ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.220.2016:29
sp. zn. 7 As 220/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: I. H., zastoupena
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2016, č. j. 10
A 22/2016 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Celního úřadu pro Jihočeský kraj (dále „celní úřad“) ze dne 16. 9. 2015,
č. j. 37542-7/2015-520000-12, byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle §42a
odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, kterého se měla dopustit
tím, že porušila povinnost uvedenou v §21e odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích,
neboť při zastavení a kontrole hlídkou celního úřadu dne 26. 1. 2015 bylo zjištěno, že řídila
osobní automobil na zpoplatněné pozemní komunikaci D3, aniž by uhradila časový poplatek
a nalepila určený díl kupónu prokazující úhradu časového poplatku na viditelném místě vozidla,
jak požaduje §2 vyhlášky č. 435/2012 Sb., o užívání pozemních komunikací zpoplatněných
časovým poplatkem. Za spáchání tohoto přestupku jí celní úřad uložil pokutu ve výši 1 500 Kč
a náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 12. 2015, č. j. 58075-3/2015-900000-304.2
(dále „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí celního úřadu.
II.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích. V žalobě tvrdila, že díl kupónu prokazující úhradu časového poplatku nalepila
na zadní sklo a že totéž jasně sdělila i kontrolujícím celníkům, což se ovšem neodrazilo
v protokolu sepsaném při kontrole vozidla. Na fotografiích obsažených ve spise bylo navíc
zobrazeno toliko stojící vozidlo v odstavném pruhu dálnice, z čehož ale nelze dovozovat,
že vozidlo po silnici jelo a že jej řídila žalobkyně.
[4] Krajský soud žalobu zamítl. K tvrzení žalobkyně, že příslušníci Celní správy ČR
ignorovali její tvrzení o umístění kupónu na zadním skle vozidla, krajský soud uvedl, že takový
postup celníků by byl nelogický vzhledem k tomu, že neumístění kupónu v souladu s výše
citovanou vyhláškou, která ukládá povinnost nalepit kupón na vnitřní straně skla předního okna,
by samo o sobě zakládalo skutkovou podstatu přestupku dle §42a odst. 2 písm. b) zákona
o pozemních komunikacích. Žalobkyně na podporu svých tvrzení nepředložila žádné důkazy,
navíc se při kontrole neprokázala ani kontrolním kupónem, který by prokazoval zakoupení
dálniční známky. Žalobkyně též bez námitek podepsala protokol, v němž jsou výše citované
skutečnosti uvedeny, takže fotografie pořízené celníky nebyly jedinými důkazy provedenými
za účelem zjištění skutkového stavu. Krajský soud neakceptoval ani tvrzení žalobkyně,
že tak učinila pouze z toho důvodu, aby nemusela složit kauci. Mohla totiž do protokolu uvést,
že jej podepisuje pouze proto, aby nemusela složit kauci, což neučinila. Dokazování provedené
během správního řízení bylo tedy dostatečné a o zjištěných skutečnostech nevznikly ve správním
řízení jakékoliv pochybnosti. Proto také krajský soud zamítl návrh na doplnění dokazování
výslechem jejího spolujezdce jako svědka. Za nevěrohodné pak označil její tvrzení, že vozidlo
řídil právě její spolujezdec, který v odstavném pruhu zastavil z důvodu defektu pneumatiky,
a že ona usedla na místo řidiče až na tomto místě, takže jej sama nestihla před příjezdem hlídky
začít řídit. Z protokolu, který žalobkyně podepsala, však jasně vyplývá, že vozidlo hlídka
„zastavila“. Navíc i odstavný pruh je součástí komunikace, takže i stání na něm by zakládalo užití
vozidla na zpoplatněné komunikaci.
III.
[5] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[6] Stěžovatelka rekapitulovala svá tvrzení v žalobě a jejím doplnění, v nichž vysvětlovala,
proč pokládá skutkový stav za nedostatečně zjištěný. Trvala na tom, že fotodokumentace celní
správy nevyvrací její žalobní tvrzení, že měla vylepenou dálniční známku na zadním skle
motorového vozidla, a nelze z ní spolehlivě dovodit místo skutku a čas skutku tedy to, že se měla
v konkrétním čase dopustit protiprávního jednání na dálnici D3, navíc v úseku, který má být
zpoplatněn. Na fotodokumentaci nejsou krajinné markanty, ze kterých by bylo možné dovodit,
že mělo dojít k přestupku na zpoplatněném úseku dálnice D3, a celníci nevyfotili na místě
kilometrovník.
[7] Trvala na tom, že protokol celní správy sepsaný na místě je podle obsahu úředním
záznamem. Nejedná se o protokol ve smyslu správního řádu, navíc nesplňuje náležitosti trestního
řádu už jenom proto, že podle jeho znění nebyla stěžovatelka poučena o svých procesních
právech a povinnostech a nepodává se z něj, kde byl pořízen, jelikož jako místo sepsání
je uvedeno pouze D3, což nestačí. Tzv. protokol je sice podepsán stěžovatelkou, podpis
stěžovatelky ale neznamená, že s údaji v protokole souhlasí, ale pouze tolik, že převzala stejnopis
protokolu. Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že by celníci, kteří ji kontrolovali, měli status
správního orgánu a rozhodně ve věci nevystupovali jako oprávněné úřední osoby ve smyslu
správní řádu. Obdobně údaj v protokole, že pokuta není na místě uhrazena z důvodu pojištění,
není napsána v tzv. protokolu vlastní rukou stěžovatelky, nýbrž členem hlídky celní správy.
Stěžovatelka připomněla, že by la z kontroly celní správy na dálnici značně stresována, celá věc
byla pro ni nová, a proto se na místě kontroly nijak nebránila jakémukoliv jednání celní správy
a vykonala vše, co po ní bylo žádáno, aby se mohla rychle vrátit domů a z celé situace se uklidnit.
Krajský soud tedy pro své rozhodnutí jako důkaz v podstatě užil listinu, kterou si celníci sami
sepsali na místě přestupku. Stěžovatelka nepotvrdila vlastním podpisem správnost protokolu,
ale pouze to, že ho převzala a byla seznámena s jeho obsahem. Stěžovatelka nemá povinnost
popírat protokol sepsaný celníky na místě a nečinila tak, neboť měla z celníků na zcela
opuštěném místě na silniční komunikaci strach a snažila se konfliktu s celní správou jako
ozbrojeným bezpečnostním sborem vyhnout. Byla zastavena na silniční komunikaci celní správou
zcela překvapivě a skutečně neregistrovala a ani si před zastavením vozidla nepoznamenala,
na kterém kilometru má být zastavována. Je logické, že neměla a ani nemohla mít představu,
kde byla celníky zastavena, tedy zda to bylo na zpoplatněném úseku.
[8] Stěžovatelka vytýkala krajskému soudu, že jí v průběhu jednání nedal najevo, jak krajský
soud na protokol celní správy sepsaný na místě nahlíží, a nedal jí prostor se k tomuto právnímu
názoru před rozsudkem vyjádřit. Krajský soud podle ní zcela překvapivě v rozsudku uvedl,
že písemnost celní správy sepsaná na místě má být protokolem, a stěžovatelce nezbývá
než se s touto argumentací vypořádat až v kasační stížnosti, ačkoliv jí měl být dán prostor
již v řízení před krajským soudem. Podle stěžovatelky tak krajský soud porušil „zásadu
předvídatelnosti soudního rozhodnutí“, která je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces, přičemž
toto pochybení krajského soudu mělo vliv na zákonnost rozsudku, neboť pokud by jí byla dána
šance se k právnímu náhledu na věc krajského soudu vyjádřit, mohl by být rozsudek krajského
soudu pro ni příznivější.
[9] Stěžovatelka také brojila proti nevyslechnutí svého spolujezdce. Nelze odmítnout
provedení tohoto výslechu jen proto, že svědka krajský soud jmenovitě nezná a není
o něm ve správním spise bližší údaj. Krajský soud se nevypořádal ani se stěžovatelčiným návrhem
na svědeckou výpověď kontrolujících příslušníků celní správy, ačkoliv takto mohl zjistit,
kde a kdy mělo dojít k údajnému přestupku.
[10] Konečně stěžovatelka namítala porušení zásady „žádný trest bez zákona“, neboť krajský
soud nesprávně posoudil právní otázku, zda výrok, případně odůvodnění odsuzujícího
rozhodnutí musí uvádět ustanovení, podle kterého je příslušná část pozemní komunikace
zpoplatněna, a zda je povinností soudu takové rozhodnutí správního orgánu zrušit, i když byla
tato námitka uplatněna po uplynutí procesní lhůty, konkrétně na začátku soudního jednání.
Stěžovatelka tuto námitku nově vznesla na začátku jednání před krajským soudem, protože
až od právního zástupce při sepisu žaloby se dozvěděla, že příloha 2 k vyhlášce č. 435/2012 Sb.,
o užívání pozemních komunikací zpoplatněných časovým poplatkem, stanoví, který úsek
pozemní komunikace D3 je zpoplatněn.
[11] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a žalovanému uložil povinnost uhradit náklady řízení.
IV.
[12] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s názorem krajského soudu.
Nesouhlasil s argumenty uvedenými v kasační stížnosti a setrval na svém vyjádření k žalobě.
Žalovanému nebylo zřejmé, proč by listina, jejíž obsah tvoří kontrolní zjištění sepsané celníky,
kteří byli oprávněni ke kontrole, nemohla být ve smyslu §51 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, využita jako důkazní prostředek i v daném řízení o přestupku. Trval na tom, že tato listina
obsahující kontrolní zjištění ve spojení s pořízenou fotodokumentací tvoří ucelený rámec důkazů
svědčící o skutkovém stavu, o němž mu nevznikly žádné pochybnosti. Překážkou pro užití
protokolu coby důkazního prostředku přitom nemůže být skutečnost, že jej sepisovali samotní
celníci, neboť právě oni jsou oprávněni ke kontrole dodržování povinností na úseku časového
zpoplatnění. Tvrzení o tom, že o obsahu protokolu nemohla stěžovatelka s celníky vyjednávat,
neboť by jí celníci v úpravě protokolu nevyhověli, je jen ničím nepodloženou spekulací.
[13] Argumentace krajského soudu ve vztahu k povaze protokolu o důvodném podezření
z porušení právních předpisů, kterou stěžovatelka napadá, je podle žalovaného vypořádáním
žalobní námitky, se kterým krajský soud nebyl povinen stěžovatelku dopředu seznamovat.
[14] Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
V.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatelka v kasační stížnosti polemizovala se závěry obsaženými v rozsudku krajského
soudu. K těmto námitkám Nejvyšší správní soud předesílá, že se se závěry krajského soudu plně
ztotožňuje, neboť mají oporu v právní úpravě a správním spisu. Nejvyšší správní soud není
ani názoru, že by napadený rozsudek trpěl nepřezkoumatelností či jinou vadou, pro kterou
by bylo nutno jej zrušit. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský
soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně
posoudil. Je z něj rovněž patrné, z jakých důvodů má právní názor vyslovený v rozhodnutích
správních orgánů za správný a naopak, z jakých důvodů shledal nedůvodnými žalobní námitky
stěžovatelky.
[16] Stěžovatelka nejprve opakovala, že fotodokumentace celní správy nevyvrací její žalobní
tvrzení, že měla vylepenou dálniční známku na zadním skle motorového vozidla, a nelze
z ní spolehlivě dovodit místo skutku a čas skutku tedy to, že se měla dopustit protiprávního
jednání na dálnici D3. K tomu je třeba nejprve připomenout, že povinnost uhradit časový
poplatek a vylepit kupón prokazující jeho úhradu vyplývá přímo ze zákona o pozemních
komunikacích. Dle jeho §21e odst. 1 písm. a) je řidič vozidla v systému časového zpoplatnění
povinen uhradit časový poplatek a přilepit prováděcím předpisem určený díl kupónu prokazující
úhradu časového poplatku celou plochou na viditelném místě ve vozidle. Dle §42a odst. 2
písm. a) zákona o pozemních komunikacích se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že užije
vozidlo v systému časového zpoplatnění, aniž by byl uhrazen časový poplatek. Dle §42a odst. 2
písm. b) zákona o pozemních komunikacích se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že nepřilepí
prováděcím předpisem určený díl kupónu prokazujícího úhradu časového poplatku
v odpovídající hodnotě celou plochou na viditelném místě ve vozidle. Z §2 odst. 4 vyhlášky
č. 435/2012 Sb., o užívání pozemních komunikací zpoplatněných časovým poplatkem, pak plyne,
že „[p]rvní díl kupónu musí být nalepen přímo na vnitřní straně čirého skla předního okna motorového vozidla
nebo prvního motorového vozidla v jízdní soupravě na pravém dolním okraji tak, aby výhled řidiče z vozidla byl
co nejméně omezen a kupón byl dobře viditelný z vnější strany vozidla.“ Citovaná vyhláška je přitom
prováděcím předpisem k zákonu o pozemních komunikacích, takže je zcela v souladu
se zákonným zmocněním, pokud upřesňuje konkrétní umístění kupónu na viditelném místě
ve vozidle.
[17] Stěžovatelka tedy měla jasně stanovenou právní povinnost mít kupón nalepen na předním
skle svého vozidla a pokud nyní komplikovaně dovozuje, že jej měla umístěn na zadním skle,
pak jde o tvrzení z její strany ničím neprokázané a zcela rozporné se zjištěným stavem věci
a s postupem celníků, o němž na základě fotodokumentace a protokolu není pochyb.
Fotodokumentace založená ve správním spise sice skutečně nevypovídá o tom, na kterém úseku
dálnice byla stěžovatelka zastavena, vypovídá však dostatečně o tom, že nesplnila svou zákonnou
povinnost uhradit časový poplatek a přilepit určený díl kupónu prokazující úhradu časového
poplatku celou plochou na viditelném místě ve vozidle, konkrétně na jeho předním skle. Pokud
z právní úpravy jasně vyplývá, že má být kupón zaplacen a umístěn pro účely kontroly
v konkrétní části vozidla, a pokud je přesvědčivě zdokumentováno, že v této části vozidla
umístěn nebyl, je marné stavět svou obhajobu na tom, že byl ve skutečnosti umístěn někde jinde,
způsobem rozporným s právní úpravou. Pokud by se provozovatel vozidla rozhodl uhradit
časový poplatek, ovšem znemožnit prokázání jeho zaplacení tím, že umístí kupón na jiné místo,
než kde umístěn být má, musí být připraven nést z toho plynoucí následky.
[18] Ve stěžovatelčině případě přitom z fotodokumentace sice vyplývá pouze to, že neměla
kupón umístěný na předním skle, z druhého klíčového důkazu, totiž z protokolu o důvodném
podezření z porušení právních předpisů zjištěném provedenou kontrolou, který byl
se stěžovatelkou sepsán přímo na místě, jasně plyne, že ho neměla umístěn ani na jiném
viditelném místě. Navíc, pokud by stěžovatelka měla kupón umístěný na zadním skle, jistě
by to celníkům sdělila při kontrole, namísto aby podepsala protokol, podle nějž časový poplatek
vůbec nezaplatila. Její pozdější obrana tímto směrem je nedůvěryhodná.
[19] Stěžovatelka nemá pravdu, že by z protokolu nebylo zjevné, kde byl pořízen, neboť
je v něm jasně napsáno na předem vyhrazeném místě, že ke kontrole došlo na 71. kilometru
dálnice D3 ve směru na Prahu. Není třeba, aby tato skutečnost byla dále potvrzována „krajinnými
markantami“ a kilometrovníkem, jichž se stěžovatelka dovolává, neboť pak by byla kontrola
dodržování dopravních předpisů umožněna jen u kilometrovníků a u orientačních bodů
zachytitelných na fotografii. Z protokolu dále jasně plyne, že v daném úseku řídila vozidlo,
aniž by byl za vozidlo uhrazen časový poplatek, neboť právě tato varianta v něm byla zaškrtnuta.
[20] Nejvyšší správní soud odmítá stěžovatelčiny úvahy o tom, že podpisem protokolu
nevyjádřila souhlas s údaji v protokolu. Podpisem protokolu o průběhu kontroly dodržování
pravidel silničního provozu řidič vyjadřuje nejen jeho převzetí, ale i seznámení s jeho obsahem,
tedy s tím, jak jsou skutečnosti v protokolu popsány. Smyslem předtištěného „Protokolu o důvodném
podezření z porušení právních předpisů zjištěném provedenou kontrolou“ je totiž rychle zaznamenat
skutkový stav, na němž se shodne jak kontrolující státní orgán, tak řidič, který může následně
obvykle pokračovat v jízdě. Časově náročnější právní kvalifikace tohoto skutkového stavu
je ponechána do následného správního řízení. Pokud řidič s obsahem protokolu nesouhlasí, může
odmítnout podpis, popřípadě uvést své výhrady, byť za cenu dalšího zdržení. Jeho podpis
je však třeba chápat jako souhlas se skutkovým stavem v protokolu uvedeným. Stěžovatelčina
tvrzení vyjádřená následně v řízení před správními soudy, že „měla z celníků na zcela opuštěném místě
na silniční komunikaci strach“ a že jednala ve stresu, jsou pouze právně irelevantní subjektivní pocity,
ostatně je otázka, zda má stěžovatelka pod tímto „zcela opuštěným místem“ opravdu na mysli
dálnici, kde měla být v dopoledních hodinách se svým spolujezdcem. Zejména pak tato tvrzení
nemění nic na tom, že svým podpisem osvědčila výše uvedený skutkový stav.
[21] Stěžovatelka zpochybňuje, zda vůbec mohl být protokol o důvodném podezření
z porušení právních předpisů použit jako důkaz v řízení před celním úřadem. K tomu je třeba
připomenout, že tyto protokoly jsou standardně používány jako důkazy při správním trestání
(viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 5 As 32/2009 - 77,
či jeho rozsudek ze dne 6. 2. 2014, č. j. 9 As 135/2013 - 35) a důvody, pro které je stěžovatelka
odmítá takto akceptovat, nemají žádnou oporu v právním řádu. Není zjevné, proč by celníci
nemohli vystupovat za správní orgán, ani proč by procesní použitelnost protokolu mělo
vylučovat to, že jej celý nesepsala vlastní rukou, nýbrž jen vlastnoručně podepsala.
[22] Není ani zjevné, z čeho stěžovatelka dovozovala, že je třeba tento protokol o důvodném
podezření z porušení právních předpisů pokládat za úřední záznam. Protokol o důvodném
podezření z porušení právních předpisů byl sepsán za přítomnosti stěžovatelky a byl jí bez výhrad
podepsán poté, co byla seznámena s jeho obsahem. Byl přitom sepsán o úkonu souvisejícím
s řízením v dané věci a obsahoval „místo, čas a označení úkonů, které jsou předmětem zápisu, údaje
umožňující identifikaci přítomných osob, vylíčení průběhu předmětných úkonů, označení správního orgánu a jméno,
příjmení a funkci nebo služební číslo oprávněné úřední osoby, která úkony provedla.“ Jinak řečeno, splňoval
všechny požadavky, které na protokol (byť pro účely samotného správního řízení, které
zde v době jeho sepsání ještě nebylo zahájeno) klade §18 odst. 2 správního řádu. Krom toho byl
nadepsán jako „Protokol“. Takový záznam o skutkových okolnostech přestupku je přitom
přípustným důkazem, jak plyne i z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne
27. 2. 2014, č. j. 4 As 118/2013 - 61), aprobované následně i Ústavním soudem (viz usnesení
ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 1838/14). Stěžovatelčino tvrzení, že pro ni bylo překvapivé,
že krajský soud klasifikoval jako protokol dokument, který byl nadepsaný slovem „Protokol“
a splňoval všechny znaky protokolu podle správního řádu, je tedy neudržitelné a samo o sobě
překvapivé.
[23] I tento protokol byl tedy plně použitelným důkazem. Skutkový stav byl celním úřadem
za pomoci protokolu a fotografií zjištěn prokazatelně a dostatečně. Za této situace už by byl
skutečně zbytečný výslech stěžovatelčina spolujezdce před krajským soudem. Ať už měl být
tímto spolujezdcem kdokoli, proti přesvědčivě fotograficky zdokumentované skutečnosti,
že stěžovatelka neměla kupón vylepený na předním skle vozidla, a proti protokolem prokázané
skutečnosti, že jej neměla vůbec, by jeho výslech mohl postavit již jen jeho subjektivní tvrzení
s odstupem řady měsíců.
[24] Nejvyšší správní soud zamítl i stěžovatelčinu poslední námitku. Podle této námitky
krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda výrok, případně odůvodnění odsuzujícího
rozhodnutí musí uvádět ustanovení, podle kterého je příslušná část pozemní komunikace
zpoplatněna. Tato námitka ovšem byla uplatněna až v ústním jednání před krajským soudem,
po uplynutí lhůty pro rozšiřování žalobních bodů podle §71 odst. 2 ve spojení s §72 odst. 1
s. ř. s. Důvody, pro které stěžovatelka uplatnila tuto žalobní námitku opožděně, jsou přitom
pro posouzení její přípustnosti irelevantní. Stěžovatelčina formulace právní otázky v kasační
stížnosti, „zda je povinností soudu takové rozhodnutí správního orgánu zrušit, i když byla tato námitka
uplatněna po uplynutí procesní lhůty a na začátku soudního jednání“, je jen marným pokusem obejít
ustanovení s. ř. s. jasně stanovící časové lhůty, v nichž je možno rozšířit žalobu o nové žalobní
body, a proměnit opožděný žalobní bod ve včasný bod kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
proto pouze konstatuje, že krajský soud postupoval zcela správně, když se touto opožděnou
námitkou odmítl zabývat.
[25] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná,
nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože podle obsahu spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. Ostatně
žádné náklady ani nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu