ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.139.2018:19
sp. zn. 3 As 139/2018 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně R. L. U.,
proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem Brno, Žerotínovo nám.
3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
26. 9. 2018, č. j. 30 A 135/2016 – 91,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 11. 8. 2016,
č. j. JMK 118808/2016 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně
proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, Živnostenského úřadu města Brna (dále jen
„živnostenský úřad“) ze dne 22. 6. 2016, č. j. MMB/0250545/2016, a toto rozhodnutí bylo
potvrzeno. Rozhodnutím živnostenského úřadu byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání
správního deliktu podle §24 odst. 7 písm. k) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele,
veznění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), za což jí byla uložena
pokuta ve výši 5.000 Kč a současně povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
Předmětného správního deliktu se měla žalobkyně dopustit tím, že ve své provozovně na adrese
B., Ch., kde provozuje živnost s předmětem podnikání „Masérské, rekondiční a regenerační
služby“, v rozporu s §12 zákona o ochraně spotřebitele neinformovala spotřebitele o ceně
poskytovaných služeb, konkrétně v době živnostenské kontroly dne 7. 3. 2016 neměla ve své
provozovně k dispozici zákazníkům ceník služeb v písemné podobě. Rozhodnutí žalovaného
napadla žalobkyně žalobou; rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018, č. j. 30 A
135/2016 – 91, bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[2] V napadeném rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že z odůvodnění napadeného
rozhodnutí ani z obsahu správního spisu nevyplývá, zda byla naplněna formální a materiální
stránka posuzovaného správního deliktu, v důsledku čehož napadené rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k opětovnému projednání.
[3] Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, v níž
se neodvolává na žádný zákonem předpokládaný stížnostní důvod.
[4] Kasační argumentace stěžovatelky se kryje s argumentací obsaženou již ve správní žalobě,
v níž opakovaně zdůrazňuje specifický skutkový stav v době kontroly [měla pracovní volno
(v provozovně tedy nebyl žádný zákazník) a přepracovávala stávající ceník]. Následně
stěžovatelka krajskému soudu vytkla aprobaci nesprávného postupu živnostenského úřadu,
respektive (jejími slovy) že „nad lidmi ze živnostenského úřadu drží ochrannou ruku a zastává se jich, jak
může.“
[5] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost podal účastník, který byl v předcházejícím řízení
o žalobě před krajským soudem procesně úspěšný (k jeho žalobě bylo napadené správní
rozhodnutí zrušeno), zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve otázkou přípustnosti kasační
stížnosti.
[6] Podle §102 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) platí, že kasační stížnost je opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení,
z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení soudního
rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li dále stanoveno jinak.
Podle §104 odst. 2 s. ř. s. je kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti
důvodům rozhodnutí soudu, nepřípustná.
[7] Podle ustálené judikatury je nutno prvně citované ustanovení vykládat tak, že imanentním
obsahem kritéria přípustnosti kasační stížnosti je i tzv. „subjektivní přípustnost“. Kasační stížnost
tak může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím krajského soudu plně
vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná újma na jeho právech
(viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Ans 17/2012 – 33; citovaná
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Konsekventně pak bylo zdejším
soudem judikováno, že [k]asační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem
procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle §104 odst. 2
s. ř. s. nepřípustná (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 5 Afs 91/2012 – 41).
[8] V nyní posuzované věci stěžovatelka v žalobě vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím
žalovaného, který potvrdil rozhodnutí živnostenského úřadu, jímž byla stěžovatelka uznána
vinnou ze spáchání správního deliktu podle §24 odst. 7 písm. k) zákona o ochraně spotřebitele.
Krajský soud žalobě stěžovatelky vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Přestože tedy krajský soud stěžovatelce vyhověl, podala stěžovatelka proti jeho
rozsudku kasační stížnost. V ní krajskému soudu vytýká, že akceptoval nesprávný postup
živnostenského úřadu, respektive, že „nad lidmi ze živnostenského úřadu drží ochrannou ruku a zastává
se jich, jak může.“ Z právě citovaného je naprosto zřejmé nepochopení významu napadeného
rozsudku ze strany stěžovatelky. Krajský soud totiž naopak rozhodl zcela v její prospěch, neboť
její žalobě plně vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a umožnil tak, aby věc byla žalovaným
znovu projednána. Lze tedy shrnout, že stěžovatelka byla v řízení před krajským soudem
procesně zcela úspěšná, přičemž v kasační stížnosti nenamítá, že měl krajský soud výrokem
ve věci rozhodnout jinak.
[9] Jakkoli je zřejmé, že kasační stížnost stěžovatelky vykazuje významné deficity, Nejvyšší
správní soud jí k doplnění kasační stížnosti nevyzýval, neboť takový postup by byl s ohledem
na specifické okolnosti věci zcela bezúčelný. Z kasační argumentace stěžovatelky je totiž zjevné
její přesvědčení o neúspěchu v řízení o žalobě, které je však s ohledem na výrok krajského soudu
zcela mylné. Lze tedy důvodně usuzovat, že pokud by stěžovatelka výsledek řízení o žalobě
správně pochopila, k podání kasační stížnosti vůbec nebylo došlo. Pokud by snad i přesto
na podání kasační stížnosti trvala, z povahy věci by jakékoli doplnění kasační stížnosti nemohlo
na závěru o její nepřípustnosti ničeho změnit. Cestou kasační stížnosti se totiž nelze domoci ani
„přezkumu právních názorů či dokonce formulací a konkrétních vyjádření uvedených v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, ačkoliv by jejich korekce či změna nemohla žádným způsobem zasáhnout do právního postavení
žalobce.“ Je tomu tak proto, že „zásah do právní sféry žalobce je zásadně vždy způsoben jen výrokem
rozhodnutí.“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 5 Afs
91/2012 - 42). Lze pro úplnost poznamenat, že ani případná výhrada vůči absenci výroku
rozhodnutí krajského soudu o současném zrušení prvostupňového správního rozhodnutí nemůže
představovat námitku, že „krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak“ (viz odst. [7] tohoto
odůvodnění), zakládající přípustnost kasační stížnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu tohoto
soudu ze dne 28. 8. 2007 č. j. 1 As 60/2006 – 106).
[10] Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že ač je povinné zastoupení stěžovatele bez
příslušného právnického vzdělání advokátem obecně jednou ze základních podmínek řízení
o kasační stížnosti (§105 odst. 2 s. ř. s.), v nyní posuzované věci neshledal racionálního důvodu
na splnění této podmínky trvat, jelikož (jak již uvedeno výše) by ani případná argumentace
ustanoveného zástupce nemohla výsledek tohoto řízení nijak ovlivnit.
[11] S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než kasační
stížnost v souladu s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §104 odst. 2 s. ř. s., za použití §120
s. ř. s., odmítnout bez věcného projednání pro její nepřípustnost.
[12] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 3 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu