ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.155.2015:36
sp. zn. 3 As 155/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Podhrázkého v právní věci žalobce Ing. V. Š.,
proti žalovanému Ministerstvu obrany, se sídlem Praha 6, Tychonova 1, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015, č. j. 11 Ad
23/2013 - 94,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal dne 16. 12. 2013 k Městskému soudu v Praze
žalobu proti aktům vydaným ministrem obrany dne 30. 10. 2013, pod č. j. 529-3/2013-1140
a 187-4/2013-1140, s eventuálním návrhem na ochranu proti nečinnosti žalovaného.
Dne 23. 12. 2013 stěžovatel zaslal městskému soudu žádost o osvobození od soudních poplatků
v tomto žalobním řízení. Městský soud v návaznosti na uvedené podání doručil stěžovateli
vzor 060 - „Prohlášení o osobních, výdělkových a majetkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků“
s výzvou, aby předmětný vyplněný formulář městskému soudu vrátil do 10 dnů. Stěžovatel
dne 15. 5. 2014 požadované podklady městskému soudu doruč il; městský soud se tedy zabýval
otázkou, zda poměry stěžovatele odůvodňují jeho osvobození od soudního poplatku, avšak
dospěl k závěru, že tomu tak není. Jelikož neshledal ani podmínky pro částečné osvobození,
žádost stěžovatele usnesením ze dne 22. 6. 2015, č. j. 11 Ad 23/2013 – 94, zamítl.
Stěžovatel napadl uvedené usnesení městského soudu kasační stížností. Namítá,
že městský soud nerozhodoval podle stavu ke dni vydání usnesení, nesprávně interpretoval
důkazy a nerozhodoval v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel tvrdí,
že mu jeho současné majetkové poměry nedovolují zaplatit soudem vyměřený soudní poplatek.
Samotná skutečnost, že žalovaný stěžovateli doplatil dlužné peněžité plnění z let 2007 – 2010
nemůže být na újmu stěžovatele, neboť tyto finanční prostředky stěžovatel použil k uhrazení
dluhů a nákladů exekuce na dlužné výživné, které mu vznikly v důsledku bezdůvodného
nevyplacení peněžitého nároku žalovaným. Stěžov atel je toho názoru, že dluh na exekvované
výživné má přednost před soudním poplatkem, a proto je napadené usnesení městského soudu
nezákonné. Současně s kasační stížností žalobce rovněž požádal Nejvyšší správní soud
o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti (o této žádosti bylo již zdejším soudem
rozhodnuto usnesením ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3 As 155/2015 – 15).
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že městský soud nesprávně posoudil
otázku, zda jsou příjmy stěžovatele dostatečné pro osvobození od soudních poplatků v řízení
o předmětné žalobě, neboť vycházel z příjmů, které stěžovatel měl v době nařízené exekuce a kdy
byl vázán inhibitoriem, zakazujícím mu nakládat s majetkem, s výjimkou uspokojování základních
životních potřeb, pod což nelze zaplacení soudního poplatku podřadit. Stěžovatel přitom
existenci exekučního řízení tvrdil, městský soud však tuto námitku nevypořádal. Dále je
stěžovatelem namítáno, že městský soud učinil skutkové závěry z podkladů, jež si sám opatřil
a stěžovateli neumožnil se k nim vyjádřit před vydáním rozhodnutí. Rozhodl tak překvapivě, čímž
došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel má též za to , že soudem
zjištěný skutkový stav, týkající se jeho majetkových poměrů, neodpovídá stavu ke dni vydání
napadeného usnesení, neboť v té době již prostředky k zaplacení soudního poplatku stěžovatel
nedisponoval, poněvadž jimi uhradil část svých dluhů.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvedl, že usnesení městského soudu napadá
z kasačních důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. a), b) c) i d) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“), nicméně argumentace stěžovatele je obsahově podřaditelná pouze pod kasační důvody
dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. (judikatura Nejvyššího správního soudu konstantně posuzuje
důvody kasačních stížností podle jejich obsahu a nikoliv podle formálního označení - viz
například rozsudek ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 – 47; všechna zde citovaná rozhodnutí
NSS jsou dostupná rovněž na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné v obecné rovině nejprve uvést, že osvobození
od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka,
který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle §36 odst. 3 s. ř. s.
tak účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu
osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,
jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Úprava poplatkové povinnosti, včetně osvobození od ní, provedená zákonem o soudních
poplatcích, představuje jednu ze základních součástí práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je proto třeba vždy pečlivě zkoumat, zda jsou
pro osvobození od soudních poplatků splněny zákonné podmínky. Z povahy věci je to vždy
žadatel, kdo musí uvést skutečnosti, které osvobození od soudních poplatků odůvodňují.
Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publikovaném
pod č. 537/2005 Sb. NSS, vyslovil, že „povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně
na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník
tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“
(srov. obdobně například rozsudek ze dne 3. 8. 2011, č. j. 2 Afs 36/2011 - 81). Soud tedy z vlastní
iniciativy zpravidla nezjišťuje podrobnosti o majetkových poměrech žadatele. Hodnotí především
informace, které mu žadatel sám sdělí, popřípadě jej vyzve, aby potřebné skutečnosti doplnil
a vysvětlil nesoulad mezi nimi (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011,
č. j. 8 Afs 50/2010 – 91; citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Soud při rozhodování o osvobození od soudních poplatků přihlíží nejen k majetkovým
poměrům žadatele, ale také k výši soudního poplatku. Při hodnocení majetkových poměrů
žadatele je třeba zohlednit nejen výši jeho příjmů a množství disponibilních finančních
prostředků, ale rovněž i jeho možnosti si tyto prostředky opatřit. Rozhodnutí o žádosti pak musí
vždy vycházet z konkrétního posouzení naplnění výše uvedených podmínek a musí odpovídat
tomu, aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno uplatňovat
nebo bránit své právo. Osvobození od soudních poplatků je proto možno přiznat pouze osobě,
která objektivně není schopna soudní poplatek zaplatit a nemá jinou možnost, jak se domoci
svých práv, než cestou soudní. Vždy je však nutno přihlížet i ke konkrétním možnostem žadatele
opatřit si finanční prostředky. Zhodnocení všech rozhodných okolností, které vypovídají
o poměrech žadatele, je věcí úvahy soudu a promítá se do jeho závěru, zda je žadatel s ohledem
na své poměry schopen zaplatit soudní poplatek.
V nyní posuzované věci stěžovatel dne 16. 12. 2013 požádal o osvobození od soudních
poplatků v řízení o žalobě proti aktům vydaným ministrem obrany dne 30. 10. 2013,
pod č. j. 529-3/2013-1140 a 187-4/2013-1140, s eventuálním návrhem na ochranu proti
nečinnosti žalovaného. Dne 15. 5. 2014 tuto žádost odůvodnil tím, že nemá k zaplacení soudních
poplatků dostatečné prostředky a je odkázán na pomoc své rodiny. K výzvě městského soudu
rovněž předložil potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, v němž uvedl,
že je nezaměstnaný z důvodu zániku služebního poměru vojáka z povolání (v důsledku
předběžně vykonatelného rozhodnutí ministra obrany o odnětí vojenské hodnosti a neobnovení
služebního poměru po zrušení nezákonného rozhodnutí), příjmy ze závislé činnosti, z podnikání
či jiné samostatné výdělečné činnosti nemá; rovněž není příjemcem dávek hmotného a sociálního
zabezpečení. Je pouze vlastníkem či spoluvlastníkem čtyřech nemovitostí. Jako své závazky
stěžovatel uvedl především vyživovací povinnost ve výši 5.000 Kč měsíčně ( dle rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011, č. j. 25 Co 171/2010) , dluh ve výši 413.400 Kč
(výše měsíční splátky činí 7.800 Kč) z důvodu kupní smlouvy se smlouvou zástavní; platí též
měsíčně nájemné (1.909 Kč), SIPO (750 Kč) a UPC (389 Kč). K formuláři o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech připojil potvrzení ze dne 12. 7. 2013 o době vedení
v evidenci uchazečů o zaměstnání a o poskytování podpory v nezaměstnanosti a podpory
při rekvalifikaci, kupní smlouvu se smlouvou zástavní č. 718312424 (na základě níž došlo
k převodu vlastnického práva k bytové jednotce na stěžovatele), dále evidenční list pro výpočet
záloh na služby ze dne 1. 8. 2012, SIPO za prosinec 2013 a vyúčtování UPC ze dne 1. 6. 2013.
Stěžovatel dále doplnil, že citovaným rozhodnutím Měs tského soudu v Praze mu byla uložena
taktéž povinnost uhradit dlužné výživné ve výši 57.100 Kč. Usnesením Okresního soudu
v Hodoníně ze dne 12. 10. 2011, č. j. 43 EXE 394/2012 – 28, byla dále na jeho majetek nařízena
exekuce ve výši 93.600 Kč a byla mu uložena povinnost uhradit náklady exekuce ve výši
12.624 Kč a náklady oprávněného ve výši 14.000 Kč. K uhrazení výdajů spojených s exekucí byla
stěžovateli dle jeho tvrzení poskytnuta půjčka kmotrou Mgr. Z. G. ve výši 120.000 Kč.
Městský soud při rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků vycházel
z uvedených podkladů a rovněž si vyžádal od žalovaného informaci, v jaké výši byly stěžovateli
přiznány a vyplaceny finanční nároky spojené s jeho služebním poměrem. Ze sdělení žalovaného
plyne, že od roku 2010 stěžovateli náležel výsluhový příspěvek p řesahující částku 20.000 Kč
měsíčně, ze kterého je srážena daň ve výši 15 % (i v době podání žaloby) a po ukončení
služebního poměru vojáka z povolání mu bylo přiznáno rovněž odchodné ve výši 220.962 Kč.
Žalovaný dále sdělil, že stěžovateli byly vyplaceny taktéž doplatky platu ( 26.684 Kč za leden 2011,
74.302 Kč za únor 2013 a 141.896 Kč za leden 2014), doplatek podpory při rekvalifikaci
(12.643 Kč) a doplatek náhrady za zvýšené životní náklady (8.7 38 €). O těchto příjmech
stěžovatel městskému soudu ničeho neuvedl.
Na základě shora uvedených zjištění (zejména s ohledem na existenci zamlčených příjmů
stěžovatele a jejich výši) dospěl městský soud k závěru, že nejsou splněny podmínky pro to, aby
stěžovateli bylo přiznáno byť i jen částečné osvobození od soudních poplatků.
S ohledem na uplatněné kasační námitky stěžovatele se N ejvyšší správní soud z povahy
věci musel nejprve zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení městského
soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Teprve poté, dospěje-li kasační soud k závěru, že napadené
rozhodnutí přezkoumatelné je, může se zpravidla zabývat dalšími stížnostními námitkami
(viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, publikovaný
pod č. 617/2005 Sb. NSS).
Dle stěžovatele má namítaná nepřezkoumatelnost spočívat jednak v tom, že se městský
soud vůbec nevypořádal se stěžovatelem tvrzenou existencí exekučního řízení, v jehož rámci bylo
nařízeno inhibitorium zakazující mu (s výjimkou uspokojování základních životních potřeb)
nakládat s majetkem (pod což zaplacení soudního poplatku zařadit nelze); městský soud též
nezjišťoval skutkový stav týkající se majetkových poměrů stěžovatele k rozhodné době, tj. ke dni
vydání napadeného usnesení.
Z argumentace stěžovatele je zřejmé, že namítá nepřezkoumatelnosti napadeného
usnesení pro nedostatek důvodů. Pod tento termín je nutno podřadit nedostatek důvodů
skutkových. Bude se typicky jednat o případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy v řízení byly provedeny. O této otázce bylo zdejším soudem v minulosti
opakovaně judikováno (viz například rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 – 36,
publikovaný pod č. 1389/2007 Sb. NSS), ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2 005 – 298.
publikovaný pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 – 47, publikovaný
pod č. 386/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 – 25, publikovaný
pod č. 81/2004 Sb. NSS). Z citované judikatury je zřejmé, že opomene -li soud vypořádat
některou z řádně a včas uplatněných žalobních námitek, či neprovede-li navrhovaný důkaz, aniž
by vyložil, co ho k takovému postupu vedlo, jde zpravidla o vadu řízení (jejíž podmnožinou je
i nyní vytýkaná nepřezkoumatelnost), která může mít (a zpravidla také má) v liv na zákonnost
přezkoumávaného konečného rozhodnutí.
Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že se městský soud skutečně explicitně
nevypořádal se stěžovatelem namítanou exekucí na jeho majetek, tedy s jedním z argumentů
svědčícím ve prospěch jeho tvrzení o existenci důvodů pro přiznání osvobození od soudních
poplatků. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže být důvodem pro konstatování
nepřezkoumatelnosti tohoto usnesení. Není totiž pochyb o tom, že městský soud nepřiznal
stěžovateli osvobození od soudních poplatků především proto, že (z vlastní iniciativy) zjistil
existenci stěžovatelem nepřiznaných příjmů, ať již jednorázových (nedlouho před podáním
žaloby i v době probíhajícího soudního řízení), tak i pravidelných (výsluhový příspěvek).
Na základě zjištění, že stěžovatel nepřiznal jednorázové příjmy v celkové hodnotě několika set
tisíc Kč a pravidelné příjmy přesahující částku 20.000 Kč měsíčně, konstatoval, že předestřené
dluhy stěžovatele a jeho běžné výdaje neodůvodňují osvobození od soudních po platků;
především však uvedl, že k zamítnutí žádosti stěžovatele by postačovalo již jen zjištění těchto
neuvedených příjmů.
Přestože tedy lze městskému soudu vytknout, že výslovně nezareagoval na shora uvedený
argument stěžovatele, nelze přehlédnout, že ratio decidendi jeho úvah spočívá v závěru
o nehodnověrnosti údajů uváděných stěžovatelem. Taková úvaha přitom koresponduje
s náhledem Nejvyššího správního soudu na případy tohoto typu. Jak již bylo konstatováno,
ustálená judikatura zastává názor, dle kterého v případě žádosti o osvobození od soudních
poplatků leží břemeno tvrzení i důkazní na tom, kdo o takové dobrodiní žádá. Jestliže stěžovatel
některé skutečnosti rozhodné pro řádné posouzení podmínek vyžadovaných pro osvobození od
soudních poplatků zamlčel, fakticky tím diskvalifikoval skutečnosti jím uváděné a městský soud
tak již na základě tohoto zjištění nemusel samotné majetkové poměry stěžovatele dále hodnotit.
Lze přitom odkázat například na rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 8. 2009,
č. j. 1 As 39/2009 - 88, ze kterého se podává, že „[ú]častník řízení, který požádal o osvobození od
soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.) a který byl soudem řádně poučen (§36 odst. 1 s. ř. s.), je povinen uvést
a prokázat veškeré skutečnosti rozhodné pro posouzení žádosti. Vyplyne -li z uvedených údajů či obsahu spisu, že
jsou nevěrohodné, popř. neúplné, soud žádost zamítne.“ V rozsudku ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Ans 2/2007 - 51, Nejvyšší správní soud také uvedl, že „nedoloží-li účastník řízení své, byť
i tvrzené minimální, příjmy, je dán důvod pro zamítnutí jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku.“
Z uvedeného je tedy zřejmé, že nemůže obstát ani kasač ní argumentace stěžovatele,
dle které městský soud nevzal v potaz skutečnost, že přijatá peněžitá plnění od svého bývalého
zaměstnavatele použil k úhradě svých dluhů. Pokud totiž městskému soudu nepřiznal podstatnou
část svých příjmů, jež by mohly (a měly) být při rozhodování o jeho žádosti vzaty v potaz, vlastní
vinou se zbavil možnosti, aby městský soud takovou úvahu mohl vůbec provést. Ze stejného
důvodu je logicky lichá i jeho argumentace, dle které městský soud nerozhodoval na základě
aktuálního skutkového stavu.
Nedůvodné je konečně i tvrzení stěžovatele, dle kterého městský soud porušil jeho právo
na spravedlivý proces, neboť mu neumožnil vyjádřit se k podkladům pro vydání napadeného
usnesení, jež si sám opatřil (dotazem na žalovaného ohledně příjmů stěžovatele souvisejících se
zánikem jeho služebního poměru). K tomu je vhodné především poznamenat, že městský soud
pouze verifikoval tvrzení uváděná stěžovatelem v jeho žádosti. Nezjišťoval tedy okolnosti, které
nemohl stěžovatel považovat v souvislosti se svou žádostí za relevantní, ale pouze ověřil, zda
stěžovateli skutečně nejsou či nebyly vypláceny žádné příjmy ze závislé činnosti či v souvislosti
s ní, jak se výslovně podávalo z jeho žádosti. Podstatné přitom je, že stěžovatel ani v kasační
stížnosti existenci těchto příjmů nezpochybňuje. Není tedy důvod, proč by k nim nemělo být
přihlíženo, neboť pro stěžovatele nejde o skutečnosti překvapivé, přičemž jejich existenci
nikterak nezpochybňuje.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má úča stník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu n ákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o žalovaného, v jeho případě nelze o procesní úspěšnosti vůbec hovořit, neboť
napadeným usnesením městského soudu nebylo o jeho právech rozhodováno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e js o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu