 1 Smlouvy ES jsou se společným trhem neslučitelné, a proto zakázané,
veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě,
které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení,
omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu.
[55] Výklad a uplatnění podmínky obsažené v čl. 81 odst. 1 Smlouvy ES týkající se vlivu
dohod na obchod mezi členskými státy musí vycházet z cíle této podmínky, kterým je vymezit
v oblasti právní úpravy hospodářské soutěže hranici mezi působností práva unijního a působností
práva členských států. Do působnosti práva Evropské unie tak spadá každá kartelová dohoda
a každé jednání, které může ovlivnit obchod mezi členskými státy tak, že může narušit
uskutečnění cílů jednotného trhu mezi členskými státy, zejména oddělováním vnitrostátních trhů
nebo změnou struktury hospodářské soutěže na společném trhu (viz rozsudek Soudního dvora
ze dne 13. 7. 2006, Manfredi a další, spojené věci C-295/04 až 298/04, Recueil, s. I-6619, bod 41).
[56] Aby rozhodnutí, dohoda nebo jednání mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy,
musí na základě souhrnu objektivních skutkových nebo právních okolností umožnit předpokládat
s dostatečnou pravděpodobností, že mohou přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně
ovlivnit obchod mezi členskými státy, a to tak, že se lze obávat, že by mohly být překážkou
uskutečňování jednotného trhu mezi členskými státy (viz rozsudky Soudního dvora ze dne
11. 7. 1985, Remia a další v. Komise, 42/84, Recueil, s. 2545, bod 22 či ze dne 25. 10. 2001,
Ambulanz Glöckner, C-475/99, Recueil, s. I-8089, bod 48). I když jsou přitom dohody zakazující
export ze své samé podstaty považované za způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy,
je nicméně nezbytné, aby i přes tuto skutečnost nebyl vliv těchto dohod na obchod mezi
členskými státy zanedbatelný (viz v tomto smyslu zejména výše uvedený rozsudek Soudního
dvora ve věci Miller, či rozsudky ze dne 25. 11. 1971, Béguelin Import, 22/71, Recueil, s. 949,
bod 16, ze dne 9. 7. 1969, Völk, 5/69, Recueil, s. 295, bod 7, ze dne 28. 5. 1998, Deere v. Komise,
C-7/95 P, Recueil, s. I-3111, bod 77 jakož i rozsudek Tribunálu ze dne 16. 6. 2011, Ziegler
v. Komise, T-199/08, dosud nezveřejněný, bod 53).
[57] Co se týká výše uvedených výkladových pravidel Evropské komise, jejích cílem je vylíčit
způsob, jakým Komise jakožto unijní orgán pro hospodářskou soutěž bude sám uplatňovat
články 81 a 82 Smlouvy ES. V důsledku toho se Komise tímto svým oznámením omezuje
při výkonu své posuzovací pravomoci a nemůže se od obsahu tohoto oznámení odchýlit,
aniž poruší obecné právní zásady, zejména zásadu rovného zacházení a ochranu legitimního
očekávání (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 6. 2005, Dansk Rorindustri a další v. Komise,
spojené věci C-189/02 P, C-202/02 P, C-205/02 P až C -208/02 P a C-213/02 P, Recueil.
s. I-5425, bod 211). Uvedené oznámení bylo zveřejněno v roce 2004 v řadě C Úředního věstníku
Evropské unie, jejímž cílem není na rozdíl od řady L tohoto věstníku zveřejňovat právně závazné
akty, ale pouze informace, doporučení a stanoviska týkající se Evropské unie (obdobně
viz rozsudek ze dne 12. 5. 2011, Polska Telefonia Cyfrowa, C-410/09, dosud nezveřejněný, bod 35).
Z toho plyne, že k určení, zda se jedná o citelné omezení hospodářské soutěže, či nikoli, může
orgán pro hospodářskou soutěž členského státu zohlednit prahy stanovené v bodě 53 Pokynů,
avšak není k tomu povinen. Takové prahy jsou totiž pouze jedním z vodítek, které mohou
tomuto orgánu umožnit určení, zda je určité omezení s ohledem na skutečné okolnosti dohody
výrazné, či nikoli. Je nicméně nezbytné zdůraznit, že Pokyny Evropské komise, a to včetně
prahových hodnot uvedených v bodě 53, mají svůj základ v judikatuře Soudního dvora,
který v rámci svých pravomocí zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění unijního práva
a je proto nezbytné aby v případech, kdy si to nevyžadují zvláštní okolnosti posuzovaného
případu, byla tato judikatura (za účelem jednotného uplatňování unijního práva ve všech
členských státech) v činnosti vnitrostátních orgánů respektována.
[58] Nejvyšší správní soud s ohledem na judikaturu Soudního dvora k otázce „citelnosti“
dopadu na obchod mezi členskými státy neshledal důvod odchýlit se od názoru krajského soudu,
který sice své rozhodnutí odůvodnil toliko poukazem na Pokyny Evropské komise, nicméně
dospěl k závěru, který je zcela v souladu s judikaturou Soudního dvora. Předtím než se bude
věnovat otázce samotného posouzení „citelnosti“ dopadů jednání stěžovatele na vnitřní trh
Evropské unie, považuje zdejší soud za vhodné uvést, že se s krajským soudem ztotožňuje
i v otázce výkladu bodu 53 Pokynů, ze kterého je zřejmě, že toto ustanovení nevyžaduje pro účely
aplikace čl. 81 Smlouvy ES kumulativní, nýbrž alternativní naplnění tam uvedených podmínek.
V tomto ohledu lze přitom opětovně poukázat mj. rovněž na výše uvedené rozhodnutí ve věci
Ziegler v. Komise, ve kterém Tribunál v bodě 73 uvedl následující: „Konečně je třeba poznamenat,
jak správně učinila i Komise, že v rámci pozitivní domněnky stanovené v odstavci 53 pokynů z roku 2004 postačí
k prokázání výraznosti ovlivnění obchodu mezi členskými státy splnění alespoň jedné z alternativních podmínek.“
V případě kriteria tržního podílu sice Pokyny nekonstruují vyvratitelnou právní domněnku,
jako je tomu v případě obratového kriteria, nicméně předpokládají, že v případě dohod,
které jsou považovány za škodlivé pro řádné fungování normální hospodářské soutěže již kvůli
své povaze, lze při překročení 5 % podílu na relevantním trhu usuzovat na dosažení hranice,
kdy již jsou naplněny podmínky aplikace čl. 81 Smlouvy ES. Krajský soud se přitom
v napadeném rozsudku otázkou „citelnosti“ dopadu stěžovatelem uzavřených dohod na obchod
mezi členskými státy zabýval, když se ztotožnil se závěry žalovaného uvedenými v bodě 141
a násl. druhostupňového rozhodnutí.
[59] Za stěžejní pro právní posouzení situace navozené stěžovatelem považuje zdejší soud
závěry vyplývající z rozsudku Soudního dvora ve věci Miller. V daném případě se jednalo
o přezkum rozhodnutí Evropské komise, která v řízení o porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy ES
(nyní čl. 101 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie), dospěla k závěru, že obchodní
společnost Miller International Schallplatten GmbH porušila ustanovení o zákazu kartelových
dohod, když v roce 1971 uzavřela a až do roku 1975 udržovala v platnosti dohody,
kterými zavázala své odběratele, aby jí dodané zboží nevyváželi dále do zahraničí. I když
se přitom v tomto případě jednalo o trh audionahrávek, má zdejší soud za to, že závěry
vyplývající z rozsudku Soudního dvora lze do značné míry aplikovat i na situaci, jaká je ta v právě
probíhajícím řízení.
[60] Společnost Miller v průběhu soudního řízení na svou obranu uváděla, že jí distribuované
zboží je s ohledem na jazyk, ve kterém jsou audionahrávky vyhotoveny, určeno téměř výhradně
pro německý trh a proto není s ohledem na minimální objem exportu dotčeného zboží
do zahraničí možné, aby svým jednáním jakkoliv ovlivnila situaci na trhu Evropských
společenství (nyní Evropské unie). Ujednání zakazující export předmětných výrobků bylo dle
tvrzení společnosti Miller do smluv zakomponováno pouze s ohledem na požadavky jejich
smluvních partnerů a jeho smysl byl „čistě vizuální a psychologický“ („purely visual and
psychological“). S ohledem na její slabou pozici na trhu přitom tyto dohody ani nemohly mít vliv
na obchod v unijním měřítku.
[61] Soudní dvůr k těmto argumentům konstatoval, že dohody omezující vývoz zboží
do zahraničí jsou již ze své podstaty schopny ovlivnit obchod mezi členskými státy, neboť
smyslem těchto ujednání je izolace určité části trhu od jeho celku. Ani skutečnost, že dodavatel
tyto ustanovení v praxi nevymáhá, přitom nemůže být důvodem k závěru, že tyto smlouvy nemají
vliv na obchod mezi členskými státy, když tyto ujednání můžou vytvořit „vizuální
a psychologické“ („visual and psychological“) pozadí, které v konečném důsledku přispívá k rozdělení
trhu. Co se týká tvrzené slabé pozice na relevantním trhu, Soudní dvůr uvedl, že dle zjištěných
dat, společnost Miller dosahovala na relevantním trhu v letech 1970 až 1975 tržní podíl ve výši
4,91 % až 6,07 %. Dle názoru Soudního dvora se přitom jedná o nezanedbatelný tržní podíl,
který ze společnosti Miller činí, pokud ne silný, tak alespoň důležitý subjekt na relevantním trhu,
který je v zásadě schopný ovlivňovat obchod mezi členskými státy. K tvrzené faktické neexistenci
exportů do zahraničí, Soudní dvůr uvedl, že se jedná o argument založený toliko na aktuální
situaci na trhu, který nemůže vyvrátit obavu, že předmětná dohoda je schopna ovlivnit trh
Evropských společenství, a to i s ohledem na skutečnost, že situace na trhu se může měnit rok
po roku v závislosti na změně podmínek a složení relevantního trhu, a to jak na úrovni
Evropských společenství, tak na úrovni jednotlivých členských států.
[62] Závěry Soudního dvora lze přitom analogicky vztáhnout rovněž na situaci stěžovatele,
když zejména co se týká tvrzené neexistence mezinárodního obchodu s hnědouhelnými palivy,
nevymáhání stanovených zákazů či údajného slabého postavení na relevantních trzích,
jsou argumenty stěžovatele téměř identické s argumenty společnosti Miller. Co se týká podílů
stěžovatele na relevantních trzích, tyto činily v letech 2004 až 2007 na trhu hnědého uhlí 13,74 %
až 24,24 %, na trhu hnědého tříděného uhlí 6,80 % až 7,29 % a na trhu hnědouhelných briket
100 %. Zdejší soud proto neshledává žádné pochybnosti o tom, že zejména na trhu
hnědouhelných briket a trhu hnědého uhlí bylo jednání stěžovatele natolik významné, že bylo
jednoznačně s to ovlivnit obchod mezi členskými státy ve smyslu čl. 81 odst. 1 Smlouvy ES.
Tržní podíl stěžovatele na těchto trzích dosahoval v posuzovaném období hodnoty, které značně
přesahovaly hodnoty, za kterých Soudní dvůr v obdobných situacích dospěl k závěru
o potenciálním vlivu zakázaných dohod na intraunijní obchod (viz např. výše uvedený rozsudek
Soudního dvora ve věci Miller či rozsudek ze dne 7. 6. 1983, Musique Diffusion française, spojené
věci C-100/80 až C-103/80, Recueil, s. 1825).
[63] Co se týká postavení stěžovatele na trhu hnědého tříděného uhlí, lze obdobně, jako uvedl
Soudní dvůr ve věci Miller, konstatovat, že ačkoliv stěžovatel na tomto trhu neměl natolik silné
postavení jako na zbývajících relevantních trzích, jeho postavení na trhu bylo významné a nikoliv
zanedbatelné a jako takové bylo s to ovlivňovat chování subjektů podnikajících na tomto trhu.
V průběhu správního řízení bylo přitom zjištěno, že podíl zákazem exportu postiženého objemu
hnědého tříděného uhlí na celkové produkci stěžovatele činil v relevantním období 67 % až 94 %
a na celkovém sjednaném množství distributorů 74 % až 80 %. I když tedy na trhu hnědého
tříděného uhlí stěžovatel překročil 5 % hranici stanovenou Pokyny pouze o několik málo
procent, byla většina jeho produkce vázána zákazem exportu, a proto zdejší soud neshledává
žádné pochyby o tom, že i jednání stěžovatele na tomto trhu bylo s to ovlivnit obchod mezi
členskými státy. Obdobnými úvahami se řídil rovněž generální advokát Warner, když ve svém
stanovisku ve věci Miller uvedl následující: „Nedomnívám se, že při uplatňování zásady de minimis,
by mělo být přihlíženo pouze k tržním podílům na relevantním trhu. Článek 85 (1) se nevztahuje pouze na velké
podniky. Je potřebné zohledňovat též rozsah protiprávního omezení. Zde bylo omezující opatření uloženo všem
odběratelům společnosti Miller, a to přinejmenším na domácím trhu.“ (překlad Nejvyššího správního soudu
z anglické jazykové verze ve znění: “I do not think, however, that, in applying the de minimis principle,
one should look only at percentages of the market. […] Article 85 (1) does not apply only to giants. One must
look also at the scope of the offending restriction. Here it was imposed on every one of Miller’s customers, at least
in the home market.”) Námitce stěžovatele tudíž nelze přisvědčit. Nejvyšší správní soud proto
na základě všech výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že žalovaný ani krajský soud
nepochybili, když na jednání stěžovatel aplikovali ustanovení čl. 81 odst. 1 Smlouvy ES.
IV. B. 6.
K aplikaci výjimky de minimis
Tvrzení stěžovatele
[64] Žalovaný postupoval dle stěžovatele nesprávně rovněž při zjišťování výše tržních podílů
na relevantním trhu hnědého energetického uhlí, když nezohlednil do celkového objemu trhu
dodávky společnosti Severočeské doly, a.s. společnosti ČEZ, a. s. z důvodu, že obě společnosti
patří do stejného podnikatelského seskupení. Dle stěžovatele je přitom nepochybné, že v letech
2006 a 2007 byly dodávky energetického hnědého uhlí z produkce Severočeských dolů, a.s.
dodávány společnosti ČEZ, a. s. na základě dlouhodobé smlouvy sjednané ještě v době před
převzetím kontroly ČEZ, a. s. nad společností Severočeské doly, a.s. In-house dodávky mezi těmito
společnostmi v letech 2006 až do současnosti tudíž dle stěžovatele představují dodávky,
které v okamžiku jejich sjednání byly dohodnuty mezi subjekty, jež nebyly součástí jednoho
podnikatelského seskupení, a proto je třeba je uvažovat do celkového objemu trhu v letech 2006
a 2007.
Hodnocení soudu
[65] Ačkoliv stěžovatel ve svém podání napadá nesprávnou aplikaci §6 odst. 2 písm. b)
ZOHS je zřejmé, že ve skutečnosti jeho námitky směřují do způsobu výpočtu tržních podílů
na trhu hnědého energetického uhlí pro účely aplikace výjimky de minimis uvedené v §6 odst. 1
písm. b) ZOHS. V souladu s posledně uvedeným ustanovením se zákaz dohod podle §3 odst. 1
ZOHS nevztahuje na vertikální dohodu, pokud podíl žádného z účastníků dohody
na relevantním trhu nepřesahuje 15 %. Do celkového objemu relevantního trhu se přitom
nezapočítávají objemy vzájemných dodávek v rámci jedné ekonomické jednotky (viz bod 54
Pokynů). Tato praxe je konstantní jak na úrovni vnitrostátních tak i unijních orgánů, přičemž
stěžovatel ji ani nijak nerozporuje. Těžiště právního posouzení v tomto případě proto spočívá
toliko v odpovědi na otázku, zda do výpočtu objemu relevantního trhu v letech 2006 a 2007 měla
být správně zahrnuta i produkce společnosti Severočeské doly, a.s., a to s ohledem na skutečnost,
že v době sjednávání výše uvedené smlouvy ještě netvořila jedno podnikatelské seskupení
se společností ČEZ, a. s.
[66] Nejvyšší správní soud k posledně uvedené námitce konstatuje, že skutečnost, že dotčená
smlouva na dodávku hnědého energetického uhlí společnosti ČEZ, a. s. byla uzavřena dříve mezi
samostatnými subjekty, nebyla důvodem k tomu, aby tyto dodávky byly zahrnuty do celkového
objemu dodávek pro období let 2006 a 2007. Výpočet výše tržních podílů na relevantním trhu
je nezbytné provádět s ohledem na skutečný stav soutěžního prostředí na relevantním trhu
v posuzovaném období. I když nelze pominout argumentaci stěžovatele, že produkce
Severočeských dolů, a.s. byla od uzavření smlouvy o dodávkách hnědouhelných paliv společnosti
ČEZ, a. s. „blokována“ a nebyla předmětem obchodu na relevantním trhu, není možné ani
přehlédnout tu skutečnost, že i za této situace se společnost Severočeské doly, a.s. nacházela
v běžném soutěžním prostředí a mohla na vývoj na relevantním trhu pružně reagovat (kupř.
modifikací smluvního vztahu se společností ČEZ, a. s. či v krajném případě výpovědí smlouvy).
V situaci, kdy se však z původně rovnocenných obchodních partnerů staly propojené osoby,
se podmínky soutěže natolik kvalitativně změnily, že bylo namístě, aby žalovaný při výpočtu
tržních podílů k této změněné situaci přihlédl. Opačný postup by zcela odhlížel od reálné situace
na relevantním trhu, když je zřejmé, že konkurenční prostředí na trhu s hnědouhelnými palivy
se s ohledem na vzájemnou integraci obou výše uvedených subjektů změnilo natolik výrazně,
že došlo i ke změně postavení stěžovatele na trhu hnědého energetického uhlí. Postup
žalovaného i krajského soudu považuje Nejvyšší správní soud za zcela souladný se zákonem
a neshledal proto žádné důvody pro vyhovění námitce stěžovatele.
IV. B. 7.
K aplikaci ustanovení §22b odst. 6 ZOHS
Tvrzení stěžovatele
[67] Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu za nesprávné rovněž s ohledem
na skutečnost, že dle jeho názoru nelze z pouhé účasti několika stejných osob v představenstvu
stěžovatele a jeho právního předchůdce dovozovat subjektivní vztah právnické osoby ve formě
nevědomé nedbalosti ve smyslu §22b odst. 6 ZOHS. Dle stěžovatele v tomto případě nese
důkazní břemeno žalovaný, který přitom neuvedl jedinou objektivní skutečnost, na základě které
by bylo možné dovozovat, že by odpovědnost za správní delikt měla přejít na stěžovatele.
Hodnocení soudu
[68] Ve věci je třeba vycházet z toho, že žalovaný zahájil se stěžovatelem správní řízení
dne 4. 12. 2007, a to pro možné porušení zákazu obsaženého v §3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb.
a v §3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb. a pro možné porušení čl. 81 odst. 1 Smlouvy o založení
Evropského společenství, v posledním případě od 1. 5. 2004. Rozhodnutím ze dne 8. 1. 2010,
č. j. ÚOHS-S355/2007/KD-357/2010/820/HKa, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
v bodu I. vyslovil, že účastník řízení Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. (právní nástupce
společnosti Sokolovská uhelná, a.s.) tím, že od 30. 12. 1997 uzavíral se svými distributory
a konečnými odběrateli dohody, ve kterých se kupující zavázal, že hnědé uhlí a hnědouhelné
brikety dodané stěžovatelem nebude vyvážet mimo území České republiky a že s palivem
dodaným stěžovatelem nebude obchodovat tak, aby vývoz z území České republiky umožnil,
přičemž tyto dohody v období od 30. 12. 1997 do 27. 8. 2009 plnil, uzavíral a plnil zakázané
dohody o zákazu exportu, jejichž cílem je narušení hospodářské soutěže a které mohly vést
k narušení hospodářské soutěže na trhu hnědouhelných briket, hnědého energetického uhlí
a hnědého tříděného uhlí v České republice, čímž porušil
a) zákaz obsažený v §3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., a to v období od 30. 12. 1997
do 30. 6. 2001 na trhu hnědouhelných briket,
b) zákaz obsažený v §3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., ve znění účinném
do 31. 8. 2009, a to v období od 1. 7. 2001 do 27. 8. 2009 na trhu hnědouhelných
briket, a v období od 1. 1. 2006 do 27. 8. 2009 na trhu hnědého energetického uhlí,
c) zákaz obsažený v článku 81 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství,
a to v období od 1. 5. 2004 do 27. 8. 2009 na trzích hnědouhelných briket, hnědého
energetického uhlí a hnědého tříděného uhlí, neboť tyto dohody mohly ovlivnit
obchod mezi členskými státy Evropského společenství.
Při rozhodování věci, jak vyplývá z výroku výše citovaného rozhodnutí, vycházel
Úřad ze zákona č. 143/2001 Sb., v jeho znění do 31. 8. 2009. Rozklad stěžovatele proti
výše citovanému rozhodnutí předseda žalovaného zamítl rozhodnutím ze dne 6. 9. 2010,
č. j. ÚOHS-R 8/2010 HS-13302/2010/310/MVr.
Dále je třeba vycházet z toho, že Sokolovská uhelná, a.s., právní předchůdce stěžovatele,
byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 30. 6. 2005. Výmaz byl proveden po zrušení
společnosti bez likvidace převodem jmění na hlavního akcionáře obchodní společnost
Sokolovská těžební, a.s., identifikační číslo 263 48 349. Z výpisu obchodního rejstříku Sokolovské
těžební, a.s., identifikační číslo 263 48 349, vyplývá, že ke dni 30. 6. 2005 došlo ke změně názvu
této obchodní společnosti na Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., a že na tuto společnost
přešlo jmění obchodní společnosti Sokolovská uhelná, a.s.
[69] Právo hospodářské soutěže patří do veřejnoprávní oblasti. Dosavadní přístup
k posuzované problematice spočívá v obecně pojímaném principu, že k přechodu práv
a povinností ve veřejném právu může dojít jen v těch případech, kdy to zákon výslovně
umožňuje. Zákon o ochraně hospodářské soutěže ani jiný právně relevantní předpis v rozhodné
době ovšem neobsahoval právní normu, která by výslovně umožňovala sukcesi veřejnoprávní
(deliktní) odpovědnosti. Otázkou nástupnictví z hlediska sankční (veřejnoprávní) odpovědnosti
se zabývala i některá soudní rozhodnutí. Na prvním místě lze uvést rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 6 A 103/94, v němž tento soud konstatoval, že „rozhodnutí
o pokutě za správní delikt je rozhodnutím konstitutivního charakteru; povinnost pokutu platit vzniká ex nunc
právní mocí rozhodnutí, kterým se pokuta ukládá. Zanikne-li v průběhu řízení právnická osoba, se kterou bylo
řízení o uložení pokuty za správní delikt vedeno, nelze pokutu uložit jejímu právnímu nástupci, a to i kdyby
přejímal všechna práva a povinnosti v okamžiku zániku svého právního předchůdce existující.“ Nelze
opomenout ani usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2004, č. j. 6 A 93/2001 - 56,
v němž bylo řečeno, že „právo na informace o životním prostředí (čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí) nepřechází na žalobcova právního
nástupce. Ztratí-li žalobce za této situace v průběhu řízení způsobilost být jeho účastníkem, soud takovou žalobu
pro nedostatek podmínky řízení, která je neodstranitelná a brání pokračování řízení, odmítne podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s.“
[70] Krajský soud vycházel z toho, že stěžovatel zpochybňoval závěr žalovaného o přechodu
deliktní odpovědnosti stěžovatele za jednání Sokolovské uhelné, a.s. Krajský soud připustil,
že před účinností zákona č. 155/2009 Sb., zákon o ochraně hospodářské soutěže, ve znění
do 31. 8. 2009 žádnou specifickou úpravu přechodu deliktní odpovědnosti neupravoval
a že podle čl. II. zákona č. 155/2009 Sb., se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona dokončí podle zákona o ochraně hospodářské soutěže ve znění účinném do dne nabytí
účinnosti zákona č. 155/2009 Sb. Poté konstatoval, že z napadeného rozhodnutí žalovaného
je patrno, že žalovaný na věc aplikoval předchozí právní úpravu (ZOHS ve znění účinném
do 31. 8. 2009), tedy „obecný“ test přechodu deliktní odpovědnosti bez výslovné právní úpravy
obsažené v zákoně o ochraně hospodářské soutěže, avšak zabýval se i úpravou účinnou
od 1. 9. 2009. Krajský soud pak postupoval v podstatě stejně jako žalovaný. S tímto postupem
žalovaného a krajského soudu Nejvyšší správní soud nesouhlasí.
[71] Dne 1. 9. 2009 došlo k novelizaci zákona o ochraně hospodářské soutěže, kterou bylo
do tohoto zákona nově vloženo ustanovení §22b odst. 6, dle kterého „odpovědnost právnické osoby
za správní delikt přechází na právního nástupce této osoby jen tehdy, pokud právní nástupce nejpozději
v okamžiku vzniku právního nástupnictví věděl nebo vzhledem k okolnostem a k svým poměrům mohl vědět,
že se právnická osoba před vznikem právního nástupnictví dopustila jednání, které naplnilo znaky správního
deliktu.“ Nové znění zákona počítá s možností přechodu odpovědnosti na právního nástupce jen
za podmínky alespoň nevědomé nedbalosti, tedy za předpokladu, že nástupce věděl nebo mohl
vědět o deliktním jednání svého předchůdce.
[72] Podle §22b odst. 6 zákona č. 143/2001 Sb., ve znění zákona č. 155/2009 Sb., však bylo
možno postupovat až v řízeních zahájených od 1. 9. 2009. V daném případě, jak výše
už uvedeno, správní řízení bylo zahájeno dne 4. 12. 2007. K zániku Sokolovské uhelné, a.s. došlo
k 30. 6. 2005, tedy ještě před zahájením správního řízení, avšak po vstupu České republiky
do Evropské unie (1. 5. 2004). Zákon o ochraně hospodářské soutěže do 1. 9. 2009 neobsahoval
výslovné ustanovení k přechodu práv a povinností na právního nástupce. Na daný případ nelze
ani vztáhnout institut respektování právních principů v podobě zákazu zneužití práva,
a to vzhledem k výše uvedeným okolnostem tohoto případu. K zániku Sokolovské uhelné, a.s.
došlo k 30. 6. 2005, kdežto správní řízení bylo zahájeno v roce 2007. Komunitární předpisy
nepředstavovaly v době před vstupem do Evropské unie součást platného práva České republiky,
a proto nebyl žalovaný ani krajský soud přímo vázán komunitárními právními předpisy
a je vykládající judikaturou; komunitární právo nemělo přímý účinek. Na možnost užití práva
Evropských společenství v době před přistoupením do Evropské unie nahlíží judikatura, nejen
Nejvyššího správního soudu, kompaktním a jednotným způsobem. Tento názorový postoj
vychází z premisy, že v době před vstupem České republiky do Evropské unie je nutno přirozeně
vyjít z práva účinného, tedy vnitrostátního.
[73] Jinak je tomu po vstupu České republiky do Evropské unie, kdy se komunitární normy
staly pro Českou republiku závaznými. Žalovaný proto mohl až od 1. 5. 2004 posoudit deliktní
odpovědnost stěžovatele za jednání svého právního předchůdce Sokolovské uhelné, a.s. podle
právní úpravy Evropského společenství a přihlédnout ke komunitární judikatuře vztahující
se k posuzovanému protisoutěžnímu jednání jako k významnému a nepopiratelnému
výkladovému vodítku. V daném případě také bylo, mimo jiné, zahájeno správní řízení
pro porušení zákazu obsaženého v článku 81 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského
společenství, a to v období od 1. 5. 2004 do 27. 8. 2009 na trzích hnědouhelných briket, hnědého
energetického uhlí a hnědého tříděného uhlí, neboť tyto dohody mohly ovlivnit obchod mezi
členskými státy Evropského společenství. Za porušení tohoto článku byla stěžovateli také
uložena pokuta. Odpovědným za protisoutěžní jednání svého právního předchůdce byl však
uznán a to i za dobu předcházející vstupu do Evropské unie podle zákona o ochraně
hospodářské soutěže, a to i když tento zákon před 1. 9. 2009 výslovně přechod práv a povinností
neumožňoval, jak výše již uvedeno. V tomto spatřuje Nejvyšší správní soud pochybení
žalovaného, které svým rozhodnutím nenapravil ani krajský soud.
[74] Pro srovnání je vhodné uvést, jak k přechodu deliktní odpovědnosti přistupuje judikatura
Soudního dvora. Ta našla jednoznačnou odpověď na otázku možnosti uložení sankce i právnímu
nástupci zaniklého delikventa (viz např. rozsudek ze dne 28. 3. 1984, CRAM v. Komise, spojené
věci 29/83 a 30/83, Recueil, s. 1679, bod 9). Pohled Soudního dvora na danou problematiku
je vystavěn na premise, že z obecného pravidla, jímž je osobní odpovědnost subjektu za narušení
hospodářské soutěže, existují výjimky, a to vzhledem k zajištění účinného výkonu a ochrany
soutěžních norem unijního práva. Obecně sice platí, že nabyvatel společnosti je odpovědný za její
soutěžní jednání pouze od okamžiku převzetí, výjimkou jsou případy, kdy nabyvatel a získaná
společnost tvoří z ekonomického hlediska jeden celek - stejného soutěžitele, a nabývaná
společnost právně zanikla. V takovém případě nabyvatel přejímá odpovědnost za celé období
porušování soutěžních norem přejímanou společností. Protisoutěžní jednání nesmí zůstat
nepotrestáno, jestliže nejenže deliktně jednající subjekt, ale i jeho nástupce z něj těží prospěch,
a současně toto jednání brání rozvoji volného obchodu a vede tak k faktickému narušení
konkurenčního prostředí.
[75] Jak již v napadeném rozhodnutí naznačil krajský soud, Ing. František Štěpánek
a Ing. Jaroslav Rokos zastávali od samého vzniku stěžovatele pozice předsedy, resp.
místopředsedy představenstva společnosti a to až do 10. 5. 2012, kdy se stali členy dozorčí rady
stěžovatele. Stejné funkce přitom tyto osoby zastávaly již od 8. 10. 2004 rovněž u právního
předchůdce stěžovatele, a to až do jeho „prodeje“ stěžovateli. Nejvyšší správní soud proto
nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že neměl a ani nemohl mít povědomí o obsahu smluv
uzavřených svým právním předchůdcem. To vše při zohlednění skutečnosti, že z obsahu
obchodního rejstříku právního předchůdce stěžovatele vyplývá, že „a) zastupování - jménem
společnosti jedná představenstvo. Za představenstvo jedná navenek společnosti ve všech věcech společnosti samostatně
předseda nebo místopředseda představenstva nebo jeden člen představenstva, který k tomu byl představenstvem
písemně pověřen, b) podepisování - podepisování za společnost se děje tak, že k vytištěné, otištěné nebo napsané
obchodní firmě společnosti připojí svůj podpis samostatně předseda nebo místopředseda představenstva nebo jeden
člen představenstva, který k tomu byl písemně představenstvem pověřen.“ I kdyby proto tyto osoby skutečně
neměly povědomí o obsahu předmětných smluv, nelze připustit možnost, že tyto osoby
ani o jejich obsahu vědět nemohly. Z jejich funkčního zařazení a pozice osob jednajících jménem
právního předchůdce stěžovatele jednoznačně vyplývá, že o závazcích právního předchůdce
stěžovatele povědomí mít mohly a pravděpodobně i měly. Nad rámec právě uvedeného Nejvyšší
správní soud uvádí, že o skutečnosti, že stěžovatel nejenom mohl, ale skutečně i věděl
o protisoutěžních ujednáních ve smlouvách uzavíraných jeho právním předchůdcem, svědčí
i skutečnost, že Ing. František Štěpánek jakožto předseda představenstva právního předchůdce
stěžovatele sám některé z těchto smluv podepsal (viz např. Kupní smlouva na tuha paliva
dodávaná v roce 2003 č. 303/2003 ze dne 27. 11. 2002, Kupní smlouva na tuha paliva dodávaná
v roce 2004 č. 303/2004 ze dne 11. 12. 2003, Kupní smlouva na tuha paliva dodávaná v roce
2005 č. 303/2005 ze dne 29. 12. 2004 či Kupní smlouva na tuha paliva dodávaná v roce 2006
č. 303/2006 ze dne 7. 12. 2005). Dále z obsahu spisu vyplývá, že Sokolovská uhelná, a.s., právní
předchůdce stěžovatele, byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 30. 6. 2005. Výmaz byl
proveden po zrušení společnosti bez likvidace převodem jmění na hlavního akcionáře obchodní
společnost Sokolovská těžební, a.s., identifikační číslo 263 48 349. Z výpisu obchodního rejstříku
Sokolovské těžební, a.s., identifikační číslo 263 48 349, vyplývá, že ke dni 30. 6. 2005
došlo ke změně názvu této obchodní společnosti na Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s.,
a že na tuto společnost přešlo jmění obchodní společnosti Sokolovská uhelná, a.s., tedy mezi
oběma společnostmi bylo majetkové propojení i personální propojení prostřednictvím osob
ve statutárních orgánech obou společností.
[76] Nicméně Nejvyšší správní soud s ohledem na všechny skutečnosti v této souvislosti výše
uvedené uzavírá, že námitku stěžovatele o nesprávné aplikaci ustanovení §22b odst. 6 ZOHS
shledává důvodnou. Řešení situace podle v tomto rozsudku zaujatého názoru Nejvyššího
správního soudu by přitom krajskému soudu ani žalovanému nemělo být neznámé. Nejvyšší
správní soud již otázku přechodu deliktní odpovědnosti obdobně posoudil v právní věci vedené
u něj pod sp. zn. 8 Afs 56/2007 (rozsudkem ze dne 30. 12. 2009, č. j. 8 Afs 56/2007 - 479, zrušil
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2006, č. j. 31 Ca 84/2004 - 236) ve vztahu
k žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.
IV. B. 8.
Liberační důvody
Tvrzení stěžovatele
[77] Dle stěžovatele není názor krajského soudu správný rovněž ve vztahu k aplikaci
ustanovení §22b odst. 1 ZOHS, neboť s ohledem na jím tvrzený vznik legitimního očekávání
mu mohly pochybnosti o charakteru vytýkaného chování vzniknout nejdříve až po obdržení
výhrad žalovaného. Jelikož však stěžovatel již po zahájení správního řízení do smluv uzavíraných
s odběrateli nezakotvoval ujednání, jež byla předmětem správního řízení, přičemž k odstranění
reziduí některých ujednání v některých starších smlouvách došlo ještě před vydáním
prvostupňového rozhodnutí, měl dle vlastního tvrzení stěžovatel za to, že i pro případ deliktního
jednání byl z takového jednání nepochybně deliberován.
Hodnocení soudu
[78] V prvé řadě je třeba odmítnout názor stěžovatele, že mu s ohledem na jednání
žalovaného vzniklo legitimní očekávání, že jim uzavírané smlouvy nejsou v rozporu s právními
předpisy na ochranu hospodářské soutěže a do budoucna za ně nebude sankcionován.
V podrobnostech si zdejší soud dovoluje odkázat na bod IV. B. 1. odůvodnění tohoto rozsudku
a ve stručnosti shrnuje, že očekávání stěžovatele, že za ujednání omezující či zakazující export jím
dodávaného zboží nebude nijak sankcionován, nebylo v rozhodné době opřeno o natolik
legitimní důvody, aby mu musel ustoupit požadavek legality při výkonu veřejné správy. Nelze
proto přijmout tvrzení stěžovatele, že povinnost učinit veškeré kroky k zabránění porušení právní
povinnosti, u stěžovatele vznikla až ode dne doručení výhrad žalovaného. S ohledem
na prokázané úzké propojení stěžovatele a jeho právního předchůdce a z toho vyplývající
možnosti seznámit se s obsahem dotčených smluv ještě před vznikem právního nástupnictví
a skutečnosti, že smluvní ujednání obsahující ustanovení omezující vývoz dodávaného
do zahraničí byla zcela zřejmě v rozporu se soutěžním právem, nelze dat stěžovateli za pravdu,
že k naplnění liberačního důvodu uvedeného v §22b odst. 1 ZOHS postačovalo,
že bezprostředně poté, co žalovaný zahájil správní řízení S 355/2007, nebyla do smluv
uzavíraných s odběrateli ujednání o zákazu vývozu zahrnována.
[79] ZOHS z hlediska právní úpravy správních deliktů nyní vychází z objektivní odpovědnosti,
nicméně umožňuje v rámci své právní úpravy správních deliktů možnost liberace, kdy musí být
prokázáno, že dotčená osoba vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení
právní povinnosti zabránila. Liberačním důvodem, při jehož naplnění soutěžitel za správní delikt
neodpovídá, je tak třeba rozumět objektivní a zcela mimořádnou okolnost, jež nastala nezávisle
na vůli soutěžitele a brání mu ve splnění jeho povinnosti chovat se v souladu se soutěžním
zákonem, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by soutěžitel tuto překážku nebo její následky
odvrátil nebo překonal. Osoba domáhající se aplikace ustanovení §22b odst. 1 ZOHS proto musí
prokázat, že byla učiněna veškerá rozumná opatření, aby ke správnímu deliktu nedošlo.
[80] Soud vzhledem k výše uvedenému přisvědčuje krajskému soudu, že stěžovatel
ve správním řízení neprokázal snahu dodržet zákonem stanovená ustanovení o zakázaných
dohodách, a odpovědnosti za spáchání daného správního deliktu se tedy nezprostil. Z námitek
a argumentů stěžovatele nevyplývá, že by stěžovatel učinil jakákoliv opatření, která
by zabránila spáchání správního deliktu. Veškeré úkony, které stěžovatel uvedl, byly učiněny
až po vyrozumění žalovaného o výhradách vůči jeho postupu, a tedy neprokazují, že stěžovatel
vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránil, pročež
se nezprostil odpovědnosti za spáchání správního deliktu.
[81] Stěžovatel si musel být po celou dobu od „převzetí“ právního předchůdce v roce 2005
vědom obsahu smluvních ujednání se svými odběrateli, a tudíž měl vynaložit veškeré úsilí, aby byl
takovýto stav věci napraven při nejbližší možné příležitosti, např. snahou o změnu smluvních
ujednání. K tomu je nutno dodat, že s ohledem na výše uvedené závěry o nemožnosti vzniku
legitimního očekávání na straně stěžovatele, nemůže ani skutečnost, že údajně jednal v dobré víře,
že jim uzavřené smlouvy jsou v souladu se soutěžními předpisy, být v tomto případě důvodem
zproštění z této sankční odpovědnosti.
IV. B. 9.
K aplikaci ustanovení §3 odst. 4 ZOHS
Tvrzení stěžovatele
[82] Stěžovatel má taktéž za to, že svým jednáním přispěl k dostupnosti svých komodit
konečným spotřebitelům na trhu v České republice. Současně přitom neuložil svým
distributorům nadbytečná omezení ani nevyloučil soutěž na podstatné části trhu. Pokud se tedy
ve vztahu k vytýkaným smluvním ujednáním skutečně jednalo o dohody dle §3 odst. 1 ZOHS,
byla tedy dle stěžovatele naplněna všechna zákonná kritéria pro aplikaci výjimky dle §3 odst. 4
ZOHS. Na podporu svého tvrzení stěžovatel uvedl, že důsledkem předmětných ujednání
omezujících vývoz zboží do zahraničí bylo zlepšení distribuce dotčených komodit a zajištění
jejich dostupnosti na trhu v České republice; vyloučení možnosti vzniku nedostatku těchto
komodit na trhu jak pro potenciální distributory, tak i konečné zákazníky a vytvoření a podpora
hospodářské soutěže na trhu s hnědouhelnými komoditami v České republice.
Hodnocení soudu
[83] Ustanovení §3 odst. 4 ZOHS stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž naplnění
je dohoda dle §3 odst. 1 ZOHS vyňata ze zákazu tzv. kartelových dohod. Musí se jednat
o dohodu, která a) přispěje ke zlepšení výroby nebo distribuce zboží nebo k podpoře technického
či hospodářského rozvoje a vyhrazuje spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho
plynoucích, b) neuloží soutěžitelům omezení, která nejsou nezbytná k dosažení cílů podle
písmene a), a c) neumožní soutěžitelům vyloučit hospodářskou soutěž na podstatné části trhu
zboží, jehož dodávka nebo nákup je předmětem dohody.
[84] Posledně citované ustanovení tak představuje formulaci tzv. pravidla rozumného uvážení (rule
of reason), dle něhož je nezbytné považovat ty omezující opatření, které mají v konečném důsledku
kladný vliv na hospodářskou soutěž a jejich pozitivní účinky převažují nad negativy způsobenými
omezením konkurenčního prostředí, za souladné se zákonem.
[85] Výhody plynoucí z uzavřené kartelové dohody musí nicméně být pro účely aplikace §3
odst. 4 ZOHS hodnoceny na základě objektivních skutečností a nikoliv na základě subjektivního
pohledu či domněnek, jak to činí stěžovatel v kasační stížnosti. Je třeba pečlivě zvažovat situaci,
jaká na trhu panovala před uzavřením zakázaných dohod a po jejich uzavření. V tomto ohledu
přitom nelze než dát za pravdu krajskému soudu v tom smyslu, že ze samotného závazku zákazu
exportu nelze bez dalšího usuzovat, že tímto ujednáním dochází k zlepšení výroby či distribuce
dotčené komodity na relevantním trhu. Rovněž tak ani nelze dovozovat, že důsledkem
uzavřených dohod bylo vyloučení možnosti vzniku nedostatku dotčené komodity na trhu
v České republice, když tímto nedostatkem stěžovatel mj. ani nijak neargumentoval.
[86] Zdejší soud přitom považuje za nezbytné zdůraznit i to, že důkazní břemeno ohledně
prokázání skutečností odůvodňujících aplikaci individuální výjimky tíží soutěžitele,
který se aplikace výjimky domáhá. Stěžovatel nicméně v průběhu správního ani soudního řízení
neprokázal splnění výše uvedených podmínek pro vynětí ze zákazu dohod dle §3 odst. 1 ZOHS
a proto nelze mít za to, že jím uzavřené dohody o zákazu exportu spadají pod předmětnou
výjimku z aplikace zákona.
[87] S ohledem na tuto skutečnost proto zdejší soud konstatuje, že vynětí ze zákazu dohod
na základě ustanovení §3 odst. 4 ZOHS stěžovatelem uzavřené dohody nepožívaly. Nadto
Nejvyšší správní soud uvádí, že ani případné naplnění podmínky stanovené pod písmenem a)
by bez dalšího nevedlo k závěru o dovolenosti předmětných ujednání, neboť pro aplikaci §3
odst. 4 ZOHS je nezbytné naplnění všech třech tam uvedených podmínek. K prokázání splnění
těchto dvou zbývajících podmínek přitom stěžovatel neuvedl žádné argumenty a s ohledem
na neunesení důkazního břemene proto ani nebylo možné o aplikaci §3 odst. 4 ZOHS uvažovat.
IV. C.
Vada řízení před správním orgánem
Tvrzení stěžovatele
[88] Nezákonnost rozhodnutí spatřuje stěžovatel rovněž ve vadách řízení před správním
orgánem, spočívajících v tom, že bez ohledu na údajnou skartaci spisu P 796/97 (viz odstavec 6
odůvodnění tohoto rozsudku), měl žalovaný postupovat v souladu s §3 správního řádu a učinit
všechny úkony směřující ke zjištění, co bylo předmětem posledně uvedeného šetření, tj. kupř.
postupovat dle §21 odst. 7 ZOHS, učinit úkony za účelem dotázání svých zaměstnanců
či konfrontovat jiné správní spisy s obdobným předmětem šetření. Argument, že měl sám
doložit, co bylo předmětem šetření žalovaného, když přitom dokumenty zjištěné žalovaným
v rámci jím prováděných šetření nejsou třetím osobám přístupné, považuje za iracionální.
V kontextu zákonem stanovených prekluzivních lhůt pro uložení pokut za porušení ZOHS,
které jsou delší než pět let, je pak dle stěžovatele zjevné, že pětiletá skartační lhůta znemožňuje
efektivní, řádný a transparentní výkon pravomoci žalovaného. Závěr krajského soudu,
že posledně uvedené tvrzení jde nad rámec žalobních bodů, považuje stěžovatel taktéž
za nesprávný.
Hodnocení soudu
[89] Pokud jde o posledně uvedenou námitku, že rozpor pětileté skartační lhůty s §2 odst. 4
správního řádu byl stěžovatelem namítnut již v žalobě proti rozhodnutí žalovaného, Nejvyšší
správní soud ve shodě s krajským soudem uvádí, že taková námitka v žalobě ani v obecné rovině
uvedena nebyla. Ze spisového materiálu vyplývá, že tato námitka byla stěžovatelem vznesena
až v rámci ústního jednání před krajským soudem, a to až po uplynutí lhůty pro podání žaloby
proti rozhodnutí žalovaného. Takto uplatněný kasační důvod je ovšem dle §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustný, neboť jde o důvod, který stěžovatel neuplatnil v žalobě, ač tak učinit mohl.
[90] Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele o potřebě výslechu
zaměstnanců žalovaného či postupu dle §21 odst. 7 ZOHS směřujícího k prokázání předmětu
šetření podnětu P 796/97, neboť toho nebylo s ohledem na skutková zjištění, která považuje
Nejvyšší správní soud za dostatečná, třeba.
[91] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Je přitom zřejmé, že neprovedení dalších do úvahy
přicházejících důkazů žalovaným, jak je navrhl stěžovatel v kasační stížnosti, nemohlo mít vliv
na zákonnost vydaného rozhodnutí, neboť stěžovateli s ohledem na charakter jím porušené
povinnosti a skutečnost, že v řízení o podnětu ani nebylo vydáno žádné rozhodnutí, ze kterého
by stěžovatel mohl dovozovat zákonnost svého jednání, nemohlo vzniknout legitimní očekávání,
že za své protiprávní jednání nebude v budoucnu nijak postižen (viz k tomu bod IV. B. 1.
odůvodnění tohoto rozsudku).
[92] Z napadeného rozsudku (viz str. 7) je přitom zřejmé, že krajský soud měl za prokázané,
že předmětem šetření podnětu P 796/97 byla obdobná ujednání, jako jsou ujednání,
která jsou předmětem přezkoumávaného správního řízení. Případné provedení dalších důkazů
tak ani nemohlo přinést další právně významné skutečnosti nutné pro přezkoumání napadeného
rozhodnutí.
[93] S ohledem na právě uvedené proto zdejší soud uzavírá, že skutkový stav byl žalovaným
zjištěn dostatečným způsobem a nebylo tak potřebné, aby tento prováděl další důkazy. Jejich
provedení by přitom nemohlo mít na právní postavení stěžovatele žádný pozitivní vliv,
když i navzdory totožnosti předmětu šetření podnětu P 796/97 a přezkoumávaného správního
řízeni, ze kterého vycházel krajský soud, má zdejší soud za to, že o vzniku legitimního očekávání
ohledně zákonnosti jednání stěžovatele nebylo možné v souzené věci uvažovat (viz k tomu bod
IV. B. 1. odůvodnění tohoto rozsudku).
V.
Závěr a náklady řízení
[94] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele je důvodná, a to pro nesprávnou aplikaci §22b odst. 6 zákona o ochraně
hospodářské soutěže v jeho znění od 1. 9. 2009 na tento případ, a pro nesprávně posouzenou
otázku možného přechodu deliktní odpovědnosti stěžovatele za jednání svého právního
předchůdce Sokolovské uhelné, a.s. podle zákona o hospodářské soutěže, a to i před 1. 5. 2004
(viz IV. B. 7. odůvodnění tohoto rozsudku). Proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil,
a protože již před krajským soudem byly pro takový postup důvody, zrušil i napadené rozhodnutí
předsedy žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení [§110 odst. 2, písm. a/ s. ř. s.].
V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v tomto rozhodnutí.
[95] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
[96] Podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud o nákladech řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu. V řízení
před krajským soudem vznikly stěžovateli náklady se zaplacením soudního poplatku 2000 Kč
a náklady s právním zastoupením za převzetí věci a přípravu [§11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky
č. 177/1996 Sb.], za sepis žaloby [§11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.], za sepis
vyjádření k vyjádření žalovaného [§11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.], a za účast
u jednání dne 15. 12. 2011, které trvalo od 10.30 hodin do 12.52 hodin [§11 odst. 1 písm. g/
vyhlášky č. 177/1996 Sb.], což představuje 5 úkonů po 2100 Kč a 5x režijní paušál po 300 Kč
(§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). V řízení před Nejvyšším správním soudem vznikly žalobci
náklady se zaplacením soudního poplatku 5000 Kč a náklady s právním zastoupením za sepis
kasační stížnosti 2100 Kč [§11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.], a 300 Kč režijní
paušál. Zástupce žalobce je plátce DPH a proto mu odměna a náklady v souvislosti s právním
zastoupením byly zvýšeny o 21 %. Celkem vznikly žalobci náklady ve výši 24 424 Kč. Jejich
náhradu uložil Nejvyšší správní soud žalovanému.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu