ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.195.2018:40
sp. zn. 2 Azs 195/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: F. N., zastoupená Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2016,
č. j. OAM-600/ZA-ZA04-K03-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, č. j. 2 Az 6/2016 – 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobkyně, jakožto stěžovatelka, proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“). Napadeným rozsudkem byla zamítnuta její žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Žalovaný svým rozhodnutím neudělil
stěžovatelce mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, v rozhodném znění (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Stěžovatelka v žalobě namítala nedostatečné posouzení jednotlivých důvodů pro udělení
azylu a doplňkové ochrany. Vyjádřila přesvědčení, že jí měl být udělen azyl podle §12 písm. b)
a §14a odst. 1 a 2 písm. a) a b) zákona o azylu. Městský soud shledal žalobu nedůvodnou.
Rozhodnutí žalovaného označil formálně bezvadným, včetně identifikace osoby žadatele
o udělení mezinárodní ochrany. Městský soud zaujal názor, že stěžovatelčin strach
z pronásledování se nejeví jako odůvodněný, přičemž odkázal na závěry rozhodnutí žalovaného.
Stěžovatelka označila za důvod vycestování z Íránu obavu z pronásledování v důsledku zřeknutí
se muslimské víry (resp. z důvodu jejího ateismu), začež jí měl hrozit trest bití, kamenování
a smrti. V roce 2005 až 2006 si stěžovatelka uvědomila, že pro ni není islám nadále snesitelný
jakožto náboženství. Poté, co nastoupila zaměstnání jako pedagožka na veřejné škole,
byl její ateismus zaznamenán státní organizací Herasat, která má mj. za úkol dohlížet
na dodržování náboženských norem. Herasat se stěžovatelkou uskutečnil dva pohovory, nejprve
v roce 2011 a poté v roce 2012, přičemž agresivita vyslýchajících při těchto pohovorech stoupala,
stejně jako závažnost jejich pohrůžek.
[3] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že ve shodě s žalovaným
shledává azylový příběh stěžovatelky krajně nevěrohodným, a to pro rozporuplnost některých
stěžovatelčiných vyjádření v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Dále městský soud
konstatoval, že nebylo zjištěno udělení mezinárodní ochrany některému z rodinných příslušníků
stěžovatelky. Konečně shledal, že v dané věci nebylo ani na místě udělení humanitárního azylu
dle §14 zákona o azylu, přičemž žalovaný nevybočil z mantinelů správního uvážení v předmětné
otázce. Městský soud přisvědčil žalovanému v jeho pochybnostech o věrohodnosti stěžovatelčiny
výpovědi, neboť považoval za vysoce nepravděpodobné, aby stěžovatelka podle svých vlastních
slov veřejně odmítala respektovat příslušné normy islámského náboženství a zároveň jí bylo
ze strany íránské veřejné moci umožněno dlouhodobě vykonávat pedagogické povolání.
Stěžovatelka ostatně sama potvrdila, že i za ojedinělé prohřešky proti tamním náboženským
imperativům bývají ženy neprodleně zbavovány osobní svobody. Za krajně nepravděpodobné
považoval městský soud tvrzení stěžovatelky, že ač se již v letech 2005 až 2006 zřekla islámské
víry, bylo jí posléze umožněno pracovat jako učitelka islámského práva. Stejně jako žalovaný
následně městský soud považoval za nepravděpodobné, že by stěžovatelka byla v případě
svého návratu do vlasti kontrolována ve smyslu prověřování jejího případného soužití s mužem
nevyznávajícím islámské náboženství. Ostatně k prokázání cizoložství, za které se stěžovatelka
obává postihu ze strany státní moci své vlasti, je tamními předpisy stanovena podmínka
dosvědčení čtyřmi svědky, které je v dané věci prakticky vyloučeno. Vycestování stěžovatelky
by proto nezakládalo porušení mezinárodních závazků České republiky, jmenovitě zásady
non-refoulement. Městský soud rovněž poukázal na značný časový odstup mezi přicestováním
stěžovatelky na území České republiky (rok 2012) a požádáním o mezinárodní ochranu
(13. 11. 2014).
[4] Stěžovatelka v kasační stížnosti obecně namítla nesprávné posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) téhož zákona].
[5] Z hlediska přijatelnosti kasační stížnosti dle §104a odst. 1 s . ř. s. stěžovatelka uvedla,
že napadený rozsudek je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu v otázce
posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování podle §12 písm. b)
zákona o azylu a rovněž co do požadované intenzity a důkazního břemene na straně žadatele
o mezinárodní ochranu ve vztahu k důvodným obavám z hrozby skutečného nebezpečí závažné
újmy podle §14a zákona o azylu.
[6] Podle stěžovatelky se městský soud náležitě nevypořádal s žalobní námitkou
nedostatečného zjištění skutkového stavu žalovaným. Stěžovatelka je ateistkou, porušuje islámská
pravidla oblékání (toto platilo již v době před vycestováním z Íránu) a měla nemanželský poměr
s Čechem – nemuslimem. Samotné tyto skutečnosti zavdávají íránským státním orgánům důvod
pro perzekuci její osoby dle tamních platných zákonů. V souvislosti s jejím základním právem,
tedy být bez náboženského vyznání, jí v zemi původu hrozí trest zbičování, ukamenování a smrti.
Před svým odjezdem byla stěžovatelka dvakrát vyslýchána Herasatem – orgánem pro dohlížení
nad dodržováním náboženských pravidel. Stěžovatelka tedy ve své žádosti uvedla důvody
obsažené v ustanoveních §12 písm. b) a §14a odst. 2 písm. a), b), a d) zákona o azylu. Městský
soud sice nerozporoval, že s uvedeným jednáním může být spojen v Íránu závažný trestní postih,
nicméně přisvědčil žalovanému v tom, že azylový příběh stěžovatelky není věrohodný.
Stěžovatelka má však za to, že její výpověď je jako celek konzistentní; případné rozpory byly
odstraněny doplňujícími výpověďmi stěžovatelky poté, co s nimi byla konfrontována. Žalovaný
zcela účelově vybíral z její výpovědi některé nepodstatné rozpory a přikládal jim zcela
nepatřičnou důležitost, přičemž opomenul důležitost bezrozporných tvrzení stěžovatelky,
které ve výpovědi drtivě převažují. Stěžovatelka vypovídala v průběhu řízení o žádosti celkem
čtyřikrát, a to o skutečnostech, které se udály před třemi až deseti lety. Je proto zcela přirozené,
pokud se v jejích výpovědích vyskytly určité rozpory. Určitou míru zkreslení je také nutné přičíst
procesu tlumočení. Stěžovatelka má za to, že by naopak působilo nevěrohodně, pokud
by její výpovědi byly zcela bezrozporné, neboť by to svědčilo o jejich připravenosti.
[7] Stěžovatelka dále namítá, že ve své vlasti žila ještě několik let poté, co se islámu zřekla,
a to takovým způsobem, který byl v souladu s jejím svědomím, aniž by však zavdávala důvodu
k tvrdým represím ze strany státních orgánů. Představa žalovaného, že se člověk jednoho
dne „vzbouří“ a naráz přestane dodržovat všechna pravidla, je přinejmenším naivní. Stěžovatelka
tedy začala porušovat předepsaná náboženská pravidla postupně. Zlomovým bylo přitom
období podzimu roku 2011, kdy se již otevřeně přiznala ředitelce školy, že není muslimka,
a kdy také přestala náboženská pravidla respektovat v mnohem větší míře, než tomu činila
doposud. Velmi krátce nato (v zimě roku 2011) byla předvolána na první výslech Herasatu.
Následně po druhém výslechu ze své vlasti utekla. Stěžovatelka se tedy ve svém ateistickém
vzdoru až do roku 2011 udržovala v určitých mantinelech, pokud jde o jeho veřejný projev,
což jí umožňovalo vyhnout se tvrdému postihu ze strany státních orgánů.
[8] Pokud žalovaný a městský soud naznali, že je nemožné, aby stěžovatelka vykonávala
povolání učitelky islámského práva, když s obsahem výuky musela vnitřně nesouhlasit,
namítá k tomuto stěžovatelka, že žalovaný měl v této otázce podle §3 správního řádu
odstranit své pochybnosti tím, že by tyto pochybnosti stěžovatelce sdělil a umožnil jí vyjádřit
se k nim. To však žalovaný neučinil, čímž se zprotivil zásadě materiální pravdy vyjádřené
v odkazovaném zákonném ustanovení.
[9] Stěžovatelka má za to, že vnitřní či logické rozpory, pro které žalovaný i městský soud
shledali její výpověď nevěrohodnou, jsou v kontextu celé její výpovědi zcela nepodstatné,
resp. některé rozpory jsou pouze zdánlivé. Jiné rozpory mohly být vyvráceny, kdyby žalovaný
dbal své povinnosti zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného i napadeného rozsudku nadto čiší neznalost poměrů
ve stěžovatelčině vlasti.
[10] Kromě pronásledování z důvodu náboženského vyznání (resp. ateismu) hrozí
stěžovatelce v zemi jejího původu rovněž vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu
(trest zbičování, ukamenování či smrti). Na ženy, které se nepodřizují náboženským omezením,
rovněž bývají nezřídka směřovány útoky soukromých osob kyselinou. Spisový materiál v tomto
obsahuje dostatek obecných poznatků o zemi původu, ze kterých vyplývá, že tamější jednání
stěžovatelky bývá v obdobných případech sankcionováno výše uvedenými tresty. Stěžovatelka
namítá, že íránské státní orgány touto dobou již vědí o tom, že se zřekla islámu. V případě
svého návratu do Íránu by jistě byla tamními státními orgány perzekvována. Rovněž není důvod
se domnívat, jak činí žalovaný, že se tamní státní orgány nedozví o chování stěžovatelky v České
republice. Stěžovatelka má totiž ve svém cestovním pase vylepeny vízové štítky, ze kterých
je zřejmé, že na území České republiky žádala o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana
Evropské unie jakožto jeho partnerka.
[11] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti uvádí, že důkazní břemeno u obou forem
mezinárodní ochrany, tedy azylu i doplňkové ochrany, rozvedl Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, podle kterého je zapotřebí
k udělení mezinárodní ochrany tzv. přiměřené pravděpodobnosti. Stěžovatelka v obdobném
duchu ve vztahu k problematice důkazního standardu odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, či nález Ústavního soudu
ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 553/06. Podle stěžovatelky se žalovaný a městský
soud odchýlili od této judikatury, když důkazní břemeno bylo v této věci výrazně vychýleno
v její neprospěch. Perzekuce žen, které porušují náboženská pravidla, a to i ve mnohem menší
míře, než stěžovatelka (např. tancem) je v zemi jejího původu na denním pořádku. Situaci,
že by se stěžovatelka po otevřeném přiznání svého ateistického postoje a nemanželského vztahu
s nevěřícím vrátila do Íránu a nestihl by ji následně přísný trest, je jen stěží představitelná.
Rozhodnutí žalovaného i napadený rozsudek představují porušení základní premisy azylového
řízení, tj. zásady non-refoulement.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nejprve odkázal na odůvodnění
svého rozhodnutí, které považuje za věcně správné a zákonné. Následně podotkl, že trvá
na svém závěru o nevěrohodnosti stěžovatelčiny výpovědi. Nadto z fotokopie žádosti o udělení
schengenského víza ze dne 3. 4. 2012 vyplývá, že stěžovatelka jako účel cesty uváděla pouze
návštěvu svého bratra, tedy nikoli obavy z pronásledování či trestního postihu. Kasační stížnost
považuje žalovaný za nedůvodnou.
[13] Kasační stížnost je přípustná.
[14] Podle §104a odst. 1 s. ř. s. platí, že „[j]estliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.“ Nejvyšší správní soud se proto před případným věcným posouzením
důvodnosti kasační stížnosti musí nejprve zabývat otázkou její přijatelnosti (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39). Nejvyšší správní
soud má za to, že stěžovatelčina kasační stížnost podmínku přijatelnosti splňuje. Za relevantní
v tomto směru považuje Nejvyšší správní soud otázku vzniku potenciálního azylového důvodu
sur place u žadatelky s původem v Íránské islámské republice.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Stěžovatelka v první řadě sporuje závěr žalovaného a městského soudu o nevěrohodnosti
svého azylového příběhu. Nejvyšší správní soud se nicméně s rozhodnutím žalovaného
i napadeným rozsudkem ztotožňuje, byť některé z výtek směřujících vůči výpovědím
stěžovatelky považuje za přepjaté. Rozhodnou shledává Nejvyšší správní soud skutečnost,
že stěžovatelčinu vycestování ze země původu nebyly ze strany íránských státních orgánů kladeny
jakékoli překážky, a to i přesto, že měla být nedlouho před svým odjezdem podruhé vyslýchána
tamním státním orgánem pro dohled nad dodržováním náboženských norem (Herasat).
Za zarážející, leč za představitelnou, je nutno označit skutečnost, že stěžovatelce bylo vydáno
jejím zaměstnavatelem (školským zařízením, kde vyučovala) potvrzení o délce zaměstnání
a průměrném výdělku, které však obsahovalo záměrně nesprávné údaje, což stěžovatelka v řízení
před žalovaným zdůvodnila tím, že nesprávné údaje byly v potvrzení uvedeny na její žádost
ředitelkou školy, s níž měla dobré osobní vztahy. Taktéž Nejvyšší správní soud nepovažuje
za nemožné, na rozdíl od žalovaného, aby stěžovatelka vyučovala od roku 2007 (resp. již částečně
po dobu svého studia od roku 2002) islámské právo a zároveň si v roce 2005 uvědomila,
že nemůže nadále islám vyznávat. Nekompatibilita obou skutečností je pouze zdánlivá,
neboť vystupování osoby navenek nemusí nutně zrcadlit její vnitřní postoje. Nejvyššímu
správnímu soudu ovšem nezbývá než přisvědčit žalovanému v tom, že se jeví být vysoce
nepravděpodobným stěžovatelčino tvrzení, že výluky v dodržování náboženských norem dávala
veřejně najevo již od roku 2005, a to právě v prostředí instituce poskytující vzdělání jak v oblasti
sekulární, tak i religiózní. Skutečností taktéž je, že stěžovatelka v rámci provedených pohovorů
své výpovědi nikoli nepatrným způsobem pozměňovala v reakci na žalovaným předkládané
dokumenty, které předtím stěžovatelka přiložila ke své žádosti o schengenské vízum. Nejvyšší
správní soud má za to, že s přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem žalovaný nepochybil,
pokud azylový příběh stěžovatelky označil za nevěrohodný.
[17] Nejvyšší správní soud shledává nedůvodnou taktéž stěžovatelčinu námitku
nedostatečného zjištění skutkového stavu žalovaným. Žalovaný pro účely svého rozhodnutí
vycházel z výpovědí stěžovatelky (které byly v určité míře vnitřně rozporné nebo nepravdivé),
stejně jako z informací o bezpečnostní a politické situaci a stavu dodržování lidských práv v zemi
stěžovatelčina původu (zprávy organizací Human Rights Watch, Amnesty International, Dánské
informační služby, resp. České tiskové kanceláře). Skutkovým stavem ohledně situace v zemi
původu stěžovatelky se tedy žalovaný zabýval v rámci možností dostatečným způsobem.
Pokud jde o skutkový stav, jejž stěžovatelka nastínila ve svém azylovém příběhu (zejména
okolnosti a projevy jejího příklonu k ateismu a výslechy stěžovatelky státním orgánem pro dohled
nad dodržováním náboženských norem), pak zjevně nebylo v možnostech žalovaného,
aby jej důkazně vyvrátil, či potvrdil. Žalovaný v tomto ohledu musel vycházet čistě z tvrzení
stěžovatelky a z dokladů, které přiložila ke své předchozí žádosti o schengenské vízum.
Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelka však své výpovědi při konfrontaci některých nesrovnalostí
měnila, případně označovala některé údaje z jí prvotně předložených listin za záměrně nesprávné.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že v postupu žalovaného neshledal pochybení, jde-li
o míru zjišťování skutkového stavu.
[18] Výše uvedená důkazní nouze se ovšem nemusí nutně vztahovat na období od vycestování
stěžovatelky až do řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. Stěžovatelka ve své žádosti tvrdila
a následně v žalobě a kasační stížnosti namítala, že jí v případě návratu do země původu hrozí
trest zbičování a kamenování v důsledku nemanželského partnerského soužití s nemuslimem.
Taková okolnost by mohla podle Nejvyššího správního soudu představovat azylově relevantní
skutečnost, která nastala až poté, kdy stěžovatelka určitou dobu žila na území České republiky.
Nejvyšší správní soud se předpoklady, které musí být naplněny, aby mohl být žadatel
o mezinárodní ochranu považován za uprchlíka sur place, již podrobně zabýval ve své ustálené
judikatuře (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 154/2005
- 53, ze dne 30. 12. 2008, č. j. 8 Azs 37/2008 – 80, či z poslední doby ze dne 29. 3. 2016,
č. j. 1 Azs 10/2016 – 26), nicméně nikoli na půdoryse okolností nyní posuzované věci.
Byť pod pojmem „uprchlík sur place“ bývá obvykle rozuměna taková osoba, která se stala
uprchlíkem v důsledku okolností nově nastalých v její vlasti v době její nepřítomnosti, bude
cizinec v esenciálně totožné situaci, pokud se právě uplatňováním svých základních lidských práv
a svobod mimo svou vlast vystaví riziku postihu státní mocí své vlasti pro případ svého návratu.
[19] Z obsahu správního spisu i z odůvodnění rozhodnutí žalovaného plyne, že žalovaný
nesporuje tvrzení stěžovatelky, že nemanželský pohlavní styk, nadto s nemuslimem, je ve vlasti
stěžovatelky považován za trestný čin a pojí se s přísným trestáním. Nejvyšší správní soud
nicméně přisvědčuje žalovanému v tom, že stěžovatelčiny obavy z postihu státními orgány
v její vlasti jsou neopodstatněné, neboť ze spisového materiálu přesvědčivým způsobem vyplývá,
že k prokázání mimomanželského poměru (případně též s nemuslimem) je třeba čtyř očitých
svědků konkrétního fyzického aktu, které lze optikou státních orgánů stěžovatelčiny vlasti
považovat za „spravedlivé“ muže (resp. ženy, těch však musí být vyšší počet, než pokud
by svědkem byl muž). Z Informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 16. 9. 2015,
č. j. 116595-LPTP, obsažené ve správním spisu, žalovaný ostatně zjistil, že tato neindikuje
jakoukoli povědomost zastupitelského orgánu České republiky v Teheránu o případném
vyslýchání či sledování Íránek navrátivších se po dlouhodobém pobytu v zahraničí místními
orgány veřejné moci. Zvýšený zájem íránské veřejné moci právě o osobu stěžovatelky přitom
nelze dovodit ani ze stěžovatelkou prezentovaného azylového příběhu, neboť tento, jak uvedeno
výše, byl důvodně shledán nevěrohodným. Zejména skutečnost, že stěžovatelka a její tehdejší
partner neovládali žádný společný jazyk a museli se tak údajně dorozumívat prostřednictvím
internetového překladače, činí její tvrzení o dlouhodobém soužití (mimomanželském) výrazně
nevěrohodným. Nelze důvodně předpokládat, pokud se stěžovatelce nepodařilo prokázat
navázání dlouhodobého partnerského vztahu s občanem České republiky (resp. s příslušníkem
členského státu Evropské unie) v řízení o žádosti o udělení dlouhodobého pobytu, že se orgány
íránské veřejné moci budou zajímat o soukromý život stěžovatelky (která navíc podle obsahu
správního spisu bydlela po čas svého pobytu v České republice u svých zde přítomných íránských
příbuzných), jednak že budou disponovat takovými důkazními prostředky, které by i v případě
požadavku dosvědčení čtyřmi „spravedlivými muži“ stěžovatelku usvědčily a mohly tak vést
k jejímu postihu. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že azylový důvod dle §12 písm. b) zákona
o azylu ani důvod pro udělení doplňkové ochrany podle §14a téhož zákona není v případě
stěžovatelky dán. Rozhodnutí žalovaného proto v řízení o žalobě důvodně obstálo, pročež
i je aprobující rozsudek městského soudu obstojí v řízení o kasační stížnosti.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení procesně úspěšná, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Naproti tomu procesně úspěšnému žalovanému nevznikly
v řízení takové náklady, jež by přesahovaly běžný rámec jeho úřední činnosti, a které by mu tedy
patřilo přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu