ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.340.2017:28
sp. zn. 1 Azs 340/2017 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. T. N, zastoupeného
Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 9. 6. 2017, č. j. OAM-73/LE-LE05-LE24-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2017, č. j. 60 Az 36/2017 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 60 Az 36/2017 – 34, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2017,
č. j. OAM-73/LE-LE05-LE24-2017. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil stěžovateli
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) v zákonné lhůtě kasační stížnost.
[3] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne
ji jako nepřijatelnou.
[4] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[5] S ohledem na obsah spisu a z něj vyplývající skutková zjištění Nejvyšší správní soud
neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které
by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Soud neshledal ani tvrzenou
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů. Rozsudek krajského
soudu plně odpovídá požadavkům judikatury na jeho přezkoumatelnost (srov. rozsudek
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). Z rozsudku je zjevné, jak soud ve věci rozhodl,
a že své rozhodnutí opřel o dostatečně zjištěný skutkový základ. Vycházel ze správního spisu
a informací v něm shromážděných, přičemž ani žalovanému nelze v tomto směru vytknout,
že by skutkový základ věci zjistil nedostatečně. Nesouhlas stěžovatele se způsobem a rozsahem
vypořádání námitek nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů. Pokud
se krajský soud výslovně nezabýval aktuálností zpráv o zemi původu, je to dáno tím, že stěžovatel
tuto námitku navzdory svému tvrzení ve správní žalobě nevznesl.
[6] Pokud stěžovatel namítá, že nebyl zjištěn stav věcí, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS. V něm byl vysloven závěr, že „[ž]alobce
je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů
se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným,
a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. (…), nemůže se jednat
o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu
zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo
patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“
(srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2009, č. j. 9 Azs 98/2008 – 75
a ze dne 29. 8. 2015, č. j. 9 As 123/2015 – 34). Napadená rozhodnutí vychází z dostatečně
zjištěného skutkového stavu, který byl řádně a správně právně vyhodnocen.
[7] K námitce nedostatečného posouzení možnosti udělení doplňkové ochrany dle §14a
zákona o azylu, resp. posouzení azylově relevantní újmy hrozící stěžovateli v případě návratu
do vlasti, Nejvyšší správní soud odkazuje na ustálenou judikaturu, ve které se vyjádřil k naplnění
reálného nebezpečí vážné újmy ve smyslu citovaného ustanovení, viz např. rozsudek ze dne
16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, ze dne
31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, nebo ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101.
Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 - 86,
„existují v rámci azylového řízení dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Zatímco
důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl.
(…) V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté
správní orgán jeho žádost posoudí. Pokud žadatel neunese břemeno tvrzení, správní orgán de facto nemá o čem
rozhodovat.“ Tak to mu bylo i v nyní rozebíraném případě. Jak uvedl krajský soud na straně 9
napadeného rozsudku, stěžovatel v průběhu řízení hrozbu vážné újmy neuvedl, a naopak sdělil,
že ve Vietnamu není nic, čeho by se v případě návratu obával a o azyl žádá kvůli svému malému
dítěti, které je nemocné. Dále tvrdil, že nemá politické přesvědčení a nikdy nebyl členem žádné
strany ani organizace, tedy nic nenasvědčuje možnosti jakékoliv formy pronásledování
po případném návratu žalobce do Vietnamu. Žalovaný ani soud tak nemohli z ničeho dovodit,
že by stěžovateli mohlo hrozit v zemi původu pronásledování.
[8] K namítaným humanitárním důvodům, kdy stěžovatel žádal o možnost pečovat o svého
nezletilého, vážně nemocného potomka, odkázal Nejvyšší správní soud na svou rozsáhlou
judikaturu. Institut humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu byl již mnohokrát předmětem
řízení před Nejvyšším správním soudem (srov. např. rozsudky ze dne 18. 9. 2015,
č. j. 2 Azs 194/2015 – 28, ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 – 38, ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, či ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55). Na udělení
humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního
azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu. Míra
volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována
především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených
náležitostí demokratického a právního státu. Humanitární azyl lze udělit v případě hodném
zvláštního zřetele. V rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, Nejvyšší správní soud
uvedl: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost
azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení
§12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako
obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního
azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených
významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ Stěžovatel neuvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ani v dalším průběhu správního řízení žádné mimořádné okolnosti, které by byly důvodem
pro možné udělení humanitárního azylu. Stěžovatel ve správním řízení poukazoval pouze
na to, že jeho dítě je vážně nemocné. Žalovaný i soud k tomu správně zdůraznili, že tato
skutečnost nezakládá důvod pro udělení azylu podle §14 zákona, neboť jak samotné dítě,
tak i jeho matka již mají na území ČR oprávnění k trvalému pobytu, a mají také přístup
ke zdravotní péči v rozsahu veřejného zdravotního pojištění. Rozhodování o udělení mezinárodní
ochrany stěžovateli tudíž nemá na kvalitu zdravotní péče poskytované dítěti stěžovatele zjevně
žádný vliv
[9] Jestliže stěžovatel namítal, že krajský soud náležitě nevyhodnotil námitky ve vztahu
k možnosti naplnění podmínek pro uložení správního vyhoštění, Nejvyšší správní soud uvádí,
že již opakovaně judikoval, že potřeba legalizace pobytu na území České republiky není azylově
relevantním důvodem (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 37/2003 - 47, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, a ze dne 24. 2. 2005,
č. j. 7 Azs 187/2004 - 94).
[10] Pro výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto není důvod pro její přijetí k věcnému
projednání. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou řešeny rozdílně, přičemž nebyl shledán důvod
pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu,
ať už v podobě nerespektování soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu
práva. Soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[11] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu