ECLI:CZ:NSS:2016:KONF.32.2015:11
sp. zn. Konf 32/2015 - 11
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Romana Fialy,
Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Marie
Žiškové, rozhodl o návrhu České národní banky na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi
ní a Obvodním soudem pro Prahu 1, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu
v Praze 1 pod sp. zn. 25 C 52/2013, o žalobě o zaplacení 432 071,92 Kč: žalobkyně WEST
BROKERS a.s., se sídlem Slovanská 100, Plzeň, IČ 64832341, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem
Cinkem, advokátem se sídlem Sady 5. května 296/36, Plzeň, a žalovaná Česká republika –
Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, zastoupená JUDr. Alanem Korbelem,
advokátem se sídlem Vodičkova 17/736, Praha 1,
takto:
I. Žádná ze stran kompetenčního sporu není p ř í s l u š n á vydat rozhodnutí
ve věci vedené u Obvodního soudu v Praze 1 pod sp. zn. 25 C 52/2013, o žalobě
o zaplacení 432 071,92 Kč.
II. Výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2013,
čj. 25 C 52/2013 - 15, se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 3. 12. 2015 se Česká národní banka (dále též jen
„navrhovatelka“) domáhala, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále také jen „zákon o některých kompetenčních
sporech“) rozhodl kompetenční spor vzniklý podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) cit. zákona mezi
ní a Obvodním soudem pro Prahu 1, týkající se zaplacení částky 432 071,92 Kč z titulu úroku
z přeplatku na platbě ve prospěch veřejného rozpočtu.
Z předloženého spisu byly zjištěny následující skutečnosti:
Rozhodnutími Komise pro cenné papíry (dále jen „Ko mise“) ze dne 12. 10. 2004,
čj. 51/So/9/2004/28, a prezídia Komise o rozkladu ze dne 9. 3. 2005, č j. 10/SoO/10/2004/1,
byla žalobkyni za porušení zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v tehdy platném znění
(dále jen „zákon o cenných papírech“), uložena podle §86 odst. 1 písm. b) tohoto zákona
ve spojení s §203 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, v tehdy
platném znění (dále jen „zákon o podnikání na kapitálovém trhu“) pokuta ve výši 500 000,- Kč.
Žalobkyně napadla uvedené rozhodnutí prezídia Komise žalobou u Městského soudu v Praze,
který rozsudkem ze dne 13. 2. 2009, čj. 5 Ca 144/2005 - 101, toto rozhodnutí zrušil a věc vrá til
navrhovatelce jako nástupkyni Komise. Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka kasační
stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správn ího soudu ze dne 14. 3. 2011,
čj. 2 Afs 91/2009 - 149. V tomto řízení nebyla otázka úhrady úroků řešena. Až na základě
uvedených rozhodnutí byla Finančnímu odboru Ministerstva financí (dále též jen „Ministerstvo
financí“) dopisem navrhovatelky ze dne 19. 4. 2011 postoupena žádost žalobkyně ze dne
28. 3. 2011 o uhrazení (vrácení zaplacené pokuty) úroků vyplýva jících z §64 odst. 6 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě
daní a poplatků“), a nákladů právního zastoupení. Dne 18. 5. 2011 byla Ministerstvem financí
žalobkyni vrácena pokuta 500 000 Kč. Dopisem ze dne 15. 7. 2011 Ministerstvo financí
informovalo navrhovatelku, že žalobkyni byl dne 14. 7. 2011 uhrazen pouze zákonný úrok
z prodlení ve výši 60 794,52 Kč, neboť Ministerstvo financí neshledalo důvod pro aplikaci §64
odst. 6 zákona o správě daní a poplatků.
Žalobkyně proto dne 2. 4. 2012 podala žalobu u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“). V petitu žaloby navrhovala, aby městský soud rozhodl, že žalovaná
je povinna uhradit jí rozdíl mezi úrokem z přeplatku dle zákona o správě daní a poplatků
a uhrazeným úrokem z prodlení dle občanského zákoníku (492 866,44 Kč – 60 794,52 Kč)
ve výši 432 071,92 Kč a náklady řízení. Městský soud vyslovil svou nepříslušnost a spis předložil
dle §104a odst. 2 o. s. ř. k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze (dále jen „vrchní soud“)
s odůvodněním, že se nejedná o obchodní spor podle §9 odst. 3 o. s. ř. Vrchní soud usnesením
ze dne 2. 5. 2013, čj. Ncp 2346/2012- 11, rozhodl o určení věcné příslušnosti tak, že k projednání
a rozhodnutí věci jsou podle §9 odst. 1 o.s.ř. v prvním stupni příslušné okresní soudy
a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu
pro Prahu 1.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „obvodní soud“) unesením ze dne 1. 10. 2013,
čj. 25 C 52/2013 - 15, řízení o žalobě o zaplacení 432 071,92 Kč zastavil (výrok I.) s tím,
že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena České národní bance (dále též jen
„ČNB“) [výrok II.]; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízen í
(výrok III.). V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se žalobním návrhem zjevně nedomáhá nároku,
jenž by vyplýval ze soukromoprávního vztahu a ani nároku z jiného vztahu, který podle zákona
projednávají soudy v občanském soudním řízení. O existenci povinnosti státu vrátit spolu
s přeplatkem na platbě ve prospěch veřejného rozpočtu, vzniklé v důsledku vydání rozhodnutí
správního orgánu při výkonu veřejné správy, i úrok podle §64 odst. 6 zákona o správě daní
a poplatků přísluší rozhodovat tomu správnímu orgánu, který má ve vztahu k placení předmětné
platební povinnosti postavení správce daně ve smyslu ustanovení §1 odst. 4 zákona o správě
daní a poplatků. Placením uložené finanční povinnosti ve prospěch státního rozpočtu se přitom
míní i postup při vrácení zaplacené platby, jejíž zaplacení bylo uloženo neprávem. V daném
případě byla žalobkyni povinnost k zaplacení pokuty do státního rozpočtu uložena rozhodnutím
Komise. Po zrušení Komise zákonem č. 57/2006 Sb. ke dni 1. 4. 2006 přešlo její postavení na
ČNB podle čl. III bodu 1 tohoto zákona. Z obsahu spisu vyplývá, že ČNB, na niž se žalobkyně
obrátila se stejným požadavkem jako uplatňuje v tomto řízení, se žádostí žalobkyně nezabývala a
předala ji k vyřízení Finančnímu odboru Ministerstva financí. Obvodní soud proto postoupil věc
tomu správci daně, který je příslušný k rozhodnutí o přeplatku na „dani“ podle ustanovení §64
odst. 6 zákona o správě daní a poplatků.
ČNB s názorem obvodního soudu nesouhlasila, a podala proto návrh na zahájení řízení
o kompetenčním sporu. ČNB ve svém návrhu uvedla, že žaloba byla obvodním soudem
posouzena nesprávně. Jak z názvu žaloby, tak i z jejího obsahu je zřejmé, že se žalobkyně
domáhala svých nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpov ědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších
předpisů, a že obvodní soud měl žalobu posoudit jako požadavek na náhradu škody vůči státu
podle tohoto zákona, o čemž rozhodují soudy v občanském soudním řízení. Za nezákonné
rozhodnutí mohlo být považováno rozhodnutí prezídia Komise o rozkladu ze dne 9. 3. 2005,
čj. 10/SoO/10/2004/1, které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
13. 2. 2009, čj. 5 Ca 144/2005 - 101, a za nesprávný úřední postup, spočívající v porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, mohlo
být považováno nereagování na žádosti žalobkyně o uhrazení úroků. Podle názoru navrhovatelky
je tak orgánem příslušným vydat rozhodnutí o žádosti žalobkyně obvodní soud, jakožto obecný
občanskoprávní soud, v jehož obvodu má sídlo žalovaná a případně též navrhovatelka. I kdyby
zvláštní senát přes uvedené argumenty navrhovatelky došel k závěru, že příslušným k rozhodnutí
není obvodní soud, ČNB není ve věci žádosti žalobkyně o zaplacení úroku z daňového přeplatku
ani obecným správcem daně, který je v této věci povinen rozhodnout podle §64 odst. 6 zákona
o správě daní a poplatků. To však neznamená, že by byla v této věci nečinná. Vycházela z názoru,
že má rozhodnout příslušný správce daně, a po doručení usnesení obvodního soudu provedla
řadu kroků směřujících k předání žádosti žalobkyně o zaplacení úroku z daňového přeplatku
obecnému správci daně, kterým je dle navrhovatelky příslušný celní úřad, tj. Celní úřad pro hlavní
město Prahu. Ačkoliv byla žádost žalobkyně postoupena k převzetí zmíněnému celnímu úřadu
několikrát, a to i s vědomím jeho nadřízeného správce daně, vždy bezvýsledně. V této věci bylo
komunikováno i se žalovanou a bylo uskutečněno společné jednání za účasti zástupců
navrhovatelky, žalované a Generálního ředitelství cel, avšak bez převzetí věci celními orgány.
Důvodem byl argument, že o příslušnosti k vydání rozhodnutí podle §64 odst. 6 zákona o správě
daní a poplatků bylo rozhodnuto (dle navrhovatelky nesprávně) obvodním soudem. K usnesení
obvodního soudu navrhovatelka sdělila, že k určení příslušnosti správních orgánů (obecných
správců daně) k vedení správních (daňových) řízení může dojít pouze zákonem. Usnesením
soudu o postoupení věci není možné založit věcnou příslušnost orgánu veřejné moci k provedení
daňového řízení. Pokud by navrhovatelka v posuzovaném případě rozhodla, bylo by takové
rozhodnutí z důvodu absolutní věcné nepříslušnosti nicotné. Navrhovatelka nemá postavení
správce daně, a to ani v rámci tzv. dělené správy. ČNB se pro to ve svém návrhu domáhala,
aby zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí o zap lacení částky 432 071,92 Kč
je soud a že se usnesení obvodního soudu ze dne 1. 10. 2013, č j. 25 C 52/2013 - 15, zrušuje.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi Českou národní bankou a Obvodním
soudem pro Prahu 1 se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Obvodní soud pro Prahu 1 v předcházejícím řízení popřel svou pravomoc rozhodnout
věc. Česká národní banka popírá svou pravomoc rozhodnout věc po jejím postoupení. Ve věci
se jedná o negativní kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zvl áštní senát
zákonem o některých kompetenčních sporech.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. rozhodnutí č. 485/2005 Sb. NSS).
V předložené věci má zvláštní senát posoudit, kdo (zda soud v občanském soudním
řízení, nebo orgán moci výkonné) je příslušný rozhodnout o žalobě o zaplacení částky
představující úroky z přeplatku na platbě (pokutě) ve prospěch veřejného rozpočtu, který vznikl
v důsledku vydání rozhodnutí správního orgánu o pokutě následně zrušeného ve správním
soudnictví.
Problematikou úroku z přeplatku na platbě (pokutě) ve prospěch veřejného rozpočtu
(pokutě, dani, clu…) se zabýval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 21. 7. 2010,
čj. 1 Afs 38/2010 - 100, na který odkázala ČNB i ve svém návrhu, a v rozsudcích ze dne
23. 11. 2011, čj. 7 Afs 59/2010 - 143 (publikovaném pod č. 2511/2012 Sb. NSS) a ze dne
12. 8. 2010, čj. 1 Afs 52/2010 - 180. Tato judikatura směřuje k nezbytnosti odškodnění subjektů,
jimž stát neoprávněně zadržoval peněžní prostředky v souvislosti s rozhodnutím následně
zrušeným. Zaviněným přeplatkem ve smyslu ustanovení §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků
[předcházejícího stávajícímu ustanovení §254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2011 (dále jen „daňový řád“)] přitom judikatura
správních soudů rozumí přeplatek na platební povinnosti vzniklý (uhrazený ve prospěch
veřejného rozpočtu) v důsledku natolik nesprávného rozhodnutí (postupu) správních orgánů,
pro který bylo toto rozhodnutí „přezkumnou autoritou“ zrušeno. Pro náhled na existenci
zaviněného přeplatku není podstatné, zda rozhodnutí o uložení pokuty bylo soudem zrušeno
z důvodů procesních nebo věcných. Vždy se v tomto ohledu jednalo o zavinění vzniku přeplatku.
V této souvislosti se klíčovým jeví výklad právní úpravy tzv. dělené správy v kontextu inkasa
pokut uložených sankčním rozhodnutím správního orgánu. Podstatou dělené správy
je totiž rozlišení tří fází tohoto procesu – ukládání pokuty, které končí okamžikem právní moci
rozhodnutí správního orgánu (orgánu veřejné moci), který není správcem daně, o uložení
peněžité sankce; vybírání uložené sankce (inkaso dobrovolného splnění uložené peně žité sankce)
a vymáhání uložené sankce v případě, že tato nebyla ve lhůtě splatnosti povinným subjektem
dobrovolně uhrazena. V případě dělené správy sankci ukládá orgán , který není správcem daně,
ale v další fázi procesu buď týž orgán, nebo jiný státní orgán (zpravidla obecný správce daně)
postupuje podle procesních daňových předpisů a vybírající nebo vymáhající orgán má již procesní
postavení správce daně. V posuzovaném případě se jedná o dělenou správu věcnou, kdy orgán
ukládající pokutu (Komise) je odlišným od orgánu, který má pravomoc ji vybírat a vymáhat,
proto správu tohoto peněžitého plnění tomuto orgánu předá. K dělené správě dochází
i při dobrovolném splnění uložené povinnosti. Rozhodující význam má skutečnost, že správu
peněžitého plnění (vybírání, či vymáhání uložené povinnosti) uskutečňuje vždy správce daně
podle daňových nebo procesních předpisů, zatímco povinnost byla uložena správním orgánem
v režimu správního řádu, příp. zvláštního procesního předpisu. Nemá význam, zda správcem
daně je v rámci správy daně stejný subjekt, který byl v předcházejícím řízení správním orgánem
nebo subjekt odlišný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správn ího soudu ze dne 27. 5. 2015,
čj. 6 As 152/2014 - 78).
Jelikož v posuzovaném případě byla pokuta žalobkyni udělena v režimu zákona
č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, podle §192 odst. 6 tohoto zákona, ve znění
rozhodném pro daný případ, pokuty vybírá a vymáhá příslušný celní úřad. Příjem z pokut
uložených obchodníkům s cennými papíry podle tohoto zákona je příjmem Garančního fondu,
příjem z ostatních pokut podle tohoto zákona je příjmem státního rozpočtu. V daném případě
byla pokuta příjmem státního rozpočtu (ne příjmem ukladatele, tj. Komise) a uložené peněžité
plnění mělo tedy být předáno celnímu úřadu , aby je jako obecný správce spravoval. Přestože
žádost žalobkyně o vrácení uhrazené pokuty včetně úroků podle §64 odst. 6 zákona o správě
daní a poplatků byla navrhovatelkou postoupena Ministerstvu financí, a nikoli příslušnému
celnímu úřadu (Celnímu úřadu pro hlavní město Prahu), je podstatné, že Komise v postavení
správce daně nebyla, a proto také její právní nástupkyně ČNB nemůže rozhodovat o nároku
na přiznání úroků z přeplatku (pokuty), jak se mylně domnívá obvodní soud.
Výše uvedené lze pak obecně shrnout tak, že nepřiznání nároku na úrok dle §64 odst. 6
zákona o správě daní a poplatků, resp. §254 odst. 1 daňového řádu v případech, kdy v rámci
dělené správy byla vybrána (zásadně příslušnými správci daně) pokuta uložená na základě
sankčních rozhodnutí jiných správních orgánů, která byla později pro nezákonnost zrušena, není
v souladu s právem, ani principy dobré správy. Tento přístup je proto podle ustálené judikatury
(srov. výše) korigován soudy v rámci správního soudnictví.
Navrhovatelce je ale třeba dát za pravdu, že to neznamená, že újma, již žalobkyně utrpěla
úhradou pokuty, která po právu být hrazena neměla, nemůže být kompenzována i jinak,
tj. náhradou škody v občanskoprávním řízení. K tomu slouží zákon č. 82/1998 Sb., provádějící
čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na náhradu škody
způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy
nebo nesprávným úředním postupem. S nemožností dispozice s určitou peněžní částko u jistě
může být spojena škoda, a to nejen škoda spočívající v ušlém úroku. Tento nárok na náhradu
vzniklé škody však lze uplatnit pouze postupem podle označeného zákona, včetně případné
žaloby v občanském soudním řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
čj. 7 Afs 59/2010 - 143, publikovaný pod č. 2511/2012 Sb. NSS) .
Zvláštní senát však poznamenává, že v projednávané věci je t řeba si nejprve ujasnit,
o jaký nárok se v souvislosti se žalovanou částkou jedná (jaká je jeh o právní podstata);
to je totiž pro rozhodnutí o příslušnosti v kompetenčním sporu určující. Z předloženého spisu
vyplývá, že žalobkyně žádá zaplacení částky 432 071,92 Kč, přičemž v souvislosti s touto částkou
zmiňuje „úrok z přeplatku dle zákona o správě daní a poplatků“. Ze žaloby je dále rovněž zřejmé,
že žalobkyně brojí proti výši úroků z přeplatku podle §64 zákona o správě daní a poplatků;
naopak nic (snad vyjma osoby žalované, kterou je Česká republika - Ministerstvo financí,
jež však současně v původním řízení vracela uhrazenou pokutu a posuzovala žádost žalobkyně
o zaplacení úroků) nenasvědčuje tomu, že by se žalobkyně domáh ala náhrady škody vůči státu
z důvodu nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o které by byl příslušný
rozhodnout obvodní soud. Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že příslušný správce daně o přiznání
úroku z přeplatku nerozhodl; z obsahu spisu dále nevyplývá ani, že by rozhodlo Ministerstvo
financí. I kdyby totiž bylo na Ministerstvo financí pohlíženo jako na „správce daně“ z titulu
výběru pokuty, pak pouze navrhovatelku přípisem informovalo, že ve vztahu k žalobkyni
neshledalo důvod pro aplikaci §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. J en proti aktu
rozhodnutí by totiž žalobkyně mohla využít řádný opravný prostředek a eventuálně se dále
po rozhodnutí o tomto opravném prostředku domáhat nápravy žalobou, příp. kasační stížností
ve správním soudnictví. Jestliže ale příslušný správce daně takové rozhodnutí nevydal – a pokud
své stanovisko nepřehodnotí ani po zrušení výroku II. usnesení obvodního soudu - procesní
aktivita žalobce by mohla směřovat i proti nečinnosti správního orgánu, a to podáním žaloby
ve správním soudnictví (podle §79 odst. 1 s. ř. s.).
Protože rozhodnutí o žalobním nároku na zaplacení úroků podle §64 odst. 6 zákona
o správě daní a poplatků přísluší soudu ve správním soudnictví (v původním řízení správci daně,
případně jeho nadřízenému orgánu v rámci opravného prostředku), zvláštní senát dospěl
k závěru, že navrhovatelka není z uvedených důvodů příslušná rozhodnout o nároku na zaplacení
úroků podle §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků a že současně (s přihlédnutím k obsahu
žaloby) není příslušný rozhodnout o žalobě uplatňující tento nárok ani soud v občanském
soudním řízení. Žádná ze stran kompetenčního sporu tak není příslušná vydat rozhodnutí.
Z tohoto důvodu ponechal zvláštní senát výrok I. usnesení obvodního soudu o zastavení řízení
v platnosti, neboť zastavení řízení o žalobě se stalo po právu (pravomoc soudu v občanském
soudním řízení tu skutečně dána není). Zrušil ale II. výrok obvodního soudu, jímž věc postoupil
navrhovatelce (§5 odst. 3 zákona o některých kompetenčních sporech), protože ani tento správní
orgán takovou pravomoc nemá. Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5
zákona o některých kompetenčních sporech závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky
řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. prosince 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda zvláštního senátu