ECLI:CZ:NSS:2014:8.ADS.18.2014:34
sp. zn. 8 Ads 18/2014 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: L. R., zastoupeného
JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované
ze dne 13. 5. 2013, čj. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 1. 2014, čj. 60 Ad 11/2013 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce dne 31. 12. 2012 zaslal žalované žádost o zastavení výplaty starobního důchodu
na den 1. 1. 2013. Žádost byla žalované doručena dne 2. 1. 2013. Dne 27. 2. 2013 vydala žalovaná
rozhodnutí čj. X, ve věci výplaty starobního důchodu žalobce dle §54 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve spojení s §120 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení (dále i jako „zákon“). Tímto rozhodnutím stanovila, že výplata důchodu
pro den 1. 1. 2013 náleží a žádosti žalobce o její zastavení nelze vyhovět. Žádost byla totiž
správnímu orgánu podána až po dni 1. 1. 2013, tedy opožděně.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, v nichž uvedl, že právní názor žalované
považuje za vadný. Žalobce uznal, že dle §120 zákona se „poživatel starobního důchodu nemůže vzdát
výplaty tohoto důchodu za dobu před podáním žádosti o zastavení výplaty tohoto důchodu.“ Dle §120a zákona
se však „za den splnění oznamovací povinnosti považuje den, ve kterém bylo podání předáno příslušnému orgánu
sociálního zabezpečení, popřípadě ve stanovených případech (§48d odst. 1) příslušnému živnostenskému úřadu,
nebo byla podána poštovní zásilka obsahující podání. To platí obdobně, podává-li se přihláška k účasti
na důchodovém pojištění nebo odhláška z této účasti anebo má-li být jiný právní úkon učiněn ve lhůtě stanovené
tímto zákonem.“ Jelikož bylo podání předáno k poštovní přepravě dne 31. 12. 2012, žalobce
považoval podmínky §120 ve spojení s §120a zákona za splněné a vzdání se výplaty starobního
důchodu pro den 1. 1. 2013 za platné.
[3] Žalovaná rozhodla o námitkách žalobce rozhodnutím označeným v záhlaví, jímž všechny
námitky zamítla a potvrdila své předchozí rozhodnutí. V odůvodnění uvedla, že žádost byla
Okresní správě sociálního zabezpečení Liberec doručena dne 2. 1. 2013. České správě
sociálního zabezpečení byla pak žádost doručena dne 7. 1. 2013. Žalovaná přitom odkázala
na §37 odst. 6 spr. ř., který stanoví, že „podání se činí u správního orgánu, který je věcně a místně
příslušný. Podání je učiněno dnem, kdy tomuto orgánu došlo.“ Dále zdůraznila nutnost odlišovat lhůty
hmotněprávní a procesní. Hmotněprávní lhůta je totiž zásadně lhůtou k uplatnění práva, zatímco
lhůta procesní je lhůtou k učinění úkonu v řízení. Zmeškání hmotněprávní lhůty nelze
prominout, jelikož jejím uplynutím právo zaniká. Naproti tomu zmeškání lhůty procesní
ve výjimečných případech prominout lze. Lhůta pro podání žádosti o zastavení výplaty důchodu
je dle žalované lhůtou hmotněprávní. Včasně podanou žádostí je proto ta, která byla příslušné
okresní správě sociálního zabezpečení či České správě sociálního zabezpečení doručena
nejpozději 31. 12. 2012, a včasná je rovněž elektronicky podaná žádost doručená nejpozději
1. 1. 2013 do datové schránky (dle §37 odst. 4 spr. ř.). Jelikož je lhůta v §120 zákona
hmotněprávní, bylo podání doručené dne 2. 1. 2013 opožděné a žalovaná o něm nemohla
rozhodnout, neboť by rozhodovala o době před podáním žádosti. K dalším námitkám žalovaná
dodala, že žádost o zastavení výplaty starobního důchodu není plněním oznamovací povinnosti
ani jiným úkonem podle §120a zákona, na něž by se vztahoval institut lhůty procesní.
Ustanovení §120a zákona se dle žalované týká pouze úkonů, jimiž plní občané veřejnoprávní
povinnosti v oblasti sociálního zabezpečení. Podání žádosti o zastavení výplaty důchodu však
takovou povinností není.
II.
[4] Žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí podal včasnou žalobu, ta však byla rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci („krajský soud“), uvedeným v záhlaví,
zamítnuta.
[5] Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že žádost o vzdání se starobního důchodu
se dle §37 odst. 6 spr. ř. podává u věcně a místně příslušného správního orgánu a podání
je učiněno dnem, kdy správnímu orgánu (žalované) žádost došla. Žádost tak byla podána
až po 1. 1. 2013, nikoli dnem předání k poštovní přepravě. Soud plně akceptoval právní názor
žalované a uvedl, že úkon dle §120 zákona je úkonem hmotněprávním, pro nějž zákon žádnou
lhůtu, jejíž zachování by bylo dle §120a zákona třeba posoudit, nestanoví.
III.
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce („stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost, v níž napadá rozhodnutí žalované v celém rozsahu z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Stěžovatel označil za nesprávný právní názor obsažený jak v rozhodnutí správního
orgánu, tak i krajského soudu. Nezákonnost přitom stěžovatel spatřoval v provedeném výkladu
§120 ve spojení s §120a zákona. Z první věty §120a vyvodil, že okamžik podání žádosti
o zastavení výplaty důchodu se řídí datem předání podání k poštovní přepravě. Názor žalované,
dle nějž se §120a použije pouze pro úkony, kterými občané plní veřejnoprávní povinnosti,
je podle stěžovatele chybný. Žádost, zaslaná žalované dne 31. 12. 2012, byla dle stěžovatele
podána včas. Výplata důchodu měla proto být přerušena na dobu jednoho dne, tedy 1. 1. 2013.
IV.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla kasační stížnost stěžovatele zamítnout.
Zopakovala přitom výše uvedené závěry své a závěry krajského soudu, pro něž nemohla žádosti
stěžovatele vyhovět.
V.
[9] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti ve výše vymezeném rozsahu
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti napadá posouzení věci krajským soudem. Je přesvědčen,
že lhůta uvedená v §120 zákona je lhůtou procesní povahy. Podání žádosti je proto
dle stěžovatele právním úkonem účinným ode dne předání zásilky k poštovní přepravě.
[12] Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že pro vyřešení předestřeného sporu není
rozhodné určení toho, zda je lhůta v §120 zákona svou povahou hmotněprávní či procesní.
V posuzované věci je stěžejní jiná otázka, a to zda je vůbec možné se výplaty důchodu vzdát
poté, co již byla dávka vyplacena. Právě touto otázkou se proto Nejvyšší správní soud zabýval.
[13] Smyslem úpravy §120 zákona je zabránit situacím, v nichž by poživatelé důchodu mohli
žádat o vzdání se výplaty důchodu zpětně. Pokud se tak chce poživatel starobního důchodu vzdát
výplaty na určité období, je nutné, aby tak činil pouze do budoucna a aby žádost příslušnému
orgánu sociálního zabezpečení podal ještě předtím, než je mu dávka na dané období vyplacena.
Starobní důchod je totiž dávkou, kterou příslušný orgán sociálního zabezpečení vyplácí
dle §116 odst. 1 zákona zpravidla s měsíčním předstihem.
[14] V okamžiku, kdy stěžovatel podával žádost o zastavení výplaty důchodu na den
1. 1. 2013, byla již dávka na dané období vyplacena. To znamená, že pokud měl stěžovatel
v úmyslu zastavit výplatu důchodu na den 1. 1. 2013, měl tak učinit s náležitým předstihem.
Ze správního spisu vyplynulo, že důchod byl stěžovateli vyplácen vždy 24. den v měsíci. Dávka
náležející mu za měsíc leden roku 2013 tak byla vyplacena ke dni 24. 12. 2012. Pokud se chtěl
stěžovatel výplaty důchodu na den 1. 1. 2013 platně vzdát, musel by žádost podat přede dnem
24. 12. 2012 (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 3 Ads 54/2014 - 20). To však
neučinil a krajský soud i žalovaný správní orgán žádost správně posoudily jako opožděně
podanou.
[15] Nejvyšší správní soud tak interpretoval §120 s důrazem na důvody, které vedly
k začlenění tohoto ustanovení do zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.
Účelem jeho včlenění bylo totiž právě předcházení situacím, v nichž by se poživatelé důchodu
mohli výplaty důchodu vzdát na libovolné časové období. Následně by totiž mohlo docházet
k tomu, že orgán sociálního zabezpečení by musel vymáhat vrácení již vyplacené dávky nebo její
části na poživateli důchodu zpět. Taková situace je však nežádoucí a jde proti smyslu
předmětného ustanovení. Výklad, který provedl krajský soud i správní orgán, proto musel
korigovat. V jejich interpretaci by totiž bylo možné žádat o zastavení výplaty důchodu i v době,
kdy již byla výplata uskutečněna.
[16] Krajský soud dospěl v napadeném rozhodnutí k jiným právním závěrům než Nejvyšší
správní soud. Zamítavé rozhodnutí krajského soudu však nebylo třeba rušit. Výsledkem řízení
před krajským soudem bylo totiž zamítnutí žaloby z toho důvodu, že stěžovatel podal žádost
o zastavení výplaty důchodu opožděně. Ke stejnému závěru přitom dospěl i Nejvyšší správní
soud, avšak s přiléhavější právní argumentací. Nejvyšší správní soud tak koriguje odůvodnění
krajského soudu, bez toho, aby byl nucen napadené rozhodnutí rušit. V případě zamítavého
rozsudku založeného zcela nebo zčásti na nesprávných důvodech je totiž podle názoru Nejvyšší
správního soudu rozhodující, „zda je tento rozsudek přezkoumatelný, zda řízení před městským soudem
netrpělo žádnou procesní vadou, jež mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o věci samé, a zda současně
může Nejvyšší správní soud postavit najisto, že je výrok rozsudku městského soudu v souladu se zákonem,
aniž by přitom překročil rámec věci, jak byla definována nejen řízením o kasační stížnosti, ale i předcházejícím
řízením žalobním a řízením před správními orgány“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 5 Afs 104/2008 - 66). Všechny tyto podmínky byly splněny, a ačkoli byl závěr krajského soudu
i správního orgánu zčásti vystavěn na odchylné premisy, konečný závěr o opožděnosti podané
žádosti byl správný.
[17] Určení, zda je lhůta v §120 zákona hmotněprávní či procesní, je proto v daném případě
nepodstatné. Stěžovatel svou žádost podal až poté, co mu měsíční splátka důchodu byla
vyplacena. Výplaty důchodu se tedy nemohl vzdát, neboť v okamžiku podání žádosti již byla
výplata provedena a připsána na účet stěžovatele. Žádost stěžovatele proto byla opožděná
a Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
[18] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že věcně shodnými otázkami se zabýval
již v rozhodnutí čj. 3 Ads 54/2014 - 20. V tomto rozsudku se soud nad rámec odůvodnění
vyslovil mimo jiné i k problematice lhůt obsažených v zákoně o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení. V zmíněném rozhodnutí je rovněž shrnuta aktuální judikatura Ústavního soudu
týkající se slevy na dani pro důchodce, jež s danou problematikou úzce souvisí (zejména nález
ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 31/13). Pro stručnost na něj tedy zde odkazuje.
VI.
[19] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným, proto
kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak
měl právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením
§60 odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. prosince 2014
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu