ECLI:CZ:NSS:2014:6.AZS.242.2014:41
sp. zn. 6 Azs 242/2014 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci
žalobkyně: T. X. N., zastoupené Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou, se sídlem Příkop 8, 602
00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské nám. 5, 118
00 Praha 1, týkající se žaloby proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga
ze dne 3. října 2012, č. j. 306689/2012-KKM, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2014, č. j. 10 A 175/2012 – 37,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2014, č. j. 10 A 175/2012 - 37,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně požádala prostřednictvím Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále
jen „velvyslanectví“) dne 23. listopadu 2011 o povolení k dlouhodobému pobytu na území České
republiky za účelem společného soužití rodiny. V žádosti uvedla, že žádá o upuštění
od povinnosti osobního podání žádosti ve smyslu §169 odst. 14 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobkyně se opakovaně pokoušela registrovat k osobnímu
podání skrze systém Visapoint, avšak neúspěšně, neboť systém vždy zobrazil zprávu
o obsazenosti termínů.
[2] Velvyslanectví nejprve sdělilo žalobkyni přípisem, že neprokázala, že by pro ni
představovalo osobní podání nepřiměřenou zátěž. Žádost o upuštění od povinnosti osobního
podání je proto neopodstatněná a její další projednávání bezpředmětné. Ministerstvo
zahraničních věcí následně velvyslanectví přikázalo na základě §80 odst. 4 písm. a) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, vydat rozhodnutí. Velvyslanectví
v reakci na to řízení o žádosti žalobkyně rozhodnutím ze dne 4. června 2012, č. j. 1226/2012
zastavilo pro zjevnou bezpředmětnost podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Žalobkyně
se proti tomuto rozhodnutí bránila rozkladem, v němž uvedla pochybnosti, zda systém Visapoint
vůbec nabízí nějaké volné termíny. Když se tuto skutečnost snažila zjistit, bylo jí sděleno,
že se jedná o tajnou informaci. Žalovaný rozklad zamítl v návětí označeným rozhodnutím
a konstatoval, že neúspěšné pokusy o sjednání termínu podání žádosti podle §170 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců nejsou bez dalšího individualizovaného zdůvodnění způsobilé být důvodem
pro kladné posouzení žádosti o upuštění od osobní přítomnosti.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně brojila správní žalobou podanou k Městskému
soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud v rozsudku ze dne 22. srpna 2014,
č. j. 10 A 175/2012 - 37 uvedl, že žalovaný vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. května 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 - 106, č. 2387/2011 Sb. NSS, jehož závěry
jsou však podle městského soudu v částečném rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soud
ze dne 14. října 2010, č. j. 5 As 62/2009 - 68, č. 2176/2011 Sb. NSS. Městský soud se otevřeně
přiklonil k posledně citovanému rozsudku, podle něhož je nutné pojem „zjevné
bezpředmětnosti“ obsažený v ustanovení §66 odst. 1 písm. g) správního řádu vykládat
restriktivně. Vnímáno tímto prizmatem je zřejmé, že případ nespadal pod pojem zjevné
bezpředmětnosti, jelikož žádost má pro žalobkyni stále význam. Soud z toho důvodu žalobě
vyhověl, rozhodnutí žalovaného i velvyslanectví zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti rozsudku městského soudu žalovaný (nyní stěžovatel) brojil včas podanou kasační
stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost stěžovatel spojil
s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[5] Nesprávné právní posouzení spatřoval stěžovatel v závěru městského soudu, podle
kterého nedošlo k naplnění podmínek zastavení řízení a o žádosti mělo být věcně rozhodnuto.
Takový závěr je podle stěžovatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
31. května 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 - 106, kterým se řídí metodika zastupitelských úřadů. Právní
názor městského soudu je současně ve zjevném rozporu se zákonem, neboť věcně rozhodnout
o žádosti žalobkyně znamená dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny povolit nebo
zamítnout, k čemuž je však oprávněno výlučně Ministerstvo vnitra [§165 písm. j) zákona
o pobytu cizinců], nikoliv zastupitelský úřad ani Ministerstvo zahraničních věcí. Zákon o pobytu
cizinců zakotvuje působnost zastupitelského úřadu k posouzení žádosti o upuštění od osobního
podání žádosti o pobytové oprávnění, samotné rozhodnutí o žádosti o udělení pobytového
oprávnění je však v působnosti Ministerstva vnitra.
[6] Stěžovatel dále uvedl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost,
která spočívá v jeho neurčitosti. Z celého rozsudku není patrné, zda se soud vyjadřuje k žádosti
o upuštění od povinnosti osobního podání nebo o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu
jako takové. Z rozsudku proto není jasné ani právně konformní řešení, podle něhož by
zastupitelské úřady mohly do budoucna postupovat, což je podstatné z hlediska právní jistoty
cizinců i správních orgánů.
[7] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného upozornila, že ve spisu je sice
založen vysokoškolský diplom Mgr. M. A., zaměstnance stěžovatele, prokazující dosažení
vysokoškolského právnického vzdělání ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s., kasační stížnost i její
doplnění je však podepsáno ředitelkou odboru Ministerstva zahraničních věcí Ing. H. F., která
takovým vzděláním nedisponuje, tudíž se jedná o podání učiněné neoprávněnou osobou, jež by
mělo být Nejvyšším správním soudem odmítnuto. V případě, že by Nejvyšší správní soud kasační
stížnost neodmítl, navrhuje žalobkyně nepřiznat kasační stížnosti odkladný účinek a kasační
stížnost zamítnou jako nedůvodnou.
[8] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 6 Azs 242/2014 - 28
vyzval stěžovatele, aby doručil pověření vydané osobou, jež stojí v čele žalovaného správního
úřadu, z něhož by vyplývalo, že Mgr. M. A. je zaměstnancem, který za něj jedná
nebo jej zastupuje. Stěžovatel na usnesení reagoval podáním doručeným dne 2. prosince 2014,
jež obsahovalo pověření Mgr. M. A., zaměstnance stěžovatele, ministrem zahraničních věcí PhDr.
Lubomírem Zaorálkem k zastupování a jednání v řízení, jakož i kopie procesních úkonů
stěžovatele učiněných dosud v řízení s doplněním podpisu zmocněného zaměstnance.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud po odstranění vad zhodnotil kasační stížnost jako přípustnou,
neboť byla podána osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Důvody kasační
stížnosti se opírají o §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných
důvodů plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Rozhodnutí stižené touto vadou totiž Nejvyšší správní soud zpravidla nemůže
meritorně posoudit.
[12] Ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. rozlišuje nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti a v nedostatku důvodů, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud
přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že přezkoumatelný je. Stěžovatel předně
namítal nesrozumitelnost rozsudku městského soudu. Nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti vymezil Nejvyšší správní soud např. již v rozsudku ze dne 4. prosince 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS (veškerá citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz): „Za rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost lze považovat zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné náležitosti, rozhodnutí,
z něhož nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo o věci rozhodnuto, rozhodnutí zkoumající správní
úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo
rámec žalobních námitek), rozhodnutí, jehož výrok je v rozporu s odůvodněním, rozhodnutí, které vůbec
neobsahuje právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jehož důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné atd.“ Žádnou takovou vadu však Nejvyšší správní soud v rozsudku městského
soudu neshledal. Napadený rozsudek je zcela srozumitelný a jasný.
[13] Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že z rozsudku nevyplývá, zda se městský soud
vyjadřoval k řízení o žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání nebo o žádosti
o povolení k dlouhodobému pobytu jako takové. Městský soud v řízení o správní žalobě
přezkoumával rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl rozklad žalobkyně proti prvostupňovému
správnímu rozhodnutí. Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně přitom
zní následovně: „Řízení o žádosti pí. N. T. X. o povolení k dlouhodobému pobytu, která byla spojena se
žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání, se […] pro zjevnou bezpředmětnost zastavuje.“ Z výroku
rozhodnutí velvyslanectví je patrné, že celé správní řízení, jakož i následné soudní řízení, se týkalo
primárně žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny. O tom ostatně
svědčí i kasační námitky stěžovatele, které obsahovaly polemiku předně právě s možností
velvyslanectví vydat meritorní rozhodnutí o žádosti žalobkyně.
[14] Nejvyšší správní soud shrnuje, že napadený rozsudek městského soudu netrpí vadami
nepřezkoumatelnosti, jelikož je srozumitelný a jsou z něj jasně seznatelné a dostatečně
odůvodněné úvahy, jimiž se soud řídil. Nejvyšší správní soud proto přistoupil k přezkumu dalších
stížnostních námitek.
[15] Co se týče kasační námitky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., stěžejní otázkou nyní
projednávaného řízení o kasační stížnosti je, zda byl naplněn důvod k zastavení řízení
pro zjevnou bezpředmětnost podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu.
[16] Podle §42a odst. 4 zákona o pobytu cizinců podává cizinec žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na zastupitelském úřadu. Podle
§169 odst. 14 téhož zákona je cizinec povinen tuto žádost podat osobně, v odůvodněných
případech může zastupitelský úřad od povinnosti osobního podání upustit.
[17] V rozsudku ze dne 31. května 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 - 106, č. 2387/2011 Sb. NSS,
Nejvyšší správní soud konstatoval, že institut upuštění od osobního podání žádosti o vízum
(v daném případě šlo o dlouhodobé vízum za účelem zaměstnání) mohou využívat zastupitelské
úřady bez návrhu individuálních osob v závislosti na místních podmínkách v hostitelském státě,
ale současně nelze vyloučit, aby bylo upuštěno od osobního podání žádosti o vízum také
na základě žádosti samotného žadatele o vízum. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku
dodal, že pro to, aby jakákoliv jiná forma podání žádosti o udělení víza než podání osobní, měla
předpokládané procesní účinky a zahájila řízení o této žádosti, je nutno žádost o vízum současně
spojit s jednoznačným požadavkem na upuštění od jejího osobního podání. Řízení o žádosti
o udělení víza je tak zahájeno dnem, kdy taková žádost dojde zastupitelskému úřadu. Následné
věcné projednání je však podmíněné vyhověním žádosti o upuštění od povinnosti osobního
podání. Pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že závěry zmiňovaného rozsudku, který
se týkal žádosti o dlouhodobé vízum za účelem zaměstnání, lze plně použít i na nyní
projednávanou věc týkající se žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného
soužití rodiny; řízení v těchto věcech jsou sice upravena odlišnými ustanoveními, jejich obsah
je však obdobný.
[18] Žalobkyně v nyní projednávaném případě výslovně spojila svou žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání. Řízení tudíž bylo
zahájeno. Vzhledem k tomu, že zastupitelský úřad v případě žalobkyně neshledal dostatečné
důvody k upuštění od povinnosti, nebyla splněna podmínka pro věcné projednání její žádosti.
Jak procesně naložit s takovou situací, osvětlil Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném rozsudku
č. j. 9 Aps 6/2010 - 106 následovně: „Pokud ovšem zastupitelský úřad od osobního podání žádosti
neupustí, vydá rozhodnutí o zastavení řízení ve věci žádosti o udělení víza, neboť v řízení nebylo možné
pokračovat, protože žadatelem přednesená žádost nebyla shledána jako opodstatněná a její další projednávání
by bylo bezpředmětné.“ V takovém případě totiž podle Nejvyššího správního soudu půjde o žádost
„sice řádně podanou, ale v důsledku následného rozhodnutí zastupitelského úřadu zjevně bezpředmětnou,“
přičemž řízení o ní má být zastaveno podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu.
[19] Tímto způsobem postupoval i zastupitelský úřad v Hanoji, avšak městský soud jeho
rozhodnutí, jakož i rozhodnutí žalovaného zrušil. Městský soud si byl vědom citovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Aps 6/2010 - 106 a výslovně na něj v rozsudku
odkazoval. Městský soud se však s názorem zde vysloveným neztotožnil a na základě
konkurenční úvahy, podpořené rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. října 2010,
č. j. 5 As 62/2009 - 73, č. 2176/2011 Sb. NSS, nemaje možnost předložit sporné právní názory
vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu jeho rozšířenému senátu, dospěl k závěru,
že důvod pro zastavení řízení pro zjevnou bezpředmětnost podle §66 odst. 1 písm. g) správního
řádu je nutné posuzovat restriktivně a podřadit pod něj situace, kdy průběhu řízení o žádosti
dojde k takové změně okolností, že rozhodnutí správního orgánu o žádosti již nebude
mít pro žadatele význam. Městský soud naznal, že v daném případě tato situace nenastala,
podmínky pro zastavení řízení nebyly splněny a že o žádosti mělo být věcně rozhodnuto.
[20] Jinak řečeno, městský soud uvedl, že se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 9 Aps 6/2010 - 106 řídit nehodlá. Proto je nutné nejprve posoudit,
zda již touto skutečností nebyla založena nezákonnost jeho rozsudku. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 16. srpna 2006, č. j. 1 Aps 2/2006 - 68 uvedl, že z ustanovení §12 s. ř. s.
lze dovodit, že je v něm implicitně vyjádřena povinnost krajského soudu řídit se právním
názorem Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech. V pozdější judikatuře Nejvyšší
správní soud daný názor upřesnil: „Krajský soud se může odchýlit od dosavadní judikatury Nejvyššího
správního soudu k určité otázce, jestliže není v dané věci přímo zavázán právním názorem kasačního soudu
(§110 odst. 3 s. ř. s.) a jestliže svůj odlišný právní názor podepře komplexní, racionální a transparentní
konkurující argumentací. Jsou-li tyto podmínky splněny, pak krajský soud zaujetím odlišného právního názoru
neporuší §12 s. ř. s.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. června 2011,
č. j. 1 As 6/2011 - 347, č. 2368/2011 Sb. NSS, zejm. bod 42; srov. též usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. května 2010, č. j. 4 Ads 77/2007 - 91,
č. 2112/2010 Sb. NSS, body 37 a 52; přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne
13. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, N 190/47 SbNU 465, body 66-72). V nyní
projednávaném případě městský soud otevřeně přiznal, že má odlišný právní názor než Nejvyšší
správní soud v citovaném rozsudku č. j. 9 Aps 6/2010 - 106, a předložil komplexní, racionální
a transparentní konkurující argumentaci opřenou o jiné judikáty Nejvyššího správního soudu.
V postupu městského soudu tedy rozhodně nelze spatřovat svévoli či porušení §12 s. ř. s.
[21] Úkolem Nejvyššího správního soudu za této situace bylo zhodnotit úvahy městského
soudu ve směru, zda jsou dány dostatečné důvody k přehodnocení předchozí judikatury,
resp. k aktivaci rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že nikoliv, že mezi městským soudem zmiňovanými judikáty není kvalifikovaný
judikatorní rozpor a že lze setrvat na důvodech uvedených v rozsudku č. j. 9 Aps 6/2010 - 106,
jenž přiléhavě dopadá i na nyní posuzovanou věc, byť nutno připustit, že řešení vzniklé procesní
situace, které v citovaném judikátu Nejvyšší správní soud předestřel, není nesporné, nejvhodnější,
resp. jediné možné.
[22] Opakovaně zmiňovaný rozsudek devátého senátu Nejvyššího správního soudu
č. j. 9 Aps 6/2010 - 106 dovodil správný závěr, že osobní podání je zákonem jasně stanovená
a preferovaná varianta pro podání žádosti, která má své opodstatnění, zejména v souvislosti
s oprávněním zastupitelského úřadu provádět pohovor. Pokud tímto způsobem žádost podána
není, jedná se o situaci nestandardní a výjimečnou, nikoli však nemožnou. Jestliže
však zastupitelský úřad neshledá důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání
dostatečnými, nejsou vůbec splněny podmínky pro věcné projednání žádosti, která nebyla
učiněna v předepsané formě, a nelze vydat meritorní rozhodnutí. Názoru městského soudu,
že v nyní projednávané věci nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení a že mělo
být rozhodnuto věcně, tedy nelze přisvědčit (jakkoli tím městský soud zjevně nemínil říci,
že by měl věcně rozhodnout žalovaný, jak mu podsouvá stěžovatel; v jeho působnosti
to nepochybně není). Jinou otázkou je, zda nevyhovění žádosti o upuštění od povinnosti
osobního podání představuje důvod pro zastavení řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému
pobytu podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu, jak tehdy uvedl Nejvyšší správní soud. Podle
tohoto ustanovení platí, že řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže se žádost
stala zjevně bezpředmětnou.
[23] Termín zjevná bezpředmětnost je neurčitým právním pojmem, k jehož obsahu literatura
a judikatura uvádí některé typické případy (viz např. VEDRAL, J. Správní řád: kometář. Praha:
Bova Polygon, 2012, s. 593-594; nebo JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D.:
Správní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 303-304; a z judikatury rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. března 2012 č. j. 8 As 103/2011-92, ze dne 14. října 2010,
č. j. 5 As 62/2009 - 68, č. 2176/2011 Sb. NSS, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
17. června 2010, č. j. 11 Ca 322/2008 - 39). Ve zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 As 62/2009 - 68, na nějž se odvolával i městský soud, Nejvyšší správní soud s odkazem
na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2009, č. j. 10 Ca 15/2009 - 49 uvedl,
že „důvod pro zastavení řízení podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu je dán tehdy, pokud v průběhu řízení
o žádosti dojde k takové změně okolností, že rozhodnutí správního orgánu o žádosti již nebude mít pro žadatele
význam.“
[24] S přihlédnutím k judikatuře správních soudů je zřetelné, že nevyhovění žádosti o upuštění
od povinnosti osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu vskutku
nepředstavuje zrovna typický důvod pro zastavení řízení na základě §66 odst. 1 písm. g)
správního řádu. Typickými se jeví případy, kdy během řízení dojde k určité události, v jejímž
důsledku již pro žadatele nebude mít žádný význam, jakým způsobem správní orgán o žádosti
rozhodne. Přesto nabyl šestý senát Nejvyššího správního soudu přesvědčení, že závěry rozsudku
č. j. 9 Aps 6/2010 - 106 nejsou nutně v rozporu s interpretací ustanovení §66 odst. 1 písm. g)
správního řádu přijatou v rozsudku č. j. 5 As 62/2009 - 68, jenž ostatně neměl ambici
vyčerpávajícím způsobem pojednat o bezpředmětnosti žádosti jako důvodu pro zastavení řízení
a vyloučit jeho uplatnění v situacích méně typických, jimiž se ostatně tehdy ani nezabýval
a zabývat nemohl. Skutečnost, že zastupitelský úřad nevyhověl žádosti žalobkyně o upuštění
od povinnosti osobního podání, představuje událost, po níž správní orgán neměl možnost nejen
žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu vyhovět, ale ani ji vůbec věcně projednat, jelikož
nebyly splněny podmínky způsobu podání. Lze tedy učinit závěr, že právě v tom smyslu
se neprojednatelná žádost žalobkyně stala bezpředmětnou, jak v minulosti dovodil devátý senát
Nejvyššího správního soudu.
[25] Alternativní možnost zastavit řízení podle §66 odst. 1 písm. b) správního řádu z důvodu,
že byla podána žádost zjevně právně nepřípustná, městský soud v napadeném rozsudku vyloučil,
neboť podle něj fakt, že žádosti nemůže být vyhověno, není skutečností zřejmou z podané
žádosti na první pohled, nýbrž skutečností vyplývající ze správní úvahy zastupitelského úřadu,
zda od podmínky osobního podání žádosti upustí či nikoli. Městský soud však v této pasáži
nedostatečně rozlišuje mezi žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání a samotnou
žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu. Pokud zastupitelský úřad rozhodne o tom,
že nevyhovuje žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání, stává se žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu jako taková právně nepřípustnou, jelikož nebyly splněny podmínky
způsobu jejího podání, jak je podrobně vysvětleno výše, přičemž nepřípustnost je zřetelná
na první pohled bez nutnosti hlubšího posuzování ze strany správních orgánů. Nabízela
by se též možnost posoudit v takovém případě žádost jako podání, které nebylo učiněno
v předepsané formě (osobně na předepsaném písemném tiskopisu). Takové podání by bylo
možno odložit podle §43 odst. 1 písm. a) správního řádu, případně naložit s ním obdobně jako
s podáním, které nebylo učiněno ve způsobilé formě a nebylo v pětidenní lhůtě potvrzeno
(srov. §37 odst. 4 správního řádu per analogiam), což Nejvyšší správní soud ostatně aproboval
v rozsudku ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 5 Ans 9/2012 - 35 v případě žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu podanou na území ČR, u níž zákon neumožňuje upustit od osobního
podání. Použití správního řádu na řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
společného soužití rodiny na území podle §42a zákona o pobytu cizinců totiž není nijak
omezeno (§168 zákona o pobytu cizinců a contrario). Odložení žádosti nezpůsobilé zahájit
řízení by se jevilo jako vhodnější procesní reakce na nyní řešenou situaci i ve srovnání
s §169 odst. 11 zákona o pobytu cizinců a s §169 odst. 13 téhož zákona, podle něhož přímo
zastupitelský úřad odloží usnesením žádost o povolení k dlouhodobému pobytu, pokud ji cizinec
podal u zastupitelského úřadu ve státě, jehož není státním příslušníkem (atd.), neboť v takovém
případě – říká zákon – řízení o žádosti nebylo vůbec zahájeno. Je to tedy obdobná situace, jako
když žádost cizinec nepodá osobně, anebo s ní spojil žádost o prominutí podmínky osobního
podání, jíž však nebylo vyhověno.
[26] Nutno však vyjít z toho, že dřívější rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 9 Aps 6/2010 - 106, pojednávající o obdobné právní otázce, nadto publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, se přiklonil k variantě zastavení řízení podle §66 odst. 1
písm. g) správního řádu. Nejvyšší správní soud tak tehdy implicite dovodil i pravomoc
zastupitelského úřadu k vydání takového usnesení, byť zákon o pobytu cizinců výslovně tuto
pravomoc zastupitelskému úřadu (na rozdíl např. od citovaného §169 odst. 13) nesvěřuje,
resp. stanoví, že ve věcech povolení k dlouhodobému pobytu rozhoduje Ministerstvo vnitra
[§165 písm. j)]. S vědomím, že obecně k dosažení sledovaného cíle nemusí vést toliko jedna
jediná procesní cesta a že významnou hodnotou, resp. principem dobré správy, promítajícím
se též do správněsoudního přezkumu, je zásada předvídatelnosti, jež velí setrvat
na již „vyjudikovaných“ řešeních, jimž se veřejná správa i její adresáti přizpůsobili, šestý senát
Nejvyššího správního soudu v nyní projednávaném případě neshledal dostatečně pádné důvody
k překonání právního názoru vyjádřeného v rozsudku č. j. 9 Aps 6/2010 - 106, resp. k aktivaci
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Platí to zejména v situaci, kdy je s tímto
procesním řešením spojena možnost přímého soudního přezkumu a ochrany veřejného
subjektivního práva žadatele o povolení k dlouhodobému pobytu (žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu), což je patrné i v nyní posuzovaném případě.
[27] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že přisvědčil námitce stěžovatele, že důvod,
pro který městský soud zrušil rozhodnutí žalovaného (stěžovatele), nebyl správný. Nejvyšší
správní soud proto vyhodnotil kasační stížnost jako důvodnou a podle §110 s. ř. s. věty první
rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž městský
soud zejména posoudí další žalobní námitky (zejména otázky fungování a zákonnosti systému
Visapoint), kterým se ve zrušeném rozsudku nevěnoval a k nimž se Nejvyšší správní soud
v tomto rozsudku s ohledem na rozsah kasačních námitek nijak nevyjadřoval a jejichž důvodnost
žádným způsobem nepředjímá.
[28] Stěžovatel současně s podáním kasační stížnosti požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Za situace, kdy Nejvyšší správní soud o této kasační stížnosti meritorně rozhodl
neprodleně po nezbytných úkonech a po odstranění vad kasační stížnosti ze strany stěžovatele,
postrádá samostatné rozhodování o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti rozumný smysl
(cum grano salis lze s ohledem na předchozí výklad říci, že se návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti stal zjevně bezpředmětným), a proto o něm Nejvyšší správní soud nerozhodoval.
IV. Náklady řízení
[29] Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti před Nejvyšším správním soudem (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2014
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu