ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.261.2015:38
sp. zn. 3 As 261/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: O. C.,
zastoupený JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí ministra vnitra ze dne 14. 7. 2015, č. j. MV-167846-8/VS-2014, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2015, č. j. 8 Ad 16/2015 –
23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 4.114 Kč
do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta
JUDr. Lubomíra Müllera.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze, jímž bylo zrušeno rozhodnutí ministra vnitra ze dne 14. 7. 2015. Tímto
rozhodnutím byl podle §152 odst. 5 písmeno b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád zamítnut
rozklad žalobce proti usnesení Ministerstva vnitra ze dne 25. 3. 2015, jímž bylo podle §102
odst. 4 správního řádu zastaveno řízení o vydání nového rozhodnutí ve věci poskytnutí
jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem
podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb.
Při posouzení věci vycházel soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce požádal
o poskytnutí jednorázového příspěvku podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. poprvé dne
10. 10. 2011. Ke své žádosti přiložil jednak potvrzení vojenské správy pro žadatele o mimosoudní
rehabilitaci ze dne 5. 3. 1992 s dodatkem ze dne 10. 6. 1992, podle kterého byl zařazen
u PTP v době od 31. 10. 1953 do 31. 12. 1954, jednak oznámení České správy sociálního
zabezpečení o zvýšení zvláštního příspěvku k důchodu, který mu byl přiznán podle zákona
č. 357/2005 Sb. Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 11. 2011 byla žádost zamítnuta
s odůvodněním, že žalobce nespadá do okruhu osob vymezeného v §1odst. 1 nařízení.
Proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žalobce žádné opravné prostředky, právní moci proto nabylo
dne 7. 12. 2011.
Návrh na vydání nového rozhodnutí ve věci a alternativně návrh na obnovu řízení
či podnět k zahájení řízení přezkumného podal žalobce dne 25. 11. 2014. Usnesením žalovaného
ze dne 25. 3. 2015 bylo ohledně návrhu na vydání nového rozhodnutí řízení zastaveno.
Svoje rozhodnutí odůvodnil žalovaný tím, že stěžovatel nesplnil podmínky pro přiznání
jednorázového příspěvku podle původního znění nařízení vlády č. 135/2009 Sb., neboť nebyl
rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., a přiznat příspěvek mu nelze ani po novelách
provedených nařízeními vlády č. 51/2013 Sb., a č. 205/2014 Sb., neboť nepodal žádost
o příspěvek do 31. 12. 2013. Nové rozhodnutí ve věci tak nebylo možno vydat. Ke stejnému
závěru dospěl i ministr vnitra ve svém rozhodnutí o rozkladu ze dne 14. 7. 2015.
Městský soud v Praze po posouzení věci dospěl k závěru, že žalobce podmínky
pro přiznání jednorázového příspěvku splňuje a vždy splňoval. Podle jeho názoru je přípustný
takový výklad §1 odst. 1 nařízení č. 135/2009 Sb. v původním znění, že i u příslušníků
vojenských táborů nucených prací, respektive PTP, kteří do nich byli zařazeni z důvodu politické
perzekuce, byl naplněn pojem „nezákonné zbavení osobní svobody“, neboť nešlo o výkon
základní vojenské služby dle branného zákona. Žalobce proto spadal do okruhu osob,
na něž se daný předpis vztahuje. Podmínky pro přiznání dávky pak byly bezesporu splněny podle
ustanovení §1 odst. 2 citovaného nařízení po novele provedené nařízením vlády č. 51/2013 Sb.
Žalovaný dle názoru soudu při řešení této otázky pochybil, když nevzal v úvahu nálezy
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2366/07, sp. zn. I. ÚS 819/15 , ani rozsudky Nejvyššího správního
soudu č. j. 6 Ads 4/2006 – 32 ze dne 7. 3. 2007, č. j. 4 Ads 10/2006 – 75 ze dne 28. 6. 2007
a č. j. 4 Ads 23/2007 – 37 ze dne 16. 8. 2007. K základnímu důvodu, na němž žalovaný postavil
svoje rozhodnutí, tj. k otázce včasnosti uplatnění žádosti o dávku, se Městský soud v Praze nijak
nevyjádřil, stejně tak se nezabýval procesními podmínkami vydání nového rozhodnutí podle
§101 správního řádu.
Kasační stížnost podal žalovaný (dále jen stěžovatel) z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky a dále podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v nedostatku důvodů.
Stěžovatel konkrétně namítal, že právní institut nového rozhodnutí je možné použít
toliko v případech taxativně vypočtených v §101 správního řádu. Městský soud v Praze však
v napadeném rozsudku neuvedl, který z důvodů pro provedení nového řízení a vydání nového
rozhodnutí připadá podle jeho názoru v úvahu a v jakém procesním režimu by tedy
měl stěžovatel nové rozhodnutí vydat. Dle jeho názoru na projednávanou věc žádný z důvodů
zde uvedených nedopadá. V úvahu by snad mohl přicházet pouze důvod pod písmenem b),
kdy je novým rozhodnutím vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta. Prolomení
překážky rei judicatae by však bylo možné pouze v případě podstatné změny skutkových okolností,
za nichž bylo rozhodnutí učiněno, k těm však nedošlo. Při vydání nového rozhodnutí by se také
nemělo jednat o důvod spočívající ve změně právního stavu, neboť tím by nová právní úprava
působila retroaktivně.
K věci samé pak stěžovatel uvedl, že proti původnímu rozhodnutí žalobce nepodal
žádný opravný prostředek, to se stalo pravomocným a jako takové závazným pro účastníky
i správní orgány. Novou žádost pak žalobce ve lhůtě stanovené v §2 odst. 2 nařízení vlády
č. 135/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb., tj. do 31. 12. 2013 nepodal, podmínky
pro přiznání dávky proto nesplnil. Stěžovatel tak uzavřel, že žalobce nebyl odškodněn nikoliv
proto, že by správní orgány postupovaly v rozporu s právní úpravou nebo judikaturou, ale proto,
že řádně a včas nepodal žádost o poskytnutí příspěvku. K této hmotně právní podmínce nároku
se však Městský soud v Praze nijak nevyjádřil.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Městského soudu
v Praze zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 20. 12. 2015 doplněnému ještě dne 5. 8. 2016
poukázal žalobce na řadu rozsudků Nejvyššího správního soudu, jejichž závěry jsou dle jeho
názoru aplikovatelné na projednávanou věc. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti. K tomu
upozornil, že rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 3. 2016, č. j. OSZ -74027- 15/M-Ni-2016
mu byl již podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb., za použití §101 písm. b) správního řádu
jednorázový příspěvek ve výši 48 600,-Kč přiznán; v kopii toto rozhodnutí k vyjádření připojil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost ve výsledku není důvodná.
Nejprve se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů. Zde je třeba předeslat, že tento pojem je primárně vyhrazen pro nedostatek důvodů
skutkových, tedy pro případy, kdy nelze zjistit, jaký skutkový stav měl soud pro své právní závěry
za prokázaný, případně kdy jeho závěr o skutkovém stavu není opřen o skutečnosti v řízení
zjišťované. Jen výjimečně lze pod tento pojem podřadit též nedostatek důvodů právních,
a to především tehdy, opomene-li se soud zcela vypořádat s uplatněnými žalobními body
a v přezkumném řízení se věnuje jen jiným otázkám. Pokud by tedy Nejvyšší správní soud
posuzoval věc pouze z tohoto formálního hlediska, pak by musel uzavřít, že napadený rozsudek
nepřezkoumatelností netrpí. Skutkový stav nebyl mezi účastníky sporný, k žalobním námitkám
se Městský soud v Praze vyjádřil a také jeho právní názor, jímž zavázal správní orgán pro další
řízení, byl víceméně srozumitelný, o čemž svědčí i to, že na jeho základě vydal žalovaný nové
rozhodnutí.
Výše uvedené ovšem nemůže zakrýt zjevné a svojí povahou zásadní deficity odůvodnění,
které napadený rozsudek má. Již výše bylo uvedeno, že pro posouzení zákonnosti rozhodnutí
stěžovatele bylo podstatné zodpovězení dvou základních otázek. První se týkala použitelnosti
procesního institutu nového rozhodnutí podle §101 správního řádu v projednávané věci, druhá
pak výkladu hmotně právní podmínky včasného uplatnění žádosti o dávku uvedené v §2 odst. 2
nařízení vlády č. 135/2009 Sb. ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb. Stěžovateli lze přisvědčit
v tom, že těmito dvěma základními otázkami se Městský soud v Praze vůbec nezabýval, ačkoliv
bez jejich zodpovězení bylo možno námitky uplatněné žalobcem jen stěží přesvědčivě vypořádat.
Za této situace by vyhovění kasačnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a zrušení
napadeného rozsudku bylo zajisté procesně „nejčistějším“ řešením.
Při úvahách, zda tak učinit, vzal však Nejvyšší správní soud v úvahu i další faktory,
především princip rychlosti a hospodárnosti řízení, v jehož rámci přihlédl k vysokému
věku žalobce a k tomu, že návrh na vydání nového rozhodnutí byl podán už před více než dvěma
lety a další „procesní kolečko“ by konečné rozhodnutí dále odsouvalo. Zohlednil také skutečnost,
že stěžovatel na základě napadeného rozsudku již nové rozhodnutí vydal, dávku přiznal
a s ohledem na princip právní jistoty je tedy v zájmu obou účastníků, aby správní soudy o tom,
zda žalobci uplatněný nárok skutečně náleží či nikoliv, rozhodly co nejdříve. Za této situace
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že bude na místě, aby výjimečně pojednal o těchto
otázkách prvotně sám, bez jejich předchozího posouzení Městským soudem v Praze, s cílem
co nejrychleji a zároveň s konečnou platností rozhodnout o podstatě sporu. Fakticky je tento
postup umožněn tím, že skutkový stav není mezi účastníky sporný a jejich právní názor
na předložené otázky je zřejmý; Nejvyššímu správnímu soudu tak úsudku o těchto otázkách nic
nebrání.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval podmínkami pro vydání nového rozhodnutí.
Na úvod považuje za potřebné uvést, že institut nového rozhodnutí ve věci nepatří v obecné
rovině svým charakterem mezi opravné prostředky, neboť jeho podstatou není náprava
vad již přijatého rozhodnutí, ale jde o nové posouzení pravomocně rozhodnuté věci,
a to buď za stejných, anebo změněných podmínek. Není přitom rozhodné, zda tyto změněné
podmínky jsou skutkové nebo právní. Výjimku z tohoto pravidla pak mohou představovat
některé zvláštní právní předpisy, na něž míří ustanovení §101 písm. e) správního řádu, které
podmínky pro vydání nového rozhodnutí upravují odlišně, případně je rozšiřují,
a v jejichž důsledku může nové rozhodnutí charakter určitého opravného prostředku nabýt
(srovnej například ustanovení §56 zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění). Totéž
platí také pro některé případy aplikace ustanovení §101 písm. b) správního řádu, a to tam,
kde je vyhověno žádosti, jež byla pravomocným rozhodnutím zamítnuta, ačkoliv nedošlo
ke změně skutkových či právních okolností, za nichž bylo o této žádosti původně rozhodováno.
Ustanovení §101 správního řádu o novém rozhodnutí v určitých případech prolamuje
překážku věci pravomocně rozhodnuté podle §48 odst. 2 správního řádu, jenž stanoví, že přiznat
totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou, a stejně
tak i pravidlo o tzv. materiální právní moci rozhodnutí zakotvené v §73 odst. 2 správního řádu,
podle něhož je pravomocné rozhodnutí závazné pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno,
a pro všechny správní orgány. S výjimkou §101 písmeno a) správního řádu se přitom novým
rozhodnutím to původní neruší, nové rozhodnutí pouze brání jeho vykonatelnosti nebo jiným
jeho právním účinkům (§102 odst. 9 správního řádu). Nové řízení lze provést a nové rozhodnutí
vydat jen z důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §101 správního řádu, řízení lze zahájit
na návrh i bez návrhu, a to bez ohledu na skutečnost, jakým způsobem bylo zahájeno řízení
původní (§102 odst. 3 správního řádu). Pro možnost zahájit nové řízení není správním řádem
stanovena žádná lhůta.
Z výčtu důvodů, pro něž je možno zahájit nové řízení a vydat nové rozhodnutí,
nabývá v souvislosti s projednávaným případem na významu obzvláště ustanovení §101 písm. b)
správního řádu. V tomto případě se stricto senzu o vydání skutečného nového rozhodnutí
ve věci ani nejedná. Pravomocné rozhodnutí o zamítnutí žádosti totiž netvoří překážku
věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §48 odst. 2 správního řádu, neboť nepřiznává žadateli
žádná práva ani neukládá žádné povinnosti. Takovéto rozhodnutí tedy nenabývá tzv. materiální
právní moci. Negativní původní rozhodnutí proto správnímu orgánu v provedení nového řízení
a vydání nového, tentokráte pozitivního rozhodnutí ve věci, nijak nebrání a není k tomu třeba ani
změny podmínek skutkových či právních.
Z hlediska výše uvedeného pak Nejvyšší správní soud posuzoval námitky uplatněné
v kasační stížnosti. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobce podal žádost o jednorázový
příspěvek dne 10. 10. 2011, jeho žádost byla zamítnuta rozhodnutím stěžovatele ze dne
9. 11. 2011, jež nabylo právní moci dne 7. 12. 2011. Nárok nebyl přiznán s odkazem na právní
úpravu okruhu oprávněných osob obsaženou v §1 odst. 1 nařízení vlády č. 135/2009 Sb.
v původním znění. Výchozí podmínka pro aplikaci ustanovení §101 písm. b) správního řádu
byla tedy splněna, zcela bez významu pro hodnocení této podmínky je skutečnost, že žalobce
proti uvedenému rozhodnutí neuplatnil žádné opravné prostředky. Takovou podmínku správní
řád pro zahájení nového řízení a vydání nového rozhodnutí nestanoví, byla by ostatně v rozporu
s výše rozebranou povahou tohoto institutu.
Návrh na vydání nového rozhodnutí podal žalobce dne 25. 11. 2014, tedy v době,
kdy nárok na jednorázový příspěvek upravovalo nařízení vlády č. 135/2009 Sb. ve znění
novelizovaném nařízením vlády č. 51/2013 Sb., které nabylo účinnosti dne 5. 3. 2013
(další novela – nařízení vlády č. 205/2014 Sb., již samotný nárok žalobce nijak neovlivňuje).
Lze tak konstatovat, že od vydání původního rozhodnutí ve věci, jímž byla žádost o poskytnutí
jednorázového příspěvku zamítnuta, došlo ke změně právní úpravy, tedy ke změně podmínek,
za nichž bylo toto rozhodnutí vydáno. Tuto skutečnost považuje Nejvyšší správní soud
za významnou pro posouzení projednávané věci.
Již výše bylo uvedeno, že nové rozhodnutí podle §101 písm. b) správního řádu lze vydat
i tehdy, pokud nedošlo ke změně skutkových či právních okolností, v tomto případě
by ovšem bylo nutno dovodit, že žádost byla původně zamítnuta nesprávně. Tato skutečnost byla
v projednávaném případě s ohledem na původní znění §1 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. sporná.
Jest pravdou, že dosavadní judikatura Městského soudu v Praze svědčila spíše názoru žalobce,
ve srovnatelné věci se však doposud Nejvyšší správní soud k problému vymezení okruhu
oprávněných osob nevyjádřil. Z tohoto důvodu by zde proto bylo obtížné dovodit i povinnost
správního orgánu vydat nové rozhodnutí ve věci. S ohledem na novou právní úpravu okruhu
oprávněných osob obsaženou v §1 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. ve znění nařízení
vlády č. 51/2013 Sb., která je pro vydání nového rozhodnutí v projednávané věci též použitelná,
však již nemusí Nejvyšší správní soud otázku výkladu §1 původního znění nařízení vlády
č. 135/2009 Sb., a tudíž i otázku možnosti vydat nové rozhodnutí i při nezměněných
podmínkách, řešit. Ani sám stěžovatel nepopírá, že podmínky nároku na dávku podle
novelizovaného znění §1 odst. 2 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. by žalobce splňoval, a překážku
pro přiznání dávky spatřuje v jiné skutečnosti, opožděném podání žádosti o dávku po lhůtě
uvedené v §2 odst. 2 nařízení. K tomu považuje Nejvyšší správní soud ještě za nutné zdůraznit,
že přes dílčí změny podmínek nároku na jednorázový příspěvek provedené uvedenými
novelizacemi, se jedná stále o tutéž dávku a tedy o stejný předmět řízení. Použití institutu nového
rozhodnutí ve věci tak, jak je upraven v ustanovení §101 písmeno b) správního řádu, proto
za daných okolností nic nebrání, o podmínce včasného uplatnění žádosti o dávku bude ještě
pojednáno níže.
Ač lze jistě z předchozího textu dovodit, že se Nejvyšší správní soud
ani se zbývajícími námitkami stěžovatele ohledně použitelnosti institutu nového rozhodnutí
neztotožnil, činí přesto z důvodu přesvědčivosti odůvodnění i jejich explicitní vypořádání.
Je nutno především odmítnout tezi, že k prolomení překážky rei judicatae (v tomto případě
je pojmově přesnější hovořit spíše o rei administratae) může při vydání nového rozhodnutí
dojít jen při změně skutkových okolností případu. Tato teze nemá oporu ve správním řádu
ani ve zvláštním právním předpisu, navíc, jak bylo vysvětleno výše, v případě aplikace §101
písmeno b) správního řádu tato překážka není dána. Stejně tak lichý je argument o případné
nepřípustné retroaktivitě rozhodnutí. Jednak je třeba poznamenat, že zákaz retroaktivity nemá
univerzální platnost a pro případy, kdy je přiznáváno právo, se retroaktivita připouští, jednak
rozhodnutí o nároku na dávku má v tomto případě konstitutivní charakter a nárok na výplatu
jednorázového příspěvku vzniká až na základě právní moci rozhodnutí, takže o nějakém jeho
zpětném působení nelze vůbec hovořit. Navíc příspěvek podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. je
dávkou jednorázovou, nikoliv opakovanou, proto zde takové úvahy nemají žádný praktický smysl
a žádné problémy, např. ohledně data přiznání dávky či počtu odepřených splátek není
v souvislosti s tím třeba řešit.
K otázce včasného uplatnění žádosti o dávku pak uvádí Nejvyšší správní soud následující:
Podle §2 odst. 2 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb.
o nároku na výplatu příspěvku rozhoduje Ministerstvo vnitra na základě písemné žádosti osoby
uvedené v §1 odst. 2, která k žádosti připojí doklady osvědčující její nárok. Žádost lze podat
nejpozději do 31. prosince 2013, jinak nárok na výplatu příspěvku zaniká.
Z obou správních rozhodnutí ani z obsahu kasační stížnosti nelze zcela jednoznačně
zjistit, jak toto ustanovení stěžovatel vykládá. Je z něj pouze patrné, že za uplatnění žádosti
o dávku ve smyslu citovaného ustanovení považoval pouze návrh žalobce na vydání nového
rozhodnutí ze dne 25. 11. 2014, blíže se však nevyjádřil k tomu, proč podle něj není
pro zachování nároku relevantní jeho prvotní žádost ze dne 10. 10. 2011. Smysl tohoto
ustanovení je přitom podle názoru Nejvyššího správního soudu poměrně jasný. Vzhledem
k tomu, že původní znění §1 nařízení zahrnovalo do okruhu oprávněných osob explicitně
jen ty, kteří byli již odškodněni podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci a ohledně
dalších bylo výkladově nejasné, co se rozumí nezákonným zbavením osobní svobody podle
jiných právních předpisů, řada oprávněných si z tohoto důvodu o přiznání dávky ve stanovené
lhůtě do 31. 12. 2011 vůbec nepožádala. Nařízením vlády č. 51/2013 Sb. byla tato nejasnost
novým zněním §1 odst. 2 odstraněna, okruh oprávněných osob nově vymezen, a pro ty, kdo si
o dávku doposud nepožádali, byla pro její uplatnění stanovena dodatečná lhůta do 31. 12. 2013.
Z tohoto ustanovení však dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze dovodit, že by si ti, kteří
již v minulosti o dávku požádali a jimž dávka nebyla přiznána, museli o dávku žádat znovu
s tím důsledkem, že by právní účinky podání jejich první žádosti spočívající v zachování nároku
pominuly. Jak bylo již vysvětleno výše, se zamítnutím žádosti takové účinky samy o sobě
spojené být nemohou (jak se stěžovatel zřejmě domnívá), takže pokud by měl zákonodárce
v úmyslu je popřít, musel by požadavek podání nové žádosti promítnout do textu nařízení vlády
č. 51/2013 Sb., nebo do jeho přechodných ustanovení, např. článku II. Nic takového však tohoto
nařízení neobsahuje. Znovu je zde nutno připomenout skutečnost, která byla zmíněna již v pasáži
o institutu nového rozhodnutí, že předmětem řízení i přes změnu podmínek nároku je stále tatáž
dávka a že nové řízení je vedeno a nové rozhodnutí ve věci vydáváno stále na základě původní
žádosti.
Nejvyšší správní soud tak nesdílí názor stěžovatele, že žalobce podal žádost o dávku
opožděně, neboť relevantní pro posouzení hmotně právní podmínky nároku uvedené
v §2 odst. 2 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb. byla jeho
žádost ze dne 10. 10. 2011 Sb. a ta byla podána včas. Žádost ze dne 25. 11. 2014 byla z tohoto
hlediska pouhým procesním návrhem na provedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí
na základě původní žádosti, pro jehož podání správní řád žádnou lhůtu nestanoví a jenž žádné
hmotně právní důsledky nemá. Toto nové řízení mohl ostatně stěžovatel podle §102 odst. 3
správního řádu zahájit i bez návrhu žalobce z úřední povinnosti.
Po zodpovězení základních otázek podstatných pro posouzení věci dospěl Nejvyšší
správní soud ohledně zákonnosti rozhodnutí stěžovatele nakonec ke stejným závěrům jako
Městský soud v Praze v napadeném rozsudku. Má tak za to, že obě rozhodnutí stěžovatele
(o zastavení řízení i o rozkladu) byla nezákonná, neboť podmínky pro přiznání jednorázového
příspěvku žalobce splnil a dávku mu bylo možno přiznat v rámci nového řízení a nového
rozhodnutí ve věci podle §101 písmeno b) správního řádu. Takovéto rozhodnutí už stěžovatel
dne 29. 3. 2016 vydal. Nejvyšší správní soud proto (i přes výhrady k napadenému rozsudku
vyjádřené výše) kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona.
Úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení, Nejvyšší správní soud proto uložil
stěžovateli uhradit mu náklady jeho zastoupení v řízení. Zástupce žalobce učinil jeden hlavní
úkon právní služby, za nějž mu náleží odměna ve výši 3100,- Kč podle §7 a §9 odst. 4 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. a náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky.
Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem DPH, navyšuje se souhrnná částka 3400,-Kč
o 21 % podle §57 odst. 2 s. ř. s., takže celkově je stěžovatel povinen žalobci uhradit k rukám jeho
zástupce advokáta JUDr. Lubomíra Müllera částku 4 114,-Kč, a to do 15 dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu