ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.250.2017:22
sp. zn. 10 Azs 250/2017 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely
Bejčkové a Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: M. K., zast. JUDr. Petrem Adámkem,
advokátem se sídlem Jeseniova 837/10, Praha 3, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby
cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2017, čj.
CPR-7663-3/ČJ-2017-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2017, čj. 1 A 70/2017-37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie,
Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „správní orgán prvního stupně“),
uložila dne 21. 2. 2017 žalobkyni správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
Dobu, po kterou žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
stanovil správní orgán prvního stupně v délce jednoho roku, a to počínaje okamžikem,
kdy žalobkyně pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Současně žalobkyni stanovil
podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu k vycestování v délce 20 dnů ode dne nabytí
právní moci rozhodnutí. Důvodem uložení správního vyhoštění bylo to, že žalobkyně pobývala
na území ČR nejméně ode dne 27. 9. 2016 do dne 20. 1. 2017 bez platného oprávnění k pobytu.
[2] Žalobkyně se proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolala.
Žalovaná však její odvolání zamítla rozhodnutím označeným v záhlaví a rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně potvrdila. Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu,
se kterou však také neuspěla, městský soud ji zamítl.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost.
[4] Zde stěžovatelka namítá, že správní orgány neposuzovaly, zda jsou dopady rozhodnutí
o správním vyhoštění přiměřené ve vztahu ke druhu a závažnosti protiprávního jednání,
kterého se stěžovatelka dopustila (§174a zákona o pobytu cizinců). Dle jejího názoru jsou v jejím
případě nepřiměřeně tvrdé a nespravedlivé, protože nevěděla o tom, že řízení o její žádosti
o prodloužení platnosti povolení k pobytu bylo zastaveno, a že proto v ČR pobývá bez oprávnění
k pobytu. Na území ČR se tedy bez platného povolení nenacházela úmyslně. Kvůli ztrátě pasu
totiž musela v průběhu řízení o žádosti odcestovat zpět do Kazachstánu a vyřídit si pas nový.
Na tuto skutečnost upozornila Ministerstvo vnitra, které o její žádosti rozhodovalo.
Ministerstvo jí navzdory tomu doručovalo rozhodnutí o zastavení řízení o její žádosti na původní
adresu pobytu; rozhodnutí se mu doručit nepodařilo, a tak je doručilo veřejnou vyhláškou.
O tomto rozhodnutí se pak stěžovatelka dozvěděla až poté, co se s ním její zástupce seznámil
ve správním spisu. Nato se stěžovatelka sama dobrovolně dostavila na Policii ČR,
aby svou pobytovou situaci vyřešila. Tam však byla zajištěna a bylo s ní zahájeno řízení
o správním vyhoštění.
[5] Stěžovatelka dále vytýká žalované, že neprovedla důkaz správním spisem
ministerstva, který je veden k její žádosti o prodloužení pobytu a který by potvrdil,
že nevěděla o tom, že zde pobývala nelegálně. Namísto toho se žalovaná spokojila
jen se stanoviskem ministerstva, že u stěžovatelky nejsou dány překážky k vycestování.
Městský soud měl proto žalované vytknout, že si neopatřila a nehodnotila důkazy,
které stěžovatelka navrhla k prokázání výše uvedených tvrzení. To však neučinil a stejně
jako žalovaná se nezabýval skutečnostmi, které by mohly ovlivnit délku doby vyhoštění.
Žalovaná také měla počkat na výsledek odvolacího řízení, které probíhá ve věci stěžovatelčiny
žádosti o prodloužení platnosti povolení k pobytu u Komise pro rozhodování ve věcech cizinců.
[6] Stěžovatelka také namítla, že správní vyhoštění nepřiměřeným způsobem zasahuje
do jejího soukromého života, neboť jí brání dokončit studium na vysoké škole. Přerušení studia
bude v každém případě delší než jeden rok, stěžovatelka tak nebude moci dokončit studium
a veškeré její úsilí a finanční investice do vzdělání budou zmařeny.
[7] Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby NSS napadený rozsudek zrušil a vrátil
věc městskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Správní vyhoštění představuje specifické administrativní opatření spočívající v ukončení
pobytu cizince na území ČR, které je spojeno se stanovením doby k vycestování a doby,
po kterou nelze cizinci umožnit další vstup na české území (srov. §118 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců). Jedná se tedy o rozhodnutí nikoli sankční povahy, ale o rozhodnutí, které vyjadřuje
zájem státu, aby se konkrétní cizinec nezdržoval na jeho území.
[11] Při rozhodování o správním vyhoštění pak není třeba prokazovat cizincovo zavinění,
tj. jeho vnitřní psychický stav ke skutečnostem, které zakládají důvod pro uložení správního
vyhoštění. Nastane-li některá ze situací předvídaných v §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
je příslušný správní orgán vždy povinen nařídit cizinci, aby opustil území České republiky,
a zakázat mu pobyt na českém území i po následnou dobu stanovenou v rozhodnutí o správním
vyhoštění.
[12] Námitku, že žalovaná měla vyčkat na výsledek odvolání v řízení o stěžovatelčině žádosti
o prodloužení pobytu, již dostatečně vypořádal městský soud. Řízení o správním vyhoštění
a řízení o žádosti o prodloužení povolení k pobytu jsou na sobě nezávislá a výsledkem jsou dvě
samostatná rozhodnutí, která lze samostatně soudně přezkoumat. Postup ministerstva
při doručování rozhodnutí v řízení o stěžovatelčině žádosti lze tedy přezkoumat v jiném řízení
a stěžovatelka sama poukázala na to, že proti rozhodnutí ministerstva podala odvolání,
k němuž připojila žádost o prominutí zmeškání lhůty k jeho podání. Podstatné pro věc
je, že rozhodnutí ministerstva bylo v době zahájení řízení o správním vyhoštění již pravomocné
(právní moci nabylo dne 27. 9. 2016) a od té doby zde stěžovatelka pobývala bez platného
povolení k pobytu, ať už o tom věděla, nebo ne; v žalobním ani v kasačním řízení ostatně
stěžovatelka výslovně nezpochybnila to, že rozhodnutí o zastavení řízení v pobytové věci
je pravomocné. V řízení o správním vyhoštění pak ministerstvo informovalo správní orgán
prvního stupně o tom, že se stěžovatelkou neprobíhá jiné řízení, které by ji opravňovalo k pobytu
na území ČR. Tím stěžovatelka naplnila důvod pro uložení správního vyhoštění
podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.
[13] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců však nelze rozhodnutí o správním vyhoštění
vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života
cizince.
[14] Podle §174a zákona o pobytu cizinců platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh
protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav,
povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[15] Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány vzaly při rozhodování
o správním vyhoštění stěžovatelky v potaz jak druh a závažnost jejího protiprávního jednání,
tak její studium na vysoké škole v ČR. Stěžovatelčino správní vyhoštění je přiměřené,
neboť zde pobývala téměř čtyři měsíce neoprávněně a bez povolení zde také nějaký čas
studovala. NSS se pak ztotožňuje s názorem městského soudu, že bylo primárně na stěžovatelce,
aby si své pobytové oprávnění ohlídala a zavčas se zajímala o výsledek řízení o žádosti
o prodloužení platnosti povolení k pobytu. Jde také nepochybně k tíži stěžovatelky,
že správnímu orgánu nesdělila včas změnu své kontaktní adresy, v důsledku čehož jí ministerstvo
doručilo usnesení o zastavení řízení veřejnou vyhláškou (k tomu viz rozsudek NSS
ze dne 21. 9. 2016, čj. 10 Azs 152/2016-29). Stěžovatelka mohla a měla vědět,
že kvůli takové procesní pasivitě se její pobyt na českém území stane nelegálním
(srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 493/15).
[16] Lze také doplnit, že přerušení vysokoškolského studia není samo o sobě natolik
intenzivním zásahem do soukromého nebo rodinného života cizince, aby pouze tato okolnost
byla překážkou správního vyhoštění. Aby mohlo jít o nepřiměřený zásah, je nutno posoudit
konkrétní okolnosti a poměry daného cizince Nejsou-li takové ryze individuální okolnosti dány
a doloženy, nelze to přičítat k tíži správních orgánů (viz rozsudek NSS ze dne 20. 3. 2013,
čj. 9 As 174/2012-21). Stěžovatelka nepředložila žádné důkazy ke svému tvrzení, že studium
nelze přerušit na dobu správního vyhoštění a na dobu nezbytnou k opětovnému získání
pobytového oprávnění. Neuvedla ani ve vztahu ke svému vysokoškolskému studiu, ani obecně
ke své osobě žádné konkrétní okolnosti individuální povahy, které by bylo možné považovat
za překážku správního vyhoštění.
[17] Stěžovatelka v kasační stížnosti obecně tvrdila, že jí jsou známy případy, kdy za závažnější
porušení zákona dostávají cizinci kratší dobu zákazu vstupu na území. Na tuto otázku však také
dostatečně odpověděl městský soud: správní soud v tomto ohledu zkoumá pouze
to, zda správní uvážení rozhodujícího orgánu nevybočuje ze zákonných mezí. Není jeho úkolem
vyhledávat ostatní případy a porovnávat s nimi případ, o kterém právě rozhoduje.
Navíc stěžovatelka neoznačila žádné konkrétní příklady rozhodovací praxe, jíž se dovolávala.
Ve věci stěžovatelky je s ohledem na ostatní okolnosti zásah do soukromého a rodinného života
v podobě správního vyhoštění, které je stanoveno na dobu jednoho roku, přiměřený,
neboť pobyt bez povolení trval několik měsíců a žalovaná uložila zákaz pobytu v trvání
odpovídajícím jedné třetině maximální doby, která je pro tento typ porušení zákona
stanovena - nijak tedy nevybočila ze zákonných mezí.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty poslední
s. ř. s.
[19] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch; žalované v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2017
Zdeněk Kühn
předseda senátu