ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.112.2017:43
sp. zn. 2 As 112/2017 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci navrhovatelů: a) Ing. S. J., b) P. D.,
oba zastoupení JUDr. Jaromírem Kyzourem, advokátem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2,
proti odpůrci: Městský úřad Veselí nad Moravou, se sídlem tř. Masarykova 119,
Veselí nad Moravou, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Leoš Novotný, a. s., se sídlem
Řehořova 908/4, Praha 3, zastoupená JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem
Kvítková 1569, Zlín, II) Obec Radějov, se sídlem Radějov 130, Radějov, ve věci návrhu
na zrušení opatření obecné povahy Městského úřadu Veselí nad Moravou, odboru
životního prostředí a územního plánování ze dne 3. 2. 2014, č. j. MVNM/3030/2014,
sp. zn. MVNM/18577/2013/ŽPÚP, v řízení o kasační stížnosti odpůrce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2017, č. j. 65 A 2/2015 – 236,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Odpůrce je po v i ne n zaplatit navrhovatelům k rukám zástupce navrhovatelů,
JUDr. Jaromíra Kyzoura, advokáta, na nákladech řízení o kasační stížnosti částku
5.560 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Osoby zúčastněné na řízení n em aj í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rozsudek krajského soudu
[1] Rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 65 A 2/2015 - 236, Krajský soud v Brně
(dále jen „krajský soud“) zrušil opatření obecné povahy Městského úřadu Veselí nad Moravou,
odboru životního prostředí a územního plánování, ze dne 3. 2. 2014, č. j. MVNM/3030/2014,
sp. zn. MVNM/18577/2013/ŽPÚP, kterým se nařizuje zákaz vstupu do honitby Obora Radějov
(dále jen „napadené opatření obecné povahy“), a to ve smyslu §101d odst. 2 s. ř. s.
[2] Krajský soud posoudil navrhovateli podaný návrh na zrušení napadeného opatření
obecné povahy jako včasný a zabýval se aktivní žalobní legitimací navrhovatelů, přičemž shledal,
že oba navrhovatelé jsou aktivně procesně legitimováni k podání návrhu na zrušení napadeného
opatření obecné povahy (krajský soud odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 12. 2010, č. j. 7 Ao 6/2010 - 44). Kasační stížností napadeným
rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 65 A 2/2015 - 236 (dále jen „napadený rozsudek“) krajský soud
rozhodl ve věci znovu poté, co jeho rozsudek ze dne 24. 2. 2016, č. j. 65 A 2/2015 - 126,
kterým napadené opatření obecné povahy posoudil jako nicotné, byl zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2016, č. j. 2 As 78/2016 - 72 (dále jen „zrušující
rozsudek Nejvyššího správního soudu“).
[3] V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud nejprve shrnul, že v předcházejícím
řízení byla stěžejní otázkou pravomoc k vydání opatření obecné povahy, resp. otázka sporné
formy aktu vydávaného na podkladě §9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti
(dále jen „zákon o myslivosti“), neboť dané ustanovení mlčí o formě tohoto aktu. Krajský soud
konstatoval, že v dalším řízení vychází ze závěru zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního
soudu, a to že „(a)kt podle §9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, jímž může orgán státní správy
myslivosti na žádost uživatele honitby, zejména v době hnízdění, kladení a odchovu mláďat nebo provádění lovů,
nařídit přiměřené omezení nebo zákaz vstupu do honitby nebo jejich částí, omezení jízdy koňmi a tažnými psy
a omezení jiných sportovních nebo zájmových činností, je opatřením obecné povahy ve smyslu §171 správního
řádu.“
[4] V nyní napadeném rozsudku krajský soud meritorně přezkoumával napadené opatření
obecné povahy formou pětistupňového algoritmu (testu) přezkumu ve smyslu §101d s. ř. s.
V případě prvních tří kroků algoritmu shledal splnění zákonem stanovených podmínek k vydání
opatření obecné povahy. Krajský soud shledal pravomoc odpůrce k vydání opatření obecné
povahy a dospěl k závěru, že odpůrce nepřekročil meze své zákonem vymezené působnosti
(věcné, osobní, prostorové a časové). Dále krajský soud konstatoval, že odpůrce zcela respektoval
ustanovení §171 – 174 správního řádu, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, a v průběhu
procesu vydání předmětného opatření obecné povahy se nedopustil žádného procesního
pochybení.
[5] Krajský soud pak přistoupil ke čtvrtému kroku algoritmu, spočívajícím v přezkumu
obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu se zákonem (resp. hmotným právem).
Ve vztahu k tomuto kroku krajský soud za klíčovou pro věc měl námitku navrhovatelů
o neexistenci honitby „Obora Radějov“, neboť pokud by neexistovala honitba, nebylo
by z povahy věci možné vydat opatření obecné povahy regulující právní vztahy v neexistující
honitbě.
[6] Krajský soud se v prvé řadě zabýval otázkou zákonnosti (a zejména otázkou nabytí právní
moci) rozhodnutí Okresního úřadu Hodonín, referátu životního prostředí, ze dne 24. 3. 1993,
č. j. ŽP/93/53/1020 (OB) (dále jen „rozhodnutí o uznání obory“), kterým měla být na žádost
společnosti Lesy České republiky, s. p., uznána honitba označená jako „obora RADĚJOV“.
Krajský soud se obsáhle zabýval otázkou doručení (oznámení) rozhodnutí o uznání obory
tzv. opomenutým účastníkům, přičemž konstatoval, že v řízení o vydání napadeného opatření
obecné povahy měl odpůrce tyto skutečnosti (tedy samotnou existenci honitby Obora Radějov)
zkoumat, jelikož pro něj tato sporná otázka nebyla neznámou. Krajský soud ve vztahu
k této otázce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2012,
č. j. 30 A 7/2011 - 60, a na závěry Veřejného ochránce práv ve věci šetření z vlastní
iniciativy - Obora Radějov vedené pod sp. zn. VOP 1206/2009.
[7] Krajský soud následně přezkum napadeného opatření uzavřel, že nemůže být vydáno
opatření obecné povahy k předmětu právních vztahů (honitbě), o jejíž samotné existenci panují
značné a odůvodněné pochybnosti a jejíž existence nebyla a nemohla být v průběhu soudního
řízení před krajským soudem prokázána. Krajský soud závěrem shledal, že v napadeném opatření
obecné povahy, resp. v řízení, které vydání předmětného opatření obecné povahy
předcházelo, jsou natolik zásadní vady, pro které zrušil napadené opatření obecné povahy
v celém jeho rozsahu. Pátým krokem algoritmu se krajský soud nezabýval, a to s odkazem
na judikaturu zdejšího soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005,
č. j. 1 Ao 1/2005 - 98).
II. Kasační stížnost odpůrce a vyjádření navrhovatelů a osoby zúčastněné
[8] Odpůrce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností proti výrokům I., II., a IV.
napadeného rozsudku uplatnil důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. S ohledem
na skutečnost, že krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu, uvedl stěžovatel jako důvod
přípustnosti kasační stížnosti ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., že se krajský soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu a zabýval se jinou právní otázkou.
K otázce přípustnost opakované kasační stížnosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 8 Afs 27/2010 - 94.
[9] Stěžovatel namítl, že v pořadí první rozsudek krajského soudu ze dne 24. 2. 2016,
č. j. 65 A 2/2015 - 126, je stižen procesními vadami a spočívá na nesprávném posouzení
rozhodné právní otázky. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud v předcházejícím řízení
neshledal žádnou zákonnou překážku pro vydání napadeného opatření obecné povahy,
když zrušil v pořadí první rozsudek krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o nicotnosti
napadeného opatření obecné povahy. Stěžovatel dále namítl překročení pravomoci krajského
soudu dané příslušnými ustanoveními s. ř. s., když se krajský soud zabýval samotnou existencí
honitby, resp. rozhodnutím o uznání honitby. Stěžovatel měl za to, že krajský soud není v řízení
o zrušení opatření obecné povahy oprávněn vést řízení o přezkumu uznání honitby, kde se musí
bránit samotní jednotliví vlastníci honebních pozemků nebo jejich právní nástupci. Stěžovatel
souhlasil s krajským soudem, že musí existovat honitba, aby bylo možno vydat samotné opatření
obecné povahy, které znemožňuje vstup do honitby. Podle stěžovatele však v případě, kdy není
rozhodováno o žalobě proti rozhodnutí o uznání honitby, je potřeba se řídit presumpcí
správnosti správního aktu. Stěžovatel byl proto názoru, že v řízení byl oprávněn k vydávání
dalších správních aktů, a tím i opatření obecné povahy, jež má za podklad v existenci honitby
Obora Radějov, neboť rozhodnutí o uznání honitby má být předběžně vykonatelné a deklarovat,
že honitba existuje. Závěrem stěžovatel poukázal, že v případě honitby „Obora Radějov“
existoval faktický stav více jak 25 let, proto krajským soudem navrhovaný postup přezkumu
existence honitby by tak v konečném důsledku mohl znamenat neexistenci honitby Obora
Radějov, čímž by všechna jednání učiněná na základě tohoto podkladu za uvedenou dobu mohla
být zpochybněna, a tím by byla narušena ochrana jistoty nabytých práv. Na základě výše
uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Navrhovatelé a) a b) (dále jen „navrhovatelé“) ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítli
argumentaci, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu,
neboť se krajský soud v napadeném rozsudku zabýval jinými otázkami, které nebyly předmětem
přezkumu Nejvyššího správního soudu ve zrušujícím rozsudku. Navrhovatelé mají rozhodnutí
o uznání obory pro jeho vady za nicotné; takové rozhodnutí nemůže mít vlastnosti veřejné listiny.
Navrhovatelé současně namítli, že krajský soud byl oprávněn zkoumat existenci honitby, zánik
obory, jakož i nicotnost rozhodnutí o uznání obory, neboť se jednalo o skutečnosti vylučující
vydání opatření obecné povahy ve smyslu §9 odst. 3 zákona o myslivosti. K otázce
rozsahu přezkumu opatření obecné povahy ze strany krajského soudu odkázali navrhovatelé
na §75 odst. 2 s. ř. s. a plédovali za uplatnitelnost tohoto ustanovení v řízení o zrušení opatření
obecné povahy nebo jeho části. Navrhovatelé dále nesouhlasili se stěžovatelem, že rozhodnutí
o uznání obory bylo předběžně vykonatelné, bylo-li vyloučení odkladného účinku odvolání pouze
v poučení, a nikoli ve výroku. Navrhovatelé se také neztotožnili s argumentem stěžovatele
ohledně údajné presumpce správnosti správních aktů, neboť doložka právní moci je pouhým
osvědčením určité skutečnosti a stěžovateli muselo být z úřední činnosti známo, že rozhodnutí
o uznání obory nebylo řádně doručováno. Navrhovatelé přitom odkázali na spis Veřejného
ochránce práv k šetření z vlastní iniciativy sp. zn. 1206/2009 nebo spis Krajského soudu v Brně
sp. zn. 30 A 7/2011. Následně se navrhovatelé obsáhle vyjádřili k absenci právní moci rozhodnutí
o uznání obory s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 - 118).
[11] Osoba zúčastněná na řízení I) se ke kasační stížnosti odpůrce vyjádřila tak, že ji považuje
za věcně správnou, přičemž pokládá za nutné k v ní uvedené argumentaci přihlédnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Dne 22. 7. 2016 Nejvyšší správní soud vydal rozsudek č. j. 2 As 78/2016 - 72,
kterým zrušil v pořadí první rozsudek krajského soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 65 A 2/2015 - 126,
a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se nepřiklonil k úvaze
krajského soudu o nicotnosti předmětného opatření obecné povahy z důvodu zvolené formy
zákazu vstupu do honitby, naopak posoudil, že dle §9 odst. 3 zákona o myslivosti státní orgán
státní správy myslivosti může omezit nebo zakázat vstup do honitby či omezit jiné činnosti
konané v honitbě formou opatření obecné povahy. Krajský soud následně vydal v pořadí druhý
napadený rozsudek ze dne 8. 3. 2017, č. j. 65 As 2/2015 – 236, kterým předmětné opatření
obecné povahy zrušil a rozhodl o nákladech řízení. Ze strany stěžovatele se tedy jedná o v pořadí
druhou kasační stížnost ve věci.
[13] Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. [k]asační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Opakovaná kasační stížnost je v daném případě přípustná, jelikož se týká
skutkových a právních otázek, které v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu v dané
věci nebyly řešeny. Krajský soud ve svém druhém rozsudku přezkoumal s ohledem na závazný
právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem (že opatření obecné povahy Městského
úřadu Veselí nad Moravou, odboru životního prostředí a územního plánování ze dne 3. 2. 2014,
č. j. MVNM/3030/2014, sp. zn. MVNM/18577/2013/ŽPÚP, je vskutku opatřením obecné
povahy ve smyslu §101a s. ř. s.) tento správní akt z pohledu kritérií vztahujících se na opatření
obecné povahy, zatímco v prvním rozsudku takto krajský soud – logicky – s ohledem na svůj
odlišný právní názor nepostupoval. Proto teprve nyní se Nejvyšší správní soud zabývá právními
otázkami týkajícími se výše popsaného aktu, vydaného jako akt zákonem předvídaného typu
(opatření obecné povahy), jenž není nicotný z důvodu, že v daném případě měl být vydán
akt jiného typu (rozhodnutí). Nejvyšší správní soud ve svém prvním rozsudku řešil právě tento
okruh otázek (plus na ně navazující otázky procesních podmínek vydání zákazu vstupu
do honitby jako opatření obecné povahy, odůvodnění takového aktu aj.).
[14] Stěžovatel nemá pravdu, míní-li, že v prvním rozsudku již Nejvyšší správní soud ze všech
možných úhlů pohledu vyjasnil, že návrhem napadený akt je existentním opatřením obecné
povahy. Nic takového Nejvyšší správní soud nevyslovil. Pouze dospěl k závěru, že akt, který
byl návrhem navrhovatelů napaden jako opatření obecné povahy, byl vydán jako akt takového
typu, který zákon předvídá, tedy jako opatření obecné povahy. Tento akt proto není nicotný
z důvodu jeho vydání někým, kdo by vůbec neměl oprávnění akt tohoto typu vydat v daných
souvislostech a za daným zákonem předepsaným účelem (regulace vstupu do části lesa
ze zákonem předvídaných důvodů). Ostatní možné důvody nicotnosti či nezákonnosti opatření
obecné povahy nebyly Nejvyšším správním soudem v jeho prvním rozsudku řešeny.
[15] Z přiložených spisů vyplynulo, že dne 3. 2. 2014 vydal Městský úřad Veselí nad Moravou
opatření obecné povahy pod č. j. MVNM/3030/2014, sp. zn. MVNM/18577/2013/ŽPÚP,
kterým byl nařízen zákaz vstupu do honitby č. 54 – Obora Radějov v katastrálním území Radějov
u Strážnice a v katastrálním území Tvarožná Lhota, s výjimkou honebních pozemků
ve vlastnictví města Strážnice zaplocených v samostatně uzavřené velkoplošné oplocence
s vlastními přelezy, v obdobích každoročně od 1. 6. do 30. 6. a od 1. 9. do 15. 11., s účinností
do 1. 5. 2023, a to podle §9 odst. 3 zákona o myslivosti. Dne 24. 3. 1993 vydal Okresní úřad
Hodonín rozhodnutí č. j. ŽP/93/53/1020, kterým uznává Lesům České republiky, s. p., oboru
Radějov o celkové výměře honitby 1564,8402 ha, a to podle §7 odst. 1 a §44 b odst. 3 zákona
č. 23/1962 Sb., o myslivosti. Toto rozhodnutí je opatřeno doložkou právní moci ze dne
19. 4. 1993. Dne 28. 6. 1989 vydal Okresní národní výbor Hodonín rozhodnutí, kterým uznal
dle §7 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, a v souladu s kolaudačním rozhodnutím MěNV
Strážnice ze dne 1. 2. 1989, č. j. 4/1799/88/89- KSO za oboru souvisle dokonale ohrazené
honební pozemky z honitby „Radějov“ o celkové výměře obory 1.617,65 ha. Toto rozhodnutí
bylo následně změněno v rozsahu stanovených podmínek rozhodnutím Jihomoravského
krajského národního výboru ze dne 3. 1. 1990, č. j. Mysl.2459/89/209/Pro.
[16] Nad rámec nezbytného je vhodné zmínit, že ze závěrečného stanoviska Veřejného
ochránce práv k šetření z vlastní iniciativy ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 1206/2009/VOP/OZ,
vyplynulo, že honitba Obora Radějov zanikla ex lege ke dni 31. 3. 2003, a to s odkazem
na §69 odst. 1 zákona o myslivosti.
[17] Podle §9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, na žádost uživatele honitby může orgán
státní správy myslivosti, zejména v době hnízdění, kladení a odchovu mláďat nebo provádění lovů, nařídit
přiměřené omezení nebo i zákaz vstupu do honitby nebo jejích částí, omezení jízdy koňmi a tažnými psy
a omezení jiných sportovních nebo zájmových činností. Uvedená opatření se nevztahují na hospodářskou činnost
vlastníků, popřípadě nájemců honebních pozemků.
[18] Podle §69 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, honitby a obory uznané
podle dosavadních předpisů zůstávají zachovány; to platí i pro obory o výměře nižší než 50 ha a samostatné
bažantnice uznané podle dosavadních předpisů, které se stávají honitbami podle tohoto zákona, i když nedosahují
výměry 500 ha. Pokud honitba nebo obora uznaná podle dosavadních předpisů dosahuje zákonné výměry podle
tohoto zákona, ale nesplňuje ostatní požadavky na tvorbu honitby, je osoba, které byla honitba uznána podle
dosavadních předpisů, povinna podat do 31. prosince 2002 orgánu státní správy myslivosti návrh na uvedení
honitby do souladu s tímto zákonem, jinak honitba zaniká k 31. březnu 2003.
[19] Podle §44b odst. 1 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění účinném ke dni vydání
rozhodnutí o uznání obory, vlastníci honebních pozemků oznámí do 31. prosince 1992 příslušnému
okresnímu úřadu výměry a parcelní čísla těchto pozemků, popř. další údaje týkající se těchto pozemků, a doloží
své vlastnické právo příslušnými doklady. Půjde-li o honební pozemky, které splňují podmínky stanovené tímto
zákonem pro uznání honitby, požádají současně o jejich uznání za honitbu; v ostatních případech navrhnou nové
vhodné uspořádání.
[20] Podle §44b odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění účinném ke dni vydání
rozhodnutí o uznání obory, na základě předložených oznámení, žádostí a při splnění podmínek stanovených
tímto zákonem, rozhodnou okresní úřady s účinností od 1. dubna 1993 o uznání honiteb ve svém obvodu podle
tohoto zákona.
[21] Se stěžovatelem nelze souhlasit, že by krajský soud překročil meze své pravomoci,
když v řízení o zrušení napadeného opatření obecné povahy posuzoval existenci honitby.
Je-li na základě §101a a násl. s. ř. s. krajským soudem přezkoumávána zákonnost opatření obecné
povahy zakládající zákaz vstupu do honitby, pak samotná existence honitby ve smyslu jejího
zákonného vymezení je elementární (předběžnou) otázkou celého posouzení. Jinak řečeno, zákaz
vstupu do honitby lze vydat jen v případě, že určitá honitba existuje, přičemž obsah tohoto
zákazu musí být v souladu s konkrétními právními vlastnostmi dané honitby (zde má jít
o honitbu v podobě obory). Zákaz vstupu, který je možno vydat podle §9 odst. 3 zákona
o myslivosti, může být zákonný pouze tehdy, směřuje-li vůči „způsobilému předmětu zákazu
vstupu“, tedy vůči takové části zemského povrchu, jež má podle objektivního práva statut
honitby. Krajský soud byl proto nepochybně oprávněn posuzovat rozhodnutí o uznání obory,
měl-li za to, že na základě uvedeného rozhodnutí předmětná honitba vznikla, a zcela správně
se touto právní otázkou zabýval.
[22] Souhlasit se stěžovatelem nelze ani v jeho chápání pojmu a důsledků tzv. presumpce
správnosti správních rozhodnutí. Je nepochybné, že presumpce správnosti existentních správních
rozhodnutí je jednou z klíčových zásad českého správního práva. Znamená, že jde-li o existentní
správní rozhodnutí, má se za to, že je to rozhodnutí zákonné, není-li relevantně rozhodnuto
jinak, tedy není-li rozhodnutí zrušeno či změněno pro nezákonnost. Je tedy nepochybné,
že pokud rozhodnutí o uznání obory bylo vydáno a jde-li o rozhodnutí existentní, a nikoli
nicotné, má se na ně, nebylo-li zrušeno či změněno pro nezákonnost, hledět jako na zákonné.
To však – a v tom nutno s krajským soudem zcela souhlasit – neznamená, že jde o rozhodnutí
účinné v tom smyslu, že by účinně (pravomocně) přiznalo určitému území právní status honitby.
Krajský soud důkladně a přesvědčivě rozebral, proč lze důvodně mít za to, že rozhodnutí
o uznání obory nenabylo právní moci – kvůli opomenutí řady účastníků řízení. Nejvyšší správní
soud nepovažuje za potřebné k závěrům krajského soudu cokoli dodávat, neboť jde o precizní
a danou problematiku dostatečně řešící úvahu.
[23] Stejně tak správné jsou i navazující závěry krajského soudu, jež jej vedly ke zrušení
návrhem napadeného opatření obecné povahy. Nejvyšší správní soud však považuje za potřebné
doplnit názor krajského soudu o některé širší souvislosti věci potřebné pro případný další postup
odpůrce, chtěl-li by nyní zrušené opatření obecné povahy nahradit novým obdobného
či podobného obsahu. V první řadě by si odpůrce musel na základě důkladné analýzy dopadů
postupně se měnících právních úprav ujasnit, zda v době, kdy by vydával opatření obecné
povahy, existuje honitba, do níž má být zakázán vstup. Jen za této nezbytné vstupní podmínky
vůbec může být opatření obecné povahy podle §9 odst. 3 zákona o myslivosti vydáno. Honitba
může existovat proto, že někdy v minulosti právně vznikla a že přetrvala až do současnosti vícero
měnících se právních úprav s jejich různými přechodovými pravidly obsaženými v příslušných,
zejména přechodných, ustanoveních zákonů. Případně může existovat jako obora nově vzniklá
podle nynější právní úpravy. V první řadě by si tedy musel odpůrce ujasnit, zda a kdy případně
v minulosti nějaká obora, která by mohla mít právní status honitby podle nynějších předpisů,
vznikla, jaký byl její prvotní právní status a jak se měnil s měnícími se právními úpravami.
Při případném zkoumání dopadů přechodových pravidel by si odpůrce musel ujasnit prvotní
právní a skutkový stav a dopad přechodových pravidel na tento stav – zda přechodová
pravidla vedla po uplynutí rozhodné doby k zániku dříve existující honitby ze zákona,
anebo zda tato přetrvává, dokud nebylo dokončeno řízení podle přechodových pravidel.
Je zjevné, že nenabylo-li rozhodnutí o uznání obory právní moci, není řízení týkající se právního
statusu obory dosud pravomocně skončeno, což může mít právní význam.
[24] Pokud by Obora Radějov nyní existovala jako honitba, příp. pokud by byla jako honitba
nově vytvořena, připadalo by v úvahu vydání opatření obecné povahy podle §9 odst. 3 zákona
o myslivosti. Nejvyšší správní soud na okraj připomíná, že vydání takového aktu by muselo
splňovat zákonem stanovené přísné podmínky (zákon hovoří o „přiměřených“ omezeních),
tedy zejména by muselo jít o opatření odpovídající objektivně existujícím poměrům a potřebám
dané lokality a zasahující do práv veřejnosti nejmírnějším rozumně dostupným způsobem
vedoucím k dosažení zákonem stanoveného, a jen takového, účelu.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud tak na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. ji zamítl.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.
Podle prvního z uvedených ustanovení, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Navrhovatelé, kteří v řízení o kasační stížnosti měli
plný procesní úspěch, byli v řízení o kasační stížnosti zastoupeni advokátem uvedeným v záhlaví
tohoto rozsudku. Důvodně vynaložené náklady sestávají z odměny za zastupování a z hotových
výdajů zástupce navrhovatelů.
[27] Navrhovatelům, za něž činil jejich zástupce společné úkony právní služby, se přiznává
náhrada odměny a hotových výdajů tohoto zástupce, přičemž výše odměny za jeden
úkon právní služby činí 3.100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Soud navrhovatelům přiznal částku 2 x 3.100 Kč sníženou o 20 %, a to za jeden společný úkon
právní služby spočívající v podání vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d), §12 odst. 4
advokátního tarifu], tedy 4.960 Kč. K tomu je třeba připočíst paušální náhradu hotových výdajů
zástupce navrhovatelů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce
navrhovatelů nedoložil, že je plátcem DPH, a tato skutečnost neplyne ani z dostupných veřejných
evidencí. Navrhovatelé tak mají právo na náhradu nákladů řízení ve výši 5.560 Kč, které uhradí
stěžovatel k rukám jejich zástupce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[28] Osoby zúčastněné na řízení nemají podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť jim soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti
s jejímž plněním by jim vznikly náklady, a není dán ani důvod zvláštního zřetele hodný
pro přiznání jiných nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu