ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.73.2016:27
sp. zn. 7 As 73/2016 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Teplárny
Liberec, a. s., se sídlem Dr. Milady Horákové 641/34a, Liberec 4, zastoupeného Mgr. Martinem
Pecklem, advokátem se sídlem Italská 27, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého
kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 5. 4. 2016, č. j. 59 A 57/2015 - 83,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 5. 4. 2016,
č. j. 59 A 57/2015 – 83, se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 19. 6. 2015,
sp. zn. OÚPSŘ 153/2015-330-rozh., se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady soudního řízení ve výši 24 456 Kč
ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Martina
Peckla.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 16. 4. 2015 doručil autorizovaný inspektor Ing. arch. J. P. Magistrátu města Liberec,
odboru stavební úřad (dále „stavební úřad“) oznámení stavebního záměru s certifikátem ze dne
15. 4. 2015 (dále též „oznámení“), jehož předmětem byl stavební záměr „Změna dokončené stavby
bytového domu – instalace plynových kotlů, Řídkého 230-231-232, 46010 Liberec X – Františkov“
na pozemcích parc. č. 217/29, 217/30 a 217/31 v k. ú. Františkov u Liberce (dále též „záměr“).
Stavebníkem bylo Společenství pro dům Řídkého 230-231-232 Liberec (dále též „stavebník“).
Stavební úřad přiřadil oznámení spisovou značku CJ MML 074151/15.
[2] Žalobce podal proti shora uvedenému oznámení námitky, které Krajský úřad Libereckého
kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu (dále „žalovaný“) zamítl rozhodnutím ze dne
19. 6. 2015, č. j. OÚPSŘ 153/2015-330-rozh (dále „napadené rozhodnutí“).
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem, pobočce v Liberci. Krajský soud žalobu zamítl. Podstatou sporu bylo, zda měl
žalobce postavení účastníka řízení podle §109 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále „stavební zákon“), a zda byl tudíž
stavebník povinen vyžádat žalobcův souhlas se stavebním záměrem podle §117 odst. 2 písm. f)
stavebního zákona.
[4] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu svědčí žalobci jako vlastníkovi
a provozovateli soustavy zásobování tepelnou energií (dále „SZTE“) postavení účastníka řízení,
pokud má zamýšlený stavební záměr zasáhnout do stávajících rozvodů v domě, na které je dosud
napojena žalobcova SZTE. Za této situace totiž hrozí, že žalobcova práva budou prováděnou
stavbou přímo dotčena. Provozovatel SZTE by měl být informován o způsobu napojení nové
stavby na stávající rozvody, neboť to může ovlivnit fungování celé SZTE. Účastenství žalobce je
podle Nejvyššího správního soudu vyloučeno, pokud je dům v době oznámení stavebního
záměru (resp. v době běžícího stavebního řízení) již od SZTE odpojen.
[5] Projednávaná věc se od případů řešených Nejvyšším správním soudem lišila tím,
že oznámený stavební záměr spočíval ve vybudování alternativního (záložního) zdroje vytápění
a ohřevu teplé užitkové vody za účelem možné budoucí změny způsobu vytápění bytového
domu, aniž by současně došlo k napojení nového zdroje tepla na stávající, případně nové tepelné
rozvody v domě. Plánované zařízení bude ukončeno uzavíratelnými ventily ještě před místem
možného budoucího propojení nového zdroje tepla se stávajícími domovními rozvody vytápění
a teplé užitkové vody. Stavební záměr probíhá ve zcela jiné části domu a nevyžaduje přemístění
ani zásah do žalobcovy SZTE. Protože nedochází k napojení nového zdroje tepla na žalobcovu
SZTE, nehrozí ani potenciálně zásah do žalobcových práv spočívající v možném poškození
SZTE v důsledku špatně provedeného napojení.
[6] Protože předmětem stavebního záměru nebylo odpojení SZTE, krajský soud neprovedl
důkazy předkládané žalobcem o vlivu odpojení objektu od SZTE. Stavební úřad ani dotčené
orgány nevznesly proti stavebnímu záměru věcné výhrady, a proto žalovaný nebyl povinen
přezkoumávat projektovou dokumentaci z hledisek uvedených v §111 odst. 1 a 2 stavebního
zákona. Krajský soud se rovněž nezabýval námitkou, že nebylo možné oznámený záměr
projednat postupem podle §117 stavebního zákona, neboť žalobce nebyl oprávněn vznášet proti
stavebnímu záměru námitky. Pro úplnost dodal, že námitku absence stavebního řízení považuje
za nedůvodnou, a že tento závěr potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 9. 2014,
č. j. 7 As 162/2014 – 34.
III.
[7] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Je třeba
předeslat, že se Nejvyšší správní soud již podrobně zabýval některými obdobnými námitkami
uplatněnými též v nyní podané kasační stížnosti (srov. zmíněný rozsudek sp. zn. 7 As 162/2014).
Proto nepovažuje vzhledem k totožnosti účastníků řízení za potřebné je nyní znovu opakovat.
Zaměřil se pouze na ty, v nichž stěžovatel reaguje na právní a skutkové odlišnosti nyní
projednávaného případu.
[8] Stěžovatel zdůraznil, že podmínkou pro realizaci stavebního záměru postupem podle
§117 stavebního zákona (pokud by byl takový postup přípustný) byl jeho souhlas, neboť mu
podle recentní judikatury Nejvyššího správního soudu svědčí jakožto vlastníkovi a provozovateli
SZTE účastenství ve stavebním řízení, jehož předmětem je změna způsobu vytápění bytového
domu napojeného na danou SZTE (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 9. 2014, č. j. 7 As 162/2014 – 34). V nedávném rozsudku ze dne 1. 3. 2016,
č. j. 59 A 53/2015 – 66, dospěl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, k závěru,
že účastenství stěžovatele je dáno i tehdy, je-li předmětem řízení stavba spočívající ve vybudování
alternativního zdroje tepla a k napojení nových rozvodů topné vody od plynových kotlů
do stávajících rozvodů má dojít až po ukončení odběru tepla uzavřením ventilů stěžovatelovy
přípojky. Stěžovatel doprovodil shora uvedený závěr bohatou argumentací, kterou (v prakticky
doslovném znění) uplatnil u Nejvyššího správního soudu opakovaně v řadě skutkově obdobných
řízení, např. ve shora zmíněném rozsudku č. j. 7 As 162/2014 – 34.
[9] Stěžovatel namítl, že krajský soud v nyní projednávané věci neaplikoval shora citovanou
judikaturu z důvodu částečně odlišného skutkového stavu. Stavební záměr totiž nespočíval přímo
ve změně způsobu vytápění (jak tomu bylo v předcházejících řízeních), nýbrž pouze v instalaci
plynových kotlů jakožto alternativních zdrojů tepla bez jejich napojení na rozvody v domě. Podle
stěžovatele se nejednalo o natolik zásadní skutkovou odlišnost, která by měla vést k odlišnému
právnímu posouzení jeho účastenství.
[10] Projektová dokumentace tvrzeného stavebního záměru nadto obsahovala nesrovnalosti.
V oznámení stavebního záměru byly zmíněny dvě varianty provozu navrženého zdroje tepla,
z nichž jedna spočívala v jeho napojení na stávající domovní rozvody propojené se SZTE. Podle
§77 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy
v energetických odvětvích a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále
„energetický zákon“) bylo v takovém případě nutno vést o záměru stavební řízení, a nepostačila
tudíž forma oznámení stavebního záměru.
[11] Úkolem autorizovaného inspektora bylo posoudit i účinky budoucího užívání stavby,
tj. posoudit stavbu v provozuschopném stavu. Takové posouzení však nelze provést, pokud
deklarovaným cílem stavebního záměru je stavba neschopná provozu, tj. pouhá instalace zdroje
tepla bez jeho faktického napojení na místní rozvodnou síť. I krajský soud konstatoval,
že projektová dokumentace neřešila napojení kotlů na rozvodnou síť. Z pohledu
provozuschopné stavby bylo třeba posoudit i účastenství stěžovatele. Stěžovatele nelze vyloučit
z účastenství s poukazem na neúplnou projektovou dokumentaci, která neřešila
provozuschopnost záměru a jeho dopad na práva stěžovatele. Závěr autorizovaného inspektora,
že samotné napojení lze provést bez dalších veřejnoprávních kroků, je v rozporu s §103 odst. 1
písm. d) stavebního zákona, neboť stavební úprava spočívající v napojení kotlů na rozvody bude
mít přinejmenším za následek změnu užívání stavby a ovlivní požární bezpečnost, a tedy
se neobejde bez stavebního povolení nebo ohlášení.
[12] Stěžovatel také namítl, že aktuální stavební záměr je ve skutečnosti totožný s původním
stavebním záměrem ze dne 5. 1. 2015, který výslovně počítal s odpojením bytového domu
od SZTE a následným napojením plynových kotlů na vnitřní rozvody v domě. Došlo pouze
ke změně názvu stavebního záměru, aniž by se současně měnil rozsah, navržené technické
a stavební řešení a projektová dokumentace. Stavební záměr tedy směřuje k odpojení bytového
domu od SZTE, ačkoli se prezentuje jako „alternativní“.
[13] Stěžovatel rovněž namítl, že pokud by měl být stavební záměr skutečně jen „studenou
zálohou“, byl by neekonomický, a tudíž v rozporu s §16 odst. 7 zákona č. 201/2012 Sb.,
o ochraně ovzduší (dále „zákon o ochraně ovzduší“). Stavebník by totiž vynaložil jednorázové
náklady na jeho vybudování, aniž by mu záměr přinesl užitek.
IV.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zabýval námitkami stěžovatele
ve stavebním řízení v rozsahu podle stavebního zákona a své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Správní soud je povolán k ochraně práv účastníků soudního řízení, nikoli k obecné kontrole
zákonnosti napadeného rozhodnutí. Žalobní námitky neměly spojitost se zkrácením
stěžovatelových práv k bytovému domu. Stěžovatel nebyl oprávněn vznášet námitky
nezákonnosti postupu správních orgánů. Nyní projednávaná věc se skutkově odlišuje od dříve
řešených případů, neboť součástí stavebního záměru není napojení plynových kotlů na stávající
vnitřní rozvody topného systému a tedy odpojení domu od SZTE ani jiný zásah do rozvodného
topného systému v předmětném objektu, na které je dosud napojeno zařízení stěžovatele. Není
třeba, aby byl stěžovatel informován, kde a jak bude probíhat instalace nového tepelného zdroje,
když tento nebude napojen na vnitřní domovní rozvody topného systému, na které je dosud
napojeno zařízení stěžovatele. Krajský soud proto správně žalobu zamítl, neboť stěžovatel nebyl
zkrácen ani na svých procesních právech.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Kasační stížnost je důvodná.
[16] Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl podle §117 odst. 5 písm. b)
stavebního zákona a shledal nedůvodnými námitky stěžovatele o tom, že nebyl opatřen jeho
souhlas se stavebním záměrem, ačkoli mu svědčilo postavení účastníka řízení dle §109
stavebního zákona. Podle §117 odst. 4 mohou osoby, které by byly jinak účastníky stavebního
řízení, podat proti oznámenému stavebnímu záměru námitky pouze z důvodu, že neodpovídá
podkladům, na základě kterých udělily svůj souhlas, nebo z důvodu, že jejich souhlas nebyl
opatřen. K jiným námitkám se nepřihlíží. I pro důvodnost kasační stížnosti tak bylo rozhodné
pouze to, zda autorizovaný inspektor měl či neměl opatřit souhlas stěžovatele se stavebním
záměrem podle §117 odst. 2 písm. f).
[17] Žalovaný nehodnotil a nemohl hodnotit z věcného hlediska výhrady stěžovatele
k technickému řešení způsobu změny vytápění v domě. To má zásadní vliv na posouzení obecně
vymezených kasačních námitek o neprovedení dokazování, k dopadům odpojení lokality
Liberec – Františkov (str. 2 kasační stížnosti), dále kasačních námitek 12, 13 a 14 na třetí straně,
pokud stěžovatel zdůrazňuje v souvislosti s neodborným odpojením eventualitu možného
poškození SZTE jako celku či poukazuje na technické problémy odpojení (změnu hydraulických
parametrů, zvýšení měrných teplotních a tlakových ztrát). Dle přesvědčení Nejvyššího správního
soudu by tyto důsledky mohly nasvědčovat účastenství stěžovatele pouze podpůrně a tyto kasační
námitky míří spíše k věcnému obsahu vzájemného vztahu mezi stěžovatelem a jednotlivými
společenstvími vlastníků jednotek. Specifika související s konkrétními důsledky případné změny
způsobu vytápění mohou případně nalézt odraz ve věcném posouzení stavebního záměru, nikoli
již v úvaze, komu by svědčilo postavení účastníka stavebního řízení a zda je třeba získat jeho
souhlas s oznamovaným stavebním záměrem. Nelze proto nyní předjímat důvodnost
či nedůvodnost naznačených argumentů, neboť ty míří mimo skutečnosti rozhodné pro úvahu
o zákonnosti nyní přezkoumávaného rozhodnutí. Jinými slovy, v nyní projednávané věci bylo
třeba posoudit, zda má být stěžovateli vůbec ponechán procesní prostor, aby mohl uplatňovat
námitky proti změně stavby, či zda bylo přípustné s ním v konkrétní situaci nejednat a jeho
souhlas vůbec neopatřit.
[18] Účastníkům řízení i krajskému soudu je známo, že správní soudy opakovaně řešily dopady
rozhodnutí o změně způsobu vytápění bytových domů či jiných objektů (škol) v Liberci
a Jablonci nad Nisou. Krajský soud proto postupoval správně, pokud v rozsudku tuto judikaturu
zmínil. Lze proto pouze stručně připomenout, že stěžovateli zpravidla explicitně či implicitně
přiznává právní postavení účastníka stavebního řízení ve věcech, jejichž předmětem bylo
povolení stavby jiného zdroje tepla, a to jak v případech, kdy bylo rozhodnuto o odvolání
stěžovatele ve stavebním řízení (např. rozsudek ze dne 17. 12. 2015, č. j. 4 As 174/2015 - 39,
či ze dne 20. 8. 2015, č. j. 9 As 51/2015 - 40), tak i pokud bylo o námitkách stěžovatele
rozhodováno (obdobně jako nyní) podle §117 odst. 5 písm. b) stavebního zákona
a stěžovatelovy námitky, že měl být autorizovaným inspektorem opatřen jeho souhlas, byly
považovány za nepřípustné (např. rozsudek 18. 9. 2014, č. j. 7 As 162/2014 - 34, či ze dne
5. 11. 2014, č. j. 1 As 130/2014 - 29).
[19] V jisté kontrapozici k přístupu, který stěžovateli přiznává právní postavení účastníka
stavebního řízení (bez ohledu, zda jeho následné námitky budou shledány důvodné či nikoli), jsou
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2014, č. j. 9 As 101/2013 - 27 a ze dne
3. 4. 2014, č. j. 9 As 120/2013 - 19. V nich soud dospěl k závěru, že stěžovateli nesvědčilo právní
postavení účastníka řízení s ohledem na specifické skutkové okolnosti. K účastenství
ve stavebním řízení v těchto případech nepostačovala pouze okolnost, že zařízení stěžovatele je
stále v domě fyzicky umístěno (oploceno a uzamčeno), pokud již bylo samotným stěžovatelem
odpojeno na základě ukončení smluvního vztahu o dodávkách tepelné energie.
[20] V naznačených judikaturních mantinelech bylo tedy třeba posoudit možnost přímého
dotčení stěžovatele na jeho právech ve stavebním řízení, resp. v postupu autorizovaného
inspektora v souvislosti s oznámením stavebního záměru s ohledem na specifické okolnosti
projednávaného případu. Dosavadní judikatura klade zřetelný důraz na faktické podmínky,
za nichž bylo žádáno o stavební povolení, či byl autorizovaným inspektorem oznámen stavební
záměr. V rozsudku ze dne 18. 9. 2014, č. j. 7 As 162/2014 - 34, řešil Nejvyšší správní soud
případ, kdy stavební úpravy měly probíhat pouze uvnitř bytového domu, na jiném místě
společných prostor a zcela odděleně od prostor, ve kterých se nachází zařízení stěžovatele. Spíše
než umístění nově budovaného zařízení však soud akcentoval „časový“ aspekt věci - stavba měla
probíhat za situace, kdy zařízení stěžovatele dosud bylo napojeno na rozvody v domě a součástí
stavebního záměru bylo též napojení kotlů na tytéž rozvody. Právě v tom, že stavba má
zasáhnout do rozvodů, na které je stále napojena SZTE, spatřoval soud možnost přímého
dotčení stěžovatele na jeho právech. Zdůraznil, že „je zcela nepochybné, že provozovatel SZTE by měl
být informován o tom, jakým způsobem bude probíhat napojení na rozvody aktuálně napojené na SZTE, neboť
to může ovlivnit resp. při chybném postupu i ohrozit celé SZTE“. Je třeba znovu připomenout, že tuto
úvahu soud činil při rozhodování o účastenství stěžovatele v řízení, nikoli k věcnému hodnocení
přípustnosti navrhovaného stavebního záměru.
[21] Bylo tedy třeba posoudit, zda v této názorové konfrontaci obstojí právní názor
žalovaného a krajského soudu v nyní projednávané věci. Rozhodující je, zda je nyní projednávaný
případ v podstatných rysech obdobný výše připomenuté judikaturní linii, která spatřuje možnost
přímého dotčení práv stěžovatele i v případech, kdy má následně dojít k zásahu do rozvodů,
na něž je dosud napojena SZTE. Specifikem nyní je, že nově budovaný zdroj tepla je
prezentován jako alternativní a součástí stavby dosud není napojení kotlů na domovní rozvody
teplé vody.
[22] S žalovaným lze souhlasit, že v případě námitek vznesených osobou, od které
autorizovaný inspektor nevyžadoval souhlas, jde v souladu s §117 odst. 4 stavebního zákona
o to, zda tento souhlas měl či neměl být opatřen. Stejně tak lze přisvědčit, že žalovaný nebyl
oprávněn se při rozhodování o námitkách zabývat věcnou správností stavebního záměru,
a rovněž tomu, že není oprávněn přezkoumávat navrhovanou stavbu z hledisek §111 odst. 1 a 2
stavebního zákona, zejména ověřovat účinky budoucího užívání stavby. Žalovaný však musí při
rozhodování o námitkách podle §117 odst. 4 stavebního zákona uvážit, co je ve skutečnosti
předmětem stavebního záměru – jaká stavba je autorizovaným inspektorem oznamována. O této
stavbě musí uvažovat v provozuschopném stavu. Teprve tehdy má místo úvaha o případné přímé
dotčenosti práv subjektu, který uplatnil námitky. Žalovanému lze přisvědčit, že míra přímého
dotčení má úzkou souvislost s tím, jak se stavebník rozhodl stavbu vymezit. Neznamená to však,
že by stavebník mohl limitovat žalovaného při úvaze o možném přímém dotčení v úvahu
připadajících subjektů pouze tím, jak se rozhodne vymezit povolovanou stavbu. Co má být
postaveno, je sice prvotně vymezeno v oznámení autorizovaného inspektora. Při rozhodování
o námitkách je však třeba uvážit, zda spisová dokumentace skutečně svědčí deklarovanému
rozsahu a vymezení stavby, či zda bude pro řádné fungování stavby třeba dalších nezbytných
stavebních kroků a neoznamuje-li se mu stavba z hlediska budoucího užívání nedokončená. Je
proto třeba korigovat názor, že je pouze na vůli stavebníka, co bude postaveno. Stavebníku jistě
nemůže být určeno, pro jakou stavební činnost se má rozhodnout, stavební úřad však jen proto
nemůže uvážit o účastenství třetí osoby izolovaně pouze v mantinelech stanovených mu
stavebníkem.
[23] Ze správního spisu bezpečně plyne, že záměrem stavebníka nebylo vybudovat pouze
záložní zdroj tepla a teplé vody, který by byl umístěn v objektu prozatím bez užitku a sloužil
pouze jako rezerva pro případ mimořádných okolností, za kterých by se teprve uvažovalo o jeho
připojení k rozvodům v domě. Z oznámení stavebního záměru zřetelně vyplývá, že stavba byla
deklarována jako změna dokončené stavby bytového domu – instalace plynových kotlů. Účelem
stavby bylo vybudování alternativního zdroje tepla pro vytápění a ohřev TUV. Je bezpečně
zřejmé, že účelem stavby nebylo vybudovat alternativní zdroj tepla jako jisté zálohy – náhradního
řešení ke stávajícímu řešení zásobování teplem a teplou vodou, jež stavebník hodlá nadále
využívat. Alternativní zdroj tepla byl bezpochyby zamýšlen jako konkurující ke stávajícímu
způsobu s jasným předpokladem, že jej nahradí. V oznámení stavebního záměru autorizovaný
inspektor jednoznačně uvedl, že předmětem posuzované dokumentace je nový alternativní zdroj
tepla pro možnou budoucí změnu způsobu vytápění. Zdůraznil, že důvodem stavebního záměru
je vůle stavebníka ovlivnit do budoucna své náklady na vytápění a přípravu TUV v domě s cílem
realizovat úspory spotřeby energie a finanční úspory. Poukázal na faktickou nemožnost
stavebníka ovlivnit náklady na vytápění, neboť cenu diktuje stěžovatel jako jediný dodavatel tepla.
[24] V certifikátu autorizovaného inspektora č. j. JP 15042015 pak autorizovaný inspektor
zdůraznil, že stavební úpravy bytového domu související s vybudováním nového alternativního
zdroje tepla pro možnou budoucí změnu způsobu vytápění jsou navrženy v souladu
s ustanoveními §77 odst. 5 a 6 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, kde se podle
inspektora počítá s možností zřízení alternativního (náhradního nebo jiného) zdroje tepla.
Stávající technologické zařízení nebude podle inspektora stavebními úpravami nijak dotčeno.
Na čtvrté straně certifikátu inspektor zdůraznil, že navrhovanou stavbu posoudil v rozsahu
projektové dokumentace, kde se neuvádí, jak bude budoucí stavba provozována z hlediska
energetického zákona. Jednou možností je podle inspektora provozovat nově budovaný
alternativní zdroj tepla připojený na stávající domovní rozvody propojené s rozvodným zařízením
SZTE po dohodě s držitelem licence na dodávku tepla, druhou (pravděpodobnější) možností je
provozovat nový zdroj tepla samostatně – zdroj nebude propojen s rozvodným zařízením SZTE.
To může nastat až po budoucím odpojení na základě ukončení smluvního vztahu o dodávce tepla
nebo z jiného důvodu vedoucího k odpojení podle §77 odst. 6 energetického zákona. Proto
se domnívá, že u navrhované stavby nebudou mít právní postavení účastníků řízení osoby, které
jsou uvedeny v §109 písm. d) e) f) stavebního zákona a účastníkem zůstává samotný stavebník.
[25] Autorizovaný inspektor sice zdůraznil, že součástí navrhovaných stavebních úprav není
odpojení stávajícího zdroje tepla od domovních rozvodů, přesto se následným odpojením
v certifikátu zabývá a výslovně jej předpokládá. Právě to má význam pro žalovaného, jakou
stavbu má posuzovat z hlediska potenciality přímého dotčení na právech třetích osob. Není
nejmenších pochyb, že nově budovaný zdroj tepla má nejen být následně využit ke svému
primárnímu účelu, ale rovněž se zřetelně předpokládá jeho konkurence se stávajícím způsobem
vytápění a nahrazení stávajícího způsobu vytápění způsobem novým. Za takové situace nelze
tvrdit, že jistý mezistupeň tohoto bezpečně zjištěného výsledného záměru, kdy vybudovaný zdroj
„čeká“ na své připojení, se dosud stěžovatele netýká a nemůže jím dojít k přímému dotčení
na jeho právech. V konečném důsledku proto nejde o situaci odlišnou od výše judikaturou
řešených případů, kdy ke stavebním změnám docházelo za stávajícího připojení k soustavě
stěžovatele a součástí záměru bylo i připojení k rozvodům v domě.
[26] Případné rozdělení stavebního záměru na jednotlivé fáze jeho realizace nemůže mít vliv
na určení okruhu subjektů, jejichž souhlas je k oznámení stavebního záměru nezbytný.
Skutečnost, že stavební záměr zatím nijak neřeší napojení nového zdroje na stávající rozvody
(přestože s ním bezpochyby počítá) tedy nemůže být rozhodujícím kritériem při úvahách
o účastenství stěžovatele. Žalovaný musí při rozhodování o námitkách posuzovat výsledný stav
navrhované stavby a okolnosti, za kterých bude stavba užívána. Tím spíše, pokud předpokladem
účastenství v řízení je toliko potencionalita přímého dotčení práv, nikoli to, že k dotčení
na právech skutečně dojde.
[27] Žalovaný tedy sice při rozhodování o námitkách proti oznámení stavebního záměru podle
§117 odst. 5 stavebního zákona neověřuje účinky budoucího užívání stavby, jak by činil
ve stavebním řízení podle §111 odst. 2. To přísluší autorizovanému inspektorovi, který
vystavením certifikátu osvědčuje, že posoudil projektovou dokumentaci stavby a k ní připojené
doklady podle §111 odst. 1 a 2 a navrhovaná stavba splňuje zákonem stanovené podmínky pro
její provedení z těchto hledisek (§117 odst. 3). Při úvaze, zda měl být opatřen souhlas namítatele
se stavbou (§117 odst. 4) však žalovaný není omezen vymezením stavby v projektové
dokumentaci či v certifikátu autorizovaného inspektora, ale musí uvážit, jak bude dokončená
stavba v budoucnu užívána a v závislosti na tom určit, které osoby by jinak byly účastníkem
stavebního řízení podle §109 stavebního zákona a jejichž souhlasu se stavebním záměrem je
proto podle §117 odst. 2 písm. f) stavebního zákona třeba.
[28] Přístupu, který akcentuje stavbu ve stavu, ve kterém bude v budoucnu užívána,
koresponduje i judikatura Nejvyššího správního soudu zdůrazňující význam účelu užívání
povolované stavby. Podpůrně lze poukázat např. na rozsudek ze dne 22. 10. 2015,
č. j. 10 As 106/2015 - 108, který v souvislosti s umístěním a povolením stavby fotovoltaické
elektrárny zdůraznil potřebu a význam hodnocení skutečného účelu zamýšlené stavby. Podle
tohoto rozsudku (odst. 53 a násl.) „účel zamýšlené stavby je proto pro rozhodování o umístění stavby a
vydání stavebního povolení zcela zásadní a je nepochybné, že schopnost zamýšlené stavby takový účel naplňovat
musí být předmětem úvah správního orgánu. V opačném případě by se totiž posuzování, resp. schvalování účelu
stavby stalo pouze formálním a vedlo by potenciálně k absurdním důsledkům, neboť by umožňovalo umisťování a
povolování staveb pro deklarovaný účel zcela nevhodných (např. staveb provozního či technického charakteru pro
účely bydlení apod.) (…) podmínkou pro to, aby se správní orgány mohly budoucími účinky stavby dostatečně
zabývat, je prvotní zhodnocení toho, zda stavba může (fakticky i právně) vůbec fungovat z hlediska účelu, pro nějž
má být na území umístěna a povolena; ověřovat účinky budoucího užívání stavby bez toho, že by stavba mohla či
směla být pro svůj účel reálně užívána, postrádalo by totiž jakýkoli smysl, takže zákonem stanovenou povinnost
by stavební úřad bez oné předběžné, avšak samozřejmé, úvahy nemohl vůbec splnit.“
[29] Proč nelze souhlasit s názorem, že stavebník hodlal vybudovat pouze záložní zdroj, bylo
uvedeno výše. Pro rozhodnutí o námitkách nemůže být rozhodná stavba v jistém mezistupni
dokončenosti, bez možnosti jejího využití k účelu, pro který byla postavena (což stavebník zcela
zjevně nepředpokládá). Žalovaný sice nebyl oprávněn při rozhodování o námitkách stěžovatele
revidovat ověření účinků budoucího užívání stavby autorizovaným inspektorem, byl však
povinen uvážit, zda vůbec může být oznamovaná stavba užívána ve stavu popsaném v oznámení
k účelu, který lze z dokumentace zjistit. Namísto striktní vázaností tím, jaká stavba mu byla
v oznámení stavebního záměru předložena, měl posoudit, zda konkrétní okolnosti umožňují
zjistit skutečný výsledný záměr stavebníka a předpoklad užívání stavby v budoucnu. Nelze
připustit, aby byl žalovaný vázán dispozicí stavebníka do té míry, že bude izolovaně hodnotit
pouze fázi stavebního záměru, která je mu oznámena, bez z řetele k tomu, jak má vypadat
a fungovat výsledná stavba.
[30] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud nepřisvědčil argumentům
uvedeným v žalobou napadeném rozhodnutí a v rozsudku krajského soudu. Shledal kasační
stížnost důvodnou, a proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu. Zruší-li
Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem
byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu, může sám
podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu
[§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Krajský soud by v souladu s vysloveným závazným právním
názorem neměl jinou možnost než zrušit rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud proto
v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu [§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s.].
[31] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[32] Pokud jde o jejich výši v průběhu řízení o nyní posuzované kasační stížnosti,
ta je představována zaplaceným soudním poplatkem za kasační stížnost ve výši 5000 Kč, náklady
spojenými se zastoupením za 1 úkon právní s lužby ve výši 3100 Kč (podání kasační stížnosti)
a paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Náklady
zastoupení tedy činí 3400 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty,
odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani (sazba daně 21%), kterou je tato
osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená
podle citovaného zákona, činí 714 Kč. Celková výše náhrady nákladů za řízení o kasační stížnosti
(včetně soudního poplatku) činí 9114 Kč.
[33] Náhrada nákladů za řízení před krajským soudem zahrnuje zaplacený soudní poplatek
za žalobu ve výši 3000 Kč, náklady spojené se zastoupením za 3 úkony právní služby po 3100 Kč
(převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a podání repliky) a paušální náhradu hotových
výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) a d),
g) a §13 odst. 3 advokátního tarifu]. Náklady zastoupení tedy činí 10 200 Kč, daň z přidané
hodnoty 2142 Kč. Celková výše náhrady nákladů za řízení o žalobě (včetně soudního poplatku)
činí 15 342 Kč.
[34] Žalovaný je tedy povinen nahradit stěžovateli náklady soudního řízení v celkové výši
24 456 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatele
Mgr. Martina Peckla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. listopadu 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu