ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.44.2013:125
sp. zn. 2 As 44/2013 - 125
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce J. H., zastoupeného
JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti
žalovanému Ministerstvu zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, za účasti: I. Obce
Šimanov, se sídlem Šimanov 58, II. V. P., III. Ing. M. P., IV. M. H., o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2013, č. j. 31 A 2/2012 - 130,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce a osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 11. 2011, č. j. 156798/2011-MZE-15111, kterým bylo zamítnuto odvolání
žalobce a osob zúčastněných na řízení II. a III. proti rozhodnutí Krajského úřadu Vysočina,
odboru lesního a vodního hospodářství a zemědělství ze dne 13. 7. 2011, č. j. KUJI-55520/2011,
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo na základě ustanovení §43
odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „vodní zákon“) deklarováno, že v případě povrchových vod vyskytujících
se na pozemcích p. č. 1025/19, 10/1, 449/1 a 1045/1, v k. ú. Šimanov na Moravě, číslo
hydrologického pořadí 4-16-01-028, nejde o vodní tok, ve smyslu §43 odst. 1 vodního zákona.
Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 31 A 2/2012-130, napadeným nyní
kasační stížností, žalobu pro nedůvodnost zamítl.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že se obsáhlá žalobní
argumentace koncentruje prakticky do dvou námitek. První námitkou je nepřezkoumatelnost
obou předcházejících správních rozhodnutí, druhá námitka spočívá v tvrzení, že správní orgány
rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného stavu věci, neboť účelově lpěly pouze
na podkladech opatřených již v předchozím řízení a ignorovaly důkazy předložené účastníky
řízení, které těmto závěrům oponují.
K otázce namítané nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí krajský soud uvedl,
že žalovaný všechny body odvolání [uvedené pod body a) až g)] vypořádal. Jakkoli
by argumentace k jednotlivým odvolacím námitkám mohla být komplexnější, dle názoru
krajského soudu je rozhodující, že ani preciznější argumentace žalovaného by nemohla vést
k vydání rozhodnutí jiného obsahu. Zde krajský soud poukázal především na body C a D
odůvodnění rozhodnutí žalovaného, kde byly vypořádány důkazy předložené účastníky řízení.
Upozornil, že mezi účastníky není sporná existence nádrže naplňované ze studny na parcele
p. č. 449/1 v k. ú. Šimanov na Moravě ani fakt, že z této nádrže vytéká voda. Sporné je pouze
posouzení charakteru těchto vytékajících vod.
Pokud jde o žalobou namítané nedostatečné a účelové vyhodnocení jednotlivých důkazů,
krajský soud konstatoval, že žalovaný důkazy předložené účastníky fakticky rozřadil do tří skupin,
podle toho, jak hodnotil jejich relevanci. První skupina důkazů potvrzuje skutečnosti fakticky
nesporné, tedy především fakt, že se v řešené lokalitě nachází vodní nádrž o rozměrech zhruba
10x10 metrů, z níž přepadem odtéká část vody, která je přes další pozemky odváděna dále.
O těchto důkazech bylo pojednáno v části C odůvodnění rozhodnutí žalovaného; krajský soud
jejich výčet uvedl na straně 6 a 7 odůvodnění rozsudku.
Druhou skupinu představují důkazy, které byly zpochybněny, respektive vyvráceny
stanoviskem Zemědělské a vodohospodářské správy, oblasti povodí Moravy a Dyje, pracoviště
Jihlava, dále jen „ZVHS Jihlava“ ze dne 15. 11. 2007. Zde krajský soud konstatoval, že žalovaný
v části D odůvodnění svého rozhodnutí jasně vyložil, proč ve světle tohoto stanoviska nemohou
obstát starší vyjádření, na něž poukazoval žalobce, a to vyjádření ZVHS Jihlava ze dne 10. 6. 2004
a vyjádření vodoprávního úřadu – Magistrátu města Jihlavy ze dne 17. 5. 2004. Krajský soud
akceptoval základní argument správních orgánů, dle kterého je rozhodující, jaký je aktuální stav
v dané lokalitě; ten reprezentuje právě stanovisko ZVHS Jihlava ze dne 15. 11. 2007.
Je-li předmětem posuzování aktuální stav území, je třeba vycházet z podkladů aktuálních, přičemž
podklady z roku 2004 jsou zastaralé. V této souvislosti krajský soud odkázal na názor vyslovený
k této otázce v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2012, č. j. 2 As 30/2011 – 127
(všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), kde bylo shodně
provedené vyhodnocení uvedených podkladů plně aprobováno (zmiňované rozhodnutí zdejšího
soudu bylo vydáno v prakticky totožné věci, týkající se posouzení existence vodního toku
na pozemcích sousedících s nyní posuzovanou lokalitou – pozn. NSS).
Co se týče třetí skupiny důkazů, ty byly dle názoru krajského soudu vyhodnoceny jako
neprůkazné, a to v kontextu údajů Centrální evidence vodních toků. Jednalo se o účastníky
předložené mapové podklady a dvě urbanistické studie obce Šimanov, blíže popsané na str. 8
odůvodnění rozsudku.
Samostatně se krajský soud zabýval vyhodnocením znaleckého posudku doc. Ing.
Bohuslava Pivody, CSc. ze dne 17. 4. 2010 (dále jen „znalecký posudek doc. Pivody“).
I zde krajský soud odkázal na názor vyslovený zdejším soudem ve shora zmiňovaném rozsudku,
který se otázkou potřebnosti, respektive použitelnosti tohoto důkazního prostředku
v předcházejícím (typově shodném) správním řízení zabýval, přičemž aproboval názor Městského
soudu v Praze, potažmo správních orgánů obou stupňů, dle kterého k objasnění aktuálního
skutkového stavu nelze tento posudek použít.
Dále se krajský soud vyjádřil k tvrzení žalobce o předem zaujatém názoru správních
orgánů na danou věc. Konstatoval, že původní přístup správních orgánů doznal změny
v důsledku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2007, č. j. 31 Ca 62/2007 - 65,
kterým bylo prvostupňovému orgánu uloženo, aby v předcházejícím, typově shodném řízení,
týkajícím se sousední lokality, vydal rozhodnutí podle §43 odst. 2 vodního zákona. Správní orgán
prvého stupně tento příkaz krajského soudu respektoval a ve věci rozhodl; s ohledem na krátkou
lhůtu určenou soudem pro vydání rozhodnutí byl nicméně nucen vycházet z výsledku místního
šetření provedeného již v roce 2006 (a neprovedl tedy šetření nové). I tento postup správního
orgánu akceptoval Nejvyšší správní soud v již opakovaně zmiňovaném rozsudku. Krajský soud
upozornil, že rozsudek, kterým byl prvostupňový orgán zavázán vydat rozhodnutí, nikterak
nepředjímal, jakého obsahu má takové rozhodnutí být. Uvedl dále, že z obou správních
rozhodnutí je zřejmé, že se správní orgány podáními účastníků zabývaly, dospěly nicméně
k odlišným závěrům, než které považuje za správné žalobce. To však není důvod k tomu,
aby soud prohlásil, že bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces.
Konečně krajský soud obiter dictum poukázal na fakt, že se řízení v dané věci týkalo pouze
hodnocení části povrchových vod nacházejících se v dané lokalitě. O další části povrchových vod
vyskytujících se na pozemcích pod nyní řešenou lokalitou bylo již správními orgány rozhodnuto,
přičemž tato rozhodnutí byla přezkoumána jak Městským soudem v Praze, tak i Nejvyšším
správním soudem (již zmiňovaný rozsudek ze dne 7. 9. 2012, č. j. 2 As 30/2011 - 127). Správní
orgány zde dospěly k závěru, že se na pozemcích nacházejících se pod pozemky nyní
posuzovanými vodní tok nenachází; zákonnost těchto rozhodnutí pak potvrdily i správní soudy.
Výsledky zmiňovaného předcházejícího správního řízení tedy nejsou bez významu za situace, kdy
se na pozemcích, na které povrchové vody, o kterých má být v tomto řízení rozhodováno,
odtékají, nenachází vodní tok (povrchové vody protékající těmito pozemky nejsou vodním
tokem).
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku krajského soudu z důvodů vyplývajících z ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b), a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především namítá, že rozhodnutí správních orgánů i rozsudek soudu jsou
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Uvádí, že esenciální součástí práva na spravedlivý
proces je povinnost soudů vypořádat se se všemi argumenty uvedenými v žalobě. Stěžovatel,
spolu s osobami zúčastněnými na řízení předestřel v průběhu správního řízení velké množství
důkazů potvrzujících existenci vodního toku v řešené lokalitě. Většinu těchto podkladů však
správní orgány ignorovaly; v podrobnostech stěžovatel argumentuje formou tabulky
porovnávající argumenty účastníků řízení a způsob jejich vypořádání ze strany správních orgánů
(str. 4 – 13 kasační stížnosti). Dle názoru stěžovatele byl tedy dán důvod pro zrušení obou
správních rozhodnutí, neboť řízení před správními orgány bylo stiženo vadou spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgány vycházely, je v rozporu s obsahem spisu. Pokud
krajský soud tuto vadu nezohlednil a žalobu zamítl, je naplněn kasační důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jelikož krajský soud na existenci těchto nezohledněných
podkladů žádným způsobem nezareagoval, je i jeho rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů, což zakládá kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Dále stěžovatel krajskému soudu vytýká nesprávné právní hodnocení věci [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]. Dle jeho názoru krajský soud vůbec nereflektoval legitimní zájem účastníků
správního řízení na deklarování existence vodního toku v dané lokalitě. Nemovitosti
ve vlastnictví žalobce a dalších účastníků správního řízení jsou totiž vystaveny negativnímu
působení aktivního vodního toku, přičemž možnost ochrany jejich práv soukromoprávní cestou
je značně problematická. Dualismus veřejného a subjektivního práva přitom nemůže
být na překážku snaze žalobce a dalších osob dosáhnout právně relevantní deklarace existence
vodního toku v dané lokalitě; v případě, že by správní orgány postupovaly v souladu se zákonem
a existenci vodního toku ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 vodního zákona deklarovaly, bylo
by možné následně realizovat nápravu nežádoucího stavu cestou plnění zákonné povinnosti
správcem takového vodního toku. Správní orgány se nicméně reálným stavem věci prakticky
nezabývaly a pouze předestřely důvody existenci vodního toku popírající; tyto důvody jsou jednak
subjektivní, jednak učiněné předem (tj. ještě před zahájením správního řízení). Současně
se správní orgány odmítly věcí zabývat ve světle důkazů a argumentů předložených účastníky
řízení. Tímto postupem bylo popřeno jejich právo na spravedlivý proces. Krajský soud pochybil,
pokud pro tyto vytýkané skutečnosti rozhodnutí žalovaného nezrušil.
Bez odkazu na konkrétní kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. žalobce
dále namítá, že správní orgány a následně i krajský soud přehlédly, že dané správní řízení
(na rozdíl od správního řízení, jehož přezkum byl završen rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. 9. 2012, č. j. 2 As 30/2011 – 127) stojí na odlišných skutkových okolnostech.
V nyní posuzovaném správním řízení byly totiž nově předloženy důkazy osvědčující skutečný
stav v dané lokalitě. Jde především o monitoring ve formě 120 fotografií, pořízených v průběhu
14 měsíců, potvrzující, že se po celé sledované období v této lokalitě vyskytovala tekoucí
povrchová voda v korytě vodního toku. Dále jde o dvě komplexní urbanistické studie obce
Šimanov, které byly pořízeny osobami odborně kvalifikovanějšími, než jsou pracovníci, kteří
se podíleli na rozhodování v dané věci v prvním stupni. Ve studii z roku 1986 se výslovně
v souvislosti s danou lokalitou hovoří o existenci „vodoteče“, ve studii z roku 1998 je pak v dané
lokalitě zakreslena vodní nádrž a vodní tok. Pokud jde o stanovisko ZVHS Jihlava ze dne
15. 11. 2007, o které se opírají správní orgány i krajský soud, to se nikterak nevypořádává
s existencí předchozího stanoviska tohoto orgánu ze dne 10. 6. 2004, které vyznívá opačně.
V důsledku toho lze hovořit o porušení principu předvídatelnosti (§2 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád – dále jen „správní řád“), neboť došlo k právnímu přehodnocení
věci bez změny skutkového stavu. Správní orgány ani soud se přitom nevypořádaly s námitkou,
že pro takovou změnu nebyly splněny podmínky.
Správní orgány i krajský soud též ignorovaly jeden z klíčových podkladů, a to vyjádření
Magistrátu města Jihlavy, odboru životního prostředí ze dne 17. 5. 2004,
č. j. OŽP/04/4615-No-231/2 (dále též „vyjádření vodoprávního úřadu ze dne 17. 5. 2004“),
který žádné pochybnosti o charakteru předmětného vodního toku neměl a na místě zjištěný
skutkový stav charakterizoval jako „koryto vodního toku“. I v tomto případě tedy došlo, dle názoru
stěžovatele, k porušení ustanovení §2 odst. 4 správního řádu, neboť nebyla vypořádána dvě zcela
rozdílná hodnocení různých vodoprávních úřadů, které nejsou ve vzájemném vztahu nadřízenosti
či podřízenosti.
Stěžovatel konečně namítá též desinterpretaci znaleckého posudku doc. Pivody, který
výslovně zmiňuje existenci potoka v řešené lokalitě. Žalovaný totiž klamavě umisťuje předmětný
vodní tok na jižní stranu (tedy do prostoru podél silnice II. třídy a dále podél obecní cesty
na parcele p. č. 1025/32 v k. ú. Šimanov na Moravě), zatímco znalecký posudek zmiňuje vodní
tok na západní straně pozemku, na parcelách p. č. 20/1 a p. č. 20/3 v témže katastrálním území.
Na podporu svých tvrzení připojil stěžovatel fotokopii vyjádření ZVHS Jihlava ze dne
10. 6. 2004, zn. 116/Po/JI/2004, k záměru úpravy návesního prostoru v obci Šimanov a kopii
vyjádření Magistrátu města Jihlavy, odboru životního prostředí ze dne 17. 5. 2004
č. j. OŽP/04/4615 – No-231/2, k témuž záměru.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především upozornil, že obsah kasační
stížnosti je prakticky totožný s obsahem žaloby. Uvedl dále, že obě správní rozhodnutí
srozumitelně popsala, proč zjištěné povrchové vody nelze považovat za vodní tok, ale spíše
za dešťovou kanalizaci, která odvádí vodu převážně z uměle vytvořených technických zařízení.
Dále uvádí, že pro rozhodování dle ustanovení §43 odst. 2 vodního zákona je nutno vycházet
z aktuálního skutkového stavu věci (zde stavu v roce 2011), a není proto rozhodující,
zda se v dané lokalitě v minulosti nacházel nějaký drobný vodní tok; u vodních toků
v přirozeném korytě nelze vyloučit změnu či dokonce vymizení jejich toku. Aktuální stav věci
byl ve správním řízení zjištěn dostatečně, na čemž účastníky předkládané důkazní prostředky
nemohly ničeho změnit. Pokud jde o žalobcem namítaný rozpor mezi stanovisky ZVHS Jihlava
ze dne 10. 6. 2004 a ze dne 15. 11. 2007, zde žalovaný upozorňuje, že ani stanovisko z roku 2004
o existenci vodního toku nehovoří, pouze zmiňuje, že „v první fázi bude obnoveno koryto původního
potoka na západní straně skládky“. Co se týče závěrů znaleckého posudku doc. Pivody, žalobce
pomíjí tu jeho část, která jednoznačně uvádí, že existenci koryta potoka potvrzují pouze
objednatelé posudku (odvolatelé v daném správním řízení). Jako řešení odvodu mokřiny
je v tomto posudku uvedeno „provést odvodnění srážkových vod otevřenými stokovými žlaby“, což platí
pro celou mokřinu vzniklou vypouštěním vod z nikoli přirozeného zdroje a vod srážkových.
Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Ke kasační stížnosti se dále podáními ze dne 1. 9. 2013 a 14. 9. 2014 vyjádřily též osoby
zúčastněné na řízení II. a III. Uvedly, že správní orgány ani následně krajský soud dostatečně
nezjistily skutkový stav věci, a to přesto, že ve správním řízení i v řízení před soudem byla
předložena celá řada důkazů vyvracejících závěry správních orgánů (skutkový stav doložený
fotografiemi s výsledky dlouhodobého monitoringu předmětného vodního toku, listiny
od právnických a fyzických osob, několik map včetně ortofotomapy z portálu Českého úřadu
zeměměřického a katastrálního s grafickým znázorněním vodního toku a vodní nádrže atd.).
Zcela byl též ignorován výsledek šetření Veřejného ochránce práv, který konstatoval, že základem
pro posouzení věci jsou hmatatelné důkazy, a to zejména fotografie, situace v místě a katastrální
mapy se způsoby využití dotčených pozemků. Poté, co se osoby zúčastněné na řízení seznámily
s obsahem kasační stížnosti, obrátily se na odborníka zabývajícího se danou problematikou
a za jeho pomoci obstaraly podklady jednoznačně prokazující, že posuzovaný vodní
tok je v Centrální databázi vodních toků Ministerstva zemědělství identifikován pod číslem
10190534. Jeho správcem je povodí Moravy, s. p., který jej spravuje v režimu ustanovení
§49 odst. 4 vodního zákona. Tyto důkazy přiložily ke svému vyjádření. Jedná se o mapu
v měřítku 1:5200 z portálu Centrální evidence vodních toků a ortofotomapu z téže evidence
(v měřítku 1:3200), v nichž je předmětný tok identifikován, včetně jeho kódového označení. Dále
osoby zúčastněné na řízení předložily výřez ze základní mapy ČR v měřítku 1:10000, spolu
se zvětšeným výřezem této mapy, vztahující se k obci Šimanov, kde je v dané lokalitě zakreslen
vodní tok. Předložen byl též výřez z mapového podkladu, označeného „Vodní hospodářství
a ochrana vod“ v měřítku 1:11516, kde je v posuzované lokalitě zakresleno koryto toku, vlévajícího
se do vodních toků páteřní sítě. Z mapových podkladů byly předloženy též dva výřezy ze základní
vodohospodářské mapy (v měřítku 1:50000), listu 23 - Jihlava (stav k roku 1993),
a to bez vodních toků evidence ZABAGED, tak i s těmito údaji. Osoby zúčastněné na řízení
konečně předložily též kopii dopisu Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka,
v. v. i. ze dne 13. 8. 2013, č. j. VUV 2013/01598, adresované osobě zúčastněné na řízení III.,
vyjadřující se ke způsobu vytváření základní vodohospodářské mapy (v měřítku 1:50000) a mapy
záplavových území (v měřítku 1:10000) a jejich použitelnosti. V doplnění svého vyjádření osoby
zúčastněné na řízení předložily taktéž kopii zprávy Zástupkyně Veřejného ochránce práv ze dne
5. 3. 2013 sp. zn. 5067/2010/VOP/JVE; dle jejich názoru se týká velmi obdobné věci jiných
osob, kde na základě vstupu Veřejného ochránce práv do případu došlo (na rozdíl od nyní
posuzované věci) ke zjednání nápravy.
K věci se vyjádřila též osoba zúčastněná na řízení IV. Ve svém podání ze dne 19. 10. 2013
se připojila k argumentaci stěžovatele i osob zúčastněných na řízení II. a III.
Osoba zúčastněná na řízení I. se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Z logiky věci se Nejvyšší správní soud zabýval nejprve námitkou stěžovatele, dle které
je napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Bylo-li by totiž
napadené soudní rozhodnutí nepřezkoumatelné, eo ipso by tím byla vyloučena možnost zabývat
se věcně dalšími kasačními námitkami. Před vlastním posouzením této kasační námitky je vhodné
poznamenat, že stěžovatel svou argumentaci spojil s kasačním důvodem uvedeným v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., zatímco vady řízení před krajským soudem zahrnující
i nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí je nutno podřadit pod kasační důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelova chybná subsumpce tohoto kasačního důvodu
pod nesprávné ustanovení zákona nicméně nebrání věcnému posouzení této námitky, neboť
podřazení kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí
právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem (viz například rozsudek zdejšího soudu
ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Závěr stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu stojí na tvrzení,
že krajský soud (stejně jako správní orgány) vůbec nereagoval na konkrétní důkazy, jichž
se dovolával stěžovatel i další účastníci předcházejícího správního řízení. S tímto názorem
Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Stěžovatel v kasační stížnosti předložil rozsáhlou tabulku
zahrnující jednotlivé důkazy (v řadě případů ovšem pouze skutečnosti, které z povahy věci nelze
za důkazy vůbec považovat), přičemž u jednotlivých položek uvedl deficity v jejich věcném
vypořádání. Prakticky shodnou tabulku stěžovatel učinil i součástí správní žaloby (zde je navíc
oproti kasační stížnosti zmiňováno pouze nezohlednění svědectví M. P. ze dne 5. 4. 2006; naopak
v kasační stížnosti je nad rámec žaloby zmiňováno nevypořádání poslední odvolací námitky
uvedené na str. 5 odst. 1 odvolání). Nejvyšší správní soud porovnáním údajů uvedených ve
zmiňované tabulce s odůvodněním rozsudku krajského soudu ověřil, že krajský soud (až na
výjimku, která bude zmíněna dále) všechny stěžovatelem zmiňované důkazní prostředky
reflektoval a v kontextu odůvodnění obou správních rozhodnutí je také (byť velmi stručně)
zhodnotil. Nezabýval se pouze některými položkami, které ze své podstaty nemohou
představovat důkaz v jeho materiální podstatě (různá vyjádření účastníků řízení, jejich stížnosti,
apod.). Výslovně se krajský soud opomněl vypořádat pouze s námitkou stěžovatele, dle které
se správní orgány vůbec nezabývaly projektovou dokumentací vypracovanou Ing. M. v roce 2004
(včetně její původní zprávy), kde se měl zmiňovaný projektant v souvislosti s řešením existence
skládky v dané lokalitě zmínit o existenci původního koryta potoka na tomto území. Tento
objektivně existující deficit v argumentaci krajského soudu ovšem Nejvyšší správní soud
nepovažuje za natolik zásadní, aby mohl vyvolat nepřezkoumatelnost jím vydaného rozsudku;
za rozhodující považuje fakt, že všechny ostatní důkazy, jichž se stěžovatel v žalobě dovolával,
krajský soud zohlednil a vyhodnotil (těchto důkazů byla celá řada), přičemž je také nutno
zohlednit fakt, že s tímto důkazem se přezkoumatelným způsobem vypořádal prvostupňový
orgán (podrobněji viz dále).
Pod námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu lze podřadit též námitku
stěžovatele, dle kterého krajský soud (stejně jako správní orgány) ignoroval jeden z klíčových
podkladů, za který stěžovatel označuje vyjádření vodoprávního úřadu – Magistrátu města Jihlavy
ze dne 17. 5. 2004, č. j. OŽP/04/4615-No-231/2, ve kterém je zmiňována existence zaneseného,
respektive zasypaného původního koryta toku na západní straně skládky, v návesním prostoru
obce Šimanov. Tuto argumentaci stěžovatele zcela jednoznačně vyvrací odůvodnění napadeného
rozsudku na str. 7 a 8, kde krajský soud tuto listinu výslovně zmiňuje; uvádí přitom,
že jde o jeden z důkazů, které byly zpochybněny, respektive vyvráceny novějším stanoviskem
ZVHS Jihlava ze dne 15. 11. 2007, č. j. OPM/JI/83/07 (toto vyhodnocení důkazů správními
orgány pak spolu s vyhodnocením dalších důkazů ve správní řízení jako celek aproboval).
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami stěžovatele podřaditelnými
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy tvrzením, že správní orgány ignorovaly
převážnou část podkladů předložených ve správním řízení jeho účastníky; rozhodnutí žalovaného
tak, dle názoru stěžovatele, nevychází z řádně zjištěného skutkového stavu věci. I zde stěžovatel
odkazuje na tabulku předestřenou již v žalobě krajskému soudu, zahrnující jednotlivé důkazní
prostředky, jichž se účastníci dovolávali, spolu s jejich vyjádřeními a námitkami. Ani této
argumentací stěžovatele zdejší soud nemůže přisvědčit.
Porovnáním údajů z tabulky uvedené v kasační stížnosti s odůvodněním prvostupňového
rozhodnutí je zřejmé, že prvostupňový orgán se se všemi rozporovanými důkazními návrhy
účastníků řízení vypořádal. Na tomto místě je přitom třeba znovu připomenout, že některé
položky předmětné tabulky nezahrnují důkazy, respektive důkazní prostředky ve smyslu
konkrétního podkladu sloužícího k prokázání či vyvrácení určité skutečnosti; v řadě případů jde o
názory účastníků řízení, jejich stanoviska, vyjádření, apod. Pokud jde o jednotlivé dokumenty,
které prvostupňový orgán v odůvodnění svého rozhodnutí označil za podklady, které zohlednil
při svém rozhodování, stěžovatelem zmiňované závěrečné stanovisko Veřejného ochránce práv
ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 312/2009/VOP/K, prvostupňový orgán ve shora uvedeném smyslu
výslovně zmiňuje, je nicméně faktem, že neuvádí, jaké konkrétní poznatky pro své rozhodování
z tohoto důkazního prostředku vytěžil. Tento zjevný deficit v argumentaci správního orgánu
nicméně Nejvyšší správní soud nepovažuje za podstatný, neboť obsahem tohoto stanoviska byl
pouze vyslovený právní názor, že řízení vedené dle ustanovení §43 odst. 2 vodního zákona je
řízením zahajovaným ex officio, přičemž v tomto řízení je nutné opatřit si konkrétní hmatatelné
důkazy o stavu posuzované lokality. Nejde tedy o důkazní prostředek, který by mohl jakkoliv
přispět k osvětlení mezi účastníky sporné okolnosti, tedy zda se v řešené lokalitě skutečně nachází
vodní tok, či nikoli. Prvostupňový orgán dále výslovně zmiňuje výsledky místního šetření
provedeného dne 13. 6. 2011, kde konstatuje, že na jednom z posuzovaných pozemků se nachází
vodní plocha – nádrž o výměře zhruba 100 m
2
. Tato nádrž je napájena přepadem ze studny;
z nádrže je vyvedeno potrubí odvádějící vodu přes další parcely, odvod vody pokračuje dále
otevřenou strouhou, přičemž na posledním z posuzovaných pozemků je tato strouha opět
zatrubněna. Zhruba čtyři pětiny ,,údajného vodního toku“ jsou tedy zatrubněny; v době místního
šetření se ve strouze nacházela voda. Na základě tohoto místního šetření prvostupňový orgán
konstatoval, že posuzovaná lokalita je pramennou oblastí, tedy přirozeně zamokřenou lokalitou,
na níž se nachází více studní, z nichž voda odtéká přepady a je dále odváděna stružkami;
v posuzovaném případě byla stružka zhruba ze čtyř pětin zatrubněna. V kontextu stěžovatelem
uváděných (údajně opomenutých) důkazních prostředků je třeba dále zmínit, že prvostupňový
orgán výslovně reflektoval skupinu podkladů, které označil za ,,podklady z let 2004 – 2006“. Jde
zejména o znalecký posudek doc. Pivody, vyjádření vodoprávního úřadu ze dne 17. 5. 2004, dále
výkres situace ,,Terénních úprav návesního prostoru“ z roku 2004, včetně průvodní zprávy k projektu
využití skládky v prostoru návsi v Šimanově, zpracovaný Ing. M. v roce 2004, vyjádření
ZVHS Jihlava ze dne 10. 6. 2004, zn. 116/Po/JI/2004, jakož i stěžovateli předloženou
ortofotomapu z databáze GIS Kraje Vysočina z roku 2006. Tyto podklady prvostupňový orgán
vyhodnotil tak, že nejde o skutečnosti nové, neboť byly již odpovídajícím způsobem
vyhodnoceny v rámci předcházejícího správního řízení, jehož předmětem bylo posouzení
existence vodního toku na sousedních parcelách. Pokud jde o urbanistické studie pro obec
Šimanov z roku 1986, i k těmto podkladům se prvostupňový orgán vyjádřil. Konstatoval,
že jde o listiny staré více jak deset let, které navíc pouze vyjadřují subjektivní pohled jejich
zpracovatele na řešenou lokalitu, kdy byla veškerá povrchová voda označena za ,,vodní tok“.
Nadto nebyly tyto studie dále zpracovávány a schvalovány – nejsou evidovány v systému
Evidence územně plánovací činnosti ČR. Prvostupňový orgán tedy uzavřel, že ani tyto listiny
nemohou představovat autoritativní deklaraci existence vodního toku v dané lokalitě; pro tyto
účely slouží řízení vedené dle §43 vodního zákona. Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že
ve správním řízení nebyly vůbec zohledněny fotografie rekonstrukčních prací na propustku na
místní komunikaci u vodní nádrže na pozemku p. č. 449/1 v k. ú. Šimanov na Moravě, stejně
jako výřez mapy z portálu www.mapy.cz se zakreslením předmětného toku. K těmto podkladům
prvostupňový orgán konstatoval, že neprokazují nic, co by mu již nebylo známo; existenci
vodního toku neprokazují. Prvostupňový orgán se konečně vypořádal též s předloženými
fotografiemi monitorujícími danou lokalitu v období od 28. 3. 2010 do 4. 6. 2011. Uvedl,
že fotografie byly pořízeny v místě, kde není provedeno zatrubnění stružky. Samotný fakt,
že po celou dobu byla v této stružce zdokumentována existence vody, však ještě neznamená,
že se jedná o vodní tok. Jde o odvod vody z přepadu studní a ze zamokřených míst, s možností
odvádění dešťové vody ze střech a komunikací v sousedství. Fakticky jde spíše o dešťovou
kanalizaci, kdy z trubek voda vytéká do otevřené strouhy.
Na základě takto provedeného dokazování prvostupňový orgán konstatoval, že celou
věc je nutno hodnotit v kontextu celé lokality; na výskyt povrchové vody je nutno nahlížet
v souhrnu všechen přírodních a umělých podmínek a vztahů. Posuzovanou lokalitu (stejně jako
pozemky nacházející se pod ní, které byly již předmětem samostatného řízení dle §43 odst. 2
vodního zákona) lze tedy hodnotit tak, že jde o zamokřené pozemky, kde jsou vybudovány
studny s přepadem, přičemž odvod této vody probíhá více či méně zanesenými a mělkými
strouhami, zachycujícími též povrchovou vodu z okolních pozemků. Tyto strouhy jsou sice
uměle vyhloubeny (za podmínek ustanovení §6 vodního zákona k takové činnosti není třeba
souhlasu vodoprávního úřadu), nelze je však považovat za koryto vodního toku.
Zdokumentovaná voda nepředstavuje vodní tok jako medium, ale má spíše charakter dešťové
kanalizace.
Z uvedeného je zřejmé, že prvostupňový orgán nejen zohlednil prakticky všechny
důkazní prostředky předložené účastníky, v rozsahu rozporovaném nyní kasační stížností, ale tyto
důkazy také vyhodnotil, a to jak samostatně, tak i v jejich kontextu (srov. §50 odst. 4 správního
řádu), přičemž výsledky tohoto vyhodnocení srozumitelně a konzistentně formuloval.
Na tyto závěry pak logicky navazuje i odůvodnění rozhodnutí žalovaného.
Ten, po vypořádání námitek o tvrzené podjatosti pracovníků prvostupňového orgánu, především
odmítl tvrzení, že prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V této
souvislosti odkázal na konkrétní pasáže odůvodnění, kde prvostupňový orgán konstatoval
a hodnotil jednotlivé skutečnosti. Odmítl dále tvrzení odvolatelů, že rozhodování
prvostupňového orgánu bylo subjektivní a předpojatě vycházelo pouze z již dříve opatřených
podkladů. K tomu uvedl, že v postupu prvostupňového orgánu nelze spatřovat jeho svévoli,
ale užití správního uvážení; k jeho překročení přitom nedošlo. Současně byl zohledněn
požadavek na kontinuální rozhodování (zde žalovaný implicitně odkazoval na výsledky
předcházejícího správního řízení týkajícího se posouzení existence vodního toku na sousedních
parcelách). K tvrzení, že prvostupňové rozhodnutí vychází z nedostatečně zjištěného stavu věci,
žalovaný především zdůraznil, že z povahy předmětu řízení vedeného dle §43 odst. 2 vodního
zákona je rozhodující zjištění současného stavu dané lokality, přičemž tento stav byl zjištěn
dostatečně. V souladu s prvostupňovým orgánem uvedl, že identifikovaná voda nevytéká
z přírodního pramene, ale ze studny a směřuje dále do umělé průtočné nádrže, zřízené z důvodu
zamokření lokality. Dále je voda odváděna silničními příkopy (částečně zakrytými) podél
komunikace, kam jsou sváděny i povrchové vody z okolních pozemků a voda ze střech okolních
domů. V místě, kde se komunikace stáčí do kopce, je voda propustkem pod komunikací
odváděna na parcelu 1025/19 v k. ú. Šimanov na Moravě, kde se nachází mokřina. Z této lokality
voda odtéká proraženými žlábky. Ty vznikly patrně proto, že odvodní strouhy pro předchozí
nedostatek údržby fakticky zanikly (jsou zaneseny listím a náletovými dřevinami). K argumentaci
odvolatelů, že prvostupňový orgán pominul jimi předložené mapové podklady
a fotodokumentaci, žalovaný uvedl, že oficiálním dokladem existujících vodních toků je Centrální
evidence vodních toků a její mapové podklady. Ke znaleckému posudku doc. Pivody konstatoval,
že znalec v něm výslovně uvádí, že existenci koryta potoka prokazují pouze objednatelé
znaleckého posudku, kterými jsou odvolatelé. Dále se z něj podává, že odvodnění mokřiny bylo
navrženo stokovými žlaby vyústěnými do potoka. V této souvislosti žalovaný poukázal
též na stanovisko ZVHS Jihlava ze dne 15. 11. 2007, č. j. OPM/JI/83/07, dle kterého voda
tekoucí po předmětných parcelách nemá charakter vodního toku; toto stanovisko je aktuálnější
než stanovisko téhož subjektu z roku 2004, kterého se dovolávají odvolatelé.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti žalovaný uzavřel, že považuje za prokázané,
že výskyt vody v dané lokalitě má převážně původ v uměle vytvořeném technickém zařízení.
Pokud by byl technicky odstraněn přepad ze studny, vysledovaný odtok vody by byl ukončen
a pouze by byly silničními příkopy odváděny atmosférické srážky. S prvostupňpovým orgánem
se shodl i v tom, že současný stav lze označit za živelné vytváření otokových žlábků, které
jde na vrub zanedbané údržby původního odvodnění. Upozornil též na potřebu respektovat
skutkové a právní závěry vyplývající z přecházejícího řízení vedeného ve věci sousední lokality
(zde správní orgány taktéž dospěly k neexistenci vodního toku, přičemž zákonnost tohoto
rozhodnutí byla následně přezkoumána Městským soudem v Praze i Nejvyšším správním soudem
- pozn. NSS). Žalovaný tedy uzavřel, že aprobuje názor prvostupňového orgánu, dle kterého
lze zjištěný výskyt odváděné vody považovat spíše za dešťovou kanalizaci.
Ze skutečností výše uvedených považuje Nejvyšší správní soud argumentaci stěžovatele
za zcela vyvrácenou. Je evidentní, že se oba správní orgány věcně vyjádřily ke všem relevantním
důkazním prostředkům předloženým jim účastníky řízení, přičemž provedené důkazy byly
srozumitelným způsobem vyhodnoceny; v případě, že správní orgány došly k závěru,
že navrhované důkazy nemohou přispět k objasnění skutkového stavu věci, tyto své názory
taktéž odůvodnily. Tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, potažmo rozhodnutí
orgánu prvého stupně, tak lze zcela odmítnout. Má-li stěžovatel za to, že měly být jednotlivé
námitky, argumenty a důkazní prostředky správními orgány (potažmo krajským soudem)
vypořádány ještě podrobněji, je možné ho odkázat na názor vyslovený zdejším soudem k otázce
nezbytné míry podrobnosti odůvodnění soudního rozhodnutí (přiměřeně lze tento názor
vztáhnout i na rozhodnutí správní). V rozsudku ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 130,
Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[p]řestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí
z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti
se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého
případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď
na každý jednotlivý argument účastníka.“ (obdobně viz například rozsudek tohoto soudu ze dne
25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98, publikovaný pod č. 2070/2010 Sb. NSS).
Další skupina kasačních námitek vychází z názoru, že správní orgány (potažmo krajský
soud) vůbec nezohlednily fakt, že v nyní vedeném správním řízení byly k dispozici též podklady,
které nebyly zohledněny v předchozím správním řízení týkajícím se posouzení existence vodního
toku v sousední lokalitě. Zde stěžovatel především namítá, že nebyly nikterak vyhodnoceny
fotografie monitorující po dobu 14 měsíců výskyt vody (dle názoru účastníků vodního toku)
a skutečnosti plynoucí z urbanistických studií obce Šimanov z let 1986 a 1998, které zmiňují
v dané lokalitě existenci vodoteče, respektive nádrže a vodního toku. Ani tomuto tvrzení
stěžovatele nelze přisvědčit. Jak bylo již podrobně popsáno výše, prvostupňový orgán
se se zmiňovanou fotodokumentací seznámil, přičemž výskyt vody ve strouze (respektive její
části, která není zatrubněná) nepopíral. Srozumitelně nicméně vyložil, proč tato voda nemůže
být považována za vodní tok, a to zejména s ohledem na charakter dané lokality a zdroj této
vody. Konstatoval, že tato strouha obsahující vodu je svou povahou spíše dešťovou kanalizací,
přičemž toto hodnocení věci akceptoval i žalovaný, který opět vyložil, z jakých důvodů dospěl
ke shodnému závěru. Stejně tak se prvostupňový orgán věcně zabýval i stěžovatelem
zmiňovanými urbanistickými studiemi. Ty označil za nepoužitelné, a to z důvodů jejich
zastaralosti (neodrážejí aktuální stav dané lokality) a neprůkaznosti (nejde o kvalifikované
stanovisko vodoprávního úřadu; urbanistické studie nejsou evidovány v Evidenci územně
plánovací činnosti ČR). I tento závěr žalovaný, v kontextu ostatních provedených důkazů,
akceptoval. Je tedy zřejmé, že se stěžovatel spíše domáhá přehodnocení důkazů provedených
ve správním řízení soudem. K tomu je třeba nejprve uvést, že i krajský soud s relevancí těchto
důkazních prostředků zabýval, přičemž vyhodnocení skutkového stavu věci oběma správními
orgány aproboval. Je sice zřejmé, že krajský soud výslovně nezopakoval jednotlivé skutkové
závěry žalovaného, to samo o sobě však nemůže vést k závěru, že se vyhodnocením jednotlivých
důkazů vůbec nezabýval. Rozsudek by bylo možné označit za nepřezkoumatelný (pro nedostatek
důvodů) pouze tehdy, pokud by soud postupoval apodikticky a bez očividné reflexe k obsahu
žalobních námitek, což se ovšem v daném případě nestalo. Za předpokladu, že je „rozhodnutí
žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něj zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci
účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li
se žalobní námitky i s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné,
aby si krajský soud správné závěry se souladnou poznámkou osvojil“ (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publikovaný pod číslem 1350/2007 Sb.
NSS). Stěžovatele je třeba upozornit též na fakt, že úkolem správních soudů není přehodnocovat
skutkové závěry správních orgánů plynoucí z provedeného dokazování, byly-li nabízející
se důkazní prostředky řádně zohledněny a byl-li současně skutkový stav věci v nezbytně nutném
rozsahu zjištěn, přičemž skutkové závěry obou správních orgánů s těmito podklady korespondují
a nevyznívají nelogicky (viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 2. 2007,
č. j. 5 Afs 165/2005 - 96).
V rámci této skupiny kasačních námitek stěžovatel též poukazuje na fakt, že původní
stanovisko ZVHS Jihlava ze dne 10. 6. 2004 vyznívá opačně než stanovisko téže organizace
ze dne 15. 11. 2007, přičemž tento rozpor nebyl nikterak odstraněn, respektive vysvětlen. K tomu
Nejvyšší správní soud uvádí, že i v tomto případě tvrzení stěžovatele zcela vyvrací především
odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Jak bylo popsáno výše, prvostupňový orgán výslovně
upozornil na obsoletnost stanoviska (vyjádření) z roku 2004, a to právě v kontextu stanoviska
z roku 2007 a výsledku provedeného místního šetření. Žalovaný i krajský soud tento způsob
vyhodnocení důkazů aprobovali s důrazem na nutnost rozhodovat na základě aktuálního stavu
věci. Tato úvaha se i zdejšímu soudu jeví jako zcela logická a nikterak nevybočující ze zásady
volného hodnocení důkazů (§50 odst. 3 správního řádu).
Je třeba také poznamenat, že nic nenasvědčuje závěru, že by vyjádření ZVHS Jihlava
ze dne 10. 6. 2004 bylo, materiálně vzato, závazným stanoviskem (ve smyslu jeho definice
v recentní úpravě v §149 odst. 1 správního řádu), tedy závazným podkladem pro navazující
správní rozhodnutí. Pokud snad tedy argumentace stěžovatele směřuje k tomu, že pozdější
revokace tohoto vyjádření by bylo možné dosáhnout pouze postupem předepsaným v ustanovení
§149 odst. 5 správního řádu, jde o předpoklad mylný. Pro úplnost Nejvyšší správní soud
poznamenává, že i za situace, kdy by uvedená premisa neplatila (zdejší soud nemá k záměru
„Úpravy návesního prostoru v obci Šimanov“, k němuž se zmiňované vyjádření vztahuje, bližší
informace), nelze přehlédnout, že nebylo vydáno pro potřeby nyní posuzovaného rozhodnutí,
tedy rozhodnutí dle §43 odst. 2 vodního zákona. Vyjádření ZVHS Jihlava z roku 2004
tedy rozhodně nemohlo mít v daném řízení závaznou povahu a bylo pouze jedním z důkazních
prostředků, jehož důkazní hodnota mohla být vyvrácena důkazním prostředkem jiným.
V rámci provedeného hodnocení důkazů stěžovatel též správním orgánům (potažmo
krajskému soudu) vytýká dezinterpretaci závěrů znaleckého posudku doc. Pivody, kdy mají
chybně interpretovat jeho zmínku o konkrétním umístění vodního toku v dané lokalitě. K tomu
je potřeba uvést, že žalovaný (v části D odůvodnění rozhodnutí) výslovně nezmiňuje závěr znalce
o konkrétním průběhu vodního toku v posuzované lokalitě; neprůkaznost tohoto důkazního
prostředku dovodil z konstatování znalce, že existenci koryta potoka potvrzují pouze objednatelé
posudků, kterými byli účastníci daného správního řízení. Žalovaný tedy logicky vycházel z toho,
že existenci vodního toku výslovně nepotvrzuje ani znalec; úvahy, kde konkrétně by se takový
hypotetický vodní tok měl nacházet, by tedy byly logicky vzato zcela bezpředmětné. Nad rámec
uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za nutné upozornit, že ve zmiňovaném znaleckém
posudku doc. Pivoda zmiňuje jen „původní koryto potoka, z části zasypané, z části zanesené“. Znalec
tak hovoří pouze o původním korytu potoka (nevylučuje tedy pouze, že zde v minulosti
potok - vodní tok existoval), přičemž z logiky věci lze též dovodit, že je-li toto původní koryto
z části zasypané, z části zanesené, je pojmově vyloučeno, aby se v něm mohla vyskytovat tekoucí
voda. Lze tedy uzavřít, že i přes výhrady stěžovatele k hodnocení předmětného znaleckého
posudku žalovaným, potažmo krajským soudem, Nejvyšší správní soud plně aprobuje jejich
závěry o neprůkaznosti tohoto důkazního prostředku.
V rámci výhrad proti dokazování provedenému ve správním řízení stěžovatel konečně
opakovaně namítá, že správní orgány vycházely především ze závěrů, které si učinily již předem,
a to v rámci předcházejícího řízení, ve kterém byla posuzována existence vodního toku
na sousedních parcelách. Je pravdou, že správní orgány výsledky tohoto předcházejícího řízení
v rámci hodnocení skutkového stavu věci zmiňují a i krajský soud (byť jen obiter dictum)
na výsledky tohoto řízení poukázal. Na rozdíl od stěžovatele však zastává Nejvyšší správní soud
názor, že tyto odkazy nesvědčí o předpojatém a apodiktickém přístupu k hodnocení důkazů,
neboť zmiňované výsledky předcházejícího správního řízení nejsou pro posuzovanou věc zcela
bez významu. Není sporu o tom, že stěžovatel i osoby zúčastněné na řízení byli účastníky řízení,
v němž bylo, ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 zákona o vodách, rozhodováno o existenci
vodního toku na parcelách p. č. 1025/32, 20/1, 29/3, 28/1 a 20/3 v k. ú. Šimanov na Moravě.
V tomto řízení, završeném rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 3. 2008, č. j. 1324/2008 – 16310,
bylo konstatováno, že povrchové vody vyskytující se na uvedených pozemcích nejsou vodním
tokem. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
9. 11. 2010, č. j. 11 Ca 180/2008 – 58 zamítnuta; zamítnuta byla rovněž kasační stížnost podaná
proti tomuto rozsudku (již opakovaně zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 9. 2012, č. j. 2 As 30/2011 – 127). Za situace, kdy byla zjišťována existence vodního toku
v místě nacházejícím se v bezprostředním sousedství lokality posuzované v tomto správním
řízení, přičemž v tomto předcházejícím řízení, opírajícím se převážně o stejné listinné podklady
jako řízení současné, bylo konstatováno, že povrchové vody, které se zde vyskytují, nemají
povahu vodního toku, neexistuje rozumný důvod, proč by na výsledek tohoto řízení nemohlo
být podpůrně odkázáno, a to tím spíše, že zákonnost obou správních rozhodnutí vydaných
v tomto řízení byla následně aprobována soudy. Pokud tedy krajský soud podotknul, že závěry
učiněné oběma správními orgány v této věci podporuje i fakt, že na pozemcích, na které odtékají
povrchové vody z nyní posuzované lokality, nebyla již dříve existence vodního toku autoritativně
shledána, jde o argument zcela logický, byť nikoli zásadní. Správní orgány (potažmo krajský soud)
nelze taktéž obviňovat z předpojatého přístupu k hodnocení některých listinných důkazů
předložených účastníky jen proto, že tyto důkazy byly předmětem hodnocení již v předcházejícím
správním řízení, a to s výsledkem, se kterým stěžovatel není srozuměn. Pokud tedy například
v předcházejícím správním řízení správní orgány dovodily, že stanovisko ZVHS Jihlava z roku
2004 je zastaralé a bylo překonáno stanoviskem téže organizace z roku 2007 či že znalecký
posudek doc. Pivody existenci vodního toku v řešené lokalitě neprokazuje, neexistuje rozumný
důvod, pro který by stejné důkazy nemohly být shodným způsobem vyhodnoceny i v prakticky
identickém správním řízení týkajícím se sousední lokality. Uvedené platí tím spíše, že správnost
těchto hodnocení potvrdily ve výše citovaných rozsudcích městský soud i soud zdejší.
Kasační stížností je krajskému soudu konečně vytýkáno nesprávné právní hodnocení věci
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. K tomu je úvodem nutno uvést, že tyto kasační námitky
představují prakticky beze zbytku převzatou žalobní argumentaci (body 15 až 23 kasační stížnosti
odpovídají bodům 5 až 13 žaloby, totéž platí pro body 25 a 26 kasační stížnosti a body 14 a 15
žaloby; bod 30 kasační stížnosti z podstatné části odpovídá bodu 17 žaloby). Kasační
argumentace stěžovatele tedy fakticky nepřináší prakticky nic nového, s čím by se již krajský soud
nevypořádal. Argumentace v kasační stížnosti přitom nesmí být představována pouhou
reprodukcí žalobních bodů, ale musí polemizovat s konkrétními závěry krajského soudu, který
tyto žalobní body vypořádal (srov. §102 s. ř. s). Z tohoto pohledu je tedy prakticky jedinou
argumentací, kterou se zdejší soud může zabývat věcně, tvrzení, že krajský soud zcela pominul
legitimní zájem stěžovatele a dalších účastníků správního řízení na deklarování existence vodního
toku v dané lokalitě. Argumentace stěžovatele je postavena na tvrzení, že pozemky v jeho
vlastnictví a vlastnictví osob zúčastněných na řízení jsou vystaveny negativním externalitám
(stékání povrchových vod), jež mají původ v řešené lokalitě, přičemž možnost ochrany svých
vlastnických práv prostředky soukromého práva považují za nedostačující. Mají za to, že pokud
by bylo deklarováno, že se na sousedních pozemcích nachází vodní tok (ve smyslu §43 odst. 2
vodního zákona), musel by být takovému toku přiřazen správce; ten by pak byl na základě
příslušných veřejnoprávních předpisů povinen zjednat nápravu i při nečinnosti vlastníků
pozemků, na nichž se takový vodní tok nachází. Nejvyšší správní soud této argumentaci rozumí,
nechápe však, jakým způsobem by podle představ stěžovatele měl krajský soud tento jeho
„legitimní zájem“ reflektovat. Úkolem krajského soudu bylo zhodnotit, zda (zejména po skutkové
stránce) obstojí závěry obou správních orgánů o neexistenci vodního toku v dané lokalitě.
Pro zohlednění stěžovatelem uváděného aspektu věci nebyl dán žádný prostor; právo účastníků
řízení na nerušený výkon jejich vlastnického práva nemá žádnou přímou souvislost
s vyhodnocením právní (ne)existence vodního toku na sousedních nemovitostech. Lze tedy
konstatovat, že ani tato kasační námitka není důvodná.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítnout.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že Nejvyšší správní soud nepřehlédl obsah vyjádření
ke kasační stížnosti osob zúčastněných na řízení II. a III. ani jimi předložené důkazní prostředky.
Zohlednění těchto důkazních prostředků nicméně v dané věci brání ustanovení §109 odst. 5
s. ř. s., dle kterého ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí,
Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Přestože tato procesní restrikce (zákaz uplatňování skutkových
novot až v řízení o kasační stížnosti) míří výslovně vůči stěžovateli, musí se logicky uplatnit
i ve vztahu k důkazním návrhům osob zúčastněných na řízení, které (nepodaly-li samy kasační
stížnost) na rozdíl od stěžovatele řízením o kasační stížnosti nedisponují a jejich důkazní aktivita
se tudíž nepředpokládá. Z hlediska věcného je třeba upozornit, že evidenční stav Centrální
evidence vodních toků byl jedním z důvodů, o které se obě správní rozhodnutí opírají. Osoby
zúčastněné na řízení tedy o relevanci tohoto podkladu musely již ve fázi správního řízení vědět,
a nic jim tak nebránilo s tímto skutkovým podkladem polemizovat a případně předložit shora
uvedené listiny již ve správním řízení či alespoň v řízení před krajským soudem. Ve svém
vyjádření ke kasační stížnosti ovšem výslovně uvádějí, že k opatření těchto dokladů přistoupily
až v návaznosti na seznámení se s obsahem kasační stížnosti. Takový postup je v rozporu
se smyslem řízení o kasační stížnosti, jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 4 Azs 1/2004-68. Zdejší soud konstatoval, že „[s]myslem omezení
stanoveného v §109 odst. 4 s. ř. s., (nyní §109 odst. 5 s. ř. s. – pozn. NSS) podle kterého ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží, je zamezit
situaci, kdy by Nejvyšší správní soud rozhodoval o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele,
než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím řízení. Skutečnostmi, ke kterým zdejší soud nepřihlíží,
je pak třeba rozumět možná pochybení správního orgánu při hodnocení jak skutkové podstaty, tak právních
závěrů.“ Z těchto důvodů tedy Nejvyšší správní soud listiny předložené osobami zúčastněnými
na řízení jako důkazy neprovedl a k jejich obsahu nepřihlédl.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
1 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nepřísluší. V případě žalovaného nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením
nějaké náklady (přesahující rámec běžné úřední činnosti) vznikly. Pokud jde o náklady řízení osob
zúčastněných na řízení, zde platí, že jim podle ustanovení §60 odst. 5 s. ř. s. (za použití §120
s. ř. s.) náleží právo na náhradu jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním
povinnosti, kterou jim soud uložil; právo na náhradu dalších nákladů může soud přiznat
jen na návrh a z důvodů hodných zvláštního zřetele. Jelikož žádná taková povinnost osobám
zúčastněným na řízení uložena nebyla a z jejich strany nebylo ani o přiznání nákladu řízení
žádáno, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že jim právo na náhradu nákladů řízení nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. prosince 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu