ECLI:CZ:NSS:2018:5.AS.284.2018:20
sp. zn. 5 As 284/2018 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti
žalovanému: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2018,
č. j. 31 A 97/2018 – 16, a o návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační
stížnosti,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů se zamítá .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
usnesení krajského soudu, kterým byla žaloba podaná u něj dne 13. 7. 2018 postoupena
dle §7 odst. 2 s. ř. s. k rozhodnutí Městskému soudu v Praze, neboť žaloba směřovala
proti žalovanému, jehož sídlo je v Praze.
[2] V kasační stížnosti požádal stěžovatel o osvobození od soudního poplatku a ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti, neboť nemá právnické vzdělání a neorientuje
se v právních předpisech.
[3] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, dospěl k závěru: „Stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení o kasační
stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé
(o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b)
a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.“ Tak tomu v dané věci není,
neboť napadeným usnesením nebylo rozhodováno ve věci samé. Závěry rozšířeného senátu
učiněné ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený senát i do úvah o povinném
zastoupení stěžovatele: „Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození
od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě,
je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde
ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Nejvyšší správní soud proto splnění poplatkové
povinnosti ani povinné zastoupení nevyžadoval; stěžovatelem vyplněné údaje o majetkových
poměrech proto nehodnotil.
[4] Nejvyšší správní soud i přes uvedené posoudil žádost stěžovatele o ustanovení zástupce
z řad advokátů z hlediska toho, zda je takový postup nutný k ochraně práv stěžovatele.
Dospěl k závěru, že ustanovení zástupce stěžovateli není třeba, neboť se jedná o věc
jednoduchou, věc je projednatelná, z kasační stížnosti je jednoznačné, čeho se stěžovatel domáhá.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel obecně uvádí, že věci, které skutkově souvisejí, mají být
rozhodovány společně, dále konstatuje, že meritem žalobních petitů je jeho zjevná diskriminace
v úředních aktech žalovaného, proto které stěžovatel nemá soudní ochranu, nelze tedy jeho
žaloby bagatelizovat nebo obstrukčně oddělovat, proto požaduje usnesení krajského soudu zrušit;
současné ke kasační stížnosti přiložil v záhlaví označené usnesení. Byť důvody kasační stížnosti
jsou obtížně uchopitelné, z obsahu zaslaného spisu krajského soudu je nepochybné, že stěžovatel
kasační stížností směřuje právě k usnesení o postoupení věci jinému soudu. Nejvyšší správní soud
proto přezkoumal zákonnost usnesení, které stěžovatel označil.
[6] Stěžovatel podal u Krajského soudu v Brně žalobu proti rozhodnutí Vězeňské služby
České republiky, Věznice Břeclav, ze dne 15. 6. 2018, č. j. VS – 12678 - 9/ČJ-2018-8038PR,
a ze dne 25. 6. 2018, č. j. VS – 12681 - 9/ČJ-2018-8038PR, a o přiznání nemajetkové újmy podle
§10 odst. 2 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před
diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). Napadenými rozhodnutími
žalovaný odložil zčásti žádosti stěžovatele o informace podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím.
[7] Podle §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu
je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podle §7 odst. 6 s. ř. s. není-li soud, u něhož byl
návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému.
[8] V daném případě stěžovatel napadá rozhodnutí Vězeňské služby České republiky,
Věznice Břeclav, vydané ředitelem věznice podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím.
[9] Krajský soud v Brně otázku místní příslušnosti posoudil správně. Podle §2 odst. 1
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jsou povinnými subjekty,
které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti,
státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Podle §1 zákona
č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, je Vězeňská služba správním
úřadem a účetní jednotkou (odst. 3). Organizačními jednotkami Vězeňské služby jsou generální
ředitelství, vazební věznice, věznice, ústavy pro výkon zabezpečovací detence, Střední odborné
učiliště a Akademie Vězeňské služby. Generální ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů
ostatních organizačních jednotek, které metodicky řídí a kontroluje. V čele vazebních věznic,
věznic, ústavů pro výkon zabezpečovací detence, Středního odborného učiliště a Akademie
Vězeňské služby jsou ředitelé, které jmenuje a odvolává generální ředitel (odst. 4). Podle §4
zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, právní úkony
jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel. Ředitelé vazebních věznic,
věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit právní
úkony za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto zákona nebo
rozhodnutí ministra nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci.
[10] Stěžovatelem napadené rozhodnutí vydané ředitelem věznice Břeclav bylo vydáno
Vězeňskou službou České republiky, která je správním orgánem (úřadem) a povinným subjektem
ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Správní orgán, který v daném případě rozhodoval
v prvním stupni, je tedy Vězeňská služba České republiky. Vězeňská služba České republiky
sídlí v Praze. Místně příslušným krajským soudem k projednání žaloby je tedy Městský soud
v Praze (viz např. rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2016, č. j. 6 As 162/2016 – 28). Ke shodnému
závěru ostatně dospěl i Městský soud v Praze v usnesení ze dne 13. 6. 2016, č. j. 8 A 93/2015 - 36
(kde rozhodoval ve věci žádosti stěžovatele o informace podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, které požadoval po věznici Valdice), viz též např. rozsudek
NSS č. j. 4 As 269/2018 – 14, ze dne 26. 9. 2018.
[11] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal postup Krajského soudu
v Brně rozporný se zákonem, proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení; žalovanému žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2018
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu