ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.181.2018:45
sp. zn. 5 Azs 181/2018 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. U. T., zast.
advokátem JUDr. Ing. Jakubem Backou, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018,
č. j. 4 Az 49/2016 – 70,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi JUDr. Ing. Jakubovi Backovi se přiznává odměna ve výši
4114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (stěžovatel) podal u Nejvyššího správního soudu kasační stížnost proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), jímž byla zamítnuta
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2016, č. j. OAM- 497/ZA-ZA11VL16-2016;
tímto rozhodnutím byla opakovaná žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany posouzena
jako nepřípustná dle §10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním
znění (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno dle §25
písm. i) zákona o azylu.
[2] V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že má za to, že kasační stížnost je přijatelná,
neboť městský soud zcela nesprávně posoudil otázku, zda se žalovaný dostatečně zabýval tím,
zda došlo v zemi původu stěžovatele ke změně situace, která by mohla mít vliv na posouzení
jeho opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Poukazuje na rozsudek rozšířeného senátu NSS
č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, ze dne 6. 12. 2012, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval požadavky
kladenými na rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení o opakovaných žádostech o mezinárodní
ochranu. Dle stěžovatele pro vyhodnocení toho, zda nedošlo k podstatným změnám okolností
vztahujícím se k možnému pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo §14a zákona
o azylu, je zapotřebí vážit rovněž to, zda nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu
stěžovatele, která by mohla založit opodstatněnost nové žádosti. Výše citovaný rozsudek NSS
žalovaný zjevně nerespektoval a touto otázkou se nezabýval. Stěžovatel nesouhlasí s městským
soudem, v tom že se „žalovaný situací ve Vietnamu nepochybně zabýval, protože ve svém rozhodnutí vycházel
ze zpráv o této zemi, avšak na str. 4 napadeného rozhodnutí konstatoval, že žalobcem uvedené skutečnosti
se netýkají změny situace v zemi původu.“ Úkolem žalovaného dle stěžovatele je jednoznačně
vypořádat otázku, zda ve vlasti stěžovatele od jeho poslední žádosti došlo či nedošlo
k podstatným změnám. Vypořádání stěžovatelových tvrzení je sice rovněž podstatnou částí
rozhodnutí, samo o sobě ovšem nenaplňuje postuláty formulované Nejvyšším správním soudem
v citovaném rozsudku rozšířeného senátu. Stěžovatel odkazuje rovněž na rozsudek NSS ze dne
3. 10. 2017, č. j. 9 Azs 185/2017 – 38, v němž se mimo jiné uvádí: „Ve všech těchto případech je třeba
trvat na tom, aby ministerstvo zdůvodnilo jednak svůj závěr, že cizinec ve své žádosti neuvedl relevantní důvody,
které nemohl uplatnit v předchozích žádostech, jednak, že v zemi jeho původu nedošlo k podstatným změnám,
které by mohly mít vliv na případné udělení mezinárodní ochrany.“ Dle stěžovatele nemůže proto
rozhodnutí žalovaného pro absenci takového vyjádření obstát, a to bez ohledu na to,
že se stěžovatel sám ve své žádosti ke změnám ve Vietnamu nevyjádřil.
[3] Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou, konstatuje, že jak jeho rozhodnutí,
tak rozsudek městského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy; plně odkázal
na správní spis, zejména pak na vlastní podání stěžovatele. Dle jeho názoru nenastaly žádné nové
skutečnosti, které by odůvodňovaly aplikaci jiného ustanovení než §25 písm. i) zákona o azylu.
Navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
[4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému
je podání kasační stížnosti přípustné, stěžovatel je zastoupen advokátem (§102 a násl. s. ř. s.).
[5] Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí mezinárodní ochrany, v souladu s §104a
s. ř. s. soud se dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou. Pro vymezení
institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního, soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil.
[6] Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil následující pro věc rozhodné skutečnosti. Stěžovatel
podal dne 17. 9. 2013 první žádost o udělení mezinárodní ochrany; rozhodnutím žalovaného
ze dne 5. 11. 2013 bylo rozhodnuto, že se mu mezinárodní ochrana neuděluje; toto rozhodnutí
napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2015,
č. j. 49 Az 76/2013 - 42, zamítl. Kasační stížnost podanou proti tomuto rozsudku Nejvyšší
správní soud usnesením ze dne 26. 11. 2015, č. j. 7 Azs 270/2015 – 20, odmítl pro nepřijatelnost.
[7] Stěžovatel v průběhu prvního řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že v České
republice pobývá již od roku 2008, kdy přijel kvůli práci, a v případě návratu do Vietnamu
se obává tíživé ekonomické situace spočívající v nezaměstnanosti a ztrátě podpory rodiny.
Ve Vietnamu neměl nikdy potíže se státními orgány a neměl ani potíže, které by souvisely s jeho
rasou, národností, pohlavím nebo náboženským přesvědčením. Svůj zdravotní stav označil jako
dobrý. O mezinárodní ochranu požádal v roce 2013 poté, co mu bylo zrušeno pobytové
povolení, a následně byl zadržen Policií České republiky, která jej o této možnosti informovala.
Důvodem jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla, jak vyplynulo z jeho výpovědi, snaha
zůstat na území České republiky, neboť zde žije již řadu let a i nadále se zde hodlá věnovat
výdělečné činnosti.
[8] V pohovoru v rámci opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 2. 6. 2016
stěžovatel uvedl, že u něj nedošlo od jeho předchozí žádosti k žádné změně, rovněž uvedl,
že ve Vietnamu mu vznikl v souvislosti s vyřizováním víza velký dluh, který roste s úrokem
a který nesplácí. V případě návratu do vlasti by ho proto věřitelé mohli ohrozit na životě;
opakovaně mu volali, několikrát s nimi mluvil, ale později jim už nebral telefon. Dále uvedl,
že do 27. 5. 2016 měl platný výjezdní příkaz, načež opakovaně požádal o udělení mezinárodní
ochrany, protože se mu v České republice líbí, chce tady zůstat a podnikat a založit si zde rodinu.
V případě návratu do Vietnamu nemá kde bydlet ani pracovat. Jiné skutečnosti neuvedl.
[9] Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že vycházel z výpovědi stěžovatele
a ze spisového materiálu vedeného v rámci předchozí žádosti a dále z informací, které shromáždil
ohledně politické a bezpečnostní situace ve Vietnamu, konkr. z Informace MZV ze dne
26. 5. 2015, Zprávy Human Rights Watch 2016 ze dne 27. 1. 2016, Zprávy Freedom House
ze dne 28. 1. 2015 „Svoboda ve světě 2015“, Výroční zprávy Amnesty International 2015/2016
ze dne 24. 2. 2016 a ze Zprávy mezinárodní organizace pro migraci IOM z října 2015 ze dne
25. 5. 2016. K posouzení opakované žádosti konstatoval, že stěžovatel uvedl naprosto stejné
motivy svého odchodu z vlasti a neochoty vrátit se do Vietnamu, jako uváděl v průběhu
správního řízení o jeho první žádosti. Ohledně údajně nové skutečnosti uvedené stěžovatelem -
že návratu do vlasti se obává, jelikož dluží peníze za cestu do ČR - na základě které požaduje
opětovné meritorní posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, žalovaný konstatoval,
že tato skutečnost byla stěžovateli objektivně známa už v průběhu první žádosti a měl možnost
i povinnost ji za účelem posouzení žádosti uvést již tehdy, pokud ji považoval za natolik
závažnou; je tedy pouze důsledkem jeho vlastního zavinění, že tato skutečnost nebyla předmětem
posouzení již v předchozím řízení. Žalovaný rovněž podotkl, že stěžovatel opustil svoji vlast
již v roce 2008, právě tehdy si peníze půjčil, poprvé požádal o mezinárodní ochranu v roce 2013
a o tvrzeném dluhu se nezmiňoval ani o svých obavách z jeho vymáhání, a to přesto,
že si nepochybně této hrozby byl vědom již v době, kdy si peníze půjčoval. Žalovaný proto toto
tvrzení vzal za účelové; konstatoval rovněž, že uváděná nová skutečnost se netýká změny situace
v zemi jeho původu, důvodů odchodu z vlasti ani stěžovatelem prezentovaných problémů, které
tam měl mít a pro něž by měl mít obavy svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma dle §14a zákona
o azylu. Žalovaný proto žádost stěžovatele shledal nepřípustnou dle §10a písm. e) zákona
o azylu, a dle §25 písm. i) zákona o azylu řízení zastavil.
[10] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, ve které namítal pouze to,
že se žalovaný nezabýval tím, zda nedošlo v zemi jeho původu ke změně situace, která by mohla
zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení azylu, odkázal na rozsudek rozšířeného
senátu NSS č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, ze dne 6. 12. 2012, z něhož cituje, dále na rozsudek NSS
č. j. 9 Azs 185/2017 – 38, ze dne 3. 10. 2017; jeho žaloba je fakticky totožná s nyní podanou
kasační stížností.
[11] Městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Odkázal na rozsudek NSS ze dne
7. 12. 2005, č. j. 4Azs 151/2005 – 86, v němž se mimo jiné uvádí: „Zatímco důkazní břemeno může
v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní
orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná.
Žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů.
V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní
orgán jeho žádost posoudí.“ Dále konstatoval, že v azylovém řízení stíhá žadatele břemeno tvrzení
a žalovaný má povinnost přezkoumávat žádost o udělení mezinárodní ochrany optikou těchto
uvedených tvrzení. Dle městského soudu stěžovatelem uvedené skutečnosti se netýkají změn
v jeho vlasti, obavy z věřitelů; tak, jak je obecně formuloval, se mohou vyskytnout kdekoliv
na světě bez ohledu na poměry v zemi původu. Z napadeného rozhodnutí jakož i ze spisu
žalovaného, v němž jsou založeny aktuální informace o situaci v zemi původu, městský soud
dospěl k závěru, že žalovaný se situací ve Vietnamu nepochybně zabýval a rovněž posoudil
povahu stěžovatelem nyní tvrzené obavy z návratu do vlasti.
[12] Institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování
či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout
případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele,
a které nemohl bez vlastní viny uplatnit během předchozího řízení. Zpravidla se přitom
bude jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo v důsledku plynutí času. Jako takové lze
připomenout např. změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě
žadatele.
[13] Z dikce §10a písm. e) zákona o azylu lze přitom dovodit nutnost kumulativního splnění
dvou podmínek pro to, aby bylo možné opakovanou žádost věcně projednat:1) je nutno uvést
nové skutečnosti nebo zjištění, 2) musí se přitom jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež
nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení. Za nové skutečnosti nebo
zjištění je pak ve smyslu procedurální směrnice nutno považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti
nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního
postavení žadatele. Ostatně v jiných případech by nové správní řízení pozbývalo jakéhokoli
smyslu, protože jeho výsledek by byl předem daný a ve svém důsledku by takové správní řízení
nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti vnímaným jakožto dosahování žádoucích
výsledků s co nejmenšími možnými náklady. Ve vztahu k druhé z uvedených podmínek je třeba
vyjít z toho, že v rámci azylového řízení existují dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení
a břemeno důkazní. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2005,
č. j. 4 Azs 151/2005 - 86, (dostupný z http://www.nssoud.cz) „zatímco důkazní břemeno může
v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní
orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná.
Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých
důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých
poté správní orgán jeho žádost posoudí.“ Proto pokud žadatel neuvedl všechny důvody své žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu, a nelze
akceptovat, že by toto neunesení břemena tvrzení mohl zhojit pomocí podání opakované žádosti
o udělení mezinárodní ochrany.
[14] Lze tak uzavřít, že §10a písm. e) zákona o azylu představuje jistý filtr, jehož
prostřednictvím je možné propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení mezinárodní
ochrany již jednou rozhodnutou věc. Jedná se přitom o výjimku, kterou je třeba vykládat
restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném
právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté,
tzv. res iudicata, resp. v daném případě res administrata. Při opakovaném podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění obou výše uvedených podmínek,
které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést
k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo
k účelovému podávání opakovaných žádostí tak, jako tomu svědčí skutkové okolnosti
projednávané věci.
[15] Nejvyšší správní soud opakovaně uvedl, že pokud žadatel neuvede všechny důvody
své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze k jeho tíži
a nelze akceptovat, že by neunesení břemene tvrzení mohl zhojit pomocí podání opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany (srov. např. rozsudek sp. zn. 4 Azs 151/2005,
5 Azs 50/2003, 5 Azs 24/2003, 1 Azs 23/2003, etc). Nejvyšší správní soud souhlasí
s hodnocením žalovaného stran tvrzené „nové skutečnosti“ – obavy z vymáhání dluhu.
Jak správně žalovaný konstatoval, nejednalo se o skutečnost novou, kterou by stěžovatel nemohl
uplatnit v předchozím řízení, tvrzený dluh vznikl v souvislosti s vycestováním stěžovatele
z Vietnamu již v roce 2008, stěžovatel nadto neuvedl nic konkrétního, co by uplynutím času
alespoň nasvědčovalo např. intenzitě možného vyhrožování (skutečnost závažnou).
[16] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem v posouzení situace, resp. její
případné změny v zemi původu stěžovatele. Dovolává-li se stěžovatel citované judikatury
zdejšího soudu, je nutno konstatovat, že postup žalovaného, potažmo městského soudu s ní není
v rozporu. Z rozhodnutí žalovaného, byť výslovně v rozhodnutí neuvádí, že se případnou
změnou situace v zemi původu zabýval, je zcela zřejmé, že tak učinil; vycházel z aktuálních zpráv,
které v rozhodnutí uvedl a které jsou rovněž obsahem spisu; stěžovatel se s nimi měl příležitost
seznámit, což učinil a žádné námitky nevznesl či nežádal jejich doplnění. Z uvedených informací
nevyplývá žádná změna v oblasti dodržování lidských práv či v politické situaci v zemi,
která by odůvodňovala opětovné posouzení žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu. Nadto
Nejvyšší správní soud musí dodat, že pokud stěžovatel argumentuje rozsudkem sp. zn.
9 Azs 185/2017, nečiní tak zcela přiléhavě, neboť v tam projednávané věci se jednalo o žadatele,
jehož zemí původu, do které měl být navrácen, byla Ukrajina; je přitom všeobecně známo,
že politická situace, jakož i stav dodržování lidských práv v této zemi, se neustále mění; na její
podrobné posuzování v případě každého žadatele o poskytnutí mezinárodní ochrany jsou proto
kladeny vyšší nároky.
[17] Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatele uzavírá, že žalovaný i městský soud
se možnými změnami situace v zemi původu zabývali, jejich rozhodnutí spolu se správním
spisem poskytují dostatečnou oporu pro posouzení žádosti jako nepřípustné.
[18] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost
stěžovatele odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[19] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[20] Stěžovateli byl již pro řízení před městským soudem ustanoven zástupem advokát; podle
§35 odst. 9 s. ř. s. platí v takovém případě její odměnu včetně hotových výdajů stát. Podle §7,
§9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (advokátní tarif) náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (písemné
podání ve věci samé) ve výši 3100 Kč a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náhrada hotových
výdajů za jeden úkon ve výši 300 Kč. Celková částka odměny proto činí 3400 Kč. Vzhledem
k tomu, že ustanovený advokát je plátcem DPH, zvyšuje se odměna dle §14a advokátního tarifu
o daň ve výši 714 Kč, celkem tedy činí odměna advokáta 4114 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2018
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu