ECLI:CZ:NSS:2015:4.AZS.247.2015:26
sp. zn. 4 Azs 247/2015 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: N. Q.
D., zast. Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem, se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015, č. j. 1 Az 30/2015 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 7. 2015, č. j. OAM-49/LE-BE02-HA08-2015, rozhodl
tak, že žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „azylový zákon“).
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 1 Az 30/2015 - 32, zamítl
žalobu, kterou žalobce napadl uvedené rozhodnutí žalovaného, a žádnému z účastníků nepřiznal
náhradu nákladů řízení. Městský soud připustil, že ačkoli je smyslem práva azylu poskytnout
žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoli negativním jevem v zemi původu. Důvody
poskytnutí azylu jsou totiž vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských
práv a svobod. Městský soud dále konstatoval, že žalobce neuvedl důvody, pro které by mu mohl
být udělen azyl dle §12 písm. a) či b) azylového zákona. Žalobce pouze tvrdil, že podal žádost
o udělení mezinárodní ochrany, aby legalizoval svůj pobyt na území České republiky, protože
zde chtěl i nadále pobývat se svou rodinou. Přitom ale nikdy nebyl členem žádné politické
strany, ani jiné organizace. Zároveň neuvedl, že by se účastnil jakýchkoli politických aktivit
nebo byl veřejně angažovaný. Žalobce dále vypověděl, že vlast opustil z důvodu zlepšení
své ekonomické situace. Městský soud z uvedených skutečností neshledal, že by žalobce mohl
být vystaven ve Vietnamu jednání, které by mohlo dosáhnout úrovně porušení jeho základních
práv a bylo by možné je označit za pronásledování ve smyslu azylového zákona. Zamýšlená
legalizace pobytu na území České republiky, ani obecný nesouhlas s politickou situací v zemi
původu potom nejsou ve smyslu §12 azylového zákona důvodem pro udělení azylu. Městský
soud rovněž neshledal podmínky pro udělení azylu dle §13 azylového zákona, protože nebylo
zjištěno, že by byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobce, a dle §14 azylového
zákona, jelikož žalobce neuvedl žádné humanitárně relevantní skutečnosti; samotná existence
rodinného zázemí bez dalších okolností takovou skutečností není. Nakonec se městský soud
ztotožnil i se závěrem žalovaného, že žalobce nesplňoval podmínky dle §14a a §14b azylového
zákona pro udělení doplňkové ochrany. Žalovaný si zjistil dostatečné informace o zemi
původu a z výpovědi žalobce není patrné, že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo
přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy. Stejně tak není důvodný namítaný rozpor
s mezinárodními závazky, protože tím, že nebyl žalobci udělen azyl, nedošlo k nepřiměřenému
zásahu do jeho rodinného a soukromého života. Žalobce pobýval na území České republiky
od roku 2010 nelegálně a svůj pobyt se snažil řešit žádostí o udělení mezinárodní ochrany
ve chvíli, kdy mu bylo uloženo správní vyhoštění. Žalobce si tak musel být s přítelkyní vědom
toho, že se vystavuje riziku nuceného vycestování. O nepřiměřeném zásahu do rodinných vztahů
městský soud neuvažoval i z toho důvodu, protože žalobce nebyl zapsán jako otec do rodného
listu své dcery.
[3] Kasační stížností doručenou dne 4. 11. 2015, doplněnou dne 10. 12. 2015, zdejšímu
soudu brojí žalobce (dále též „stěžovatel“) proti nadepsanému rozsudku městského soudu
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Žalovaný totiž při zjišťování stavu věci porušil §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, a dále §12 a §14 azylového zákona.
[4] Stěžovatel uvádí, že do České republiky přicestoval již před více než 8 lety. Na území
Vietnamu se s ohledem na politickou i sociální situaci necítil bezpečně, ani svobodně. Na území
České republiky má v současnosti naopak komplexní rodinné zázemí (družka a nezletilé dítě mají
české státní občanství). Stěžovatel se domnívá, že s ohledem na politický režim ve Vietnamu,
se kterým nikdy nesouhlasil, by mu v případě návratu bylo bráněno ve svobodném politickém
vyjadřování. Ohledně své důkazní povinnosti odkazuje na Příručku k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků vydanou v roce 2012 Úřadem vysokého komisaře
pro uprchlíky OSN. Dále vytýká žalovanému, že nepřihlédl při rozhodování k informacím
ohledně nízké úrovně dodržování lidských práv ve Vietnamu, pročež považuje jeho rozhodnutí
za nepřezkoumatelné.
[5] Stěžovatel se dále domnívá, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního
azylu s ohledem na komplexní rodinné zázemí, které má v České republice vytvořené. Pokud
by mu azyl nebyl udělen, znamenalo by to rozvrácení jeho rodiny, protože by musel vycestovat
zpět do Vietnamu. Strohé konstatování žalovaného, že se na stěžovatele humanitární azyl
nevztahuje, je přitom naprosto nepřezkoumatelné – došlo k porušení mezí správního uvážení,
protože není zřejmé, z jakých skutečností žalovaný vycházel. Stejně tak ani městský soud
neodůvodnil dostatečně zamítnutí této námitky, a proto je jeho rozhodnutí rovněž
nepřezkoumatelné.
[6] Závěrem stěžovatel odkazuje na aplikaci §14a odst. 1 azylového zákona a mezinárodních
úmluv, kterými je Česká republika vázána. Za vážnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 azylového
zákona považuje situaci, v níž by měl z České republiky vycestovat, ačkoli je Česká republika
smluvně zavázána k ochraně rodinného a soukromého života (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod).
[7] Žalovaný ve vyjádření ze dne 16. 12. 2015 uvádí ke kasační stížnosti, že jak jeho
rozhodnutí, tak rozhodnutí městského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy. Přitom
trvá na správnosti svého rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany ve všech jejích formách
i na tom, že se dostatečně zabýval všemi skutečnostmi, které stěžovatel uvedl ve své žádosti
o mezinárodní ochranu. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Po konstatování přípustnosti podané kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda tato kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle tohoto ustanovení příslušná kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, byl podán například usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS (všechna rozhodnutí správních soudů jsou
dostupná na: www.nssoud.cz), podle něhož „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů“.
[10] V souzeném případě však Nejvyšší správní soud neshledal, že by tyto podmínky
byly splněny, a kasační stížnost je proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelná.
[11] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že stěžovatel sám neuvádí, v čem v podané
kasační stížnosti spatřuje přesah svých vlastních zájmů a proč by měl předloženou kasační
stížnost zdejší soud věcně projednat (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Ačkoli stěžovatel v kasační stížnosti zmiňuje
celou řadu důvodů, proč by mu měla být poskytnuta mezinárodní ochrana, ve správním
řízení pouze uvedl, že se ve Vietnamu necítil dobře a chtěl žít v lepším režimu v zahraničí.
Zároveň na výslovné dotazy odpověděl, že neměl jakékoli problémy s veřejnou mocí a nebyl
pronásledován z žádného z azylově relevantních důvodů.
[12] Není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými
důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí, a správní orgán musí v pochybnostech
shromáždit všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl
vyvracejí či zpochybňují (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57). Potřeba legalizace pobytu není ale zákonným důvodem pro přiznání
azylu (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44;
ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69). Stejně tak neobstojí jako důvod pro udělení
mezinárodní ochrany pouhá nespokojenost se stavem dodržování lidských práv v zemi původu
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 - 40),
nebo samotný původ ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním
způsobem diskriminuje a potlačuje opozici (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79).
[13] Základním předpokladem pro udělení mezinárodní ochrany dle §12 písm. a) azylového
zákona je pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo důvodný strach
z tohoto pronásledování (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 51/2003 - 44). Za relevantní tak nelze považovat obecné obavy žadatele
z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence
takového nebezpečí, za situace, kdy se žadatel v zemi původu neobrátil se svými problémy
na příslušné orgány (rozsudek Nejvyššího správního soudu potom ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54).
[14] Rovněž důvodem pro udělení azylu nejsou ekonomické problémy v zemi původu
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65)
a nedostatečné rodinné zázemí (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2014,
č. j. 62 Az 3/2013 - 29). Pokud je žadatel motivován k podání žádosti o mezinárodní ochranu
příležitostí k vlastní seberealizaci v cílové zemi, nelze tento důvod bez přistoupení dalších
okolností vnímat jinak než jako důvod ekonomický (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54). Navíc, pozdní podání žádosti o udělení mezinárodní
ochrany ve chvíli, kdy žadateli hrozí správní vyhoštění, svědčí o účelovosti takové žádosti
(rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54;
ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81).
[15] Na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok, správní orgány
o něm rozhodují na základě správního uvážení a soudy přezkoumávají rozhodnutí pouze
v omezeném rozsahu (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 - 38; ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). Kritériem pro udělení
humanitárního azylu je posouzení, zda by v konkrétním případě bylo „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Míra volnosti úvahy správního orgánu je přitom omezena jen zákazem libovůle
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Snaha
o společné rodinné soužití přitom nemusí být v každém jednotlivém případě důvodem
pro udělení humanitárního azylu (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60).
[16] Důležitou okolností pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 azylového zákona
je zejména situace v zemi původu, do které by se měl žadatel vrátit. Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, č. 1825/2009 Sb. NSS, vymezil
požadavky na informace o zemi původu. Ze zpráv založených ve správním spisu je patrné,
že Vietnam podporuje své občany v pracovních pobytech v zahraničí a nebezpečí pronásledování
hrozí případně jen těm, kteří by otevřeně kritizovali politický režim nebo konkrétní státní
představitele, což není případ stěžovatele. Žalovaný přitom z těchto informací ve svém
rozhodnutí vycházel.
[17] Pojem vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) azylového zákona potom
není posuzován na základě všech mezinárodních závazků, jimiž je Česká republika vázána,
ale citované ustanovení se vztahuje na případy, které vycházejí svou povahou ze zásady non-
refoulement (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69).
Ve správním řízení ze zpráv o zemi původu a ani z tvrzení stěžovatele nevyplynuly skutečnosti,
které by naplňovaly některý z důvodů v §14a odst. 2 azylového zákona pro udělení doplňkové
ochrany. Stěžovatel žádné relevantní důvody k aplikaci tohoto ustanovení netvrdil a rovněž
neuvedl žádné závažné nemoci nebo zdravotní postižení, jejichž léčba by byla v jeho zemi
původu nedostupná. Naopak byl jeho zdravotní stav v pořádku (srov. rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 10. 12. 2014, č. j. 63 Az 20/2013 - 56).
[18] Jelikož kasační stížnost nepřesahovala podstatně vlastní zájmy stěžovatele, zdejší soud
ji shledal nepřijatelnou, a proto ji podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[19] O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu