ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.247.2016:30
sp. zn. 1 As 247/2016 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: V. J., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2015, č. j. 2379/DS/15-3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2016, č. j. 57 A 126/2015 – 34,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2016, č. j. 57 A 126/2015 – 34,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2015, č. j. 2379/DS/15-3, se z r u š u j e
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 20.342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám Mgr. Jaroslava Topola, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Strážnice městské policie zaregistrovala žalobcovo vozidlo, které dle ní v rozporu
s právními předpisy stálo na místě placeného stání, aniž by mělo za sklem umístěný doklad
o zaplacení. Strážnice proto pořídila fotodokumentaci z místa přestupku a dala za stěrač výzvu
pro nepřítomného pachatele dopravního přestupku. O dvě hodiny později strážnici telefonicky
kontaktoval žalobce, který žádal projednání přestupku ve správním řízení.
[2] Následně Městský úřad Ostrov vyzval žalobce výzvou dle §125h odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), k uhrazení určené částky nebo ke sdělení totožnosti řidiče. Žalobce
na výzvu sdělil toto: „příležitostně zapůjčuji vozidlo slečně [jméno, datum narození a adresa]. Vzhledem
k tomu, že tuto osobu považuji za osobu sobě blízkou, tak jsem se rozhodl v její neprospěch dále nevypovídat, ani
nepředkládat důkazy k jejímu potrestání.“ Městský úřad projednávání přestupku odložil, neboť
z vyjádření není zřejmé, kdo řídil vozidlo a dopustil se přestupku.
[3] Následně městský úřad příkazem uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu
podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Žalobce proti příkazu podal odpor. Nato
městský úřad zahájil řízení o správním deliktu proti žalobci jako provozovateli vozidla
a rozhodnutím ze dne 11. 6. 2015 mu podle §125f odst. 3 za využití §125c odst. 4 písm. f)
zákona o silničním provozu, uložil pokutu ve výši 1.500 Kč, neboť se dopustil správního deliktu
podle §125f odst. 1 téhož zákona. Zároveň mu uložil i povinnost nahradit náklady řízení ve výši
1.000 Kč. Odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím uvedeným záhlaví zamítl a rozhodnutí
městského úřadu potvrdil.
[4] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu, který ji nyní
napadeným rozsudkem zamítl.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. V ní uvádí čtyři
námitky.
[6] Za prvé, napadené rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné. Krajský soud
opomenul vypořádat námitku, že z žádného důkazu jednoznačně nevyplývá, že vozidlo bylo
zaparkováno v působnosti dopravní značky IP 13b, a že o takovém závěru svědčí toliko úřední
záznam.
[7] Za druhé, městský úřad nebyl oprávněn řízení o správním deliktu provozovatele vozidla
zahájit. Nebyly totiž naplněny podmínky zákona o silničním provozu, dle kterých lze toto řízení
zahájit jen tehdy, pokud je předcházející řízení vedené proti přestupci zastaveno proto,
že přestupek není přestupci prokázán, nebo proto, že správní orgán nezjistil totožnost pachatele
přestupku.
[8] V nyní projednávané věci správní orgán totožnost pachatele přestupku zjistil, neboť
mu ji sdělil sám stěžovatel. Stěžovatel uznává, že nepoužil dostatečně přesné formulace.
Povinností správního orgánu bylo sděleného řidiče reflektovat a provádět ve vztahu k němu
úkony. Opačný postup by byl výrazem přepjatého formalismu. Stěžovatel v době sdělení nebyl
zastoupen, sám je přitom právním laikem. Z formulace, že auto občas svěřuje k řízení uvedené
osobě je zřejmé, že právě tato osoba vozidlo řídila, nebo minimálně mohla řídit. Přestupek tak
neměl být odložen, ale tato osoba měla být předvolána k podání vysvětlení. Jednalo
by se o naprosto standardní nenáročný úkon, který mohl být případně učiněn alespoň písemně.
Kdyby byla vykradena banka pomocí stěžovatelova vozidla, a stěžovatel by sdělil, že vozidlo
občas půjčuje určité osobě, jistě by tato osoba byla předvolána k podání vysvětlení.
[9] Úvahy krajského soudu o tom, že označení uvedené osoby představuje zneužití práva,
nedopadají na projednávanou věc. Stěžovatel označil kontaktní osobu, která není označována
opakovaně. Jedná se o jeho přítelkyni, která je řádnou držitelkou řidičského oprávnění. Pouze
vůči ní stěžovatel nechtěl vypovídat.
[10] Za třetí, krajský soud nesprávně posoudil otázku dostatečnosti specifikace místa
protiprávního jednání ve výroku napadeného správního rozhodnutí. Ve výroku bylo pouze
uvedeno, že k přestupku došlo v obci Jáchymov, v ulici K Lanovce. V této ulici jsou však místa,
kde je parkování bez úhrady parkovacího poplatku zakázáno, stejně jako místa, kde je dovoleno
parkovat bez omezení. Krajský soud k tomu uvedl, že místo protiprávního jednání vyplývá
z podkladů založených ve spise přesně. Tento názor je však v rozporu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu, která vyžaduje přesnou specifikaci místa již v rozhodnutí o přestupku
(stěžovatel odkazuje na rozsudky ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 – 53, ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 – 73 a ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42). Určení místa za pomoci
dopravní značky nepředstavuje určení místa protiprávního jednání, ale jde o způsob, jakým byla
určitá povinnost porušena (je to právní hodnocení). Místo však má být specifikováno přesně,
např. za použití formulace „vedle domu č. XX“, neboť jen takový způsob stěžovateli poskytne
možnost řádně argumentovat proti obvinění. Uvedené platí tím spíše, jsou-li v nynějším případě
shodným názvem označeny dvě ulice, které jsou dohromady dlouhé více než jeden kilometr.
[11] Za čtvrté, správní orgány neprokázaly, že ve vozidle nebyl parkovací lístek viditelně
umístěn. Krajský soud stran této otázky nesprávně posoudil otázku důkazního břemene.
Stěžovatel tvrdil, že nebylo prokázáno, že by za sklem vozidla nebyl umístěn parkovací lístek.
Krajský soud k tomu uvedl, že stěžovatel uvádí negativní skutečnost, kterou musí prokázat.
To je ovšem mylný názor, neboť důkazní břemeno při správním trestání je na správních
orgánech. Absenci lístku měly prokázat například fotografiemi. Z fotografií ve spisu ovšem
absence lístku nevyplývá. Odkaz na úřední záznam neobstojí.
[12] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Kasační stížnost je projednatelná.
[15] Po jejím posouzení soud dospěl k závěru, že je i důvodná. V projednávané věci totiž
nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu stěžovatele.
[16] Odůvodnění soud strukturoval následovně: nejprve se věnoval námitce
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku (III. A), následně zákonnosti zahájení řízení
o správním deliktu provozovatele vozidla (III. B), označení místa spáchání skutu ve výroku
rozhodnutí (III. C) a na závěr umístění dokladu o zaplacení poplatku za parkování ve vozidle
stěžovatele (III. D).
III. A Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
[17] První námitkou stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu pro nepřezkoumatelnost,
neboť nereaguje na žalobní námitku, že z žádného důkazu neplyne, že vozidlo bylo zaparkováno
v působnosti dopravní značky IP 13b. Námitka není důvodná. Krajský soud
výslovně v odůvodnění na str. 13 uvádí: „Skutečnost, že vozidlo skutečně stálo za dopravní značkou IP
13b – Parkoviště s parkovacím kotoučem, lze bez potřeby jakéhokoli podrobného zkoumání ověřit pohledem na
fotodokumentaci z místa přestupku a přiloženou mapku, které jsou součástí správního spisu.“ Stěžovatel tedy
na námitku nedostatečného prokázání místa přestupku odpověď od krajského soudu dostal.
III. B Zákonnost zahájení řízení o správním deliktu provozovatele
[18] Druhou námitkou stěžovatel vytýká krajskému soudu nesprávné posouzení otázky, zda
byl správní orgán prvního stupně oprávněn zahájit řízení o správním deliktu provozovatele
vozidla.
[19] Tato námitka je důvodná.
[20] Podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt
provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale
nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení
řízení proti určité osobě [§125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože
obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§125f odst. 4 písm. b)]. Toto
ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči
odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014,
č. j. 1 As 131/2014 – 45).
[21] Otázkou, kam až vedou ony nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, se Nejvyšší
správní soud v judikatuře již vícekrát zabýval. Ze smyslu právní úpravy i dosavadní judikatury
je přitom zřejmé, že to je dále, než kam vedly kroky městského úřadu v projednávané věci.
[22] Například v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, bod 18, soud uvedl:
Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé
kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení
řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp.
nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě
označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost
zjistit přestupce, musí se o to pokusit. … pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí
za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání
vysvětlení z důvodu podle §60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek
3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.),
je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán
po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ (Zvýraznění doplněno nyní NSS;
podobně rozsudky ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21, ze dne 17. 2. 2016,
č. j. 1 As 237/2015 – 31, ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 7/2016 – 30.)
[23] Základní princip vyplývající z judikatury tedy je, že jestliže mají správní orgány indicie,
u kterých není zřejmé, že ke zjištění pachatele přestupce nevedou, mají tyto indicie sledovat
a učinit kroky za účelem jeho zjištění.
[24] Jaké informace jsou pro správní orgán reálnými indiciemi hodné jejich následování, a jaké
ne, je nutné posuzovat vždy ve světle okolností konkrétního případu. Pro projednávanou věc
je důležité, jak zněla výzva k uhrazení určité částky určená provozovateli vozidla obsahující
poučení dle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu: „neuhradíte-li určenou částku, můžete
Městskému úřadu Ostrov, odbor dopravně správní, písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla, který v době
spáchání přestupku vozidlo řídil, a to ve lhůtě do 15 dnů od doručení této výzvy. K tomuto sdělení lze využít
přiložený formulář …“. Přiložený formulář přitom obsahuje větu „řidičem vozidla v době spáchání
přestupku byl:“ a kolonky pro vyplnění jména a identifikačních údajů označené osoby. Stěžovatel
na takovouto výzvu reagoval sdělením jména určité osoby včetně jejích kontaktních údajů.
[25] Důležité pro posouzení námitky nezákonného zahájení řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla není otázka, zda provozovatel vozidla splnil svoji povinnost znát údaje
o totožnosti řidiče vozidla v době přestupku [§10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu],
ale otázka, zda byly učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Nezbytné kroky
se mohou odvíjet jak od označení řidiče provozovatelem dle §125h odst. 1 zákona o silničním
provozu, tak od jiných skutkových zjištění.
[26] Nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku jsou pochopitelně v různých situacích
různé. Formulace reakce stěžovatele na výzvu („sděluji Vám, že příležitostně zapůjčuji vozidlo slečně
[jméno, datum narození a adresa]“) přitom poskytla správním orgánům použitelnou informaci,
kterou nešlo jen tak bez dalšího pominout. V kontextu uvedené komunikace lze ze sdělení
stěžovatele mimo jiné dovodit tvrzení, že vozidlo neřídil on a že je možné, že vozidlo řídila
konkrétní osoba, které vozidlo půjčuje. Došlo tedy k nasměrování na jednu jedinou konkrétní
osobu, o jehož pravdivosti nebylo důvodu a priori pochybovat. Slovy výše citované judikatury,
správními orgány získaná indicie nebyla na první pohled z těch, jejíž následování by zřejmě
nevedlo ke zjištění osoby pachatele přestupku.
[27] V projednávané věci tak správní orgány měly učinit další kroky ke zjištění pachatele
přestupku a označenou osobu kontaktovat s žádostí o podání vysvětlení. Učinění takovýchto
kroků směřujících k prověření, zda poskytnutá informace vede ke zjištění pachatele přestupku
nebo nikoli, by nepředstavovalo vůči správním orgánům přehnané požadavky na provádění
rozsáhlého vyšetřování. Městský úřad odůvodnil odložení věci přestupku tím, že „z uvedeného
vyjádření není zřejmé, kdo řídil vozidlo … a dopustil se přestupku …“. S tímto hodnocením Nejvyšší
správní soud souhlasí – zřejmé to není, to ale neznamená, že to je zjevně bezpředmětná
informace, kterou by šlo bez dalšího odmítnout brát v potaz. Téměř nikdy nebude ze sdělení
provozovatele vozidla jednoznačně zřejmé, kdo vozidlo opravdu řídil. Majitel autopůjčovny může
označit osobu, která měla v době přestupku auto půjčené, neznamená to ale nutně, že ze sdělení
této informace je zřejmé, že tato osoba skutečně vozidlo řídila. Podstatně však je, zda se jedná
o indicii, která může ke zjištění pachatele přestupku vést (srov. případ řešený Krajským soudem
v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, č. j. 30 A 92/2013 - 27). A o takovou indicii
se v projednávaném případě jednalo.
[28] V tomto případě nastalou situaci je nutné odlišit od situací, kdy by provozovatel například
označil více osob, kterým vozidlo půjčuje, a mohly ho tak v daný okamžik řídit, nebo pokud
by osobu dostatečně nespecifikoval, nebo uvedl osobu nekontaktní, žijící v zahraničí či osobu,
která odmítá vypovídat s odkazem na osobu blízkou – v takovýchto případech by totiž správní
orgán disponoval buďto indiciemi, které ke zjištění pachatele přestupku zjevně nevedou, nebo
jejichž prověřování by vyžadovalo rozsáhlé kroky, tedy kroky nad rámec toho, co po nich zákon
o silničním provozu požaduje.
[29] Nejvyšší správní soud si je vědom zájmu na rychlosti projednávání zjištěného deliktního
jednání. Nicméně apriorní odmítání následovat indicie, o kterých není z okolností zřejmé,
že ke zjištění pachatele přestupku nevedou, by znamenalo popření subsidiarity řízení o správním
deliktu provozovatele vozidla vůči řízení o přestupku.
[30] Krajský soud tedy posoudil otázku zákonnosti zahájení řízení o správním deliktu
stěžovatele nezákonně. Druhá námitka stěžovatele je důvodná.
III. C Označení místa spáchání skutu ve výroku rozhodnutí
[31] Třetí námitkou stěžovatel vytýkal krajskému soudu nesprávné posouzení otázky
dostatečnosti specifikace místa ve výroku rozhodnutí městského úřadu.
[32] Tato námitka není důvodná.
[33] Výrok rozhodnutí správního městského úřadu specifikoval jednání stěžovatele
takto:
„[…] jako provozovatel vozidla (konkrétní značky a státní poznávací značky) nezajistil, aby při užití tohoto
vozidla na pozemní komunikaci byla dodržována pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovena
zákonem o silničním provozu, kdy dne 9. 1. 2015, kolem 13:55 hodin, v obci Jáchymov, ul. K Lanovce, jím
provozované vozidlo ponechal neznámý řidič stát v rozporu se svislou dopravní značkou IP 13b „Parkoviště
s parkovacím kotoučem“, když s vozidlem stál na tomto parkovišti bez viditelně umístěného a nastaveného
parkovacího kotouče.“
[34] Přímo otázkou specifikace místa přestupku ve výroku správního rozhodnutí v souvislosti
s nedovoleným parkováním se zabývalo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42. Rozhodnutí posuzovalo téměř totožný popis skutku („…dne
13. 5. 2013 v čase 10:12 v ulici Jiráskova v Pardubicích porušil nezjištěný řidič uvedeného vozidla zákaz
vyplývající z dopravní značky IP25a…“ bod 19). Nejvyšší správní soud k tomu uvedl následující:
„V dané věci se jedná o správní trestání, a tudíž je třeba, aby skutek, pro který je se stěžovatelem vedeno správní
řízení o správním deliktu, byl řádné označen, a to nejen časem, ale i přesným místem jeho spáchání. Důvod
takového požadavku je zřejmý – z popisu skutku musí být patrné všechny skutkové okolnosti jednání
potenciálního delikventa, které jsou rozhodné pro úsudek, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty
správního deliktu, kvůli němuž je řízení vedeno. V případě stěžovatele bylo ve výroku rozhodnutí uvedeno,
že k tomuto správnímu deliktu mělo dojít tím, že stěžovatel jakožto provozovatel předmětného vozidla nezajistil
dodržování pravidel silničního provozu v souladu s platnou právní úpravou. K porušení povinnosti mělo dojít tím,
že na ulici Jiráskova mělo být předmětné vozidlo zaparkováno v zóně placeného parkování bez zaplacení
parkovaného. Nicméně správní orgán I. stupně blíže nespecifikoval místo, kde mělo k porušení pravidel silničního
provozu dojít, neboť místo spáchání deliktu bylo označeno jako „ulice Jiráskova“.
[…] Stěžovatel namítal, že předmětná ulice je dlouhá asi 665 m a že na této ulici jsou jak placená místa
k parkování, tak i místa neplacená. Z výroku správního orgánu I. stupně ovšem nelze dovodit, kde přesně v rámci
dané ulice se skutek stal, tudíž nelze posoudit, zda právě v tom místě, kde měl být skutek spáchán, bylo vskutku
parkování zpoplatněno. Tuto vadu rozhodnutí v tomto případě nelze překonat ani s poukazem na fotografie, které
jsou součástí spisu a jimiž byl proveden důkaz listinou. I kdyby takové fotografie mohly při důkladném zkoumání
a porovnání se situací na místě samém třeba ohledáním či analýzou dostupných mapových nebo jiných podkladů
(např. podkladů pro umístění dopravních značek) vést ke zjištění, kde přesně v rámci Jiráskovy ulice stěžovatel
parkoval, není možné takovýto závěr činit až ex post při analýze samotného správního rozhodnutí, nýbrž
v samotném řízení o správním deliktu. Výsledek zjištění pak musí nalézt odraz v natolik přesném
a jednoznačném popisu skutku, že z něj bude patrné, že parkující vozidlo stálo právě na takovém místě v rámci
dané ulice, na němž bylo třeba zaplatit poplatek za parkování.“
[35] Z citovaných pasáží je zřejmé, že pro účely podřazení skutku pod skutkovou podstatu
nedovoleného parkování je nutné vymezit místo spáchání přestupku tak, aby bylo najisto
postaveno, jaký režim parkování byl v místě, kde vozidlo parkovalo. Bylo by proto nedostatečné,
pokud by místo spáchání skutku ve správním rozhodnutí bylo vymezeno pouhým odkazem
na název ulice, bez současného prokázání ve správním řízení, že by ulice obsahovala zpoplatněná
stání po celé délce (srov. rozsudek ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 As 249/2016 – 39, kde sice bylo
místo označeno pouze ulicí, celá ulice však měla zpoplatněný režim).
[36] V projednávaném případě požadavky judikatury splněny byly. Ač by se mohlo na první
pohled zdát, že výrok rozhodnutí o vině stěžovatele je totožný s výrokem v rozhodnutí
posuzovaném v citovaném judikátu, není tomu tak. Výrok informaci o tom, zda vozidlo stálo
na placeném místě, obsahuje. Výrok v relevantní části uvádí, že stěžovatel „v obci Jáchymov,
ul. K Lanovce, jím provozované vozidlo ponechal neznámý řidič stát v rozporu se svislou dopravní značkou
IP 13b „Parkoviště s parkovacím kotoučem“, když s vozidlem stál na tomto parkovišti „ (zvýraznil
NSS). Z uvedeného je zřejmé, že spojení „na tomto parkovišti“ odkazuje na parkoviště
s placeným stáním v režimu značky IP 13b. Z vymezení skutku ve výroku je proto zřejmé, jaký
režim parkování na místě, kde stěžovatelovo auto stálo, platil. Místo, kde vozidlo stálo, je proto
dostatečně přesně specifikované. Na základě takového popisu se nelze domnívat, že skutek,
o kterém bylo rozhodnuto, mohl spočívat ve stání na nezpoplatněném místě v ulici K Lanovce.
[37] Krajský soud posoudil otázku určitosti výroku rozhodnutí městského úřadu zákonně.
Třetí námitka stěžovatele není důvodná.
III. D Umístění parkovacího lístku
[38] Čtvrtá námitka spočívající v neprokázání absence parkovacího lístku za sklem není
důvodná. Z fotografií založených ve spise je zřejmé, že žádný lístek za čelním sklem umístěn
není. Na fotografii je viditelné celé čelní sklo, přičemž například dálniční známka v jeho levém
dolním rohu je vidět zřetelně. Parkovací lístek, pokud by tam nějaký byl, by byl vidět rovněž, nota
bene pokud parkovací lístek je bílý a pozadí palubní desky je tmavé. Správní orgány tedy absenci
lístku prokázaly dostatečně. Námitka je nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[39] Stěžovatel byl úspěšný s námitkou, že krajský soud nezákonně posoudil otázku
zákonnosti zahájení řízení za jeho správní delikt. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že rozsudek krajského soudu je nezákonný, proto jej podle ustanovení §110 odst. 1
s. ř. s. prvým výrokem tohoto rozsudku zrušil; vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud
postupoval podle §110 odst. 2 s. ř. s., nerozhodl o vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[40] Druhým výrokem tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud zrušil v záhlaví označené
rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost [§109 odst. 4 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.,
za přiměřeného použití §78 odst. 4 s. ř. s.].
[41] Jelikož Nejvyšší správní soud současně se zrušením rozsudku krajského soudu postupoval
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, byl v souladu
s §110 odst. 3 věta druhá s. ř. s. povinen rozhodnout jak o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti, tak i o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu.
[42] Při úvaze o náhradě nákladů řízení se soud řídil §60 odst. 1 s. ř. s.: jelikož měl stěžovatel
ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady v jeho případě tvoří odměna
a hotové výdaje jeho zástupce, přičemž výše odměny za jeden úkon právní služby činí 3.100 Kč
[§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Soud proto stěžovateli přiznal částku 9.300 Kč za tři úkony právní služby spočívající v převzetí
právního zastoupení, sepsání žaloby a sepsání kasační stížnosti. Ke třem úkonům právní služby
soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů zástupce stěžovatele ve výši 300 Kč za jeden
úkon, tj. celkem částku 900 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
[43] Jelikož zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvýšil soud v souladu
s §57 odst. 2 s. ř. s. částku odpovídající odměně a náhradě hotových výdajů o částku 2.142 Kč
odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty [§47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty].
[44] Další náklady stěžovatele tvoří zaplacené soudní poplatky, a to 3.000 Kč za žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu [položka 14a bod 2. písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích ve znění od 1. 9. 2011] a 5.000 Kč za kasační stížnost (položka 19 zákona o soudních
poplatcích v účinném znění).
[45] Celkem tedy stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení před správními soudy ve výši
20.342 Kč.
[46] Žalovaný neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu