ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.75.2014:44
sp. zn. 9 As 75/2014 – 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: V. P., proti
žalovanému: rektor Univerzity Karlovy v Praze, se sídlem Ovocný trh 3/5, Praha 1, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2012, č. j. 7118/12/III/Sed, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 10 A 164/2012 – 61,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 10 A 164/2012 – 61,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno
jeho rozhodnutí specifikované v záhlaví a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedeným
rozhodnutím stěžovatel neprominul žalobci zmeškání lhůty k podání žádosti o přezkoumání
rozhodnutí děkana Matematicko-fyzikální fakulty (dále jen „děkan“) ze dne 1. 6. 2012,
č. j. Stud/Kis/824 (dále jen „rozhodnutí děkana“), kterým žalobci nepřiznal účelové stipendium
podle čl. 5 odst. 1 písm. b) Stipendijního řádu Univerzity Karlovy v Praze ze dne 10. května 2011
(dále jen „stipendijní řád“), a žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana jako opožděnou zamítl.
[2] Poprvé požádal žalobce o účelové stipendium (a to patrně pro letní semestr akademického
roku 2010/2011; z jeho žádosti však není období zcela zřejmé) dne 19. 8. 2011. Následně požádal
o účelové stipendium pro akademický rok 2011/2012 dne 29. 11. 2011. V obou případech bylo
rozhodnuto tak, že se účelové stipendium nepřiznává. Na základě žádosti o přezkoumání byla tato
rozhodnutí zrušena a vrácena děkanovi k dalšímu řízení z důvodu nepřezkoumatelnosti. Děkan
následně rozhodl o obou žádostech o účelové stipendium jedním rozhodnutím, a to opět tak,
že se účelové stipendium nepřiznává. Žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana podal žalobce dne
19. 7. 2012, tj. po uplynutí třicetidenní lhůty pro podání žádosti o přezkoumání (lhůta marně
uplynula dne 18. 7. 2012). Současně se žádostí o přezkoumání rozhodnutí podal i žádost
o prominutí zmeškání lhůty. Stěžovatel však žádosti o prominutí zmeškání lhůty nevyhověl a žádost
o přezkoumání rozhodnutí proto jako opožděnou zamítl.
[3] Městský soud úvodem svého posouzení konstatoval, že jelikož žádost o přezkoumání byla
zamítnuta pro opožděnost, může být i v řízení před soudem zkoumáno pouze to, zda žalobce podal
opravný prostředek ve lhůtě a jak bylo naloženo se žádostí o prominutí zmeškání lhůty pro podání
tohoto opravného prostředku. Dle městského soudu je třeba při rozhodování o právech
a povinnostech studentů použít v otázkách, kde zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách
a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění účinném v posuzované
době (dále jen „zákon o vysokých školách“), není komplexní, úpravu zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „správní řád“), a to v souladu
s §180 odst. 1 správního řádu. V zákoně o vysokých školách je institut „prominutí zmeškání lhůty“
zmíněn jen v ustanovení §68 odst. 4: „…zmeškání této lhůty lze ze závažných důvodů prominout.“
Tím jsou stanoveny předpoklady prominutí zmeškání lhůty, zákon o vysokých školách však
již neupravuje žádné procesní podrobnosti rozhodování o takovéto žádosti. Městský soud
tak postrádá úpravu otázek, u koho má být žádost o prominutí zmeškání úkonu podána a kdo
o ní má rozhodovat. Proto je nutno v souladu s §180 správního řádu aplikovat §41 odst. 6
správního řádu, dle kterého „o prominutí zmeškání úkonu rozhoduje usnesením správní orgán, který v době
požádání o prominutí zmeškání úkonu vede řízení.“ Tím je v posuzovaném případě děkan. Jestliže článek
13 odst. 2 stipendijního řádu stanoví, že o žádosti o prominutí zmeškání lhůty rozhoduje rektor,
je takové ustanovení v rozporu se zákonem a soud jím není dle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán.
[4] O žalobcově žádosti rozhodoval jiný orgán, než který měl rozhodnout, a již tento fakt byl
dle soudu důvodem pro zrušení rozhodnutí stěžovatele. Přestože považoval hodnocení ostatních
žalobních námitek za předčasné, učinil několik poznámek i k závěrům stěžovatele k posouzení
závažnosti důvodů pro prominutí zmeškání lhůty. Žalobce v žádosti o prominutí zmeškání lhůty
poukazoval mimo jiné na svůj špatný zdravotní stav ve dnech 17. a 18. 7. 2012. Stěžovatel k tomu
pouze uvedl, že žalobce tato tvrzení nijak nedoložil. Takový postup dle městského soudu nebyl
možný, když žalobce nebyl k doložení zdravotního stavu vyzván. Dále konstatoval, že žalobci
nemůže jít k tíži, že k podání opravného prostředku přistoupil až na samém konci lhůty. Soud
neshledal důvod, proč by krátkodobá překážka nastalá na konci lhůty nemohla být důvodem
pro prominutí zmeškání lhůty, když zákonodárce v podstatě implicitně předpokládal, že dříve není
v silách účastníka řízení opravný prostředek podat. Zákon neříká, kdy by měly závažné důvody
pro prominutí zmeškání lhůty nastat. Hodnocení toho, co žalobce činil do 16. 7. 2012,
je dle městského soudu pro posouzení žádosti irelevantní a předmětem posouzení tak měla být
výhradně žalobcova tvrzená zdravotní indispozice ve dnech 17. až 18. 7. 2012. Pokud žalobcův
zdravotní stav skutečně podání opravného prostředku vylučoval, mohlo by to být důvodem
pro prominutí zmeškání lhůty, pokud nebude nalezen v dalším řízení dostatečně přesvědčivý
argument pro opačný závěr.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uplatňuje námitky
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Nadále setrvává na názoru, že rektor jako správní orgán postupuje podle zákona o vysokých
školách, který vylučuje použití správního řádu na rozhodování o právech a povinnostech studentů.
Městský soud na nastalou situaci nesprávně aplikoval nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 21/04, který sice říká, že vyloučení použití obecných předpisů o správním řízení
při neexistenci jiných zakládá současně i rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
současně však judikoval, že použití analogie ve správním právu je možné jen za účelem vyplňování
mezer procesní úpravy a dále pouze ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení. Není
ale možné použitím analogie vytvořit procesní úpravu správního řízení v celé její úplnosti.
Na základě uvedeného nálezu ustanovení §180 odst. 1 správního řádu městský soud dle stěžovatele
nesprávně použil, když nastolená otázka je komplexně upravena v §68 odst. 4 zákona o vysokých
školách a čl. 13 odst. 2 stipendijního řádu, a proto není na otázku prominutí zmeškání lhůty třeba
aplikovat správní řád.
[7] Městský soud dále pominul existenci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 9. 2011, č. j. 7 As 79/2011 – 120, který vyloučil použití procesní úpravy správního řádu pro účely
rozhodování o přijetí či nepřijetí ke studiu, jelikož zákon o vysokých školách obsahuje úpravu
speciální, i když odlišnou od správního řádu. Totéž platí v posuzovaném případě. Rozhodování
o právech a povinnostech studentů spadá do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy
a ta má právo upravit si podrobnosti, a to i podrobnosti procesní povahy, na základě zákona
o vysokých školách, ve svých vnitřních předpisech. Tento závěr vyslovil i Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 23. 12. 2011, č. j. 4 As 26/2011 – 176, který městský soud rovněž
opominul. Čl. 13 odst. 2 stipendijního řádu je v souladu se zákonem o vysokých školách, jde
o úpravu speciální, vyplývající z §68 odst. 4 zákona o vysokých školách, a nelze tedy hovořit
o rozporu se správním řádem. O žádosti o prominutí zmeškání lhůty rozhodoval příslušný orgán.
[8] Stěžovatel nesouhlasí ani s „poznámkami“ městského soudu v samém závěru napadeného
rozsudku, které se týkají toho, jak posoudil otázku prominutí zmeškání lhůty. Zastává názor,
že rozhodnutí podat žádost o přezkoumání na konci lhůty jde k tíži žalobce. Lhůty pro podání
opravného prostředku stanovené v jiných právních předpisech jsou častokrát mnohem kratší, a tedy
není nijak odůvodněna úvaha, že v obvyklých případech nebude možno po účastnících řízení
požadovat, aby žádost o přezkoumání rozhodnutí podali dříve než závěrem stanovené třicetidenní
lhůty. Svůj opačný závěr městský soud pouze konstatuje, nijak ho však nezdůvodňuje. Rovněž závěr
soudu, že nevidí důvod, proč by krátkodobá překážka na samém konci lhůty nemohla být důvodem
pro prominutí zmeškání lhůty, je nepodloženou spekulací soudu. Navíc městský soud není
oprávněn hodnotit závažnost důvodů pro prominutí zmeškání lhůty, takové posouzení náleží
výlučně Univerzitě Karlově v Praze jako veřejné vysoké škole.
[9] Část odůvodnění napadeného rozsudku tedy vychází z nezákonného posouzení případu
soudem, druhá část je souhrnem spekulativních tvrzení a neodpovídá požadavkům na řádné
odůvodnění rozsudku nezávislým soudem v právním státě. Z těchto důvodů navrhuje stěžovatel
rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatele jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním ve smyslu §105
odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
[12] Zásadním východiskem napadeného rozsudku je, že ve věci rozhodoval jiný orgán,
než který rozhodovat měl. Tomu se snaží v kasační stížnosti oponovat stěžovatel, který
je přesvědčený, že vše proběhlo tak, jak mělo.
[13] Nejvyšší správní soud předně vymezuje veřejnou vysokou školu, jíž Univerzita Karlova
v Praze je, jako právnickou osobu svého druhu s charakteristickými rysy veřejnoprávní korporace,
realizující jak korporativní veřejnou samosprávu, tak státní správu, která na ni byla přenesena.
Veřejná vysoká škola, respektive její orgány rozhodující o právech a povinnostech studentů
vystupují nikoli nezávisle na svém charakteru veřejné korporace, ale právě z důvodu svého
charakteru veřejné korporace, tedy jako nositelé pravomocí. Adresáti jejich veřejnoprávního
působení jsou potom studenti, kteří se proti takovým rozhodnutím mohou bránit, neboť nelze
akceptovat, aby se v tomto ohledu veřejná vysoká škola vymkla jakékoli kontrole a svému účelu,
ke kterému je zavázána státu, jakožto primárnímu nositeli vrchnostenské pravomoci (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2009, č. j. 9 As 1/2009 – 141; všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou přístupná na www.nssoud.cz).
[14] Podle zákona o vysokých školách je vysoká škola právnickou osobou a rozlišují se dva typy:
univerzitní a neuniverzitní. V nyní posuzované věci se jedná o vysokou školu univerzitního typu,
která je zřízena zákonem o vysokých školách. Ten upravuje jak samosprávu, tak i veřejnou správu
na úseku vysokého školství.
[15] Vysokoškolskou samosprávu lze zařadit pod tzv. samosprávu zájmovou, kam se dále řadí
například i samospráva profesních komor s povinným členstvím. Na rozdíl od územní samosprávy
nemá samospráva zájmová své ústavní zakotvení. Právní teorie však dospěla k závěru,
že to neznamená, že Ústava jiné formy samosprávy, než územní, vylučuje (srov. Filip, J. Ústavní
právo České republiky. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. opravené a doplněné
vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk. 2003. str. 503; i nález Ústavního
soudu ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 40/06; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zájmová samospráva má tak svůj základ především
v příslušných zákonech (na základě ústavních maxim – čl. 2 odst. 3 Ústavy: „Státní moc slouží všem
občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ a čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem,
a to způsobem, který zákon stanoví.“) a jak již bylo konstatováno, zákonný rámec pro vysoké školy
vytváří zákon o vysokých školách. Vysoké školy tak vůči členům akademických obcí mohou
vystupovat pouze na základě zákona, v jeho mezích a způsobem, který zákon předpokládá. K tomu
nutno uvést, že veřejná škola je zákonem vždy vázána, bez ohledu na to, zda jde o výkon
samosprávy nebo veřejné správy.
[16] Pro vysokoškolskou samosprávu je typická možnost vydávat vnitřní předpisy, při jejichž
tvorbě se musí vysoká škola pohybovat v mezích zákona, stejně jako při aplikaci těchto vnitřních
předpisů při rozhodování o právech a povinnostech studentů. Zákonná úprava pro oblast vysokého
školství je specifická tím, že zákon na jednu stranu vymezuje kompetence vysokých škol,
ale na druhou stranu ve velké míře uděluje pouze obecné zmocnění k přijetí vnitřních předpisů,
které určité otázky upraví podrobněji. Toto obecné zmocnění však často nespecifikuje, které
konkrétní vztahy mají být vnitřním předpisem upraveny, ani nedává návod, jak je upravit.
Z množství takovýchto obecných zmocňovacích ustanovení je zřejmé, že úprava ve vnitřních
předpisech nebude omezena na technikálie či řešení méně podstatných otázek, ale bude zakotvovat
i normy stanovící práva a povinnosti. Pokud jsou vnitřní předpisy přijímány na základě zákonného
zmocnění, navíc v poměrně přísně regulovaném procesu jejich přijímání, pak lze mít za to,
že působnost vykonávaná na základě vnitřního předpisu je působností vykonávanou na základě
zákona (obdobně například Kudrová, V. Soudní přezkoumatelnost rozhodnutí založená vnitřním
předpisem vysoké školy. Dny práva 2009 – Days of Law: the Conference Proceedings, 1. edition.
2009. Brno: Masarykova univerzita). Jedním z takových vnitřních předpisů je i stipendijní řád přijatý
na základě zákonného zmocnění v §17 odst. 1 písm. g) zákona o vysokých školách. Přestože zákon
o vysokých školách nevymezuje přesné náležitosti toho, co má stipendijní řád obsahovat, je zřejmé,
že obsahem musí být zejména vymezení jednotlivých druhů stipendií a úprava otázek týkajících
se řízení o jejich přiznávání, případně nepřiznávání. Stipendijní řád Univerzity Karlovy v Praze,
který je relevantní pro posuzovaný spor, splňuje všechny jmenované požadavky – byl přijat
na základě zákonného zmocnění (§17 odst. 1 písm. g) zákona o vysokých školách) a upravuje
otázky ve věcech týkajících se stipendií.
[17] V nyní posuzovaném případě vznikl spor o to, podle jakých předpisů postupuje veřejná
vysoká škola při rozhodování o prominutí zmeškání lhůty k podání žádosti o přezkoumání
rozhodnutí o neudělení stipendia. Základem je bezesporu zákon o vysokých školách. Ten v §68
odst. 1 vylučuje aplikaci obecných předpisů o správním řízení na rozhodování o právech
a povinnostech studentů. V odstavci 3 uvedeného ustanovení jsou demonstrativně stanoveny
okruhy, které zahrnují rozhodování o právech a povinnostech studentů (k tomu rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2011, č. j. 4 As 26/2011 – 176), mezi nimiž je zahrnuto
i rozhodování o přiznání stipendií. Podle odstavce 4 potom platí, že student se může domáhat
přezkoumání rozhodnutí do 30 dnů ode dne, kdy mu bylo předmětné rozhodnutí doručeno,
a zmeškání této lhůty lze ze závažných důvodů prominout. K prominutí zmeškání lhůty zákon
o vysokých školách dále nic neuvádí, podrobnou úpravu ale obsahuje čl. 13 odst. 2 stipendijního
řádu. Městský soud navzdory uvedenému dovodil, že jelikož zákon o vysokých školách neobsahuje
komplexní úpravu rozhodování o právech a povinnostech studentů, je nutno v neupravených
otázkách postupovat podle správního řádu (konkrétně dle ustanovení §41 – Navrácení v předešlý
stav). Citované ustanovení stipendijního řádu považuje za rozporné se zákonem (správním řádem),
proto se necítil jím vázán a v podstatě ho vyloučil z použití.
[18] Nejvyšší správní soud se názorem městského soudu neztotožňuje. Možností uplatnění
obecných předpisů o správním řízení na rozhodování o právech a povinnostech studentů
se již zabýval v rozsudku ze dne 26. 11. 2009, č. j. 5 As 86/2008 – 52, kde vyslovil: „Zákon o vysokých
školách vylučuje použití obecných předpisů o správním řízení na rozhodování o právech a povinnostech studenta.
Vzhledem ke znění §68 odst. 1 zákona o vysokých školách nelze bez dalšího postupovat podle §105 téhož
zákona, podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v řízení ve věcech upravených tímto zákonem podle
obecných předpisů o správním řízení. Takto to zákonodárce určitě nezamýšlel, protože pak by §68 odst. 1 zákona
o vysokých školách neměl smysl. Ústavní soud ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 21/04 ze dne 26. 4. 2005, mimo jiné,
uvedl „vyloučení použití obecných předpisů o správním řízení při neexistenci jiných představuje rozpor se zásadou,
že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2
odst. 2 Listiny) a také rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje právo každého na stanovený postup
při domáhání se svých práv. Připouští-li vůbec doktrína použití analogie v oboru správního řízení, pak toliko
za omezujících podmínek – pouze v omezeném rámci za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a dále pouze
ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení. Nelze z těchto stanovisek ale dovodit závěr, dle něhož by bylo
lze považovat za akceptovatelné použitím analogie vytvořit procesní úpravu správního řízení v celé její úplnosti.“
Ve smyslu výše uvedeného nelze bez dalšího na základě ustanovení §105 zákona o vysokých školách bez ohledu
na dikci ustanovení §68 odst. 1 zákona o vysokých školách aplikovat všechny instituty správního řádu,
tak jak se domnívá stěžovatel. Na druhou stranu však nelze zcela akceptovat názor krajského soudu, který aplikaci
ustanovení správního řádu s odkazem na ustanovení §68 odst. 1 zákona o vysokých školách zcela vyloučil.
Nedokonalá procesní úprava nemůže jít k tíži účastníka řízení. Nejvyšší správní soud má tak zato, že správní řád,
respektive základní zásady správního řízení lze aplikovat pouze výjimečně za účelem vyplňování mezer procesní
úpravy, tak jak již judikoval Ústavní soud.“
[19] Nejvyšší správní soud nemá ani v tomto případě důvodu odchylovat se od uvedeného
názoru, který navíc vychází z judikatury Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne
26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04, na který odkazoval městský soud i stěžovatel). Platí tedy, že pokud
speciální předpisy právní úpravu obsahují, není třeba obracet se na správní řád, jakožto obecný
předpis o správním řízení (obdobně i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2011,
č. j. 8 Ans 12/2011 – 132, či ze dne 27. 5. 2014, č. j. 8 As 52/2013 - 69); ustanovení §180 odst. 1
správního řádu se v takovém případě neuplatní. Citovaný nález Ústavního soudu je třeba chápat tak,
že není možno vyloučit použití správního řádu v případě, kdy by neexistovala jiná úprava a byla
by tak vytvořena mezera v právu, kterou by nebylo jak jinak zaplnit. Nejde o případ,
kdy by použitím analogie měla být vytvořena procesní úprava v celé její úplnosti, jak má na mysli
citovaný nález Ústavního soudu. Neexistence právní úpravy by dle Ústavního soudu založila rozpor
s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo každého na stanovený postup
při domáhání se svých práv. K takové situaci ale v důsledku ustanovení §68 odst. 1 zákona
o vysokých školách nedochází. Zákon o vysokých školách totiž obsahuje relevantní procesní
úpravu, která je provedena stipendijním řádem, a případné použití správního řádu tak nemůže
založit procesní úpravu v celém rozsahu, když v relevantních předpisech úprava existuje.
[20] Zákonodárce pro rozhodování o právech a povinnostech studentů výslovně vyloučil použití
správního řádu, aby ponechal tuto problematiku možnosti úpravy vnitřními předpisy. Jestliže
zároveň neupravil v zákoně o vysokých školách, případně jiném zákoně, veškerá práva a povinnosti
i procesní postupy, pak by vysoká škola měla úpravu zahrnout do svých vnitřních předpisů.
Zákonodárce tak umožnil vysokým školám vytvořit si soubor pravidel zvláštních, pro konkrétní typ
řízení a pro konkrétní skupinu subjektů (studenty) vhodnějších. K obdobnému závěru dospěl
Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 As 79/2011 – 120, na který odkazoval
stěžovatel v kasační stížnosti.
[21] Právní úprava prominutí zmeškání lhůty pro podání žádosti o přezkoumání rozhodnutí
o nepřiznání stipendia je tedy obsažena v §68 zákona o vysokých školách a doplněna
ustanovením čl. 13 odst. 2 stipendijního řádu. Z uvedených ustanovení je zřejmé, komu se žádost
o prominutí zmeškání lhůty podává, v jaké lhůtě, jakým způsobem i z jakých důvodů. Takové
vymezení lze považovat za komplexní, a proto neexistuje mezera, kterou by bylo třeba vyplnit
aplikací správního řádu. Zmocnění k vydání rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty je založeno
vnitřním předpisem, který byl přijat na základě zákonného zmocnění, a tudíž na základě zákona.
Proti takovému rozhodnutí nelze vznášet žádné připomínky. Možnost provést konkrétní ustanovení
zákona ve vnitřních předpisech veřejné vysoké školy potvrdil zdejší soud v již citovaném rozsudku
ve věci sp. zn. 4 As 26/2011. Pro úplnost je třeba konstatovat, že přestože je použití obecných
předpisů o správním řízení v posuzovaném případě vyloučeno, na základní zásady činnosti
správních orgánů uvedené v §2 až 8 správního řádu je nutno brát přesto zřetel (§177 odst. 1
správního řádu). I toto pravidlo bylo v posuzovaném případě dodrženo, rozhodnutí stěžovatele
ani posuzovaný procesní postup stanovený stipendijním řádem nejsou v rozporu se základními
zásadami činnosti správních orgánů. Nejvyšší správní soud se tedy neztotožnil s městským soudem,
naopak chápe právní úpravu, podle níž postupoval stěžovatel, jako řádnou a úplnou, ve věci
tak rozhodoval příslušný orgán. Proto nezbylo než napadený rozsudek zrušit.
[22] V závěru napadeného rozsudku městský soud ještě učinil obiter dictum poznámku
k posouzení závažnosti důvodů pro prominutí zmeškání lhůty, která byla s ohledem na vypořádání
věci předčasná, jak městský soud sám konstatoval. Nejvyšší správní soud proto k této poznámce
pouze okrajově poznamenává, že nesdílí názor městského soudu. Ustanovení §4 odst. 2 správního
řádu se na posuzovanou věc v žádném případě nepoužije, což vyplývá z jazykového výkladu tohoto
relevantního ustanovení, neboť stěžovatel nečiní žádný úkon (který předpokládá uvedené
ustanovení), při němž by byl povinen žalobce poučit o jeho právech a povinnostech. Navíc pokud
žalobce žádal o určité dobrodiní, nebyl stěžovatel, jako správní orgán, povinen ho upozorňovat
na nedostatky této žádosti. K posouzení závažnosti důvodů pro prominutí zmeškání lhůty
a vyhodnocení toho, zda bude k prominutí zmeškání lhůty přistoupeno či nikoli (a to ať už protože
nebyly závažné důvody naplněny, či přestože závažné důvody byly naplněny), je nutno konstatovat,
že toto posouzení je předmětem správního uvážení, jak rovněž plyne z jazykového vyjádření:
„… zmeškání této lhůty lze ze závažných důvodů prominout.“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 7 Afs 55/2012 – 23). Rozsah soudního přezkumu rozhodnutí
založeného na správním uvážení je potom omezen, kontrola zákonnosti rozhodnutí se může
odehrát jen v rovině přezkumu dodržení procesních práv žalobce a kontroly toho, zda nebyly
překročeny zákonem či obecnými právními principy stanovené meze správního uvážení nebo jej
nebylo zneužito.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Napadený rozsudek
městského soudu proto dle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení. V souladu s ustanovením §110 odst. 4 s. ř. s. je městský soud právním názorem
uvedeným v tomto rozsudku vázán.
[24] S ohledem na §109 odst. 3 s. ř. s. byl zrušen nejen výrok I. napadeného rozsudku, ale spolu
s ním i výrok II. o nákladech řízení, neboť je na výroku I. závislý. Nejvyšší správní soud tak zrušil
napadený rozsudek ve všech jeho výrocích, jelikož výrok II. nemůže samostatně obstát. O náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne v souladu s §110 odst. 3, větou první, s. ř. s. městský
soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu