ECLI:CZ:NSS:2018:7.ADS.89.2018:23
sp. zn. 7 Ads 89/2018 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: JUDr. A. J., proti
žalovanému: Český úřad zeměměřický a katastrální, se sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2018,
č. j. 3 Ad 13/2016 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 3. 12. 2015 podal žalobce žádost o poskytnutí služebního volna podle §1 nařízení
vlády č. 135/2015 Sb., o dalších překážkách ve státní službě, za které přísluší státnímu
zaměstnanci plat (dále jen „nařízení vlády“) z důvodu uvedeného pod bodem 4 písm. c) přílohy
nařízení vlády - zařízení osobních záležitostí na den 17. 12. 2015. Katastrální úřad pro hlavní
město Prahu (dále jen „služební orgán“) přípisem ze dne 7. 12. 2015 podle §45 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) žalobce vyzval
k odstranění nedostatků žádosti. Dne 17. 12. 2015 služební orgán usnesením č. j. KÚ-
12738/2015-100-1001-3, správní řízení o žádosti zastavil, neboť žalobce na výzvu nereagoval,
vytýkané nedostatky žádosti neodstranil a žádost nedoplnil.
[2] Proti usnesení služebního orgánu ze dne 17. 12. 2015, č. j. KÚ-12738/2015-100-1001-3,
podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 4. 2016, č. j. ČÚZK-00930-
4/2016-12 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl.
II.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze v záhlaví
uvedeným rozsudkem zamítl.
[4] Městský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ani usnesení o zastavení
správního řízení o žádosti žalobce netrpí vadami, jež by způsobovaly jeho nicotnost. Žalovaný
se řádně vypořádal se všemi námitkami žalobce směřujícími proti tomu, že o žádosti bylo vedeno
správní řízení. Služební orgán byl povinen rozhodnout o tom, zda žalobci na základě podané
žádosti, jejích příloh a v souladu s právní úpravou vzniká nárok na udělení služebního volna.
Nárok na služební volno je sice státnímu zaměstnanci garantován přímo nařízením vlády, to však
neznamená, že vzniká bez dalšího. Je nezbytné o služební volno požádat (je-li překážka ve službě
předem známa). Zaměstnavatel poté posoudí povahu překážky a rozhodne, zda zaměstnanci
služební volno udělí. Rozhoduje tedy o právech a povinnostech státního zaměstnance, přičemž
na poskytování tohoto typu volna se neuplatní výluka v §159 odst. 2 zákona č. 234/2014 Sb.,
o státní službě, v rozhodném znění, (dále jen „služební zákon“). Služební orgán tedy správně
postupoval dle správního řádu. Jelikož žádost žalobce neobsahovala žádný konkrétní důvod
a tento nedostatek nebyl odstraněn ani na výzvu služebního orgánu, neznal služební orgán důvod
žádosti. Pouhý odkaz žalobce na ustanovení nařízení vlády byl v tomto ohledu nedostačující.
Služební orgán musí zjišťovat, zda právní skutečnost označená jako jiná osobní překážka v práci,
je skutečně právní skutečností, která brání výkonu služby a je tedy překážkou v práci. Osobní
záležitosti, které lze vyřídit mimo služební dobu aktivního výkonu služby, nemají charakter
překážky ve službě. Žalobce měl v souladu s §206 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) povinnost sdělit a doložit služebnímu
orgánu, o jakou překážku ve státní službě se jedná, aby mohl služební orgán posoudit,
zda se jedná o záležitost, již nelze vyřídit mimo výkon služby. Správní orgán proto nepochybil,
když žalobce vyzval k doplnění žádosti. Co se týče požadavků uvedených v této výzvě, městský
soud shledal jako legitimní požadavek služebního orgánu na předložení dokladu, ze kterého
by byl patrný důvod čerpání služebního volna i požadavek na sdělení, že se jedná o překážku
v práci, která nemůže být vykonána mimo služební dobu, a požadavek na prohlášení
o informovaném souhlasu přímého nadřízeného. Naproti tomu nebylo lze po žalobci požadovat
informaci o tom, zda a jakým způsobem bude zajištěna jeho práce v době nepřítomnosti.
Tato část výzvy však mohla mít pouhý informativní charakter. Přestože správní orgány neuvedly,
na základě jakých ustanovení byl žalobce povinen požadované informace doložit, nejedná
se o důvod pro zrušení správních rozhodnutí. Přestože požadavky nevyplývají výslovně
z konkrétních ustanovení zákonných či podzákonných předpisů, mají základ ve služebním zákoně
a zákoníku práce. Skutečnost, že služební orgán správní řízení zastavil až v den, na který žalobce
žádal o služební volno, nezakládá zkrácení práva žalobce na odvolání. Služební orgán totiž
nerozhodoval o zamítnutí žádosti, ale zastavil řízení o ní. Pokud žalobci vznikla nějaká újma, byla
způsobena jeho vlastní nečinností.
III.
[5] Proti výše uvedenému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
[6] Dle stěžovatele je pro posouzení věci zásadní, na základě jakých konkrétních zákonných,
podzákonných či služebních předpisů jej služební orgán vyzval k doplnění 4 náležitostí žádosti.
Městský soud pochybil, když některé požadavky subsumoval pod zákonná ustanovení,
z nichž takové povinnosti nevyplývají, a u ostatních požadavků ani žádná ustanovení neoznačil.
Ve správním řízení nebyly dány důvody k doplnění žádosti a postupem správních orgánů došlo
k porušení zásady zákonnosti i ústavněprávních principů.
[7] Požadavek na předložení dokladu, ze kterého bude patrný důvod čerpání volna, nelze
dovodit z §206 odst. 2 zákoníku práce. Uvedené ustanovení ukládá pouze obecnou povinnost
prokázat překážku zaměstnavateli, konkrétní formu prokazování (listinný doklad) ale nestanoví.
Nelze souhlasit ani s tím, že z §199 odst. 1 zákoníku práce vyplývá požadavek na sdělení,
že se jedná o překážku v práci, která nemůže být vykonána mimo služební dobu. Uvedené
ustanovení se vztahuje jen na důležité osobní překážky stanovené nařízením vlády č. 590/2006 Sb. Překážky ve službě podle nařízení vlády (135/2015 Sb.) však mají odlišný režim. Překážkou
ve službě dle nařízení vlády může být i taková záležitost, kterou lze vyřídit mimo služební dobu
(např. uzavření registrovaného partnerství podle bodu 3 přílohy nařízení vlády). Není důvod,
proč by se překážka dle bodu 4 písm. c) přílohy nařízení vlády měla řídit jinými pravidly.
Pro tento závěr neposkytuje oporu ani městským soudem uvedený §77 odst. 1 písm. o)
služebního zákona.
[8] Městský soud neuvedl žádné důvody, ze kterých by vyplývala zákonnost požadavků
služebního orgánu na uvedení, jakým způsobem a zda vůbec budou zajištěny činnosti vyplývající
z náplně práce stěžovatele, a na doložení informovaného souhlasu přímého nadřízeného. Městský
soud se zabýval charakterem či racionalitou těchto požadavků, namísto toho aby zkoumal jejich
zákonnost. Rozhodnutí správních orgánů jsou nezákonná, neboť stěžovateli bylo ve správním
řízení uloženo činit něco, co zákon neukládá.
[9] Služební orgán musí rozhodnout o tom, zda je konkrétní záležitost skutečně osobní
záležitostí ve smyslu nařízení vlády. Jelikož služební orgán v rámci záměrně široké definice
(osobní záležitosti) fakticky konstruuje vlastní skutkové podstaty jím uznávaných překážek,
je otázkou, zda neporušil princip dělby moci (nemá pravomoc suplovat legislativní funkci vlády).
Rozhodnutí ve věcech poskytování služebního volna podle bodu 4 písm. c) přílohy nařízení vlády
je tak nutné považovat za nicotná pro nedostatek pravomoci.
IV.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry
městského soudu uvedenými v napadeném rozsudku, který současně považuje za souladný
s právními předpisy.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku spatřuje stěžovatel v tom, že městský soud stejně jako správní orgány dovozoval
povinnost stěžovatele doplnit žádost z ustanovení zákona, ze kterých tato povinnost vůbec
nevyplývá. V případě požadavků služebního orgánu na uvedení, jakým způsobem a zda vůbec
budou zajištěny činnosti vyplývající z náplně práce stěžovatele, a na doložení informovaného
souhlasu přímého nadřízeného dle stěžovatele městský soud neuvedl žádné konkrétní důvody
ani ustanovení zákona, ze kterých by vyplývala zákonnost uvedených požadavků.
[14] Městský soud v případě některých požadavků služebního orgánu uvedených ve výzvě
skutečně neoznačil žádné konkrétní ustanovení, v němž by tato povinnost byla výslovně
stanovena, nicméně jasně a srozumitelně formuloval své úvahy. Ve vztahu k požadavku
na doložení důvodu překážky a sdělení, že se jedná o překážku v práci, která nemůže být
vykonána mimo služební dobu, odkázal především na §206 odst. 2 zákoníku práce a §77
odst. 1 písm. o) služebního zákona. U zbylých dvou požadavků městský soud jasně vyjádřil,
z jakého důvodu je považuje za legitimní, a neshledal jejich nezákonnost. Úvahy městského
soudu a závěry na nich založené bezesporu přezkoumat lze. To, že stěžovatel nepovažuje
vypořádání jeho námitek za věcně správné, nelze považovat za důvod nepřezkoumatelnosti
rozsudku městského soudu. Napadený rozsudek splňuje bezezbytku kritéria přezkoumatelnosti
definovaná konstantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (viz nálezy
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS
94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75), neboť je z jeho
odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů
městský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
[15] Nezákonnost napadeného rozsudku stěžovatel spatřuje v tom, že nebyly dány zákonné
důvody pro doplnění jeho žádosti o poskytnutí služebního volna. Této námitce nemůže Nejvyšší
správní soud přisvědčit.
[16] Podstatou sporu mezi stěžovatelem a žalovaným je tedy posouzení, zda žádost stěžovatele
ze dne 3. 12. 2015 obsahovala všechny náležitosti tak, aby o ní mohl služební orgán ve správním
řízení rozhodnout, nebo vykazovala nedostatky, které stěžovatel k výzvě služebního orgánu
neodstranil a které bránily pokračování v řízení, pročež muselo být zastaveno.
[17] Pro posouzení věci je významné, že vyřízení žádosti stěžovatele o služební volno
probíhalo řádně ve správním řízení. Na rozhodování o povolení placeného služebního volna
se totiž podle služebního zákona ve znění účinném ke dni podání žádosti o poskytnutí služebního
volna (3. 12. 2015) nevztahovala výluka uvedená v §159 odst. 2. Ustanovení o řízení ve věcech
služby ani ustanovení správního řádu se dle uvedené výluky nevztahovala pouze na rozhodování
o povolení neplaceného služebního volna. Podle §160 služebního zákona pak bylo v případě
rozhodování o žádosti stěžovatele nutné postupovat podle správního řádu. Dnem podání žádosti
tedy došlo k zahájení správního řízení ve věci poskytnutí placeného služebního volna z důvodu
uvedeného v bodu 4 písm. c) přílohy nařízení vlády. Na tomto místě považuje Nejvyšší správní
soud za vhodné pro úplnost poznamenat, že zákonem č. 144/2017 Sb. byla výjimka uvedená
v §159 odst. 2 služebního zákona rozšířena na rozhodování o povolení služebního volna
bez rozlišení, zda se jedná o volno neplacené či placené.
[18] Podle §104 odst. 1 zákona o státní službě platí, že: „[p]řekážky ve službě na straně státního
zaměstnance pro důležité osobní překážky, překážky ve službě na straně státního zaměstnance z důvodu obecného
zájmu a společná ustanovení o překážkách ve službě na straně státního zaměstnance se řídí §191, 199 odst. 1
a 2, §200 až 204 a 206 zákoníku práce a nařízením vlády, kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých
osobních překážek v práci.“ Zákonodárce tedy v případě překážek ve službě na straně státního
zaměstnance odkazuje široce na právní úpravu překážek v práci na straně zaměstnance
obsaženou v zákoníku práce. Delegovaná ustanovení zákoníku práce rozlišují mezi důležitými
osobními překážkami (§191), jinými důležitými osobními překážkami (§199) a překážkami
z důvodu obecného zájmu (§200 až 204). Jako společné ustanovení pro všechny typy překážek
ve službě platí rovněž §206 zákoníku práce.
[19] Dle §206 odst. 2 zákoníku práce platí, že: „Překážku v práci je zaměstnanec povinen prokázat
zaměstnavateli. Ke splnění povinnosti podle věty první jsou právnické a fyzické osoby povinny poskytnout
zaměstnanci potřebnou součinnost“. Tato povinnost na zaměstnance logicky klade požadavek,
aby zaměstnavateli sdělil důvod čerpání služebního volna a tento, je-li to objektivně možné,
současně doložil. Za splnění této povinnosti ovšem nelze považovat to, že zaměstnanec pouze
odkáže na právní předpis, aniž by důvod čerpání služebního volna adekvátně vysvětlil.
[20] Jelikož stěžovatel ve své žádosti toliko doslovně citoval text nařízení vlády, aniž by blíže
ozřejmil avizovanou překážku ve službě, trpěla jeho žádost nedostatkem, pro který o ní služební
orgán nemohl rozhodnout. Proto jej služební orgán vyzval k odstranění nedostatků žádosti.
Cílem služebního orgánu evidentně bylo formulovat požadavky ve výzvě tak, aby stěžovatel mohl
odstranit nedostatky své žádosti a bylo možné o ní rozhodnout. Výzva tedy směřovala k doplnění
skutečností, které dle služebního orgánu byly rozhodné pro ověření, zda důvod uvedený
stěžovatelem představuje zákonem předpokládanou překážku ve státní službě. Služební orgán
poskytl tímto krokem stěžovateli prostor, aby doplnil údaje nezbytné pro posouzení důvodnosti
žádosti. Jelikož zákon ukládá zaměstnanci povinnost existenci překážky prokázat, služební orgán
nepochybil, když stěžovatele ke splnění této povinnosti v dané situaci vyzval.
[21] Služební orgán nemohl stěžovateli v tomto ohledu (notabene předem) dávat návod
a podrobně jej poučovat, co má tvrdit nebo jakým konkrétním způsobem má být jakákoliv
myslitelná překážka doložena. Použil-li proto služební orgán ve výzvě formulaci, že je nutné
žádost doplnit o „doklad, ze kterého bude patrný důvod čerpání volna“, jednalo se toliko o obecné
vyjádření požadavku na doplnění žádosti, který nelze interpretovat tak, jako učinil stěžovatel,
tj. že je nutné předložit listinný důkaz. Text výzvy přirozeně odpovídal tomu, že služební orgán
nemohl s ohledem na absenci důvodů v žádosti předvídat, proč stěžovatel služební volno
požaduje, a mohl tedy předpokládat, že tento důvod lze doložit. Byl-li důvod žádosti takového
charakteru, že nebylo možné jej doložit žádnou listinou (což ovšem nemohl služební orgán nijak
presumovat), mohl stěžovatel v tomto smyslu na výzvu služebního orgánu reagovat. To ostatně
vyplývá i z napadeného rozhodnutí, ve kterém je výslovně uvedeno, že „nelze-li překážku prokázat
písemným dokladem, lze připustit, aby předložení písemného dokladu nahradilo čestné prohlášení státního
zaměstnance“. Stěžovatel však namísto toho zaslal služebnímu orgánu urgenci na vyřízení žádosti,
opět bez bližšího ozřejmění jejího důvodu.
[22] Již z toho důvodu, že stěžovatel na výzvu služebního orgánu adekvátně nereagoval,
a tedy neprokázal existenci důležité osobní překážky ve službě, nastala podmínka pro zastavení
řízení dle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Neodstranil-li stěžovatel takto podstatnou
vadu své žádosti, nelze označit rozhodnutí služebního orgánu o zastavení řízení za nezákonné,
a to bez ohledu na to, zda služební orgán ve výzvě požadoval doložení dalších skutečností.
Předmětem soudního přezkumu totiž není důvodnost jednotlivých požadavků obsažených
ve výzvě služebního orgánu, ale zákonnost jeho rozhodnutí o zastavení řízení podle §66 odst. 1
písm. c) správního řádu.
[23] S ohledem na obsah kasačních námitek se Nejvyšší správní soud pro úplnost vyjádří
rovněž k důvodnosti a legitimitě ostatních požadavků obsažených ve výzvě služebního orgánu.
[24] Požadavek služebního orgánu na sdělení informací dokládajících nemožnost vykonání
překážky mimo pracovní dobu opřel městský soud o §199 odst. 1 zákoníku práce. Podle §199
odst. 1 zákoníku práce je totiž zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci pracovní volno
v případě, že zaměstnanec pro danou překážku nemůže konat práci. Stěžovatel namítá,
že podmínka nemožnosti konat práci se vztahuje pouze na překážky stanovené nařízením vlády
č. 590/2006 Sb., nikoliv tedy na překážky stanovené v nařízení vlády č. 135/2015 Sb., podle
něhož postupoval stěžovatel. S tímto závěrem nelze souhlasit, neboť zcela opomíjí podstatu
institutu překážek v práci (či ve státní službě).
[25] Služební zákon v §104 odst. 1 odkazuje v případě překážek ve službě na straně státního
zaměstnance na právní úpravu překážek v práci na straně zaměstnance obsaženou v zákoníku
práce. Překážkami v práci na straně zaměstnance se rozumí skutečnosti, které mu znemožňují,
či vážně ztěžují výkon práce v čase, na který by mu byla či mohla být rozvržena pracovní doba,
případně je z hlediska celospolečenského žádoucí, aby byly (s nimi související sociální situace)
upřednostněny před výkonem práce a plněním sjednaného pracovněprávního závazku
(srov. PICHRT, J. a kol. Zákoník práce. Praktický komentář. Wolters Kluwer, 2017, §191, dostupný
též v systému ASPI pod id. č. KO262_p12006CZ). Důsledkem, který je spojen s překážkami
v práci, je právem uznaná dočasná nemožnost plnění pracovněprávních povinností. S ohledem
na skutečnost, že služební zákon právní úpravu překážek v práci v zákoníku práce široce přebírá,
je nutné touto optikou nahlížet i na překážky ve službě na straně státního zaměstnance.
I u státního zaměstnance tedy platí, že nastane-li skutečnost, která mu svým charakterem
zamezuje či vážně ztěžuje výkon služby anebo skutečnost, která je s ohledem na svůj
celospolečenský význam za překážku ve službě uznána, dojde k dočasné suspendaci povinnosti
státního zaměstnance vykonávat službu.
[26] Překážkami ve státní službě tedy mohou být primárně pouze záležitosti, jež budou spadat
do služební doby. Pokud by předmětná záležitost mohla být bez větších obtíží realizována mimo
služební dobu, nemohla by představovat překážku výkonu státní služby, neboť by tomuto
výkonu nebránila. Výjimkou jsou určité záležitosti, které jsou pro svůj celospolečenský či sociální
význam považovány za překážky v práci, přestože by bylo objektivně možné je vyřídit i mimo
služební dobu. Jak bylo uvedeno výše, typicky se bude jednat o významné životní události
(jako např. stěžovatelem uváděné uzavření registrovaného partnerství). Takové záležitosti
považuje zákonodárce za natolik společensky významné, že je výslovně normoval jako překážky
ve státní službě, a nedopadá na ně podmínka nemožnosti jejich realizace mimo služební dobu.
V kontextu §104 služebního zákona to znamená, že v případě překážek uvedených v odstavci 3
bude rozhodný charakter jednotlivých skutečností, které jsou za překážku ve službě označeny.
Překážky uvedené pod body 1 až 3 a bodem 4 písm. a) a b) přílohy nařízení vlády představují
bezesporu vládou uznané sociální události týkající se osoby státního zaměstnance, nebo jeho
osob blízkých, po dobu jejichž trvání se státnímu zaměstnanci poskytuje služební volno, přestože
si lze představit jejich výkon mimo dobu výkonu státní služby. Jejich samostatným vymezením
vláda aprobovala, že zasahují-li do služební doby, automaticky se jedná o překážku ve službě.
Překážka ve státní službě uvedená pod bodem 4 písm. c) přílohy nařízení vlády je ovšem
označena jako jiná osobní překážka v podobě zařízení osobních záležitostí. Na rozdíl od významných
životních událostí, které jsou v nařízení vlády konkrétně specifikovány, se tedy jedná o poměrně
vágní pojem, pod nějž může být zahrnuta řada nejrůznějších životních situací. Typově se ovšem
nejedná o překážku, která by měla prima facie charakter významné životní události. Proto, aby daná
osobní záležitost mohla představovat překážku v práci, musí naplňovat základní východisko,
tj. že znemožňuje, či vážně ztěžuje výkon státní služby v čase, na který by byla či mohla být
státnímu zaměstnanci rozvržena služební doba, tj. že není možný její výkon mimo služební dobu.
Posuzoval-li tedy služební orgán v řízení o žádosti stěžovatele, zda mu vznikl nárok na poskytnutí
služebního volna podle bodu 4 písm. c) přílohy nařízení vlády, byl oprávněn či spíše výslovně
musel ověřovat splnění podmínky nemožnosti konat službu, tedy skutečnosti, že stěžovatelem
uváděnou překážku nelze realizovat mimo služební dobu. Tím spíše bylo třeba trvat na procesní
aktivitě stěžovatele, který však zůstal v tomto ohledu pasivní. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší
správní soud souhlasí se závěrem městského soudu, že rovněž druhý požadavek služebního
orgánu uvedený ve výzvě byl důvodný.
[27] Co se týče požadavků na uvedení, jakým způsobem a zda vůbec budou zajištěny
činnosti vyplývající z náplně práce stěžovatele, a na prohlášení o informovaném souhlasu
přímého nadřízeného, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud s názorem stěžovatele. Z žádných
relevantních právních předpisů nelze dovodit povinnost stěžovatele uvádět v žádosti o poskytnutí
služebního volna podle bodu 4 písm. c) přílohy nařízení vlády tyto informace. Bez ohledu
na to, zda tyto požadavky měly mít pouze určitý informativní charakter či nikoli, nebyl stěžovatel
povinen jim vyhovět. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem městského soudu,
že se jedná o požadavky logické. V případě, že státnímu zaměstnanci vznikne nárok na služební
volno, přičemž souhlas přímého nadřízeného není předpokládán, je na služebním orgánu,
aby zajistil výkon činností, jež by standardně zajišťoval dotčený zaměstnanec. Nelze požadovat,
aby dotčený zaměstnanec sám plánoval zajištění realizace své práce po dobu nepřítomnosti.
To ostatně vyplývá i z povahy některých jiných osobních překážek v práci, které mohou
vzniknout nahodile a nelze je dopředu plánovat.
[28] Přestože služební orgán zahrnul do výzvy k odstranění nedostatků žádosti ze dne
7. 12. 2015 i požadavky, které nemají oporu v zákoně, nic to nemění na zákonnosti následného
usnesení o zastavení správního řízení. K zastavení správního řízení totiž došlo v důsledku
toho, že stěžovatel nijak neprokázal tvrzenou překážku ve státní službě (viz výše).
[29] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[30] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu