ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.306.2016:15
sp. zn. 7 As 306/2016 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: K. M., proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 10 A
131/2016 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 13. 7. 2016, č. j. MHMP 1213300/2016, Magistrát hlavního města
Prahy zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 9
ze dne 30. 5. 2016, č. j. P09 26254/16/49, kterým byl zrušen údaj o místě trvalého pobytu
žalobce na adrese P., P.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze.
Usnesením ze dne 2. 11. 2016, č. j. 10 A 131/2016 – 33, městský soud zamítl žádost žalobce
o osvobození od soudních poplatků.
[3] V odůvodnění usnesení městský soud uvedl, že žalobcem uváděné údaje o jeho
majetkových poměrech nemohou být úplné. Pokud by žalobcův pravidelný měsíční příjem
skutečně činil pouze 8 000 Kč, přičemž by žalobce platil nájem ve výši 9 810 Kč, zcela zjevně by
nebyl schopen pokrýt ani své základní životní potřeby. Soud považoval za nedůvěryhodné
žalobcovo tvrzení, že tyto potřeby pokrývá ze zápůjčky poskytnuté matkou jeho bývalé
přítelkyně, kterou dosud nemusí splácet. I kdyby žalobce skutečně tyto finanční prostředky
v minulosti obdržel a nebyl by povinen je v současné době splácet, nejednalo by se o příjem,
z nějž může trvale pokrývat své životní potřeby. Jeví se tak jako mimořádně nepravděpodobné,
že by si neopatřil jiný zdroj příjmu, a to zvláště v měsíci září, za který vyplnil prohlášení
o majetkových poměrech, neboť v tomto měsíci neprobíhá na vysoké škole výuka, což žalobci
umožňovalo alespoň krátkodobě pracovat. Soud též zjistil, že Univerzita Karlova, jejímž je
žalobce prezenčním studentem, poskytuje podle čl. 7a odst. 2 svého Stipendijního řádu všem
studentům stipendium na podporu ubytování. Skutečnost, že žalobce tento příjem neuvedl,
podporuje závěr, že některé své příjmy zatajil. Uvede-li žadatel o osvobození od soudního
poplatku nepravdivé údaje o svých majetkových poměrech, je třeba mít za to, že neprokázal své
majetkové poměry, a proto nejsou splněny podmínky pro osvobození do soudního poplatku
podle §36 odst. 3 s. ř. s.
III.
[4] Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel v žádosti uvedl pravdivou skutečnost, že jeho výdaje převyšovaly příjmy.
Nicméně městský soud v zamítavém usnesení fabuluje a obviňuje stěžovatele ze lži, neboť se mu
toto tvrzení nezdá pravdivé, a konstruuje absurdní závěry o tom, co stěžovatel měl a mohl.
[6] Stěžovatelova sociální situace byla kritická a finanční tíseň byl schopen překonat pouze
díky ad hoc finančním zápůjčkám jeho kamaráda a matky jeho bývalé přítelkyně.
[7] Finanční poměry soud nezkoumá a nemá zkoumat. Městský soud nebyl oprávněn vydat
zamítavé usnesení s tím, že stěžovateli nevěří. Stěžovatel opravdu byl a je v takové finanční
situaci, kdy si nemůže dovolit zaplatit soudní poplatek. To, že mu to městský soud nevěří, není
dostatečným důvodem pro zamítnutí, neboť takový názor by vedl k absurdním závěrům, tedy
že nejchudším účastníkům nebude přiznáno osvobození od soudních poplatků, protože jim
stejně nikdo nemůže věřit, že jsou tak chudí.
[8] Městský soud vydal rozhodnutí, pro které nemá ve spise podklad, a normu, na které své
rozhodnutí staví, aplikoval nejen nesprávně, ale dokonce absurdně – tedy proti jejímu smyslu.
Městský soud konstatoval, že: „soud nepřizná účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, pokud
účastník uvedl nepravdivé údaje o svých majetkových poměrech.“ Zde stěžovatele tedy městský soud
naprosto bezskrupulózně označil za lháře, přičemž svůj závěr postavil pouze
na (ne)pravděpodobnosti stěžovatelova tvrzení, kterou však pouze domýšlel. Ze spisu rozhodně
nevyplývalo, že by stěžovatel lhal.
[9] Stěžovatel má také za to, že je dán důvod pro zrušení pro nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů.
[10] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud na úvod konstatuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost, ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem v řízení o kasační
stížnosti. Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí, jímž byla zamítnuta
žádost o osvobození od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního
poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen další
řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem ke specifické povaze
napadeného usnesení, by vedlo k popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval,
a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, zda
účastník měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77, a ze dne 31. 10. 2012 č. j. 4 As 64/2012 - 14).
[14] Jelikož stěžovatel napadá usnesení městského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by bylo napadené usnesení
nepřezkoumatelné.
[15] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozhodnutí je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je
zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadené usnesení
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci městský
soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatel se závěry
městského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného usnesení pro jeho
údajnou nepřezkoumatelnost.
[16] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal napadené usnesení
nepřezkoumatelným, přezkoumal ho v rozsahu dalších stížních námitek. Stěžovatel především
vytýkal městskému soudu nesprávné posouzení právní otázky splnění zákonných podmínek
pro přiznání osvobození od soudních poplatků.
[17] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem je
zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Tento
druh osvobození od soudních poplatků je upraven v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je uvedeno,
že „Účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu
zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud
k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení
odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka
přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení
o kasační stížnosti.“
[18] Z §36 odst. 3 s. ř. s. tedy vyplývá, že účastníkovi lze přiznat osvobození od soudních
poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Žadatel je přitom
povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry.
Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků musí správní soud přihlížet k celkovým
majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně
vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším obdobným okolnostem.
Při hodnocení majetkových poměrů žadatele je třeba přihlédnout nejen k výši jeho příjmů
a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky
opatřit. Rozhodnutí o žádosti pak musí vždy vycházet z konkrétního posouzení naplnění výše
uvedených podmínek a musí odpovídat tomu, aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové
a sociální poměry znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo. Osvobození od soudních
poplatků je proto možno přiznat pouze osobě, která objektivně není schopna soudní poplatek
zaplatit a nemá jinou možnost, jak se domoci svých práv než cestou soudního řízení. Vždy je však
nutno přihlížet i ke konkrétním možnostem žadatele finanční prostředky si opatřit. Objektivní
hlediska pro posuzování tíživosti poměrů žadatele nejsou v současné době v platném právu
vyjádřena. Soudy musí překlenout tento nedostatek v každém konkrétním případě interpretací.
Vyhodnocení všech okolností, které v této věci vypovídají o poměrech žadatele, je tak věcí úvahy
soudu a promítá se do závěru, zda je žadatel, s ohledem na své poměry, schopen zaplatit soudní
poplatky. Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající
osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu nebo zčásti.
[19] Předmětem napadeného usnesení městského soudu je posouzení opodstatněnosti žádosti
stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze dne 9. 8. 2016.
[20] Z dikce §36 odst. 3 s. ř. s. především vyplývá, že účastník může být osvobozen
od soudních poplatků při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti
o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný,
c) doložení nedostatku prostředků.
[21] Rozhodnutí o tom, zda lze přiznat účastníku osvobození od soudních poplatků, je vázáno
na prokázání okolnosti, že účastník nemá dostatečné prostředky. Je výlučně na účastníku,
aby svoji finanční a majetkovou situaci soudu dostatečně konkrétně popsal a předložil doklady
prokazující nedostatek finančních prostředků. Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud
výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 1 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS)
a žádost zamítne. Stejně tak ji zamítne, jsou-li údaje sdělené účastníkem neúplné nebo nepravdivé.
[22] V žádosti o osvobození od soudních poplatků ze dne 9. 8. 2016 a ve vyplněném
prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 6. 9. 2016 stěžovatel
městskému soudu sdělil, že je studentem Univerzity Karlovy a že jeho jediným příjmem je
výživné od otce ve výši 4 000 Kč měsíčně a prozatímní výživné od matky ve výši 4 000 Kč
měsíčně, celkem tedy 8 000 Kč měsíčně. Bydlí přitom v pronajatém bytě, kde v době podání
žádosti výše nájemného včetně inkasa činila částku 9 810 Kč měsíčně. Rozdíl v příjmech
a výdajích pak hradil ze stavebního spoření a následně ze zápůjčky ve výši 50 000 Kč od matky
své bývalé přítelkyně. Současně doložil i potvrzení o prezenčním studiu na Právnické fakultě
Univerzity Karlovy v akademickém roce 2016/17 a kopii smlouvy o nájmu bytu
ze dne 24. 2. 2016 včetně jejích příloh.
[23] Na základě shora uvedených dokladů vznikly městskému soudu pochybnosti o úplnosti
a věrohodnosti tvrzení stěžovatele. Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje.
Z obsahu stěžovatelem předloženého prohlášení sice vyplývá, že nemá dostatek finančních
prostředků, ale není z něj zřejmé, z čeho hradí náklady na bydlení (nájemné a inkaso) a ostatní
náklady na živobytí, pokud tyto náklady výrazně převyšují jeho měsíční příjem (výživné). I pokud
by stěžovatel skutečně v minulosti financoval své životní potřeby z úspor na stavebním spoření či
ze zápůjčky poskytnuté matkou bývalé přítelkyně, nelze tyto finanční prostředky (navíc
v současné době již podle tvrzení stěžovatele vyčerpané) považovat za příjem, kterým může trvale
pokrývat své životní potřeby. Jak správně uvedl městský soud, jeví se jako nepravděpodobné,
že by si stěžovatel nemohl opatřit i jiný zdroj finančních prostředků, a to zejména s ohledem
na skutečnost, že jako plnoletý student vysoké školy má zajisté možnost přivýdělku z pracovní
činnosti, případně i možnost získat stipendium na podporu ubytování (viz čl. 7a Stipendijního
řádu Univerzity Karlovy) apod. Pokud by stěžovatel skutečně měl pouze příjmy v tvrzené výši,
pak by jim zcela jistě přizpůsobil i výši výdajů pravidelně vynakládaných na ubytování a další
životní potřeby.
[24] Stěžovatel tak nedoložil splnění podmínek podle §36 odst. 3 s. ř. s. Nevěrohodnost či
neúplnost tvrzení stěžovatele o existenci předpokladů pro osvobození od soudních poplatků
vylučuje, aby bylo žádosti vyhověno (viz rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 26. 8. 2009,
č. j. 1 As 39/2009 - 88, publ. pod č. 1962/2010 Sb. NSS). Městský soud proto nepochybil, pokud
zamítl stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků.
[25] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[26] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu