ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.300.2015:35
sp. zn. 1 As 300/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: R. V., zastoupený Mgr.
Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava – Moravská Ostrava, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2012, č. j. MSK 97756/2012, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2015, č. j. 58 A
53/2012 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši
5.000 Kč, který mu bude vyplacen k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Kausty, advokáta,
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předcházející řízení
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Magistrátu města Ostravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne
11. 7. 2012, č. j. SMO/227352/12/DSČ/Van. Správní orgán prvního stupně uznal žalobce
vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu). Měl
se ho dopustit tím, že dne 3. 3. 2012 v 11:40 hod. při řízení motorového vozidla na Ruské ulici
v Ostravě -Vítkovicích neměl za jízdy rozsvícena potkávací světla nebo světla pro denní svícení
a současně použil přední světla do mlhy, ačkoliv nebyla mlha, nesněžilo, ani hustě nepršelo
(§32 odst. 1 a 4 zákona o silničním provozu). Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši
1.500 Kč a paušální náhrada nákladů řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Ostravě, který žalobu
zamítl jako nedůvodnou. Ve vyjádřeních svědků – policistů – neshledal rozpory, které
by zpochybnily věrohodnost jejich tvrzení. Oba svědci shodně tvrdili, že žalobce měl rozsvícená
světla do mlhy a neměl rozsvícená potkávací světla. Kdo ze svědků řídil vozidlo, není rozhodující
pro zjištění, jakými světly žalobce v inkriminované situaci svítil. Krajský soud souhlasil se závěry
správních orgánů o věrohodnosti svědeckých výpovědí a důvěryhodnosti daných policistů
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 – 70). K otázce
nesprávného svícení oba svědci vypovídali shodně. Jejich výpovědi nezpochybňuje ani stížnost
žalobce na jejich postup. Žalobce při ústním jednání v řízení před krajským soudem navrhoval
ohledání vozidla za přítomnosti odborníka, který by prověřil, zda je technicky možné, aby byla
současně zapnuta obrysová a mlhová světla. Krajský soud tuto námitku vyhodnotil jako
opožděnou, protože byla uplatněna až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, a nevyhověl tak
návrhu na provedení dalšího dokazování.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost, ve které namítal,
že zjištěný skutkový stav nemá oporu ve správním spise. Správní orgán vycházel při zjišťování
skutkového stavu z výpovědí svědků, které se nezakládají na pravdě. Oba svědci uvedli,
že stěžovatel svítil obrysovými (parkovacími) světly a předními mlhovými světly. Není technicky
možné, aby svítila jen přední mlhová světla a zadní nikoliv, jak tvrdili svědci. Stejně tak není
technicky možné, aby měl zapnutá přední mlhová světla, aniž by současně svítila potkávací světla.
Správní orgány a krajský soud měly prověřit pravdivost tvrzení stěžovatele na základě znaleckého
zkoumání, jak stěžovatel navrhoval v rámci jednání před krajským soudem.
[4] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 1 As 222/2014 - 23 kasační
stížnosti žalobce vyhověl a zrušil rozhodnutí krajského soudu, neboť krajský soud neodůvodnil
odmítnutí důkazního návrhu stěžovatele náležitým způsobem. Krajský soud tento návrh odmítl
s odůvodněním, že se jedná o novou žalobní námitku, kterou stěžovatel neuplatnil ve lhůtě pro
podání žaloby. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel ale navrhoval provedení důkazu,
který měl podpořit jeho tvrzení uvedená již v žalobě. Tím pádem nešlo o rozšíření, ale upřesnění
včasných žalobních tvrzení. Krajský soud proto neměl daný návrh stěžovatele odmítnout jako
opožděný ve smyslu §71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Nejvyšší správní soud krajskému soudu uložil, aby v novém řízení navrhovaný důkaz provedl
anebo náležitě a v souladu se zákonem odůvodnil, proč daný důkaz neprovede. Vzhledem
k důvodům zrušení rozsudku soud již neposuzoval zbylé kasační námitky týkající se nesprávného
hodnocení důkazů správním orgánem i krajským soudem.
[5] V novém řízení krajský soud napadeným rozsudkem žalobu opětovně zamítl. Zabýval
se věrohodností výpovědí policistů a došel k závěru, že považuje výpovědi policistů
za věrohodné, pokud neexistuje konkrétní důvod k opačnému posouzení (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 – 70). Nezpochybnil tvrzení
svědků, neboť v jejich výpovědích neshledal rozpory. K otázce nesprávného svícení oba svědci
vypovídali shodně a jejich výpovědi nezpochybňuje ani stížnost žalobce na jejich postup. Při
soudním jednání byla žalobcem zpochybněna výpověď svědků tím, že není technicky možné, aby
při zapnutí obrysových světel mohla být zapnuta i světla mlhová, a za tím účelem navrhl provést
ohledání vozidla za přítomnosti odborníka. Krajský soud tento návrh zhodnotil jako nadbytečný
a neúčelný, neboť v případě ohledání vozidla by byl zjišťován technický stav osvětlení ke dni
ohledání, přičemž takový důkaz by měl nulovou vypovídací hodnotu o technickém stavu
a možnostech svícení v době spáchání přestupku. Dle soudu by i případné zjištění nemožnosti
současného svícení předních obrysových a mlhových světel a nesvícení zadních mlhových světel,
nevylučovalo pravdivost výpovědi svědků, protože mohlo dojít např. k závadě na elektroinstalaci
nebo vadě žárovek v době spáchání přestupku. Soud se dále ztotožnil s vyjádřením žalovaného
odkazujícím na řadu předpisů týkajících se provozu na pozemních komunikacích, ze kterého
vyplývá, že kombinace rozsvícených světel, jež svědkové popsali u vozidla žalobce, je technicky
možná, resp. není vyloučena právně-technickými normami.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[6] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností.
Důvody, o které ji opírá, lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Navrhuje zrušení
rozsudku krajského soudu spolu s vrácením věci k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel namítá, že soudem zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném
dokazování. Soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a dále neprovedl důkaz – ohledání
vozidla, na základě kterého by ověřil, zda svědci vypovídali pravdivě a tím také ověřil
stěžovatelovu obhajobu. Ohledání vozidla soud neprovedl s odůvodněním, že by se zjistil pouze
technický stav vozidla ke dni ohledání. Ohledání vozidla se však mělo provést dříve. Není tedy
možné, aby tuto skutečnost soud použil proti stěžovateli. Krajský soud proto postupuje i nadále
nezákonně, když odmítl bezdůvodně provést důkaz, který by mohl objasnit skutkový stav věci.
Soud také nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření pouze uvedl, že zcela odkazuje na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a vyjádření v soudním řízení.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není na místě kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Podle §104 písm. a) s. ř. s., upravujícího důvody nepřípustnosti kasační
stížnosti, platí, že „kasační stížnost je … nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy
jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti
namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.“
[10] Judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další výjimky s ohledem na dodržení smyslu a účelu rozhodování
ve správním soudnictví. Uvedené ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší
správní soud původní rozhodnutí krajského soudu zrušil pro procesní pochybení, nedostatečně
zjištěný skutkový stav, případně pro nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, a nezabýval
se věcnými otázkami. Odmítnutí následné kasační stížnosti za tohoto procesního stavu
by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (viz
usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. března 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, publ. ve Sb. NSS
č. 2365/2011). Právě o takový případ se jedná v posuzované věci, neboť předchozí rozsudek
krajského soudu byl zrušen z důvodu vady řízení před soudem, aniž by se Nejvyšší správní soud
zabýval věcí samou.
[11] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Stěžejní kasační námitkou je nezákonnost postupu krajského soudu, který navzdory
závaznému právnímu názoru vyslovenému v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu
neprovedl důkaz ohledáním vozidla.
[14] Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozhodnutí zavázal krajský soud v řízení
navrhovaný důkaz ohledáním vozidla provést anebo náležitě a v souladu se zákonem odůvodnit,
proč jej neprovede. Nepřikázal však krajskému soudu výlučně důkaz provést, jak se stěžovatel
domnívá. Pouze uzavřel, že tento důkazní návrh žalobce nebylo možné odmítnout jako
opožděný.
[15] V nyní přezkoumávaném rozhodnutí krajský soud setrval na svém rozhodnutí důkaz
neprovést. Návrh na doplnění dokazování ohledáním vozidla odmítl jednak jako nadbytečný,
neboť skutkový stav byl spolehlivě zjištěn shodnými výpověďmi obou svědků, jednak jako
neúčelný, neboť ohledáním by byl zjišťován technický stav vozidla ke dni ohledání. Takový
důkaz by však měl nulovou vypovídací hodnotu o technickém stavu a možných kombinacích
svícení v době spáchání přestupku.
[16] Nejvyšší správní soud se s krajským soudem shoduje v hodnocení navrhovaného ohledání
vozidla jako neúčelného pro jeho nezpůsobilost prokázat stav vozidla ke dni spáchání přestupku.
Nebylo by totiž možné věrohodně vyloučit možnost pozdějších úprav na vozidle, ať již úpravou
nebo výměnou spínače světel, případně světlometů.
[17] Stěžovatel namítá, že v důsledku včasného neprovedení jím navrhovaného důkazů není
kvůli chybnému postupu správních orgánů a krajského soudu spolehlivě zjištěn skutkový stav
a proto trvá na zrušení rozhodnutí žalovaného. Pro takový postup ale Nejvyšší správní soud
nemá důvod.
[18] Úkolem správního orgánu je, v souladu s §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
zjistit v řízení takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném
pro rozhodnutí. Na základě takto zjištěného skutkového stavu může dospět k závěru, zda byl
určitý delikt spáchán. V opačném případě by došlo k porušení zásady materiální pravdy, přičemž
stěžovatel se právě tohoto porušení po celou dobu řízení dovolává.
[19] Pro posouzení věci je rozhodné, že rozhodnutí správních orgánů vychází ze skutkového
stavu zjištěného ze shodných výpovědí dvou svědků. Proti nim stěžovatel brojil prostým
tvrzením, že jím řízené vozidlo bylo osvětleno řádně. Netvrdil technickou nemožnost kombinace
uváděné svědky. Takovým tvrzením není ani vyjádření stěžovatele při ústním jednání dne
26. 6. 2012 o nemožnosti použití parkovacích světel bez současného „blikání směrovkou, což
se nestalo“. Neuváděl ani jiné skutečnosti zpochybňující věrohodnost svědeckých výpovědí.
Nejvyšší správní soud již dříve připustil, že při kolizi mezi tvrzením obviněného z přestupku
a policisty je zpravidla věrohodnější svědectví dopravního policisty, jehož denním úkolem
je pozorovat a hodnotit situaci v silničním provozu a který zpravidla nemá na výsledku
správního řízení žádný osobní zájem (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 4 As 19/2007 – 114). Za situace, kdy nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící o vybočení
ze služebních povinností zasahujících policistů, nebyl správní orgán povinen důvodně
pochybovat o dostatečnosti zjištění skutkového stavu, z nějž při svém rozhodnutí vycházel.
[20] Při soudním přezkumu rozhodnutí správních orgánů soud v rozsahu žalobních námitek
zkoumá správnost a úplnost skutkových zjištění a v tomto rozsahu je může ověřit i zopakováním
některých provedených důkazů, případě provedením důkazů nových. Stěžovateli tedy nemůže být
v obecné rovině přičítáno k tíži, že důkaz ohledáním vozidla navrhl až v řízení před soudem.
Na druhou stranu, jestliže se v důsledku plynutí času snížila či zcela vymizela důkazní hodnota
jím navrhovaného důkazu, je pouze důsledkem jeho procesní taktiky, pokud k takovému důkazu
nebude přihlíženo, nebo dokonce nebude ani proveden.
[21] Prokazovat stav věci (nebo místa činu) v minulosti je obecně problematické. Je tomu
proto, že v průběhu času se mění stav věci, její vlastnosti, vzezření, funkčnost, apod.,
ať už v důsledku jejího užívání, vnějších objektivních zejména přírodních jevů (např. počasí)
nebo i vědomými dodatečnými zásahy do věci prováděné člověkem. Proto, je-li stav určité věci
(místa) důležitý pro objasnění zjišťovaného skutkového stavu, patří její ohledání mezi prvotní
úkony v konkrétním řízení. Není ovšem úkonem povinným, zejména za situace, kdy o stavu věci
s ohledem na další skutečnosti zjištěné dosud provedenými jinými důkazy, nejsou pochybnosti.
Ty může přinést mimo jiné i osoba podezřelá či obviněná z přestupku; neučiní-li tak a správní
orgán nemá pochybnosti o svých skutkových zjištěních, nemusí provádět „povinně“ další úkony,
které v jiných případech slouží k objasnění skutkového stavu.
[22] Tak tomu bylo i v posuzovaném případu. Správní orgán vycházel ze shodných tvrzení
zakročujících policistů o tom, jak bylo kontrolované vozidlo osvíceno. Proti tomu postavil
žalobce své tvrzení, že vozidlo bylo osvětleno řádně (rozuměj podle předpisů). Na technickou
nemožnost osvětlení vozidla zpochybňující tvrzení policistů nijak nepoukazoval, ačkoliv
nepochybně mohl. Přišel-li s tímto tvrzením až v řízení před krajským soudem, jde o tvrzení
opožděné, nikoli ve významu času, ale jednak pro problematičnost takového zjišťování z důvodů
výše uvedených, jednak pro úplnost a správnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem
na základě zhodnocení ostatních provedených důkazů.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na nedůvodnost stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[24] Druhým výrokem rozhodl soud o vrácení zaplaceného soudního poplatku stěžovateli.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v rozhodnutí ze dne 16. 2. 2016,
č. j. 10 Afs 186/2014 – 60, k závěru, že „[ú]častník řízení podávající ve své věci opakovaně kasační stížnost
proti rozhodnutí krajského soudu vydanému poté, kdy bylo předcházející rozhodnutí ke kasační stížnosti téhož
účastníka Nejvyšším správním soudem zrušeno, již není povinen soudní poplatek za tuto další kasační stížnost
platit, pokud ve věci již jednou tento poplatek zaplatil (§6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích).“
[25] Stěžovatel zaplatil soudní poplatek ve výši 5.000 Kč v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku krajského soudu ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod
sp. zn. 1 As 222/2014. Stěžovatel následně podal v téže věci nyní projednávanou kasační stížnost,
za kterou rovněž zaplatil soudní poplatek ve výši 5.000 Kč. Vzhledem k závěrům rozšířeného
senátu však k této platbě povinen nebyl. Má proto právo na jeho vrácení dle §10 odst. 1 věta
prvá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující
náklady běžné administrativní činnosti, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2016
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu