ECLI:CZ:NSS:2018:2.AFS.304.2018:137
sp. zn. 2 Afs 304/2018 - 137
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: WPB Capital, spořitelní
družstvo v likvidaci, se sídlem Kamenná 835/13, Brno, zastoupený JUDr. Liborem
Němcem Ph.D., advokátem se sídlem Husova 240/5, Praha 1, proti žalované: Česká národní
banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky
ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2014/7620/CNB/110, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. 5 Af 31/2014 – 500, o návrhu
žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
I. Úvod
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaná, jakožto stěžovatelka, domáhá
zrušení shora označeného rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), kterým bylo k žalobcovu návrhu zrušeno shora označené rozhodnutí
Bankovní rady České národní banky ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2014/7620/CNB/110 (dále
jen „rozhodnutí bankovní rady“).
[2] Rozhodnutím Rady byl zamítnut žalobcův rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalované
ze dne 4. 4. 2014, č. j. 2014/3539/570, sp. zn. Sp/2013/148/573 (dále jen „rozhodnutí
žalované“), jímž bylo žalobci dle §28 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních
a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České
národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném
pro rozhodnutí bankovní rady (dále jen „zákon o družstevních záložnách“), odňato povolení
působit jako družstevní záložna, stejně jako uloženo zdržet se ve výroku rozhodnutí
specifikovaných činností (zejména uzavírání smluv o úvěru, dodatků k takovým smlouvám,
přijímání vkladů a základních členských vkladů, pořizování aktiv s přiřazenou rizikovou váhou
větší než 0%, zcizování aktiv či jejich zatěžování právy třetích osob).
II. Stručné shrnutí návrhu na přiznání odkladného účinku
[3] Stěžovatelčino podání obsahující kasační stížnost zahrnovalo i rozsáhle odůvodněný
návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatelka v tomto návrhu uvedla,
že účinky napadeného rozsudku ohrožují veřejné zájmy mimořádné důležitosti, neboť namísto
likvidátora (jmenovaného žalobci soudem v důsledku pozbytí povolení působit jako družstevní
záložna) budou záležitosti žalobce spravovat jeho původní představitelé, přičemž existují obavy,
že dojde k jednání, které bude na úkor schopnosti žalobce plnit jeho závazky, resp. na úkor
jeho věřitelů. V současné době je největším věřitelem žalobce Garanční systém finančního trhu
(dále jen „GSFT“). Nakládání s prostředky GSFT považuje stěžovatelka za předmět veřejného
zájmu, neboť jsou tvořeny příspěvky všech bank a družstevních záložen. V případě nedostatku
likvidity pro náhrady pojištěných vkladů v podstatě za tyto závazky ručí stát, neboť je zavázán
k zajištění funkčnosti GSFT. Dalším efektem napadeného rozsudku je faktické obnovení
žalobcova povolení k činnosti, jehož podstatou je přijímání vkladů od veřejnosti (tj. od velkého
množství drobných střadatelů) a následné nakládání s těmito penězi, a to žalobcem, který podle
stěžovatelky nesplňuje ani nejzákladnější podmínky pro získání povolení k činnosti
a pro obezřetný výkon této činnosti. V průběhu správního řízení bylo zjištěno a prokázáno,
že účetní výkazy žalobce neobsahují věrné zobrazení skutečnosti, nelze spolehlivě stanovit
hodnotu kapitálové přiměřenosti žalobce a v minulosti došlo k vybudování utajované struktury
obchodních společností, jejichž účelem bylo systematické porušování či obcházení zákonných
povinností žalobcem. To vylučuje efektivní kontrolu nad činností žalobce, neboť likvidátorovi
se i přes veškerou snahu dosud nepodařilo skutečný stav hospodaření žalobce rozkrýt.
Důsledkem je též skutečnost, že auditor žalobce pravidelně od zahájení likvidace ve své zprávě
o ověření účetní závěrky žalobce odmítá vyslovit svůj výrok, neboť není schopen získat
dostatečné a vhodné důkazní informace.
[4] Stěžovatelka současně sdělila, že v očekávání doručení písemného vyhotovení
napadeného rozsudku a jeho právních důsledků již dne 29. 6. 2018 zahájila s žalobcem nové
správní řízení sp. zn. Sp/2018/237/573 o nedostatcích v řídícím a kontrolním systému žalobce,
v jehož rámci vydala rozhodnutí o předběžném opatření č. j. 2018/84013/570, kterým omezila
žalobce tak, aby nedocházelo k výkonu činnosti, pro niž nesplňuje zákonem stanovené
předpoklady. Další předběžná opatření byla dne 19. 7. 2018 vydána pod č. j. 2018/89595/570
a 2018/89792/570. Pouze Nejvyšší správní soud však může přiznáním odkladného účinku
kasační stížnosti zajistit, aby za žalobce nemohly nadále jednat osoby, které nepředstavují záruku
řádného nakládání s majetkem žalobce. V důsledku napadeného rozsudku totiž mohou orgány
žalobce jednak vykonávat bankovní činnost, stejně jako opětovně nakládat s majetkovými
hodnotami způsoby nevyžadujícími výše zmíněné povolení. Stěžovatelka dále uvádí, že žalobce
již v minulosti nerespektoval uložená předběžná opatření, resp. tato obcházel a členové
představenstva žalobce již v minulosti své povinnosti při správě žalobcova majetku porušovali,
jak dokládá jejich nynější trestní stíhání Policií České republiky. I přes předběžným opatřením
ze dne 15. 5. 2013, č. j. 2013/5637/570, uložený zákaz zcizování aktiv či jejich zatěžování právy
třetích osob žalobce za nestandardních okolností převedl kmen 125 úvěrových pohledávek
v celkové hodnotě 2,7 miliardy Kč na společnost LLAINFAIR CARAINION CWNI
DALIANNOL LTD, a to bez jakéhokoli protiplnění reálně vyplaceného žalobci. Tento převod
je v současné době předmětem soudního přezkumu v občanskoprávním řízení a vyšetřování
ze strany Policie České republiky, která v této věci obvinila konkrétní osoby – bývalé i současné
členy představenstva žalobce. Dále žalobce ještě před zahájením správního řízení nabyl
na základě kupní smlouvy za kupní cenu ve výši 110 milionů Kč lukrativní nemovitost Palác
Edison (Praha 1). Dne 29. 5. 2018 byla tato nemovitost sepsána do všeobecné konkurzní
podstaty společnosti GALLEGOS s.r.o. se sídlem ve Slovenské republice. I přes vydané
předběžné opatření byla tedy předmětná nemovitost vyvedena z majetku žalobce někdy
v průběhu roku 2013, a to patrně prostřednictvím smlouvy o převodu části podniku.
I přes značně nepřehlednou majetkovou strukturu na transakci participujících společností
proto existuje důvodné podezření, že Palác Edison byl takto v minulosti převeden na subjekty,
které jsou ovládány členy žalobce nebo jsou se členy žalobce jinak propojeny. Stěžovatelka
má tudíž za to, že předběžná opatření nejsou způsobilá dosažení účelu ochrany majetku
žalobce a předcházení škodám na úkor jeho vkladatelů a ostatních věřitelů, včetně GSFT,
a proto požaduje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, čímž se zamezí převzetí kontroly
nad žalobcem jeho představenstvem.
[5] Stěžovatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014,
č. j. 6 Afs 73/2014 – 56, s tím, že nynější věc splňuje tam uvedené podmínky přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Podle stěžovatelky je ohrožena návratnost jí uhrazených
finančních prostředků po případném zrušení napadeného rozsudku. Stěžovatelka dále uvádí,
že ji městský soud napadeným rozsudkem v podstatě zavázal ke zrušení rozhodnutí žalované
a zastavení řízení. Pozdější vyhovění kasační stížnosti, které by nebyl ovšem přiznán odkladný
účinek, by tak mohlo vést ke dvěma odlišným rozhodnutím v téže věci. Stěžovatelka proto
odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 6 As 61/2013 – 20.
Stěžovatelka se taktéž dovolává principu předběžné opatrnosti a odkazuje přitom na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 1 As 128/2018 – 42.
[6] Stěžovatelka ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku dále vyzdvihla skutečnost,
že žalobce fakticky nemůže vykonávat činnost družstevní záložny již od 15. 5. 2013, kdy došlo
k vydání předběžného opatření, a případné obnovení činnosti je podmíněno provedením
mnoha dalších zásadních technických, personálních a organizačních kroků a vynaložením
značných finančních prostředků. Tyto kroky pak mohou být podniknuty, a finanční
prostředky na ně vynaloženy, stejně dobře až po meritorním rozhodnutí o kasační stížnosti.
Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tedy pouze zachová současný status quo,
a proto nepředstavuje újmu srovnatelnou s újmou, jež hrozí stěžovatelce a dalším osobám.
Případná újma na straně žalobce (i kdyby k nějaké došlo) pak bude na rozdíl od újmy způsobené
stěžovatelce a dalším osobám nepřiznáním odkladného účinku z povahy věci vždy napravitelná
a vratná. Na straně žalobce nelze spatřovat újmu, která by byla nepoměrně větší než újma,
jaká bezprostředně hrozí zejména GSFT a stěžovatelce jako osobám veřejného práva
a jejich rozpočtům, pokud právní mocí napadeného rozsudku bude obnovena žalobcova činnost
a možnost jeho předchozího vedení ovlivňovat nakládání s jeho majetkem. Žalobcova aktuální
situace fakticky vylučuje okamžité obnovení výkonu činnosti družstevní záložny. Žalobcův zájem
tedy spočívá v tom, aby bylo najisto postaveno, zda žalobou napadené rozhodnutí bylo zákonné
a správné, či nikoli, přičemž tohoto stavu bude dosaženo až rozhodnutím Nejvyššího správního
soudu. Přiznání odkladného účinku je plně v souladu s veřejným zájmem, neboť ve veřejném
zájmu je, aby činnost družstevní záložny vykonávaly jen ty subjekty, které plní povinnosti
stanovené zákonem o spořitelních a úvěrních družstvech a nad nimiž je stěžovatelce umožněno
vykonávat efektivní dohled. U žalobce existuje reálné a intenzivní riziko, že účel ochrany majetku,
který měl být dosažen odnětím povolení, potažmo likvidací žalobce, bude zmařen. Pokud
by nakonec Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadený rozsudek, již by nebylo
možné navrátit stav před vydáním kasační stížností napadeného rozsudku.
[7] Stěžovatelka podotýká, že dne 2. 6. 2014, tj. 20 dní před vydáním rozhodnutí bankovní
rady a ještě za účinnosti předběžného opatření stěžovatelky, vydal Rozhodčí soud
při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky na základě značně
nestandardních podkladů rozhodčí nález, kterým bylo určeno, že společnost TROWMART
LIMITED (později LLAINFAIR CARAINION CWNI DALIANNOL LTD.), se sídlem
15 Stopher House, Webber St., SE 0RE London, United Kingdom (dále jen „LCCD“),
je vlastníkem 125 pohledávek v celkové hodnotě přibližně 2,7 miliardy Kč. Tyto pohledávky
tvořily téměř celý žalobcův úvěrový kmen. LCCD dosáhla určení vlastnictví pohledávek z titulu
smlouvy označené jako „Agreement on Professional Assistence and Financial Assurance“ uzavřené dne
20. 11. 2002. Stěžovatelka má za to, že se jednalo o konstrukci sloužící k vyvedení úvěrového
kmene formou uplatnění opčního práva LCCD, která navíc obcházela v té době účinné
předběžné opatření stěžovatelky. Nadto podmínky opčního práva byly stanoveny ve zcela
zásadním rozporu s obezřetným výkonem činnosti žalobce, resp. jakékoliv úvěrové instituce,
když byly vymezeny tak, aby umožnily převod pohledávek za velmi neurčitých podmínek
a umožnily rovněž převod pohledávek, které jsou při standardním způsobu řízení úvěrového
rizika považovány za pohledávky s nejnižším stupněm rizika, tedy zdravých a kvalitních
pohledávek. Rozhodčí nález rovněž stanovil, že na vlastnictví pohledávek nemá žádný vliv
skutečnost, že LCCD neposkytla žalobci žádné protiplnění. Důvodem přiznání vlastnictví
pohledávky LCCD bylo nesporné prohlášení stran před rozhodcem. Vyvstává tak otázka,
zda se skutečně jednalo o řízení sporné či byl mezi „stranami sporu“ konsenzus. Dodatky
č. 2 a č. 3 k výše zmíněné smlouvě, které umožnily uplatnění opčního práva a zároveň řešení
sporů ze smlouvy před uvedeným rozhodčím soudem, podepsal jménem žalobce údajný Rainer
Seitz, trvale bytem v Jihoafrické republice, který v žalobci nezastával žádnou oficiální funkci
a podle informací žalované nemá žádné odborné zkušenosti v oblasti činnosti družstevních
záložen. Žalobce byl podle §6 odst. 10 zákona o družstevních záložnách povinen informovat
stěžovatelku o předmětné opci, stejně jako o řízení tehdy probíhajícím u rozhodčího soudu
a jeho skončení. Postoupením takového objemu pohledávek bez ekvivalentního protiplnění
totiž přestaly žalobcovy závazky z přijatých vkladů být do značné míry kryty jeho aktivy, a byla
tak ohrožena jejich návratnost. Žalobce však stěžovatelku o výše uvedených skutečnostech
neinformoval. Stěžovatelka se o vydání rozhodčího nálezu dozvěděla až po zahájení likvidace
od likvidátora dne 24. 7. 2014. Společnost LCCD je společností registrovanou v zahraničí,
s neprůhlednou vlastnickou strukturou, se základním kapitálem 100 GBP tvořeným 100 akciemi
vlastněnými osobou ruské národnosti žijící trvale na Kypru. Je rovněž jednou ze společností,
které figurovaly ve stěžovatelkou rozklíčovaném řetězci převodů, které měly zakrýt skutečnost,
že žalobce poskytoval úvěry ke splacení dalších členských vkladů. Stěžovatelka proto má silné
důvody se domnívat, že společnost LCCD jednala v souladu s vůlí osob z vedení žalobce.
LCCD přitom ihned po uplatnění opčního práva k pohledávkám žalobce oslovila úvěrové
dlužníky s výzvou, aby plnili namísto žalobce jí. Nejen stěžovatelka, ale i orgány činné v trestním
řízení dospěly k závěru, že žaloba žalobce k rozhodčímu soudu ohledně předmětné opce LCCD
byla pouze formálním krokem k získání alibi, neboť v řízení před rozhodcem byl žalobce zcela
pasivní a v rozhodčím řízení v podstatě učinil zásadní okolnosti nespornými.
[8] Stěžovatelka prezentuje obavu, že osoby, které měly reálný vliv na řízení žalobce,
se pokusí vyvést majetek likvidované záložny, přičemž tyto osoby k tomu nebudou váhat využít
jakýchkoli prostředků, neboť od počátku likvidace činily veškeré kroky ke zmaření úsilí o řádné
zjištění žalobcova majetku, které je podmínkou řádné správy tohoto majetku. Stěžovatelka
podotýká, že několik měsíců před vstupem žalobce do likvidace došlo k vymazání významné
části úvěrových případů ze žalobcova bankovního informačního systému OBS (v hodnotě
cca 1 miliardy Kč). Žalobce nepředložil originály úvěrové dokumentace, pouze kopie v částečném
rozsahu. Nadto žalobce před vstupem do likvidace archivoval pouze fragmenty dokumentace,
navíc nestandardním způsobem u zahraničního subjektu. Před převzetím informačního systému
likvidátorem navíc dosud nezjištěná osoba zničila záznamy v žalobcově informačním systému.
[9] Stěžovatelka rovněž s ohledem na očekávané snahy představenstva žalobce o vyvedení
majetku žalobce uvádí, že dne 25. 4. 2014 bylo zahájeno na základě věřitelského návrhu
insolvenční řízení (v němž však doposud nebylo z procesních důvodů rozhodnuto ani o úpadku).
Po podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení se žalobcem, což bylo ještě v průběhu
správního řízení vedeného žalovanou, došlo k uzavření pracovních smluv se členy jeho orgánů
(představenstvo, úvěrová komise). Tyto pracovní smlouvy byly za žalobce podepsány vzájemně
členy představenstva. Prudký nárůst osobních nákladů lze poměrně dobře dokumentovat
na členovi kontrolní komise Mgr. Ing. P. B., který do října roku 2013 pobíral odměnu 25 000 Kč
měsíčně, přičemž od 1. 10. 2013 (v době, kdy žalobcova činnost již byla utlumena předběžným
opatřením stěžovatelky) vzrostla jeho odměna šestinásobně na 150 000 Kč. Ze strany těchto osob
jde nepochybně o vytvoření pohledávek za žalobcem z pracovněprávních vztahů, které jsou
zvýhodněné v případném insolvenčním řízení. Ze strany výše uvedených osob byly podány proti
žalobci žaloby o zaplacení údajně dlužné mzdy v celkové výši cca 11 657 644 Kč. V případě
ukončení likvidace hrozí značné nebezpečí, že dojde k uznání těchto v podstatě fingovaných
mzdových nároků, které likvidátor popírá. Od ledna 2014 do června 2014 (tj. opět v době
správního řízení, kdy byla dočasnými opatřeními žalované utlumena dispozice žalobce s
majetkem) dále uhradil žalobce za právní služby celkovou částku 131 milionů Kč, což činí téměř
22 milionů Kč za měsíc. Od července 2013 do prosince 2013 přitom činily průměrné měsíční
náklady na tyto služby cca 3 miliony Kč, v předchozích obdobích cca 1 milion Kč měsíčně. V
tomto případě je vidět značný nárůst plateb za právní služby. Od ledna 2014 rovněž došlo ke
značnému nárůstu mzdových nákladů, když mzdové náklady narostly cca dvojnásobně z částky
0,7 milionu Kč měsíčně na částku cca 1,5 milionu Kč měsíčně, ač byla činnost žalobce jako
družstevní záložny již značně omezena. Od října 2013 rovněž došlo ke značnému nárůstu
nákladů na odměny statutárních orgánů, když celkové odměny statutárních orgánů narostly cca
pětinásobně z částky 0,2 milionu Kč měsíčně na částku více než 1 milion Kč měsíčně. Ačkoliv za
znalecké služby hradil žalobce průměrně cca 0,2 milionu Kč měsíčně, za měsíce březen – květen
2014 uhradil za znalecké služby částku 33,2 milionu Kč. V období od února do května 2014
došlo rovněž k úhradě více než 52 milionů Kč na poplatky za rozhodčí řízení vedená na
Slovensku. Z výše uvedeného je patrné, že žalobce neváhal v době bezprostředně hrozícího
odnětí povolení k činnosti a za účinnosti předběžného opatření stěžovatelky, jehož cílem bylo
zajištění návratnosti vkladů a udržení finanční stability žalobce, vygenerovat nepřiměřeně vysoké
provozní náklady v řádu stovek milionů Kč. Velkou část těchto nákladů nyní rozporuje
likvidátor. V současné době je tak vedena řada soudních řízení, v nichž má být přezkoumána
oprávněnost těchto nároků; bude-li obnovena působnost statutárních orgánů, nelze
předpokládat, že tato řízení skončí ku prospěchu žalobce, resp. jeho majetkové podstaty, neboť z
důvodu neprůhledné struktury žalobce tu není nikdo, kdo by mohl zájmy žalobce a jeho
řadových členů efektivně hájit. Snaha likvidátora tudíž v případě nepřiznání odkladného účinku
kasační stížnosti může přijít vniveč.
[10] Stěžovatelka vede se žalobcem spor, kterým se žalobce žalobou u Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2014 domáhá náhrady škody více než 1,6 miliardy Kč z titulu tvrzeného
nesprávného úředního postupu spojeného s vydáním předběžného opatření stěžovatelkou
ze dne 15. 5. 2013 (které bylo vydáno spolu se zahájením předmětného správního řízení
se žalobcem o odnětí povolení působit jako družstevní záložna). Spor je v současné době
přerušen do právní moci napadeného rozsudku, přičemž stěžovatelka se obává, že právní
moc kasační stížností napadeného rozsudku může vést k přiznání nároku na náhradu škody
Obvodním soudem pro Prahu 1 a osoby, které mají na žalobce rozhodující vliv, dosáhnou
i vyvedení těchto prostředků z žalobcovy dispozice (tj. i na úkor uspokojení pohledávky GSFT).
Pokud k tomu dojde před případným vyhověním kasační stížnosti, nelze očekávat,
že by se stěžovatelka nebo likvidátor žalobce v budoucnu domohli jejich reálného vrácení.
[11] Stěžovatelka dodává, že v tomto případě podnět k tomu, aby se orgány činné v trestním
řízení věcí zabývaly, nevzešel od ní, ale sama byla policií kontaktována. Orgány činnými
v trestním řízení jsou tak vedena dvě trestní řízení, konkrétně řízení týkající se pořizování
směnek (č. j. KRPA-129542-781/TČ-2013-000093-NL) a řízení týkající se úvěrování dalších
členských vkladů a pokusu o vyvedení úvěrového kmene (č. j. NCOZ – 1144/TČ-2016-412203).
V obou řízeních již bylo zahájeno trestní stíhání členů představenstva žalobce v rozhodných
obdobích pro trestné činy porušení povinností při správě cizího majetku, resp. porušení předpisů
o pravidlech hospodářské soutěže.
[12] Ze všech výše uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že jsou splněny podmínky
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §73 odst. 2 s. ř. s.
III. Stručné shrnutí vyjádření a doplnění vyjádření žalobce
[13] Žalobce se k návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyjádřil
přípisem ze dne 24. 9. 2018. V prvé řadě vyjádřil obecně názor, že stěžovatelka netvrdila
ani neosvědčila splnění zákonných podmínek pro vyhovění danému návrhu. Stěžovatelka
na žádném místě svého návrhu netvrdí ani nijak nedokládá, že by jí samé měla výkonem
nebo jinými právními účinky napadeného rozsudku vzniknout jakákoli újma; odkazuje toliko
na údajné ohrožení veřejného zájmu, za který označuje prostředky GSFT a způsob nakládání
s nimi (včetně zajištění jejich návratnosti). Stěžovatelka ovšem ve svém návrhu neuvádí
ani to, jakým způsobem by měl být takto definovaný veřejný zájem ohrožen. Namísto
toho předkládá nesouvislý kompilát silně tendenčních, avšak zároveň značně neurčitých spekulací
o tom, že jakési osoby nepředstavují záruku řádného nakládání s žalobcovým majetkem
a že tyto osoby budou z pozice členů představenstva žalobce porušovat předběžná opatření
stěžovatelky vydaná proti žalobci ve správním řízení vedeném pod sp. zn. Sp/2018/237/573,
resp. uvádí zcela nepodložené fabulace o údajném „vyvádění“ majetku žalobce. Stěžovatelka
takové osoby nikterak neoznačuje ani ke svým tvrzením neoznačuje důkazy.
[14] Žalobce má taktéž za to, že s ohledem na skutkové okolnosti tohoto případu nemohou
prostředky GSFT být důležitým veřejným zájmem, jehož ohrožení by mohlo představovat
nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám, včetně
žalobce. Stěžovatelka neuvedla, jak by měly právní účinky napadeného rozsudku způsobit
nedostatek likvidity ve fondech GSFT. Rovněž nespecifikuje, jak by mělo být ohroženo nakládání
GSFT s jeho vlastními prostředky, to navíc v situaci, kdy dle výroční zprávy GSFT za rok 2017
disponoval GSFT k 31. 12. 2017 majetkem v hodnotě přesahující 60 miliard Kč.
[15] Žalobce odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2005,
č. j. 1 Afs 106/2004 – 49, s tím, že přiznání odkladného účinku je vázáno nikoli na možnost
vzniku újmy, nýbrž na újmu, která by následkem výkonu či účinků napadeného rozhodnutí
s velkou pravděpodobností nastala. Stěžovatelka přitom neuvádí nic konkrétního ani relevantního
o tom, že by následkem výkonu či účinků napadeného rozsudku s velkou pravděpodobností měla
nastat újma v podobě ohrožení prostředků GSFT. Krom toho má žalobce za to, že stěžovatelka
již učinila opatření k odvrácení jí tvrzené údajné škody (odkaz na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 2. 2008, č. j. 8 Afs 56/2007 – 400). Teprve pokud by takový postup nebyl
možný, bylo by namístě zvažovat vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Stěžovatelka ostatně předběžná opatření vydala v rámci zjevně účelově
zahájeného správního řízení a mimo rámec svých zákonných pravomocí. Přesto stěžovatelka
již tím, že předběžná opatření vydala, prakticky eliminovala potenciální důvod pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Žalobce dále podotknul, že stěžovatelkou vydaná předběžná
opatření prakticky kopírují předběžná opatření předcházející rozhodnutí bankovní rady,
kterážto městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku označil za nestandardní a kolidující
s případnými snahami žalobce o zjednání nápravy a odvrácení odejmutí povolení působit
jako družstevní záložna. Stěžovatelka svými současnými předběžnými opatřeními opětovně zcela
nestandardně likviduje podnikatelskou činnost žalobce a vylučuje jakoukoli možnost nápravy
vytýkaných jednání a odvrácení přísnějších sankcí. Taktéž znemožňuje provedení právního
a účetního auditu krajně podezřelého hospodaření likvidátora s majetkem žalobce a zakazuje
žalobci splnit jeho zákonnou povinnost spočívající v podání včasného návrhu na změnu zápisu
v obchodním rejstříku tak, aby zapsaný stav odpovídal skutečnosti. Šikanózní přístup stěžovatelky
k žalobci ilustruje taktéž povinnost uložená žalobci, spočívající v každodenním hlášení
o všech přijatých rozhodnutích na úrovni představenstva, ostatních úrovních managementu
a ostatních orgánů družstva, která mají být předkládána na konci každého pracovního
dne do 19 hodin, a to za období od podání předchozího hlášení (což je v rozporu s §27 odst. 2
zákona o družstevních záložnách).
[16] Podle žalobce nemůže spočívat důvod k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
v riziku existence dvou rozhodnutí v téže věci, jak argumentuje stěžovatelka. Odkazuje
přitom na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, podle kterého hrozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí
v téže věci není sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalobce
dále připomíná, že pokud soud v řízení o žalobě zruší rozhodnutí správního orgánu, je povinností
tohoto správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem
vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána
kasační stížnost (s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49). Skutečnost, že má stěžovatelka pokračovat v řízení
a postupovat v souladu s právním názorem soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku,
však nemůže znamenat nepoměrně větší újmu, která by odůvodňovala přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti stěžovatelky (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2018,
č. j. 5 As 86/2018 – 32).
[17] Žalobce namítá, že přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti mu vznikne
nepoměrně větší újma než stěžovatelce. Byl by totiž nadále udržován nezákonný stav,
kdy je žalobci bráněno pokračovat v činnosti družstevní záložny, k níž získal platné povolení,
a bylo by tím umožněno dosavadnímu likvidátorovi žalobce nadále páchat škody na majetku
žalobce. Újma, která hrozí žalobci z přiznání odkladného účinku, je tedy zcela fatální. Ve srovnání
s hypotetickou újmou, která má údajně hrozit stěžovatelce nebo „veřejnému zájmu“
představovanému prostředky GSFT, je újma, která by vznikla žalobci v důsledku přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, nesrovnatelně a nepoměrně vyšší.
[18] Žalobce je přesvědčen, že v současné době splňuje podmínky pro obnovení činnosti
jakožto družstevní záložny. Stěžovatelka ničím nedokládá, že žalobce tuto činnost vykonávat
nemůže, jde tudíž o tvrzení neprokázané, a tedy zcela irelevantní. Žalobce předesílá, že nehodlá
ihned po právní moci napadeného rozsudku obnovit činnost družstevní záložny v plném
rozsahu. Nejprve plánuje provést rozsáhlý audit, neboť má indicie, že likvidátor jmenovaný
soudem na návrh stěžovatelky hrubým způsobem porušoval své povinnosti a že se mohl
ke škodě žalobce dopouštět závažného protiprávního, případně dokonce kriminálního, jednání.
Škoda způsobená likvidátorem na majetku žalobce pak může dosahovat desítek až stovek milionů
korun českých.
[19] Dále se žalobce ve svém vyjádření ohrazuje proti obavám stěžovatelky ohledně
budoucího porušování povinností členů představenstva žalobce při správě majetku, tj. vyvedení
majetku z žalobcovy právní sféry. Stěžovatelka tím jednoznačně porušuje zásadu presumpce
neviny a nadto přehlíží fakt, že žádná z trestně stíhaných osob, které ve svém návrhu
zmiňuje, již není žalobcovým členem. Stěžovatelka nepředložila jediný důkaz ohledně údajného
žalobcova úmyslu ohrožovat svou schopnost plnit své závazky nebo krátit svůj majetek. Odkaz
stěžovatelky na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 – 56,
označuje žalobce za nepřípadný. Obdobně odkaz na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 3. 2007, č. j. 6 Ads 93/2006 – 99, považuje za zcela nepřiléhavý a účelový. Pokud
jde o stěžovatelkou proklamovaný princip předběžné opatrnosti jakožto argument pro vyhovění
jejímu návrhu, pak ani tento se neuplatní ve smyslu jí odkazovaného usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 1 As 128/2018 – 42.
[20] Žalobce podotýká, že není ve veřejném zájmu, aby jeho stávající likvidátor vykonával
i nadále svou funkci, neboť zejména v prvních pěti měsících výkonu své funkce vynakládal
z prostředků žalobce přemrštěné částky na služby údajně nezbytné a spojené s postupem
likvidace (pozn. NSS – žalobce ve svém vyjádření poskytl detailní výčet transakcí uskutečněných
na popud likvidátora, jež považuje za zbytné nebo cenově nadhodnocené). Osobu likvidátora
označuje za odborně nezpůsobilou.
[21] Žalobce se dále podrobně vymezil vůči tvrzení stěžovatelky, že měl zakrývat některé
činnosti prostřednictvím sítě nastrčených a netransparentních společností s prokázanými vazbami
na žalobce a osoby, které na jeho řízení vykonávaly rozhodující vliv. Dále nesouhlasí s tvrzením
stěžovatelky, že žalobcem nebyl věrohodně doložen kapitálový vstup nových investorů. Žalobce
namítá, že stěžovatelka účelově obešla zákon o družstevních záložnách, když vydala další časově
neomezená předběžná opatření podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění
(dále jen „správní řád“), přestože zákon o družstevních záložnách jí umožňuje uložit předběžné
opatření maximálně na 120 dnů. Podle žalobce se stěžovatelka snaží navodit dojem, že stabilita
celého finančního trhu v České republice je závislá na stabilitě segmentu družstevních záložen,
ačkoli ve skutečnosti nedosahuje bilanční suma sektoru družstevních záložen ani jednoho
procenta regulovaného trhu úvěrových institucí (tj. bank a záložen) jako celku, a žalobce
je v rámci tohoto segmentu pouze jedním z mnoha regulovaných subjektů. Žalobce opakuje,
že v současné době není žádný člen jeho představenstva trestně stíhán, a ti bývalí členové
představenstva, kteří trestně stíháni jsou, nebyli ani po více než čtyřech letech obžalováni.
Žalobce odmítá tvrzení stěžovatelky, že by důvodem přiřknutí vlastnictví pohledávek žalobce
společnosti LCCD rozhodčím nálezem bylo souhlasné prohlášení stran rozhodčího řízení
(tj. žalobce a LCCD). Žalobu na určení neplatnosti rozhodčího nálezu podalo představenstvo
žalobce, nikoli likvidátor, jak tvrdí stěžovatelka. Obdobně k návrhu představenstva žalobce,
nikoli likvidátora, vydal příslušný soud usnesení o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu.
Žalobce dále tvrdí, že likvidátorovi byl informační systém předán zcela funkční a naplněný
daty. To, že došlo po předání informačního systému ke ztrátě dat, nemůže jít k tíži žalobce
či jeho představenstva. Stěžovatelkou zmíněný nárůst mzdových prostředků odůvodňuje žalobce
tím, že v souvislosti se stěžovatelkou vydanými předběžnými opatřeními bylo nutné v zájmu
udržení rentability žalobce ukončit řadu pracovních poměrů jeho zaměstnanců, přičemž
těmto zaměstnancům bylo v souladu se zákoníkem práce vypláceno odstupné. Náklady
na znalecké služby se zvýšily především v souvislosti s probíhajícím správním řízením a aktivitou
představenstva v něm, když bylo potřebné provádět řadu expertíz a posudků pro právní obranu
družstva. Právní náklady byly v době probíhajícího správního řízení vynaloženy efektivně
na právní služby renomovaných advokátních kanceláří, které zastupovaly žalobce v probíhajícím
správním řízení a které poskytovaly právní poradenství žalobci ohledně stávajícího stavu a dalšího
postupu vůči stěžovatelce. Zjevně nepravdivým shledává žalobce tvrzení stěžovatelky,
že ze strany jeho zaměstnanců proti němu byly uplatněny mzdové pohledávky v celkové výši
cca 11,6 milionu Kč, neboť žaloba Ing. Mgr. P. B. nebyla podána proti žalobci, nýbrž proti
České republice, a to s předmětem náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím
v trestním řízení.
[22] Podáním ze dne 25. 9. 2018 žalobce ke svému předchozímu vyjádření doplnil,
že zpochybňuje důvodnost stěžovatelkou zmiňovaného trestního stíhání, které je vedeno
proti některým bývalým členům představenstva pro podezření ze spáchání trestného činu
porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže. Policejní orgán totiž při zahájení
tohoto trestního stíhání vycházel pouze z odborného vyjádření stěžovatelky.
[23] Podáním ze dne 2. 10. 2018 žalobce opětovně doplnil své vyjádření tak, že v mezidobí
došlo k novým skutečnostem, které by mohly mít vliv na posouzení důvodnosti návrhu
stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Těmito skutečnostmi bylo vydání
rozhodnutí bankovní rady stěžovatelky o rozkladech žalobce proti nejnovějším předběžným
opatřením stěžovatelky. Žalobce v tomto doplnění vyjádření podrobně analyzuje jednotlivé
výroky rozhodnutí bankovní rady stěžovatelky ze dne 1. 10. 2018, č. j. 20187/113264/CNB/110,
které následně rozporuje (co do jeho výroku I. a II.), resp. aprobuje (co do výroku III.,
kterým bylo jedno ze tří předběžných opatření žalované zrušeno a řízení o něm zastaveno).
Přesto žalobce trvá na závěru o nepotřebnosti přiznání odkladného účinku, jelikož zůstávají
v platnosti a účinnosti (byť nezákonná) dvě ze tří vydaných předběžných opatření.
[24] Podáním ze dne 8. 10. 2018 žalobce doplnil své vyjádření přiložením
kopie rozhodnutí stěžovatelky ze dne 4. 10. 2018, č. j. 2018/117055/CNB/570,
sp. zn. S-Sp-2018/00325/CNB/571, kterým bylo podle §7 odst. 7 zákona o družstevních
záložnách rozhodnuto, že Ing. J. K., člen žalobcova představenstva, nesplňuje podmínky
pro výkon funkce člena žalobcova voleného orgánu. Stěžovatelka v uvedeném rozhodnutí
zpochybnila odbornou způsobilost uvedené osoby. Podle žalobcova názoru stěžovatelka bez
jakéhokoli legitimního důvodu blokuje žalobcův řádný chod a ze zcela neurčitých a
nepřezkoumatelných důvodů neumožňuje ani obsazení žalobcova statutárního orgánu. Považuje
dále za zřejmé, že stěžovatelka zneužívá svých oprávnění k tomu, aby po zrušení jejího
nezákonného rozhodnutí městským soudem za každou cenu paralyzovala žalobcovu činnost.
IV. Posouzení důvodnosti návrhu Nejvyšším správním soudem
[25] Podle §107 odst. 1 s. ř. s. platí, že „[k]asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní
soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“ Podle §73
odst. 2 téhož zákona dále platí, že „[s]oud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná
žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně
větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.“
[26] Jak správně poznamenala ve svém návrhu stěžovatelka, není vyloučeno, aby byl odkladný
účinek kasační stížnosti přiznán i v situaci, kdy se v procesním postavení stěžovatele
(a tedy i navrhovatele) ocitá žalovaný správní orgán. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58 (bod 22), konstatoval,
že „[v] určitých výjimečných situacích, jejichž materiální podmínky definuje soudní řád správní právě v ustanovení
§73 odst. 2 in fine s. ř. s., je nutno ‚zmrazit‘ stav věcí v době ‚před‘ napadeným rozhodnutím, protože pokud
by mělo být vykonáno a následně bylo v rámci soudního přezkumu shledáno nezákonným a zrušeno či byla
vyslovena jeho nicotnost, vrátit stav věcí do podoby ‚před‘ tímto nezákonným či nicotným rozhodnutím by bylo
nemožné nebo neúměrně obtížné. Proto je nutné v těchto situacích po dobu trvání přezkumného soudního řízení
výkon či případně jiné právní následky napadeného rozhodnutí pozastavit, protože v opačném případě by samotné
přezkumné řízení soudní ztratilo podstatnou část svého základního smyslu, jímž je nepochybně bránit
tomu, aby právní poměry osob byly upraveny či ovlivněny nezákonnými rozhodnutími.“ Byť tedy obecně nelze
ustoupit z presumpce správnosti pravomocného napadeného rozsudku, musí Nejvyšší správní
soud při posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku připustit jako jedno z možných
vyústění řízení o kasační stížnosti, že kasační stížnost bude shledána důvodnou. Právě tato úvaha
je v nynější věci pro výsledek rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti určující.
[27] Nejvyšší správní soud podotýká, že samotný text návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, a tím více i následné vyjádření žalobce, je nebývale naddimenzovaný,
přičemž výše v tomto usnesení je podáno toliko stručné shrnutí hlavních bodů obou podání
(resp. též doplnění vyjádření žalobce). Stěžovatelka i žalobce současně ke svým podáním přiložili
množství listin za účelem osvědčení jimi vznesených tvrzení. Nejvyšší správní soud
v tomto ohledu zdůrazňuje, že smyslem institutu přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
není předběžné posouzení důvodnosti kasační stížnosti ani hodnocení skutkových či právních
otázek majících přímou souvislost s meritem věci. Nejvyšší správní soud se v této rovině
zabývá pouze důvodností návrhu na přiznání odkladného účinku. Není proto namístě,
aby se zde Nejvyšší správní soud podrobně zabýval např. otázkou majetkových poměrů žalobce,
účelností (či účelovostí) trestního stíhání bývalých členů představenstva žalobce, namítanou
šikanou žalobce ze strany stěžovatelky apod. Mnohé ze stěžovatelkou tvrzených a žalobcem
sporovaných skutečností mají ostatně být samostatnými předměty civilních soudních řízení,
resp. přímo souvisejí s probíhajícím trestním stíháním, a Nejvyššímu správnímu soudu
proto nepřísluší vynášet o nich autoritativní soudy. Není rovněž bez relevance, že podle §73
odst. 4 s. ř. s. (ve spojení s §107 odst. 1 téhož zákona) je Nejvyšší správní soud povinen
rozhodnout o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti bez zbytečného odkladu;
není-li tu nebezpečí z prodlení, pak do 30 dnů od podání takového návrhu. Za těchto okolností
by ani nebylo dost dobře možné v zákonné lhůtě vést dokazování o všech tvrzených
skutečnostech. Z povahy věci by takový postup nadto nebyl ani účelný, neboť rozhodující
pro posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku je určitý kvalifikovaný odhad soudu
ve vztahu k budoucnosti. I v případě prokázání veškerých tvrzení stěžovatelky tudíž nelze
s jistotou tvrdit, že nastanou skutečnosti, kterých se obává (vyvedení majetku žalobce,
neschopnost žalobce plnit své závazky, obstrukční praktiky, přijímání členských vkladů,
poškozování věřitelů, eventuální nutnost plnění z GSFT, apod.). Naproti tomu ani v případě
neprokázání stěžovatelčiných tvrzení (což je v podstatě motto vyjádření žalobce,
tedy že stěžovatelka „netvrdí a náležitě neprokazuje“) by nebylo možné v rámci rozhodování
o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nad jakoukoli pochybnost vyloučit,
že obavy stěžovatelky z důsledků obnovení povolení žalobce působit jakožto družstevní záložna
nemohou být podložené.
[28] Nejvyšší správní soud podotýká, že městský soud výrokem I. usnesení ze dne 21. 7. 2014,
č. j. 5 Af 31/2014 – 128, nepřiznal žalobcem navrhovaný odkladný účinek žalobě. V odůvodnění
tohoto usnesení městský soud mj. uvedl, že žalovaná ve svém rozhodnutí popsala četná rizika,
jimž žalobce při svém podnikání vystavoval své klienty, přičemž tito klienti, jakož i potenciální
další vkladatelé, by přiznáním odkladného účinku (žalobě) mohli rovněž utrpět újmu, přičemž
z ničeho nelze usoudit, že by případná újma žalobce byla nepoměrně větší než újma
všech ostatních osob, jimž žalobce nabízel a poskytoval své služby. Nejvyšší správní soud
si je samozřejmě vědom, že v řízení o kasační stížnosti je zde již stav, kdy existuje pravomocné
soudní rozhodnutí (napadený rozsudek), které se autoritativně vyjádřilo k důvodnosti žaloby.
Nicméně Nejvyšší správní soud již výše zmínil, že při rozhodování o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti musí být vzata v úvahu i alternativa pozdějšího kladného
závěru o důvodnosti kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud na základě stěžovatelčiny
argumentace dospěl k závěru, že zde existují závažné důvody domnívat se, že pokud by byla
kasační stížnost shledána důvodnou, mohlo by při nedostatku odkladného účinku kasační
stížnosti dojít k takovému jednání žalobce, které by vylučovalo nastolení stavu obdobného stavu
v průběhu řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní soud shledává protismyslnou
argumentaci žalobce, podle které není přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nezbytné
právě kvůli dvěma dosud platným a účinným předběžným opatřením způsobujícím omezení
jeho možných právních jednání. Pakliže by totiž žalobce zamýšlel tato předběžná opatření
stěžovatelky zcela respektovat a bránit se proti nim toliko prostřednictvím opravných prostředků
(resp. za současného stavu domáhat se ochrany soudní), nezhoršilo by přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti výrazným způsobem jeho faktické postavení.
[29] Pokud žalobce ve svém vyjádření oponoval návrhu na přiznání odkladného účinku
argumentem, že stěžovatelce samé nemůže fakticky vzniknout jakákoli újma, natožpak
újma nepoměrně větší, než jaká by přiznáním odkladného účinku vznikla žalobci, odkazuje
Nejvyšší správní soud opětovně na usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, z něhož se podává, že „[z]atímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu
se svými subjektivními právy, která může okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu skutečně závažně ohrozit,
žalovaný žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem napadeného
rozsudku či jeho jinými následky ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného
rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozhodnutí není důvodem pro přiznání odkladného účinku. Při rozhodování
o návrhu na přiznání odkladného účinku soud nijak nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí ve věci samé.“
Z toho plyne, že stěžovatelce samotné nemusí vzniknout jakákoli újma. Stěžovatelka své procesní
postavení v řízení o kasační stížnosti nemůže spojovat s ochranou jakýchkoli svých subjektivních
veřejných práv, neboť sama vystupuje v pozici orgánu veřejné moci, kteroužto je nadána
za účelem prosazování a hájení veřejného zájmu. Nejvyšší správní soud podotýká, že podle §107
odst. 1 s. ř. s. se použije při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ustanovení §73 odst. 2 téhož zákona přiměřeně, což znamená, že je třeba výklad posléze
uvedeného zákonného ustanovení přizpůsobit specifikům řízení o kasační stížnosti, mezi
která patří právě zmíněná imanentní distinkce mezi povahou hmotněprávních zájmů účastníka
správního řízení na straně jedné a žalovaného správního orgánu na straně druhé. Pokud
tedy stěžovatelka odůvodnila svůj návrh obavou ze vzniku újmy představované zhoršením
dobytnosti pohledávky vzniknuvší plněním z GSFT, resp. potencialitou nutnosti dalšího plnění
z GSFT, nepoukazovala tím na okolnost irelevantní. Není přitom rozhodné, v jaké výši bylo
či případně bude z prostředků GSFT čerpáno, neboť tyto jsou ve své podstatě prostředky
veřejnými, pročež předcházení jejich vynaložení spojeného s předpokladem nízké
pravděpodobnosti jejich následné dobytnosti je v souladu s veřejným zájmem.
[30] Nejvyšší správní soud se především ztotožňuje se stěžovatelkou v tom, že přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti zachová po určitou dobu status quo, a to za situace,
kdy stěžovatelka vstoupila do likvidace v důsledku právní moci rozhodnutí o odejmutí povolení
již v roce 2014. V tomto kontextu je nezbytné zdůraznit, že bankovní sektor v širším smyslu
je výrazně restriktivně regulován normami veřejného práva; jeho subjekty jsou zpravidla
právnické osoby soukromého práva, jejichž činnost v tomto sektoru je zejména podmíněna
licencí (resp. povolením, registrací či souhlasem) dohledového veřejnoprávního orgánu - České
národní banky. Česká národní banka není správním orgánem v běžném smyslu, což ostatně plyne
ze systematiky Ústavy České republiky, kde je jejímu ústavnímu zakotvení věnována samostatná
hlava VI., a je tedy upravena nezávisle zejména na moci výkonné. Působí totiž také jako expertní
dohledový orgán ve vztahu k osobám působícím na finančním trhu [§2 písm. d) ve spojení s §44
zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů]. Česká národní
banka, jakožto žalovaná (resp. následně též Bankovní rada), shledala nedostatky v činnosti
žalobce natolik závažnými, že nejprve považovala za nezbytné prostřednictvím předběžných
opatření vydaných podle správního řádu zamezit žalobkyni v další činnosti, aby následně prvním
nápravným opatřením ve smyslu zákona o družstevních záložnách ihned odebrala žalobci
povolení k působení jako družstevní záložna. Nejvyšší správní soud považuje za významné,
že z napadeného rozsudku neplyne nesouhlas městského soudu se skutkovými zjištěními
stěžovatelky (ba naopak), nýbrž s přiměřeností stěžovatelkou přijatého opatření. V důsledku
napadeného rozsudku, s přihlédnutím k jeho odůvodnění, se těžiště sporu mezi stěžovatelkou
a žalobcem přesunulo z roviny důkazní do roviny posouzení právní otázky přiměřenosti
stěžovatelkou přijatého opatření. V tomto ohledu tedy městský soud vnesl do celého sporu
nový prvek, přičemž výrokem napadeného rozsudku nepřímo obnovil povolení žalobkyně
k působení jako družstevní záložna. S ohledem na výše uvedené je patrný silný veřejný zájem
(který ve svém návrhu ostatně zmiňuje i stěžovatelka) na tom, aby subjekty finančního trhu byly
pouze důvěryhodné a transparentní subjekty, jež řádně plní své zákonné povinnosti. Pakliže
je nosným důvodem zrušení rozhodnutí Bankovní rady názor městského soudu, že stěžovatelkou
přijaté opatření nebylo v dané situaci přiměřené, jedná se podle Nejvyššího správního soudu
o relativně subjektivní otázku, přičemž po čas přezkumu správnosti jejího rozřešení v řízení
o kasační stížnosti je s ohledem na výše identifikovaný veřejný zájem záhodno sistovat
účinky napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud ostatně podotýká, že případná újma,
která by žalobci mohla vzniknout v souvislosti s další prodlevou obnovení předmětného
povolení, byla-li by kasační stížnost shledána nedůvodnou, by byla kvantifikovatelná a žalobci
též nahraditelná s ohledem na zákonnou úpravu odpovědnosti státu za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
[31] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených důvodů v zákonem stanovené lhůtě
posoudil návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a dospěl k závěru,
že návrh je důvodný, čemuž odpovídá i výrok tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu