ECLI:CZ:NSS:2016:7.AFS.287.2016:39
sp. zn. 7 Afs 287/2016 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše
Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Exit 90
SPV s.r.o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zastoupen Mgr. Jakubem Hajdučíkem,
advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo
financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2016, č. j. 10 A 17/2015 - 77,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2016, č. j. 10 A 17/2015 - 77,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále také „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla dle §87
odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“) zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal ochrany před nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením správního orgánu, který spatřoval v nevydání rozhodnutí ministra
financí o prominutí daně nebo příslušenství daně ohledně solárního odvodu podle §260 odst. 1
zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve zněn í účinném pro projednávanou věc (dále jen
„daňový řád“).
[2] Městský soud při svém posouzení vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu
a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal splnění podmínek úspěšnosti žaloby nastavených
rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 Afs 171/2015 - 41 (dále jen „rozsudek
sp. zn. 1 Afs 171/2015“).
II.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud zatížil jím vedené řízení vadou, která měla
za následek nezákonnost kasační stížností napadeného rozsudku. Nebyly totiž splněny podmínky
pro rozhodnutí věci bez jednání, neboť městský soud prováděl dokazování. Stěžovatel dále
zdůraznil, že městský soud nerozhodl o jeho žádosti o odročení jednání ze dne 9. 9. 2016, jednání
nařízené na den 21. 9. 2016 nezrušil, následně dne 19. 9. 2016 bez jednání rozhodl o zamítnutí
žaloby a nezohlednil doplnění žaloby doručené soudu dne 20. 9. 2016. Stěžovatel ovšem
za takovéto situace důvodně očekával, že jednání dne 21. 9. 2016 proběhne a jeho doplnění
žaloby bude učiněno včas. Stěžovatel také konstatoval, že soud se nezabýval jeho námitkou
týkající se nedostatečného postupu orgánů veřejné správy při vyhodnocování informací týkajících
se podnikání v oblasti solárních elektráren. V dalších částech kasační stížnosti stěžovatel napadl
věcné posouzení sporu městským soudem, když zejména zpochybnil relevanci právních závěrů
rozsudku sp. zn. 1 Afs 171/2015 a jejich aplikaci na jeho případ; posouzení jím předloženého
ekonomického rozboru a postup orgánů veřejné správy stran vyhodnocování informací týkajících
se podnikání v oblasti solárních elektráren. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby
Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] V doplnění kasační stížnosti, které bylo zdejšímu soudu doručeno dne 24. 11. 2016,
stěžovatel zpochybnil právní názor Nejvyššího správního soudu ohledně nerozpornosti závěrů
rozsudku sp. zn. 1 Afs 171/2015 a závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57.
III.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dle jeho názoru soud o věci rozhodl
bez jednání po právu. Dále označil za sporné, zda se stěžovatel může úspěšně prostřednictvím
žaloby na ochranu před nezákonným zásahem domáhat vydání rozhodnutí ministra financí podle
§260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, neboť se jedná o nenárokové rozhodnutí. Skutečnost,
že ministr financí nevydal ve věci solárních odvodů takové rozhodnutí, je nadto způsobilá
zasáhnout do práv stěžovatele pouze v případě, že na jeho straně rdousící efekt existuje, a tudíž
by patřil do potencionálního okruhu adresátů rozhodnutí o prominutí. Tyto okolnosti by tedy
stěžovatel měl prokázat, což však neučinil. Z předloženého ekonomického rozboru nejsou patrné
technické parametry solární elektrárny (její výkonnost, technologie solárních panelů, vhodnost
umístění, průměrný počet hodin slunečního svitu v dané lokalitě). Dále stěžovatel nedoložil
finanční prostředky vynaložené na pořízení potřebného vybavení a ani podmínky úvěrového
financování. Nelze tedy posoudit, zda stěžovatel postupoval při své činnosti s péčí řádného
hospodáře. V judikatuře Nejvyššího správního soudu dopadající na danou věc nejsou dle názoru
žalovaného rozpory, jednotlivá rozhodnutí na sebe navazují a doplňují se. Žalovaný proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, zda měl městský soud nařídit ve věci
jednání.
[10] Podle §51 odst. 1 s. ř. s. platí, že soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže
to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Přitom se má za to, že souhlas s projednáním
věci bez jednání je udělen také tehdy, nevyjádří- li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy
předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci (o tomto důsledku musí být účastník
řízení ve výzvě poučen). Druhý odstavec citovaného ustanovení pak opravňuje soud rozhodnout
bez jednání i v dalších případech, stanoví-li tak zákon.
[11] Podle §77 odst. 1 s. ř. s. platí, že dokazování provádí soud při jednání. Judikatura
zdejšího soudu vztahující se k tomuto ustanovení konstantě setrvává na názoru, že hodlá-li soud
provést jakýkoliv důkaz, je povinen nařídit jednání, během kterého tento důkaz provede . Nařídit
jednání za účelem provedení důkazu je soud povinen i tehdy, pokud účastníci řízení souhlasili
s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání podle §51 odst. 1 s. ř. s. (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 - 76, publikovaný pod
č. 687/2005 Sb. NSS).
[12] Městský soud v nyní projednávané věci výše uvedený postup nedodržel. Městský soud
v rozsudku vyšel mj. z ekonomického rozboru, který mu stěžovatel předložil dne 12. 1. 2016
(tento nebyl součástí správního spisu). V reprodukční části odůvodnění napadeného rozhodnutí
soud rekapituloval obsah této listiny, v argumentační části využil údaje v ní uvedené (doba
návratnosti investice) a následně provedl hodnocení dané listiny jako důkazu, při němž dospěl
k závěru, že ekonomický rozbor „neobsahuje dostatečně specifické údaje“ a nelze tak na jeho základě
„posoudit skutečný dopad solárního odvodu na podnikání žalobce“. K těmto závěrům městský soud
dospěl, aniž by nařídil jednání a na něm provedl důkaz uvedenou listinou.
[13] Uvedeným postupem městský soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 9. 2. 2007, č. j. 6 Azs 222/2005 - 64, ze dne
2. 9. 2009, č. j. 2 Azs 26/2009 - 123, ze dne 31. 8. 2016, č. j. 4 As 119/2016 - 40, či ze dn e
14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 - 76, publikovaný pod č. 687/2005 Sb. NSS). V posledně
uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud zcela přiléhavě na nyní projednávanou věc uvedl, že:
„Provedl-li krajský soud dokazování listinnými důkazy […] bez nařízení jednání, trpí jeho rozhodnutí jinou
vadou řízení před soudem, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí a je důvodem pro zrušení tohoto
rozhodnutí podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V této souvislosti je nutno zmínit, že Nejvyššímu
správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že městský soud v jiném řízení týkajícím se osoby
zastupované právním zástupcem stěžovatele, kde byl předložen v zásadě obdobný ekonomický
rozbor, ústní jednání nařídil a v rámci něho provedl dokazování v souladu s §77 s. ř. s.
(viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. 5 A 18/2015 - 63).
[14] V souvislosti s výše uvedeným nutno doplnit, že ze spisového materiálu městského soudu
vyplývá, že žalovaný v reakci na výzvu městského soudu dle §51 odst. 1 s. ř. s. ze dne 9. 2. 2015,
č. j. 10 A 17/2015 - 13, uvedl, že nesouhlasí s projednáním věci samé bez jednání a žádá,
aby soud toto jednání nařídil (viz podání žalovaného ze dne 12. 2. 2015,
č. j. MF-7813/2015/2902-2; č.l. 15 soudního spisu). Žalovaný v žádné své další písemnosti
založené v soudním spisu tento svůj požadavek nevzal zpět. Nebyly tak splněny podmínky dle
§51 odst. 1 s. ř. s, neboť účastník jednání (žalovaný) vůči soudu výslovně vyjádřil svůj nesouhlas
s projednáním věci bez nařízení jednání (současně zde nebyl žádný jiný zákonný důvod pro
rozhodnutí bez jednání, který předpokládá §51 odst. 2 s. ř. s.). Městský soud i přes tento fakt
jednání nenařídil a v rozsudku uvedl, že žalovaný nevyjádřil nesouhlas s rozhodnutím věci
bez jednání (viz strana 3 rozsudku). Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu ovšem
platí, že účastníkovi řízení nelze upřít právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně
možnosti vyjádřit se k věci (viz např. rozsudky ze dne 26. 9. 2014, č. j. 7 Azs 196/2014 - 30,
ze dne 29. 11. 2005, č. j. 4 As 46/2004 - 58, ze dne 30. 9. 2009, č. j. 8 As 49/2008 - 62, a ze dne
11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 - 59, publikovaný pod č. 482/2005 Sb. NSS ). Rozhodne-li tudíž
krajský soud o žalobě ve správním soudnictví bez nařízení jednání, ač k tomu nebyly dány
zákonné podmínky podle §51 odst. 1 a 2 s. ř. s., jedná se o vadu řízení před soudem, jež mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 p ísm. d) s. ř. s.]. K tomu
srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 - 59, a rozsudek
zdejšího soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 1 Azs 76/2005 - 77, publikovaný pod č. 859/2006 Sb.
NSS. Zároveň jde o vadu, k níž je Nejvyšší správní soud povinen podle §109 odst. 4 s. ř. s.
přihlížet z úřední povinnosti (např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 10. 2013,
č. j. 6 As 130/2013 - 36).
[15] Dále je nutno městskému soudu vytknout jeho postup stran žádosti stěžovatele
o odročení jednání ze dne 9. 9. 2016. Stěžovatel dne 9. 9. 2016 soudu doručil žádost o odročení
jednání nařízeného na den 21. 9. 2016. Tuto žádost odůvodnil tím, že hodlá soudu poskytnout
důkazní prostředky, které je nutné předložit pro úspěšnost jeho žaloby podle recentního
rozsudku Nejvyššího správního soudu dne 22. 8. 2016, č. j. 9 Afs 110/2016 - 35. Stěžovatel dále
v tomto podání uvedl, že pokud soud jeho žádosti o odročení nevyhoví, netrvá na ústním
jednání, protože bez daných podkladů nemůže být jeho žaloba úspěšná. Ze spisu městského
soudu neplyne, že by soud posléze učinil nějaké n avazující procesní kroky vůči stěžovateli (sdělil
mu, že jednání ne/bude odročeno, resp. informoval ho o tom, že se nařízené jednání ne/ruší).
Za takové situace skutečně mohl stěžovatel očekávat, že o věci bude rozhodnuto až dne
21. 9. 2016 a mohl legitimně očekávat, že do tohoto data může doplňovat důkazní návrhy,
což i učinil dne 20. 9. 2016 a doručil soudu další listiny (týkající se podstaty dané věci). Městský
soud ovšem dne 19. 9. 2016 žalobu zamítl bez jednání a v odůvodnění rozsudku uvedl, že nebyl
oprávněn k předloženým důkazním prostředkům přihlédnout (§87 odst. 1 s. ř. s.).
[16] Odhlédnout nelze ani od toho, že městský soud se v rozsudku explicitně nevypořádal
s tvrzením stěžovatele, že orgány veřejné správy jakkoli neanalyzují podmínky v oboru výroby
elektřiny ze slunečního záření. Městský soud toto tvrzení obsáhl v rekapitulační části rozsudku,
v argumentační části o něm však zcela mlčí. Jak přitom plyne z konstantní judikatury zdejšího
soudu, povinností krajského soudu je řádně vypořádat uplatněné žalobní námitky. Podle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod
č. 787/2006 Sb. NSS, je rozsudek nepřezkoumatelný i tehdy, pokud krajský soud v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu opomene přezkoumat jednu ze žalobních námitek.
Obdobně srv. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2009,
č. j. 8 Afs 73/2007 - 111.
[17] Z výše uvedených důvodů nemohl rozsudek městského soudu obstát. Souhrn a intenzita
výše vytčených vad v dané věci brání přezkumu kasačních námitek. Jakékoliv úvahy kasačního
soudu by s ohledem na výše uvedené byly přinejmenším předčasné a způsobilé zkrátit účastníky
řízení na jejich právech.
[18] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů proto rozsudek městského soudu
s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení, ve kterém je městský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[19] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu