ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.1.2014:30
sp. zn. 6 As 1/2014 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Statutární město
Ostrava, se sídlem Prokešovo nám. 8, Ostrava, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem,
advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti žalovaným: a) Vláda České republiky,
se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1, b) Ministerstvo životního prostředí,
se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, c) Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží
L. Svobody 12/1222, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2013,
č. j. 3 A 54/2010 – 233,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností ze dne 2. 1. 2014 žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil
proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 18. 10. 2013,
č. j. 3 A 54/2010 – 233 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž městský soud rozhodl o tom,
že žaloba stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem žalovaných správních orgánů
se zamítá. Stěžovatel se v žalobě domáhal rozhodnutí, že se žalovaným zakazuje pokračovat
v porušování jeho práva na příznivé životní prostředí spočívající v nedostatečné a neefektivní
ochraně čistoty ovzduší tím, že jsou v územní působnosti stěžovatele překračovány imisní
a emisní limity látek znečišťujících ovzduší stanovené směrnicí Evropského parlamentu a Rady
2008/50/ES ze dne 21. 5. 2008 o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu,
ve znění pozdějších předpisů, (dále „směrnice č. 2008/50/ES), zákonem č. 201/2012 Sb.,
o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákonem o ochraně ovzduší“),
a podzákonnými prováděcími předpisy, či právními předpisy je nahrazujícími, platnými
a účinnými v době vydání rozsudku; a nesprávné implementaci komunitárního práva do práva
vnitrostátního, zejména ve fázi praktického provádění, tím, že nebyl vytvořen funkční a efektivní
systém vedoucí k dodržování imisních limitů látek znečišťujících ovzduší v územní působnosti
stěžovatele stanovených směrnicí č. 2008/50/ES či právními předpisy je nahrazujícími, platnými
a účinnými v době vydání rozsudku; a současně se žalovaným přikazuje, aby přijali a realizovali
konkrétní opatření tvořící funkční a efektivní systém vedoucí k dodržování výše uvedenými
právními předpisy stanovených imisních limitů látek znečišťujících ovzduší v územní působnosti
stěžovatele.
Nejvyšší správní soud úvodem shrnuje dosavadní procesní postup v řešené kauze.
Žaloba stěžovatele před nezákonným zásahem byla podána dne 21. 5. 2010. Dne 24. 5. 2011
se jako osoba zúčastněná na řízení do řízení přihlásil Mgr. P. K. Usnesením městského soudu ze
dne 2. 8. 2011, č. j. 3 A 54/2010 – 86, bylo rozhodnuto, že Mgr. P. K. není v tomto řízení
osobou zúčastněnou na řízení, proti čemuž si tato osoba podala dne 24. 8. 2011 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud ji rozsudkem ze dne 4. 1. 2012, č. j. 6 Aps 4/2011 – 143, zamítl, proti
čemuž tato osoba podala ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5.
2012, sp. zn. I. ÚS 939/2012, odmítnuta. Městský soud pak svým usnesením ze dne 14. 3. 2013,
č. j. 3 A 54/2010 – 173, žalobu stěžovatele odmítl, proti čemuž si stěžovatel podal dne 26. 3.
2013 kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Aps 1/2013 –
51, usnesení městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dne 18. 10. 2013 proběhlo
v předmětné věci ústní jednání. Městský soud pak dne 18. 10. 2013, vydal napadaný rozsudek
pod č. j. 3 A 54/2010 – 233.
Městský soud v napadeném rozsudku nejprve uvedl, že přes zpochybněnou aktivní
žalobní legitimaci stěžovatele ze strany žalovaných, s odkazem na čl. 100 odst. 1 Ústavy, §10
písm. c) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, a nález Ústavního
soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06, nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 30/06, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 330/97,
náleží stěžovateli jakožto územnímu společenství jeho občanů aktivní žalobní legitimace k hájení
práva na příznivé životní prostředí. Dále městský soud vážil eventualitu změny kvalifikace podané
žaloby na žalobu proti nečinnosti správního orgánu (dle §79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). S odkazem na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98,
a s konstatováním, že i omisivní nezákonný zásah je možný, nenalezl žádný důvod
k překvalifikaci podané žaloby. Další procesní otázkou byla pasivní legitimace žalovaného c).
S odkazem na §83 část věty před středníkem s. ř. s. městský soud potvrdil pasivní legitimaci
žalovaného c).
Městský soud pak pro účely odůvodnění rozdělil žalobní petit na část zákazovou,
ve které se stěžovatel domáhá, aby soud žalovaným zakázal pokračovat v porušování práva
stěžovatele na příznivé životní prostředí a část příkazovou, ve které stěžovatel navrhuje, aby soud
žalovanému přikázal přijmout a realizovat konkrétní opatření k dodržování imisních limitů.
Příkazová část je pak dle městského soudu v rozporu s ustanovením §87 odst. 2 s. ř. s.,
jelikož v posuzované věci tato část žalobního petitu nesměřuje k obnovení stavu před zásahem,
jak požaduje předmětné ustanovení, ale ve stanovení zcela nové povinnosti; proto této části
žaloby nemohl vyhovět.
Pokud jde o zákazovou část petitu, má městský soud za jednoznačně prokázané,
že v územní působnosti stěžovatele jsou porušovány limity znečišťujících látek v ovzduší
stanovené jak evropskými, tak vnitrostátními právními předpisy. Nezákonný následek
je nezpochybnitelný. Stěžovatel však neprokázal, že žalované správní orgány se dopouštějí
nezákonné nečinnosti, a že mezi takovouto případně existující nezákonnou nečinností
a prokázaným nezákonným následkem existuje příčinný vztah. Je přitom pouze v rukou
stěžovatele, aby prokázal, že právě jím označený správní orgán se tvrzeného nezákonného zásahu
dopustil.
K nesprávnosti implementace komunitárního práva (po ratifikaci Lisabonské smlouvy
správně „evropského práva“ – pozn. NSS) městský soud uvádí, že stěžovatel nespecifikuje,
v čem má tato nesprávnost spočívat. I kdyby však stěžovatel konkrétně specifikoval, v čem má
v rovině tvorby a přijímání zákonů nesprávná implementace spočívat, pak se nezákonného
zásahu nemohly dopustit žalované správní orgány, ale Parlament České republiky (dle čl. 15
odst. 1 Ústavy) – ten však nebyl jako žalovaný označen. I kdyby však označen byl, nemohlo
by se jednat o nezákonný zásah ve smyslu ustanovení §82 a násl. s. ř. s., protože Parlament ČR
nevystupuje v daném kontextu jako správní orgán dle legislativní zkratky zavedené v §4 odst. 1
písm. a) s. ř. s. V rovině tvorby a přijímání podzákonných právních předpisů pak městský soud
konstatuje, že ani v tomto případě stěžovatel nespecifikuje, v čem má konkrétně spočívat
nesprávná implementace komunitárního práva, a nadto se v tomto případě nemůže pojmově
jednat o nezákonný zásah ve smyslu ustanovení §82 a násl. s. ř. s., protože žalovaní nevystupují
jako správní orgány ve smyslu legislativní zkratky zavedené v §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
ale jako právotvorci, tedy jako tvůrci normativních právních aktů.
K nesprávnosti implementace nelegislativního charakteru městský soud konstatuje,
že ani v tomto případě stěžovatel neprokázal, proč má tvrzené nezajištění součinnosti ze strany
žalované a) a Polské republiky na ochraně životního prostředí a nezajištění finančních zdrojů
zejména z evropských fondů představovat nesprávnou implementaci evropského práva. Dále
pak městský soud shledává, že nastavení dotačních programů ze strany žalovaného b) nelze samo
o sobě hodnotit jako zákonné či nezákonné, protože se jedná o výlučnou věc politické úvahy
poskytovatele dotace, a že žalovaný b) nemohl pochybit v nepřijetí konkrétních zdravotnických
preventivních opatření, jak požaduje stěžovatel, protože tato problematika patří do působnosti
Ministerstva zdravotnictví. Žalovaný c) pak nemůže ovlivnit samotnou stavební činnost dopravní
infrastruktury odvádějící dopravu mimo obydlené zóny v územní působnosti stěžovatele,
jelikož se jedná o pravomoc Ředitelství silnic a dálnic ČR, které vykonává vlastnická práva státu
k nemovitostem tvořícím dálnice a silnice I. třídy a zabezpečuje jejich správu, údržbu, opravu,
výstavbu a modernizaci, ale nevykonává tak v rámci stavební činnosti jmenované stěžovatelem
veřejnou správu vrchnostenskou, ale tzv. správu fiskální, tudíž na něj nemůže být nahlíženo
jako na správní orgán ve smyslu legislativní zkratky zavedené v §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel však ani neprokázal, že by tato uvedená opatření (součinnost ze strany Polské
republiky, zajištění finančních zdrojů zejména z evropských fondů, podpora z operačních
programů a dokončení dopravní infrastruktury na území stěžovatele) vedla k odstranění
existujícího nezákonného následku.
Městský soud závěrem dodává, že existují i subjekty odlišné od žalovaných správních
orgánů, kterým právní řád alespoň dílčím způsobem umožňuje přispět k ochraně ovzduší v dané
lokalitě. Za všechny jmenuje kraj, resp. krajský úřad, ale také samotného stěžovatele,
resp. jeho orgány, a dále pak obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Stěžovatel neprokázal
(ani nenavrhl provedení žádného důkazu), že sám využívá prostředky, které mu právní řád svěřuje
k ochraně a zlepšení kvality ovzduší v jeho územní působnosti. Městský soud shledává,
že pokud ostatní správní orgány zanedbávají své povinnosti (resp. neprokážou, že své povinnosti
důsledně plní), bude stěžovatel obtížně prokazovat, že právě jim označené správní orgány –
žalovaní a), b) a c) – způsobují nezákonné překračování limitů znečišťujících látek v ovzduší
na území stěžovatele. Z těchto všech uvedených důvodů městský soud shledal žalobu
jako nedůvodnou a podle §87 odst. 3 s. ř. s. ji zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti proti napadenému rozsudku podané z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a písm. d) s. ř. s. stěžovatel se závěry napadeného
rozsudku nesouhlasí, a spatřuje nezákonnost napadaného rozsudku v nesprávném posouzení
právní otázky a v existenci vady řízení před městským soudem.
Stěžovatel shrnuje postup a závěry městského soudu a kvituje úvodní závěry městského
soudu, že stěžovateli náleží aktivní žalobní legitimace, že je v řešené kauze možnost domáhat se
ochrany podle §82 a násl. s. ř. s. i v případě omisivních nezákonných zásahů, a také názor
městského soudu, že žalovaný c) je pasivně legitimován. Dále však nesouhlasí se závěry soudu
ohledně zamítnutí příkazové části žaloby. Jím formulovaný žalobní petit je dle přesvědčení
stěžovatele plně ve shodě se zákonnou možností přikázat správnímu orgánu restituci (uvedení
v předešlý stav), jelikož v jeho územní oblasti jistě kdysi dosahovalo ovzduší hodnot uvedených
ve stěžovatelem označené směrnici a dalších právních předpisech. Pokud městský soud
stěžovateli vytknul, že z formulace petitu není zcela zřejmé, jaká konkrétní opatření by měli
žalovaní přijmout a realizovat, jedná se o skutečnost, kterou mohl městský soud odstranit
postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s.
Stěžovatel dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005,
č. j. 3 As 6/2004 – 105, poukazuje na to, že postup městského soudu, který předcházel vydání
napadeného rozhodnutí, je v rozporu se zásadou zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí.
Stěžovatel uvádí, že jej soud nepoučil a nevyzval k doplnění důkazů, které by prokazovaly
jeho tvrzení, že se jím označené správní orgány dopustily nezákonného zásahu – nečinnosti
ve formě opomenutí či zanedbání. Pokud soud po provedeném dokazování uzavřel,
že stěžovatel neprokázal, ani nenavrhl ve výše uvedeném směru jediný důkaz a bez toho,
aby stěžovatel při ústním jednání na tento důkazní deficit výslovně upozornil a vyzval
ho k označení potřebných důkazů, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Městský
soud nemůže své rozhodnutí založit na závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno,
pokud stěžovatele předtím bezvýsledně nepoučil. Městský soud tedy postupoval vadně a přivodil
stěžovateli újmu dle ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. a ve svém důsledku pak porušil právo
stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Stěžovatel dále připomíná roli soudů ve správním soudnictví s odkazem
na ustanovení §2 s. ř. s. a uvádí, že cílem správního soudního procesu je napomáhat tomu,
aby v něm zvítězil ten, kde je v právu. Účastníkům proto musí být ze strany soudu dána
možnost, aby uplatnili svá práva. Pokud pak účastník neunáší své důkazní břemeno, měl by být
na tento stav soudem upozorněn, resp. upozorněn na to, že konečný důsledek může záviset
na jeho další důkazní aktivitě. To se v daném případě dle názoru stěžovatele nestalo. Pro úplnost
stěžovatel uvádí, že písemné poučení uvedené v písemném předvolání k ústnímu jednání je
z výše komentovaného hlediska zcela nedostačující, resp. irelevantní – jedná se o formální
poučení, které nevypovídá nic o předběžném názoru soudu týkající se unesení důkazního
břemena a ke splnění poučovací povinnosti městského soudu nepostačuje. Stěžovatel dále uvádí,
že zcela shodného pochybení se městský soud dopustil také v části, kdy vytýká stěžovateli
absenci bližších tvrzení a důkazních návrhů stran nesprávné implementace nelegislativního
charakteru; a také v závěru, že stěžovatel sám řádně využívá prostředky, které mu právní řád
svěřuje k ochraně a zlepšení ovzduší. Stejně jako ve výše uvedených případech, městský soud
stěžovateli jakkoli neavizoval, že by měl v daném směru s ohledem na předmět řízení něco tvrdit
či prokazovat, s poučením, že jinak by mohl být v řízení neúspěšný. Tento postup městského
soudu pak dle názoru stěžovatele zakládá způsobilý kasační důvod.
Dále pak stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje obdobně jako ve své žalobě, tedy,
že žalovaní se dopouštějí nezákonného zásahu tím, že jsou nečinní na poli dodržování,
resp. zajišťování imisních limitů znečišťujících látek v územní působnosti stěžovatele,
čímž stěžovatele zkracují na jeho veřejných subjektivních právech, a to tím, že neposkytují
jeho právu na příznivé životní prostředí, konkrétně čistotě ovzduší jako jedné z jeho složek
ve smyslu čl. 35 odst. 1 ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny, dostatečnou a efektivní ochranu.
Nezákonnost dle názoru stěžovatele spočívá v tom, že ze strany žalovaných došlo k nesprávné
implementaci evropského práva do práva vnitrostátního, a to zejména ve fázi praktického
provádění, tak, že nedošlo k vytvoření funkčního a efektivního systému vedoucího k dodržování
stanovených emisních limitů znečišťujících látek stanovených směrnicí č. 2008/50/ES
(konkrétně v recitálu 9 preambule a v čl. 13 odst. 1 směrnice) a zákonem o ochraně ovzduší.
Za tento stav činí stěžovatel odpovědnými označené správní orgány. Odkazuje přitom
na povinnost členských států zajistit plnou aplikaci směrnice i po přijetí implementačních
opatření, jak je uvedeno v rozsudku Soudního dvora EU ve věci Marks & Spencer, C-62/00,
ze dne 11. 7. 2002, s tím, že v případě, kdy nejsou jinak správné implementační předpisy
korektně aplikovány, tak se jednotlivci či jinak dotčené subjekty (zde stěžovatel) mohou
dovolávat přímo směrnice tak, aby bylo dosaženo jí zamýšleného výsledku. Ze strany České
republiky není tedy stále zajištěno, aby úrovně uvedených látek (oxidu siřičitého, PM10, olova
a oxidu uhelnatého) nepřekračovaly v územní působnosti stěžovatele předepsané mezní
hodnoty. Odpovědnost členského státu je zde objektivní a absolutní (tzv. odpovědnost
za výsledek). Stěžovatel s odkazem na stanovisko generálního advokáta L. A. Gellhoeda ze dne
23. 9. 2004 ve věci Komise v. Irsko, C-494/01, argumentuje, že kroky přijaté a systém vytvořený
členskými státy za účelem dosáhnutí cíle směrnice musí být efektivní. Efektivitou se pak rozumí,
že systém má preventivní i nápravné účinky v tom smyslu, aby byl skutečný výsledek realizován
v praxi způsobem, který nebude mít vliv na lidské zdraví nebo životní prostředí. Pokud tedy bylo
v řízení prokázáno, že imisní limity znečišťujících látek jsou v územní působnosti stěžovatele
opakovaně a výrazným způsobem překračovány, tak lze uzavřít, že systém vedoucí k dodržování
těchto limitů není prokazatelně funkční, když nezajišťuje, aby byl výsledek předvídaný v čl. 13
odst. 1 směrnice realizován v praxi. Za tento stav jsou dle názoru stěžovatele zodpovědní
žalovaní jakožto orgány, do jejichž působnosti ochrana ovzduší v rámci České republiky
jakožto členského státu Evropské unie spadá.
Dle stěžovatele tedy v žádném případě doposud nebylo dosaženo „směrnicí zamýšleného
výsledku, resp. cíle“ ve smyslu rozhodovací praxe Soudního dvora EU, když na podkladě
doposud přijatých opatření nebyl stále vytvořen systém vedoucí k dodržování stanovených limitů
látek znečišťujících ovzduší. Stále tedy i přes implementaci směrnice dochází ze strany
žalovaných k nezákonnému porušování evropského a českého práva v oblasti ochrany životního
prostředí a ochrany veřejného zdraví, a tedy k nezákonnému zásahu ve formě nezákonné
činnosti, jež spočívá v jiném nekonání než vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení. Jsou
tak kumulativně splněny všechny definiční znaky zásahu uvedeného v §82 s. ř. s. a s odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 9 Aps 1/2007 – 68, stěžovatel
navrhuje, aby bylo kasační stížnosti vyhověno a zdejší soud napadaný rozsudek zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní a) a b) ve společném vyjádření ke kasační stížnosti uvádějí, že napadený
rozsudek považují za správný, dostatečně odůvodněný a vydaný v souladu s právním řádem
České republiky a zjištěným skutkovým stavem. Dle žalovaných a) a b) městský soud správně
konstatoval, že příkazová část žalobního petitu je v rozporu se s. ř. s., jelikož jeho předmětné
ustanovení (§87 odst. 2 s. ř. s.) neumožňuje soudu, aby správnímu orgánu ukládal nové
povinnosti. Rovněž se domnívají, že požadovaná „konkrétní opatření“ stěžovatel nikterak blíže
nespecifikoval a lze si jen stěží představit, v čem by měla konkrétně spočívat, aby vedla
k zamýšlenému účinku. Žalovaní a) a b) se ztotožňují se závěry městského soudu, že stěžovatel
neunesl své důkazní břemeno stran skutečnosti, že by nezákonný následek byl způsoben
nezákonnou činností těchto žalovaných. Dále upozorňují na mediální sledovanost řešené kauzy
a uvádí jevy způsobující kritický stav kvality ovzduší v Ostravě (např. těžký průmysl
či meteorologické podmínky). Žalovaní a) a b) nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že jsou v dané
věci nečinní a odkazují na svá tvrzení před městským soudem. Skutečnost, že ke zlepšení
smogové situaci nedošlo, přičítají složitosti problému, nikoliv své nečinnosti.
Stran námitek stěžovatele, že nebyl řádně poučen o tom, co má dokazovat, mají žalovaní
a) a b) za to, že tyto námitky jsou spíše formálního (až obstrukčního) rázu. S odkazem
na dostatečné poučení uvedené na formuláři, kterým byli účastníci předvolání k ústnímu jednání,
uvádějí, že je všeobecně známo, že podstatná skutková tvrzení je třeba dokazovat,
resp. pro jejich prokázání navrhovat důkazy, což je nepochybně známo i renomované právní
kanceláři zastupující stěžovatele. Lze si tedy jen stěží představit, že by stěžovatel v této věci
považoval za jedinou rozhodnou skutečnost překračování emisních limitů na Ostravsku
a v Moravskoslezském kraji. Přesto však jiné důkazy nenavrhl. S odkazem na výše uvedené
žalovaní a) a b) navrhují, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Žalovaný c) se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti napadenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., neshledal přitom vady,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel
uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Aktivní legitimaci stěžovatele v posuzované věci se Nejvyšší správní soud již dostatečně
věnoval ve svém rozsudku sp. zn. 6 Aps 1/2013, kde dovodil, že stěžovatel je obcí,
tedy veřejnoprávní korporací, která již dle Ústavy představuje „územní společenství občanů“
(čl. 100 odst. 1 Ústavy ČR), tj. stěžovatel je přímo ze své povahy povolán k zastupování
a ochraně práv a zájmů svých občanů, kteří jej tvoří. Mezi tato práva zdejší soud zařadil
ve smyslu názoru Ústavního soudu obsaženého v nálezu ze dne 11. 12. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 45/06, publ. pod č. 20/2008 Sb.) také právo na životní prostředí.
V podrobnostech Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj předchozí rozsudek citovaný výše.
O jednotlivých námitkách uvedených v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud usoudil
takto.
Stěžovatel nesouhlasil se zamítnutím příkazové části žaloby. Jím formulovaný žalobní
petit je dle přesvědčení stěžovatele plně ve shodě se zákonnou možností přikázat správnímu
orgánu restituci (uvedení v předešlý stav), jelikož v jeho územní oblasti jistě kdysi dosahovalo
ovzduší hodnot uvedených ve stěžovatelem označené směrnici a dalších právních předpisech.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem v tom, že o žádné restituci (uvedení
stavu věcí do stavu před zásahem správního orgánu) zde pojmově není možno vůbec hovořit.
Jelikož stěžovatel tvrdí, že kontinuálně dochází k nečinnosti žalovaných z hlediska jejich činnosti
na poli ochrany ovzduší, což představuje z hlediska tradičně uznávaných forem činnosti
správních orgánů omisivní zásah (viz k tomu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98, přístupné na www.nssoud.cz ), pak není
možné zároveň uvažovat o restituci, neboť ta je možná z povahy věci pouze u zásahu
spočívajícího v konání správního orgánu. U omisivního zásahu je možno domáhat se naopak
konání správního orgánu, které musí představovat jeho právní povinnost, kterou správní orgán
v daném případě nesplnil, čímž by zasáhl do právní sféry žalobce. Navíc není ani jednoznačně
zjistitelné, ani dokazatelné, k jakému okamžiku a v jaké kvalitě ovzduší na Ostravsku bylo
předtím, než začal tvrzený nezákonný zásah žalovaných. Tomu odpovídá i stěžovatelem užitý
výraz pro časové zakotvení příznivého stavu ovzduší na Ostravsku, tj. „kdysi“, který vylučuje
jakoukoliv přesnější časovou identifikaci doložitelným a prokazatelným způsobem. Není
v žádném případě úlohou soudu ve správním soudnictví, aby tyto skutkové okolnosti domýšlel
za žalobce či konstruoval nějaké skutkové domněnky, které by absenci takového vymezení
nahradily. Nejvyšší správní soud k tomu odkazuje na výše uvedené vysvětlení pojmových znaků
zásahu a uvádí, že i v tomto ohledu je stěžovatelem tvrzený zásah neurčitý, jakož i konání,
které v upraveném petitu stěžovatel požadoval po žalovaných provést.
Jádrem kasační stížnosti je námitka směřující k procesnímu postupu městského soudu
při projednání žaloby, resp. dokazování skutkového stavu. Ze spisu rovněž vyplývá, že stěžovatel
byl standardně poučen v předvolání k jednání tak, že může uvádět rozhodné skutečnosti o věci
samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení tohoto jednání. Na to stěžovatel doplnil
důkazní návrhy svým podáním ze dne 14. 10. 2013. Jak je zřejmé ze soudního spisu, městský
soud provedl dokazování některými listinami, které navrhl stěžovatel, zejména protokoly
Zdravotního ústavu se sídlem v Ostravě o měření ze stacionárních stanic Ostrava-Mariánské
Hory a Ostrava-Radvanice (Bartovice) za léta 2010-2012. Na dalším dokazování stěžovatel
přes výslovný dotaz městského soudu netrval. Městský soud pak dovodil, že stěžovatel
neprokázal, že žalované správní orgány se dopouštějí nezákonné nečinnosti,
a že mezi takovouto případně existující nezákonnou nečinností a prokázaným nezákonným
následkem existuje příčinný vztah. Je přitom pouze v rukou stěžovatele, aby prokázal,
že právě jím označený správní orgán se tvrzeného nezákonného zásahu dopustil.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí následující. Mezi jednáním správního orgánu
ve formě konání či nekonání a zásahem do právní sféry jednotlivce musí existovat vztah příčinné
souvislosti, resp. přičitatelnosti, který je součástí tzv. objektivní stránky protiprávního jednání.
Zásah pak představuje důsledek konání či nekonání správního orgánu v určité věci. Příčinná
souvislost či přičitatelnost následku k jeho příčině (jednání) je základním kamenem každé úvahy
o porušení práva, a přestože v případě ochrany proti nezákonnému zásahu jde o soudní kontrolu
činnosti veřejné správy, a nikoliv klasické řízení o dovození odpovědnostních následků
za porušení práva, hraje tu kauzální nexus mezi jednáním správního orgánu a protiprávním
následkem (zásahem do právní sféry) důležitou roli (viz v obecné rovině nález ze dne 1. 11. 2007,
sp. zn. I. ÚS 312/05, přístupný na http:\\nalus.usoud.cz). Jedná se o jednu z klíčových
skutkových otázek každého případu, v němž je žalobcem tvrzen nezákonný zásah
(viz k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005,
č. j. 2 Aps 1/2005 - 65, publikovaném pod č. 603/2005 Sb. NSS, dále rozsudek ze dne
19. 9. 2007, č. j. 9 Aps 1/2007 - 7, přístupné na www.nssoud.cz). Žalobce totiž musí pro splnění
podmínek aktivní legitimace přímo zasažen konáním či nekonáním správního orgánu.
V některých případech je sice přičitatelnost následku ke správnímu orgánu natolik zřejmá, že není
předmětem dokazování (typicky kupř. nezákonný zásah spočívající v zahájení daňové kontroly,
v úkonu příslušníka bezpečnostního sboru apod.) a nejsou o této otázce žádné pochyby.
V posuzované věci tomu tak ovšem není, neboť celá konstrukce stěžovatele založená na modelu
omisívního zásahu byla ve vztahu k řešenému skutkovému stavu (dlouhodobě nepříznivému
stavu ovzduší na Ostravsku) sporná, pročež také stěžovatel činil příslušné důkazní návrhy,
aby relevantní fakta prokázal. Kauzální nexus tedy standardně představuje dokazovanou
skutečnost, je-li příčinná souvislost mezi stranami sporná, přičemž důkazní břemeno nese ten,
kdo tvrdí, že konkrétní správní orgán se dopustil nezákonného zásahu (tzn. žalobce).
V posuzované věci městský soud považoval za prokázané, že skutkový stav zjištěný
z podkladů pro rozhodnutí a dokazováním provedeným při jednání dává jednoznačný závěr,
že ovzduší na Ostravsku neodpovídá stanoveným limitům znečištění. Z uvedených důkazů
ovšem skutečně nevyplynulo, že tento protiprávní stav vznikl v důsledku tvrzeného omisívního
zásahu žalovaných. Je obecně známou skutečností, že stav ovzduší na Ostravsku není příznivý,
a to v důsledku řady příčin. Tuto skutečnost zřejmě měl na mysli i zákonodárce při přijímání nové
právní úpravy ochrany ovzduší, neboť v důvodové zprávě navrhovatele tohoto zákona
je uvedeno, že „..k nejvíce znečištěným oblastem v rámci ČR patří oblast Ostravska a Karvinska
v Moravskoslezském kraji. Zde dochází díky vysoké kumulaci velkého množství zdrojů (průmyslových, lokálních
i dopravy) trvale k překračování jak krátkodobých, tak ročních imisních a cílových imisních limitů pro řadu
znečišťujících látek. Rovněž v kontextu celé Evropy se jedná o jednu z oblastí s nejvyššími úrovněmi znečištění
ovzduší“ (viz k tomu sněmovní tisk č. 449/0, 2011, www.psp.cz). Nejvyšší správní soud
v tomto ohledu dále odkazuje na závěrečné stanovisko ze šetření vedeného z vlastní iniciativy
zástupkyní veřejného ochránce práv ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3792/2009/VOP/KČ
(publikováno na internetových stránkách Veřejného ochránce práv
http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/STANOVISKA/Zivotni_prostredi/Ovzdusi/
3792-09-KC-ZSO.pdf), v němž je obsažena podrobná analýza zdrojů znečištění na Ostravsku.
Zástupkyně veřejného ochránce práv rovněž dospěla k formulaci návrhů na přijetí opatření
k nápravě nepříznivé situace, a to vůči Ministerstvu životního prostředí, Krajskému úřadu
Moravskoslezského kraje, Magistrátu statutárního města Ostravy, Ministerstvu zdravotnictví,
jakož i Krajské hygienické stanici Moravskoslezského kraje. I zde se však jedná o pouhá
doporučení, které veřejný ochránce práv je oprávněn ze zákona navrhovat příslušným úřadům,
nikoliv o autoritativní stanovení právní povinnosti provést konkrétní opatření v konkrétní věci.
Nejvyšší správní soud proto souhlasí s hodnocením městského soudu, že protiprávní stav
spočívající v porušování stanovených limitů znečištění existuje, nicméně je zřejmé, že sám
stěžovatel je jednou z veřejnoprávních korporací, jejichž orgány mají povinnost přispívat
k nápravě této situace. Obdobně jednu z příčin nepříznivého stavu ovzduší na Ostravsku je
možno spatřovat v nedostatečné konsolidaci priorit České republiky s Polskem a vytvoření
jednoho společného programu zlepšení kvality ovzduší v hornoslezské pánvi, která patří
mezi nejsilněji znečistěné oblasti EU. Snaha stěžovatele přičítat vznik uvedeného protiprávního
stavu pouze žalovaným je tak v rozporu s nastíněnou komplexitou příčin stavu věci.
Pokud stěžovatel namítal, že městský soud zanedbal poučovací povinnost, pak Nejvyšší
správní soud uvádí, že takový závěr nemá oporu ani ve spise městského soudu, ani v ustáleném
výkladu poučovací povinnosti. Podle §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení
o jejich procesních právech a povinnostech. Podle ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. platí, že soud je
povinen poskytnout účastníkům stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení
o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli
újmu. Výkladem poučovací povinnosti soudu se zabýval mnohokrát i Ústavní soud ČR,
který ve vztahu k poučovací povinnosti soudu v civilním řízení uvedl, že smyslem §118a o. s. ř.
je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno
důkazní, aniž byl poučen, že taková břemena má [nález ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06
(N 177/43 SbNU 31)]. Ústavní soud se tak přihlásil k doktríně, podle níž předvídatelné může být
jen takové rozhodnutí, jemuž předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování.
Účastníci nesmějí být zaskočeni možným jiným posouzením věci soudem, aniž by jim
bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova názoru a nabídnout
k jejich prokázání důkazy (viz k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 2. 9. 2010,
sp. zn. II. ÚS 1617/10, přístupný na http://nalus.usoud.cz).
V posuzované věci k takovému zásahu do procesních práv stěžovatele nedošlo.
Stěžovatel byl standardním způsoben poučen o tom, že má namítat relevantní skutečnosti
a důkazy, které je potvrzují, do skončení prvního jednání ve věci samé. Při jednání sám stěžovatel
již na provádění dalších důkazů netrval. Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že pro řízení
podle dílu 3 hlavy druhé soudního řádu správního o ochraně před nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením správního orgánu není stanovena žádná zvláštní povinnost soudu
ve vztahu k právu žalobce navrhovat důkazy k prokázání 1) existence tvrzeného zásahu, 2)
jeho přičitatelnosti správnímu orgánu a 3) jeho zaměření vůči žalobci (srv. §82 s. ř. s.).
Tyto skutečnosti představují z pohledu konstrukce skutkové podstaty nezákonného zásahu
jeho nutné pojmové znaky. Tvrzení a prokázání naplnění těchto pojmových znaků je ve smyslu
základních zásad soudního řízení správního záležitostí žalobce. Úvaha městského soudu,
že kauzální nexus mezi prokázaným protiprávním stavem kvality ovzduší na Ostravsku a činností,
resp. nečinností žalovaných nebyl dostatečně prokázán, tedy měla oporu v provedeném
dokazování i v žalobních tvrzeních. Nejvyšší správní soud k tomuto problému dále uvádí,
že i kdyby úvaha městského soudu byla pro stěžovatele překvapivá, nic by to neměnilo na závěru,
že uvedená abstraktní činnost či nečinnost žalovaných nemohla představovat nezákonný zásah
ve smyslu příslušných ustanovení soudního řádu správního. Nezákonný zásah představuje
totiž jednu z tzv. konkrétních forem činnosti veřejné správy, nikoliv však abstraktní formu
činnosti. Jeho pojmové znaky tedy musí být jak v komisívní, tak i v omisívní podobě naplněny
ve vztahu ke konkrétní osobě či osobám v konkrétním právním vztahu s konkrétními
protiprávními následky, resp. nepříznivými dopady v právní sféře osoby, do jejíchž práv bylo
zasaženo. Stěžovatelem tvrzená nečinnost žalovaných má však podobu velmi abstraktní,
a proto ji pojem nezákonného zásahu nepokrývá.
Stěžovatel dále namítal, že žalovaní jsou nečinní na poli dodržování, resp. zajišťování
imisních limitů znečišťujících látek v územní působnosti stěžovatele, čímž stěžovatele zkracují
na jeho veřejných subjektivních právech. V návaznosti na tuto námitku Nejvyšší správní soud
uvádí, že stěžovatel zde užívá pojmu nečinnost v tom směru, že působení žalovaných na poli
dodržování či zajišťování čistoty ovzduší je nedostatečné vzhledem ke stanoveným limitům,
neboť tyto nejsou dodržovány. Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem městského soudu,
že na poli dodržování čistoty ovzduší působí mnoho veřejnoprávních i soukromoprávních
subjektů, přičemž v posledku je vždy rozhodující, zda samotní znečišťovatelé dodržují stanovené
limity a snaží se zatížení životního prostředí co nejvíce omezit. Stav znečištění ovzduší
je ovšem výsledkem také dalších externích faktorů (např. proudění vzduchu, inverze, apod.),
které ve výsledku nemohou žalovaní přímo (tzn. bezprostředně) ovlivnit. Stěžovatelova námitka
je tak značně nekonkrétní a obecná, přičemž postrádá popis konkrétního zásahu do práva
stěžovatele na příznivé životní prostředí, resp. čisté ovzduší.
Stran argumentů stěžovatele směřujících k pojmu „implementace směrnice“ Nejvyšší
správní soud v zásadě souhlasí se stěžovatelem v tom, že judikatura Soudního dvora EU chápe
tento pojem nikoliv staticky, tedy ve smyslu jednorázového přijetí odpovídající vnitrostátní právní
úpravy), nýbrž dynamicky, tedy ve smyslu faktického provádění opatření navazujících na přijetí
odpovídající právních předpisů, k němuž členský stát evropské právo zavazuje
(viz k tomu stěžovatelem citovaný rozsudek Soudního dvora EU ve věci Marks&Spencer C-62/00,
konkrétně body 24 – 27 odůvodnění tohoto rozsudku).
Pokud však stěžovatel namítá, že došlo k nesprávné implementaci evropského práva
do práva vnitrostátního, a to zejména ve fázi jeho praktického provádění, a chybí tedy funkční
a efektivní systém, který předvídá směrnice č. 2008/50/ES, je třeba uvést následující. Citovaná
směrnice je zacílena na plnění úkolů vyplývajících z šestého akční program Společenství
pro životní prostředí přijatého rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady č. 1600/2002/ES
ze dne 22. července 2002, které stanoví potřebu snížit znečištění na úrovně, které minimalizují
škodlivé účinky na lidské zdraví, přičemž zvláštní pozornost se věnuje citlivým skupinám
obyvatel, a škodlivé účinky na životní prostředí jako celek, zlepšit monitorování a posuzování
kvality ovzduší, včetně depozice znečišťujících látek, a poskytovat veřejnosti informace. V bodě 9
preambule této směrnice se pak uvádí, že pokud je stav kvality ovzduší již dobrý, je třeba
ho zachovat či zlepšovat. Pokud nejsou splněny cíle kvality vnějšího ovzduší stanovené
touto směrnicí, měly by členské státy přijmout opatření za účelem dodržení mezních hodnot
a kritických úrovní a případně dosáhnout cílových hodnot a dlouhodobých cílů. Nezbytná
opatření Společenství pro snížení emisí u zdroje, zejména opatření, kterými se má zlepšit účinnost
právních předpisů Společenství týkajících se průmyslových emisí, omezit výfukové emise motorů
instalovaných do těžkých nákladních vozidel, dále snížit celostátní emise hlavních znečišťujících
látek povolené členským státům a emise související s doplňováním paliva do benzínových vozidel
na čerpacích stanicích a řešit obsah síry v palivech, včetně námořních paliv, by měla být řádně
přednostně posouzena všemi dotčenými orgány. Pro zóny a aglomerace, v nichž koncentrace
znečišťujících látek ve vnějším ovzduší překračují příslušné cílové hodnoty nebo mezní hodnoty
kvality ovzduší, by měly být vytvořeny tzv. plány kvality ovzduší a případně určité dočasné meze
tolerance.
Stěžovatel se dále odvolává na čl. 13 této Směrnice týkající se mezních hodnot a varovné
prahové hodnoty pro ochranu lidského zdraví, podle jehož odstavce prvního jsou členské státy
povinny zajistit, aby úrovně oxidu siřičitého, PM10, olova a oxidu uhelnatého ve vnějším ovzduší
nepřekračovaly v žádné části jejich zón a aglomerací mezní hodnoty stanovené v příloze XI. Pokud jde o oxid
dusičitý a benzen, nesmějí být mezní hodnoty uvedené v příloze XI překračovány ode dne v ní uvedeného. Splnění
těchto požadavků se posuzuje podle přílohy III. Stěžovatel ze skutečnosti, že mezní hodnoty stanovené
směrnicí resp. jejími přílohami, dovozuje závěr, že jsou za tento stav za Českou republiku přímo
„objektivně a absolutně“ odpovědni právě žalovaní.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že ve více členských státech Evropské unie
se již tato problematika řeší, a to i v řízeních podle čl. 263 Smlouvy o fungování EU,
tedy na základě žalob Komise proti jednotlivým členským státům pro porušení závazku
plynoucího ze čl. 13 citované směrnice (viz k tomu rozsudky Soudního dvora EU C-68/11
Evropská komise v. Italská republika, dále též C-34/11 Evropská komise v. Portugalská republika).
Vzhledem k osobě stěžovatele připomenout, že je vedeno řízení s Polskou republikou na základě
žaloby podané Komisí pro porušování čl. 33 odst. 1 této směrnice (C-48/12), neboť Polská
republika podle názoru Komise neprovedla všechny nezbytné předpisy do polského právního
řádu a ani je nevykonala. Vypracování podkladů návrhu zákona o změně zákona o ochraně
životního prostředí a některých jiných zákonů ministerstvem životního prostředí nepředstavuje
splnění povinnosti stanovené v čl. 33 odst. 1 směrnice č. 2008/50/ES. Obecně lze stěžovateli
přisvědčit v tom, že případné porušování závazku plynoucího z citované směrnice má
nepochybně odpovědnostní rozměr a může být sankciováno prostředky práva EU,
tedy v řízeních před Soudním dvorem EU. Nakonec je třeba také připomenout, že v otázkách
výkladu citované směrnice byla již položena Soudnímu dvoru EU předběžná otázka,
kterou položil Supreme Court of the United Kingdom ve věci C-404/13 (ClientEarth v. Secretary
of State for the Environment, Food and Rural Affairs), která se týká jak výkladu čl. 22 citované směrnice
(prodloužení lhůty k dosažení souladu s mezními hodnotami pro oxid dusičitý), tak i výkladu
povinností podle čl. 13, a to i v návaznosti na prostředky nápravy sloužící k dodržení čl. 30
citované směrnice. Porušení povinností členského státu plynoucí z neimplementace, nesprávné
či neúplné implementaci či faktického neprovádění opatření předvídaných směrnicí jsou
tedy sankcionovatelná v řízení před Soudním dvorem EU na základě žaloby orgánů EU.
Je to právě a jedině Soudní dvůr EU, který je oprávněn autoritativně posoudit, zda došlo
k dostatečné či nedostatečné implementaci závazků členského státu do vnitrostátního práva,
a zda členskému státu vzniká nějaká sekundární povinnost odpovědnostního charakteru.
Předběžná otázka však, podle názoru Nejvyššího správního soudu, nemá přímý dopad
na posouzení právní otázky, která je meritem napadeného rozsudku městského soudu. Unijní
odpovědnost členského státu nelze zaměňovat s vnitrostátním systémem záruk zákonnosti,
mezi něž náleží i ochrana subjektivních práv jednotlivců vůči působení správních orgánů
ve správním soudnictví, jakkoliv samozřejmě takovému souběhu kvalifikace téhož protiprávního
jednání státu v obecné rovině apriorně nic nebrání. Pokud však stěžovatel dovozuje, že porušení
závazku členského státu z citované směrnice představuje nezákonný zásah vůči právní sféře
stěžovatele, proti němuž jsou příslušné poskytnout právní ochranu správní soudy, nejsou
k takovému závěru v posuzované věci dostatečné důvody. Citovaná směrnice byla do českého
práva transponována zákonem na ochranu ovzduší, který představuje implementaci závazků
České republiky plynoucích z této směrnice do roviny přímo aplikovatelných zákonných norem.
Zákon o ochraně ovzduší využívá celou řadu nástrojů ochrany ovzduší, ať už preventivních
nebo následných. Nová úprava by přitom měla reflektovat a překonávat některé dřívější
nedostatky. V důvodové zprávě k tomuto zákonu je uvedeno, že „Nástroje, které má současný zákon
o ochraně ovzduší k dispozici jsou nedostatečné či nefunkční a neumožňují v plném rozsahu plnění cílů ochrany
ovzduší stanovených platnou legislativou (českou i evropskou). Dalším faktorem je spíše stagnující kvalita ovzduší,
která stále představuje méně či více závažná rizika pro zdraví obyvatel a ekosystémy v závislosti na dané lokalitě.
Doporučujeme přijmout hlavní variantu II, tedy nový zákon, který zohlední změny vyplývající z transpozice
směrnic ES a zároveň zefektivní nástroje, které stávající zákon v ochraně ovzduší uplatňuje.“
(viz k tomu sněmovní tisk č. 449/0, 2011, přístupný na www.psp.cz). Účelem transpozice
předmětné směrnice do vnitrostátního práva tedy bylo zefektivnění ochrany ovzduší,
přičemž z pohledu tohoto cíle je třeba též vnitrostátní právní úpravu vykládat. Aby však mělo
porušení práva Evropské unie efekt nezákonného zásahu, proti němuž je možné bránit se
ve správním soudnictví, je třeba – jak už bylo výše uvedeno – konkretizovat, jak se projevuje
obecné porušení práva EU v právní sféře stěžovatele, které nástroje ochrany ovzduší nebyly
žalovanými správními orgány přijaty či uplatňovány apod. Na základě zákona o ochraně ovzduší
jsou vydávány různé akty, které slouží jako nástroje pro realizaci cílů evropské právní regulace
ochrany ovzduší, především Národní program pro snižování emisí ČR, programy pro zlepšování
kvality ovzduší vydávané Ministerstvem životního prostředí ve formě opatření obecné povahy
pro určitou zónu či aglomeraci a konečně také stanoviska, závazná stanoviska a rozhodnutí
ve vazbě na další veřejnoprávní procesy týkající se ochrany životního prostředí (zejm. územní
plánování). Orgány ochrany ovzduší také disponují kontrolními pravomocemi ve vztahu
ke konkrétním zdrojům znečištění ovzduší a je jejich povinností v zákonem stanovených
případech tyto pravomoci užít za účelem ochrany ovzduší. Tyto možnosti působení orgánů ČR,
tedy prostřednictvím jednotlivých forem činnosti těchto orgánů, spadají nepochybně do kognice
správních soudů a v rámci těchto procedur je možné dosáhnout ochrany subjektivních práv
jednotlivce vůči těmto orgánům veřejné moci. Stěžovatel však vůbec nespecifikoval, který nástroj
pro ochranu ovzduší žalovaní nevyužili, příp. který akt měl být vydán, a jeho nevydáním došlo
k zásahu do právní sféry stěžovatele, resp. právem chráněných zájmů občanů žijících na území
spravovaném stěžovatelem. Nejvyšší správní soud proto stěžovateli nedává za pravdu,
že by samotná skutečnost neplnění limitů pro znečištění ovzduší na Ostravsku zakládala
bez dalšího naplnění pojmových znaků nezákonného zásahu ve smyslu §82 s. ř. s.,
které stěžovatel navíc dostatečně neprokázal. Městský soud dospěl ke správnému právnímu
názoru, pokud neshledal podmínky pro poskytnutí ochrany stěžovateli z titulu nezákonného
zásahu žalovaných.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost
stěžovatele jako nedůvodnou a ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, takže mu náhrada
nákladů řízení nepřísluší. Úspěšné žalované správní orgány žádné náklady řízení neuplatnily,
a ani ze spisu soud nezjistil, že by jim nějaké náklady přesahující jejich běžné náklady úřední
činnosti vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu