ECLI:CZ:NSS:2018:7.ADS.419.2018:24
sp. zn. 7 Ads 419/2018 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: L. Š., zastoupena
JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018,
č. j. 48 Ad 14/2017 - 25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 48 Ad 14/2017 - 25,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žádostí ze dne 29. 8. 2016 se žalobkyně domáhala přiznání příplatku k sirotčímu důchodu
dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„rehabilitační zákon“) za dobu, po kterou byl její otec neoprávněně omezen na osobní
svobodě. K žádosti přiložila usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 6. 2016,
č. j. 25 Nt 2202/2016 - 10, dle něhož byl její otec dle §33 odst. 2 rehabilitačního zákona účasten
rehabilitace, neboť byl v souvislosti s trestným činem uvedeným v §2 odst. 1 písm. c) tohoto
zákona nezákonně zbaven osobní svobody tím, že byl dne 15. 5. 1953 násilně vystěhován
ze svého domova v Ch. čp. X (dále jen „usnesení okresního soudu“).
[2] Žalovaná žádost žalobkyně rozhodnutím ze dne 25. 11. 2016, č. j. X, zamítla. Dospěla
k závěru, že nebyly splněny podmínky §25 rehabilitačního zákona, neboť rehabilitovaná osoba
nevykonávala trest odnětí svobody nebo vazbu. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně
námitky, které žalovaná rozhodnutím ze dne 21. 3. 2017, č. j. X, zamítla.
II.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované o námitkách žalobou u Krajského soudu v Praze
(dále jen „krajský soud“), který rozhodnutí žalované v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil a věc jí
vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že podle §33 odst. 2 rehabilitačního zákona se ustanovení tohoto
zákona užijí obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody
nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 a 4 v období od 25. 2. 1948
do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle
dříve platných předpisů. Ve smyslu §25 odst. 7 téhož zákona pak může poškozený žádat, aby mu
byly poskytnuty měsíční příplatky k důchodu za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí
svobody, přičemž citované ustanovení se použije obdobně pro úpravu výše důchodu, ze které byl
vyměřen sirotčí důchod. Předmětem tohoto řízení není posouzení, zda otec žalobkyně splňuje
podmínky rehabilitačního zákona, neboť o jeho účasti na rehabilitaci již bylo rozhodnuto
usnesením okresního soudu. Dle §52 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), soud z takového rozhodnutí vychází. To krajský
soud učinil, neboť považuje výklad §33 odst. 2 rehabilitačního zákona provedený okresním
soudem za správný. Žalované naopak nepřísluší přehodnocovat závěry vyslovené v usnesení
okresního soudu ohledně naplnění podmínek pro soudní rehabilitaci, neboť je tímto
rozhodnutím dle §57 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, vázána. Pokud se v §33 odst. 2 rehabilitačního zákona uvádí, že ustanovení tohoto
zákona se užije obdobně i k odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody, pak je třeba
za dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §25 odst. 7 zákona obdobně považovat
i dobu nezákonného zbavení osobní svobody, což je v případě otce žalobkyně doba, po kterou
byl násilně vystěhován ze svého domova (od 15. 5. 1953 do 21. 4. 1955). Otázka jeho věku
v době násilného vystěhování není pro posouzení nároků rozhodující. Žalobkyně prokázala účast
svého otce na rehabilitaci, a má tedy nárok i na odškodnění. Tento výklad je v souladu
s principem favoris rehabilitationis, zdůrazňovaným Ústavním soudem.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Poukázala na to, že odškodnění
osob, jež byly dle usnesení příslušného soudu účastny na rehabilitaci, v důchodovém zabezpečení
je upraveno v §25 rehabilitačního zákona. Toto ustanovení umožňuje započíst dobu vazby,
výkonu trestu odnětí svobody nebo dobu, po kterou poškozený v důsledku výkonu trestu
nemohl po svém propuštění vykonávat zaměstnání, jako dobu trvání pracovního poměru.
Podkladem pro odškodnění tedy není pouze rozhodnutí o tom, že občan je účasten soudní
rehabilitace, ale též potvrzení o délce vykonané vazby a trestu.
[5] Účelem §33 odst. 2 rehabilitačního zákona je vztáhnout rehabilitaci i na osoby, které byly
umístěny do vazební věznice, aniž by byly odsouzeny nebo u nich vůbec bylo zahájeno trestní
stíhání, nebo jež byly nezákonně zbaveny majetku, a neexistuje tedy rozhodnutí, které by uvádělo,
že k faktickému uvěznění došlo právě pro trestný čin vyjmenovaný v §2 a 4 zákona . Podstata
nezákonnosti zbavení osobní svobody dle tohoto ustanovení tedy nespočívá v pouhé nezákonné
perzekuci, ale v tom, že osoba byla zbavena osobní svobody pro vyjmenovaný trestný čin. Zákon
jednoznačně spojil nároky v důchodové oblasti s dobou vazby a výkonu trestu odnětí svobody.
Krajský soud vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2887/14,
který se však týkal skutkově zcela odlišného případu osoby, která zemřela ve vězení, aniž by byla
oficiálně vězněna. Okresní soud v Jičíně postavil toto nezákonné zbavení osobní svobody a úmrtí
ve věznici bezdůvodně na roveň nucenému vysídlení otce žalobkyně na státní statek. Krajský
soud pak nekriticky převzal jeho závěry i pro odškodnění v důchodové oblasti. V případě otce
žalobkyně přitom nedošlo k uvěznění či k trestnímu stíhání, neboť k datu 15. 5. 1953 měl necelé
2 roky. Vzhledem k tomu nemohl být ani nijak poškozen v důchodové oblasti. Zákonodárce
nezamýšlel rehabilitovat v důchodové oblasti i osoby, které byly nuceně vystěhovány. Výklad
přijatý krajský soudem by vedl k problematickým následkům, např. při stanovení délky období
nároku na příplatek k důchodu, pokud by nucené vystěhování trvalo až do roku 1989 nebo
v případě vystěhování blízkých příbuzných vězněných osob z obecních bytů. Nadto by se právní
úprava v §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stala obsoletní.
[6] Stěžovatelka nezpochybňuje usnesení okresního soudu. Avšak s jeho vydáním nelze spojit
automatický nárok na odškodnění v oblasti důchodového zabezpečení. Za tímto účelem je třeba
prokázat dobu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, což se v posuzované věci nestalo.
Obsahem principu favoris rehabilitationis není odškodnění všech křivd a přiznání nároků, jež nemají
oporu v zákoně, ale to, aby bylo v případě pochybností rozhodnuto ve prospěch rehabilitace.
[7] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek.
IV.
[8] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se na jejího otce ve smyslu usnesení
okresního soudu vztahuje rehabilitační zákon v otázce rehabilitace i odškodnění. Pro jeho aplikaci
není rozhodný věk poškozeného, ale fakt, že byl ve vymezeném období nezákonně perzekuován.
Zpochybňováním práva na odškodnění stěžovatelka postupuje v rozporu s nálezem Ústavního
soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2366/07. Ustanovení §33 odst. 2 rehabilitačního zákona se vztahuje
na jakékoliv zbavení osobní svobody, tj. nejen na vazbu a výkon trestu, ale i na ostatní formy jako
např. násilné zadržování v psychiatrické léčebně. Předmětem žaloby byl toliko nárok žalobkyně,
dopady výkladu krajského soudu na jiné osoby jsou proto irelevantní. V případě žalobkyně byla
naplněna i podmínka „souvislosti“ s §2 a 4 rehabilitačního zákona, konkrétně šlo o §136 zákona
č. 86/1950 Sb. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Předmětem sporu je otázka, zda lze žalobkyni na základě nuceného vystěhování jejího otce
z rodného domu v období od 15. 5. 1953 do 21. 4. 1955 přiznat měsíční příplatky k sirotčímu
důchodu ve smyslu §25 odst. 7 a 8 rehabilitačního zákona.
[12] Aby mohl Nejvyšší správní soud na tuto otázku odpovědět, je třeba nejprve vyjasnit,
zda rozhodnutí příslušného soudu deklarující, že určitá osoba byla účastna rehabilitace dle §33
odst. 2 rehabilitačního zákona, bez dalšího představuje rozhodnutí ve smyslu §25 tohoto zákona
zakládající nárok na příplatek k důchodu, nebo si správní orgány a správní soudy mohou o vzniku
nároku učinit úsudek samostatně bez ohledu na existenci takového rozhodnutí.
[13] V této souvislosti je zásadní, že okresní soud rozhodl o účasti otce žalobkyně na soudní
rehabilitaci usnesením vydaným per analogiam dle §33 odst. 2 rehabilitačního zákona. Vyslovil
přitom, že vystěhování otce žalobkyně s rodinou lze považovat za určité dočasné zbavení osobní
svobody, neboť byli zbaveni možnosti volného pohybu, nemohli sami o své vůli obývat rodinný
dům, nemohli změnit místo pobytu a byla omezena rovněž jejich možnost setkávání s určitými
osobami, a to v návaznosti na trestní stíhání dědečka žalobkyně. Dle něj tak došlo k naplnění
základních pojmových znaků zbavení osobní svobody, jak předpokládá §33 odst. 2
rehabilitačního zákona. Jinými slovy, okresní soud shledal pouze splnění podmínek pro vydání
rozhodnutí o účasti otce žalobkyně na soudní rehabilitaci per analogiam. Z jeho rozhodnutí však
nevyplývají žádné další právní důsledky týkající se nároku na příplatek k důchodu. Existence
tohoto usnesení proto nezbavuje soud ve správním soudnictví povinnosti posoudit, zda jsou
podmínky pro vznik nároku žalobkyně na příplatek k důchodu splněny.
[14] Tyto podmínky upravuje §25 odst. 7 rehabilitačního zákona následovně: Poškozený může
žádat, aby mu byly místo nároků vyplývajících z ustanovení předchozích odstavců poskytnuty měsíční příplatky
k důchodu v částce:
a) 20 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody, ve kterém poškozený konal práce za zvlášť
obtížných pracovních podmínek, které by odůvodňovaly jejich posuzování jako zaměstnání I. nebo II. pracovní
kategorie,
b) 15 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody v ostatních případech.
[15] Ve smyslu §25 odst. 8 tohoto zákona se uvedený příplatek promítne i do výše důchodu,
z níž byl vyměřen sirotčí důchod a do poskytování příplatků k tomuto důchodu.
[16] Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro vznik nároku na příplatek k sirotčímu důchodu
nepostačuje usnesení o soudní rehabilitaci vydané per analogiam dle §33 odst. 2 rehabilitačního
zákona. Aby mohl být tento nárok přiznán, muselo by jít o poškozeného, který byl v rozhodnou
dobu umístěn do vazby či vykonával trest odnětí svobody. Dle krajského soudu je třeba za dobu
vazby a výkonu trestu odnětí svobody obdobně považovat i dobu, po kterou byl otec žalobkyně
násilně vystěhován z jeho domova. Je totiž třeba postupovat v souladu s principem favoris
rehabilitationis. Tento závěr nepovažuje Nejvyšší správní soud za správný.
[17] Nejvyšší správní soud si je dobře vědom judikatury Ústavního soudu týkající se soudních
rehabilitací, která stojí pevně na stanovisku, že rozhodování o nápravě křivd nesmí působit další
újmu, a proto je třeba v těchto řízeních přistupovat k předmětu řízení i jeho účastníkům nadmíru
citlivě, bez lpění na striktním formalismu, který by ve výsledku takovou újmu představoval.
Na druhé straně však nelze zcela přehlížet kritéria stanovená rehabilitačním zákonem k přiznání
nároku na odškodnění.
[18] Rehabilitační zákon předpokládá ve všech způsobech rehabilitace odsouzení pro určitý
trestný čin (srov. §1 zákona, jenž jako účel soudní rehabilitace vymezil „zrušit odsuzující soudní
rozhodnutí“). Výjimky z tohoto pravidla jsou upraveny v §33 zákona. V jeho prvém odstavci je
pamatováno na případy, kdy bylo trestní stíhání pro některý z činů uvedených v §2 a §4
zastaveno nebo přerušeno. Dle druhého odstavce se ustanovení tohoto zákona užije obdobně
k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy
uvedenými v §2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud
nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Ustanovení §27 se užije obdobně. Citované
ustanovení představuje jistou modifikaci požadavku existence pravomocného odsuzujícího
rozsudku, když umožňuje přiznat účastenství na soudní rehabilitaci i těm osobám, které byly
v tomto období nezákonně zbaveny osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy
uvedenými v §2 a 4, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění
podle dříve platných předpisů. Ze smyslu i koncepce rehabilitačního zákona je nicméně zřejmé,
že za poškozenou osobu se pro účely tohoto zákona považuje pouze osoba, která byla za trestné
činy vymezené v §2 a 4 citovaného zákona vězněna nebo byla vystavena takové represi ze strany
státních orgánů, kterou lze z hlediska její intenzity přirovnat k výkonu trestu odnětí svobody
(jednalo se zejména o zadržení, zatčení, vzetí do vazby, anebo zařazení do tábora nucené práce
podle zákona č. 247/1948 Sb., viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 1995, sp. zn.
Tzn 7/95). Celý rehabilitační zákon zjevně dopadá pouze na osoby, které byly potrestány
za spáchání skutků, v nichž byly tehdy spatřovány trestné činy uvedené v §2 a 4 tohoto zákona.
Pokud by se měla soudní rehabilitace týkat i dalších osob, nepochybně by byla tato skutečnost
v zákoně výslovně upravena. Rozšíření okruhu poškozených nelze dovozovat z §33 odst. 2
rehabilitačního zákona, jenž toliko dodává, že soudní rehabilitace přichází v úvahu i tehdy, pokud
trestní stíhání nebylo ani zahájeno, ale ke zbavení osobní svobody či majetku došlo. Nepochybně
se totiž stále musí jednat o osobu, která se měla dopustit jednání, v němž byl spatřován některý
z trestných činů vyjmenovaných v §2 a 4 zákona. Odškodnění dle rehabilitačního zákona tedy
nedopadá na případy, kdy osoba blízká poškozenému (popř. i osoba jiná) utrpěla újmu
v souvislosti s represí proti němu.
[19] Oporu pro výše uvedené poskytuje i judikatura Ústavního soudu. Situace žalobkyně (resp.
jejího otce) je totiž do určité míry srovnatelná s věcí, kterou řešil Ústavní soud v usnesení ze dne
23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 3104/12. V uvedené věci se stěžovatelka domáhala přiznání statusu
poškozené osoby dle §33 odst. 2 rehabilitačního zákona, protože v době od 1. 12. 1951
do 26. 6. 1954 byla umístěna do dětského domova v souvislosti s tím, že její matka byla nejprve
vzata do vazby a poté umístěna do psychiatrické léčebny, jelikož byla stíhána pro trestný čin
ohrožení jednotného hospodářského plánu podle §135 a §136 zákona č. 86/1950 Sb. Civilní
soudy dovodily, že rehabilitační zákon nelze vykládat natolik široce, aby umístění dítěte stíhané
osoby v dětském domově, resp. omezené na svobodě, bylo považováno za omezení svobody
ve smyslu §33 odst. 2 tohoto zákona. Ústavní soud jejich závěr potvrdil, když k věci uvedl:
„Je zřejmé, že dané ustanovení cílí toliko na ty osoby, vůči kterým byla represe namířena přímo, to jest proti těm,
kteří byli ze spáchání předmětných deliktů podezřelí a byli na svém majetku či osobní svobodě omezeni. Dané
ustanovení však nedopadá na případy, kdy osoba blízká poškozenému (popř. i osoba jiná) utrpěla v souvislosti
s represí proti němu újmu, expressis verbis, na ty případy, kdy souvislost s trestnými činy uvedenými v §2 a 4
zákona o soudní rehabilitaci v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 je spatřována v činech nebo v hodnocení
jiného a odvozována od nich. "Souvislostí" tak nelze rozumět jakoukoli, byť i sebemenší souvislost, nýbrž pouze
souvislost mezi určitým jednáním stíhaného a jeho pronásledováním projevujícím se v konkrétní formě, a nikoli
tedy souvislost mezi jednáním a stíháním jedné osoby na jedné straně a důsledky z toho vyplývajícími pro druhé
osoby na straně druhé. Takto široce, extenzivně pojatý výklad ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.,
který ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nabízí, však není namístě, jelikož jím ve skutečnosti dochází k derivaci,
apropriaci represe z poškozeného na toho, vůči němuž nebyla cíleně uplatňována, byť k jisté újmě v příčinné
souvislosti s omezením osobní svobody nebo majetku poškozeného mohlo dojít. Soudy nepochybily, pakliže návrh
stěžovatelky na vyslovení účasti na soudní rehabilitaci zamítly, neboť okruh poškozených osob, ač výslovně
zákonem nespecifikovaný, lze bezpečně dovodit ze vzájemného prolínání jednotlivých zákonných ustanovení
i smyslu a účelu samotného rehabilitačního předpisu.“ (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne
10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 3689/16). Ač usnesení Ústavního soudu nejsou považována
za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná (srov. nález ze dne
13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05), argumentační přesvědčivost v nich obsažených závěrů
přetrvává. Nedopadá-li tedy §33 odst. 2 rehabilitačního zákona dle citovaného usnesení
Ústavního soudu na osoby, které nebyly přímo postihovány pro spáchání trestných činů
uvedených v §2 a 4 tohoto zákona, tím méně lze takovou osobu považovat za poškozeného
pro účely §25 odst. 7 tohoto zákona.
[20] Jelikož otec žalobkyně nebyl násilně vystěhován z domova proto, že by byl trestně stíhán
pro některý z trestných činů vyjmenovaných v §2 a 4 citovaného zákona, či že by snad byl
z jejich spáchání podezřelý, ale proto, že pro některé z nich byli stíháni jeho rodiče, nelze ho
pro účely existence nároků vyplývajících z §25 rehabilitačního zákona pokládat za poškozeného.
I přes nespornou obtížnost nastalé situace pro předky žalobkyně, kteří se nemohli zdržovat
ve svém vlastním bydlišti, nelze klást postavení jejího otce na roveň výkonu vazby nebo trestu
odnětí svobody ve smyslu §25 odst. 7 rehabilitačního zákona. V uplynulém období, zejména pak
v padesátých letech, byla řada občanů tehdejšího Československa vystavena represím
a nespravedlnostem ze strany státních orgánů. Nápravy všech těchto křivd objektivně nelze zcela
dosáhnout. Proto i rehabilitační zákon umožňuje rehabilitaci a odškodnění alespoň těch osob,
jejichž práva a svobody byly porušeny tím nejzávažnějším způsobem.
[21] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného shledal kasační stížnost důvodnou,
a proto mu nezbylo, než zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit zpět k dalšímu řízení.
[22] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o stěžovatelčině návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu