ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.240.2016:31
sp. zn. 5 As 240/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce:
J. V., proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117,
Ostrava, za účasti osob zúčastněných na řízení: I. Ředitelství silnic a dálnic, se sídlem
Na Pankráci 56, Praha 4, zastoupený JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem
Masarykovo nám. 91/28, Karviná-Fryštát, II. TeliaSonera International Carrier Czech Republic,
a.s., se sídlem K červenému dvoru 3269/25a, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2016, č. j. 22 A 98/2015 – 106,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamítá .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) napadl
žalobce rozhodnutí žalovaného, kterým bylo jako opožděné zamítnuto jeho odvolání proti
rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku č. j. MMFM 28913/2015, ze dne 11. 3. 2015;
tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně: 1) podle §24 odst. 3 písm. a) bodu 3 zákona
č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon
o vyvlastnění), odňal žalobci vlastnické právo k jeho rodinnému domu a pozemkům ve prospěch
vyvlastnitele – České republiky – Ředitelství silnic a dálnic ČR, 2) podle §24 odst. 3 písm. c)
téhož zákona určil, že vyvlastnitel je povinen zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění nejpozději
do dvou let ode dne nabytí právní moci vydaného rozhodnutí, 3) podle §24 odst. 4 písm. a)
téhož zákona určil náhradu za uvedené odnětí vlastnického práva ve výši 1 278 260 Kč, kterou
má vyvlastnitel uhradit žalobci ve lhůtě do 60 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí,
4) podle §24 odst. 3 písm. b) téhož zákona rozhodl, že věcné břemeno zřízené ve prospěch
TellaSonera International Carrier Czech republic, a.s., vázno ucí na předmětu vyvlastnění,
se neruší.
V řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
22. 10. 2015, č. j. 22 A 98/2015 – 10 bylo žalobci usnesením Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 As 296/2015 – 108, ze dne 14. 3. 2016 přiznáno osvobození od soudního poplatku
za kasační stížnost.
V nyní projednávané věci brojí žalobce proti usnesení krajského soudu
č. j. 22 A 98/2016 - 106, ze dne 29. 9. 2016, kterým krajský soud odňal žalobci se zpětnou
účinností osvobození od soudních poplatků, současně zprostil funkce ustanovenou zástupkyni
žalobce Mgr. Karin Ponczu Hadwigerovou, a zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce pro
řízení.
Krajský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že ustanovená zástupkyně Mgr. Karin Poncza
Hadwigerová požádala o zproštění své funkce s ohledem na zdravotní stav jejího dítěte
a současně pro neposkytnutí potřebné součinnosti ze strany žalobce vedoucí k narušení důvěry
mezi žalobcem a zástupkyní.
Pokud jde o odnětí osvobození od soudních poplatků, krajský soud ze sdělení osoby
zúčastněné na řízení 1. Ředitelství silnic a dálnic (dále jen „ Ředitelství“) zjistil, že Ředitelství
požádalo žalobce dne 15. 4. 2015 o sdělení bankovního spojení, aby mu mohla být zaslána
náhrada za vyvlastnění ve výši 1 278 260 Kč dle pravomocného rozhodnutí Magistrátu města
Frýdku-Místku č. j. MMFM 28913/2015, ze dne 11. 3. 2015. Na tuto žádost žalobce nereagoval,
proto Ředitelství podalo k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na složení peněz do soudní
úschovy; obvodní soud usnesením ze dne 9. 6. 2015, č. j. 34 Sd 56/2015 – 10, návrhu vyhověl
a částku 1 278 260 Kč složenou pro žalobce přijal do úschovy. Z uvedených důvodů dospěl
krajský soud k závěru, že žalobce při prohlášení o svých osobních a majetkových poměrech zatajil
svou realizovatelnou pohledávku. Žalobce se připravil o možnost disponovat částkou
1 278 260 Kč, která by mu umožňovala uhradit soudní poplatek za žalobu. Na straně žalobce
tak nebyly po celou dobu řízení splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků,
proto mu bylo osvobození odňato se zpětnou účinností. Vzhledem k tomu, že u žalobce nebyly
dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, zamítl soud jeho žádost o ustanovení
zástupce.
II. Kasační stížnost
Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu č. j. 22 A 98/2016 – 106,
ze dne 29. 9. 2016 kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti rozsáhle rekapituluje skutkové okolnosti týkající
se vyvlastnění jeho majetku a věcně brojí proti praktikám státu při vyvlastnění, postupu
katastrálního úřadu při povolení vkladu a proti následným závěrům navazujících správních
či soudních řízení. Stěžovatel poukázal na nerovné postavení “stran sporu“ co se týče schopnosti
uplatňovat svá práva. Uvedl, že protiprávní chování státu ho finančně zruinovalo a negativně
ovlivnilo jeho rodinný život, jakož i jeho zdravotní a psychický stav ; poukázal na množství sporů
a podání, které v souvislosti s vyvlastněním vede a které mu znemožňují věnovat se výdělečné
činnosti. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu přiblížil strukturu výdajů a nákladů na život
jeho rodiny, z něhož vyplývá, že z finančních důvodů přijal rozsáhlá úsporná opatření,
v rámci kterých rodina stěžovatele snížila veškeré náklady
Stěžovatel nesouhlasí s argumentem krajského soudu, že má realizovatelnou pohledávku
ve výši 1 278 260 Kč. Podle stěžovatele rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku
č. j. MMFM 28913/2015, ze dne 11. 3. 2015 o vyvlastnění nenabylo právní moci a není
vykonatelné, neboť zákon o vyvlastnění „žalobě na přezkum přiznává odkladný účinek“.
Pokud by stěžovatel přijal náhradu složenou do soudní úschovy, musel by „tvrdit opak svého
žalobního tvrzení… A musel by ji stejně celou vrátit, i kdyby ji vyhrál (a možná ještě předtím,
než by mu prohraná protistrana zaplatila náklady řízení).“
V další části kasační stížnosti stěžovatel zdůraznil, že dle jeho ná zoru je nesprávně
nastavený právní systém České republiky v oblasti ustanovování zástupců z řad advokátů.
Tento nesprávně nastavený právní systém spatřuje v tom, že ustanovovaný advokát není
dostatečně finančně motivován, aby zastupoval stěžovatele v potře bné míře kvalifikovaně
a odborně vzhledem ke složitosti právního problému.
Stěžovatel rovněž požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta
pro řízení o kasační stížnosti.
V podání doručeném Nejvyššímu správnímu soudu dne 28. 11. 2016 stěžovatel uvedl,
že v jeho předchozím podání, tj. v doplnění kasační stížnosti ze dne 23. 10. 2016, byly omylem
uvedeny body [24680] a [24692]; požádal, aby k těmto bodům nebylo přihlíženo.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Zdejší soud přezkoumal napadené
usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal
při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Co se týká splnění poplatkové povinnosti v řízení o kasační stížnosti, v tomto řízení
stěžovatele poplatková povinnost nestíhá s ohledem na to, že jeho kasační stížnost nesměřuje
proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé č i o jiném návrhu, jehož podání
je spojeno s poplatkovou povinností (blíže viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, publikované pod č. 3271/2015 Sb. NSS).
Jak přitom vyplývá ze zmiňovaného usnesení rozšířeného senátu, žalobce v řízení o kasační
stížnosti, která nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí krajského soudu ani proti rozhodnutí,
jímž se řízení před krajským soudem končí, nemusí splňovat ani podmínky dle §105 odst. 2
s. ř. s. (povinné zastoupení žalobce bez příslušného právnického vzdělání advokátem nebo jeho
zaměstnancem nebo členem, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie).
I přes uvedené stěžovatel o ustanovení zástupce v kasační stížnosti požádal. Nejvyšší
správní soud podotýká, že podle §35 odst. 8 s. ř. s. se pro rozhodnutí o ustanovení zástupce
vyžaduje kumulativní splnění dvou podmínek, a to jednak splnění předpokladů pro osvobození
od soudních poplatků, jednak též nezbytná potřeba takového zastoupení k ochraně práv
účastníka řízení. Nejvyšší správní soud neshledal splnění druhé nutné podmínky pro ustanovení
zástupce, tedy jeho nezbytnost k ochraně práv žalobce. Kasační stížnost má požadované základní
náležitosti, a ačkoliv je velká část v ní uvedené argumentace , jež má zpochybňovat rozhodnutí
krajského soudu o odnětí osvobození od soudních poplatků, resp. o neustanovení zástupce,
ve vztahu k dané otázce irelevantní, vyplývá přesto jednoznačně z jejího obsahu přesvědčení
žalobce, že jeho poměry osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce odůvodňují.
Tuto nikterak komplikovanou otázku může Nejvyšší správní soud na základě podané kasační
stížnosti a podkladů obsažených ve spise plně posoudit a věcně o ní rozhodnout, aniž by bylo
třeba za tímto účelem žalobci ustanovovat zástupce. Za této situace tedy Nejvyšší správní soud
návrh na ustanovení zástupce zamítl.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
krajského soudu, toliko obecně tvrzenou nepřezkoumatelnost však neshledal. Samotná
skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s právním odůvodněním usnesení krajského soudu,
nepřezkoumatelnost nezakládá.
K dalším kasačním námitkám stěžovatele uvádí zdejší soud ná sledující. Předmětem řízení
v této věci je posoudit, zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovateli
napadeným usnesením odňal přiznané osvobození od soudních poplatků, resp. rozhodl
o neustanovení zástupce.
Právní úprava institutu osvobození od soudních poplatků je obsažena v §36 odst. 3
s. ř. s., dle kterého „(ú)častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost
usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvoboz ení od soudních
poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané
osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení
ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvo dňovaly. Přiznané osvobození
se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.“ Zpětné odnětí osvobození tedy představuje částečné
prolomení zásady, podle níž je soud vázán svými předch ozími rozhodnutími. Důvodem
pro možnost aplikovat zpětné odnětí osvobození bude situace, v níž se ukáže, že poměry
účastníka byly jiné, než on sám tvrdil a které sou d původně zjistil.
Ze spisového materiálu zdejší soud zjistil, že usnesením Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 As 296/2015 – 108, ze dne 14. 3. 2016, které nabylo právní moci dne 16. 3. 2016,
bylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků a byl mu ustanoven zástupce pro
řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení poměrů stěžovatele z jeho
„Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“ (dále jen „Potvrzení“) ze dne 10. 2. 2016.
V tomto potvrzení uvedl, že nemá žádný příjem, jeho majetek tvoří zbývající pozemky v hodnotě
přibližně 48 000 Kč, ojetý osobní automobil r. v. 1998 v hodnotě přibližně 12 000 Kč, chatka
na úpatí Beskyd v hodnotě přibližně 400 000 Kč a zbylé úspory ve výši 44 000 Kč. Z potvrzení
dále vyplývalo, že stěžovatel má 5 dětí, z nichž 2 již studují mimo bydliště v jiném městě a 3 děti
(rok narození 1998, 2006 a 2015) s ním a jeho manželkou na rodičovské dovolené žijí ve společné
domácnosti; dítě narozené v roce 2006 trpí dětskou mozkovou obrn ou.
Ze sdělení Ředitelství ze dne 26. 9. 2016, založeného na čl. 104 soudního spisu, vyplývá,
že stěžovatel byl vyzván Ředitelstvím ke sdělení bankovního spojení pro zaslání náhrady
za vyvlastnění podle rozhodnutí č. j. MMFM 28913/2015, ze dne 11. 3. 2015. Stěžovatel na výzvu
nereagoval, proto byla náhrada složena do soudní úschovy ve prospěch stěžovatele.
Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 34 Sd 56/2015 – 10, ze dne 9. 6. 2015,
založeného na čl. 104 spisu krajského soudu, přijal obvodní soud do úschovy částku
1 278 260 Kč složenou Ředitelstvím jako splnění závazku na základě rozhodnutí o vyvlastnění
vydané „Městským úřadem Třinec, odbor stavebního řádu a územního plánování“ pod č. j. MMFM
28913/2015, ze dne 11. 3. 2015, které nabylo právní moci dne 8. 4. 2012. Částka byla složena
pro stěžovatele, a to z důvodu jeho prodlení. K uvedenému Nejvyšší správní soud podotýká,
že v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 byl jako subjekt, který vydal rozhodnutí
o vyvlastnění č. j. MMFM 28913/2015, ze dne 11. 3. 2015, označen nesprávně Městský úřad
Třinec namísto Magistrátu města Frýdku-Místku; tato skutečnost je zjistitelná a ověřitelná
ze soudního spisu a jedná se o zjevnou nesprávnost v textu tohoto usnesení.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nezbyt ným předpokladem posouzení žádosti
o osvobození od soudních poplatků je především řádně a pravdivě vyplněné Potvrzení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žadatele. Žadatel je tedy sám povinen soudu
prokázat, jaké jsou jeho příjmy, pokud nějaké pobírá, zda vlastní majetek větší ceny, popřípadě
zda mu z něj plynou příjmy nebo výnosy či nikoliv. Při hodnocení majetkových poměrů žadatele
je třeba přihlédnout nejen k výši jeho příjmů, ale též k množství disponibilních finančních
prostředků, resp. k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit. Stěžovatel v Potvrzení ze dne
10. 2. 2016 nezmínil skutečnost, že byl Ředitelstvím vyzván ke sdělení bankovního spojení
pro zaslání náhrady za vyvlastnění, resp. že byla v jeho prospěch složena částka 1 278 260 Kč
do soudní úschovy. Soudu tak bylo znemožněno řádné posouzení předpokladů pro osvobození
od soudních poplatků, a jestliže krajský soud následně zjistil, že ve prospěch stěžovatele byla
složena předmětná částka a stěžovatel byl po celou dobu řízení oprávněn t outo částkou
disponovat, nemohl jinak, než uvedenou skutečnost zohlednit ve vztahu k přiznanému
osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud přitom souhlasí se závěrem krajského
soudu, že pokud by stěžovatel využil svého práva na výplatu částky v e výši 1 278 260 Kč, nejeví
se výše soudního poplatku 3000 Kč natolik nepřiměřenou, aby ji stěžovatel nemohl zaplatit.
Nelze proto krajskému soudu vytýkat, že napadeným usnesením stěžovateli osvobození
od soudních poplatků odňal. Na uvedeném nemění nic ani úvaha stěžovatele, že v případě jeho
úspěchu v řízeních, ve kterých brojí proti rozhodnutí o vyvlastnění, bude případně muset
vyplacenou náhradu vracet. V tomto směru souhlasí Nejvyšší správní soud s krajským soudem,
který upozornil, že náklady vynaložené stěžovatelem na vedená řízení mu budou v případě
úspěchu ve vedených sporech nahrazeny. V opačném případě, tzn. jestliže stěžovatel v řízeních
neuspěje, nebude důvod, aby vyplacenou náhradu vracel, v tomto směru jsou proto obavy
stěžovatele, že bude povinen náhradu vracet, liché.
Pokud se jedná o výrok I. napadeného usnesení, kterým byla zproštěna funkce zástupce
žalobce Mgr. Karin Poncza Hadwigerová, je třeba uvést, že stěžovatel proti tomuto výroku
nic konkrétního nenamítal, Nejvyšší správní soud proto uvádí toliko obecně, že i s ohledem
na skutečnost, že stěžovateli bylo výrokem II. napadeného usnesení odňato původně přiznané
osvobození od soudních poplatků, které je jedním z předpokladů pro ustanovení zástupce,
krajský soud nepochybil, jestliže (mimo jiné i pro odůvodněný případ ztráty důvěry mezi
advokátem a klientem) rozhodl o zproštění funkce ustanoveného zástupce stěžovatele.
Podobně k výroku III. napadeného usnesení krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh
stěžovatele na ustanovení zástupce, je třeba uvést, že bylo-li stěžovateli odňato osvobození
od soudních poplatků, nemohl být návrh stěžovatele úspěšný.
Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení krajského soudu netrpí nezákonností ani jinou namítanou vadou, a proto kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné
náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu