ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.243.2015:30
sp. zn. 4 As 243/2015 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Valašské
muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, státní příspěvková organizace, se sídlem
Palackého 147, Rožnov pod Radhoštěm, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015, č. j. 62 Af 71/2014 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 9. 2013, č. j. ÚOHS-S270/2013/VZ-
18654/2013/512/JHI, uznal žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu podle §120 odst. 1
písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, neboť
„[…] nedodržel ustanovení §21 citovaného zákona, když plnění vymezené v čl. IV. 3, v etapě č. 2, čl. XI. a
XII. smlouvy o dílo uzavřené na veřejnou zakázku „Realizace stálé expozice v Sušáku“ zadal v jednacím řízení
bez uveřejnění, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v ustanovení §23 odst. 6 citovaného zákona,
přičemž výše uvedený postup zadavatele mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a s vybraným
uchazečem - TOMOLA CZ, s.r.o., IČO 25850709, Černov 47, 394 03 Černov - uzavřel dne 30. 5. 2008
smlouvu na plnění této veřejné zakázky.“ Za uvedený správní delikt žalovaný uložil žalobkyni pokutu
ve výši 50.000 Kč.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na §23 odst. 6 zákona o veřejných
zakázkách a konstatoval, že zadavatel může zadat veřejnou zakázku na služby v jednacím řízení
bez uveřejnění, jestliže tuto zakázku zadává v návaznosti na soutěž o návrh, podle jejichž pravidel
musí být veřejná zakázka zadána vybranému účastníkovi nebo jednomu z vybraných účastníků
této soutěže. Přitom spojení „v návaznosti na soutěž“ je nutné vykládat restriktivně a splnění
důvodů k zadání zakázky formou jednacího řízení bez uveřejnění musí prokázat zadavatel.
Uvedené tvrzení žalovaný podpořil odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie
ze dne 14. září 2004 ve věci C-385/02, Komise proti Itálii. Ustanovení §23 odst. 6 zákona
o veřejných zakázkách umožňuje, aby zadavatel oslovil pro zadání veřejné zakázky na služby
vybraného účastníka soutěže, jestliže plnění plynoucí z této veřejné zakázky dotváří vítězný
návrh. Žalovaný podotkl, že formou jednacího řízení lze podle §23 odst. 6 zákona o veřejných
zakázkách zadávat toliko veřejné zakázky na služby, nikoliv dodávky nebo stavební práce. Dospěl
k závěru, že v posuzovaném případě nemají všechny části plnění smlouvy o dílo při realizaci stálé
expozice takový charakter, aby vyžadovaly realizaci právě vítězem soutěže o návrh. Připustil,
že všechny položky uvedené v rámci etapy č. 1 a položky uvedené v čl. VI, XIII a XVIII etapy
č. 2 mohou být splněny s pomocí produktů, které je třeba dotvořit na základě vítězného návrhu.
Stejnou povahu však nemají položky uvedené v čl. VIII., IX., XI. a XII. Uvedl, že obsahem
čl. VIII. bylo dodání pulpitu, stolku pod PC, pracovního stolu a stohovatelných židlí. Kromě
pulpitu přitom uvedené předměty představují běžné technické zázemí, které mohl dodat
kterýkoliv výrobce či dodavatel nábytku. Ke stejnému závěru žalovaný dospěl také v případě
plnění uvedených v čl. IX. Dodávky uvedených položek proto nebylo možné poptávat
prostřednictvím jednacího řízení bez uveřejnění podle §23 odst. 6 zákona o veřejných zakázkách.
Žalovaný uvedl, že při aplikaci naposledy uvedeného ustanovení zadavatel nemůže vyzvat vítěze
soutěže o návrh k poskytnutí dodávky, ale toliko služby, a to navíc takové, při níž rozvíjí
myšlenku, jejíž základ předložil v soutěžním návrhu. V této části rozhodnutí žalovaný uzavřel,
že žalobkyně byla povinna zadat veřejnou zakázku na nábytek specifikovaný v čl. VIII. a IX.,
vyjma pulpitu, formou odpovídající hodnotě plnění, tj. 277.200 Kč bez DPH. S největší
pravděpodobností by se jednalo o veřejnou zakázku malého rozsahu a žalobkyně by proto byla
povinna postupovat v souladu se zásadami uvedenými v §6 zákona o veřejných zakázkách.
Závažnější závěry žalovaný dovodil ve vztahu k plnění podle čl. XI. a XII., tj. „technické vybavení
expozice“ a „technologie pro bezdrátového audioprůvodce expozicí - GuidePort 4 jazykové mutace“ v celkové
hodnotě 3.656.138 Kč bez DPH. V obou případech se podle žalovaného jednalo o elektroniku,
která je běžně k dostání, a proto žalobkyně nemohla postupovat podle §23 odst. 6 zákona
o veřejných zakázkách. Podle charakteru dodávek mohla postupovat prostřednictvím otevřeného
řízení, užšího řízení nebo zjednodušeného podlimitního řízení. Žalobkyně ovšem vyzvala
k poskytnutí předmětných dodávek pouze autora vítězného návrhu, a tím omezila soutěž, jakož
i výběr nejvhodnější nabídky. Co se týká vzájemné kompatibility průvodcovského systému
s dodanou elektronikou, stačilo, aby žalobkyně na základě vítězného návrhu vymezila parametry
dodávky elektroniky.
Při stanovení výše pokuty žalovaný přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně ve vymezeném
rozsahu vyloučila jakoukoliv soutěž, což představuje závažné porušení zákona. Nelze přitom
vyloučit, že kdyby žalobkyně postupovala v souladu se zákonem, mohla obdržet výhodnější
nabídky. Jednání žalobkyně se přitom jeví jako nedbalostní, nikoliv primárně účelové. Žádné další
přitěžující ani polehčující okolnosti žalovaný neshledal, a proto žalobkyni uložil pokutu ve výši
50.000 Kč.
Předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 2. 7. 2014, č. j. ÚOHS-R339/2013/VZ-
13781/2014/310/BRy, zamítl rozklad a potvrdil prvoinstanční rozhodnutí. V odůvodnění uvedl,
že námitky žalobkyně nepřinesly novou právní argumentaci, přičemž předseda stěžovatele se s
argumentací uvedenou v prvoinstančním rozhodnutí zcela ztotožnil.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 62 Af 71/2014 - 65, zrušil
rozhodnutí předsedy žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku soud
shrnul, že podstatou posuzovaného sporu je otázka, zda žalobkyně mohla poptávat v jednacím
řízení bez uveřejnění v návaznosti na dřívější soutěž o návrh na komponenty pro bezdrátového
audioprůvodce expozic v celkové hodnotě 3.338.098 Kč, a to společně se zbylým plněním
odpovídajícím vítěznému návrhu. Krajský soud poukázal na rozsudek Soudního dvora Evropské
unie ze dne 14. září 2004, ve věci C-385/02, Komise proti Itálii, a rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 11. 2012, č. j. 1 Afs 23/2012 - 102, a uvedl, že méně formalizovaný způsob
zadávání veřejné zakázky podle §23 zákona o veřejných zakázkách lze uplatňovat pouze
za splnění restriktivně interpretovaných podmínek. Nadto důkazní břemeno ohledně splnění
těchto podmínek nese zadavatel. Krajský soud rovněž zmínil rozhodnutí Soudního dvora
Evropské unie ze dne 14. října 2004 ve věci C-340/02, Komise proti Francii, a konstatoval,
že výjimka z povinnosti zveřejnit vyhlášení zakázky je možná pouze za předpokladu, že zadávaná
zakázka následuje po veřejné soutěži a musí být zadána úspěšnému zájemci, nebo jednomu
z úspěšných zájemců. To znamená, že mezi veřejnou soutěží na určitý výkon a navazující
zakázkou musí být zachován přímý funkční vztah. Krajský soud uvedl, že podle §23 odst. 6
zákona o veřejných zakázkách musí být pro použití jednacího řízení bez uveřejnění splněny tři
podmínky. Musí se jednat o veřejnou zakázku na služby, k jejímu zadávání dochází v návaznosti
na soutěž o návrh a již v soutěži o návrh bylo stanoveno pravidlo, podle něhož musí
být navazující veřejná zakázka zadána vybranému účastníkovi, nebo jednomu z vybraných
účastníků této soutěže. K první z uvedených podmínek krajský soud poznamenal, že veřejná
zakázka na služby je specifikována v §10 zákona o veřejných zakázkách. O veřejnou zakázku
na služby se podle tohoto ustanovení jedná tehdy, pokud nejde o veřejnou zakázku na dodávky
nebo stavební práce. Přitom veřejnou zakázkou na služby je rovněž veřejná zakázka, jejímž
předmětem je kromě poskytnutí služeb rovněž poskytnutí dodávky podle §8 zákona o veřejných
zakázkách, pokud předpokládaná hodnota poskytovaných služeb je vyšší než předpokládaná
hodnota poskytované dodávky. Krajský soud připomněl, že podle žalovaného v posuzované věci
nebyla splněna již tato první podmínka pro zadání veřejné zakázky bez uveřejnění, neboť
žalobkyně nepoptávala služby, ale dodávky oddělitelné od ostatního plnění. Žalovaný podle
krajského soudu vyšel z názoru, že tyto dodávky může zajistit kterýkoliv dodavatel v oblasti
obchodu s elektronikou, a že jsou tedy od zbylého plnění oddělitelné. To ovšem znamená,
že podstatou argumentace žalovaného není názor, že plnění jako celek není službou, nýbrž
že plnění uvedené pod položkami XI. a XII. představuje oddělitelnou, samostatnou dodávku.
Pokud by uvedené plnění bylo součástí celkového plnění, neporušovalo by pravidla plynoucí
z §10 odst. 1 a §10 odst. 2 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, neboť by nepřesahovalo
polovinu částky za celé plnění. Podle krajského soudu proto bylo nutné posoudit, zda plnění
uvedené pod položkami XI. a XII. bylo součástí celkového plnění zadávaného v návaznosti
na vítězný návrh a zda již v soutěži o návrh bylo důvodně stanoveno pravidlo, podle něhož musí
být navazující veřejná zakázka zahrnující plnění podle položek XI. a XII. zadána vybranému
účastníkovi soutěže.
Krajský soud připustil, že předmětné plnění obecně lze pořídit i samostatně a následně
toliko propojit, avšak žalovaný opomenul konkrétní argumentaci žalobkyně, že v daném případě
tomu tak nebylo, neboť komponenty dodané od různých dodavatelů nemohly fungovat
bez použití specializovaného licencovaného software a hardware, což bylo doloženo i vyjádřením
společnosti PANTER spol. s r. o. Žalovaný tedy ignoroval argumentaci žalobkyně, kterou
usilovala vysvětlit, že mezi návrhem na realizaci expozice a dodávkou elektroniky existuje přímý
funkční vztah. Tuto argumentaci nadto žalovaný znal již z prvostupňového řízení a nevypořádal
ji ani v prvoinstančním rozhodnutí. Bez posouzení této otázky však nemohlo napadené
rozhodnutí obstát. Vzhledem k těmto skutečnostem krajský soud zavázal žalovaného,
aby v dalším řízení posoudil námitku žalobce, že bylo třeba i plnění podle čl. XI. a XII. zadávat
jako součást veřejné zakázky navazující na soutěž o návrhu jako celku.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“¨). V ní shodně s krajským soudem vymezil tři
kumulativní podmínky nezbytné k zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění podle
§23 odst. 6 zákona o veřejných zakázkách, neboť tyto podmínky vyplývají ze zákona
i z judikatury Soudního dvora Evropské unie. Stěžovatel však namítl, že v posuzované věci
nebyla splněna hned první podmínka pro zadání veřejné zakázky předmětnou formou, a proto
již nebylo na místě zkoumat další podmínky. Závěr krajského soudu, že předseda stěžovatele
měl posoudit naplnění dalších podmínek řízení, tedy odporuje zásadě procesní ekonomie. V této
části je navíc napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť v něm není uvedena žádná konkrétní
úvaha. Stěžovatel se vymezil proti tvrzení krajského soudu, že pochybil, neboť ignoroval
argumentaci žalobkyně o použití systému GuidePort, tvořeného dvěma technologickými částmi
s využitím speciálního software i hardware, které jsou autorsky chráněné. Žalobkyně podle
stěžovatele nerozporovala závěr, že průvodcovský systém GuidePort nemusí být dodán pouze
vítězným uchazečem, neboť uvedla, že „[s]ystém (GuidePort) lze sestavit ze zakoupených komponentů
od různých dodavatelů, ale nemohl by fungovat bez oživení autorizovaným pracovníkem společnosti Sennheiser
a zejména bez použití licencovaného software.“ Stěžovatel proto odmítl závěr krajského soudu,
že žalobkyně v tomto směru přednesla věcnou a konkrétní argumentaci, kterou bylo třeba
vypořádat. Stěžovatel odmítl, že by podstatou posuzované věci byla otázka, proč bylo třeba
zadávat předmětné plnění jako součást veřejné zakázky navazující na soutěž o návrh jako celek.
Z takto vymezené otázky vyplývá, že stěžovatel má hledat důvody, proč byla žalobkyně
oprávněna postupovat tak, jak postupovala. Předmětná otázka by však měla znít, zda byly splněny
zákonné podmínky, aby plnění uvedené pod položkami XI. a XII. mohlo být zadáno vítěznému
uchazeči v jednacím řízení bez uveřejnění podle §23 odst. 6 zákona o veřejných zakázkách.
Uvedenou otázkou se stěžovatel podle vlastního názoru zabýval dostatečně. Rozsudek krajského
soudu je podle stěžovatele vnitřně rozporný, neboť krajský soud na jednu stranu uvedl,
že žalobkyně věcně a konkrétně argumentovala nezbytností zadat plnění uvedené pod položkami
XI. a XII. formou jednacího řízení bez uveřejnění, na druhou stranu však učinil závěr, že splnění
podmínek podle §23 odst. 6 zákona o veřejných zakázkách musí zadavatel nejen tvrdit,
ale i prokázat. Přitom samotnou argumentací žalobkyně nemohlo být prokázáno splnění
stanovených podmínek. Pokud tedy krajský soud uvedl, že ze strany stěžovatele došlo
k pochybení, aniž by se zabýval otázkou, zda argumentace žalobkyně byla způsobilá prokázat
jeho tvrzení ohledně naplnění podmínek podle §23 odst. 6 zákona o veřejných zakázkách, zatížil
napadený rozsudek nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost. Stěžovateli v této souvislosti není
jasné, jakým právním názorem by se měl v dalším řízení řídit. Krajský soud podle stěžovatele
ani nevysvětlil, jakého pochybení se dopustil a zda šlo o pochybení procesního či jiného
charakteru, respektive, zda je důvodem pro zrušení rozhodnutí předsedy stěžovatele. Takový
postup ovšem neodpovídá soudnímu řádu správnímu. Stěžovatel upozornil, že závěry krajského
soudu mohou zasáhnout v současnosti obecně uznávaný závěr, že zadavatel je povinen splnění
podmínek k zadání veřejné zakázky formou jednacího řízení bez uveřejnění nejen tvrdit,
ale prokázat. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem stěžovatel dospěl k závěru,
že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť je jen těžko čitelný
a uchopitelný. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně vyjádřila nesouhlas se závěry stěžovatele
a přisvědčila rozsudku krajského soudu. Uvedla, že systém GuidePort není pouze licencovaný
software, ale licencovaný systém, přičemž žádný zadavatel od vlastníka licence neobdrží seznam
komponentů systému, aby zadal jejich nákup prostřednictvím veřejné soutěže. Vzhledem k těmto
skutečnostem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom
neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce stěžovatele, že rozsudek krajského soudu
je obtížně čitelný a uchopitelný; uvedený nedostatek však není natolik intenzivní, aby založil jeho
nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost. Napadený rozsudek obsahuje vzájemně navazující
argumentační linii, přičemž krajský soud stěžovateli vysvětlil, v čem spočívá jeho pochybení
a jak má postupovat v dalším řízení, aby se tohoto pochybení vyvaroval. Z odůvodnění rozsudku
je přitom zřejmé, že předseda stěžovatele zatížil rozhodnutí nepřezkoumatelností, tedy procesním
pochybením, které však může mít výrazné hmotněprávní důsledky.
Předně je třeba konstatovat, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nikterak
nevybočil z dosavadní výkladové praxe §23 odst. 6 zákona o veřejných zakázkách. Vymezil tři
základní podmínky, které musí být naplněny, aby zadavatel mohl postupovat formou jednacího
řízení bez uveřejnění, přičemž konstatoval, že důkazní břemeno ohledně naplnění uvedených
podmínek leží na zadavateli. Krajský soud zkoumal, jakým způsobem předseda stěžovatele
posuzoval naplnění jednotlivých podmínek, přičemž vyvrátil závěr, že žalobkyně nenaplnila hned
první podmínku, to znamená, že plnění poptávané prostřednictvím předmětné veřejné zakázky
nelze považovat za službu. Stěžovatel totiž podle krajského soudu v odůvodnění rozhodnutí
nevyvrátil, že poptávané plnění jako celek není službou, když jen uvedl, že plnění pod položkami
čl. XI. a XII. je od ostatního oddělitelné. Krajský soud tedy podle Nejvyššího správního soudu
dospěl k závěru, že argumentace stěžovatele ve skutečnosti nesměřovala k posouzení první,
ale druhé ze stanovených podmínek, to znamená, zda k zadání veřejné zakázky formou jednacího
řízení bez uveřejnění došlo v návaznosti na soutěž o návrh. Nadto krajský soud dodal,
že ve smyslu §10 odst. 1 a §10 odst. 2 písm. a) zákona o veřejných zakázkách bylo možné
poptávané plnění považovat za službu, neboť dodávka položek podle čl. XI. a XII. dosáhla méně
než poloviční hodnoty celého plnění. Podle Nejvyššího správního soudu proto není pravda,
že se krajský soud nevyjádřil k naplnění první ze stanovených podmínek, popřípadě,
že by posuzoval, respektive vyžadoval posouzení druhé z kumulativně stanovených podmínek
v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Krajský soud následně posoudil, zda se předseda
stěžovatele přezkoumatelným způsobem vypořádal s argumentací žalobkyně ohledně naplnění
druhé podmínky pro zadání veřejné zakázky formou jednacího řízení bez uveřejnění. Přitom
dospěl k závěru, že předseda stěžovatele opomněl konkrétní žalobní námitku, podle které bylo
v posuzované věci nutné použít systém GuidePort, který vyžaduje speciální software i hardware,
a rozhodnutí předsedy stěžovatele proto zrušil pro nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud
se s tímto hodnocením ztotožnil. Podstata argumentace, kterou žalobkyně vznesla v rozkladu,
směřuje k otázce naplnění sporné, druhé podmínky pro zadání veřejné zakázky podle §23 odst. 6
zákona o veřejných zakázkách, to znamená, že v posuzované věci bylo nezbytné pořídit systém
GuidePort složený ze specifických součástí, které nelze zakoupit v obchodní síti České
ani Slovenské republiky. Předseda stěžovatele nemohl uvedenou argumentaci ignorovat jen proto,
že je podle jeho názoru v rozporu s jinou argumentací uvedenou v rozkladu. Krajský soud v této
souvislosti nehodnotil, jestli lze předmětnou argumentaci považovat za důvodnou, toliko
konstatoval, že se k ní předseda stěžovatele nevyjádřil, a proto své rozhodnutí zatížil
nepřezkoumatelností. Pokud se předseda stěžovatele domníval, že předmětnou námitku vyvrací
rozpor s jiným tvrzením žalobkyně, které uvedla v rozkladu, měl to ve svém rozhodnutí uvést.
Stejně tak měl postupovat, pokud se domníval, že uvedená námitka není podpořena důkazy,
popřípadě, že se jedná o vyvrácené, nebo nevěrohodné důkazy. Teprve poté by bylo možné
uvedenou úvahu přezkoumat v soudním řízení správním. Krajský soud ostatně nebyl oprávněn
spekulovat, proč se předseda stěžovatele k námitce nevyjádřil, a stěžovatel není oprávněn
nahrazovat nedostatky svého rozhodnutí v kasační stížnosti. Vzhledem k výše uvedenému
se Nejvyšší správní soud neztotožnil ani s námitkou, že napadený rozsudek trpí vnitřními
rozpory, neboť krajský soud na jedné straně konstatoval, že naplnění podmínek podle §23
odst. 6 zákona o veřejných zakázkách musí prokázat zadavatel, avšak na druhé straně vytkl
stěžovateli, že nevypořádal tvrzení žalobkyně. Nejvyšší správní soud připomíná, že žalobkyně
na podporu své námitky předložila vyjádření společnosti PANTER, spol. s r. o. ze dne
10. 10. 2013, které v rozkladu výslovně označila jako důkaz. Je tedy zřejmě, že se pokusila
ve vztahu ke konkrétní uvedené námitce unést břemeno tvrzení i důkazní. Žalobou napadené
rozhodnutí však neobsahuje odpověď na otázku, zda se jí to podařilo. Za takové situace krajský
soud nebyl povinen řešit uvedenou otázku na místo předsedy stěžovatele, nikterak proto
neposuzoval, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno, a v tomto ohledu nemohl založit rozpory
uvnitř odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že krajský soud nesprávně
formuloval otázku, kterou by se měl stěžovatel zabývat v dalším řízení. V kontextu napadeného
rozsudku je zřejmé, že uvedenou otázku je třeba interpretovat tak, jak to ostatně činí i stěžovatel.
To znamená, zda žalobkyně prokázala splnění zákonných podmínek k tomu, aby plnění uvedené
pod položkami XI. a XII. mohlo být zadáno vítěznému uchazeči v jednacím řízení bez uveřejnění
podle §23 odst. 6 zákona o veřejných zakázkách.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalobkyně v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nepožadovala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu